Se zvláštním zřetelem na Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry Emery prezentuje patristické učení o Trojici a rysy analogického uvažování o Bohu. Jeho pojednání o osobních vztazích Otce, Syna a Ducha svatého čerpá hlavně z Tomáše Akvinského. V Emeryho rukou se precizní intelektuální práce Tomáše Akvinského stává zároveň duchovním cvičením, které živí liturgickou jednotu církve s trojjediným Bohem. Aby byla církev schopna vnímat stvořitelské a spasitelské konání Trojice, musí být schopna mluvit rovněž o vnitřním životě věčné a transcendentní Trojice.
Gilles Emery OP (*1962), dominikánský kněz švýcarské provincie a profesor dogmatické teologie na University of Fribourg, v letech 2009–2014 člen Mezinárodní teologické komise.
Základním úkolem teologie je vydávat svědectví o víře a naději. „… buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3, 15). V tomto napomenutí svatého Petra je „naděje“ ekvivalentem „víry“: jde o vydání počtu z víry. Trojiční teologie tak má za úkol objasňovat pravdu víry v Trojici. A jelikož Trojice osvěcuje všechna ostatní tajemství víry, teologie by měla ukazovat „propojení všech tajemství“, tj. vnitřní souvislost všech ostatních skutečností víry se skutečností Trojice. To vyžaduje pozorné studium slova Božího obsaženého v Písmu svatém a předávaného tradicí: hloubavé čtení Písma stejně jako studium učení církve (konkrétně pak učení koncilů, které vyjadřuje víru církve v Trojici), zaměřené zvláště na dějiny spásy, ve kterých se Bůh zjevuje, aby se spojil se svým spaseným lidem.
Trojiční víra je ve své podstatě ekleziální. Trojice je pramenem církve, jejíž jednota je podílem na společenství Otce, Syna a Ducha svatého. Víra v Trojici, láska k Bohu jakožto Trojici a naděje věčného spojení s Trojicí vytvářejí hluboké pouto, kterým církev na své cestě k nazírání Trojice žije. Tento ekleziální rozměr lze nalézt v samotném středu trojičního učení. Je to dar, který daruje Bůh Otec posláním svého Syna v těle a vylitím Ducha svatého, aby tak přivolal nazpět k sobě svoje děti, hříchem rozptýlené. „… tvůj Duch nás shromažďuje vjedno, abychom také my byli v tobě, jako je v tobě tvůj Syn. Vždyť jsme tělem Kristovým a chrámem tvého Ducha a chceme ti vydávat svědectví a chválit tvou dobrotu a moudrost.“ (Missale Romanum, preface VIII. pro neděle v mezidobí)
Liturgie církve – v první řadě slavení křtu, biřmování a eucharistie – nabízí nejlepší vodítko k porozumění hloubce trojiční víry: v Kristově velikonočním tajemství církev rozeznává a oslavuje trojjediného Boha. Liturgie umožňuje věřícím přijímat a žít tajemství Trojice. Je to právě liturgie, jejímž prostřednictvím křesťané vstupují do tajemství trojjediného Boha a v níž nacházejí světlo, které jim umožňuje žít své životy s Bohem. Prostřednictvím liturgie církev vyznává Slovo, které odhaluje tajemství Boží; oslavuje Boha a je s ním sjednocována. Domovským prostředím, v jehož rámci lze rozumět hloubce trojiční víry, je slavení eucharistie. Skrze eucharistii „mají věřící spojení s biskupem přístup k Bohu Otci prostřednictvím Syna, vtěleného Slova, který trpěl a byl oslaven, ve vylití Ducha svatého, a tak dosahují společenství s Nejsvětější Trojicí, neboť dostali ‚účast na božské přirozenosti‘ (2 Petr 1, 4).“ (Unitatis redintegratio, 15) Eucharistie, která upevňuje spojení s Kristem, posiluje a živí dar získaný křtem a biřmováním: spojení věřících s Otcem skrze Syna v Duchu svatém. Účastí na těle Kristově a přijímáním Ducha svatého jsou věřící spojeni s Otcem: jsou „novým stvořením“ (Gal 6, 15). Účinek svátostí není pouze morální povahy, týká se v první řadě bytí věřících. Příchodem Syna Božího a darem Ducha svatého jsou věřící obnovováni a proměňováni ve svém vlastním bytí.