Syntéza dogmatické teologie III Církev a svátosti

Neohodnoceno
440 Kč

Jean-Hervé Nicolas, překlad Markéta Štěpánková a Tomáš Parma, brož., 492 str., rok vydání 2019

Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas (1910–2001), jeden z nejvýznamnějších představitelů soudobého tomismu, na teologické fakultě ve Fribourgu. Díky znalosti současných teologů a dokonalému ovládnutí teologické metody Tomáše Akvinského předkládá Nicolas výklad, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání po Druhém vatikánském koncilu.

Po částech věnovaných trinitární teologii (Bůh v Trojici, rok vydání 2003) a kristologii (Vtělení Slova, rok vydání 2007) se autor v této části zaměřuje na oblast eklesiologie a sakramentální teologie. Tato pojednání jsou logickým pokračováním kristologie, protože církev a svátosti lze chápat pouze ve vztahu ke Kristu, jako jeho prodloužení zde. Kristus, v jehož duši přebývá v plnosti Duch svatý, uděluje dar Ducha věřícím. Prostředkem tohoto rozdílení je svátost: především prvotní svátost, jíž je církev, potom sedm svátostí, v nichž církev ve světě viditelně pokračuje v Kristově vykupitelském působení, které se samo o sobě stalo neviditelným, ale ve svátostných znameních nikdy nepřestalo pracovat pro spásu. V tomto traktátu se tak dovršuje druhá fáze dogmatické syntézy: návrat člověka k Trojici, člověka stvořeného k obrazu Trojice a pro Trojici.

 

Bibliografie ke stažení zde

 

Kategorie: Teologie

Chceme-li studovat návrat člověka k Bohu skrze Ježíše Krista, musíme dál rozvíjet teologické úvahy o Kristu jako dokonalém svědectví o Otci a jeho lásce. V těchto úvahách se setkáváme s třetí božskou osobou, Duchem svatým a s církví jako trvalým a univerzálním prostředníkem, skrze něhož se Duch svatý projevuje.Skrze Ducha svatého, jehož vzkříšený a oslavený Kristus seslal skupince učedníků, začala o Letnicích žít církev, která se zrodila už tehdy, když z probodeného boku Kristova symbolicky vytryskla krev a voda: voda křtu a krev eucharistické oběti. Právě z těchto dvou hlavních svátostí neustále čerpá i druhotná svátostnost církve. Křest a eucharistie církev neustále připoutávají k svátostnosti Kristově, skrze niž milosrdenství Boha Otce silou Ducha svatého uskutečnilo spásu člověka. Proto můžeme tvrdit, že církev byla pokřtěna Duchem svatým, jak to ohlašoval Jan Křtitel a jak to Kristus slíbil. Církev se z tohoto křtu nejen zrodila, ale tento křest jí také poskytl všechny dary Ducha svatého a učinil z ní místo a prostředníka nepomíjející přítomnosti Spasitele, který vstoupil na nebesa, a přesto skrze ni a v ní zůstává zde na světě. Zároveň z ní tento křest činí viditelné znamení a nástroj neviditelného působení, skrze něž Kristus pro spásu člověka ve světě neustále vykonává své kněžství.


Službou slova církev světu ohlašuje spásu, kterou Otec připravil od věčnosti ve svém vtěleném Synu, kterou tento vtělený Syn na kříži získal a kterou při svém vzkříšení světu udělil. Tato spása bude mocí Ducha svatého přinášena všem mužům a ženám až do konce věků. Prostřednictvím sedmi svátostí otvírá církev všem, kdo věří, přístup ke spáse, připojuje je k sobě a činí z nich jako Kristovo tělo údy Kristovy. Na temných a strmých stezkách pozemského života je jim oporou a vede je k životu věčnému, v němž se má spása, která skrze víru a svátosti započala již zde na zemi, završit. Tvoří ji všichni muži a ženy, kteří skrze víru získali spásu a postupně se blíží k jejímu završení, a proto se i církev sama díky svátostem rozvíjí jako živá bytost. Svatí, které církev zrodila k věčnému životu, vytvářejí postupně v nebi nebeský Jeruzalém, v němž pozemská církev vidí své završení a s nímž má na konci časů splynout.
Život, slávu a blaženost nebeského Jeruzaléma nám ve vznešených, oslňujících obrazech vykresluje Apokalypsa a církev ví, že prvopočátky tohoto nebeského Jeruzaléma jsou v ní přítomny již zde a nyní. Ví, že ji čeká věčné sjednocení s božskými osobami ve světle a radosti. Tímto prvopočátkem je Duch svatý, který je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Duch svatý, jehož Otec seslal skrze Krista církvi a jehož církev zjevuje a dává věřícím, přivádí všechny, kdo se před ním neuzavírají a kdo ho přijímají, k Otci, aby byl Bůh všechno ve všem.