Obsah

Nostra aetate

Když dnes celý svět hovoří o globalizaci a právem lze jejímu pojetí leccos vytknout, je vhodné podívat se na "globalizaci" Boží, plynoucí už z faktu stvoření. Deklarace II. vatikánského koncilu Nostra aetate upozorňuje, že nejen všechny národy mají stejný původ, ale všichni lidé si kladou stejné otázky, které možná některým z nás mohou připomínat naše vlastní hledání, než jsme uvěřili, anebo když jsme si začali uvědomovat svou víru a její praktický dosah od narození až po smrt. "Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti?" Každý hloubavý člověk volá v naději a úzkosti po odpovědi proto, aby věděl, jak žít. Avšak existuje ještě jedna otázka: "Co je poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?" - takhle nějak je možné formulovat tušení Boha, zájem o něj a dokonce touhu po něm. Od nepaměti si lidé na tuto otázku odpovídali a promítali svého boha do rozmanitých podob, od tajemných sil přes nejvyšší Božství až po Otce. Čím byla lidská kultura pokročilejší, tím propracovanější bylo i její náboženství.

Z nejznámějších můžeme uvést hinduismus, jenž zkoumal božské tajemství prostřednictvím mýtů, filozofie a v praxi je chtěl dosáhnout askezí spojenou s meditací; buddhismus usiluje o osvobození a osvícení, neboť cítí, že člověka nenaplní proměnlivý svět. Obě jmenované cesty mají společnou důvěru v transcendentní (přesažnou) moc božství a na cestu za ním nabízejí nauky, životní pravidla a obřady. Těmito třemi prvky přes jejich různorodost jsou totiž vymezena všechna náboženství. Katolická církev z nich neodmítá nic, co je pravdivé a svaté, neboť mnohé považuje za odraz Pravdy, pravého Boha. V úctě k nekřesťanským náboženstvím církvi nebrání skutečnost, že sama vyznává Krista. Naopak, v něm je totiž celá plnost pravdy a života a on je i pravá cesta (srov. Jan 14, 6). Avšak v pevném zakořenění v něm máme jako křesťané spolupracovat s jinými náboženstvími, uznávat, chránit a podporovat jejich duchovní a mravní hodnoty a přitom svědčit o vlastní víře.

Zjeveným náboženstvím, které má téhož Boha stvořitele, Abraháma jako otce víry, jež dokonce uznává Ježíše jako proroka a ctí jeho panenskou matku, je islám. Na rozbroje v historii vztahu se máme pokusit zapomenout a budovat zejména sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu.

Zvláštní postavení ve snaze o dialog s nekřesťanskými náboženstvími má lid Staré smlouvy. Židé jsou nejen našimi staršími bratry ve víře, ale od nich pochází také podle přirozenosti Ježíš, jim byl svěřen veškerý poklad Božího zjevení, oni byli nositeli zaslíbení, oni představují kořen ušlechtilé olivy, na kterou byla naroubována pláňata - pohané. Prvotní církev vyšla z nich a jejich povolání je neodvolatelné (srov. Řím 11, 28-29). Kristus zbořil přehradu mezi nimi a námi a spojil nás v jedno (srov. Ef 2, 14-16). Bůh ví, kdy sám způsobí, že nastane den, aby toto spojení dostalo i vnější výraz. Do té doby máme studiem bible i teologie a bratrstvím podporovat vzájemné poznání a úctu. Antisemitismus ve všech svých podobách je zcela nepřijatelný pro katolickou církev, která vyznává, že Ježíš s láskou zemřel na kříži za všechny lidi.

Podobně jsou křesťané vyzýváni, aby se chovali bratrsky ke každému člověku a nedělali rozdíly a pokud záleží na nich, žili v pokoji se všemi (srov. Řím 12, 18). Koncilový dokument se opírá o jinou deklaraci, a to o Všeobecnou deklaraci lidských práv, která odmítá jakoukoli diskriminaci pro rasu, barvu pleti, sociální postavení a náboženství. A tak může lidstvo spolu s církví kráčet za stejným cílem.
Rut

Tato krátká suma koncilového dokumentu Nostra aetate o vztahu křesťanství k jiným náboženstvím vznikla dlouho před 11. zářím, a tak nám dnes, po pohnutých událostech na Manhattanu, může znít požadavek smíření s islámem a "zapomenutí na na rozbroje v historii vztahu a budování zejména sociální spravedlnsti, mravních hodnot, míru a svobody" jako tvrdá ironie. Přestože jsou tyto emoce pochopitelné, nejsou, jak nás upozorňuje i profánní tisk, oprávněné. Fundamentalističtí fanatici existují uprostřed všech náboženských systémů, katolictví nevyjímaje. Fanatismus je spíš psychická úchylka, která se může odít podle okolností jakýmkoliv hávem - náboženským, politickým, nacionalistickým nebo nejlépe sešívaným. Extrémisté bývají často pouze výkonnými figurkami mocenských zájmů. A tak nadále věříme a doufáme, že nevzplanula válka různých civilizací (islámské a křesťanské), a už vůbec ne válka mezi islámem a křesťanstvím jako takovými. Výzva Nostra aetate ke smíření tedy zůstává nadále v platnosti. A to více než kdykoliv předtím. (Pozn. red.)

Zkušenost posvátného

Kdybychom měli definovat pojem náboženství, asi by nás nejprve napadlo začít od Boha. Ale pak by se nám do náboženství nevešel např. buddhismus. Mnohem obecnější v náboženstvích je pojem "posvátného". To má v lidské náboženské zkušenosti nejméně dva rozměry, které se vzájemně doplňují a někdy si i konkurují - rozměr transcendence a imanence. Jinými slovy: posvátné nesmírně převyšuje všechno, co lze zakoušet ve stvořené skutečnosti a zároveň je nějak přítomné ve světě. Rovnováhu mezi těmito dvěma póly posvátného je velmi těžké najít a udržet.

Co je posvátno
Co je to posvátno? Je to něco skutečného, nebo je to jen lidská projekce? Je to něco mimo tento svět, nebo něco ze světa? Je to v nás, nebo mimo nás?

Všechny kultury, zaniklé i přežívající, znají a nějak prožívají skutečnost "posvátného". Nejobecněji se dá říct, že je to něco, co tvoří spojnici s "vyšším světem" nebo je to přímo jeho součástí. Někteří tvrdí, že je to pouze výplod lidské slabosti a potřeby se o něco nebo o někoho opřít, třebas o iluzi. Většinou se ale připouští, že "posvátno" skutečně něco je, i kdyby to měla být pouze pozemská realita, např. dosažitelná idea dokonalého a šťastného lidství. To je krajní případ imanentního pojetí, podle kterého je posvátno součástí pozemské skutečnosti, a v tomto případě je s ní dokonce totožné. Druhý extrém představují dualistické nauky, které posvátno umisťují pouze a výhradně mimo tento svět. Spojení s posvátným je uskutečnitelné jen za předpokladu dokonalého rozchodu se světem, hmotou, ale i se skutky a myšlenkami, tedy se vším, co nás jakkoliv spojuje s pozemskou skutečností.

Imanence a transcendence
I v rámci křesťanství existují různé směry, z nichž některé zdůrazňují více imanenci, druhé spíše přesažnost Boží. Zvláště východní spiritualita nachází Nejvyšší skutečnost na konci cesty do nitra vesmíru, do nitra lidského srdce, jako vnitřní základ nebo zákon vesmíru. To podporuje vnitřní duchovnost a vede k mystické modlitbě. Na druhé straně se zde skrývají nebezpečné tendence k různým formám panteismu, neboli ztotožnění podstaty světa s božstvím. Člověk, který má zkušenost s všudypřítomností "posvátného", často nevidí rozdíl mezi posvátností tvorů a Zdrojem posvátnosti. Vidí Boha v hlubině všech věcí, jako "duši své duše", což mu znesnadňuje rozhovor s ním jako s někým Druhým.

Naopak Západ více zdůrazňuje rozdílnost mezi člověkem a Nejvyšší skutečností. Bůh je nekonečně vzdálený a nadřazený. Tomu odpovídá modlitba chvály, klanění, vzývání, prosby. Přežene-li se tento důraz na transcendenci Boží, stane se Bůh tak nedostupný, že má člověk potřebu hledat nebo vytvořit si nějaké bližší božské prostředníky a prostředky, které by ho spojily s posvátnem. Odtud je jen krůček k praktickému polyteismu. Navíc tento typ zbožnosti svádí k náboženskému formalismu, protože "vševědoucí, všemohoucí" Bůh vytváří snadno představu nelítostného soudce, kterého uspokojí především formální plnění vnějších předpisů.

Potřeba rovnováhy
Stanovit rovnováhu mezi zkušeností imanence a přesažnosti je obtížné, ale nutné. "Přesažný a imanentní Bůh se liší od člověka a je přítomný v nitru jeho osobního života; zjevuje nepřekonatelnou propast mezi sebou a člověkem a volá ke společenství života, jež překonává veškerá očekávání člověka; je nedosažitelný, odpovídá však na očekávání člověka; je nepřístupný, setkává se však s člověkem v každém okamžiku; nenechává se objevit, chce však být hledán a projevuje se způsobem, který překonává každé hledání; není udělán na míru člověka a jeho "smyslu pro posvátné", povolává však člověka za a nad lidsky možné." (Vl. Boublík: Teologie mimokřesťanských náboženství, str. 84)

Zkušenost Boha Stvořitele
Zdá se, že východisko z tohoto kruhu představuje zkušenost Boha jako Stvořitele. Záměrně mluvíme o zkušenosti a ne o rozumovém poznání, protože rozumová, ryze filosofická cesta, která nám představuje Boha jako "první příčinu, nehybného hybatele" atd. by nám v hledání vyrovnaného vztahu k Bohu příliš nepomohla. Sice pomáhá zbavit se některých mytických představ rozšířených hlavně v lidové zbožnosti, ale zůstává na naukové rovině, která nemůže uspokojit náboženskou touhu člověka. Zakoušet Boha jako Stvořitele neznamená ani spojit ho s vesmírným děním a pojímat ho jako nevyzpytatelnou sílu hýbající světem. Pro náboženskou zkušenost Stvořitel není ani první příčina, ani nehybný hybatel, ani vesmírná síla, ale Někdo, kdo mě povolal k bytí a komu na mně záleží. Jenom ve světle Božího slova lze pochopit, že stvoření je dílem osobního Boha, svobodného a milujícího.

Boží svoboda a láska
To, co člověk zakouší jako nekonečnou Boží přesažnost, je ve skutečnosti jeho svoboda, která není na ničem závislá a na níž naopak závisí všechno. To, co vnímáme jako Boží imanenci, vnitřní přítomnost uprostřed světa, je jeho nekonečná láska, která objímá všechno stvoření. Bůh nemusel tvořit, ale ve své svobodě tvoří, a jediným důvodem tvoření je jeho nekonečná láska, kterou chce rozlévat a přijímat nazpět od svého tvorstva. Ve stvoření je jasně patrné, že Bůh je nekonečně přesažný a blízký zároveň. Ve své svobodě je Bůh vzdálený, v lásce blízký. Proto říkáme, že jedině ve vztahu k živému osobnímu Bohu Stvořiteli je možno najít vyrovnaný poměr mezi imanencí a transcendencí posvátného.

Setkání s Posvátnem
Setkání s posvátnem, které je cílem všech náboženství, není setkání s nějakým bezejmenným řádem, osudem nebo silou, ale s živým - svobodným a milujícím - Bohem. Žít znamená mnohé: být přítomný nebo vzdálený, milovat, toužit, nenávidět, mlčet, jednat, trpělivě čekat. Zdánlivě se tyto lidské přívlastky na živého Boha nehodí. Ale ve skutečnosti jsou mu stejně vlastní jako vyjádření o jeho nekonečné síle, moci, všudypřítomnosti a vševědoucnosti, protože vyjadřují, že je Někdo a ne jen Něco. Setkání s ním neznamená přistoupit k nějaké nehybné realitě, která je přítomná ať už vně nebo uvnitř stvořeného, ale znamená naučit se ho vnímat, poslouchat, odpovídat mu, sám sebe přizpůsobovat potřebě tohoto vztahu.

Stvořené posvátno
Posvátno tedy není projekce člověka, ani tajemný rozměr lidství. Je to samotný Stvořitel, který člověka svobodou nekonečně přesahuje a v hlubinách bytí je přítomen svou láskou. Nicméně náboženská zkušenost zná i stvořené posvátno, které je doprovázeno odlišnou a protikladnou zkušeností světského. Posvátnost stvořeného znamená závislost na Zdroji všeho posvátna, na Posvátnu samém, na Bohu. Tato závislost už sama dává podíl na posvátnosti. Z toho plyne, že posvátné může být cokoliv, co má původ v Bohu jako ve svém Stvořiteli (tedy všechno kromě zla). Nepřísluší ale žádnému předmětu, jevu ani tvoru samotnému o sobě.

Tak jako závislost na Bohu sama o sobě znamená posvátnost, tak odmítnutí této závislosti znamená zesvětštění. Odmítnout ji však může jenom tvor, který má rozum a svobodu - tedy anděl a člověk.

Odpovědnost člověka
Zatímco anděl je součástí pouze duchovního světa, a proto jeho odmítnutí se může týkat pouze duchovní skutečnosti, člověk byl ustanoven také správcem fyzického světa - času, hmoty a všech tvorů, kteří se sami nemohou rozhodnout pro nebo proti Bohu. Posláním člověka je nejen sebe, ale všechno, co užívá, vztáhnout k Bohu, neboli posvětit. Nestačí nechat tvorstvu jeho "přirozenou" posvátnost, danou už tím, že je dílem Stvořitele. Člověk má za úkol zmnožit nebo lépe řečeno pozvednout tuto posvátnost na vědomou a dobrovolnou úroveň. Nerozumné tvorstvo samo nemůže vědomě a svobodně chválit svého tvůrce, ale může být člověkem vtaženo do jeho chvály, může být takto připojeno ke svobodné lásce člověka.

Člověk, a s ním celé tvorstvo, má dva rozměry: podobnost s Bohem (bytí, účast na Božích dokonalostech) a radikální odlišnost od Boha (pomíjejícnost, nicota). Má tedy v zásadě dvě možnosti: buď být čím dál víc Božím obrazem, odpovídat na povolání k lásce a tedy k posvátnosti (u člověka mluvíme spíše o povolání ke svatosti, abychom ještě více zdůraznili podobnost se svatostí Boží), nebo naopak prohlubovat odlišnost mezi Bohem a svořením, což znamená zesvětštění. Zesvětštění neznamená vždy vyslovenou vzpouru proti Bohu, tedy hřích, ale často pouze volbu toho, co je od Boha odlišné. To je nejčastěji případ lidí, kteří vlastně ani nevolí, pouze se nechají unášet tím, co je nejsnáze na dosah - věci viditelné, hmotné, které přinášejí okamžitý prožitek, ale samy o sobě jsou nicotou. Od Boha ale mohou člověka oddělit i "vysoké" ideály, např. ideály humanismu. Nejhlubší pád do světskosti se však uskutečňuje vědomou vzpourou proti Bohu - hříchem.

Křesťanství vyniká tedy tím, jak obrovský úkol má pro člověka. Zatímco náboženství hledají pokladnici stvořeného posvátna kdesi ve vesmíru nebo v Matce Zemi, křesťanství umisťuje vládu nad posvátnem do středu lidského srdce. Člověk buď skrze tvory odpovídá na lásku Stvořitele, nebo se s jejich pomocí proti němu bouří, a tak sám rozhoduje o posvátnosti nebo světskosti vesmíru, který ho obklopuje.

S použitím literatury Vladimír Boublík: Teologie mimokřesťanských náboženství, Karm. nakl., Kostelní Vydří 2000 a Mircea Eliade: Posvátné a profánní, ČKA, Praha 1994 zpracovala Eva Fuchsová.

Bible v kontextu jiných svatých knih

Jan Heller

V záznamu přednášky pana prof. Hellera, starozákoníka a religionisty Evangelické bohoslovecké fakulty, se nejprve seznámíme s rozdělením náboženství, dále se stručnou charakteristikou posvátných textů jednotlivých náboženství a nakonec si uvědomíme, jaké místo mezi ostatními svatými knihami má Bible a jakým způsobem máme přistupovat k ostatním textům.

Náboženství můžeme podle jednoduchého kritéria dělit na tři základní skupiny:

- kmenová
- národní
- nadnárodní neboli světová.

Z hlediska svatých knih pro nás bude zajímavá jen poslední skupina. Náboženství kmenová totiž mají jen ústní tradici z předpísemného období, která je zaznamenána až badateli podle tradovaných mýtů. Národní náboženství mívají své tradice často zapsané, ale nikoliv v podobě normativních, kanonizovaných verzí. Sem patří spisy germánských mytologií (Píseň o Nibelunzích), keltských (Král Artuš a rytíři kruhového stolu), islandských (Edda) nebo mezopotámských (Enuma Eliš). Starořecké nebo indické texty jsou sice fixovány, ale pouze z literárního, poetického hlediska. I když se mluví o kanoničnosti určité verze, myslí se pouze na jeho vzorovost, ne posvátnost.

Náboženství nadnárodní jsou charakterizována tím, že vznášejí určitý nárok na univerzalitu učení a na jeho závaznost. Ta jediná mají posvátné texty. Jsou to knihy, o nichž dané náboženství tvrdí, že mají božský původ, a jejichž znění je fixováno v určité neměnné podobě. Je zajímavé, že se s těmito náboženstvími a svatými knihami nesetkáváme nikde jinde než v asijské oblasti. Pro přehlednost si je můžeme rozdělit:

1. Blízký Východ - 3 velké teistické systémy:

• židovství (Starý zákon, který židé nazývají Mikrajit nebo Tenach, což je zkratka Tora, Nebijim, Ketubim, tj. Zákon, Proroci, Spisy)
• křesťanství (Bible - Starý a Nový zákon)
• islám (Korán)

a 3 menší synkretistické systémy:

• zoroastrismus (mazdaismus) (Avesta)
• manicheismus (Kefalaia)
• mandeismus

2. Jihovýchodní Asie - neteistické (karmánové) systémy:

Indie:

• hinduismus (védy, upanišády, brahmány, purány, Mahabháráta... mnoho posvátných textů s různou závazností)
• buddhismus (Tripitakam)
• džinismus (Sidhanda)
• tibetský buddhismus: (Knihy mrtvých, nejznámější Bardo Thödol - Tibetská kniha mrtvých)

Čína:

• taoismus (Tao-Te-ťing)
• konfucianismus (Hovory Konfuciovy)

Islám
Ortodoxní islám tvrdí, že Koránnení kniha v obvyklém slova smyslu, ale psané neměnné slovo Boží, které bylo s konečnou platností zjeveno Muhammadovi (570-632). Nevznikl Božím tvůrčím aktem, nýbrž je věčným Božím atributem. Týká se všech oblastí lidského života, neexistuje předěl mezi světským a náboženským řádem, ale ani mezi různými národy. Islám je pro všechny. Muhammad za svého života citoval Korán jen ze své paměti, ale jeho první nástupci ve vedení obce (chalífové Umár a Uthmán) ho písemně fixovali. Má 114 kapitol (súr), které chronologicky neodpovídají průběhu zjevení. Obsahují Muhammadova kázání, modlitby, poučení, zákonodárné texty. Ortodoxní islám zakazuje Korán překládat z arabštiny.

Hinduismus
Hinduismus má velké množství posvátných textů. Čtyři védy (vznik 1500-1000 př. Kr.) svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Cílem náboženství je pozemský úspěch a blahobyt. Uctívají různé třídy hierarchicky seřazených bohů, z nichž nejvyšší jsou Varuna a Indra, kteří vyžadují stále nákladnější a složitější obřady. Jeden z ortodoxních směrů zastává názor, že sánskrt, kterým jsou psány védy, není historický jazyk, ale zvuková manifestace absolutna. Z něho vyrůstá síla manter a hymny, stejně jako účinnost obětí.

K védám byly tedy připojovány bráhmany(1000-800 př. Kr.), ezoterické výklady smyslu oběti. Jejich cílem je ovládat kosmické a přírodní dění. V nich se tvoří ústřední pojmy hinduistického bráhmanismu, "brahma" a "átman".

Vrchol brahmanismu tvoří upanišády(800-600), které přesouvají svůj zájem z vnějšího kosmu do nitra člověka. Klasickou epochu hinduismu uzavírají dva eposy, Rámájana a Mahábhárata. Oba se zabývají především tématem správného jednání a za vzor dávají dvě vtělení boha Višnu - Rámu a Kršnu. Součástí druhého eposu je Bhagavadgítá, základní text bhaktijógy.

Nejmladšími posvátnými texty jsou purány, v nichž krystalizuje trojice božstev Brahma, Višnu, Šiva jakožto zosobnění neosobního absolutna (brahma).

Buddhismus
Po smrti Buddhy Sidhárty Gautamy (483 př. Kr.) se sešel první mnišský koncil, který dal podnět k sestavení Buddhových slov. Ta se tradovala dlouhou dobu pouze ústně. Na třetím koncilu v r. 253 byl tento kánon přepracován a teprve v 1. st. př. Kr. byl zachycen písemně (Pálijský kánon, Tripitaka).

Džinismus
Vznikl podobně jako buddhismus (v 6. st. př. Kr.) v reakci na ritualistický bráhmanismus. U nás je málo známý. Klade velký důraz na soucit. Texty byly předávány ústně až do 3. st. př. Kr., kdy vznikl kánon (Sidhárta). Obsahuje metafyziku a nauku o spáse, životní pravidla pro mnichy a pro laiky, popisy života svatých a mnohé legendy.

Tibetský buddhismus
Bardo Thödel - Tibetská kniha mrtvých se stala na Západě populární díky psychologickému výkladu C. G. Junga. Jedná se pouze o jednu z mnoha tibetských Knih mrtvých. Slouží k předčítání u lůžka umírajícího, aby ho provázela na onen svět a pokud možno ho uchránila před znovuzrozením. Po cestě se duše setkává s hněvivými a pokojnými božstvy, v nichž musí rozpoznat přeludy, projekce svého vlastního strachu, hříchů. Prolínají se zde prvky lamaistického buddhismu a lidového šamanismu.

Konfucianismus
V předkonfuciánském období existovalo 5 kanonických knih, z nichž nejznámější je Kniha proměn- věštecká příručka pomocí nahřátého želvího krunýře, ezoterní, mnohoznačná kniha. Už toto období zdůrazňuje svázanost člověka s kosmickým řádem, který je tvořen harmonickou dualitou principů Jin a Jang. Ústředním pojmem je tao, cesta, kterou se má člověk dát ve světě, a s ní související nebeské tao, které zajišťuje harmonickou souhru kosmických sil.

Na tomto základě stojí konfucianismus, systém občanských, etických a náboženských nauk, které sebral a sjednotil Kchung fu-c' (Konfucius) v 5. st. př. Kr. Nejdůležitější roli zde hraje úcta k tradici, k předkům, hierarchická struktura světa a státu. Ztělesněním řádu Li je císař. Konfucianismus není v pravém smyslu náboženstvím, zůstává v rovině přirozené lidské mravnosti. Základním textem jsou Hovory Konfuciovy, sebrané výroky Mistra a jeho žáků.

Taoismus
Taoismus byl původně filosofickým směrem, postupně z něj vzniklo náboženské učení. Současník Konfuciův Lao-c' (570-490 př. Kr.) zanechal svým následovníkům knihu Tao-te-ťing, Knihu o tao a ctnosti. Všechno jsoucno je jedno jediné dění (tao). Důležité je nechat se nést tímto děním, nezasahovat do něj svou žádostivostí a nevědomostí. Taoismus, konfucianismus a buddhismus se v Číně vzájemně ovlivnily a propojily do synkretistické jednoty, v níž už je těžké rozeznat hranice jednotlivých směrů.

Vznik posvátných knih
O vzniku posvátných knih existuje celá řada teorií. Takové zkoumání se vymyká exaktním metodám. V oblasti humanitních věd, a zvláště filosofie a teologie, se nedá objektivita vědeckých závěrů měřit nebo vypočítat. Je dána pouze kritickým odstupem od vlastních předpokladů a jejich přezkoumáním ve světle jiných souvislostí.

Podle ortodoxního podání mají posvátné texty božský původ. Buď byly napsány, diktovány nebo vnuknuty božstvem samotným, nebo jsou přímým otiskem světového řádu. Máme tu co dělat s zpředmětnělou posvátností

Skeptický přístup známe dobře ze školy: Podle něj jsou všechna náboženství fa jejich spisy lidské výmysly sloužící k ovládání a vykořisťování druhých lidí.

Vývojová teorie považuje náboženství za součást vývoje lidstva, v níž se sociální potřeby kompenzují ideami.

Nejvíce odpovídá skutečnosti responzivní hypotéza. Bůh člověka staví před otázku o smyslu života a smrti, o řádu světa a místě člověka v něm. Člověk nejprve hledá odpověď sám, a to je vznik náboženství. Je to vnitřní rozhovor člověka, kmene, národa s tím, co ho svírá a k čemu se upíná. Částečně se tato teorie dá aplikovat i na Bibli. Starý zákon je velkým hledáním odpovědi na otázku: který z Bohů je ten pravý? Nový zákon jde ještě hlouběji: Kdo mě vysvobodí ze smrti a hříchu?

Tenhle zápas je veden z podnětu a v síle Ducha svatého. To ovšem pozná jen ten, kdo do toho zápasu vstoupil. Jedině ten, kdo byl vtažen, také rozpozná Boží odpověď. Zvenčí to nejde poznat. Svědectví svatopisců se ukázalo jako nosné, protože oni sami jím byli neseni, proto také bylo zapsáno. O Bibli nelze tedy vědecky dokázat, že je jediná pravá, ale lze poukázat na některá její specifika, která ji vyčleňují z množství jiných posvátných spisů..

Svéráz Bible
Nespočívá ve zvláštnosti místa nebo času napsání, ani v jedinečnosti lidského autora(-ů). Svéráz Bible je svéráz Boha, o kterém Bible svědčí. On je Někdo, ne něco, a zároveň nevystižitelný - přesahuje všechny výpovědi o něm. Výpovědi jsou více méně přiměřené metafory. Vyznání víry v něho není popis, ale chvála za to, že se nám dal poznat. Není to definice, ale adorace. Nelze se ho zmocnit, nemůžeme si ho podmanit, ani intelektuálně ani magií.

Dále, Bible je svědectví o Božích činech, ne v první řadě o tom, co má dělat člověk. Jiné svaté knihy jsou návodem ke spasení. Bible je radostná zpráva o vítězství, ne našem, ale Božím. Všechno je připraveno, jde o to, přijmout pozvání vírou. Nekonečný, nevystižitelný bůh se k nám v lásce sklání, pracuje stále pro naši spásu. Jak daleko má tento Bůh k pojmu aristotelského nehybného Hybatele!Vztah člověka k Bohu se pohybuje po elipse, v nejvzdálenějších bodech zakoušíme Boží transcendenci, v nejbližších jeho lásku, obojí neoddělitelně propojeno. Jsme vázáni k poslušnosti, ale v lásce. Litera zákona je moudré otcovská rada pro toho, kdo chce poslouchat. Kdo nechce, toho nenutí.

Proto leží těžiště Bible v dění, v příbězích. Ne v dějinách pojatých jako kauzální, kontinuální a evidentní dění. Dějiny jsou zprávou o tom, co dělá a udělá Bůh. Dějiny nejsou kauzální, protože jsou prostorem, kde se vyúčtovává lidské svobodné rozhodování. Nejsou ani kontinuální - skutečnost jsou dlaždičky s mezerami pro rozhodování a působení Božího Ducha. A co se týče evidence - jak chceme evidovat moc lásky a pravdy! Dějiny jsou tedy události mezi Bohem a člověkem, a instrukce jsou pouze pomocná záležitost.

Bible přináší úplně jiné poselství než jiné svaté knihy, kde chybí evangelium. Vzbuzuje v člověku radost hlubší, než je radost z vlastní dokonalosti. Je to radost z dobré zprávy, že jsme účastni dokonalosti jediného Dokonalého. Křesťanství na rozdíl od tolika jiných náboženství není návod, jak překonat smrt (případně mnoho smrtí), ale jak přijmout hotové vítězství, jak smysluplně zemřít a žít.

Co s ostatními svatými knihami?
Jeden z častých přístupů je strach, který vede ke snaze všechno odlišné zničit. Strach je znak malověrnosti, jako by zde nebyl Bůh svrchovaným Pánem.

Jiný způsob razí synkretici - "posbíráme to všechno jako nahnilé švestky na jednu hromadu, pak to budeme destilovat a vytvoříme tak vynikající náboženskou slivovici". To je znevažování Boží cesty, Božích děl spásy.

Abychom získali správný přístup k jiným posvátným textům, musíme si přiznat, že Bůh vládne nad srdcem i těch lidí, kteří ho dosud nevyznali ústy, ale "pouze" láskou, pokorou, spravedlností... I tam, kde křesťanství nezapustilo kořeny, jsou lidé dobří. To nemají sami od sebe, ale od Pána Ježíše, protože jeho oběť je základem vší obětavosti, dobroty a lásky v celém stvoření. Jsou jako jiskry, které nejsou součástí ohně. Mísí se v nich věci lidské s božskými. A jejich posvátné texty jsou také takové jiskry, v nichž je smíšeno lidské a to, co má základ v Bohu. Kdo však zůstane jen u nich, nemá kritérium pro rozpoznání toho lidského a božského v nich. To bylo dáno nám.

Tyto texty můžeme používat jako berličky, ale můžeme o ně taky zakopávat. Při třídění je potřeba velké pokory. Nejprve je třeba je důkladně poznat. Pak začínat od toho dobrého, co v nich nacházíme, co s nimi máme společného. Nezapomeňme, že posledním soudcem je Bůh sám, my jsme jenom poslové.

Text sám je důležitý, ale ještě důležitější je ten, kdo ho čte. I Bible se dá zneužít jako starý papír, jako bájesloví. Když jí neužíváme tak, jak ona sama chce, když v ní hledáme vlastní náboženskou seberealizaci, děláme z chleba (milosti) kámen. A naopak, i z jiných posvátných textů můžeme čerpat poučení, ale pouze když je užíváme jinak, než chtějí ony samy: v obou případech se musíme nechat vést Duchem Božím. Když nevane Duch, jsme i uprostřed Božího slova jak na poušti. Když Duch zavane, můžeme se napít i uprostřed těch textů, kde je jinak vyprahlá poušť.

Záznam celé přenášky na kazetách lze koupit v Pastoračním středisku AP, Praha 6, Kolejní 4

Stručné informace o jednotlivých posvátných textech byly zpracovány podle:
Encyklopedie náboženství, Karm. nakl. Kostelní Vydří 1997
Kniha o náboženstvích, Albatros, Praha 1993

Buddhismus móda nebo odpověď západnímu člověku?

Filip Breindl

Stále více především mladých lidí západní civilizace hledá duchovní inspiraci v naukách východu a odmítá přitom křesťanské tradice a hodnoty jako příliš racionální. Jaké postavení mají náboženství východu u nás? Mohou v západním světě nalézt trvalou odezvu? Jsou pouhou součástí módní vlny, nebo již zapustila své kořeny? Jaké stanovisko mají křesťané k těmto trendům zaujmout? Žádná z těchto otázek nemůže být zodpovězena bez určitého vhledu do těchto náboženství, z nichž k nejvýznamnějším patří buddhismus.

Gotamovo probuzení
Buddhismus vznikl v severní Indii ve druhé polovině 6. století př. Kr. působením muže jménem Gotama. Ten pocházel z rodiny místního knížete, žil tudíž v relativním přepychu a pohodlí. Později se však seznámil se strastmi a utrpením života a zatoužil najít cestu ven. Učení hinduistických asketů mu nedalo odpověď, proto zvolil vlastní cestu sebepoznání a meditace a dospěl jí k probuzení (bódhí, odtud i Buddha = Probuzený). Záhy se vytvořilo společenství lidí toužících Buddhovu cestu následovat a tím i vzít na sebe závazky mnišského života. Tito mniši se postarali o písemné zaznamenání Buddhovy nauky, které se nazývá podle jazyka pálí pálijský kánon.

Do celého (asijského) světa
Buddhismus se velice rychle šířil do okolního světa. Posvátné spisy byly překládány do dalších jazyků, například tibetštiny či čínštiny. V rozdílných prostředích nabývala nauka jisté rozdílnosti, proto se dnes hovoří o pluralitě buddhistických směrů. Někde došlo k naukovému promísení s místním náboženstvím, někde jsou prioritou obřady, jinde individuální meditativní prožívání apod. Známé je základní dělení buddhistických mutací na théravádu (vědění starých), která je rozšířena především v Thajsku a okolních zemích, a mahájánu (velké vozidlo), typickou pro Číňany v diaspoře, Koreu, Japonsko či Tibet.

Čtyři vznešené pravdy
Základem buddhistické nauky jsou čtyři vznešené pravdy, které vyjadřují strastiplnost lidské závislosti na hmotném světě a nabádají k nahlédnutí pomíjivosti a prázdnoty věcí tohoto světa, které se musí udát skrze hluboký vnitřní prožitek. Zbavením se touhy po hmotných věcech se člověk zbavuje i životní strasti, získává náhled pravé reality a nastává u něj nirvána (vyvanutí). Proces vedoucí k nirváně však nespočívá pouze - jak bývá často zjednodušeně prezentováno - v naprostém odmítnutí pozemských hodnot a odtržení od světské reality. Buddhistická nauka naopak zdůrazňuje nutnost mravního jednání (neubližovat, nekrást, nezneužívat řeči a smyslů a neužívat opojných prostředků) jako důležitý aspekt na cestě k osvobození. Tím získává buddhismus silný sociální rozměr.

Křesťanství a buddhismus: blízké ...
Z výše napsaného lze vyvodit mnohé společné rysy obou velkých světových náboženství: obojí má postavu zakladatele boholidského charakteru (v případě Buddhy je božství méně zřetelné, objevuje se jen v některých mutacích), který skrze utrpení na tomto světě nalezl cestu do světa hodnotnějšího a plnějšího, tuto cestu předal svým následovníkům, které si dokázal získat, ti pak nauku předávali dál, rozvíjeli ji a obohacovali. Obě náboženství mají univerzální charakter, obě (každé svým způsobem) relativizují význam pozemských statků, obě zdůrazňují etické principy.

... i velmi vzdálené
Na druhou stranu je možné vysledovat četné a velmi zásadní odlišnosti. Ta hlavní, otázka božského principu buddhismu, dokonce vyústila v dodnes spornou otázku religionistů: Je buddhismus náboženstvím nebo jen životní filosofií či psychohygienou? Ačkoli současná religionistika přece jen více řadí buddhismus mezi náboženství, není předešlá otázka tak docela nemístná, alespoň pro člověka západního myšlení. Božský prvek zůstává v buddhismu záměrně nedořešen a nedopovězen, zůstává tedy na každém, k jakým závěrům dospěje. Přímé výpovědi o Bohu (lépe řečeno o Bozích) se nacházejí pouze v některých, především mahájánových textech. Nalezneme zde také výpovědi o imanenci buddhovské přirozenosti. Jako celek je vhodnější buddhismus považovat za neteistické náboženství, tedy za vyznání, které věřícího posouvá k transcendentnu a předává mu správné etické normy i vzorce jednání, nemá však konkrétní bytost, která by onu vyšší skutečnost reprezentovala "shora", opírá se o probuzené lidi. Z toho vyplývají rozdíly v pojetí např. vykoupení, hříchu, stvoření apod.

Západní buddhismus
Ačkoli se zájem o buddhismus na západě vyskytoval již od dob kolonizace Asie, za počátek skutečného zkoumání tohoto náboženství můžeme označit konec 19. a počátek 20. století, kdy se rozvíjí religionistika jako svébytná vědecká disciplína. Do Evropy tak začínají pronikat prvky východního duchovního života, například meditace. V období po 2. světové válce roste skepse vůči křesťanství, současně roste zájem o náboženství nedotčené civilizačními neduhy. Buddhismus nachází na západě pevnou půdu, dokonce se vytváří svébytná forma, tzv. západní buddhismus, který vytváří určitou syntézu mezi tradičními směry. Mnoho obyvatel západu se vydává do buddhistických klášterů hledat inspiraci i východisko. Příčin je mnoho, mezi nimi hrají roli znechucení konzumní společností, nedostatečná nabídka etablovaných náboženských institucí, mystika, tajemno i určitý druh romantiky.

Co si z buddhismu vzít? Je nepochybné, že mnohé z buddhistické nauky může inspirovat také křesťany. Východní myšlení zdůrazňuje péči o vlastní duchovní život. Meditace a rozjímání; nirvána a poznání Boha - to nejsou nikterak nesrovnatelné dvojice. Dalším významným prvkem buddhismu je tvrzení o pomíjivosti všech věcí, shodné ostatně s biblickými výpověďmi, které popírá konzumní orientaci západního člověka. Buddhismus zkrátka umí připomenout, co se křesťanům jeví jako samozřejmé a zažité. Jedna ze základních ctností - uměřenost - získává v konfrontaci s buddhistickým učením konkrétní vyjádření, ať už v onom "ne" konzumismu nebo například v rovině ekologické - rozumná správa vnějších věcí, skromnost. Vzájemný dialog obou náboženských systémů znamená jen užitek, a to nejen v rovině náboženské, nýbrž také politické, humánní i kulturní. Konečně odpověď na nadpis tohoto článku: Ano, buddhismus je dnes na západě do určité míry módní záležitostí, nic to však neubírá na faktu, že na mnohé (i když zdaleka ne na všechny) otázky západního člověka může dát odpověď.

Řetěz znovuzrození - hrozba nebo naděje?

Reinhart Hummel

Víra v převtělování vychází vstříc odvěké lidské touze překročit meze lidské smrtelnosti. Řešení, které nabízí, má ale trochu jiný nádech na Východě a jiný na Západě. Zatímco tradiční východní nauky (hinduismus a buddhismus) spatřují v koloběhu zrození spíš hrozbu, které je nutné uniknout, západní dynamická kultura se na něj dívá jako na další příležitost ukájet svou žízeň po životě, aniž by ho nutně spojovala s nějakým uceleným náboženským systémem. Tento optimistický pohled na reinkarnaci se zpětně promítá i na Východ. Tak vzniká mnohotvárný synkretistický jev, který trpí jak na Západě, tak na Východě vnitřními rozpory. Na Západě se myšlenka reinkarnace snaží o soulad s křesťanstvím, zatímco na Východě optimistický přístup ke světu nabourává tradiční hodnoty.

Reinkarnace v rámci různých systémů
Učení o reinkarnaci je součástí mnoha názorových proudů, a v každém z nich hraje trochu jinou roli. Mnohé prvky jsou sice společné, ale přesto neexistuje nic jako "jednotné učení o převtělování". O to se sice snaží hnutí New Age, ale jde mu to jenom proto, že zůstává na líbivém povrchu a otázky po podstatě si vůbec neklade. Budeme-li hledat odpověď na jakoukoliv hlubší otázku, musíme si vybrat systém, který nám má odpovědět. Ponecháme stranou učení, která jsou pro nás vzdálená dobou, místem nebo vlivem - orficko-pýthagorejskou tradici, platónismus, mystické výhonky židovství (kabala) a islámu (u šíitů), Goethe - a všimneme si hlavně dvou velkých východních tradic (hinduismus a buddhismus), které stály u zrodu západních reinkarnačních modelů theosofie a anthroposofie a potažmo hnutí New Age, ve kterém se to vše míchá a okořeňuje "vědou", astrologií, ufologií a vlastně vším, co zavání "duchovnem".

Otázka po podstatě bytí
Zásadní otázka nauky o reinkarnaci je, v čem spočívá podstata bytí a co je nositelem lidského života. Odpověď nacházíme už v raných upanišadách - podstatou lidského bytí je átman, já. Svádí nás to k tomu, ztotožnit átman s duší, jak ji známe z křesťanství, ale pozor! Zatímco duše je principem individuality, átman je naopak principem identity veškerenstva. Podstatou vší skutečnosti je brahma, a átman je vlastně brahma uprostřed lidského srdce. Jádro lidské osoby je tedy totožné s prazákladem bytí vůbec. V intuitivním poznání átmana a ve sjednocení s ním spočívá vysvobození z koloběhu životů.

Můžeme říct, že je to átman, který putuje od jedné existence k druhé? Není to tak jednoduché, protože átman je nedotčený vnějším děním, je pouze jeho pasivním svědkem a sám nečiní nic. V tomto smyslu se také nepřevtěluje. Člověk je ve svém nejhlubším nitru božský, bez personality a individuality. Pozemským cílem člověka je zbavit se "osobnosti". Zde vidíme první velký rozdíl od západních pojetí, kde je cílem reinkarnací právě postupný rozvoj a dokonalost osobnosti.

Co nebo kdo putuje?
Hinduistický átman tedy nedává odpověď na otázku, kdo nebo co se vtěluje, co putuje od existence k existenci. Indičtí myslitelé si byli tohoto rozporu vědomi a hledali řešení pomocí různých tělesných schránek obklopujících átmana. Vnější hrubohmotná vrstva je fyzické tělo. Prostřední jemnohmotná je nositelem vitálních, duševních a duchovních sil člověka. Toto tělo doprovází člověka na jeho pouti od jednoho vtělení k druhému. Kromě toho, že nese s sebou tyto síly, obsahuje také plno vzpomínek, které je možné si vybavit. Nejdůležitější však je, že jsou do něj vtisknuty činy a jejich následky z minulých životů, tzv. karma. Vnitřní obal átmanu tvoří kauzální tělo. Také západní esoterismus se inspiruje naukou o mnohovrstevném fyzickém bytí člověka.

Pozornému čtenáři jistě neunikne, že touto složitou antropologií se problém neřeší, pouze přesouvá. Získali jsme sice jakýsi "princip individuace" - jemnohmotné tělo, ale stále zeje díra mezi individuem a átmanem. Nejradikálněji tento rozpor řeší velký myslitel Šankara: viditelný svět je podle něj jen iluze, májá. Osvícení spočívá v prohlédnutí tohoto klamu a v intuitivním nazření jediné neproměnné božské reality.

Ještě radikálnější je však buddhismus. Jeho učení o koloběhu zrození má až paradoxní nádech: jde o putování duší bez duše. Zjednodušeně řečeno, buddhismus popírá dokonce i existenci átmanu, a tím zpochybňuje identitu osoby od jednoho života k druhému. Jeden jev vzniká, jiný mizí, ale všechny se řadí bez přerušení za sebou. Takto v posledním stavu vědomí nedospíváme ani k téže osobě, ani k jiné. V pozdějším mahájánovém buddhismu se i toto pojetí redukuje - koloběh dění existuje pouze v domněnkách neosvícených.

Karma
Nauka o karmě (sánskrtsky karman) vznikla , stejně jako myšlenka koloběhu zrození a spolu s ní, v době raných upanišad. Karma vlastně znamená "čin", "dílo", potom se však myslí také na plod nebo následek skutku či dokonce příčinnou souvislost mezi skutkem a jeho následky....

Karma byla chápána jako vlastnost jemné hmoty, která lpí na átmanu, popř. na tělech z jemné hmoty, jež ho obklopují, a provází ho za hranice smrti do dalších forem existence a zároveň ovlivňuje podstatu, charakter a osud, popř. status dotyčné osoby.

V buddhismu je věc o to složitější - nebo jednodušší -, že karma nemá na čem lpět. Nový člověk, vzniklý z předchozí karmické zátěže, je pouze volně spojen s předchozím. Podobá se ozvěně, odrazu v zrcadle nebo otisku pečeti. Život je neúnavně se deroucí proud vzájemně podmíněných existenčních faktorů, který nemá žádnou substanci. Přesto je v tomto proudu jasná kauzalita - jedno je příčinou druhého. Právě tyto kauzální řetězce jsou principem identity, aniž by existovalo nějaké já.

Neúprosná spravedlnost, nebo evoluce?
Od počátku důležitým tématem byla souvislost mezi karmou a kastovní příslušností. Dobrý život je odměněn tím, že "člověk vejde do bráhmanského lůna" nebo se narodí v některé ze tří nejvyšších kast. Naopak odplatou za "páchnoucí život" je narození z "páchnoucího mateřského lůna" feny, prasnice či vyděděnce bez kasty. Chování v předchozích formách existence ovlivňuje také sklony a přání. S důsledností přírodního zákona se tu prosazuje kosmický princip odplaty, daleko nadřazený lidské spravedlnosti, založené na neúplném poznání. Výsledkem je nerovnost. Je to však nerovnost, v níž vnější situace přesně odpovídá člověkovu nitru.

Západní spiritismus, theosofie i anthroposofie a v neposlední řadě New Age vidí převtělování jednoznačně pokrokářsky. Následky špatných činů mají sice svoje následky, takže se nedá říct, že by byl člověk zrození od zrození lépe situován a měl lepší dispozice, ale i skrze tuto následnost dospívá jednotlivec i celé lidstvo ke stále větší dokonalosti. Naprosto je vyloučen regres od člověka ke zvířeti, neřku-li k nižším formám existence.

I neohinduismus se však postupně odvrací od neúprosné slepé spravedlnosti směrem k vývojovému modelu. Stvoření už se netočí v kruhu bez počátku a bez konce, ale pohybuje se po spirále vzhůru, kromě karmického zákona vstupuje do hry lidská svoboda, ideál milosrdenství, odpuštění, soucitu.

Cíl veškerenstva
Raný hinduismus učí, že karma určuje pouze okolnosti zrození. Pozdější vývoj nauky ale dává karmě mnohem větší význam - ona je příčinou znovuzrození, ba příčinou dění vůbec. Uvádí svět do pohybu, je palivem věčného kolotoče života a smrti. Cílem je zastavit tento kolotoč, tedy zastavit produkování jakékoliv karmy - dobré i špatné. Karma (dobrá i špatná) vzniká z žádostivosti, neboli žízně (buddhismus). Ta působí vnitřně angažované jednání. To zase souvisí s nevědomostí, tedy s neschopností odlišit od sebe věčné a pomíjivé, skutečnost a klam. Konkrétně to znamená, že se člověk musí přestat identifikovat se svou empirickou osobou a namísto toho sjednotit své vědomí s átmanem (praktikování této cesty poznání se nazývá "džňánajóga"). Další cesta ven z koloběhu životů je "nevášnivé jednání", nezainteresované na úspěchu i neúspěchu, jednání jako oběť ("karmajóga"). Třetí cestu představuje oddaná láska a uctívání osobního boha ("bhaktijóga"). Tento způsob je křesťanskému chápání asi nejbližší, a proto je na Západě tak oblíbená Bhagavadgítá, která víru v karmu a reinkarnaci spojila s uctíváním Kršny jako nejvyššího boha.

Cílem buddhismu je odložit iluzi o já a prohlédnout skutečnost jako hru neosobních sil. Podaří-li se člověku na některém místě přerušit řetěz kauzálních souvislostí, má vyhráno - je osvobozen od karmy a dochází nirvány. Tento neúprosný řetěz má dvě slabá místa - nevědomost a žízeň. Zde je možno ho přerušit a vykročit tak z kauzálního koloběhu. (Mahájánový buddhismus učí, že se mohou ze soucitu se světem znovu vtělit i lidé, kteří již došli osvícení - bódhisattvové -, aby svět poučili o cestě ven z kruhu.)

Pro Steinera (anthroposofie) je nemyslitelná představa, že cílem člověka a světa by bylo zastavení světového dění. Naopak, řetěz znovuzrození směřuje od přelomové "události Krista" čím dál výš, k duchovním bytostem. Na konci evoluce člověk již nebude obývat své tělo, ale bude se vznášet nad ním. Hrtan se stane rozmnožovacím orgánem: "Člověk bude z člověka vycházet, člověk bude člověka vyslovovat."

Další faktory osudu
Ve všedním životě hinduistů ovšem víra v automatickou všemoc karmy hraje podstatně menší roli než na Západě. Hinduistická zbožnost sestává z velké části ze snahy oslabit a zahladit karmické následky dřívějších činů, což je rozhodně snadnější než dosáhnout úplného vyvanutí. Rány osudu se často nepřipisují karmě, ale působení bohů a duchů. Karma nahromaděná z minulých životů může být vymazána překonáním nevědomosti nebo žádosti, které byly její příčinou. Ale následkům karmy, která už "dozrála", aby přinesla plody v tomto životě, se nedá vyhnout. Osobní karmické konto může spravovat některé božstvo nebo guru - duchovní učitel. Proto zde hrají velkou úlohu obřady a úcta ke guruovi.

Reinkarnace a křesťanství
Je mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že víra v reinkarnaci je bez potíží slučitelná s křesťanstvím. Nejen to - že osvětluje jeho temné stránky (např. nepřijatelné peklo) a dává mu mnohem racionálnější tón. Je pravda, že mnoho věcí se s myšlenkou převtělování a karmického zákona stává pochopitelných, hlavně jaksi zvnějšku - dokud v nich nejsme osobně angažováni. Přesvědčovat matku postiženého dítěte, že si může za svůj osud samo, je prakticky přinejmenším stejně neprůchodné jako vysvětlení, že to mají na svědomí tajemné úradky Boží. Přesto se Písmo, především v knize Job a v evangeliu o uzdravení slepého od narození (Jan 9), jasně kloní k druhému řešení. Náš osud není výsledkem našich předchozích činů. Není to na úkor Boží spravedlnosti. Když totiž za součást reality nepovažujeme jen tento svět, ale i to, co je za ním a nad ním, začne se spravedlnost jevit v jiném světle. Je úplně jedno, je-li spravedlnost dokonána ve světě smysly přístupném nebo mimo něj.

A pak je tu centrální zvěst Nového zákona o spáse. Jestli je smyslem převtělování dosáhnout cíle dokonalým vyrovnáním všech dluhů, jaké je místo oběti Krista? Dokážu ho vnímat jako svého osobního Spasitele, nebo ho považuji jen za bod obratu od regresu k progresu v lidských dějinách (po vzoru antroposofů)? Pokud jediný Kristus může zahladit a odpustit moje hříchy, jaký má smysl znovu se vtělovat, abych dosáhl spásy? Není to podcenění jak hříchu, tak milosti? Co je to vlastně já? Patří k jednotě mé bytosti i tělo, jak tvrdí křesťanství? Pokud ano, tak které? Pokud ne, proč má vzkříšený Kristus tělo a proč mu tolik záleží na tom, aby ho učedníci považovali za pravé?

Tyto a mnoho podobných otázek by si měl člověk zodpovědět dřív, než začne tvrdit, že nauka o putování duší je s křesťanstvím slučitelná. A to i když pomine fakt, že církev na Konstantinopolském koncilu v r. 553 jasně odsoudila jak nutný předpoklad, tak důsledek nauky o stěhování duší: a to je učení o preexistenci duší a o konečné spáse všehomíra, včetně padlých duchů.

Zpracováno podle knihy Reinhart Hummel: Reinkarnace, víra v převtělování a víra křesťanů, Karm. nakl., Kostelní Vydří 1997

Není náš křesťanský život tak trochu magický?

Vojtěch Kohut OCD

Jasné vědomí o tom, co je náboženství a co je magie, je pro nás křesťany nesmírně důležité, a to nejen proto, že většina společnosti mezi nimi žádný podstatný rozdíl nevidí, ale i proto, že nebezpečí "magické mentality" hrozí často i nám samotným.

Většina křesťanů (mám zde na mysli praktikující katolíky) má zřejmě jakési povědomí o tom, že naše víra je neslučitelná s magií, ale pouze někteří z nich a jen s velkou námahou by byli s to uvést důvody, proč tomu tak je, a co je vlastně příčinou odmítavého stanoviska církve k ní. A ještě víc by asi byli uvedeni do rozpaků, kdybychom od nich chtěli slyšet vysvětlení, jaký je rozdíl mezi náboženstvím, zvláště pak křesťanstvím, a magií.

Všechno "v jednom pytli"?
Otázku, jaký je rozdíl mezi náboženstvím a magií, kladu lidem často, konkrétně ji dávám mladým snoubeneckým párům, které se připravují na přijetí svátosti manželství. Nedělám to proto, abych jim dokázal, jak jsou nevzdělaní a jak se tedy potřebují na tuto svátost připravit, nýbrž proto, abych u nich od počátku vyloučil zásadní nepochopení křesťanských svátostí. Důvodem k takovému postupu je i skutečnost, že o tuto svátost žádají mnohdy lidé, kteří nejsou pokřtění vůbec anebo nejsou praktikujícími křesťany.

Odpovědi těchto mladých lidí většinou potvrzují celkový dojem, jaký má člověk, když se setká s prezentací náboženství a magie ve sdělovacích prostředcích: v naší sekularizované společnosti se má obecně za to, že magie a náboženství patří "do jednoho pytle" - spojuje je přece víra v mimořádné, nadpřirozené síly a z nich pak vyplývá i praxe různých "rituálů", jimiž se lidé, oddaní náboženství či magii, snaží dosáhnout svých cílů.

Taková je obvyklá představa. Co my jako křesťané na to?

Zásadně odlišné postoje
V mnohém z nás mohou takové názory vyvolat i bouři nevole: naše liturgie přece nemá nic společného s magickými úkony a náš Bůh se nepodobá skrytým mocnostem, které jsou v magii vzývány, ať už jsou považovány za dobré či zlé!

To je sice podstatně pravda, jenže uvažme: jak mohou tento rozdíl postihnout lidé, kteří oboje vnímají výhradně "zvenčí" a většinou bez přílišného zájmu? Nepohoršujme se tedy nad názorem zesvětštělé společnosti a spíše přemýšlejme (a tak trochu zpytujme svědomí), čím to je, že naše křesťanská víra nevykazuje i navenek zásadní rozdíl, který mezi náboženstvím a magií ve skutečnosti existuje.

Než začneme zpytovat svědomí, formulujme nejprve onen zásadní rozdíl, který mohou - byť "zvenčí" - pochopit a přijmout i nevěřící lidé. Spočívá jistě především v tom, na koho se v náboženství a magii obracíme. Ale jelikož tato (vůbec nejdůležitější!) skutečnost sekularizovaného postmoderního člověka často nezajímá a připadá mu v jeho pragmatismu bezvýznamná, vyjděme spíše z postojů, které charakterizují "člověka náboženského" a "člověka magického". Mám zkušenost, že tento přístup je "čitelný" i pro nevěřící a že rovněž samotným křesťanům je velmi užitečný. Navíc uvidíme, že tyto postoje (totiž: jak věříme) jsou nakonec pochopitelné jen na základě obrazu, jaký máme o Bohu (tedy: v koho věříme).

Postoj víry
Katechismus katolické církve dokonale vystihuje onen rozdíl, když na jedné straně říká, že "správný postoj křesťana spočívá v tom, že se (...) odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti" (KKC 2115), a na straně druhé uvádí, že praktikami magie a čarodějnictví "si člověk zamýšlí podrobit skryté mocnosti, aby mu sloužily" (KKC 2117). Máme zde tedy proti sobě postoj křesťanský (ale i obecně náboženský v jeho autentických projevech), kdy se člověk odevzdává do rukou Božích a přijímá Boží vůli za svou, a postoj magický, který si chce božské síly podrobit a donutit je, aby sloužily k uskutečnění jeho vlastní vůle.

Z tohoto hlediska je vcelku zřejmé i nevěřícím lidem, proč ateismus či agnosticismus není (alespoň v této perspektivě!) protipólem náboženství a křesťanství, jak se obvykle tvrdí, nýbrž že se nachází uprostřed mezi dvěma póly náboženství a magie jako postoj toho, kdo nevěří v existenci Boha ani skrytých mocností, a proto se jim ani nepodřizuje, ale ani se jich nesnaží zmocnit. Je to jednoznačně magie, která je opakem, převrácením naruby každého autentického náboženství a jako taková je mu vnitřně nepřátelská!

Svátosti a žehnání
Zde však nastává další nesnáz pro ty, kdo nahlížejí křesťanství (a zvláště katolickou a pravoslavnou církev) "zvenčí". Jakmile se totiž setkají se svátostmi, zdá se jim, že zde máme co do činění s magickými obřady. Jak si jinak vysvětlit katolickou nauku o účinnosti svátostí, konkrétně že svátosti působí ex opere operato, tedy z moci samotného úkonu (jeho prostým udělením; srov. KKC 1128)? Což to není totéž jako vyvolávat duchy zemřelých s přesvědčením, že "když vykonám vše, jak mám, jistě se mi to podaří"? Což to není praktická realizace přesvědčení, že když vyřknu potřebnou formuli a doprovodím ji správným gestem, dojde automaticky k tomu, co zamýšlím?

Podobný jev nacházíme i v židovství, konkrétně v jeho žehnáních (berakôt), kde sice nebyla nauka formulována tak jasně jako v katolické církvi ohledně svátostí, ale kde se vychází ze stejných předpokladů. Dá se to vyjádřit ještě přesněji: křesťanství se inspirovalo ve své nauce o svátostech právě židovskou logikou žehnání.

Modlitební knihy židů (siddurim; od seder = "řád, pořadí, průběh") obsahují celou řadu požehnání vázaných na jednotlivé existenciální situace člověka; žehnání mají velmi stálou vnější strukturu a jsou recitována s přesvědčením, že jejich pronesení vede k uskutečnění toho, co vyjadřují (příklad takového Ježíšova požehnání viz i v Mt 11, 25; Lk 10, 21). Není tedy i toto příklad typicky magického postoje v náboženství?

Tajemství vnitřního Božího života
Není, alespoň v kontextu víry určitě ne! Za touto jistotou věřícího žida, že pronesené požehnání přinese své plody, nestojí totiž slepá víra v účinnost nějakých slov či gest, nýbrž víra v Boha, který je všemohoucí a věrný. Stejně tak za vírou křesťana v moc svátostí musí stát jako jediný motiv Boží nezměnitelné rozhodnutí zachránit člověka, jak nám bylo zjeveno v Kristu.

Ne náhodou se Katechismus právě na tuto skutečnost odvolává, když objasňuje účinnost svátostí: "Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost" (KKC 1127).

Milost jako zdarma daný dar Boží spásy nám byla jednou provždy nabídnuta v Kristově smrti a jeho zmrtvýchvstání (srov. tamtéž 1128) a svátosti nejsou nic jiného než konkrétní možnosti v dějinách, které nám Pán nabízí, jak tuto milost přijmout. Ona jistota tedy plyne z toho, co již bylo dáno a uskutečněno Bohem, ne ze "zázračné" moci toho, co má vykonat člověk.

Jako křesťané bychom měli sestoupit ještě hlouběji: i ona jistota o jednou provždy nabídnuté milosti v Kristu totiž v konečném důsledku vyplývá z toho, že Bůh je společenstvím tří osob, které se sdílejí v lásce, protože jsou láska (srov. 1 Jan 4, 8). Právě tato láska působí, že Bůh se dílem stvoření otevírá "navenek", mimo sebe, aby i andělé a lidé mohli mít podíl na této lásce, aby byli "vtaženi dovnitř", do božského společenství lásky Trojice. Boží láska je láskou zdarma danou, nepodmíněnou a věrnou. Proto i po hříchu není lidstvo opuštěno, nýbrž jak říká liturgie: "A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu. A tak jsi, Otče, miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času." (čtvrtá eucharistická modlitba). Proto "Kristus sedící po pravici Otce, odkud vylévá Ducha svatého do svého těla, kterým je církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby tak udílel svou milost" (KKC 1084).

Modlitba a meditace
Přejděme ovšem od toho, v co (a v koho) věříme, k tomu, jak věříme. Právě tady je totiž dostatek prostoru na zpytování svědomí. V našem prožívání víry se nám snadno může stát, že zaujmeme poněkud magické postoje. Byla řeč o svátostech: kolikrát se nám stává, že je prožíváme automaticky, jako "něco, co funguje", bez výrazného a hlubokého vědomí milosti, která se nám zde neodvolatelně nabízí skrze Krista mocí Ducha svatého? Kolikrát je pro nás důležitější samotné kněžské rozhřešení než opravdová lítost spojená s pevnou vírou v Boží odpuštění?

Mohli bychom pokračovat dále ve vyjmenovávání mnoha jiných oblastí křesťanského života, kde se velmi zřetelně projevuje "magické pokušení". Rád bych zmínil jen jednu, zato zcela zásadní: modlitbu.

Stává se nám totiž, že si svou modlitbou toužíme "naklonit nebe", "zpracovat Pána Boha", aby nám vyhověl, "přesvědčit" jej, že náš záměr je ten správný. Často mu říkáme: - Heleď, Pane Bože, mám to perfektně vymyšleno. Nechej to na mně a uvidíš, že budeš spokojen. - Jak daleko je takový přístup od postoje skutečně náboženského člověka, který se odevzdává v důvěře Bohu, a když prosí, pak vždy s otevřeností vůči jiné, "Boží variantě" ("buď vůle tvá")! Kolik je v naší modlitbě vůbec místa k naslouchání, abychom se ptali a pochopili, co chce Pán? Nepodléháme příliš často pokušení pohanů, kteří chtějí "ukecat" Otce spoustou někdy třeba i velmi krásných slov (srov. Mt 6, 7)? Nepodléháme pokušení Baalových proroků, kteří se snaží donutit svého boha k zázraku (1 Král 18, 26-28)? Tady je opravdu mnoho prostoru pro "křesťanskou magii" v praxi: od zcela nezřetelných náznaků až po jasně vyhraněné projevy.

Dnes se opět oblíbenou formou modlitby stává meditace. Nevěnuje se i zde mnohem více prostoru a pozornosti různým vnějším technikám meditace (postoji těla, způsobu dýchání, apod.) než vědomí, že modlitba je rozhovor s Bohem, který v něm má vždy iniciativu, a jemuž je proto třeba především naslouchat? Nepřevažuje i zde snaha předem určovat, jak má modlitba vypadat a jaké plody má přinést? Kolikrát dnešní postmoderní křesťan opouští praxi meditace jen proto, že "neprožívá nic mimořádného", že "mu to už nic nedává"!

Jenže modlitba (a to ani meditativní) není od toho, aby nám "něco dávala" či umožňovala "prožít něco mimořádného". Je tady proto, že nás Bůh miluje a chce se s námi sdílet a my mu na jeho lásku chceme odpovědět. Je třeba se naučit mu důvěřovat a naslouchat, otevřít se jeho lásce. V opačném případě nám hrozí, že se nikdy nenaučíme modlit!

Magie je jistě křesťanství (a náboženství obecně) cizí a nepřátelská, protože vychází ze zcela převrácené logiky: zmocnit se, podrobit si, získat za každou cenu, učinit z Boha či skrytých mocností své otroky. A i když jako křesťané, doufejme, nikdy nepodlehneme pokušení ji praktikovat, i v našem životě z víry nám hrozí, že přijmeme za své některé její "postupy", byť ne ty nejkřiklavější. Nejspolehlivější ochranou před "magickou mentalitou" je pro nás bezesporu prohlubování důvěry v Boha, který nás miluje a vydal svého Syna za nás. Jen je potřeba, aby tato věta nebyla pro nás pouze frází, nýbrž živou skutečností.

Smysl lidských obětí

Staré americké kultury jsou po religionistické stránce zvláštní tím, jak významnou roli hrály - zejména u Mayů a Aztéků - lidské oběti. Konaly se zvláštním, krutým způsobem (obětem byl zaživa rozříznut hrudník a vytrženo tlukoucí srdce). Staré španělské dobyvatele to posílilo v pocitu mravní a náboženské nadřazenosti, v jejímž jménu pak ničili nejrůznější náboženské a kulturní památky těchto národů. Zůstaneme-li při analýze lidských obětí jen u běžných a leckdy dost povrchních humanistických měřítek, zcela se vytratí hlubší smysl těchto krutých praktik.

Znalci nás ujišťují, že každé oběti předcházely složité obřady, jejichž cílem bylo ztotožnění budoucího obětovaného s nějakým bohem jako reprezentantem určitého přírodního jevu. Úkolem těchto obětí je tedy magicky zajišťovat dobrý průběh roku, úrody, života vůbec. Aztékové, Mayové a jejich předchůdci i sousedé - ale nejen oni, nýbrž i mnohé národy euroasijské oblasti - tušili, že jeden život či jedna podoba, forma života, se vždy rozvíjí jen na účet života jiného, či jiné jeho podoby. Toto pravidlo prostupuje celou přírodu. Aby se mohla rozvinout zvířata, musí se živit rostlinami. Aby se mohl rozvinout dokonalejší mozek, a tím i intelekt masožravců, musí se živit býložravci. Člověk se živí rostlinami i zvířaty, a čím víc se rozvíjí lidská civilizace, tím víc "životů" se spotřebovává. Podobně je to i v mezilidských vztazích. Život celého lidstva od rodiny až po velké celky vlastně umožňují a nesou ti, kteří nevznášejí nároky, ale jsou třeba i ne zcela vědomě pohotoví a ochotní k sebezáporu a oběti ve službě druhým.

Tak moc oběti udržuje všechen život. Křesťan bude samozřejmě vidět pramen těchto životodárných proudů vidět v Kristově kříži. Zároveň by měl ale chápat, že tam, kde není víry v moc oběti Kristovy a kde lidé přitom tuší, že jen oběť a její moc udržuje a rozmnožuje život, je snadné propadnout představě, že pro běh života a světa je nutné rozhojňovat moc oběti magickým ritem.

Víme, že v euroasijské oblasti se poměrně brzy ustaluje taková podoba oběti, při níž je zabito a pak i společně snědeno některé domácí zvíře, třeba beránek. I zde jde o ztotožnění obětníka s obětovaným, o myšlenku zástupnosti či substituce. A nadto možná i o fascinující moc pohledu na smrt a umírání, prožívanou v posunuté, jakoby profanizované podobě i v římských circích a v bitevních vřavách a možná i ve španělských býčích zápasech. Obrazně vyjádřeno: umírající tvor, zvíře nebo člověk, jako by bral s sebou na cestu do zásvětna přítomné diváky, nebo moderněji vyjádřeno: jako by jim tento pohled zprostředkoval existenciální zážitek průchodu smrtí, který působí bytostné prohloubení a sebeoproštění, konfrontuje s věčností a ukazuje současné hodnoty v jejím světle.

Jan Heller, Milan Mrázek: Nástin religionistiky, Kalich, Praha 1988

Vidíme, že na kruté a nesmyslné praktiky lidských obětí se lze dívat i trochu shovívavěji: jako na správnou intuici, že celý svět stojí a padá s obětí a že obětním darem nemůže být cokoliv, ale musí to být to nejdůležitější a nejcennější, co tato země nosí - třeba i lidský život. Směr těchto náboženských úvah je správný. Z milosti Božího zjevení ovšem víme, že existuje ještě něco cennějšího než život válečného zajatce nebo jakéhokoliv člověka. Je to život vtěleného Božího Syna, který musel být vydán, aby svět došel svého cíle. Věřící se spojují s touto obětí ne přihlížením magickým ritům, ale skutečnou vnitřní účastí v nekrvavém tajemství eucharistie. Bůh tak naplnil pradávnou touhu národů, ale takovým způsobem, který přesáhl každou představu a znehodnotil všechny dosavadní obětní praktiky. (Pozn. red.)

New Age

Douglas R. Groothuis

Hnutí New Age je zastřešující označení pro celou řadu různých lidí, organizací, akcí, praktik a myšlenek. Nejde o centrálně organizované hnutí s jedním člověkem v čele. I když do něho patří různé sekty a dokonce i denominace, neomezuje se jen na ně. Spíš jde o strukturu podobně uvažujících lidí a skupin, kteří všichni touží po duchovní a společenské změně, která povede k "novému věku" sebevyjádření.

V 60. letech v Americe i Evropě na scénu vtrhly myšlenky a praktiky, které do té doby držel v patřičných mezích křesťanský obecný postoj (nebo vzpomínky na něj). Mladí lidé zaútočili na co nejvíc prvků západní civilizace (s výjimkou rádií a magnetofonů). Západ přivítal Východ a ochutnal jeho tajemství v podobě záplavy guruů, jogínů a společnosti hemžící se fakíry a mudrci. Halucinogenní drogy byly nadšeně vítány jako osvobozující. Sexuální morálka byla vydána všem napospas a pak zcela odhozena.

Přes rozmanitost jeho podob lze v hnutí New Age abstrahovat několik myšlenek, které představují jeho základní světový názor:

1. Evoluční optimismus
Hnutí New Age učí, že balancujeme na pokraji zásadního skoku ve vědomí, přičemž dochází k značnému evolučnímu vzestupu. Čeká nás slavná doba krize a zároveň příležitosti pro naši planetu. Někteří představitelé New Age hovoří v apokalyptickém tónu a varují, že bez masového vzestupu vědomí očekávají planetu prudké katastrofy, které ji "očistí" od všeho chybného.

Obecně však přetrvává optimistický názor, že směřujeme do "nového věku" duchovních objevů, v astrologických naukách nazývaného jako věk Vodnáře. Musíme se probudit a objevit "božské v nás", abychom mohli uvítat budoucí tisíciletí míru a blahobytu. Utopisté New Age si představují "nový světový řád" - popisovaný někdy jako vyznačující se jednou světovou vládou, celosvětovým socialismem a náboženstvím New Age - v němž budou přebývat seberealizovaní spravedliví. Někteří jednotlivci a skupiny očekávají světového vůdce, někdy nazývaného (nepravdivě) "Kristus", který nám má ukázat cestu do "nového věku". Jiní zdůrazňují osobní řízení a jakémukoli vnějšímu vedení se vyhýbají.

2. Monismus
Všechno je jedno. Jedno je všechno. Neexistuje žádné oddělení, nejsou žádné konečné hranice, jsme jen vlny v jednom vesmírném oceánu. Annette Hollanderová píše, že "čím lépe budeme umět prožívat svou vzájemnou propojenost [jednost], tím méně budeme chtít ničit jeden druhého a svět". Navrhuje, že toto uvědomění by mělo být středem pozornosti při rozvíjení duchovnosti dětí.

3. Panteismus
Velká "jednost" Bytí je považována za "Boha". Všechno, co z metafyzického hlediska existuje, je Bůh. Absolutno samo není osobní židovsko-křesťanský Bůh, ale jakási abstraktnější entita, označovaná obvykle velkými písmeny, jako například Nekonečná Inteligence, Princip, Síla, Vědomí, Energie atd. "Bůh" New Age není morální Bytost uctívaná jako nejvyšší. Tento Bůh je neosobní a morálně indiferentní To, nikoli On. Kromě toho je Božstvo demokratizováno: my všichni jsme Bůh.

4. Proměna vědomí
Nestačí jen věřit učení New Age. Je nutné ho na sobě zakoušet. Stoupenci New Age jsou často povzbuzováni nejen k zájmu, ale i k tomu, aby se nechali zasvětit. K témuž exotickému cíli slouží mnoho mystických prostředků, ať už to jsou nekřesťanské techniky meditace, drogy, jóga, bojová umění, užívání krystalů nebo spontánní prožitky, jako například setkání se smrtí. Cílem je pocit "jednosti" se vším, co existuje, a uvědomění si svého vlastního božství, někdy nazývaného "Vyšší já".

Tyto transcendentální zkušenosti jsou lákavé pro jejich údajnou nadřazenost tradičnímu náboženství "starého věku" a "běžnému vědomí" - stavu mysli například při umývání nádobí nebo sekání trávníku. Výsledný stav vědomí má mnoho názvů, jako například sebeuvědomění nebo uvědomění si Boha (tyto dva výrazy jsou zaměnitelné), osvícení a naladění.

5. Vytvoř si svou vlastní skutečnost
Výrok "vytvoř si svou vlastní skutečnost" se v kruzích New Age často pronáší jako základní premisa. Jeho obsahem je, že nepodléháme žádnému objektivnímu mravnímu zákonu. Místo toho máme každý svůj vlastní způsob, jak si uvědomit svůj božský potenciál. A protože "všechno je jedno" (monismus), nemůžeme život rozdělovat do takových kategorií, jako je dobro a zlo. To je příliš dualistické; k tomu, abychom si uvědomili svůj plný potenciál, se musíme přesunout za hranice dobra a zla.

6. Neomezený lidský potenciál
Jestliže jsme všichni Bůh, předpokládá se, že v nás pulzují výsady Božstva. Jsme neomezeně obdarováni. Jsme zázraky, které čekají, až se stanou. Osvobozeni od takových starodávných bájí, jako je lidská omezenost a smrtelnost, zkaženost a prvotní hřích, můžeme volně zkoumat zářivé obzory božství. Jediným naším problémem je neznalost.

Trh nyní zaplavují spousty podprahových nahrávek, které slibují, že nás promění přeprogramováním našeho podvědomí, aby dělalo to, co chceme. Podvědomí je tak v podstatě zbožněno. Neslyšitelná hlasová stopa míchaná pod hladinou hudby nám říká, že ztratíme váhu, budeme mít lepší představu o sobě nebo dokonce že budeme otevřeni svému Vyššímu já a psychickému potenciálu. Ať již to je skrze podprahové nahrávky nebo pomocí stovek jiných prostředků, paranormální jevy nám slibují moc - mimosmyslové vnímání, telepatie, jasnovidectví, předpovídání budoucích událostí, vzpomínky na údajné minulé životy (převtělování), psychotronické uzdravování, prožitky mimotělní existence, věštění a dokonce i psychokinéze či PK (ovlivňování předmětů pouhou silou vůle). Klíčovým faktorem je zde vědomí. Nejsme spoutáni vnější a objektivní realitou (ať již duchovní nebo fyzickou); spíše "tvoříme svou vlastní realitu".

7. Kontakt s duchovními bytostmi
Existuje nepřeberné množství učitelů, bytostí, duchů, mimozemšťanů a dalších hovorných postav, které komunikují (prostřednictvím samovolného psaní nebo vokalizace) skrze média (pro něž se v angličtině v nedávné době ujalo označení "channelers", což je příhodný výraz pro věk televize). Channeling (přenášení informací z neviditelného světa skrze média) bylo s New Age spojeno vždy, ale nyní získává stále větší popularitu, protože média oslovují velké množství posluchačů a provozují rozsáhlou soukromou poradenskou praxi. K dřívějším médiím vlivným na Západě patřili H. P. Blavatská, Edgar Cayce a Alice A. Baileyová.

8. Učitelé shůry
Ve většině uvažování New Age dochází k setření rozdílu mezi jevy mimozemskými a duchovními, kdy se případy pozorování UFO a dokonce setkání ("třetího druhu") s nimi stávají mystickou zkušeností. O UFO (a jejich cestovatelích) se někdy tvrdí, že vykazují paranormální jevy. Ti, kteří údajně přišli do styku s UFO, často vykazují stejné rysy jako u jiných druhů okultních jevů, jako například hypnotický stav, samovolné psaní, pozorování krystalů, zkušenosti s hlomozícími duchy, levitace, parapsychologické ovládání, psychotronické uzdravování a prožitky mimotělní existence.

Některé skupiny tvrdí, že vyvinutější "vesmírní bratři" nás mají hodně co učit, abychom mohli naši planetu uchránit před katastrofou. Obsahem jejich poselství je, že před příchodem "nového věku" v plnosti projde země nesmírnými změnami. Musí dojít k "očištění"; jako pozitivní stránku však uvádí, že většina materiálů, které lidé dostali z "vyšších sfér", je "povznášející a hovoří o Božství prostupujícím život, které s naprostou jistotou zvítězí nad současnými obtížemi".

9. Náboženský synkretismus
Spiritualita New Age je spíše eklektická všehochuť východního mysticismu, západního okultismu, novopohanství a psychologie lidského potenciálu. Mluvčí New Age však mají tendenci chápat pravou podstatu všech náboženství jako totožnou. Jestliže se vnější rysy jeví jako rozdílné - dejme tomu při srovnání hinduistického panteismu a křesťanského teismu - jsme odkazováni na údajně mystické jádro, které spojuje všechna náboženství: Všechno je jedno, všechno je Bůh, my jsme Bůh, máme neomezené možnosti, můžeme nastolit "nový věk".

Tato mystická metoda se nemilosrdně strefuje do výslovných učení nepanteistických náboženství, ale New Age tvrdí, že byly potlačeny údajné "esoterické" prvky v těchto náboženstvích. New Age například sebejistě (ale neopodstatněně) hlásá, že převtělování vyňali z Bible v šestém století duchovní bažící po moci.

Výňatky z publikace Douglas R. Groothuis: New Age tváří v tvář, Návrat domů, Praha 1995

Literatura:
James W. Sire: Za novými světy - Průvodce světovými názory, Návrat 1993
Maria Widl: Křesťanství a esoterika, Karm. nakl. 1997
Sekty a nová náboženská hnutí (Dokumenty katolické církve 1986-1994), Zvon, Praha 1997

Scientologická církev

Ačkoliv scientologická církev vystupuje někdy jako náboženství a někdy nabízí své produkty jako nejmodernější vědecké objevy, ve skutečnosti je především prosperující firmou. Tento podnik vymyslel a zorganizoval spisovatel sci-fi a brakové literatury Lafayette Ronald Hubbard, muž, jemuž se sice nepodařilo získat žádné ucelené vzdělání, ale jehož fantazie a schopnost fabulovat byly bezesporu obdivuhodné. Hubbard využil za války četby několika děl z oboru psychologie a psychiatrie (jeho spisy obsahují např. pod jinými pojmy některé teorie a poznatky Sigmunda Freuda) a v roce 1950 publikoval svou nejznámější knihu Dianetika - moderní věda o duševním zdraví. Od vydání této knihy si Hubbard sliboval revoluci v přístupu k otázkám lidské duše.

Odborná veřejnost však Hubbardovy teorie odmítla a způsobila tak Hubbardovu fanatickou nenávist zejména vůči psychologům a psychiatrům. Tato nenávist se projevuje kromě jiného i vytvořením Občanské komise za lidská práva (CCHR, nedávno začala působit i u nás), která se snaží získávat a dokumentovat svědectví o zločinech psychiatrie a vyvolávat ve veřejnosti strach z psychiatrických metod. Odmítnutí odborníků však Hubbardovi nezabránilo v zakládání tzv. Dianetických center, působících "psychoterapeuticky" na základě jeho teorií. I když se zpočátku jednalo o naprosto světskou záležitost, v roce 1955 se Hubbardovi následovníci stali Scientologickou církví. Důvodem byla pravděpodobně neutuchající odborná kritika, problémy s výrobou a aplikací Hubbardových "léčiv" a snaha dosáhnout daňových výhod. Přerod v "církev" se udál doslova přes noc obléknutím vedoucích Dianetických center do talárů, zřízením "kaplí" a vydáním několika Hubbardových instrukcí, jak provádět scientologické "křty", svatby či pohřby. Za symbol scientologie byl také přijat kříž, který má vytvářet dojem "církve". Ve skutečnosti má však tento kříž původ v esoterické a satanistické etapě Hubbardova života a jeho osm konců oficiálně symbolizuje osm "dynamik života" podle scientologie.

Navzdory množství skandálů, úmrtí za podivných okolností, soudních sporů a ostré kritice ze strany příbuzných i bývalých členů se scientologie rychle šířila především v USA, ale i v Evropě a na celém světě. Její náboženský charakter je všude zpochybňován a stává se předmětem diskusí o náboženské svobodě a jejích případných hranicích. Svou náboženskou tvář totiž scientologie nastaví pouze tehdy, je-li to pro ni výhodné. Návštěvníci Dianetického centra v naprosté většině nemají tušení, že se nejedná o "vědu", jak je jim stále zdůrazňováno, ale o "náboženství". Přicházejí většinou na tzv. Oxfordský test osobnosti, někdy též na přednášku o minulých životech, na kurz komunikace atp. Pěkné prostředí, upravení mladí instruktoři, dobře volená slova na "vědeckém" základě i fakt, že úvodní test osobnosti je nabízen zdarma, způsobí, že nově příchozí lidé věnují scientologům často velkou důvěru. Lichocením i strachem jsou pak nenápadně manipulováni ke koupi stále dražších a dražších kuryů, jimiž se dostanou do celoživotního řetězce "terapeutických" procesů (tzv. auditingů).

Jádrem scientologie je víra v duchovní bytosti mimozemského původu (thétany), které sestoupily do hmoty a při průchodu mnoha minulými životy na sebe nabalily velké množství problémů, a zapomněly tak na svůj božský původ. Thétana má v sobě každý člověk. Má tak nekonečně velký božský potenciál (inteligenci, zdraví apod.), potřebuje si ho pouze uvědomit a vhodnými metodami (především auditingy) se všech negativních nánosů zbavit. Tak se stane clearem (angl. clear = čistý) a nastupuje dráhu "operujícího thétana", tzn. život, v němž postupně všechno zvládá a v němž neexistuje nic, co by ohrozilo jeho "přežití".

Auditing je terapeutické sezení auditora (jímž je scientolog) a auditovaného. Auditovaný má v rukou detektor lži (v scientologii zvaný E-metr) a zpravidla v lehkém hypnotickém stavu v sobě "objevuje" negativní zážitek. Ten pak auditorovi po 2 - 3 hodiny mnohokrát opakuje, vžívá se do něho, prožívá ho a vmýšlí se do stále nových detailů, o jejichž pravdivosti pak nepochybuje. Auditor zážitek detailně zapisuje a archivuje. Pokud se jedná o skutečně traumatizující zážitek, může se auditovaný na konci auditingu ocitnout v nesnadném psychickém stavu a konec auditingu pak může prožívat s euforickou úlevou. Tou je podle scientologů podán důkaz o tom, že zážitek je "odauditován". Auditovaný je připraven "jít dál" a pustit se při příštím auditingu do dalšího problému.

Na auditingy je časem vypěstován návyk - především vyhledáváním stále nových problémů a pseudoproblémů (pokud na "problémy" už nestačí tento život, hledá se v údajných minulých životech) a strachem ze zhoršení psychického stavu, jenž by údajně nastal při přerušení auditingů tím, že by se všechny problémy auditovanému vrátily. Obrovské dluhy, psychická nepohoda, obavy ze zveřejnění osobních údajů jsou pak dalšími důvody, které oběti spolehlivě zabrání vymanit se snadno ze scientologického kolotoče. Auditovaní se také dostávají do sociální izolace, protože rozebíráním negativních zážitků si zpravidla "uvědomili", jak negativní vliv na ně mělo jejich dosavadní nejbližší okolí, nacházejí ovšem nové přátele mezi scientology.

...

Hubbardovy myšlenky se scientologové snaží nabídnout veřejnosti i množstvím jiných způsobů - nabídkou přednášek na školách, založením jazykové školy LITE a dalšími aktivitami.

Zdeněk Vojtíšek: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998. Str. 66-69.

Waldorfská škola

Eva Fuchsová

Po roce 1990 se naše společnost otevřela pro různé alternativní pedagogické modely. Jedním z nich je waldorfské školství, které stojí na antroposofických základech položených Rudolfem Steinerem. Cílem waldorfských škol - podle vlastních slov - je výchova člověka ke svobodě. To vzbuzuje samo o sobě mnoho otázek: Co je to vlastně svoboda? Jakými metodami ji lze v člověku upevnit? Daří se to waldorfským školám? Není to na úkor vzdělávací funkce školy?... Křesťan se navíc musí ptát: Vyváží nesporné klady waldorfského modelu nebezpečí, kterému dítě vystavujeme? Je antroposofie podstatnou složkou výchovy a vzdělávání v této škole, nebo je to jen motivace pro vyučující? Pokusíme se aspoň ve stručnosti odpovědět na některé z těchto otázek.

Historie
Základní myšlenkou Steinerova školství byla idea trojčlenné sociální společnosti, která se nezakládala na ničem menším než na Steinerově nahlédnutí podstaty lidského bytí. Rozlišuje v člověku a společnosti tři bytostné oblasti, z nichž každá má své vlastní zákonitosti a je zcela autonomí: je to duchovně-kulturní oblast, kde je nejvyšším zákonem svoboda, dále právně-politická oblast, kde platí rovnost, a hospodářský život, kde se má uskutečnit bratrství. Problém společnosti spočívá v tom, že tyto tři oblasti a jejich principy směšuje, slučuje a snaží se je centralisticky řídit. Další krok Steinerových úvah se ubíral k mladé generaci jako k jedinému tvárnému lidskému materiálu. Z toho nejen jemu, ale i jeho nadšeným posluchačům vyplynul požadavek založení takové školy, která by dokázala postihnout tuto trojčlennost lidského bytí a vštípit ji budoucím generacím.

První, kdo se ujal Steinerovy myšlenky a pomohl mu ji uskutečnit, byl ředitel tabákové továrny Waldorf Astoria ve Stuttgartu. Revoluční postupy nové školy by se daly shrnout do dvou nejdůležitějších bodů: za prvé, dvanáctiletá škola musí být jednotná pro všechny sociální vrstvy, protože zákony lidského vývoje mezi sedmým a čtrnáctým rokem jsou pro všechny stejné. Teprve po čtrnáctém roce se výuka specializuje a nastává čas rozdělení podle schopností a zájmů mladého člověka. Za druhé, výběr učitelů se děje podle úplně jiných kritérií než na jiných školách; není tolik důležité, co učitel zná, ale jestli je schopen získat k žákům hluboký vztah, jestli se umí celou svou bytostí ponořit do duše druhého a stát se jeho průvodcem na cestě k dospělosti, spíše než vychovatelem a učitelem.

První myšlenka už nám dnes nepřipadá nijak revoluční, protože s rozvojem demokracie vstoupila i do "nealternativní" pedagogiky. Existují sice specializované školy, ale žáci v nich rozhodně nejsou rozděleni podle sociálních měřítek. Schopnost vhledu do duše dítěte je také alespoň teoretickým požadavkem vší práce s dětmi, zatímco waldorfské školství naopak přitvrdilo v nároku na odbornost svých pedagogů.

Originalita pohledu na svět a člověka
Jsou tu ale jiné důrazy, které si dodnes ponechávají svou originalitu a jsou předmětem obdivu na jedné straně a rozpaků na druhé. Vyplývají vesměs z antroposofického vidění světa a především lidské bytosti. Základem je přesvědčení, že náš smyslový svět je proniknut vyšším, nadsmyslovým světem, do něhož člověk bytostně patří. Skrze smyslovou zkušenost má člověk proniknout k podstatě věcí a k podstatě sebe sama. Vědění mu má pomoci tuto zkušenost systematizovat, zařadit do celku jsoucna. Proto se klade mnohem větší důraz na hloubku znalostí než na jejich šíři, cílem je dané informace prožít, vnitřně si je osvojit, ne si je pouze pamatovat. Teprve takto osvojené vědění se stává součástí člověka, buduje jeho osobnost, pomáhá mu pochopit sebe v celku světa.

První životní období - napodobování
Dítě se podle Steinera vyvíjí v sedmiletých cyklech. První je ohraničen přibližně výměnou zubů, druhý pubertou, třetí dospělostí. Každý tento cyklus má své specifické výchovné cíle.

"V předškolním věku převažuje pud napodobování. Součástí vlastního života a jednání dítěte se nestávají jen viditelné činy, ale i smýšlení lidí, které má malé dítě stále okolo sebe. Morální kvality, jež tímto způsobem ze svého okolí přijímá, jsou pro jeho budoucí existenci rozhodující. Ten, u něhož byly tyto potřeby raného dětství zanedbávány, zejména nedostatkem duševního kontaktu s rodiči, zůstává stálým napodobovatelem - kolísavým, neuspokojeným člověkem, který nezřídka následuje ty nejprimitivnější vzory, jež mu život přináší." (citáty jsou převzaty z knihy Výchova ke svobodě: pedagogika Rudolfa Steinera. Baltazar, Praha 1991)

Hlavní výchovný úkol v tomto věku spočívá samozřejmě na rodičích, ale svou roli tu může sehrát i mateřská školka. Ta waldorfská se od jiných liší už na první pohled. Je tu málo hotových hraček, zato mnoho materiálu, z něhož hračky při zapojení fantazie dítěte mohou snadno vzniknout - kameny, mušle, špalíky, větvičky a pahýly, všechno krásně hladce opracované. I nábytek bývá vyroben z přírodního dřeva, pokud možno tak, aby na něm byla vidět lidská práce. Nechybí tu samozřejmě barvy, štětce, papíry, textilie, hlína apod. S těmito věcmi mohou děti neomezeně tvořit. Můžete tu trhat a zavařovat jahody, péct koláče, stavět stánky, prodávat a kupovat. Ze židlí a stolů se stávají zaoceánské parníky plavící se do dalekých zemí, kde na expedici číhají lvi a krokodýli. Všechno je tu dynamické a velmi skutečné, i když se rekvizity podobají skutečným předmětům mnohem méně než v jiné školce. Děti hra nenudí a neunavuje, protože se v ní setkávají se skutečnými problémy a vztahy, ke kterým musí zaujmout stanovisko jako dospělí. Vyloučeny jsou soutěživé a jakékoliv konkurenční hry. Duch originality, tvořivosti, sepětí s přírodou a se skutečným životem je duchem celé waldorfské pedagogiky a je to také její největší přínos.

Druhé období - potřeba autority
"Ve stáří asi sedmi let se probouzí další pud. Dítě... se chce vnitřně opřít, chce věnovat učiteli svou důvěru ve všem, co on říká nebo dělá. Jinými slovy: potřebuje autoritu. Skutečná autorita se nezískává tvrdostí nebo násilím. Jediným přijatelným respektem je ten, který je probuzen náklonností dítěte z vlastní vůle... U dětí, které byly velmi záhy ponechány vlastnímu úsudku a vlastnímu rozhodování, se ukazuje nezřídka určitá nejistota: jejich nedůvěra a trvající opoziční nálady vyvěrají nikoliv z duševní síly, ale z vnitřní slabosti... Protože potřeba opory nebyla v raném dětství uspokojena, vyhledávají si zejména v pubertálních letech často podivné náhradní autority"...

Ve škole začnou být rozdíly od tradiční výuky jasně zřetelné. První rozdíl je denní a roční rytmus. Dny nejsou sestaveny z jednotlivých vyučovacích hodin oddělených přestávkou. Vychází se z přirozeného rytmu dne - ráno se děti zabývají spíše myšlenkovou činností, potom uměleckou a praktickou. Učitel sám rozpozná, kdy přichází čas ke změně. Všechny tři oblasti tvoří jeden celek - i matematické příklady se malují, tančí, vyřezávají, zpívají.

Učí se v tzv. epochách, což jsou 3-4týdenní cykly, ve kterých se třída věnuje určitému tématu. Smyslem tohoto počínání je, aby dítě získalo pocit, že postoupilo v určitém oboru o krok dál, zvládlo určitý problém atd. Epochy se opakují dvakrát za rok, aby se dal prostor nejen učení, ale i zapomínání a znovuvybavování, čili jakémusi ztrávení nauky. Tento proces je velmi důležitý pro to, aby se z poznatků mohly vytvořit schopnosti.

Další zvláštnost je, že se nepoužívají učebnice, nebo jen velmi málo (ve vyšších ročnících). Mnohem více se spoléhá na sílu slova, na autoritu učitele. Děti si však vedou tzv. epochové sešity, což jsou záznamy vždy z jednoho vyučovacího období. S postupujícím věkem dítěte se stále více dává prostor samostatnému zpracování. Zásadně se nezkouší, neznámkuje, netrestá.

Umění a práce s přírodním materiálem je integrální součást výuky, nejen okrajové předměty jako na jiných školách. Právě v nich se děti vžívají do "naučeného", přijímají to jako součást sebe a naopak vtělují poznatky do svých výtvarných a řemeslných projevů. Zvláštní místo zde má geometrie, kterou žáci nacházejí nejprve v žilkách listů, v ulitě šneka, v lidské postavě...; v geometrických obrazcích běhají, tančí, mávají rukama. Ve výtvarné oblasti je to tzv. kreslení "forem", které je pro waldorfskou školu tak charakteristické. Posléze sami pomocí kružítka a pravítka objevují zákony geometrie, často jiné, než zamýšlel učitel. Jiný speciální předmět je "eurytmie", vynález Rudolfa Steinera, v němž se hlásky vtělují do gest a do pohybu. Ta zvláště ve vyšších ročnících ale nepatří k oblíbeným předmětům.

Třetí období - potřeba samostatné existence a partnerství s druhými
"V období puberty se probouzí další požadavek: snaha naučit se chápat a vyzkoušet vlastní existenci, plný život člověka se všemi důsledky. Jinými slovy, člověk dosáhl věku, v němž je zralý, aby mohl vytvářet skutečně hluboké zájmy. Aby se to mohlo stát, potřebuje lidi, kteří mu neautoritativím způsobem, ale dobrým vzájemným duševním kontaktem ukáží cestu k smysluplným poznatkům a činnostem..."

V tomto období se snaží škola vychovávat vlastní úsudek, vkus, individuální zájmy dítěte. Učitel seznamuje žáky s různými řešeními problémů, nezaujímá žádné předpojaté názory a nevyvolává emoce. Vyučování na tomto stupni většinou přebírají odborní učitelé, kteří jsou připraveni čelit všem otázkám. Ve vyšších ročnících se už také zřetelně začínají projevovat rozdíly mezi šikovnými a nešikovnými, nadanými a méně nadanými, přemýšlivci a praktiky. Waldorfská škola tyto rozdíly samozřejmě nepopírá, ale vidí je veskrze kladně. Třída se stává skutečným modelem lidské společnosti, v jaké bude člověk žít po celý život. Zde se učí hledat a vidět na druhých jejich klady, vidět každého jako nezaměnitelnou individualitu, která má své místo ve světě.

Otázky kolem waldorfského školství
Zatím to vypadá, že waldorfské škole není co vytknout. Jsou tu ale tři podstatné otázky. První je pragmatická - stačí waldorfské děti tempu na jiných školách, kam musí později přejít? Dosahuje úroveň jejich znalostí té kvantity, kterou požaduje dnešní společnost? Tuto otázku nechme odborníkům. Další je otázka proklamované "svobody", a nakonec otázka neproklamované, ale všudypřítomné antroposofie.

Nejprve se podívejme na pojem svobody, který je jejím základním vodítkem. Waldorfská škola nezná pojem nucení, násilí, trestu. Co je to svoboda? Není to možnost rozhodovat se, jak chci, ale možnost rozhodnout se vždy pro dobro. Tato svoboda roste spolu s člověkem, s vývojem jeho rozumu a výchovou jeho vášní. U dítěte se nedá mluvit o skutečné svobodě: buď za něj musí rozhodovat druzí (ať se mu to líbí, nebo ne) nebo sám s rizikem, že se rozhodne špatně, a tím nebezpečně pro sebe i pro druhé. Dítěti nemůžeme stále nařizovat, co smí a co nesmí, a trestat ho za neuposlechnutí, musíme mu ponechat prostor (v méně nebezpečných situacích), aby se rozhodlo samo, i když špatně. Jenom zkušeností roste v člověku svoboda a zodpovědnost. Je ale nesmírně důležité najít tu správnou hranici. Mám na něj křičet, ať jde po chodníku spořádaně, nevráží do lidí a nekope přitom do míče? Nebo mám počkat, až si své chování sám zreflektuje při srážce se starým člověkem nebo s autem? Jestliže mají waldorfští učitelé v tomto oboru teoreticky jasno, rozhodně se jim to ne vždy daří aplikovat v praxi. Jejich děti spíš působí dojmem, že je jim vše dovoleno, než že by si uvědomovaly svou zodpovědnost. Je to jistě jen přechodné období na cestě ke svobodě, ale je to jediná správná cesta? Nebo je občas na místě také nekompromisní příkaz, případně trest za jeho neuposlechnutí, čemuž se Steinerova pedagogika brání?

Ústřední je také otázka po názorovém podkladu školy. Že existuje svět, který se nedá vnímat smysly, že s tímto světem musíme ve svém životě počítat, to je sympatický předpoklad pedagogiky. Horší už je to s představou o zákonitostech onoho světa, o místě člověka v něm a o způsobech, jakými se dá s tímto neviditelným světem komunikovat. I když antroposofové nejsou svou povahou misionáři (učitelé dokonce mají zakázáno infiltrovat děti jakýmkoliv hotovým světonázorem), přesto se jejich přesvědčení nutně promítá jak do způsobu výuky, tak do jejího obsahu. Úcta k individualitě dítěte je např. silně nesena myšlenkou reinkarnace a cíle, ke kterému má člověk dospět: "aby se nástroj těla a duše utvářel tak, aby individualita (duch) jím mohla jednou volně nakládat a vládnout" (R. Steiner). Učitel žákovu individualitu neformuje, nýbrž jí slouží. Způsob práce s informacemi, s okolním světem, s vlastním tělem a duchem dítě nutně uvádí do takového vnímání skutečnosti, které je vlastní právě antroposofii, ale poněkud se míjí s realitou. Neznamená to, že se z dítěte dříve nebo později nutně stane antroposof, ale spíš - při úspěšné výchově -, že se začne na svět dívat esotericky zamlženým zrakem, nebo - při neúspěchu - odmítne všechno nadpřirozené jako bláznivé vize, které mu ztrpčovaly celou školní docházku.

Odpověď na otázku, zda nesporné klady waldorfského školství vyváží nebezpečí, kterému dítě vystavujeme, zůstává otevřena. Stejně jako u státních a církevních škol se musíme ptát nejen na ideály a teoretickou koncepci, ale také na to, nakolik se škole daří tyto ideály uskutečňovat. Podle tohoto hlediska se může často jevit státní nebo waldorfská škola vhodnější než církevní. Dalším důležitým kritériem je dítě samo - to, které má rádo klid a pevný řád dne i svých povinností, by se asi ve waldorfské škole moc dobře necítilo. Naopak "zlobivé" dítě, plné energie a bláznivých nápadů, pro které představuje nejhorší mučení sezení v lavici, je ideálním klientem waldorfské školy, pokud se rozhodneme nést s ním uvedená rizika.

Rudolf Steiner (1861-1925)
Narodil se v Kraljevci (Rakousko-Uhersko, dnes Chorvatsko), byl vychováván v duchu extrémního magicko-rituálního katolicismu. Již jako dítě prožívá své vize nadsmyslového světa, plného duchovních bytostí, který je pro něj mnohem skutečnější a snadněji pochopitelný než svět fyzický. Během studií přírodních věd se seznamuje s Goetheovými spisy a zde nachází potvrzení svých vizí: za fyzickou realitou stojí duchovní formy a tvary, které jsou vědecky dokazatelné stejně jako empirická oblast. (Ověřitelnost duchovního světa je dodnes pro antroposofii vůdčí ideou - proto se nepovažuje za náboženství ani za duchovní hnutí, nýbrž za vědu.)

V roce 1900 Steiner objevuje theosofii, která přesně odpovídá jeho vizím, vysvětluje je a doplňuje o další poznatky. Zde konečně nachází prostředí, kde může bez obav sdělovat své zkušenosti a dokonce se díky nim brzy dostat na nejvyšší theosofické posty. Vydává několik děl, v nichž shrnuje svou nauku (Thesofie, Tajná věda v nástinu, O poznávání vyšších světů). Kosmos je proniknut nekonečným počtem duchovních bytostí, hierarchicky uspořádaných, a všechno, čím se setkáváme, jsou buď tyto bytosti nebo jejich projevy. I člověk pochází z tohoto světa a má se tam na konci svého putování opět vrátit. Tělo člověka má tři úrovně. Postupným otevíráním duchovního zraku je člověk schopen nazřít i své vegetativní a astrální tělo, postupně se osvobodit od nadvlády hmoty; nakonec bude zduchovněno i samotné fyzické tělo a tak se završí vývoj člověka k dokonalé svobodné bytosti. Tento vývoj se nemůže pochopitelně uskutečnit během jediného života na zemi. Převtělování je proto pojímáno jako další šance na cestě ke svobodě. O několik let později se Steiner rozchází s theosofickou společností, a důvodem je vztah ke křesťanství. Zatímco tehdejší vedení společnosti se začalo orientovat spíše buddhistickým směrem, Steiner se přidržuje Krista jako rozhodujícího bodu v běhu světa. V něm vysoká duchovní bytost sestupuje do zajetí hmoty a stává se středem světových dějin, bodem obratu od zatemňování duchovního jádra člověka k plnému osvobození ducha.

V roce 1913 se definitivně odděluje od theosofie a zakládá v Berlíně novou "Anthroposofickou společnost". Po první světové válce předkládá světu praktické vyústění svých idejí, díky nimž je anthroposofie známá a vlivná dodnes - je to především waldorfská pedagogika, anthroposofické alternativní léčebné metody a "biodynamické" zemědělství (které důrazem na spojení člověka s přírodou a tradicí o několik desetiletí předbíhá moderní ekologické aktivity).

Obec křesťanů
Anthroposofie sama je nenáboženská, ale má i své náboženské křídlo, které nese název "Obec křesťanů". Steiner navrhuje pro toto uskupení bohoslužbu, která se vnějšími znaky podobá katolickému ritu. Středem bohoslužby je sedm svátostí a obdoba eucharistie nese název "obřad posvěcení člověka". Nejde zde o zástupnou oběť Krista, protože svou karmu musí každý odpykávat sám, ale o magicko-rituální snahu o zduchovnění. Bible je zajímavou inspirací, místo dogmat zaujímá Steinerovo učení. Obec křesťanů působí u nás po obnovení činnosti v roce 1992 v Praze v ulici Na Špejcharu.

Literatura:
Joachim Müller: Antroposofie a křesťanství, Karm. nakl. Kostelní Vydří 1997
Dingir, časopis o současné náboženské scéně, 2/2000

"Příprava na evangelium"

V ostatních náboženstvích působí tentýž Duch, který vede církev, nicméně jeho univerzální přítomnost se nedá stavět na tutéž rovinu jako jeho partikulární přítomnost v Kristově církvi. I když nelze vyloučit spasitelský význam ostatních náboženství, není tím řečeno, že by v nich bylo spasitelné všechno, nelze totiž zapomínat na přítomnost zlého ducha, dědictví hříchu, nedokonalost lidské odpovědi na Boží působení atd. Pouze církev je Kristovým tělem a pouze v ní je přítomen Duch v plné intenzitě, z tohoto důvodu není vůbec lhostejné, zda člověk patří ke Kristově církvi a zda má plnou účast na spasitelských darech, které se nacházejí jedině v ní. Ostatní náboženství mohou mít význam jako "příprava na evangelium", mohou připravovat národy a kultury na přijetí spasitelské události, která se již odehrála, avšak jejich význam nelze srovnávat s významem Starého zákona, který byl vlastní přípravou na Krista.

Spása se získává díky Božímu obdarování v Kristu, avšak nikoli bez lidského přijetí a odpovědi. Ostatní náboženství mohou rovněž napomáhat při lidské odpovědi, a to natolik, nakolik podněcují člověka k hledání Boha, přivádějí ho k jednání podle vlastního svědomí a k vedení správného života. Hledání dobra je v posledním důsledku náboženským jednáním

....

Tvrzení, že v ostatních náboženstvích se mohou nalézat spasitelské prvky, ještě neimplikuje to, že takové prvky jsou přítomny v každém konkrétním náboženství. Na druhé straně láska k Bohu a k bližnímu, kterou umožnil v posledním důsledku Ježíš Kristus, jediný prostředník, představuje jedinou cestu k Bohu. Ostatní náboženství mohou být tedy nositeli spasitelské pravdy pouze natolik, nakolik přivádějí lidi k pravé lásce. Jestliže je pravdou, že tuto lásku lze shledat i u těch, kdo nevyznávají žádné náboženství, pak se zdá, že pravá láska k Bohu by měla vést ke klanění a k náboženské praxi ve spojení s ostatními lidmi.

Křesťanství a ostatní náboženství, dokument Mezinárodní teologické komise z r. 1996, čl. 85-87