Obsah

"Pojďte, už je připraveno!"(Lk 14, 17)

Jedna lidová pohádka z Dálného Východu vypráví o muži, který se chtěl vetřít do přízně čínské princezny. Protože to však byl zloděj a ničema, kterému špatno koukalo z očí, nechal si zhotovit velice věrohodnou masku. Masku vlídného, ušlechtilého a krásného jinocha. Princezna jím prý byla zcela uchvácena. Strávili spolu rok, který byl pro onoho ničemu plný strachu z prozrazení a přetvářky. Tak moc ho bolelo, když se snažil podobat člověku, jehož tvář nosil - projevovat soucit, pomáhat ubohým apod. Když se přiblížila lhůta chystané svatby, musel s pravdou ven. Vyznal princezně, jakým je ničemou. Rozhořčená dívka pro něj samozřejmě žádala přísné potrestání, předtím se však chtěla podívat na jeho pravou tvář. Jak byli oba překvapeni, když zjistili, že obličej, který onen muž před princeznou skrýval, je navlas totožný s obrazem ušlechtilého mladého muže na masce.

Myslíme-li to se svým křesťanstvím upřímně, nemůžeme necítit, jak moc jsme dlužni Bohu, jak nečisté a neupřímné je naše smýšlení, jak oškliví jsme před Boží tváří. A jsme-li skutečně křesťany, nemělo by nás to příliš překvapit. Pravda o nás není růžová. A sebeusilovnější snahy o nápravu, lovení všemožných bobříků, soutěže v rozvíjení ctností by tu nebyly nic platné, nebýt Božího zásahu. Ne v tom záleží láska, že my jsme si zamilovali Boha, ale že si On zamiloval nás (srov. 1 Jan 4,10). A učinil z nás dokonce své přátele. Nikoli otroky. Cesta vědomého sebeponižování Boha započatá v jistém slova smyslu už stvořením (vždyť k čemu On potřeboval něco či někoho stvořit!) a pokračující zjevováním ve Starém zákoně vrcholí vtělením. Jím vstoupila do světa Boží radost, On prozářil naše lidství tím, že je na sebe oblékl. A "vypral" je až to těch nejskrytějších skvrn na našich srdcích svou krví. Eucharistie je vrcholným plodem této lásky. Je láska sama. V ní se Bůh dokonce vzdává i svého lidství a svěřuje se do rukou svých víceméně nehodných služebníků. Vydává se do krajnosti, abychom mohli obléci nového člověka. Skutečně proměňuje naše zohavené lidství tím, že je přizpůsobuje sobě.

Sytí nás tajemným způsobem svým tělem a krví, a tím v nás nechává klíčit a vzrůstat ono semeno zaseté křtem.

Eucharistie je středem našeho křesťanského života. Je středem dějin spásy. V ní se vždy znovu prolamuje hráz mezi nebem a námi. Jen v ní můžeme přinést Bohu všechny své starosti, radosti, úspěchy, prohry, touhy, přání a obětovat je v Kristově oběti. V ní se vždy znovu prolamuje věčnost do konkrétní přítomnosti každého z nás, v ní se ale také rozplývají hradby mezi námi. Eucharistie je svátostí jednoty - jednoty Božího a stvořeného, časného a věčného, jednoty všech dob a prostorů, jednoty církve putující a církve nebeské, jednoty lidstva, vnitřní jednoty každého člověka. V ní okoušíme nebeskou blaženost, protože Bůh se sjednocuje s námi.

Jsme pozváni na hostinu. Ta je už připravena a Pán nás očekává. Neměli bychom se vymlouvat na přemíru činnosti, vždyť nebuduje-li stavbu sám Pán, jsou koneckonců všechny naše skutky marné (srv. Ž 126). A neměli bychom odmítnout pozvání pod záminkou, že to není pro nás, že nemáme co na sebe. Pán sám nás zázračně obléká a respektuje přitom naši svobodnou vůli. Nestrhává z nás naše cáry, ale jemně a diskrétně nám umožní, abychom je jakoby sami přešili. V nebeském království tak nebudeme stát stranou jako chudí příbuzní, na které budou muset jejich svatí pořizovat sbírky. Vstoupíme tam proměněni zevnitř mocí Pána, kterou jsme vírou přijali.

Petr Beneš

Červen v liturgii

Červen je v dějinách našeho časopisu první měsíc, na který nepřipadá žádná liturgická doba. Spadá do druhého úseku liturgického mezidobí, nejdelší části liturgického roku. Charakter prvních týdnů tohoto období určují především tři významné slavnosti Páně: Nejsvětější Trojice (AMEN 5/97), Těla a krve Páně a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Druhé dvě z růz ných pohledů přibližují velké tajemství naší víry, tajemství našeho vykou pení: eucharistie, svátostné Kristovy oběti, přítomnosti a pokrmu, a Boží vykupitelské lásky, jejímž znamením je Kristovo srdce obětované za hříchy světa.

Liturgické mezidobí (doba během roku)
je období 33 nebo 34 týdnů, které nepatří k žádné liturgické době. Tato část liturgického roku nemá vlastní specifický ráz, neslaví se v ní zvláštním způsobem nějaký aspekt Kristova tajemství. Spíše se toto tajemství připomíná v celé jeho plnosti, zvláště o nedělích (srov. Calendarium Romanum, 43). Tvoří jej dva úseky: první, mezi dobou vánoční a postní, se zaměřuje především na život a začátek veřejného působení Ježíše Krista; druhý, mezi dobou velikonoční a adventní, zpřítomňuje život a působení Kristovy církve, zahájené letnicovými událostmi.

Oba úseky jsou tedy od sebe odděleny velikonočním okruhem, počítání je však průběžné; proto po Letnicích nezačínáme 1., ale (letos) 7. týdnem v mezidobí. Každý rok končí stejně - 34. týdnem, jehož obsahem je téma eschatologie - posledních věcí člověka a světa, vhodně otevřené slavností Ježíše Krista Krále a uzavírající celý liturgický rok. Toto pojetí liturgického mezidobí jako jednoho celku zavedené reformou II. vatikánského koncilu je odlišné od původního uspořádání, kdy velikonoční a vánoční okruh oddělovala dvě nezávislá období: doba po Zjevení Páně a doba po Duchu svatém. Neděle těchto období se nazývaly 1., 2., 3., ...neděle po Zjevení Páně (po Duchu svatém).

Liturgickému mezidobí přísluší zelená liturgická barva. Papež Inocenc III. (1198-1216), autor prvních pravidel pro používání liturgických barev, ji nazval "barvou střední", jež nemá ani slavnostní ani smutný ráz. Jako barva jarního osení, které dává naději na dobrou sklizeň, se zelená stala v liturgii barvou křesťanské naděje.

Slavnost Těla a krve Páně
"Neboť on je naše jediná a dokonalá oběť: jako Beránek neposkvrněný se obětoval na kříži za spásu celého světa; a na svou smrt nám odkázal trvalou památku, když naposled večeřel se svými apoštoly. A my odevšad přicházíme, abychom jedli z jeho svatého stolu a měli účast na jeho vykoupení, a ty nás sjednocuješ ve víře a lásce a dáváš nám naději, že se svým Spasitelem jednou zasedneme za stůl v tvém věčném království." (z preface slavnosti)
Slavnost Těla a krve Páně připadající na čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice (letos 29. 5.) je v obecném církevním kalendáři zařazena mezi deset zasvěcených svátků. V naší církevní provincii však mezi zasvěcené svátky nepatří. Obsahem svátku byla původně jen oslava těla Páně (odtud známý název Boží tělo), krev Páně dostala svůj vlastní svátek 1. července, avšak až mnohem později: roku 1849 jej zavedl Pius IX.

Svátek Božího těla se začal slavit především zásluhou augustiniánky Juliány z Mont-Cornillonu u Lutychu (y1258), která od roku 1209 mívala vidění, že by takovýto svátek měl být v církvi zaveden. V jejím úsilí pokračovala také její přítelkyně, rekluza Eva z Lutychu (1265). V lutyšské diecézi se svátek poprvé slavil roku 1246, pro celou církev jej roku 1264 ustanovil papež Urban IV., dřívější arcijáhen z Lutychu; vypracováním liturgických textů pověřil sv. Tomáše Akvinského.

Zpočátku se svátek Božího těla slavil bez průvodu s Nejsvětější svátostí, ten byl zaveden až později. Římský obřad přitom pro průvod nestanoví žádná zastavení či zvláštní pobožnosti; tento zvyk je znám pouze ze zemí střední Evropy, poprvé se takovéto procesí konalo v Praze roku 1355. Průvod s Nejsvětější svátostí se ubíral kolem čtyř oltářů vystavěných většinou v rozích náměstí, u každého oltáře se četl začátek jednoho z evangelií a udělovalo se svátostné požehnání. Později dostal průvod charakter prosebného procesí za příznivé počasí a za ochranu před přírodními katastrofami. V některých farnostech probíhají takovéto průvody dodnes.

Slavnost Těla a krve Páně je svátkem eucharistie. Zatímco průvod je především oslavou reálné Kristovy přítomnosti v eucharistii, mešní texty si všímají i druhých dvou aspektů: eucharistie jako oběti a eucharistie jako svátostného pokrmu. Kristus přítomný ve svátosti oltářní je týž Kristus, který zemřel a stále znovu je obětován pro spásu světa; týž Kristus, který se nám dává za pokrm. Projevem eucharistické úcty tedy není jen adorace - klanění se Kristu v Nejsvětější svátosti, ale také účast na Kristově oběti a přijímání - svátostné spojení s Kristem, které nám dává podíl na jeho božském životě a je zdrojem jednoty církevního společenství.

S obsahem svátku vhodně koresponduje i jeho zařazení do rámce liturgického roku: do doby krátce po Velikonocích, kdy církev již oslavila všechna základní tajemství víry. Svátek je jakýmsi shrnutím velikonočních událostí: ustanovení Nejsvětější svátosti, Kristovy oběti kříže dovršené zmrtvýchvstáním, a připomíná, že po svém nanebevstoupení zůstává Kristus mezi námi pod způsobami chleba a vína.

Dějiny eucharistické úcty se nevyhnuly etapám, kdy jeden z aspektů eucharistie byl upřednostňován na úkor ostatních a úcta k eucharistii tak nabývala nezdravých podob. Někteří věřící například adoraci pokládali za důležitější než mši svatou, dokonce si mysleli, že jí lze nahradit svaté přijímání. Ani procesí se neobešla bez podobných excesů. Pobožnost, které by mnohem víc slušel prosebný či děkovný ráz, se stávala výrazem nezdravého triumfalismu a okázalé manifestace katolicismu.

Pozn.
Procesí je slavnostní církevní průvod konaný uvnitř nebo vně kostela. Patří k nejstarším| liturgickým formám; jako první se začaly konat pravděpodobně průvody s Nejsvětější svátostí k nemocným. Procesí dobře vystihuje charakter pozemské církve jako putujícího Božího lidu, připomíná naše postavení: nejsme zde doma, ale na cestě do "zaslíbené země", a zdůrazňuje nutnost důvěry v Boží vedení. Procesí mohou mít prosebný, kající či děkovný charakter, konají se také procesí s ostatky a procesí svátostná, při nichž je| v monstranci nesena Nejsvětější svátost oltářní.

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
"Neboť on nás miloval do krajnosti: Vydal se za nás na smrt a dal se vyzdvihnout na kříž, aby všechno přitáhl k sobě. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda, a církvi se otevřela studnice života; a všichni jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu." (z preface slavnosti)

Slavnost připadá na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha svatého. Podnětem pro zavedení svátku se stala zjevení sv. Markétě Marii Alacoque v Paray le Monial v letech 1673-1675. Oslavy svátku povolil Kliment XIII. roku 1765, pro celou církev jej roku 1856 zavedl Pius IX., Pius XI. jej povýšil na slavnost a vtiskl mu smírný ráz.

Klíčem k správnému pochopení obsahu slavnosti je výraz "srdce". Není zde použit k označení tělesného orgánu, ani v užším, pro naše vyjadřování běžném významu jako sídlo citů. V biblickém jazyce má mnohem širší význam: označuje centrální místo nějakého kraje či provincie, podstatu předmětu či celkový charakter člověka, jeho vnitřní život; nejen city, ale i paměť, myšlení, jednání. Srdce je obrazem svobody a lidského svědomí, místem, kde dochází k setkání člověka s Bohem.

Slavíme-li svátek Ježíšova srdce, chápeme je především jako místo dokonalého sjednocení Boha a člověka. V Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, jsou dvě přirozenosti, dvě vůle a dva druhy činnosti, přičemž lidské mohutnosti jsou svobodně a z lásky zcela podřízeny božským. Obrazně řečeno, Ježíšovo lidské srdce je svobodným a dokonalým nástrojem Boha a jeho vykupitelského díla, z lásky svobodně podstupuje utrpení a smrt pro spásu všech lidí. Je také symbolem této Ježíšovy lásky, lásky bez výhrad, lásky až do krajnosti, lásky, která nikoho nevylučuje a předchází jakoukoli zásluhu. Neboť Kristus zemřel za všechny bez výjimky: "Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl." (Koncil v Quierzy, DS 624) Oslava Ježíšova srdce je tedy oslavou našeho vykoupení, oslavou Boží vykupitelské lásky.

V mešních textech lze vedle radostné oslavy zaslechnout i kající podtón. Kristus zemřel za naše hříchy, to naše pýcha a neposlušnost ho zranily, přibily na kříž a probodly jeho srdce. On, dokonalý služebník, je tedy také vzorem a výzvou k naší oddané službě Božímu království, jíž máme přispět k dostiučinění za naše viny. Smírný charakter má pak především závěrečná pobožnost před vystavenou Nejsvětější svátostí, která se skládá z litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, zásvětné modlitby a svátostného požehnání.

Památka Neposkvrněného Srdce Panny Marie
"Bože, tys připravil v srdci blahoslavené Panny Marie důstojný příbytek Ducha svatého; na její přímluvu přebývej i v nás, abychom se stali chrámem tvé slávy." (ze vstupní modlitby památky)

Tato nezávazná památka připadá na sobotu následující po druhé neděli po slavnosti Seslání Ducha svatého, slaví se tedy den po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. O vznik a rozšíření úcty Neposkvrněnému Srdci Panny Marie se zasloužil především sv. Jan Eudes (1601-1680), který tuto památku poprvé slavil 8. 2. 1643. Její oslavu v celé církvi povolil Pius VII., Pius XII. ji pak roku 1942 povýšil na svátek a vyhradil mu 22. srpen. Při liturgické reformě roku 1969 dostal tento svátek stupeň nezávazné památky a byl přeložen na sobotu po slavnosti Srdce Ježíšova.

Obsahem památky je radost a přebývání Pána v Mariině srdci, evangelní čtení (Lk 2, 41-52) klade důraz na důvěru a odevzdanost Bohu, na přijetí Boží vůle celým srdcem, v kterém máme jako Maria uchovávat vše, i to, čemu v dané chvíli nejsme schopni porozumět.

Na poslední červnový týden připadají dvě významné slavnosti, slavnost Narození sv. Jana Křtitele a slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů. Obě slavnosti mají vlastní vigilii, slavnost sv. Petra a Pavla patří mezi deset zasvěcených svátků (v obecném církevním kalendáři, tedy nikoli u nás). Obsah obou slavností dobře vystihují jejich preface, z nichž podstatné části otiskujeme:

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele
"Neboť on, Kristův předchůdce, je největší z těch, kdo se narodili z ženy. Dřív než se narodil, setkal se s Kristem, zaplesal radostí v mateřském lůně, a z jeho narození se mnozí radovali. Jana jsi vyvolil ze všech proroků, aby ukázal na toho, který jako Beránek vzal na sebe všechen náš hřích. Jana jsi vyvolil, aby vodou posvátného Jordánu pokřtil toho, který nás křtí Duchem svatým. A když vykonal všechno, cos mu uložil, své svědectví o Kristu zpečetil vlastní krví, a tak oslavil tvé jméno." (z preface slavnosti)

Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
"Neboť tys je učinil sloupy církve, aby utvrzovali její víru: Petr stál v čele těch, kdo vyznali Krista, a shromáždil první obec věřících ze synů Izraele; Pavel ukázal, co znamená v Krista věřit, a stal se učitelem národů. Podle milosti, kterous jim dal, oba pracovali na jednom díle a přijali korunu spravedlnosti, připravenou od tebe všem, kdo milují našeho Pána, Ježíše Krista." (z preface slavnosti)

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996
Český misál pro neděle a význačné dny liturgického roku, Zvon, Praha 1995
Katechismus katolické církve 470-478, 599-618, Zvon, Praha 1995
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991 (hesla Srdce, Tělo)
J. Studený: Křesťanské symboly, MCM, Olomouc 1992
k tématu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova - Jean Ladame: Srdce Ježíšovo, srdce plné lásky, Karm. nakl. 1996

'),

Řád mše svaté

Metoděj Kočí OP

Dne 3. dubna 1969 dal papež Pavel VI. církvi k užívání nový Římský misál. Byl to bezpochyby jeden z nejviditelnějších plodů II. vatikánského koncilu. Věřící mohli zaznamenat mnoho změn, především skutečnost, že nově uspořádané mešní texty se nyní smí pronášet v jednotlivých národních jazycích. Dále pak to, že kněz, který slaví mši svatou, stojí u oltáře čelem k Božímu lidu. Tyto "novoty", ať už k nim má někdo jakékoliv výhrady, přinesly určitě mnoho dobrého. Dostali jsme tak možnost účastnit se mše svaté aktivně a s větší pozorností. Nemusíme už umět latinsky, abychom rozuměli všem modlitbám a dialogům. Můžeme slyšet slovo Boží ve své mateřštině a kněží jsou vybízeni, aby je svědomitě vykládali v homilii (kázání), která je o nedělích a zasvěcených svátcích povinná. Můžeme sledovat dění na oltáři a připojit se očima i myslí ke knězi, který obětuje dary, přinášené celým shromážděním.

První a druhé církevní přikázání zavazuje každého pokřtěného staršího sedmi let, schopného používat svůj rozum, k účasti na celé mši svaté o nedělích a zasvěcených svátcích. To jsou v naší zemi Hod Boží vánoční 25. prosince a slavnost Matky Boží, Panny Marie 1. ledna. Kdo toto přikázání bez vážné příčiny dobrovolně porušuje, dopouští se těžkého hříchu. Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že mše svatá začíná vstupním zpěvem, když kněz přichází k oltáři, a končí závěrečným požehnáním. Účast na mši svaté však neznamená pouhou fyzickou přítomnost. Není vhodné se během mše svaté "něčím zabavovat", byť by to byla třeba soukromá modlitba růžence, nebo zpěv náboženských písní, zatímco "si kněz slouží svou mši". Těmto nešvarům má právě liturgická reforma zabránit tím, že každého zve, aby se do slavení eucharistie aktivně zapojil.

Není žádná nedůležitá část mše svaté
Je možné, že leckdo zná mešní texty zpaměti. Možná spolehlivěji než kněz, který eucharistii celebruje. Znát nazpaměť ale ještě neznamená pochopit. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé části mše svaté a pokusme se nepřehlédnout jejich význam. Každá část je důležitá a může nám přinést duchovní užitek.

Mše svatá má dvě hlavní části
To ví každé dítě, které se připravuje na první svaté přijímání. V první části, bohoslužbě slova, se setkáváme s Kristem v jeho slově. Snažíme se porozumět událostem, které na něj ukazovaly během dějin spásy, jak je máme zaznamenány ve Starém zákoně. Sledujeme působení Ducha svatého v první církvi, jak nám je ukazují Skutky apoštolů a novozákonní listy. Především ale posloucháme slova samotného Krista, který k nám mluví v evangeliu. Úkolem kněze je, aby Boží slovo věřícím vykládal v homilii. Odpovídáme na ně s vírou ve společné modlitbě proseb. V dřívějších dobách to byla jediná část, které se směli zúčastnit i katechumeni, proto se také nazývá bohoslužba katechumenů.

Ve druhé části, bohoslužbě oběti, přinášíme Bohu oběť nejsvětější - jeho vlastního Syna, který se za nás obětoval krvavým způsobem na kříži a tuto oběť znovu zpřítomňuje při každé mši svaté. Slavení Kristovy oběti je ústřední tajemství naší víry. Tak velké, že není dopřáno, aby se ho účastnil kdokoliv. Dokonce katechumeni byli před bohoslužbou oběti vyzýváni, aby opustili shromáždění.

Když se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil učedníkům, jdoucím z Jeruzaléma do Emauz, vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Potom se jim dal poznat, když s nimi lámal chléb. Když jim zmizel z očí, říkali si: "Copak nám nehořelo srdce, když nám vykládal Písma?" "Lámání chleba" je termín, který používali první křesťané pro slavení eucharistie. Je tedy možné, že v této události, kterou nám zaznamenal evangelista Lukáš, můžeme vidět základní prvky mše svaté, jak ji dnes slavíme my. S hořícím srdcem posloucháme Kristova slova, abychom s ním pak lámali chléb.

Úvodní obřady
Mše svatá tedy začíná příchodem kněze k oltáři. Mezitím věřící zpívají vstupní zpěv, nebo se recituje vstupní antifona. To má věřícím pomoci k soustředění. Vstupní zpěv zároveň uvádí svátek, který se ten den slaví, nebo vyjadřuje hlavní aspekt liturgické doby.

Kněz políbením uctivě pozdraví oltář, symbol Krista a centrum slavení eucharistie. Všichni věřící se znamenají křížem. Tak dávají najevo, že čas, jenž chtějí společně prožít, patří Bohu, a že to, co chtějí konat, je dílem celé Nejsvětější Trojice.

Úkonem kajícnosti, který nyní následuje, nám církev připomíná, že slavení Kristovy oběti působí odpuštění všech lehkých hříchů. Upozorňuje nás však také na to, že do Boží blízkosti "nepřijde nic nečistého". Naše vědomí hříšnosti a nedostatečnosti otvírá dveře Kristovu milosrdenství, kterého se nám v eucharistii bohatě dostává. Každé slavení jeho památky je dobrodiním pro celý svět. Za sebe i za svět voláme "Kyrie eleison" - Pane, smiluj se - protože bez jeho smilování nejsme nic. V kontrastu s tímto zvoláním vyslovujeme Boží velikost a svatost v hymnu Sláva na výsostech Bohu, který zpíváme především o nedělích mimo dobu adventní a postní a o slavnostech a svátcích.

Úvodní obřady vrcholí ve vstupní modlitbě. Po výzvě "Modleme se" následuje nejprve chvíle pro vnitřní ztišení se a potom kněz pronáší hlasitě modlitbu, která vyjadřuje povahu právě slavené bohoslužby. Tato modlitba se nazývá kolekta, protože vyjadřuje účel našeho shromáždění. Také nám pomáhá usebrat naše roztroušené myšlenky. Proto na ni odpovídáme hlasitým "Amen".

Bohoslužba slova
Vstupní obřady nás uvádějí do bohoslužby slova. Ta obsahuje dvě nebo tři čtení z Písma, proložená mezizpěvy. Čtení jsou rozvíjena homilií, odpovídáme na ně vyznáním víry a v této víře přednášíme Bohu svoje přímluvy. Věříme, že sám Kristus je přítomen v našem shromáždění, v církvi, svým slovem. Biblická čtení jsou uspořádána tak, že o nedělích a slavnostech se čtou dvě čtení a evangelium. První čtení je ze Starého zákona, ve velikonoční době ze Skutků apoštolů. Někdy může být z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Druhé čtení se pravidelně bere z novozákonních listů. Pokud se čte pouze jedno čtení, může být z kterékoliv uvedené knihy. Po prvním čtení následuje žalmový zpěv, který by svým obsahem měl být odpovědí na právě přečtený úryvek.

Největší úcta a pozornost je vždy věnována evangeliu. Kniha evangelií, tak zvaný evangeliář, se přináší, provázena svícemi, na místo předčítání. Může se okouřit kadidlem. Kněz se na čtení evangelia připravuje tichou modlitbou: "Očisť mi, Pane, srdce i ústa, abych dobře zvěstoval své svaté evangelium". Pokud je přítomen jáhen, předčítá evangelium on. Kněz mu k tomu podobnými slovy dává požehnání. Na začátku evangelia se znamenáme křížem na čele, ústech a na srdci, protože mu chceme porozumět, chceme ho hlásat druhým a milovat ho celou svou bytostí. Při čtení úryvku evangelia stojíme. Dáváme tím najevo jednak úctu slovům samotného Krista a jednak svou připravenost vykročit a uvádět jeho slova ve skutek. Čtení evangelia předchází zpěv před evangeliem. V den Zmrtvýchvstání Páně a o slavnosti Seslání Ducha svatého se má zpívat takzvaná sekvence.

Na Boží slovo, vyložené v homilii, odpovídáme vyznáním víry. Je dobré si všimnout, že krédo se říká v první osobě jednotného čísla. Já věřím. Nemůžeme se tedy schovávat za druhého. Jedná se sice o vyznání víry církve, ale na každém z nás je, abychom ji přijali a vyznali osobně, sami za sebe.

Bohoslužba oběti
Po společných přímluvách následuje přinášení obětních darů. Tímto obětním průvodem začíná bohoslužba oběti. Přinášíme jednak věci nutné k oběti - chléb, víno a vodu, jednak další dary, věcné nebo finanční, pro potřeby církve. Při obětním průvodu mají věřící stát a v myšlenkách obětované dary doprovázet. Každý také v tuto chvíli předkládáme Bohu v duchu oběť sebe sama. Ve třetí eucharistické modlitbě slyšíme slova: "Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými..." Kněz pozdvihuje obětní dary nad oltářem a nabízí je tak jménem všech Bohu. Říká přitom potichu nebo nahlas slova: "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), které ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním)."

Potom se kněz na znamení pokory skloní a potichu říká: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: Ať se dnes staneme obětí, která se ti zalíbí." Ministrant mu lije na ruce vodu a kněz při tom říká: "Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu." Říká tato slova potichu, sám za sebe, vědom si své nehodnosti podílet se na kněžství Kristově. Nakonec vyzve lid, aby se připojil k právě slavené oběti, protože každý pokřtěný má účast na Kristově kněžství. Nahlas pak pronáší modlitbu nad dary.

Mše svatá nyní vrcholí v eucharistické modlitbě. Té se někdy také říká kánon, nebo anafora. Je uvozena prefací. Dialog kněze a lidu před prefací naznačuje, o co půjde. "Vzhůru srdce" - k vrcholné chvíli bohoslužby, ke Kristu, který je v nebesích, k nebeské hostině, "Máme je u Pána" - jsme u něho celou svou bytostí, protože on předkládá naši oběť Otci a nám dává jeho milost. "Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci" - toto vzdávání díků, řecky eucharistie, dalo vlastně celému dění jméno. Jako adoptované Boží děti mu smíme přinášet tak cennou a svatou oběť jeho vlastního Syna. To je naše důstojnost: "Je to důstojné a spravedlivé." To, že se ke Kristově oběti přidáváme a dáváme Bohu sebe sama, je zároveň spravedlivé. Následuje preface, která stejně jako vstupní modlitba, modlitba nad dary a závěrečná modlitba vyjadřuje svým obsahem zaměření liturgické doby nebo slavnosti.

Shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a společně volá "Svatý, svatý..." Tato slova jsou součástí eucharistické modlitby a lid je říká spolu s knězem.

Eucharistická modlitba pokračuje v epiklesi, vzývání Ducha svatého. Prosíme, aby Duch svatý posvětil přinesené dary a proměnil je v tělo a krev Krista, a za duchovní prospěch těch, kteří je přijmou ve svatém přijímání. Potom hned následuje zpráva o ustanovení a konsekrační slova.

Další částí eucharistické modlitby je anamneze, vzpomínka na Kristovo utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení. Právě uskutečněnou oběť a spolu s ní také sebe pak podáváme Otci. Plodů oběti se dovoláváme v prosbách za církev, za sebe navzájem, za živé i mrtvé. Eucharistická modlitba končí závěrečnou doxologií: kněz pozdvihuje tělo a krev Kristovu nad oltářem a za celé shromáždění vzdává Bohu chválu za to, co nám v Kristu daroval. Shromáždění potvrdí jeho slova hlasitým "amen". Je to nejdůležitější amen celé liturgie, protože jím vyjadřujeme svůj souhlas s tajemstvím naší víry, které jsme právě slavili.

Právě popsaná struktura eucharistické modlitby může vypadat na první pohled složitě. Stačí ale dávat pozor, a uvidíme, jak jednoduchými slovy jsou jednotlivé momenty vyjářeny.

Přijímání eucharistie
Eucharistie je jednak znovuzpřítomněním Kristovy oběti a jednak hostinou. Pán ustanovil tuto svátost, aby mohl splnit svá slova: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život. Já ho vzkřísím v poslední den."

Obřad přijímání začíná modlitbou Páně. Tak si uvědomujeme, že tělo a krev Krista není jen nějaký duchovní bonbónek, ale skutečný pokrm pro naši pozemskou pouť. Na společnou recitaci navazuje kněz embolismem, který rozvíjí poslední prosbu Otčenáše, lid pak přidává doxologii.

Přijímání jednoho eucharistického Krista vytváří a sjednocuje církev. Jednota věřících je nyní viditelně vyjádřena pozdravením pokoje. Máme si navzájem prokazovat lásku, kterou v nás živí Kristus. Jednota celého společenství je dále naznačena lámáním hostie. Tak je i viditelně zřejmé, že všichni jíme z jednoho chleba.

Smísení těla a krve vpuštěním částečky hostie do kalicha, provázené tichou modlitbou kněze: "Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu", naznačuje, že Kristus přítomný v eucharistii je živý, se svým tělem a krví. Jednou ze známek oběti je usmrcení, provázené oddělením krve od těla. Na znamení Kristovy oběti se proto proměňují obě způsoby zvlášť, i když je v každé z nich přítomen Kristus celý - což se připomíná právě tímto smísením. Proto přijímání pod jednou způsobou, které má především praktický důvod, je přijímáním celého Krista.

Úkon lámání chleba provází zpěv "Beránku Boží", ve kterém Krista vzýváme jako pravého velikonočního beránka, který nás svou krví vysvobodil z otroctví hříchu a ze smrti.

Těsně před svatým přijímáním se kněz i lid připravuje na spojení s Kristem v tiché modlitbě. Uvědomujeme si potřebu eucharistického Krista pro náš každodenní život a zároveň svou nehodnost být hostiteli Nejsvětějšího. Kněz potichu říká modlitbu: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, tys naplnil Otcovu vůli a v Duchu svatém jsi dal svou smrtí život celému světu. Skrze své tělo a svou krev vysvoboď i mě ze všech mých nepravostí a zbav mě všeho zlého. Ať vždycky miluji tvá přikázání a nikdy se od tebe neodloučím."

Ukazuje pak věřícím eucharistii a zve je k účasti na hostině. Tento úkon má svůj počátek v dobách, kdy bylo časté svaté přijímání spíše výjimkou a proto byla tímto způsobem věřícím dána příležitost Krista v eucharistii uctít. Zároveň nám připomíná oprávněnost úcty, kterou prokazujeme Nejsvětější svátosti i mimo mši svatou. Slovy setníka z evangelia pak vyjadřujeme svou pokoru před Pánem.

Potom následuje samotné přijímání. I když je přijímání eucharistie pod jednou způsobou platné a dostatečné, je vhodné, aby věřící někdy přijímali pod obojí způsobou. Kněz, aby platně celebroval, musí přijímat pod obojí.

V modlitbě po přijímání prosí kněz jménem celého shromáždění za užitek z právě slavené eucharistie.

Závěrečné obřady
Závěrečné obřady se skládají z požehnání kněze a z propuštění lidu. Požehnání se děje buď jednoduše, nebo někdy slavnostní formou. Poté kněz propouští lid, který se má vrátit ke svému dobrému dílu, s chválou a dobrořečením Pánu. Znamení kříže na začátku, před evangeliem a na konci mše svaté mají svůj smysl a neměli bychom je opomíjet. Jsou ale také dostatečné k dobrému slavení Kristovy oběti a těžko budeme zbožnější, když si ještě soukromě přidáme "nějaký ten kříž", jak občas u někoho vídáme třeba před svatým přijímáním.

Z latinských slov propuštění "Ite, missa est" je odvozeno naše slovo "Mše", podobně jako lámání chleba bylo termínem pro slavení eucharistie v prvotní církvi.

Uvědomme si, že žádné slovo, které ve mši svaté zazní, nebo úkon, který provádíme, není "jen tak", nebo navíc. Jednoduchou řečí je zachycena celá hloubka toho nejsvětějšího, čeho se zde na zemi můžeme účastnit. Je proto velmi dobré, že slyšíme všechno ve své mateřštině a můžeme se tak celé hloubky Kristovy oběti pomalu dobírat. Buďme si jisti, že zde budeme stále nacházet novou duchovní potravu, kterou nevyváží a nedoplní jakákoli soukromá inovace a zbožnost.

Literatura:
Český misál, Česká liturgická komise, Praha 1983

Křesťanská oběť

Jordán Matausch

Svátost oltářní má vzhledem k ostatním svátostem tu zvláštnost, že je nejen svátostí, nýbrž i obětí Nového zákona v pravém smyslu slova. Mezi Po slední večeří, Kalvárií a oltářem je tajemné pouto jednoty. To objevíme jen tehdy, když vírou poznáme pod způsobami chleba a vína jednoho a téhož Krista, jenž je obětní dar i oběť a zároveň nejvyšší obětující velekněz.

Pro katolického křesťana je vyvrcholením jeho duchovního života právě účast na mši svaté, kde se setkává s jediným knězem a s jedinou obětí, Kristem, který se prostřednictvím svého zástupce stále obětuje nekrvavým způsobem na smíření za hříchy světa.

Na tomto tvrzení není nic vychytralého ani protismyslného. Stačí si připomenout, že lidé přece od nepaměti prostřednictvím svých kněží darovali Bohu (či bohům) viditelné dary, které byly výsledkem jejich práce, aby si je naklonili, usmířili, aby je prosili, chválili, ale hlavně aby jim děkovali. Co mělo být obětováno, spálilo se celé anebo zčásti na kamenném oltáři, a tímto zničením daru bylo naznačeno uznání Boha za nejvyššího Pána. U Židů to byl většinou beránek, jenž byl vlastně předobrazem - symbolem - oběti, kterou měl přinést jediný prostředník mezi Bohem a lidstvem, Ježíš Kristus, a skrze ni usmířit Boží hněv. Ano, on jako Beránek Boží, jak jej nazval Jan Křtitel, přinesl tu nejsvrchovanější oběť, oběť čisté lásky, která nás s Bohem Otcem spojila.

Kristus večer před svým utrpením stanovil obřad, který nařídil apoštolům stále konat na jeho památku a jenž byl anticipací událostí příštího dne. Tak ztratily platnost všechny dosavadní formy oběti, jak je známe ze Starého zákona, a zůstala jen oběť Kristova - mše svatá. Je pravda, že během doby se navršilo mnoho krásných úkonů kolem vlastní oltářní oběti, ale základní prvek oběti Nového zákona byl, je a bude vždy stejný. Tento prvek, jenž tvoří mši svatou, je zpřítomnění Kalvárie na oltáři, jako by se nyní odehrávala kalvarská oběť před našimi zraky. Opravdu: při mši svaté stojíme u paty kříže, na němž umírá Kristus. Myslíte si, že toto tvrzení nelze přijmout? Pak si stačí uvědomit, že čas v duchovní sféře neplatí tak, jak jej vnímáme my, kteří žijeme v hmotném rozměru tohoto světa. Při Poslední večeři Pán Ježíš mocí svého božství zpřítomnil, tedy přenesl z budoucnosti do přítomnosti to, co se stane druhého dne. Zároveň nařídil učedníkům, aby toutéž jeho mocí zpřítomňovali, přenášeli z minulosti do své přítomnosti to, co bylo dokonáno na kříži. Podstata zůstává, mění se pouze vnější podoba, která odpovídá potřebám času, ve kterém se kalvarská oběť jakoby "obtiskuje".

Co je tedy vlastní podstatou Kristovy oběti na kříži? Je to vnitř ní úkon sebeobětování v duši Ježíše Krista. Vnější úkon - bolestné utrpení a smrt - je pouze průvodním znakem. Ve mši svaté k nám přichází Pán Ježíš ve svém oslaveném těle a duši, která přináší stále jednu a tutéž naprostou nadčasovou oběť. Krátce řečeno: táž smrt na kříži "jakožto výraz naprostého sebeobětování je mysticky zpřítomně na a tajemným způsobem naznačena při mešní oběti. Při oběti mše svaté již Kristus netrpí, neumírá, neprolévá svou krev, ale zůstává při této oběti zcela nezměněn vnitřní úkon jeho duše a skutečná smrt, kterou vytrpěl, je pouze tajemně naznačena odděleným proměňo váním chleba v tělo a vína v krev" (R. Dacík: Bůh ve svátostech).

Nadpřirozená hodnota mše svaté je tedy určena jejím poměrem ke Kristově oběti na kříži. Ale pozor! Není to opakování kalvarské oběti, protože totožnost není opakování, ani to není v pravém smyslu její pokračování, protože událost, která je dokončena, nepokračuje; mše svatá je zpřítomněním oběti na kříži.

Mší svatou se nám tedy dostává všeho, co pro nás Kristus získal a co potřebujeme na cestě spásy. Avšak mše svatá není jen obětí Kristovou, ale je zároveň i obětí církve, tedy nás věřících, kteří jsme se stali svým křtem údy Kristova tajemného těla. On, jenž v nás žije jako ve svých viditelných znameních, naším prostřednictvím pokračuje ve svém posvěcování tohoto světa. Jsme podle slov svatého Petra "královským kněžstvem" (1 Petr 2, 9), které má v Kristu přístup k Otci.

Hostina těla a krve

Dagmar Kopecká

Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude žít na věky. (srv. Jan 6, 55-58)

Eucharistie je zároveň a neoddělitelně obětí a posvátnou hostinou. Sám Kristus se v ní obětuje Bohu, a věřícím se dává za duchovní pokrm. Přijímáme-li tedy proměněný chléb či víno, důvěrně se spojujeme s oběto vaným a zmrtvýchvstalým Kristem, a dostáváme v něm závdavek nebeské slávy.

Chceme-li se - v mezích schopností našeho vírou osvíceného rozumu - zabývat eucharistií jakožto svátostným pokrmem, musíme své úvahy či rozjímání opřít především o její druhé dva "rozměry": skutečnost oběti a reálné Kristovy přítomnosti. Jedině tak poodhalíme tajemství svatého přijímání, a objevíme v něm možná dosud skrytý prvek oběti a klanění. Naše pouhé využívání či jakási duchovní spotřeba eucharistie se mocí tohoto poznání začne proměňovat ve vzájemné sebedarování, v němž se pomalu bude ztrácet rozdíl mezi obětním darem a obdarovaným.

Eucharistie - obětní hostina
Přinášení obětí patřilo k nejdůležitějším formám bohoslužby izraelského národa. Obětní obřady byly projevem klanění, uznání Boží svrchovanosti a vyjádřením touhy po jeho blízkosti; byly spojeny také s vyznáním hříchů a prosbou o odpuštění. Prolistujeme-li Starý zákon, především pak Třetí knihu Mojžíšovu - Levitikus, objevíme nepřeberné množství informací o obětních obřadech, o jejich smyslu, formách, způsobech slavení i o jejich významu v životě jednotlivců a společenství.

Ve všech těchto starozákonních obětech můžeme přitom zahlédnout více či méně rozvinutý předobraz jedinečné oběti Ježíše Krista, stvrzující Novou smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. Nejzřetelněji tato souvislost vyniká v případě tzv. obětní hostiny. Je to druh oběti, při které část obětního daru náleží Bohu (např. vylitá krev či spálený tuk) a druhá je určena za pokrm věřícím. Takovou obětní hostinou byla zpečetěna smlouva na Sinaji (Ex 24, 1-11); zmiňuje ji také Deuteronomický zákoník (Dt 12, 18; 14, 26), a - což by nám nemělo uniknout - tuto formu mají i židovské Velikonoce, "velikonoční obětní hod Hospodinův" (Ex 12, 27).

Jaký význam měl tento obětní obřad? Pojídáním části obětního daru se naznačoval podíl na užitku přinesené oběti, stolovníci hodováním vyjadřovali svůj vnitřní postoj - připojení se k oběti a odevzdanost Bohu. Obětní stolování bylo také výrazem jednoty daného společenství a znamením radosti z Božího požehnání.

Všimněme si, že stejným druhem oběti byla i Poslední večeře, a je jím i každá mše svatá. Kristus, když naposledy večeřel se svými učedníky, neslavil nejprve oběť a poté hostinu, ustanovil obětní hostinu. Přinesl Otci v oběť sebe sama pod způsobami chleba a vína, a z tohoto obětního daru dal jíst apoštolům. Stejným způsobem se nabízí i nám. Kristus tedy není "obyčejný" pokrm, ale obětní pokrm, jeho sebedarování má dva adresáty: zcela se odevzdává Bohu, aby jej oslavil a usmířil, a v plnosti se nabízí i člověku, k jeho posvěcení. Dává mu jíst z obětního daru - dává mu tedy podíl na své oběti, na jejích plodech. Nabízí mu sebe sama - zve jej k účasti na společenství s Bohem. Přetváří jej k svému obrazu - spojuje ho se svou obětí, proměňuje ho v obětní dar, aby jej s sebou odevzdal Otci. Svaté přijímání je tedy nerozlučně spjato s obětováním, je to jeden ze způsobů, jak se můžeme připojit ke Kristově oběti.

To ale není celá pravda o svatém přijímání. Kdybychom své úvahy v tuto chvíli ukončili, zůstal by náš pohled na ně jednostranný a značně ochuzený. Musíme vzít v potaz ještě druhý zmíněný aspekt: reálnou Kristovu přítomnost v eucharistii. Svaté přijímání není jen obřad, ve kterém dostávám od Pána něco užitečného, vyžaduje mnohem víc než jen ochotu nechat se obdarovat. Kristus nabízející se na pateně či v kalichu mě zve: spoj se se mou, zcela se mi odevzdej, tak jako já jsem se vydal tobě, ty se dej mně, staň se mým obětním darem, a já z něho budu požívat. Není to jednosměrný pohyb: jeden se pouze dává a druhý jen přijímá; tajemně v sobě sjednocuje oba směry: ty mně a já tobě; odevzdávám se ti a ty mne přijímáš, neboť ses mi dal a já jsem tě přijal.

Eucharistie - svátost spojení
Účast v obětním pokrmu nás tedy spojuje se samotným Bohem. Ne jen symbolicky, nýbrž skutečně. Proměněný chléb či víno, které požíváme, je Ježíš Kristus, který se obětoval Bohu a nyní se nabízí i nám. Dává nám sám sebe, ne jen nějakou věc, kterou můžeme přijmout, hezky za ni poděkovat a jít si po svých. Nepřišel k nám jen na krátkou návštěvu, aby zas hned pospíchal pryč. Rychle spolknout hostii a je hotovo. Jeho nabídka čeká na naši odpověď. A tou jedinou možnou odpovědí je naše odevzdání se jemu. Podobně jako ve svátosti manželství: já se ti dávám a ty mě přijímáš, ty se mi dáváš a já tě přijímám. Je to trvalé osobní spojení, sjednocení, vzájemné sebedarování, láska.

"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (Jan 6, 56). Jak říká sv. Cyril Jeruzalémský: přijímáním se křesťan stává "nositelem Krista" (christoforos), "jedním tělem a jednou krví s ním".

"Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě" (1 Kor 10, 17). V přijímání se všichni spojujeme s týmž Kristem, sjednocujeme se tak i mezi sebou navzájem, vytváříme mystické tělo Kristovo - církev. Ta totiž není jen náhodným seskupením podobně věřících, je nadpřirozeným organismem, který je obnovován a posilován právě eucharistií.

"Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě.... uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst." (KKC 1392) Kristus upevňuje a rozmnožuje můj nadpřirozený život, láska k němu mě chrání před smrtelným hříchem - nechci se od svého milého odloučit. Toužím odstranit všechny překážky mezi námi, láska shlazuje mé všední hříchy. Setkání s milovaným mě naplňuje radostí a ochotou žít jen pro něho.

"Kdo jí tento chléb, bude žít na věky" (Jan 6, 58). Eucharistie, jak ji nazval sv. Ignác Antiochijský, je "lékem nesmrtelnosti". Milujili, toužím být stále se svým milovaným. Láska je trvalým spojením, mám naději, že i po smrti budu s Kristem. Přijímání je tedy zárukou nebeské blaženosti a tělesného vzkříšení.

Takové jsou účinky svatého přijímání - spojení člověka s Bohem. Dosud jsme o něm mluvili jako o něčem samozřejmém. Bůh se dává člověku. Ale kdo je Bůh a kdo je člověk? Koho to vlastně, mnohdy tak lehkomyslně, přijímáme? Z tohoto pohledu se ještě jednou vraťme k okamžiku přijímání: Kněz drží před mýma očima proměněnou hostii či kalich s vínem. Hledím na ně, hledím na skutečného Boha. Stojím před svým Králem, on je tady, skutečný, velký - jak to, že jsem dosud nepadl na kolena?! Mám ho sníst? Ne, to přece nikdy nemohu udělat. Už to, že na něj hledím, je nesmírná opovážlivost. Ještě se ho dotýkat, přijímat do úst, kousat...! Ale on mě k tomu vyzval, on sám mi to říká. Jak nekonečně opovážlivé by bylo odmítnout. Vím, že nejsem hoden, ale jsem pozván. Vím, že jsem nečistý, ale nemohu ho poskvrnit. Vím, že nic nemám, a přesto mu mám vše dát. Lidské představy a lidská měřítka zde nestačí. Král pokleká, otvírá náruč - asi jsem se předtím špatně díval - už není tak vzdálený a neuchopitelný, je to můj Otec, bere mě do náruče, hladí, utěšuje.... Přijímám ho a zároveň se mu klaním, spojuji se s ním a padám na kolena před tímto velkým tajemstvím. Ponížení Boha a povýšení člověka.

Jakkoli jsou takové úvahy fascinující, pro praktický křesťanský život se zdají být důležitější jiné otázky: přijímat do úst či na ruku, přijímat pod jednou či pod obojí způsobou, jak často chodit ke svatému přijímání, jak se na ně připravit; co to je přijímání svatokrádežné, jak vypadá obřad přijímání ve mši a mimo mši svatou apod. Rozhodně se nechceme těmto otázkám vyhýbat či pouze odkázat čtenáře na jinou literaturu. Než ale přistoupíme k jejich zpracování, chtěli jsme připomenout tajemný základ, z kterého případná pravidla či přikázání o svatém přijímání vycházejí. Abychom neskončili u zákonického "má dáti - dal", protože život s Bohem takovéto počty nekonečně přesahuje.

Literatura:
R. Cantalamessa: Eucharistie - naše posvěcení, Karmelitánské nakladatel ství, Kostelní Vydří 1997
T. Špidlík: Prameny světla (Příručka křesťanské dokonalosti), Refugium, Velehrad 1995
Katechismus katolické církve 1322-1419, Zvon, Praha 1995
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991 (hesla Eucharistie, Oběť)

Blahoslavená Imelda

Narodila se roku 1321 v Bologni, v bohaté a vznešené rodině Lambertinů. Historické prameny nám toho o jejím životě mnoho neříkají. Když pomineme přeslazené chvály na její zbožnost a svatost od kolébky do hrobu, kterou nám předkládají její životopisy, nezbyde nám z jejího života téměř nic následovatelného. Boží prozřetelnost ji totiž vyvolila, aby svědčila svatou smrtí, nikoli svatým životem. Ostatně i velmi nepravděpodobné legendy a životopisy svatých odrážejí jas pravdy. Imelda skutečně mohla zářit svatostí od kolébky až do hrobu: v kolébce byla pokřtěna a od hrobu ji dělilo pouhých 13 let, které byly nejprve naplněny dětskými nevinnými krůčky a pak stále silnější touhou po svátostném Kristu. Těžko se do těch 13 let mohly vejít nějaké větší boje či pokušení, natož hříchy.

V 10 letech vstupuje Imelda do kláštera dominikánek v Bologni. Z jejího skrytého života jasně vystupuje jediná touha - přijmout Ježíše. V té době bylo obvyklé přistupovat k prvnímu svatému přijímání až ve věku uvědomělé náboženské zralosti, tedy až okolo 14 nebo 15 let. Ani časté svaté přijímání nebylo možné, aby se zamezilo rutině a tedy znesvěcení nejposvátnější skutečnosti. Ani Imelda nebyla výjimkou. Nikdo, kromě Boha, nemohl změřit míru její připravenosti a lásky ke Kristu. Předzvěstí její smrti byla otázka, kterou prý jednou položila sestře vracející se od svatého přijímání: "Sestro, řekněte mi, jak je možné přijmout Ježíše a nezemřít?"

Slavením liturgie dostáváme podíl na milosti okamžiku, který slavíme. Nanebevstoupení Páně roku 1333 se stalo pro Imeldu nejen podílem, příslibem nebeské blaženosti, ale jejím naplněním. Po mši svaté, když Imelda klečela v kůru a vpíjela se očima do svatostánku, vznesla se najednou hostie a zůstala stát před Imeldou. Přivolaný kněz pochopil, co tím chce Pán Ježíš říci: oblékl si znovu bohoslužebná roucha a s posvátnou úctou podal dítěti Tělo Páně. Imeldina pouť skončila. Byla doma, v náručí svého milovaného, obklopena zástupy andělů a svatých. Už nic nepotřebovala, po ničem netoužila.

Sestry, které ji přišly blahopřát k té mimořádné milosti, zjistily, že už tam Imelda není. Do náručí se jim sesulo pouze tělo. které tu Imelda zanechala do okamžiku vzkříšení. Eucharistická světice Imelda se stala patronkou dětí přistupujících poprvé k svatému přijímání. Dnes - možná na její přímluvu - jsou děti přijímající poprvé Pána Ježíše mnohem mladší. Prosme ji, aby v nich probudila pochopení odpovídající jejich věku, ducha touhy a chvály za tu úžasnou skutečnost, se kterou se v eucharistii setkávají.

Přijímání pod obojí způsobou

Raniero Cantalamessa OFMCap

...Mnoho příčin udělalo mlčky z eucharistie svátost Kristova těla a mno hem méně svátost jeho krve. Především podávání svatého přijímání vě řícím jen pod způsobou chleba. Neúmyslně k tomu přispělo i uctívání eucharistie mimo mši svatou. Výstav, adorace, eucharistické požehnání se konají jen s hostií. O svátku Božího Těla se nosí v procesí jen Kris tovo tělo. Některé z nejtradičnějších eucharistických zpěvů (Ave verum, Panis angelicus) představují eucharistii podmanivě, ale jednostranně ja ko "pravé tělo narozené z Marie" a jako "chléb andělský", bez jakékoli zmínky o krvi. Kristova krev nakonec vypadá jako "chudá příbuzná" a jako jakýsi dodatek ke Kristovu tělu. Z toho plyne důsledek, že se zdá eucharistie přiměřenější jako znamení vtělení než jako znamení utrpení.

Křesťanská zbožnost se snažila napravit tuto nevhodnost a rozvi nula vedle eucharistického tajemství velmi kvetoucí úctu ke Kristově krvi. Důkazem toho je ustanovení zvláštního svátku Nejdrahocenněj ší krve (1. července), jako kdyby svátek Kristova těla nebyl také svátkem jeho krve. Později byl na koncilu tento svátek zruše*n a současně s tím dostala takzvaná slavnost "Božího Těla" přesnější pojmenování "slavnost Těla a krve Páně" (latinsky: Sanctissimi Corporis et San guinis Christi). Avšak vraťme se k hlavní věci, k přijímání pod obojí způsobou. Je známo, že to byla obvyklá praxe i v latinské církvi až asi do 12. století. V 5. století papež Gelázius dokonce odsoudil některé, kteří se zdržovali od přijímání Kristovy krve. Prohlásil: "Ať přijímají celou svátost, nebo ať jsou celé zbaveni. Bez velké svatokrádeže se totiž nedá rozdělovat toto tajemství, které je přece jediné a totožné." Potom se z opatrnostních důvodů od této praxe postupně upouštělo ("vzrostl počet křesťanů, mezi nimi jsou lidé staří, mladí i děti, a není vždy možné zajistit náležitou obezřelost při přijímání této svátosti") a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno jen celebrantovi. Je poučné po znat, jak tuto novou liturgickou praxi zdůvodňovala teologie. Její důvody se zakládaly na jistotě, že "v každé z obou způsob je obsažen úplně celý Kristus". Svatý Tomáš Akvinský také uvádí tuto zásadu, ale ihned vykládá její smysl a meze: "Je pravda, že v každé z obou způsob je přítomen celý Kristus, ale podle různých hledisek. Ve znamení chleba je Kristovo tělo přítomno ‚mocí svátosti’, to je mocí Kristových slov, zatímco krev je v něm přítomna jen jako ‚přirozený doprovod’, protože v živém těle musí být nutně i jeho krev. Podobně ve znamení vína je přítomna Kristova krev ‚mocí svátosti’, kdežto Kristovo tělo je zde přítomno jen nepřímo, jako ‚přirozený doprovod’". Dochází k nenáležitému výkladu, když fyzický nebo metafyzický princip "přirozeného doprovázení" převáží nad Kristovou vůlí, kterou vyjádřil, když ustanovoval eucharistii (nad "mocí svátosti"). To znamená, když soudobé filozofické kategorie nabudou vrch nad kategoriemi biblickými a mají rozhodovat o liturgické praxi. Vícekrát jsme připomněli, že pro Aristotela, jako ostatně i pro nás dnes, je krev normálně jen jednou částí lidského těla. Proto podle této logiky by se muselo vyvozovat, že jako "přirozený doprovod" není v Kristově těle přítomna jen krev, ale i nervy, kosti, srdce, ruce a všechny ostatní části těla. Ale ihned vidíme, jak je toto všechno hrubé a hmotné a jak nás to vzdaluje od pravého smyslu obřadu ustanoveného Kristem.

Krev je podle Písma svatého a podle Kristových slov použitých při ustanovení něco docela jiného než pouhá část lidského těla! Je významné, že proti závažnosti Písma a celé starověké tradice mohly být uvedeny jen dvě "autority" ve prospěch nové liturgické praxe, a to "obyčejná glosa" a "zvyk mnoha církví".

Také u svatého Tomáše zahlédneme jistou výhradu k uplatňování zásady věcného doprovázení. Především to vidíme podle námitek, které si sám klade. Píše: "Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se měli zdržet spíš přijímání těla než přijímání krve." Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena i krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou způsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. "Nuže," vykládá týž světec, "žádná způsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, zadruhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj."

Jak vidíme, v této fázi tkví přese všechno ve vědomí církve ještě velmi živě myšlenka, jak je důležité přijímat Kristovu krev. Co rozhodlo o tom, že se definitivně, teoreticky a prakticky upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnoha jiných případech reakce na stanoviska protestantských reformátorů. Tridentský koncil neodsoudil praxi přijímání pod obojí způsobou, nýbrž teologické zdůvodňování, kterým se oháněli její zastánci (takzvaní kališníci a utrakvisté) a podle kterého není Kristus přítomen pod každou způsobou. Koncil nechal dokonce otevřené dveře možným ústupkům na praktickém poli. Až později, roku 1621, byl obřad přijímání pod obojí definitivně zrušen.

To byl další smutný důsledek rozdělení křesťanů. Touto novou praxí zřejmě nebyla ohrožena podstata nebo platnost svátosti, ale dokonalost a úplnost znamení. Dále se totiž proměňovaly jak chléb, tak víno, a při každé mši alespoň celebrant přijímal i Kristovu krev.

V naší době Druhý vatikánský koncil znovu zavedl možnost přijímat pod obojí způsobou. Praví: "Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec ...Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem" (že totiž je v každé způsobě přítomen celý Kristus). Přijímání pod obojí je nejen dovoleno, ale doporučuje se. V jednom úředním textu čteme: "Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království."

Nový misál vypočítává dobrých čtrnáct případů, kdy je dovoleno podávat přijímání z kalicha přítomným. Mnoho biskupských konferencí k tomu přidalo další případy, a není zakázáno doufat, že brzy dospějeme k tomu, že budeme moci podávat Kristovu krev všem, kdo po ní touží. Jak dlouho máme pokračovat v praxi, která dělá rozdíly mezi mší a mší a mezi tou a onou kategorií osob při téže mši svaté, takže samo přijímání pod obojí způsobou je pak znamením diskriminace a nikoli společenství mezi věřícími? Musíme říci, že v tomto bodě praktické uskutečňování nepřekročilo normy stanovené církevní autoritou, ale že zůstalo hodně pod nimi.

Nicméně, málo by prospělo vrátit se k přijímání pod obojí způsobou i ve všeobecném měřítku, kdyby s tím nebyla spojena katecheze, která by jasně ukázala smysl Kristovy krve a vzbudila touhu po ní. V tomto případě bychom se vrátili k znamení (sacramentum), ale ne k jeho smyslu nebo skutečnosti (res sacramenti). ...Chceme se přičinit, aby se "nejdrahocennější Krev" vymanila z oblasti "pobožností", do které byla nakonec vykázána, a aby byla podle svého pravého smyslu znovu chápána jako kerygma a svátost. Kéž je pro nás opět tím, čím byla pro Pavla a pro ostatní apoštoly, kteří zahrnovali do slova "krev" celé vykoupení a celou Kristovu lásku k lidstvu!

Raniero Cantalamessa: Eucharistie - naše posvěcení, Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří
1997 Raniero Cantalamessa, italský kapucín, je prorok církve této doby.
"Nemluvíte vy, ale Duch vašeho Otce mluví skrze Vás." To se dá v plné míře říci o všech titulech tohoto autora, které zatím v češtině vyšly. Jeho slova, postřehy a radikální požadavky obrácení vždy míří do nejskrytějších a nejbolavějších míst duše, geniálně vystihují i to, co je společnou bolestí církve dnešní doby a nekompromisně volá po nápravě. Náprava pro něj ale neznamená nějaké změny struktur, liturgie a zavedených pravidel, ale naopak jejich pochopení a návrat k jejich skutečnému obsahu. Jeho slova burcují a přitom nezraňují, člověk má každou chvíli chuť knihu zavřít a rychle začít uskutečňovat to, co právě přečetl. To všechno platí v plné míře i o knize Eucharistie - naše posvěcení. Pohybuje se na pomezí naukové a duchovní četby, tedy přesně v rovině, která je pro duchovní život nejplodnější. Dává nám nahlédnout genialitu starozákonních předobrazů eucharistie, souvislost nebo spíše totožnost Kristovy oběti na kříži, Poslední večeře a mše svaté, význam krve Kristovy a především naléhavost Kristovy výzvy: "to čiňte na mou památku" - i my musíme dělat to, co udělal on: zcela se vydat. Čtenáře místy chytá závrať z nepochopitelné hloubky tajemství eucharistie: "Jak jsem doposud mohl přistupovat ke stolu Páně tak netečně?" Není potřeba zvlášť vzbuzovat zbožné city a předsevzetí, se čtením přijdou samy.

Svátost přítomnosti

Vojtěch Soudský OP

Je to už delší dobu, kdy se mě někdo po hodinové adoraci doprovázené zpěvy z Taizé zeptal: "Ty zpěvy byly krásné, povznášející a ráda jsem se k nim přidala. Ale co jsem měla dělat mezi nimi, co mělo být náplní toho času, kdy se nezpívalo?" Přiznám se, že mě to trochu vyvedlo z míry, měl jsem chuť se na tuto osobu obořit, že vůbec nepochopila, oč při adoraci jde, že tam byla úplně zbytečně, když "nevěděla, co má dělat". Ale upřímnost její bezradnosti mně připomněla mou vinu na tom, že tento člověk po tolika letech náboženského života upřímně "neví". Snažil jsem se jí to hned nějak vysvětlit a snad se mi to i trochu podařilo, dnes "ví, co má dělat" i při celohodinové adoraci bez jakéhokoliv zpěvu a ještě je jí ta doba krátká.

Praxe církve i teologové duchovního života stále připomínají, že Ježíš Kristus ustanovil eucharistii nejen jako svátost oběti a spojení, ale i jako svátost své přítomnosti. Každá svátost však byla ustanovena jako velmi potřebný prostředek našeho křesťanského života, jako zdroj nějaké zvláštní (specifické) svátostné milosti. Je tedy i svátostná přítomnost Krista ve svatostánku nebo v monstranci při výstavu nutnou součástí Božích darů. Bůh je všudypřítomný, není nic, co by se vymykalo jeho bytí (On je jediný dárce bytí), jeho poznání, jeho moci. Přesto v proměněné hostii a víně přebývá ještě jiným, svátostným způsobem, je to přítomnost fyzická (častěji se užívá pojem "reálná", ale to svádí k představě, že všudypřítomnost Boží je "nereálná"). Kristus svátostný je zde přítomen tělesně, tak jako před dvěma tisíci lety v Palestině. Milost, kterou přinesl na zem pouhou svou přítomností, rozdává v každé době skrytý pod způsobou chleba a vína.

Bůh je všude, ale zde je pro mne, jdu-li za ním. Specifická milost této svátosti je nabídka vztahu mezi Bohem a příchozím klanícím se člověkem. Každá modlitba je vztah mezi Bohem a člověkem, je-li opravdu modlitbou, ale adorace je zvláštní modlitba, fyzické setkání dvou osob. S přítelem mohu komunikovat prostřednictvím jeho písma na papíře, které vyjadřuje jeho myšlenky, nebo prostřednictvím hlasu v telefonu. Setkání dvou lidí je však něco více, při něm nemusí dokonce padnout ani jedno slovo, předat se ani jedna informace, a přesto může jít o silný a významný vztah.

Na druhé straně pouhé fyzické setkání nestačí. Například takový úředník se při jednání setká s mnoha lidmi, ale nejde vůbec o vztah, jde jen o vyřízení určité záležitosti. Velmi totiž záleží na tom, aby se ony dvě osoby chtěly a uměly setkat.

Kdysi, poměrně brzy po mé konverzi, jsem byl v Polsku na exerciciích, které nám dával jeden otec jezuita. Tam jsem dostal prostou, ale velice důležitou radu:
Pán Ježíš ve svátosti nejen že nekřičí a nevnucuje se, On je přímo plachý. Musíš k němu přistupovat, jako bys chtěl pozorovat plachou laň u studánky. Buď velmi potichu, abys ho nevyplašil hlukem svých myšlenek, křikem svých slov (i oslavných nebo prosebných), a čekej. On sám začne, pokud bude chtít mluvit. Začne velmi potichu, jen tak tak, že ho zaslechneš, ale postupně, jak se víc a více otevřeš, jeho hlas sílí, víš naprosto přesně, co ti chce říci. Pak teprve můžeš mluvit budeš vědět, jakým tónem, jak nahlas, jak naléhavě.

Musím přiznat, že uskutečňovat tuto radu je pro mne velmi obtížné, ale je to jediné, co mi pomáhá se skutečně setkat, slyšet, rozmlou vat. Také zde ale platí, že i setkání bez jakýchkoliv slov je velkým darem. I bez jediného slova prožívám skutečnost setkání, někdy trochu zahanbující, jindy velmi povzbuzující, ale vždycky nenahraditelným způsobem doplňující moji "víru v reálnou přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti oltářní".

Čím se tedy liší toto svátostné setkání od jiného? Čím se liší "pocit" Kristovy přítomnosti od "pocitu" např. mimořádného osvícení Duchem svatým? Zdánlivě bezvýznamnou přesmyčkou slov. Místo "věřím tomu, co cítím," je zde "cítím to, co věřím". To je ten velký rozdíl mezi subjektivně pociťovanou přítomností nebo milostí a mezi objektivní svátostnou přítomností, kterou potvrzuje víra církve a kterou já pociťuji.

Nesmírně výstižně připomíná P. Raniero Cantalamessa ve své výtečné knize "Eucharistie - naše posvěcení", jak významně na něho zapůsobilo, když si uvědomil při setkání s eucharistií platnost Ježíšových slov "... zde je někdo více než Šalamoun". Skutečně, každé slovo tohoto úryvku má význam. "Zde" - vím kde, "je" - nepřipomíná se jako na fotografii, "někdo" - ne něco, "víc než Šalamoun" - milost přítomnosti tedy není setkání sobě rovných osob, ale audience u mého Pána. Není jenom rozumné a vhodné, abychom průběh nechali na jeho rozhodnutí. Kristus nám svou reálnou přítomností v eucharistii dává možnost si stále více a více uvědomit, že on je na zemi, uprostřed nás stejně skutečně, jako tomu bylo během jeho pobytu v Palestině, kdy ho lidé mohli vidět, slyšet, dotýkat se ho. Právě to slůvko "uvědomit si" je klíčem k pochopení té zvláštní milosti, kterou uděluje eucharistie jako svátost přítomnosti. Ono "stále více a více" však není stupňováním, vyjádřením kvantitativního růstu, ale vyjádřením naplňování našeho poznání, prohlubování naší zkušenosti, přibližování k tomu typu Boží přítomnosti, která je určena blaženým v nebi.

Neděle - svátost paschy

František X. Halaš

Buď pozdraven Dni, koruno všech našich dnů, Dni Kristova vítězství, Dni Slunce, jež osvítilo celý svět. Buď pozdraven dni Kristův! (12. stol.)

Neděle je pro křesťany shrnutím obsahu veškeré bohoslužby, rekapitula cí celých dějin spásy. Svěcení dne Páně znamená uchovávání principů křesťanské víry.

Bohatství významu neděle nejlépe vystihují její nejstarší názvy:

První den po sobotě
je nejstarší název pro den, kdy ženy a apoštolové objevili hrob prázdný, kdy se Zmrtvýchvstalý ukázal svým učedníkům, přislíbil jim Ducha svatého a vyložil jim Písmo cestou do Emauz, kdy apoštoly poslal stejně jako byl poslán on sám. Tedy: den zmrtvýchvstání, me siánského jídla s učedníky, den daru Ducha svatého a poslání. Slovo, Hostina, Mise - plnost křesťanské paschy. Taková byla první neděle. Každá další nebyla pak ničím jiným, než slavením tohoto velikonoč ního tajemství Kristova.

Den Páně
Tento výraz je v Novém zákoně uveden poprvé ve Zjevení sv. apoštola Jana. S jistotou víme, že Pán (Kyrios) je Kristus jako Zmrt výchvstalý - tak jej křesťané vyznávají. Analogický výraz je tedy den Zmrtvýchvstalého nebo Den zmrtvýchvstání. Ve Starém zákoně mno hokrát nacházíme podobný výraz: Den Páně (jom Jahve). Zde zna mená chvíli zvláštního Božího zásahu do dějin Božího lidu v době po babylonském vyhnanství. Stále více však nabývá významu escha tologického. Pro křesťany jsou eschatické (poslední) časy započaty Kristovým zmrtvýchvstáním. Výraz Den Páně v sobě nese naplnění velikonočního vítězství i příslib druhého příchodu Pána, který bude plným a definitivním Božím Zjevením. Křesťanské obce velice časně slavily neděli jako památku a očekávání Kristova příchodu.

Třetí den
Ve Starém zákoně byl dnem teofanie (Božího zjevení). V Nové smlouvě se udála nejdokonalejší teofanie, definitivní příchod Boha k lidem, nejplnější vstup Pána do dějin. Kristus je sebezjevením Otcovým a zároveň svým spásným jednáním uskutečňuje Boží plán spásy lidí. Třetí den je počátkem přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista. V něm jsme a žijeme. Zmrtvýchvstalý Kristus je podstatným způsobem přítomen v eucharistii, která je plností jeho přítomnosti uprostřed těch, kteří jsou jeho. Proto je Den Páně nerozlučně spojen se slavením eucharistie.

Třetí den je zároveň prvním dnem týdne, dnem stvoření, tedy dnem, kdy Bůh řekl: "Budiž světlo" (Gn 1, 3). Ježíš je pravé Světlo, počátek a prvotina stvoření. Teofil z Alexandrie říká, že celé stvoření bylo učiněno "na počátku" (řecky doslova v počátku), tedy v Kristu. Celý proces stvoření měl už proto paschální, velikonoční charakter vyjití z chaosu do řádu a harmonie, z temnoty do světla, z neladu do krásy (řecky kosmos=krása). Svatý Justin, Klement Alexandrijský, Hypolit uvádějí pro Ježíše jméno Den: "Toto je den, který učinil Pán" (Ž 118, 24). On sám je tedy tím Dnem a jeho nejjasnějším obsahem.

Zmrtvýchvstalý Kristus je základem nového stvoření, znamením nového života, který je darem a zároveň posláním předávat Kristovu novost i celému stvoření.

Osmý den
Sedmička byla ve starověku posvátným číslem, číslem plnosti a harmonie. V křesťanství se s ní setkáváme v počtu svátostí, darů Ducha svatého, ctností a hlavních hříchů. Číslo osm je pak více než sedm, tedy více než plnost, větší dokonalost než přirozená harmonie. Číslo osm znamená v patristické teologii tajemství. Osmička se objevuje i v architektuře (oktogony baptisterií a kaplí mučedníků). Symbolika čísel byla známa už pythagorejcům, rozsáhle ji zpracovala židovská apokalyptika. Křesťané dali výrazu novou náplň: osmý den znamená plnost Kristova příchodu. Od 9. století se neděle stává stále výrazněji také dnem tajemství Nejsvětější Trojice.

Obnova neděle
V pozdním středověku význam neděle postupně upadal. Ze slavení eucharistie se stávala "nedělní povinnost", zato však čím dál více kvetly košaté lidové pobožnosti, které skutečný význam neděle spíše zastiňovaly.

Velikonoční charakter byl neděli vrácen až obnovou posledního koncilu. Velikonočnímu tajemství Dne Páně jsou zasvěceny preface pro neděle v mezidobí. Právě díky Kristovu velikonočnímu tajemství jsme se mohli stát Božím lidem a královským kněžstvem, vykoupení je Božím dílem skrze Krista (1. preface). Toto dílo zahrnuje narození, umučení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení jako zdroj mladosti a odstranění záhuby (4. preface). Také denní modlitba církve (breviář) zdůrazňuje velikonoční charakter neděle. "Den, který učinil Pán" není jen doba Velikonoc, ale každá neděle.

Kdykoliv Konstituce o posvátné liturgii (čl. 106) mluví o slavení neděle, klade důraz na církev a ne na jednotlivce a obrací pozornost na skutečnosti, které byly od počátku středem slavení mezi učedníky: den Páně je dnem, v němž se zrodil život pro jeho vyznavače. První a zároveň osmý den v týdnu nám připomíná, že Kristus je Pánem času i věčnosti. Proto jeho den je podnětem k radostné a nadějeplné slavnostnosti.

Chápání a slavení neděle u nejstarších křesťanů a návrat koncilu k její postatě nás vybízí k tomu, abychom vrátili dnu Páně ten význam, jaký mu náleží.

Neděle není jen dnem bez práce a časem rekreace, ale je především svátkem. Bůh nám v něm daruje čas a svatost. Přijetí tohoto daru působí, že člověk získává v Bohu svobodu. Neděle stojí na pomezí pozemského života člověka a jeho věčnosti, je předzvěstí a závdavkem účasti na nebeské liturgii, kde "sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku" (Konstituce o posv. liturgii Sacrosanctum concilium 8). Nejde tedy o formální zachovávání nějakého příkazu, ale spíš o prověrku víry v Krista a důvěry v něho. Volání "Maranatha" (Přijď), které doprovázelo bohoslužbu křesťanů na přelomu 1. století, je poučným svědectvím a znamením víry v Pánovu přítomnost ve shromáždění i příslib jeho příchodu ve slávě.

Měli bychom se zamyslet nad tím, zda naše účast na liturgii, liturgie samotná, písně, "modlení", které prodlužuje nepozornou účast věřících, jsou tím, co působí a rozmnožuje v účastnících liturgie onu důležitou víru a důvěru v přítomného zmrtvýchvstalého Pána, zda naší víře dávají dostatečně jasný a čirý kontext. Zda je dostatečný časový prostor pro vlastní celebraci, či je poznamenána spěchem a nepokojem života věřících i celebrantova. Obřady a jejich doplňky, forma sama o sobě bez zaměření na Krista není s to dát sílu a odvahu k vydávání svědectví.

Svátečnost neděle jako dne odpočinku musí být odůvodňována hledisky křesťanského slavení a ne jen hledisky duševní hygieny a zdravotními důvody. Svým obsahem je neděle svátkem stvoření, Kristova zmrtvýchvstání a našeho znovuzrození v Kristu skrze křest, svátkem Ducha svatého posvěcujícího Boží chrám, jímž jsme my, je zá rukou nebe, jež nás čeká. Svěcení neděle je výrazem poslušnosti Bohu, znamením vůle k oběti, znamením křesťanovy svobody a jeho ceny, touhou sloučit týdenní práci se spásnou obětí Kristovou. Svěcení neděle má být hledáním nejprve království Božího a jeho spravedlnosti, což je zas předpokladem pro to, abychom mohli přijmout všechny ostatní dary, které potřebujeme (srv. Mt 6, 33). Odpočinek v neděli neznamená prázdnotu, ale ovzduší, v němž může člověk plodně a na úrovni čerpat z toho "dne, který učinil Pán". Je to podíl na spásném díle Kristově přítomném v jeho církvi a skrze ni ve svátku neděle, podíl na jednotě svatých a otevření se společenství, v němž člověk žije. Pro to všechno je nezbytné i teologické prohlubování obrazu neděle v našem vědomí.

Toto je chrám Pána!

(Izaiáš, Jeremiáš)

Tomáš Machula

Když se čte v našich kostelích známá část evangelia o vyčištění chrámu (Mt 21, 10 -14 a paralely), často se v nás probudí spravedlivý zápal pro Boží věc. Dobře to Kristus udělal! Dělat tržnici z Hospodi nova domu - na to se nehodí nic jiného než důtky. Ostatně Ježíš nebyl první, který tak výrazně upozornil na špatný přístup Židů k nejsvě tějšímu místu a nejvyšší formě jejich bohoslužby - jeruzalémskému chrámu a v něm přinášeným obětem. Už sedm století před Ježíšem si museli v Judsku vyslechnout tvrdá slova Izaiášova:

K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohav ností, i novoluní, soboty a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. (Iz 1, 11.13-14)

Možná nás při poslechu těchto slov zahřeje u srdce vědomí naší oběti nekrvavé a jediné, na které se zbožně účastníme s pocitem, že šalebné obětní dary a novoluní jsou věcí minulosti. Jako by dnes Hospodin blaženě patřil z výšky svého majestátu na dnešní zbožnou idylku. Udělejme nyní malý pokus. Přečtěme si každý pro sebe citovaný Izaiášův text s jistým aggiornamentem, a než se rozhořčeně zarazíme nad tím, jakou to drzost si to autor dovolil, se zamysleme:
K čemu je mi množství vašich mší svatých, praví Hospodin. Nepři nášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i májové pobožnosti, neděle a pouti; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše pobožnosti a křížové cesty, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.
Rouhání! Jak takhle někdo může mluvit o nejsvětějších věcech?! Copak vám není nic svaté!? Zdá se mi, že přímo slyším podobné upřímné výčitky od řady čtenářů. Podobně rudě se asi dělalo před očima i zbožným Židům při vyslechnutí Izaiášových slov. Jak někdo může mluvit tak ohavně o novoluních, sobotách, slavnostech, chrá mových obětech? Ano, rozhořčení je na místě, ale ne z naší strany. Ona slova, která tehdejšímu Izraeli zvěstoval Izaiáš, jsou totiž slova samého Hospodina. A platí se stejnou intenzitou i pro nás. Hospodin nespílá ústy proroka přímo instituci chrámu a jeho obětí, vždyť všechny tyto věci se děly podle Boží vůle. Co se tedy Hospodinu nelíbilo? Snad malá pozornost věnovaná chrámové bohoslužbě? To také nebude ten pravý důvod, vždyť na formální stránku obětí Židé vždy úzkostlivě dbali. Hlavním prohřeškem židovského národa byl patrně špatný vnitřní postoj k oběti a bohoslužbě. U mnoha lidí už nešlo o otevřenost a poslušnost živému Bohu, ale o plnění náboženské povinnosti, která vůbec nesouvisela se všedním životem. Na jedné straně vnější oslava Tóry, na druhé její pošlapání každodenní praxí. Z bohulibých obětí se pak stávají oběti šalebné a neupřímná oslava je Hospodinu odporná, byť je vykonána po vnější stránce přesně podle Božího slova.

Netýká se tento problém i nás? Po vnější stránce je sice vše v pořádku - plníme si svou nedělní povinnost, jednou za pár týdnů si vystojíme frontu před zpovědnicí a občas hodíme do košíčku nebo kostelní pokladničky přiměřený peníz. Co víc by po nás mohla církev chtít? Ale Bůh se nás ptá podobně jako oněch Židů před sedmadvaceti staletími: K čemu je mi takové množství mší svatých? Ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

Špatné samozřejmě nejsou samotné mše, pobožnosti, křížové cesty nebo pouti. Bůh jen nechce, abychom se účastnili bohoslužeb s tvrdým srdcem, nepřístupným jeho milosti. Nejsme často jako ti svatební hosté, kteří přišli naprosto nevhodně oblečení - nepřipravení na svatbu (srv. Mt 22, 11-13)? Přijít na svatbu například v otrhaných monterkách se skvrnami od oleje není zrovna důkaz toho, že vůbec víme, co to svatba je a co k ní patří. Prorok Jeremiáš tento problém pojmenovává velmi přesně a ostře:

Toto praví Hospodin zástupů, Izraelův Bůh: Napravte své cesty a své skutky, a budu bydlet s vámi na tomto místě. Nespoléhejte na klamná slova: Je to chrám Pána, chrám Pána, chrám Pána! Jestliže napravíte své cesty a své skutky, budete-li mezi sebou za chovávat právo, nebudete-li utiskovat přistěhovalce, sirotky, vdovy, nebudete-li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebudete-li ke své vlastní škodě chodit za cizími bohy, budu s vámi bydlet na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, od věků až na věky. Vy však skládáte svou naději v klamné řeči, z kterých nemáte užitek. Kradete, zabíjíte, cizoložíte, křivě přísaháte, obětujete baalům, chodíte za cizími neznámými bohy, a pak přicházíte, předstupujete přede mě v tomto domě, který má moje jméno, a říkáte: Jsme vysvobozeni, abyste dále dělali všecky tyto ohavnosti. Což pokládáte tento dům, který má mé jméno, za lotrovskou peleš? Pak i já budu na něj tak pohlížet, praví Hospodin. (Jer 7, 1-11)

Židovské a křesťanské náboženství neklade hlavní důraz na perfektně provedené obřady, ale na zachovávání Božího slova. Jeremiáš přece neupozorňuje na formální nedostatky kultu, ale především na sociální zlořády, které na první pohled s bohoslužbou přímo nesouvisejí. Jsme-li totiž věřící, nesmíme jimi být pouze mezi zdmi kostela. Můžeme vysedávat v chrámech dlouhé hodiny, pálit celé pytle kadidla nebo odříkat deset růženců denně, ale dokud nepustíme Pána opravdu do svého života a neobrátíme se k němu celým srdcem, bude to zbytečná ztráta času. Jsme sice spaseni vírou, ale víra, která se neprojeví navenek skutky, je k ničemu. (srv. Jak 2, 14 - 17)

Mnohdy se dostáváme až tak daleko, že jakýkoliv projev skutečné víry a odevzdanosti Bohu ustrašeně potlačíme už v zárodku, abychom nebyli příliš fanatičtí a nepohoršovali své okolí. Bohužel tak úspěšně stavíme zeď mezi nás a Boha, nehledě na to, že lidé, kteří čekají na opravdové svědectví o Bohu, vidí opět jen všední neslanou, nemastnou a neupřímnou polévku.

V některých křesťanských liturgiích je pozdravení pokoje před přinášením darů na oltář. Lépe to vystihuje Ježíšův příkaz, abychom se dříve smířili se svým bratrem, než půjdeme se svým darem k oltáři (srv. Mt 5, 23-24). Vzpomeňme na tato slova, až budeme stát při bohoslužbě před oltářem. A ve všedním životě, v rodině, zaměstnání nebo zábavě pamatujme na Jeremiášova slova: Toto je chrám Pána! Protože chrámem Pána je také každý z nás (srv. 1 Kor 6, 19) a každá chvíle našeho života je bohoslužbou (srv. Řím 12, 1-2).

Doporučená literatura:
Kniha proroka Izaiáše, Kniha proroka Jeremiáše

Vstupní zpěv o svátku Těla a Krve Kristovy

Evžen Kindler

Francouzský spisovatel Paul Claudel napsal ve třicátých letech tohoto století text ke scénickému oratoriu Jana z Arcu na hranici, který zhudebnil skladatel Arthur Honegger a které se stalo pro Francouze symbolem národní hudební kultury podobně jako třeba pro nás Sme tanova Má vlast. Během oratoria je na scéně spoutaná sv. Jana z Arcu na hranici, hudba od začátku znázorňuje první plameny, avšak prů běh posledních minut Janina života se na jevišti zpomalí. Přistoupí k ní "Bratr Dominik" a vysvětluje jí, proč se dostala až na hranici. Posluchači je ponecháno na vůli, zda bude tohoto mnicha považovat za zjevení sv. Dominika nebo za jakéhosi anonymního představite le řádu kazatelů. Bratr Dominik probírá zpětně minulost od Janina soudu, přes zradu představitelů francouzského národa a přes remeš skou korunovaci francouzského krále až po Janino dětství, a scénické obrazy odpovídající těmto epochám se střídají s obrazy na hranici.

Když Bratr Dominik vysvětluje Janě okolnosti jejího odsouzení, vyřkne o právnících a teolozích přítomných na jejím soudu, že "slova ztratila význam v jejich zlých ústech". Je to věta, o které by měl každý z nás zpytovat ve svědomí, jak mnoho se na něho vztahuje: po desetiletích totalitního přetvařování a marxistické dialektiky, po staletích vývoje filosofie, který spočíval hlavně v tom, že pokračovatelé popírali to, nač navazovali u svých předchůdců, a v dnešní době, kdy je běžné za každým tvrzením dodat nějaké to "ale nesmí se to chápat tak, že ... ", je likvidace významu slov takřka společenským a profesním pravidlem. Nejtristnějším směrem této likvidace je ovšem odbourávání významu biblických slov vyslovených samotným Bohem.

V této situaci může moderního člověka fascinovat svatý Tomáš Akvinský, v jehož díle lze tušit, jak vřele byl ovlivněn vědomím, že Bůh za každým svým slovem stojí plnou vahou svého božského bytí, ať už to byla slova "Buď světlo", "Já jsem, který jsem", "Lazare, pojď ven", nebo "Vezměte a jezte, toto je mé tělo".

Poslední uvedený Kristův výrok si připomínáme v těchto dnech o slavnosti Těla a Krve Páně, a tak bychom se mohli zamyslet i nad tím Kristovým vybídnutím "vezměte a jezte". Jde o slova, která se v běžném chápání stala pouhým úvodem k té závažnější větě "toto je mé tělo"; tím také ztratila svůj význam, vždyť Kristus v nich mluví v druhé osobě, obrací se k apoštolům a jejich prostřednictvím k nám všem! Když se snažíme přijmout fakt, že říkal tato slova s plnou vahou svého božského rozumu i své božské lásky, mohli bychom při jejich interpretaci vyjít i z nějaké vlastní vzpomínky na to, jak nás někdo zval na nějaké "ukrutně dobré, zdravé a chutné jídlo".

Poslední právě napsaná slova asi čtenáře pohorší jako vulgární a bude to tak: slova na vyjádření něčeho takového nestačí. Poučme se však opět u svatého Tomáše.

Když byl vyzván, aby sestavil liturgické texty na svátek Těla a Krve Kristovy, napsal téměř všechny texty sám a s použitím už existujících chorálních nápěvů je i zhudebnil. Avšak vstupní zpěv (introit) k mešnímu propriu nesložil, nýbrž převzal ze dne svatodušního pondělí. Tento zpěv, přepsán do moderní notace, si může čtenář sám zazpívat (vodorovné proužky označují mírné zpomalení noty, nad níž či pod níž jsou):

následují noty..

Záměrně jsme uvedli doslovný český překlad každého latinského slova přímo pod ně, aby čtenář porozuměl přesně vztahu mezi významem jednotlivých slov a jejich melodiemi. Jde o slova žalmu 80. Všimněme si druhé věty. Noty označené hvězdičkami jsou tak zvané likvescentní, první z nich se zpívá na hlásku m a druhá na hlásku l. Není zpěv slova melle (medem) vyjádřením téměř smyslné radosti z opravdu chutného, sladkého sousta v ústech? A není zpomalení na vrcholu následujícího slova saturávit osvobozujícím zvoláním toho, kdo byl právě zachráněn od smrti hladem, není díkem a oslavou vůči tomu, kdo záchranu provedl, a nadto výrazem čehosi, co bychom slovy vyjádřili jako "já jsem byl zachráněn od hladu, a k tomu takovou dobrotou"?

Ale to už jsme zase u vulgárních slov. A tak opět nechme promlouvat hudbu: všimněme si třeba těch likvescentních not zpívaných na hlásku l první slabiky ve slovech alleluia a zejména těch dvou za sebou stojících likvescentních not na slabiku i předposledního alleluia: pod notami jsme je přepsali tak, jak se vysloví, totiž -jij- (nezpívalo se aleluja, jak jsme zvyklí, nýbrž allelujija): gregoriánský chorál, tedy přes tisíc let starý oficiální liturgický zpěv římskokatolického obřadu se dostává na samou hranici nadšeného výskání, aniž by porušil hloubku a vážnost obsahu a formy jak sebe sama, tak celé eucharistické liturgie, pokud je při ní zpíván. A tuto radost může pocítit jak zpívající jednotlivec jako svůj vlastní zážitek, tak zpívající společenství jako jednotící prvek nejen akustický, ale hlavně obsahový. I když je svátek Kristova Těla jen jednou za rok a gregoriánský chorál se téměř nepraktikuje, stojí za pokus, aby si každý v duchu uvedenou skladbu zazpíval, když při mši svaté přichází k oltáři, aby přijal Kristovo Tělo.

Novodobý vědec, kterému hudba nic neříká a který neuznává nic než historické fenomény, může namítnout, že tyto fenomény vylučují, aby uvedený introit měl něco společného s Kristovým Tělem: původně totiž zněl na svatodušní pondělí jako zpěv na uvítání křesťanů, kteří byli den předtím pokřtěni, takže onen med a pšenice by se měly vztahovat ke křtu a ne k eucharistii. Pokud předpokládáme, že sv. Tomáš Akvinský nebyl hloupější než takový suchý vědec, dostáváme se ovšem s takovouto argumentací do potíží: kdyby sv. Tomáš věděl, že uvedená skladba nemá s Kristovým Tělem nic společného, složil by k svátku tohoto Těla zřejmě i příslušný introit. A že právě ten nesložil, svědčí o jeho poznání hlubokého vztahu mezi křtem a eucharistií, o poznání, které nám sv. Tomáš prostřednictvím této skladby předává: ten, kdo prošel bránou křtu, nedostal zdaleka vše; pokud věří v reálnou přítomnost Kristova Těla v proměněném chlebu, má za touto branou otevřenu cestu k naplnění křtu při eucharistické hostině.