Obsah

Květen - zkouška naší víry nebo vkusu

Měsíc květen je prubířským kamenem našeho vztahu k Marii. Jestliže celý rok můžeme zachovat neutrální postoj, v květnu nastává tříbení. Oltáře Panny Marie tonoucí v záplavě květin, májové pobožnosti, dokonce leckdy s větší účastí než mše svatá, litanie a mariánské písně nás buď naplňují uspokojením a my se jich s radostí účastníme, nebo v nás (třeba i bezděčně) vzbuzují nechuť. Možná ji i vyslovíme: "Kdyby takovou pozornost lidé věnovali raději Kristu! Oltář ani svatostánek nikdy neviděly takové množství květin, v jakých se utápí socha Panny Marie. A k tomu ta forma zbožnosti zděděná po předcích, přeslazená, jakoby unikající z reality do jiného světa, plná vzdechů a superlativů, a písně bez valné věroučné i umělecké úrovně!"

A tak Maria, kterou známe z Písma jako pokornou služebnici Páně, skrytou, milující a odevzdanou, najednou působí konflikt nejen mezi věřícími různých vyznání, ale i uvnitř církve katolické, ba co víc - i v srdcích jednotlivých křesťanů. Není totiž snadné žít uvnitř církve, která se tak významně identifikuje s Marií (na ikonách mnohdy nelze poznat, zda jde o zobrazení Panny Marie nebo Nevěsty církve), a přitom k ní mít nevyjasněný vztah. Je možné být ve shodě s církví, která to tak "přehání" s Pannou Marií?

Všimněme si, že problém má dvě strany: jednak co s Pannou Marií udělal Hospodin: "Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný," (Lk 2, 48-49) jednak co s ní děláme my (ne "z ní"!). Tedy problém naší víry a formy zbožnosti.

K jasné víře v to, co nám o Panně Marii říká zjevení (tedy nejen Písmo, ale i učení církve), jsme zavázáni svým vyznáním. Abychom ale mohli něčemu věřit, musíme to znát a pochopit alespoň do té míry, kam sahá náš rozum. Teprve na tomto přirozeném základu může Pán dostavět celou pravdu, kterou už nejsme s to rozumem zvládnout. Pokud ale odmítáme stavět základy - seznámit se např. s mariánskými dogmaty, snažit se pochopit, co je jejich obsahem, pak se nemůžeme divit, že nás Maria nechává na holičkách i ve zbožnosti. Tady se často skrývá "zakopaný pes" naší nechuti k májovým pobožnostem se sáhodlouhými litaniemi a písněmi - prostě nevíme, o čem to vlastně všechno je.

K určitému typu zbožnosti nás církev pochopitelně nezavazuje. Každá doba si vytváří takovou podobu zbožnosti, která jí nejvíce vyhovuje, a možná je pravda, že dozrál čas vyměnit "barokní" mariánskou zbožnost za střízlivější, věcnější, méně exaltované projevy, které by více odpovídaly našim vnitřním stavům. Měli bychom si ale uvědomit, že zapojení citů a představivosti patří k mariánské zbožnosti jaksi bytostně, těžko je můžeme opustit, aniž bychom opustili samotné tajemství Mariino.

Maria je totiž co nejúžeji spjata s tajemstvím vtělení Boha, který na sebe vzal lidství s veškerou jeho výbavou, tedy i se smysly a city. Prostřednictvím jeho lidství je zjevován Otec; v Ježíšových slzách vidíme soucit Otce, v jeho bolestných stenech se takřka dotýkáme Boží lásky k nám. Odpověď člověka se také musí projevovat prostřednictvím celé bytosti, nejen "tak nějak duchovně". Tělo, smysly, city potřebují vykoupení, protože se podílejí na pádu člověka. A právě Maria je pro nás klíčem a pravzorem takové celé, nerozdělené lásky. Ona dala Kristu jeho lidskou přirozenost, ve které se uskutečnilo toto smíření duše a těla s Bohem. Ona sama byla pro Synovy zásluhy zbavena dědičného hříchu, v ní se tedy plně realizuje nezkažené, uspořádané lidství: vášně a city v ní podléhají rozumu, který dává povel vůli k lásce. Všechno v Marii je zaměřeno jedním směrem - k milování nejvyššího Dobra. Barokní doba lépe než kterákoli jiná pochopila Boží úmysl zjevovat se skrze smyslově přístupný svět. Baroko vidí "skrze" hmotné skutečnosti duchovní svět, věčnost se prolamuje do času naší každodennosti a posvěcuje ho, proto tolik svátků a pobožností. Architektura, umění a liturgie této doby svědčí o tom, že závoj mezi časností a věčností, mezi hmotnou a duchovní skutečností byl téměř průhledný. není divu, že v teologii i v duchovním životě hrála takovou roli Maria. Ona je totiž nejvýmluvnější obhajobou krásy a smyslu stvoření.

Hmotné skutečnosti, tělo, smysly, city tedy ke zbožnosti patří, zvláště k mariánské. Nepleťme si je ale s prázdnou sentimentalitou, která je právě naopak ukázkou porušeného lidství: lidství, které zapojuje pouze city, aniž by je podřídilo rozumu a aniž by je směřovalo ke skutečnému rozhodnutí vůle. Láska, která se nezastaví před žádnou překážkou, pro kterou žádná oběť není příliš velká - to je cíl našeho duchovního zrání. Jestliže nám na této cestě pomůže pocit bezpečí, něha, pocit oddané dětské důvěrnosti, který nám dává Maria, není to rozhodně v rozporu se základní pravdou křesťanství o vtěleném Bohu, který nazývá Marii matkou.

Petr Beneš, Eva Fuchsová

Oslavujte Boha svým tělem (1 Kor 6, 20)

Dagmar Kopecká

Kristus, Boží syn, přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Jeho vtělení, dovršené slavným zmrtvýchvstáním a vystoupením na nebesa odhalilo skutečnou hodnotu lidského těla. Ve světle Krista - Bohočlověka již nelze tělo pokládat za pouhý nedůstojný přívažek duše, nelze v něm vidět překážku na cestě ke svatosti, již by bylo nejlépe odhodit. Tělo má v díle spásy svou nezastupitelnou roli, spolupracuje na svém oslavení.

Kristus v sobě smířil nejen člověka s Bohem, ale také tělo s duší. Vykoupil nás z otroctví hříchu a ve křtu nám dal podíl na svém oslaveném životě a naději na vzkříšení. Oblékli jsme Krista, naše těla se stala údy Kristovými, chrámem Ducha svatého (1 Kor 6, 15-19).

Realita spásy je zakotvena v samé věrnosti Boha, který nezapomíná a neruší daný slib. Nadto je nám podivuhodně odhalena v životním příběhu Mariině, pro niž čas spásy v jistém smyslu nastal dokonce dřív, než spatřila světlo světa. Kristus ještě neprolil jedinou kapku krve, ještě mu ze rtů nesplynul jediný bolestný vzdech, a přesto jeho oběť, zcela překračující meze prostoru a času, již přinesla své první plody. Pro Kristovy zásluhy je Maria neposkvrněná, milostiplná, přečistá, pro ně byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a jako Královna vyvýšena nad všechno tvorstvo.

V Marii nám Bůh ukázal cestu a zároveň cíl, ke kterému volá každého člověka. Celý Mariin život je jedinou chválou a službou Bohu, ani v jeho pozemské etapě nebylo nic, co by se tomuto smyslu vymykalo, nic nesprávného či zbytečného. Každé gesto, pousmání, pohlazení, sebenepatrnější každodenní úkon je smysluplnou součástí velkého díla spásy, vrcholícího v Mariině oslavení. Tělesnost není špatná, neodvrací nás od věčného cíle, naopak je nezbytným prostředkem jeho dosažení. Beze slov, gest a vnějších znamení bychom nedokázali komunikovat, nejen mezi sebou, ale ani s Bohem.

Bůh se vtělil, chce se setkávat s člověkem prostřednictvím jeho tělesnosti a nabízí mu vzkříšení těla a život věčný. Milost potřebnou ke spáse zpřístupnil všem na způsob vnějších znamení - svátostí; vnějšími úkony chce být také chválen a uctíván. Tato Boží vstřícnost a pedagogika objímá celý náš život, Bůh chce proniknout každý okamžik, každé chvilce a každé činnosti chce dát pravý smysl a zaměřit je ke konečnému cíli. Nejvýrazněji se však smysl tělesnosti projevuje v liturgii.

Tělesnost v liturgii

V liturgii hovoříme s Bohem prostřednictvím tělesných postojů, úkonů, slov a hmotných předmětů. Tato vnější znamení používáme různým způsobem: jako symboly, jako látku či formu svátostí a svátostin, a nebo k navození či vyjádření našeho vnitřního stavu.

Vnější znamení nám umožňují zapojit se do společné liturgické oslavy, podporují naši aktivní účast na bohoslužbě, sjednocují nás v jeden Boží lid, v mystické Tělo Kristovo. Vnějšími znameními se živí, posiluje a vyjadřuje naše víra. Vnějšími znameními vykonáváme svůj kněžský úřad, přijatý ve svátosti křtu či biřmování.

"Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství jednoty shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení i city účastníků a podporují je." (Všeob. pokyny k římskému misálu 20)

Správné a poučené chování při liturgii je nejen Bohu milejší, na pohled krásnější a důstojnější, ale přináší také zúčastněným mnohem větší užitek než bezmyšlenkovitý "tělocvik". Je velký rozdíl, vstávám-li při mši proto, že ostatní to dělají také tak a já nechci příliš vybočovat a budit pozornost, nebo vstávám-li proto, že chci vyjádřit např. úctu přítomnému Kristu. Konáme-li bezmyšlenkovitě prázdná bezobsažná gesta, těžko můžeme očekávat, že v nás vyvolají nějaký ušlechtilý pocit. Snažíme-li se však jednotlivým znamením porozumět a vyjadřovat jimi upřímně a opravdově své vnitřní postoje či je navozovat, budeme královsky odměněni. Naše víra poroste, naše radost ze setkání s Pánem bude hlubší, naše zbožnost opravdovější. Cvičení se v této řeči těla nás může přivést až k takové zběhlosti, že např. při každém povstání při bohoslužbě nás spontánně zaplaví posvátná bázeň před Pánem a hluboká radost z daru víry a povolání ke službě.

Liturgické postoje a úkony

Základním postojem židovské bohoslužby bylo stání, často doplněné rozepjatýma či pozdviženýma rukama, běžné bylo také klečení či poklekání. Setkáváme se i s prostrací a modlitbou vleže.

První křesťané se modlili obvykle vstoje se zdviženýma rukama s tváří obrácenou k východu (vycházející slunce pro ně bylo symbolem Krista, pravého Světla). Často při modlitbě také klečeli, vždyť "...při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí..." (Flp 2, 10). Stání bylo častější v neděli a v době velikonoční, klečení zas v době postní. Více se klečelo při soukromých než při veřejných modlitbách. Klečení či pokleknutí mělo především ráz kající, bylo symbolem pokoření a podrobení se. Často se ukládalo za pokání. Vyjadřovalo také slabost a bezmocnost a doporučovalo se jako prostředek v boji proti zlým duchům, podobně jako znamení kříže.

Dnešní liturgie vedle stání, klečení a pokleknutí zná také sezení, kráčení (průvod), úklony těla a hlavy, prostraci, políbení a rozmanitá gesta a úkony rukou. .

Stání

Stání je především projevem úcty. Vstáváme, abychom vzdali čest Bohu, našemu nejvyššímu Pánu. Stáním ho chválíme a oslavujeme, zviditelňujeme svoji radost z vykoupení, z vítězství života nad smrtí.

Stáním vyjadřujeme také svoji připravenost zapojit se do díla spásy, bdělost, pohotovost a ochotu ke službě. Stání, to je dále pozorné naslouchání - nesmí nám uniknout ani jedno slovo, nesmíme přeslechnout Boží výzvu, jsme připraveni okamžitě zareagovat.

Stání symbolizuje náš prozatímní stav - jsme církev putující, jsme na cestě, ještě jsme nedošli k svému cíli.

Stání je také vyjádřením prostřednictví - kněz stojící v čele shromáždění na místě Kristově představuje zástupce lidu před Bohem.

Při mši svaté se stojí od začátku vstupního zpěvu nebo od příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně, při zpěvu Aleluja před evangeliem, při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách; dále od modlitby nad dary až do epikleze včetně; při zprávě o ustanovení a proměnění se klečí. Znovu se vstává po anamnezi při podání oběti a pak se stojí až do konce mše s výjimkou pokleknutí před přijímáním a případně klečení či sedění při posvátném mlčení po přijímání.

Kráčení (průvod)

Kráčení rozvíjí symboliku stání jako obrazu našeho současného stavu, dokonaleji vyjadřuje skutečnost církve putující. Jsme na cestě, jíž je Kristus, přešli jsme ze smrti do života, nejsme ze světa, ale žijeme v něm s očima stále upřenýma k naší nebeské vlasti. Nesmíme se zastavit, nesmíme se zabydlet v tomto světě, nesmíme si v něm najít jiné, snad méně náročnější a líbivější, ale falešné a zotročující bohy.

Každé slavení mše svaté je zahájeno průvodem - příchodem kněze a přisluhujících k oltáři; dále připomeňme průvod s dary a přistupování k přijímání. Slavnostní průvody se konají o některých význačných svátcích: průvod se svícemi o svátku Uvedení Páně do chrámu, průvod s ratolestmi na Květnou neděli, průvod se svícemi o velikonoční vigilii, průvod s Nejsvětější svátostí o slavnosti Těla a krve Páně.

Sedění

Sedění představuje naslouchání a usebrání. Usedáme-li, připodobňujeme se učedníkům sedícím u nohou svého Mistra. Chceme mu v klidu a pozorně naslouchat, chceme přemítat o jeho slovech, necháváme se ukolébat jeho hlasem, jsme plni pokoje a důvěry. Pro hluboký klid a uvolnění, které sedění navozuje, stalo se také symbolem eschatologického odpočinku.

Sedění je také znamením moci. Sedí-li biskup při udílení některých svátostí, vyjadřuje tím svoji řídící moc; zpovědník svým seděním symbolizuje moc soudcovskou.

Při mši se sedí při čteních před evangeliem, při responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů, a podle okolností při posvátném mlčení po přijímání.

Klečení

Klečení je projevem klanění a vzdání úcty, je spojeno s vyjádřením pokory. Klečením demonstrujeme pravdu o sobě a Bohu. Ve srovnání s ním jsme nic, on nás nepředstavitelně převyšuje. On je svatý - my jsme hříšní, on je všemohoucí - my sami od sebe nedokážeme nic. On je dobro samo - a my se kloníme k zlému... Klečením tedy také přiznáváme svoji hříšnost.

Klečením dodáváme svým modlitbám vroucnosti a naléhavosti, uvědomujeme si svoji naprostou závislost, svoji bídu a ponížení.

Při mši se klečí při proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody. O slavnostech Narození Páně a Zvěstování Páně se klečí také při vyznání víry při slovech: "Skrze Ducha svatého... stal se člověkem." Klečí se také při modlitbě, která na chvíli přerušuje četbu pašijí na Květnou neděli a Velký pátek v místech, kde se čte o Ježíšově smrti.

Pokleknutí

Pokleknutí na pravé koleno má v liturgii podobné významy jako klečení. K nim se připojuje ještě ochota k oběti, přiznání se ke Kristově kříži.

Pokleknutím zdravíme Krista v Nejsvětější svátosti při příchodu a odchodu z kostela. Při mši svaté se pokleká před svatostánkem s Nejsvětější svátostí při příchodu a odchodu kněze s přisluhujícími a kdykoli se před svatostánkem přechází. Na Velký pátek se pokleknutím uctívá kříž.

Prostrace

Prostrace, padnutí tváří k zemi, je projevem největšího ponížení a vyznáním vrcholné úcty. Symbolizuje také naléhavost a snažnost prosby.

V liturgii zůstala prostrace zachována už jen na Velký pátek, na začátku velkopátečních obřadů koná prostraci kněz s přisluhujícími před prázdným otevřeným svatostánkem.

Úklony

Rozlišují se úklony těla (tzv. hluboká úklona) a hlavy. Jejich symbolická řeč je velmi podobná tomu, co vyjadřujeme klečením či pokleknutím. Především jsou úklony projevem úcty a uznáním vlastní nehodnosti.

Úklona hlavy se koná, jsou-li jmenovány současně tři božské osoby, při jménu Ježíšově, Panny Marie nebo světce, k jehož cti se mše slaví. Úklona těla se koná před oltářem, kde není uložena Nejsvětější svátost, ve vyznání víry při slovech: "Skrze Ducha svatého... stal se člověkem", a při slavnostním požehnání. Jáhen dělá úklonu těla, když žádá o požehnání před čtením evangelia, kněz, když pronáší slova Páně při proměňování a při modlitbách "Očisť mi srdce" a "S duší pokornou", v římském kánonu také při slovech "V pokoře tě prosíme".

Políbení

Políbení je výrazem bratrské lásky (Řím 16, 16; 1 Kor 16, 20) a vzdáním pocty.

Ve mši se políbením vzdává úcta oltáři a evangeliáři, v některých krajích se políbením ukutečňuje pozdravení pokoje. Políbením je také možné uctít kříž při obřadu uctívání kříže na Velký pátek.

Literatura:
R. Guardini: O posvátných znameních, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1992
A. Donghi: Gesta a slova, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1995
Všeobecné pokyny k římskému misálu

Loretánské litanie

Petr Beneš

K měsíci květnu neodmyslitelně patří v našich kostelích májové pobožnosti, a k nim zase modlitba loretánských litanií. Byla by škoda, kdybychom se při jejich modlení nechali pouze unést krásnou atmosférou. Litanie jsou totiž velice propracovanou formou modlitby a mají velkou teologickou hloubku.

Vznik a vývoj

Slovem litanie se původně označovala úpěnlivá prosebná píseň, postupně pak se tímto výrazem začal označovat specifický způsob modlitby, při níž se střídal text předříkajícího s odpovědí společenství. Krásný příklad takové modlitby se nám zachoval v žalmu 135 (136), tzv. velikonočním hymnu, kde na jednotlivé výpovědi připomínající, co Bůh vykonal pro svůj lid, následuje odpověď "vždyť jeho láska trvá navěky". Už v období raného křesťanství se formou litanií při procesí přednášely Bohu prosby lidu, později byly spojeny s vzýváním svatých přímluvců. Z úvodních proseb k Panně Marii se pak začaly osamostatňovat nejrůznější litanie k Matce Boží. Během času se invokace množily, mnohé z nich byly teologicky sporné a zavádějící. Proto schválil papež na poč. 17. stol. jen jednu formu mariánských litanií, užívanou na poutním místě v Loretu. Bez povolení se neměly ani tyto litanie rozšiřovat o další tituly Marie, takže do dnešní doby k nim přibylo jen pět nových. Celkem je v těchto tzv. loretánských litaniích 49 titulů, vesměs vycházejících z Písma a jazyka církevních Otců. Abychom mohli plně využít možností, jež v sobě litanie jako modlitba skrývají, bude třeba trochu se zamyslet nad původním i odvozeným významem litanií.

Úpěnlivá prosebná píseň

Tedy litanie jako úpěnlivá prosebná píseň jsou vším jiným než sladkým ukolébáváním k spánku. Vědomí vlastního ohrožení, nejistoty, zmatku, hrůzy vede člověka k opravdovému a horlivému obrácení k Bohu. Jednotlivá opakovaná zvolání jsou voláním o pomoc, a zároveň je v nich velká důvěra. Opakovaná modlitba, ustavičné vzývání je oním neustálým tlučením na dveře. Neustanu, nemohu ustat, protože všechna má pomoc je u Tebe a Ty mi ji můžeš a chceš dát. Prosebný tón litanií vyjadřuje, že jsem si vědom toho, že nemám nárok na vyslyšení, že je mohu dostat jen jako nezasloužený dar. Litanie jsou určeny především ke zpěvu. Zpívám-li, modlím se dvakrát. Modlitbě se tím dodává závažnosti, navíc se vyděluje z proudu běžné řeči a směřuje k posvátnu. Při zpěvu musím sladit své dýchání se vzýváním Boha, prosbami k matce Boží a všem svatým. Modlitba tak opravdu přirozeně naplňuje mé nitro a stejně tak samozřejmě směřuje vzhůru. Opravdu vše, i mé tělo, můj dech, to, co mě udržuje při životě, je propojeno s věcmi Božími. Tak jako dýchám, tak jako tluče mé srdce, tak se i modlím. Obojí je nezbytně nutné pro můj život.

Modlitba společenství

Litanie jako modlitba společenství, Boží obce, také skvěle vyjadřují naši jednotu v Bohu. Při vší své krásné rozmanitosti jsme jedním Božím lidem, nesjednocuje nás jakási ideologie, rovnostářství, společný zájem, ale náš společný Otec. Prosíme-li společně, uvědomujeme si také svou osobní zodpovědnost za bratry a sestry, jednotlivé prosby nás spojují v Duchu svatém i s církví vítěznou, se všemi nebešťany. To, že při litaniích je jeden, kdo předříkává, a ostatní, kteří odpovídají, může také symbolicky vyjadřovat, že všechny naše prosby směřují k Otci v Duchu svatém skrze jediného prostředníka - Ježíše Krista. Pravidelné střídání naslouchání a odpovědi nás také vede k tomu, abychom slyšené nechali pronikat až do srdce a připojenou prosbou potvrdili. Přesný rytmus litanií nám nedovolí příliš odbíhat, příliš se ztrácet v individuálním výkladu, spíš se vzájemně sjednocujeme v základech naší víry, naší naděje, naší lásky jako celé společenství. Abychom takto mohli modlitbu litanií prožívat, je dobré v osobním či společném rozjímání mimo modlitbu se nad jednotlivými invokacemi zamyslet. Z výše uvedených důvodů se v litaniích objevují takové tituly, které odrážejí podstatné rysy skutečnosti, ke kterým se mohou přihlásit všichni věřící, nikoli subjektivní citové nápady.

Střípky pravdy

Litanie mají, kromě litanií ke všem svatým, společný ještě jeden důležitý rys. Ústřední tajemství, osoba, jméno je v nich pojmenováváno pokaždé z jiného úhlu. V jedné skutečnosti objevujeme pokaždé jiný význačný rys. Jakoby se tím vyjadřovala neuchopitelnost, nesmírná šíře a hloubka těch nejsvětějších skutečností, k nimž se vždy můžeme jen přibližovat, pokaždé v nich objevit, prožít něco nového, a přece stále cítit, jak nekonečně mnoho se tam ještě skrývá. Tak se přece po celý tento život nejasně a tápavě přibližujeme k alespoň částečnému pochopení Boha. Čím víc jej poznáváme, tím více si uvědomujeme jeho nekonečnou a nevyzpytatelnou hloubku. Občas jasně, jakoby v záblesku nahlédneme díleček z tajemství Boha - a takové poznání vždy natrvalo ovlivní náš život. Často je to úplně "banální" výpověď, kterou jsme slýchali a používali denně - a najednou ji chápeme, dotýkáme se jí. Litanie se skládají vlastně z takovýchto střípků nazřené pravdy. Celá pravda je obsažena v úvodním titulu - v loretánských litaniích je to jméno Maria -, a pak jako bychom se nemohli nasytit tím, jaké bohatství a úžasnou hloubku v sobě toto prosté jméno chová. Oslovení jménem je navázáním kontaktu, osobního vztahu, oslovuji-li druhého, něco po něm chci, na něco ho chci upozornit, o něco se s ním chci podělit. Jediné, co mohu říci Marii, nazřu-li její krásu a hloubku, je právě ono "oroduj za nás", vypros nám zásluhy Ježíše Krista, které si pro svou hříšnost nezasloužíme.

Ze stínu světa do světla Božího

V roztržitosti našich životů, spěchu a lhostejnosti si musíme v modlitbě znovu a znovu uvědomovat, že jsme v Boží přítomnosti, že Bůh je nám blíž, než jsme my sami sobě. Opakované vzývání jména je v pohanských náboženstvích spojeno s vyvoláváním božstva, svoláváním posvátna do našeho času a prostoru. Hospodina samozřejmě nemohu jakoukoli magií "přivolat", On je ten, který je, já jsem ten, který existuje jen z jeho vůle. Ale psychika všech lidí je podobná, podobná je i přirozená touha po Bohu. Proto i pro nás má litanické vzývání Krista, Ducha svatého, Matky Boží ... cosi z onoho charakteru vyvolávání - ze svých nereálných myšlenek, zbytečných starostí, ulpívání v minulém se znovu a znovu musím vracet k realitě Boží. Oslovuji-li tedy např. Pannu Marii pokaždé různými tituly, uvědomuji si, jak moc a skutečně a blízko JE. Ne Ji vyvolávám, ale vlastně sebe z mlhy a stínů svých falešných představ. V Ní se vracím ke skutečnosti - k Bohu.

Struktura loretánské litanie

Jednotlivé tituly se dají rozdělit do tří skupin (při zpěvu litanií se jednotlivé části odlišují nápěvem). Nejprve vzýváme Marii jako Matku Boží a neporušenou Pannu. Chválíme tedy Boha za veliké věci, které s Marií učinil. Základem veškerého uctívání Mariina je právě její mateřství. S ním souvisí i její vyvolení k tomuto poslání neporušenost, uchránění všeho hříchu, včetně dědičného. V Marii se spojilo to, co bylo pro člověka nemožné - požehnaný stav mateřství s úplným uchráněním čistoty pro Boha. Jako z moci Ducha svatého počala Krista, dala mu život, tak se z Ní v témže Duchu rodí každý pokřtěný, tak jako porodila Krista, dává život i jeho mystickému tělu - církvi.

Druhá část titulů je potom oslavou Mariiny dokonalosti, chválou Marie jako koruny stvoření, krásné právě svou lidskostí, plně prozářenou Božím světlem. Slavíme Marii jako zázračné dílo Nejvyššího. V Ní dostoupily vrcholu všechny známky vyvoleného lidu, v ní se koncentruje vše, co se Hospodinu v jeho lidu zalíbilo. Dlouhým čekáním a důvěrou v příslib se jádro vyvoleného lidu postupně zužovalo a zároveň pročišťovalo a rozvíjelo k dokonalosti, nakonec se vyvolení přenáší na malou hrstku, "zbytek" navrátilců ze zajetí, na sklonku Staré smlouvy se pak ono vyvolení soustřeďuje v Marii, aby se z ní mohlo rozlít v míře vrchovaté na všechny národy. Proto jsou Marii dávány tituly, které ve Starém zákoně přímo symbolizují ono vyvolení - věž, archa, trůn moudrosti, stánek vyvolený... Dokonalost vyvolení je darem pro všechny; pro celý svět, neznající dosud Hospodina jménem, je tak Maria hvězdou, útočištěm, útěchou...

Třetí skupina titulů se pak soustřeďuje kolem Mariina oslavení, které je pro nás zdrojem obrovské naděje a radosti - Maria, vždy jen a jen "pouhý" člověk, byla milostí Boží uvedena do slávy, a přimlouvá se za nás, kteří ještě putujeme. Je ustanovena Královnou nade vším stvořením, protože je Matkou Krále. Kristus kraluje na základě své božské přirozenosti, Maria na základě milosti. Je tedy i Královnou andělů, protože je matkou toho, který "když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?" (Žid 1, 3-5) A tak "Maria udílí v nebi rozkazy andělům a svatým.

... Taková je vůle Boha, který povyšuje i ponížené, aby se nebe, země i peklo musely, dobrovolně nebo nedobrovolně, sklánět před rozkazy pokorné Panny Marie. Bůh Ji učinil Královnou nebe i země, velitelkou svých vojsk, správkyní svých pokladů, rozdavatelkou svých milostí, vykonavatelkou svých velkých divů, obnovitelkou lidského pokolení, prostřednicí lidí, ničitelkou Božích nepřátel a věrnou společnicí ve svých velikých činech a vítězstvích." (sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu)

Závěrečné tituly byly k litaniím připojeny později - po vyhlášení příslušných dogmat to byla "Královna počatá bez poskvrny hříchu dědičného" a "Královna na nebe vzatá", za první světové války byla připojena úpěnlivá prosba ke "Královně míru". Lev XIII. Zavedl "Královnu posvátného růžence", protože tato modlitba je nejjistějším spojením s Marií, což bylo jí samotnou potvrzeno při mnoha zjeveních této doby, z těch uznávaných celou církví zejména v Lurdech, La Salettě a Fatimě.

Prodléváme-li s důvěrou u Matky Boží, jsme nejblíže Kristu. Vždyť na něj Maria ukazuje, od něj má veškerou moc, jím je tolik krásná. Jeho početím shlédl Bůh na svou nepatrnou služebnici. Maria nás vede ke Kristu, k "beránkovi, který snímá hříchy světa", jak vyznáváme v závěru litanií. Spojíme-li své prosby, touhy, trápení a bolesti s Marií, Bůh je jistě obrátí v trvalou radost (srv. závěrečná modlitba k litaniím), tak jako utrpení bolestné Matky. A tuto radost nám už nikdo a nic nebude moci vzít. "Vesel se, nebes Královno, neboť tvůj Syn vpravdě vstal... Raduj se z jeho vítězství a přimlouvej se za nás u něho."

Literatura: Špidlík, T.: Prameny světla, Refugium Velehrad - Roma 1995

Mariino panenství

Martin Rosenbaum

Zázračné početí Spasitele v lůně panny je mezi křesťany asi nejobecněji přijímanou výpovědí, týkající se Ježíšovy Matky. Rozhodné svědectví evangelisty Lukáše nás opravdu nenechává na pochybách. Co ale znamená tato skutečnost? Proč se Slovo stalo tělem způsobem tak neobvyklým, který v mnohých vzbuzuje nedůvěru, v dalších pak jen shovívavý úsměv? Bylo by nesprávné upírat Bohu možnost zajistit vtělení přirozeným způsobem, Evangelium ale s nepochybnou jednoznačností ohlašuje, že se splnilo zaslíbení dané Izraeli prostřednictvím proroka Izaiáše: "Hle, PANNA počne a porodí syna."

Panenské početí

Když Anděl ohlašuje radostnou zvěst panně, činí tak stejnými slovy, kterými promlouval Hospodin, ženich Izraele, k panně sionské, svému lidu oddělenému od světa a zasvěceného Jemu, Vládci nebe i země (srov. Sof 3, 14; Zach 9, 9). Maria, nejčistší výhonek svého lidu, "plná milosti" darované Bohem, je stejně jako Izrael vydělena, zcela jemu vydána, aby si v ní učinil příbytek. V ní bude přebývat Pánova plnost, moc nejvyššího ji zastíní (srov Lk 1, 35) tak jako kdysi archu úmluvy, místo uchovávání, přebývání Božího slova.

Mariino panenství je znamením této mimořádné Boží přítomnosti. Sám Tvůrce světa, ten, který je cílem, smyslem lidského života a dárcem každé stvořené věci, se s ní setkal jedinečným a dokonalým způsobem. Sestoupil do jejího lůna. Nic jiného už ji nemůže naplnit, cokoli přidat k jejímu životu, k jejímu štěstí. Netouží už po jiné lásce než po lásce Boží. Nehledá jiné dary než Boha. Může hledat stopy Panovníkovy ten, kdo se ho dotýká? Být Boží Matkou je také vrchol jejího poslání. Čemu ještě může přitakat ta, která řekla ano mesiášově vtělení? Už vždy, při svatbě v Káně, při Ježíšově veřejném působení, pod jeho křížem, i u nebeského trůnu bude stát jako "jeho matka" (srv. Jan 19, 25). V Božím mateřství spočívá celá její identita.

Panenství Mariino je ale také znamením zdarmadanosti spásy. Spasitel se nenarodil jako děti pozemských otců, ale z Boha (srov Jan 1, 13). Spásu si nelze nijak zasloužit; sebevětší činy ani nejpromyšlenější systémy ji nepřinesou. Jen Bůh může překlenout propast hříchu. On "shlédl na svou nepatrnou služebnici" (Lk 1, 48), aby vykoupil člověka. Ve své nepatrnosti říká Maria plná milosti "staň se" tomuto daru.

Kristovo početí je také bezprecedentním Božím činem, novým stvořením, počátkem Božího království. Marie se stává matkou Prvorozeného, našeho bratra, skrze něhož jsme dětmi Božími. Stává se tak novou Evou, Matkou nového lidu. Mariino panenství je také znamením této radikální novosti, kterou Spasitel vnáší do světa.

Ustavičné panenství v tradici církve

Od nepaměti církev vyznává, že Marie byla pannou nejen před porodem, ale i při a po porodu. Už otcové z druhého století, Ignác a Irenej, pokládají Ježíšovo narození za podivuhodné. Po nich vyznali Mariino ustavičné panenství mnozí ze starověkých otců. Marie je "vždy panna" i pro II. cařihradský koncil. Synod v Římě r. 649 za účasti papeže Martina I. odsoudil toho, kdo by popíral, že Mariino panenství zůstalo po porodu netknuté.

Nádherný doklad této víry podává v 6. stol. byzantský hymnus Akathistos: Nové stvoření ukázal Tvůrce přírodě a zjevil se nám, svým dětem. Přišel na svět z lůna Panny a zachoval je i nadále neporušené...

Ale i církve vzešlé z reformace se zpočátku držely této víry. Martin Luther ji hlásal celý život: ... byla pannou před početím a před porodem a zůstala jí také při porodu i po porodu, řekl v jednom ze svých kázání.

O hluboké úctě k Panně a k tomuto tajemství svědčí i slova vyznání Jednoty bratrské: Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla ... k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým nad jiné lidi naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu ...

Ježíšovi bratři a sestry

Přes úctyhodnou tradici má toto učení mnoho odpůrců. Často slyšíme o Pánových bratřích a sestrách, které poznáváme v evangeliu. Víme ale, že v Izraeli znamenalo toto vyjádření jednoduše blízké příbuzné, nemohou být tedy důkazem, že jde o další děti Mariiny (navíc dva z nich, Jakub a Josef, jsou podle Písma syny jiné Marie).

Že Ježíš byl jediným synem Mariiným, potvrzuje i ta skutečnost, že před smrtí svěřil svou matku do rukou učedníka (Jan 19, 25n).

Podstatnější důvod je ale duchovní. Když anděl slibuje dívce, že ji zastíní moc Nejvyššího (srov. Lk 1, 35), že se stane příbytkem Boha, oznamuje skutečnost, že se Maria stane novým stánkem smlouvy, chrámem. Je místem, které naplňuje Boží velebnost, stejně jako stan setkávání postavený na poušti Mojžíšem. Oblak, znamení Boží přítomnosti zahalující stánek, je zosobněn a nazván Duch svatý. Pouze velekněz smí vejít do Velesvatyně uvnitř chrámu, místa Boží přítomnosti. Pouze Ježíš, pravý Velekněz, je hoden přebývat v lůně své matky, nového chrámu. V jakém smyslu by mohli být případní rodní bratři a sestry Ježíšovi veleknězy? A co Josef? Je možné, aby se hluboce věřící žid, který uvěřil, že jeho snoubenka nosila Božího Syna, že v ní Bůh přebýval jedinečným způsobem, nesklonil před velikostí tohoto tajemství a nerespektoval její panenství? Jistě ne. Ani Izrael nesměl vstoupit na horu smlouvy (srv. Ex 24, 2)!

Panna před porodem, při porodu i po porodu

Co ale Mariino panenství při porodu? Nejde přece jen o další děti... To, že tradice tak často zdůrazňuje slova "při porodu", nás vede k přesvědčení, že nelze jednoduše prohlásit toto panenství pouze za "duchovní" (Pak by stačila formulace "vždy panna", nebylo by třeba rozlišovat fáze před, při a po porodu. Duchovně byla Marie pannou stále stejně. Rozlišení ukazuje souvislost s fyzickým panenstvím).

Vede-li nás Písmo k víře v nadpřirozené početí, nemusí nám činit obtíže ani nadpřirozené narození. Měli bychom se ale vyhnout spekulacím na téma "jak". Zachování Mariina panenství při Ježíšově narození je stejným tajemstvím jako jeho početí a zmrtvýchvstání nebo Mariino nanebevzetí. Snaha o pseudogynekologická řešení (se kterou se setkáme už v novozákoních apokryfech) stejně mine podstatu věci, často navíc přinese trapné či směšné výsledky.

Proč ale měla Marie zůstat pannou? Vraťme se o něco výše a uvědomme si, že Marie byla Bohem vyvolena, vydělena k úkolu být Boží Matkou. Její zasvěcení je úplné, neskončilo narozením Ježíšovým, být jeho Matkou se stalo její identitou. Panenství, znamení zasvěcení, zůstává trvalým, neodvolatelným Božím darem, pečetí, která ukazuje toto Mariino vyvolení. Marie má navždy, i v Boží slávě zůstat panenskou Matkou Spasitele, trvalou oslavou Božího milosrdenství, daného zdarma. Pokud by zůstala pannou jen duchovně (podobně jako mnohé mučednice, znásilněné a přece panenské), vneslo by to do znamení, kterým Marie zůstává, falešné a rozmazané tóny. Tvůrce hmotného světa, Ten, který se stal tělem, by odsoudil tělo k bezvýznamnosti (představme si, že by se Bůh vtělil jen "duchovně"). Ne celým svým životem, ne vším, co koná a co je, ale jen nitrem by pak Marie byla znamením Boží lásky, která činí veliké věci (srov. Lk 1, 47n). Ona je ale zcela služebnicí Páně (Lk 1, 38). Bůh si váží panenství (srov. Mt 9, 12), je těžké si představit, že by narušil tento dar, jenž obdržela Matka jeho Syna. Tak Marie, vždy panna, Matka Spasitelova a Matka všech znovuzrozených, ta, jež se radovala z andělského pozdravení, ta, již "budou blahoslavit všechna pokolení" (Lk 1, 48), se stává duší i tělem po všechny věky slávou Boha Otce.

Panenská Bohorodičko, jsi oporou panen a všech, kteří se k tobě utíkají. Takovou Tě učinil Stvořitel celé země a nebe, Ty nedotčená, protože přišel z Tvého lůna a nás vyzývá, abychom Ti zpívali:
Raduj se, sloupe čistoty,
Raduj se, bráno spasení.
Raduj se, počátku nového pokolení,
Raduj se, dárkyně božího dobrodiní.
Raduj se, tys vrátila život všem v hanbě zrozeným,
Raduj se, tys vrátila moudrost rozumu zbaveným.
Raduj se, tys zničila velkého svůdce,
Raduj se, porodilas toho, kdo rozsévá čistotu.
Raduj se, ty vznešená živitelko panen,
Raduj se, tys spojila věřící s Pánem.
Raduj se, jsi čistá chůva panen,
Raduj se, duše svatých strojíš v nevěsty.
Raduj se, Nevěsto nesnoubená.

Z hymnu Akathistos, (vyd. Refugium, Velehrad 1995)

Prostřednice milostí

Tomáš Machula

Boží vůlí je, abychom měli vše skrze Marii (Sv. Bernard z Clairvaux)

Jedním z nejmladších mariánských svátků je památka Panny Marie, prostřednice všech milostí, kterou do kalendáře zavedl papež Benedikt XV. Mariino prostřednictví se stalo v poslední době diskutovanou otázkou v souvislosti s iniciativami za vyhlášení tzv. pátého mariánského dogmatu. O Mariině prostřednictví navíc existují nejrůznější představy, které jsou často zkreslené a nepřesné. Je proto vhodné se nad podstatou této liturgické památky podrobněji zamyslet.

Spása a milost jsou výlučně Boží dary a člověk si je nemůže vynutit vlastními silami ani zasloužit. Bez aktivní účasti člověka však takové Boží dary nemohou dojít naplnění. Nikdo nemůže být spasen proti své vůli. Bůh ale nezůstává na tomto prvním bodě a vede člověka k tomu, aby byl nejen svobodným příjemcem jeho darů, ale i aktivním spolupracovníkem na díle spásy. Vzpomeňme například Mojžíše, starozákonní proroky nebo Jana Křtitele. Panna Maria je takovou spolupracovnicí par excellence. V Písmu by se dala najít řada konkrétních výpovědí o účasti lidí na Božím díle spásy. Protože nám teď jde o Pannu Marii, soustředíme se pouze na ni.

Nejdůležitějším a základním povoláním Marie je být matkou Božího Syna. To neobnáší pouze souhlas s vtělením a porod. Znamená to i dlouholetou péči a výchovu dítěte Ježíše. Bylo by chybou domnívat se, že Ježíš nepotřeboval mateřskou péči, výuku a výchovu. Taková představa by redukovala jeho lidskou přirozenost. Na formování lidské stránky Ježíšovy osobnosti měla Maria (a samozřejmě i Josef) obrovskou zásluhu. To byla jejich zvláštní forma spolupráce s dílem vykoupení, ke které je Bůh vyvolil a posvětil. Jejich prostřednictvím "Ježíš prospíval na duchu i na těle" (Lk 2, 52).

Klasickým místem, kterým se ve vztahu k Panně Marii zabývají mnozí církevní otcové, je svatba v Káně (Jan 2, 1-12). Maria zde vystupuje jako zprostředkovatelka prvního Kristova zázraku. S důvěrou předkládá svému Synu nouzi bližních a vybízí je, aby "udělali vše, co jim on řekne". Ježíš zde oslovuje Marii slovem "ženo", což je jakýsi odkaz na protoevangelium: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu" (Gn 3, 15). Žena přislíbená v protoevangeliu je Maria, kterou církevní Otcové nazývají nová Eva. Jedna se díky své neposlušnosti stala příčinou pádu, druhá svou poslušností naopak příčinou spásy: Panna, dřevo a smrt byly symboly naší porážky. Eva byla pannou, protože do té doby nepoznala muže. Strom byl dřevo, Adamův pád byla smrt. Avšak hle, opět Panna, dřevo a smrt, symboly porážky, se staly symboly vítězství. Neboť místo Evy je Maria. Místo dřeva poznání dobra a zla je dřevo kříže. A místo Adamovy smrti smrt Kristova (sv. Jan Zlatoústý).

A skutečně, znovu tento titul "žena" použije Ježíš pro svou matku pod křížem: "Ženo, hle, tvůj syn!" (Jan 19, 26). V Janově osobě vidí církevní otcové celé lidstvo, kterému se Maria stává matkou v řádu milosti (srv. Lumen gentium 62). Papež tuto skutečnost vyjadřuje slovy: Maria se od začátku bezvýhradně darovala osobě a dílu svého syna, a musela tedy přenést tuto svou mateřskou oddanost hned od začátku také na církev. Po synově odchodu trvá její mateřství v církvi dál jako mateřské prostřednictví... Mateřské prostřednictví služebnice Páně dosáhlo vykupitelskou smrtí jejího Syna univerzálního rozměru, protože dílo vykoupení se vztahuje na všechny lidi.(Redemptoris mater 40) A Koncil učí: Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále ... až do věčného dovršení spásy všech vyvolených (Lumen gentium 62).

Písmo říká, že je pouze jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: Ježíš Kristus (srv. 1 Tim 2, 5). To samozřejmě u mnoha lidí vzbuzuje otázky o oprávněnosti titulu "prostřednice" pro Pannu Marii. Často se s tímto postojem setkáváme u mnohých nekatolických křesťanů, kteří se obávají oslabení nebo popření jedinečnosti Kristova vykupitelského díla. Kdybychom tvrdili, že jsou dva nebo více prostředníků nebo vykupitelů, byla by zmíněná obava na místě. Katolická církev však zcela zřetelně vyznává, že je skutečně pouze jeden jediný Vykupitel a Prostředník. Mariino prostřednictví je účastí na tomto jediném prostřednictví Kristově (srv. Lumen gentium 62), podobně jako veškeré kněžství (ať společné křestní, tak svátostné služebné) je účastí na jediném kněžství Ježíše Krista, veškerá svatost účastí na jediné svatosti Boží nebo každá mešní oběť zpřítomněním jediné oběti Kristovy.

Sv. Alfons z Liguori to vyjadřuje rozlišením mezi zprostředkováním spravedlnosti skrze zásluhy a zprostředkováním milosti skrze přímluvu. Je zřejmé, že zprostředkování přímluvou se odvolává a je odvozeno z onoho zprostředkování skrze zásluhy, jinými slovy z prostřednictví Krista.

Z toho, co bylo řečeno, lze tušit, že účast na prostřednictví a vykupitelském díle Kristově se nevztahuje pouze na Marii. Její prostřednictví je však ve srovnání s jinými lidmi zcela zvláštní a výjimečné. Vyplývá z jejího mateřství, které je pro veškeré mariologické úvahy výchozím bodem. Mariin mateřský vztah k Ježíši jí umožnil zvláštním způsobem spolupracovat s jeho dílem. Dovršením tohoto díla vykoupení pak dostalo Mariino mateřství univerzální rozměr, který je vyjádřen označením Mater ecclesiae (Matka církve). Maria totiž i nyní, po svém nanebevstoupení spolupracuje mateřským způsobem s tímto dílem spásy a svými přímluvami vyprošuje milost pro církev putující. Jan Pavel II. nazývá toto Mariino působení "orodujícím prostřednictvím" (Redemptoris mater 40). Veškeré prostřednictví tedy podle slov koncilu spočívá v podřazené účasti na všeobecném prostřednictví Vykupitele, jediného Prostředníka.

Mnoho křesťanů nekatolíků si myslí, že rozlišování mezi prostřednictvím Ježíše a ostatních tvorů je hraní se slovíčky, které zbytečně plete hlavy a vede k mylnému ztotožňování Ježíše a Marie. Nám katolíkům se dá zajisté leccos vytknout, ale najít katolíka, který by stavěl Marii na stejnou úroveň s Ježíšem, by asi nebylo tak snadné. Nedostatky v našem pochopení Mariina prostřednictví se ve skutečnosti skrývají jinde. Nejčastěji se jedná o hrubě materializující představu Panny Marie jako expresní služby. Bůh "vytáhne" milost a Maria ji promptně doručí adresátovi, hezky z ruky do ruky. Možná k tomu vede i poetická věta sv. Bernarda: Bůh chtěl, abychom neměli nic, co neprošlo rukama Mariinýma. Sv. Bernard chtěl samozřejmě dát důraz na Mariinu výjimečnou roli při spolupráci na díle spásy, ale jistě by se ohradil proti primitivnímu pojetí milosti jako balíčků humanitární pomoci, které si Bůh s Marií předávají. Musíme opět konstatovat, že Mariino prostřednictví vyrůstá z jejího mateřství a uplatňuje se univerzálním posláním Přímluvkyně.

Účastí na díle jejího Syna se na Marii viditelně naplňují Ježíšova slova o tom, že kdo chce být velký, ať je služebníkem všech (srv. Mt 20, 26-28). Dcera siónská a ponížená služebnice Páně (srv. Lk 1, 48) se stává Matkou církve a Královnou nebes. Její výjimečné postavení je realizováno její neustálou přímluvou za celý svět - tedy službou. To nás vede k rozjímání a napodobování. Znalost pravé katolické nauky o blahoslavené Panně Marii je nejen klíčem k přesnému pochopení tajemství Krista a církve (Pavel VI.), ale vede nás také k přípravě cest pro naši vlastní spolupráci na Božím díle (Jan Pavel II.).

Doporučená literatura:
Lumen gentium 52-67
Redemptoris mater 38-50
Katechismus katolické církve 963-975

Panna Maria v apokryfech

I když velmi málo křesťanů zná apokryfní příběhy, přesto většina jich běžně vyslovuje některá jména a zná události ze života Panny Marie, o kterých není v kanonických evangeliích ani zmínky. Je tomu tak proto, že apokryfy měly značný vliv na lidovou zbožnost už od prvních století: inspirovaly umělce, vytvořily základ liturgickým svátkům a dokonce katolickým dogmatům... To je jedno možné vysvětlení. Nebo naopak: skutečné události ze života Pána Ježíše, Panny Marie a prvotní církve se tradovaly ústně, přikrášlovaly a vylepšovaly, protože se vypravěčům zdály příliš suché, a výsledná podoba těchto "story" se nám zachovala v různých apokryfních spisech. Události v nich popisované ale mnohdy mají pravdivý základ.

Narozdíl od kanonických evangelií, pro které je nejdůležitější dokázat, že Ježíš je Boží Syn, a ostatní ponechávají pod rouškou tajemství, apokryfy chtěly vysvětlit a dokázat to, co se v evangeliích nenachází nebo co je tam pouze naznačeno: jak moc je jisté, že se Ježíš narodil z Panny, z jaké rodiny pocházela Marie, jaký byl její život atd. Většina těchto příběhů není zaměřena na tajemství Ježíše, a když ano, pak jej představují spíš jako všemocného nadčlověka, tak trochu po vzoru pohanských mytologií. Pokusme se tedy nyní vykreslit obraz Panny Marie tak, jak nám jej podávají některé apokryfy, zvláště jeden z nejslavnějších - evangelium Jakubovo. Jeho vznik klademe do 2. stol. n. l., i když se vydává za napsané Jakubem, Ježíšovým "bratrem". V 16. století bylo nazváno "předevangeliem", protože se zabývá počátkem, tím, co předchází narození Ježíše. Mělo veliký vliv na liturgii a na mariánský kult.

Rodiče Panny Marie

Kanonická evangelia ve své extrémní zdrženlivosti neříkají nic o rodině, ve které Panna Maria vyrůstala. Jakubovo evangelium však zná jména svatých rodičů Mariiných - Jáchym a Anna. V příbězích z jejich života vystupují podobně jako Abrahám a Sára nebo Zachariáš a Alžběta - jako spravedliví před Bohem, a přesto bezdětní. Nakonec byla jejich naděje vyplněna. Jakubovo evangelium líčí, jak Jáchym uprchl na poušť. Jeho žena Anna ho považuje za mrtvého, oplakává své vdovství a svou neplodnost...

A vtom se objevuje anděl Páně a říká: "Anno, Anno, Pán Bůh vyslyšel tvou modlitbu. Počneš a porodíš a o tvém potomstvu se bude vyprávět po celé zemi." Anna odpověděla: "Jako že žije Pán Bůh, dám své dítě, chlapce nebo dceru, darem Pánu, svému Bohu, a ono mu bude sloužit po všechny dny svého života."

V témže okamžiku zvěstuje anděl Jáchymovi, že je jeho žena těhotná. Vrací se do Jeruzaléma a potkává svou ženu v bráně města. Oba se radují z té dobré zprávy a o šest měsíců později se jim narodí dívka, které dají jméno Marie.

Uvedení Marie do chrámu

Epizoda uvedení Marie do chrámu, když jí byly tři roky, byla ceněna zvláště vysoko. Existuje silné přesvědčení, že Mariino "ano" při Zvěstování má svůj původ v jejím předchozím životě oběti.

Evangelium Jakubovo vypráví:

6, 1: Anna upravovala svatyňku ve svém pokoji a nenechala nikdy svou dceru dotýkat se něčeho profánního nebo nečistého. Pozvala hebrejské dívky, které byly bez poskvrny, aby ji rozptylovaly.

7, 1: Měsíce míjely: dítě dosáhlo dvou let. Jáchym říká: "Doveďme ji do chrámu Páně, abychom splnili slib, který jsme dali. Jestliže tak neučiníme, Pán se rozhněvá a odmítne náš obětní dar." Ale Anna odpověděla: "Vyčkejme jejího třetího roku, ze strachu, aby se nedomáhala zpět svého otce nebo své matky." Jáchym souhlasil: "Počkejme."

7, 2: Dítěti byly tři roky. Jáchym řekl: "Zavolejme hebrejské dívky, ty, které jsou bez poskvrny. At` každá vezme pochodeň a drží ji rozsvícenou: takto se Marie nevrátí a její srdce nebude zadrženo jako zajatec vně chrámu Páně." Podle předpisů vstoupili do chrámu Páně. I kněz přijal dítě, objal je, požehnal mu a řekl: "Pán Bůh vyvýšil tvé jméno před veškerým lidským pokolením. V tobě, v posledních dnech, Pán zjeví vykoupení synů Izraele."

7, 3: I usadil ji na třetím stupni oltáře. Pán Bůh na ni rozprostřel svou milost. Její kroky připomínaly tanec a celý dům Izraele ji miloval.

8, 1: Její rodiče sestoupili, udiveni, vzdávajíce chválu Bohu, který je neměl v opovržení. A Marie přebývala v chrámu Páně a jako holubice přijímala svoji potravu z ruky anděla.

Evangelium Jakubovo činí z Marie bezmála nadlidskou bytost. Tyto podivuhodné příběhy inspirovaly i další spisovatele apokryfů, jako je např. evangelium Pseudo-Matouše (6. stol):

4. a 6. kapitola líčí: Když byla Maria dovedena před chrám, vystoupila patnáct kroků, aniž by se obrátila a hleděla nazpět a volala své rodiče, jak to dělají malé děti. Takto Maria vzbudila obdiv u všech lidí. Nebyly jí ještě ani tři roky a její krok byl tak jistý, její řeč tak skvělá, tak uměla vzdávat chválu Bohu, že ji nepovažovali za malé dítě, ale za dospělou osobu. A její tvář se třpytila jako sníh: jen stěží bylo možné na ní udržet oči. Každý den se živila jen z rukou anděla; pokud jde o potravu, kterou jí dávali kněží, tu rozdělovala chudým. Často viděli anděly, jak s ní rozmlouvali a s velkou něhou ji poslouchali. A když se jí někdo z nemocných dotkl, byl ihned po svém návratu domů uzdraven.

Zasnoubení Marie s Josefem

Ve dvanácti letech musí Marie opustit chrám, aby ho neznečistila svou první periodou. Bylo třeba najít pro ni ne manžela, ale ochránce jejího zasvěcení. Rozhodnou se ji zasnoubit se starším mužem, vdovcem Josefem, který je nakonec vyvolen z mnoha uchazečů zázračným znamením. Josef musel být vdovec; bylo totiž potřeba hájit panenství Marie tím, že se objasní, že "Ježíšovi bratři" z evangelií jsou synové Josefa z prvního manželství:

A už se holubice vznesla z jeho hole a usadila se na jeho hlavě. Kněz: "Josefe, Josefe," říká, "ty jsi tím vyvoleným. Budeš se starat o pannu Páně." Ale Josef namítá: "Mám syny, jsem stařec a ona je úplně mladá dívka. Nestanu se terčem posměchu synům Izraele?"

Josefova hůl připomíná hůl Áronovu v Num 17, 16-23. Holubice symbolizuje Ducha svatého.

Zvěstování a zkouška

Zatímco Josef pracuje na staveništích, Marie tká oponu pro chrám (která se roztrhne při Ježíšově smrti). Když jde načerpat vodu ke studni (odtud tradice "Panenské studny" v Nazaretě), zaslechne pozdravení anděla. Když se vzpamatuje, přijímá zvěst:

"Neboj se, Maria, nalezla jsi milost před Pánem všehomíra. Počneš z jeho Slova." "Počnu z Pána Boha živého a porodím jako každá žena?" "Ne, Marie, neboť moc Boží tě zastíní..."

Přichází Josef a poznává, že je Marie těhotná: "Odkud pochází plod tvého lůna?" "Tak jako žije Pán, nevím, odkud pochází." Zdá se, že Maria zapomněla na andělovo poselství. Oba jsou udáni a vyzváni, aby se ospravedlnili před veleknězem, který jim ukládá zkoušku hořkou vodou (Nm 5, 11-31) pro podezření z cizoložství. Vycházejí z ní bez úhony a jsou shledáni nevinnými.

Narození Ježíše

Josef ukryje Marii, která má rodit, v jeskyni a běží vyhledat porodní bábu. Než se s ní vrátí, dítě je na světě: to je jedna z prvních zmínek o jeskyni Narození.

Ihned stín z jeskyně odstoupil a velké světlo se rozlilo vůkol, že je naše oči nemohly snést. A pomalu se světlo ztlumilo a bylo vidět děťátko. A jeho matka Marie ho kojila. Ale druhá porodní bába, Salome, nechtěla věřit takovému zázraku: Jako že žije Pán, můj Bůh, jestliže nevložím svůj prst a jestliže neprohlédnu její tělo, nikdy neuvěřím, že se z panny narodilo dítě. Zatímco prohlíží Marii, její ruka je jakoby sežehnuta ohněm. Ale ona vyznává svou nevěru a prosí za odpuštění. Stačí, aby vzala dítě Ježíše do svých rukou, a je ihned uzdravena.

Tato choulostivá historie se inspiruje příběhem nevěřícího Tomáše v Jan 20, 25. V Jakubovu evangeliu je to jediný zázrak dítěte Ježíše. Ostatní apokryfy k němu přidávají mnohé další.

Nanebevzetí Panny Marie

Na opačný konec Mariina života patří tradice o zesnutí Panny Marie. Nejobsažněji o něm podává zprávu autor apokryfu O smrti svaté Boží Rodičky ze 4. stol., který se vydává za spis sv. apoštola Jana.

Svatá Panna přijala od archanděla Gabriela zprávu, že záhy bude přijata na nebesa ke svému Synu do pravého a věčného života. Uchýlila se do Betléma, kam se zázračným způsobem sešli všichni apoštolové, rozptýlení již ve světě. Toho dne se stalo v Betlémě mnoho zázračných uzdravení. Panna Maria pak odešla s apoštoly do Jeruzaléma, kde svatě zemřela. Apoštolové pak uložili její svaté tělo v novém hrobě v Getsemanské zahradě. Z jejího hrobu vycházela libá vůně a bylo slyšet hlasy andělů. Po třech dnech vůně i hlasy ustaly, takže apoštolové poznali, že její svaté, bezúhonné tělo bylo přeneseno do ráje.

z časopisu Les Dossier de la Bible (65/96) přeložila s. Silvie Leišová

Forma Boží

Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu

Sv. Ludvík (1673-1716) je typickým kazatelem své - barokní - doby. Jeho úvahy oplývají superlativy, květnatými obrazy a sladkostí, která nás může na první pohled odradit. Když se však ponoříme do hloubky jeho myšlenek, zjistíme, že nezestárly; spíše naopak, mnohé z nich ještě nebyly dostatečně pochopeny a doceněny. Jeho spiritualita se soustředí kolem tajemství křtu, jímž máme účast na životě vtělené Moudrosti. Tato moudrost se rozhodla přebývat v tomto světě skrze Mariinu víru. Její "fiat", staň se, je nejen součástí začátku - Vtělení, ale patří k nezměnitelnému záměru Nejsvětější Trojice zapojit Marii do všeho, co Bůh koná pro naši spásu.

Přeměna duší v Panně Marii k podobě Kristově Budeme-li ve své duši dobře pečovat o Marii, která je stromem života, přinese nám ovoce ve svůj čas. Její ovoce není nic jiného než Ježíš Kristus. Kolik zbožných lidí vidím, jak hledají Krista! Jedni jednou cestou a jedním úkonem zbožnosti, druzí druhým způsobem. Často však, když se v noci hodně napracovali, mohou říci: Ačkoli jsme se lopotili celou noc, nic jsme neulovili (Lk 5, 5). A člověk jim může říci: Lopotili jste se mnoho a získali jste málo (Ag 1, 6). Ježíš Kristus je ve vás ještě velmi slabý. Když se ale člověk drží neposkvrněné cesty Mariiny a tohoto božského úkonu mariánské úcty, kterému učím, pak pracuje ve dne, pracuje na svatém místě a pracuje málo. Vždyť v Marii vůbec není noc, protože v Ní vůbec nebyl hřích, ba ani jeho sebemenší stín. Maria je svatým místem a Velesvatyní, kde se utvářejí a odlévají svatí.

Všimněte si, prosím, že říkám: Svatí se v Marii odlévají. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když se podoba sochy vytvoří kladivem a dlátem, a tím, když se odlije ve formě. Řezbáři a sochaři se hodně napracují a zabere jim hodně času, aby vytvořili sochu prvním způsobem. Zhotovují-li ji však odléváním, pracují málo a mají ji hotovou za chvilku. Sv. Augustin nazývá Pannu Marii formou Boží: Jsi hodna, abych Tě nazval formou Boží, formou vhodnou k utváření a odlévání "bohů". Kdo je vlit do této božské formy, brzy je utvořen a odlit v Krista a Kristus v něm. S malými výlohami a za krátkou dobu se stane "bohem", protože byl vlit do stejné formy, která [už] ztvárnila jednoho Boha. Zdá se mi, že duchovní vůdce a zbožné osoby, které chtějí v sobě nebo v druhých vytvořit Krista jinými úkony zbožnosti než tímto, mohu zcela správně přirovnat k sochařům, kteří skládají důvěru ve svou dovednost, ve svůj důmysl a ve své umění. Nesčetněkrát udeří kladivem a dlátem do tvrdého kamene nebo do kusu neopracovaného dřeva, aby z něho učinili obraz Ježíše Krista, ale často se jim nepodaří vystihnout Kristovu skutečnou podobu. Je to buď kvůli jejich nedostatečné znalosti a zkušenosti s osobou Ježíše Krista, nebo kvůli nějakému špatnému úderu, který jejich dílo pokazil. Avšak zbožné osoby, které si zvolí tajemství této mariánské úcty, právem přirovnávám ke slévačům a odlévačům, kteří nalezli krásnou formu Marie, v níž byl přirozeně i božsky ztvárněn Kristus. Nespoléhají na vlastní důmysl a důvěřují jedině správnosti formy. Vlévají se do Marie a ztrácejí se v Ní, aby se tak stali věrným obrazem Ježíše Krista. Jak krásné a pravdivé je to přirovnání! Kdo je však pochopí? Toužím, abys to byl ty, milý bratře. Ale nezapomeň, že do formy se leje jenom to, co je roztavené a tekuté. To znamená, že je zapotřebí, abys v sobě zničil a roztavil starého Adama, chceš-li se v Marii stát Adamem novým.

Největší sláva Ježíše Krista

Budeš-li věrně konat tuto mariánskou úctu, vzdáš Kristu za jeden měsíc více slávy než jakýmikoli jinými úkony zbožnosti, třeba i obtížnějšími, za mnoho let. Tvrdím, že:

• 1) Když budeš dělat všechny své skutky prostřednictvím Panny Marie, jak [tě] učí tato mariánská úcta, upustíš od svých vlastních úmyslů a úkonů, jakkoli dobrých a osvědčených, aby ses takřka ztratil v úmyslech a úkonech Panny Marie, ačkoli ti jsou neznámé. Tak budeš mít účast na vznešenosti a veliké čistotě Jejích úmyslů. Maria tak i nejnepatrnějším ze svých skutků vzdala Bohu více slávy než všichni svatí svými nejhrdinštějšími činy. Když například spřádala kužel nebo udělala jeden steh jehlou, oslavila Boha víc než nějaký svatý Vavřinec na rožni svým krutým umučením. Z toho plyne, že Maria za svého pozemského života získala tak nevýslovnou plnost milostí a zásluh, že by se spíše spočítaly hvězdy na obloze, kapky v moři nebo zrnka písku na mořském břehu, než Její zásluhy a milosti. Maria vzdala Bohu více slávy než všichni andělé a svatí všech dob. Obdivuhodná Maria! Jsi schopná pouze konat zázraky milosti v duších, které se chtějí zcela ztratit v Tobě.
• 2) [Touto mariánskou úctou člověk vzdá Kristu nejvíce slávy,] protože všechno, co sám myslí nebo dělá, považuje za nic. Když se chce přiblížit Kristu a dokonce s Ním mluvit, a přitom klade svou oporu a své zalíbení jen do úmyslů Panny Marie, projevuje tím mnohem více pokory než lidé, kteří jednají sami ze sebe a mají [třeba jen] neznatelnou oporu a zalíbení ve svých vlastních záměrech. Proto duše s dokonalou mariánskou úctou mnohem více oslavuje Boha, který je dokonale oslavován jen těmi, kdo jsou pokorní a maličcí srdcem.
• 3) [Touto mariánskou úctou vzdáme Kristu nejvíce slávy,] protože Panna Maria ve své veliké lásce chce přijímat dary našich skutků do svých panenských rukou, aby jim dodávala obdivuhodnou krásu a lesk a sama je nabízela Kristu. Pán Ježíš je tímto způsobem snadno oslavován více, než kdybychom Mu své skutky nabízeli svýma zločineckýma rukama.
• 4) A [touto mariánskou úctou vzdáš Kristu nejvíce slávy,] protože vždycky, když myslíš na Marii, Maria za tebe myslí na Boha, a vždycky, když chválíš a uctíváš Marii, Maria s tebou chválí a uctívá Boha. Maria se celá vztahuje k Bohu, žije jedině ve vztahu k Bohu, proto Ji velmi správně nazvu Božím vztahem. Mohu Jí také dát jméno Boží ozvěna, protože Ona jenom říká a opakuje "Bůh": Řeknešli "Maria", Ona řekne "Bůh". Svatá Alžběta chválila Marii a nazvala Ji blahoslavenou za to, že uvěřila. A Maria, věrná ozvěna Boží, zanotovala: Velebí má duše Pána. Co udělala při této příležitosti, to dělá stále. Když člověk chválí Marii, miluje Marii, uctívá Marii nebo se dává Marii, pak je chválen Bůh, je milován Bůh, je uctíván Bůh a skrze Marii a v Marii se člověk dává Bohu.

Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě, MCM Olomouc 1997, kap. VII, čl. VI a VII

Četba pojednání O pravé mariánské úctě znamenala obrat v mém životě. Nejdříve jsem měl obavy, aby mariánská úcta neodváděla křesťany od úcty ke Kristu a neupírala mu jeho oprávněné místo, ale když jsem přečetl pojednání Grigniona z Montfortu, zjistil jsem, že je to jinak. Náš niterný vztah k Matce Boží je výsledkem našeho začlenění do tajemství Kristova.

Jan Pavel II.

Nanebevstoupení Páně

v Teologické sumě sv. Tomáše Akvinského

Eva Fuchsová

Nanebevstoupení je posledním setkáním oslaveného Krista s jeho učedníky. Končí epocha Pánovy tělesné přítomnosti na zemi. Od té chvíle, kdy je naše Hlava v nebi, máme tam domov i my, údy Tajemného těla. Začíná čas naděje, touhy po druhém příchodu Páně, kdy se v plnosti a zjevně ukáže jeho kněžská, královská a soudcovská moc, jíž se ujal při svém vstupu do nebe.

Vstoupil na nebesa

Kristus nám spásu bezpochyby zasloužil svým vtělením, skutky, svou obětí. Ale jaké místo tu má nanebevstoupení? Přidává také něco k našemu vykoupení? Zdá se, že veškeré dílo spásy bylo dovršeno Kristovou smrtí na kříži, dokonce i naše přijetí do nebeské slávy podle slov epištoly k Židům: "Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se bratři, odvážit vejít do svatyně ..." (Žid 10, 19); to, co následovalo tedy Vzkříšení a Nanebevstoupení - už byla vlastně odpověď Otcova na toto Kristovo dílo. Bylo to povýšení Krista za jeho ponížení, sláva, která se týkala ve vlastním smyslu jen jeho, a nás pouze zprostředkovaně: jako příslib a předobraz našeho vzkříšení a přijetí do slávy. Zdá se tedy, že Kristovo nanebevstoupení nebyla tedy příčina (ani součást řetězu příčin) naší spásy, ale jen její manifestace. Proti takovému pojetí ale svědčí sám Kristus, když říká: "Prospěje vám, abych odešel" (Jan 16, 7). Proč? Pán Ježíš udává dále hlavní důvod, ale než se k němu dostaneme, podívejme se se svatým Tomášem podrobněji na událost Kristova nanebevstoupení a na jeho význam:

Svatý Tomáš si nejprve všímá naší "subjektivní" stránky. Odchod Ježíšův do nebeské slávy prospěje naší víře (věřit se dá totiž jen v to, co nevidíme, co je nepřítomné pro naše vnímání), naší naději (z podobného důvodu), a prý i lásce (k tomuto tvrzení Tomáš žádné důvody neuvádí. Možná by se těžko hledaly, protože láska narozdíl od víry a naděje je definována jako okoušení přítomného dobra. Zdá se tedy, že se zde Tomáš nechal strhnout přílišnou schématičností výkladu, v němž by víra a naděje bez lásky byly jako dvě kola u tříkolky). Tyto důvody nás ale nemohou příliš uspokojovat, protože zakoušení přítomného dobra je jistě víc než víra a naděje v ně. Osobní přítomnost Pána Ježíše by pro náš duchovní život jistě znamenala stejně, ne-li více než pouhé jeho očekávání. Tomu neodporují ani slova samotného Krista na adresu apoštola Tomáše: "Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili." Neznamenají totiž, že víra je dokonalejší než vidění (pak by i blažené patření na Boha bylo méně dokonalé než víra v něho), ale že víra je dokonalejší než nevěra.

Je tu však ještě jeden důvod v řadě "subjektivních", který je platný. Nanebevstoupení znamenalo pro učedníky i pro nás potvrzení jeho velebnosti, ne-li jeho božství. Ukázalo se s jistotou, že tento člověk není pouhý člověk, že jeho domov, kam se vrací po vykonání svého úkolu, je nebe. V tom je tedy veliká posila pro víru, že se totiž její předmět zpřesňuje, zatímco se vzdaluje.

Mnohem důležitější jsou ale důvody "objektivní". Je sice pravda, že Kristu jeho nanebevstoupení nepřidalo nic na slávě. Už svým vzkříšením dosáhl plnou milost oslavení, ke které nemohlo být nic přidáno. Jeho blaženost byla dokonalá, jeho sjednocení s Otcem také, jinými slovy Kristus se hned svým vzkříšením ocitl v nebi. Na druhou stranu nanebevstoupení nebylo jenom manifestací jeho slávy, aby nám konečně došlo to, co už je dávno uskutečněno. Nebylo ani soukromým vyvýšením Krista jako odškodnění za jeho ponížení. "On pro nás lidi a pro naši spásu... vstoupil na nebesa," jak o tom v tomto kontextu mluví všechna křesťanská vyznání víry. V čem tedy máme spatřovat jeho vykupitelský účinek?

"Jdu, abych vám připravil místo... abyste i vy byli, kde jsem já" (Jan 14, 2.3). Kristus je naší hlavou, a my jako jeho údy ho následujeme, kamkoli jde. Teprve když Bůh v Kristu vyvýšil lidskou přirozenost, stáváme se my jako lidé účastnými této slávy. Svatý Tomáš doslova říká, že Kristovo "představení se" Otci v lidské přirozenosti, obětované a oslavené, je přímluvou za všechny, kdo tuto přirozenost sdílejí. A protože oběť a přímluva jsou kněžské funkce, můžeme říct, že svým nanebevstoupením Kristus dovršuje svou úlohu Velekněze, jak o ní mluví celý list Židům.

Zároveň se Kristus v okamžiku svého nanebevstoupení ujímá role královské, do níž patří také úloha Dárce všech darů, a soudcovské. To jsou tak obsažná tvrzení, že jim svatý Tomáš věnuje dvě samostatné otázky.

Sedí po pravici Otce

Už od nejstarších dob se v křesťanských vyznáních objevuje stejná posloupnost: "Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé." To je známka, že tyto tři skutečnosti nanebevstoupení, sezení po pravici Otcově a soudcovská moc - patří neodlučitelně k sobě. Nejen časově, ale i fakticky spadají vjedno.

Podívejme se podrobněji na "sezení po pravici Otcově".

Všechny námitky, které Tomáš uvádí proti tomuto tvrzení, vycházejí z tělesných představ o Bohu: jak může někdo sedět po Boží pravici, jestliže Bůh nemá tělo? Dále: jestliže sedí Syn po Otcově pravici, pak Otec sedí po Synově levici, což je nevhodné. A jak mohl Štěpán vidět "nebesa otevřená a Syna člověka státi po pravici Boží", jestliže tam Syn sedí?

Na všechny tyto námitky se dá odpovědět souhrnně: Boží pravicí se nemyslí část těla, sezením se nemyslí tělesná poloha. Tyto obrazy mají hluboké kořeny v biblické mluvě. Sezení symbolizuje klid, pokoj, usazení ve věčné blaženosti, jejíž jméno je "Otcova pravice". Sedět po něčí pravici znamená být mu roven slávou a mocí. V případě Boha je to sláva božství a královská a soudcovská moc. To všechno bychom bezesporu neupírali Kristu jakožto Bohu. Ale přísluší "sedění po Otcově pravici" v tomto smyslu také Kristu jako člověku?

Kristus jako Bůh je roven Otci, nicméně jako člověk je Otci podroben. To ale nebrání tomu, abychom i o Kristu-člověku vyznávali, že sedí na pravici Otce: jednak slávu a čest a vše, co s ní souvisí, vzdáváme osobě Krista (tedy druhé božské Osobě), a ne jeho jednotlivým přirozenostem, jednak Kristus i jako člověk vysoko převyšuje všechno ostatní tvorstvo přijatou milostí Hlavy tvorstva, a má nad vším vladařskou a soudcovskou moc.

Odtud přijde soudit živé i mrtvé

Nyní se dostáváme zřejmě k jádru výpovědi o Kristově přítomnosti v nebi. Vystoupení na nebe a zasednutí po pravici Otce znamená z hlediska naší spásy jediné - Kristus se ujímá vlády a soudu nad tvorstvem. Jeho soudcovská moc trvá od věčnosti z titulu Božího synovství, ale v okamžiku nanebevstoupení ji začíná efektivně vykonávat skrze své lidství. To je vrchol jeho vyvýšení, cíl jeho poslání, ve kterém shrnuje i cíl veškerého stvoření.

Nejprve ale musíme očistit náš pojem soudu od všech lidských a pozemských nánosů, abychom pochopili, proč je Kristus soudcem. Tomáš vypočítává předpoklady k souzení: moc donucovací, spravedlnost a moudrost. První dva jsou jen nutné podmínky soudu, ale třetí je podstata soudu sama. Jediným měřítkem soudu je totiž pravda, kterou poznává moudrost. A protože Boží Syn je Boží Moudrost a Pravda sama, proto se mu přisuzuje soudcovská moc, i když je samozřejmě dílem celé Trojice (stejně jako vykoupení se přiděluje zvláště Synu, přestože je dílem celé Trojice - skrze Osobu Syna).

Soud Boží tedy nespočívá v tom, že se na základě jakýchsi známek a informací rozhodne o vině či nevině člověka. Bůh je Pravda sama, nejvyšší kritérium pravdy, on nepotřebuje k pravdě dospívat podle nějakých měřítek. On je, který je (jaký je), a všechno, co se s ním nesrovnává, se samo odsuzuje k nicotě. Zde narážíme na stejnou nesnáz jako v případě sezení na Otcově pravici. Soud v tomto smyslu jistě přísluší Kristu jako Bohu, ale jakou roli tam má Kristus jako člověk? Svatý Tomáš odpovídá: Bůh svěřil soudcovskou moc Kristu i jako člověku ne pro samotnou jeho lidskou přirozenost (protože pak by měl tuto moc každý člověk), ale proto, že je naší Hlavou, je nám podobný ve všem kromě hříchu. Jeho lidství je "oděno Pravdou", lépe řečeno "Pravda je oděna lidstvím". Z milosti božství, která přetéká i do jeho lidských schopností, dokáže i jako člověk poznávat hlubiny lidských srdcí, jak už to koneckonců prokázal za svého pobytu na zemi. Proto mu i jako člověku náleží soudcovská moc.

Přímluvce, Duch svatý, ten vás naučí všemu(Jan 14, 26)

Nyní už nám zbývá jen ten důvod, který udává sám Pán Ježíš v již citovaném výroku: "Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám." Povýšené lidství Ježíše Krista se stává pramenem veškerého dobra, všech darů milosti, i samotného Daru, kterým je třetí božská osoba. Teprve sesláním Ducha svatého se Bůh stává Spasitelem v nejhlubším smyslu slova. V nejhlubším, protože zasahuje hlubiny bytosti každého člověka, stává se přítomným pro každého, kdo se mu nebrání. Teprve Duch svatý realizuje spasitelnou moc Kristovy oběti v jednotlivém člověku. Duch svatý je ta Osoba, se kterou přímo komunikujeme, která je naší spojnicí s Bohem, s Kristem. Kristovo nanebevstoupení je posledním setkáním vzkříšeného Krista s jeho učedníky. Všechna další zjevení Vzkříšeného jsou už netělesná vidění, která nezakládají svědectví víry (snad kromě svatého Pavla, kterému Pán udělil mimořádnou milost, aby se mohl stát jeho svědkem, nositelem Zjevení). Svědkové víry a zároveň nositelé Božího zjevení v Kristu mohou být jenom ti, kteří "s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání", kteří se s tím setkali v jeho oslaveném lidství. Se smrtí posledního apoštola končí definitivně Zjevení, vše, co Bůh chtěl lidem sdělit, je už řečeno, dále už se bude Zjevení jen vysvětlovat a realizovat. A Ten, kdo ho bude vysvětlovat a realizovat, je Duch svatý. "On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy" (Jan 16, 13). Jen v jeho síle můžeme také zahlédnout, co pro nás znamená Pánovo nanebevstoupení, abychom jenom navěky nestáli a nehleděli k nebi jako ti muži z Galileje (Sk 1, 11).

Teologická suma sv. Tomáše Akv., část III, ot. 57 čl. 6 a ot. 58, 59 čl. 1,2

Učení církve o Marii

Matka Boží

(viz Amen 1/97 Theotokos, 1/98 Skrze Marii k Ježíši, 3/98 Zdrávas, milostiplná)

V Písmu se tento titul nevyskytuje. V církve se začíná užívat od 3. století. Už sv. Řehoř Naziánský (+390) v něm vidí zkušební kámen víry: "Kdo nepřijme svatou Marii za Boží rodičku, je odloučen od Boha". V roce 428 proti pojmu Theotokos - Boží rodička - vystoupil ostře Nestorius. Nejednalo se přitom o Marii, ale o Krista - Nestorius tvrdil, že v Kristu jsou nejen dvě přirozenosti, ale také dvě osoby, a že Maria byla matkou jen člověka Ježíše, nikoli Slova, které k němu teprve následně přistoupilo. Tento blud byl odsouzen na koncilu v Efezu r. 431 slovy sv. Cyrila: "Kdo nevyzná, že Emanuel je vpravdě Bůh a svatá Panna že je tedy Bohorodička, neboť porodila podle těla Boží Slovo, které se stalo tělem, buď vyloučen (anathema sit)."

Maria není matkou božství, ale skrze lidské plození je skutečně matkou syna, který je Bůh. Není matkou člověka, který se spojil s Bohem, nýbrž člověka, který je od první chvíle svého početí osobně Bohem. Že Maria nijak nedává svému synu jeho božskou přirozenost a jeho osobnost, to nijak neumenšuje pravost jejího titulu. Ani ostatní matky nedávají svým dětem duši a osobnost, a přesto jsou doopravdy matkami. Žena není matkou jen těla, které utvoří její tělo, ale je vskutku matkou lidské osoby, stvořené Bohem. Stejně tak Maria není matkou pouze Ježíšova těla. Je matkou osoby, která existuje v těle, matkou Ježíše, který je Bohem.

Boží mateřství je nejvyšší Mariina milost, ze které plynou všechny její ostatní výsady. Když ji nazýváme spolu s Andělem "plná milosti", není to jen superlativ obdivu a chvály. Znamená to, že obdržela plnost milosti, veškerou milost, jaká může být udělena tvoru. V okamžiku Zvěstování přichází do jejího lůna Ten, který je vrcholem všech starozákonních milostí a zároveň Zdrojem všech milostí novozákonních. Není žádná milost, kterou by Maria neměla, protože má samotný Zdroj milosti. To ale neznamená, že Maria nemohla růst v milosti, naopak, rostla v ní závratnou rychlostí, protože využila každou příležitost, každý okamžik, bylo to ale spíše rozvíjení toho, co jako v zárodku dostala při Zvěstování. A to je pro Marii milost Božího mateřství. Pro nás je nejvyšším principem duchovního organismu a jeho růstu milost posvěcující, kterou dostáváme při křtu a která nám dovoluje nazývat Boha Otcem a Spasitele bratrem. Pro Marii je to navíc milost mateřství, kterou dostává při Zvěstování a v níž může nazývat Spasitele synem.

Ostatní články víry o Marii vyjadřují buď to, co bylo vhodným předpokladem jejího mateřství (neposkvrněné početí a panenství), nebo jeho důsledkem (nanebevzetí). Je tím také diskutované učení o Marii jako prostřednici všech milostí. Slavnost Matky Boží, Panny Marie, se slaví 1. ledna.

Neposkvrněné početí

(Amen 12/97 Neposkvrněné početí)

Toto dogma bylo definitivně vyhlášeno bulou papeže Pia IX. Ineffabilis Deus 8. prosince 1854: "Učení, že nejblahoslavenější Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí ojedinělou výsadou milosti všemohoucího Boha se zřetelem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchráněna neporušenou od všeliké poskvrny prvotní viny, je od Boha zjeveno, a proto mu všichni věřící musí pevně a stále věřit." Maria tedy byla (jako Eva) bez prvotního hříchu, narozdíl od Evy však tuto neposkvrněnost neztratila ani osobním hříchem. Byla uchráněna i od následků dědičného hříchu, jako je náklonnost k hříchu a nezřízená žádostivost (v nás, i když jsme omyti od dědičného hříchu ve křtu, zůstává tento "troud hříchu"). Nebyla však uchráněna od vnějších důsledků hříchu, jako je bolest a utrpení, které nesla spolu se Synem. Mariino uchránění od prvotního hříchu jistě nebylo nutnou podmínkou vtělení Božího Syna. Nicméně bylo vhodné, aby Bůh přišel na svět do čistého, svatého příbytku, protože vedle jeho svatosti neobstojí nic poskvrněného. I pro jeho lidský vývoj v rodině bylo vhodné prostředí dokonalé svatosti. Ale hlavním důvodem bezhříšnosti Mariiny je asi to, že Maria měla jako nová Eva zastupovat lidstvo v souhlasu s Božím vykupitelským záměrem. Porušené stvoření by asi nedokázalo říci Bohu své "fiat", staň se, protože by jeho vůle nebyla tak dokonale sjednocena s vůlí Boží, jako byla vůle Mariina. Slavnost Neposkvrněného početí se slaví 8. prosince.

Panenství

(Mariino panenství, toto číslo)

Mariino panenství je po Božím mateřství nejlépe doloženým článkem víry o Marii. Trvá na něm Písmo i církevní tradice od svých počátků. Definováno bylo v prvních křesťanských symbolech (vyznáních víry) na I. cařihradském (381) a Chalcedonském (451) koncilu: "Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem." Na II. cařihradském koncilu už zaznělo sousloví "vždy Panna" v rámci potvrzení jejího Božího mateřství. Nikdy však nebylo definováno, co se tímto "vždy" míní. Lateránský koncil roku 649 sice vyznal, že "svatá, ustavičná a neposkvrněná Panna Maria ... božské Slovo skutečně a vpravdě bez semene počala z Ducha svatého a neporušeně ho porodila a její panenství po porodu zůstalo netknuté", ale protože nešlo o všeobecný sněm, ale jenom o místní synod, není toto prohlášení dogmatem. Nicméně vírou církve zůstává, že Maria byla pannou před narozením, při porodu i po narození Ježíše. Nemá zvlášní svátek.

Nanebevzetí

(Amen 7-8/97 Nanebevzetí Panny Marie)

Víra církve v Mariino nanebevzetí je dosvědčena od 6. století, definitivně ji vyhlásil však až papež Pius XII. v apoštolské kostituci Munificentissimus Deus 1. listopadu 1950: "Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy." Toto dogma nic neříká o tom, zda Panna Maria zemřela a byla hned vzkříšena, nebo byla vzata do nebeské slávy bez porušení smrti. V každém případě však její přítomnost v nebi s tělem i duší je předobrazem a zárukou přítomnosti církve ve společenství Nejsvětější Trojice a našeho našeho pozemského putování. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie se slaví 15. srpna.