Obsah

Rozdělení vzniká v srdcích těch, kdo druhé nechtějí přijmout jako bratry

Možná jste i vy zažili něco podobného. Když člověk přichází do ne zcela známého prostředí, často si všimne věcí, které mu "doma" připadají naprosto normální.

Vzpomínám si na jednu farnost, ve které jsem vlastně docela náhodou strávil nějaký čas. Po několikáté návštěvě kostela už jsem si připadal docela jako mezi svými. Tam za sloupem přece vždy sedává ta paní s modrým šátkem, tady vpravo vpředu takový legrační pán, co si vždycky zapomene sundat čepici a pak ji nenápadně stahuje z hlavy při druhém čtení. Dvě rodinky se rozsadí vždy po straně, aby holčičky mohly houpat kočárky s panenkami... Najednou jsem si to uvědomil. To, že si každý našel své místo, je naprosto v pořádku, ale zde se za tím skrývalo ještě cosi jiného. Každou část kostela totiž obsadila zvláštní skupinka (jak jsem později zjistil), složená z rodů, které byly spřízněny už po generace. Na skupince bylo vidět, že nechce mít nic společného s těmi ostatními, jako by samotná blízkost druhého klanu byla něčím poskvrňujícím. ("Vždyť přece všichni víme, co tenkrát před lety právě oni udělali.") Klany měly svoje místa i před kostelem, kam po bohoslužbě přešly a znovu vytvořily skupinky složené výhradně ze svých členů. Ti ostatním skupinám věnovali pozdrav, některým ani ten ne. Takovým ovšem věnovali o to víc slov pronesených mezi sebou. A věřte mi, neposlouchalo se to dobře. Vlastně ano, pokud člověka zajímalo, kdo s kým, co a komu...

Chceme mluvit a rozjímat o jednotě křesťanů. To, co nás asi především napadne, je tragické rozdělení Kristových učedníků do spousty denominací, rozdělení a stále nové rozdělování, které církev zažívá znovu a znovu už od dob apoštolů. Spory o správný výklad radostné zvěsti o Božím Synu jsou stále živé, i když nabývají nových podob. Stále znovu se objevují ti, kteří se vydávají vlastní cestou ve snaze o "lepší" pochopení víry, střežené církví už od dob apoštolů, stejně jako ti, kteří opouštějí cestu církve ve strachu před rozvojem a hlubším pochopením této víry.

Příhoda, kterou jsme začali tuto úvahu, nám ovšem může trošku poodhalit hlubší důvody rozdělení. Spor o výklad evangelia ještě sám o sobě k rozdělení nestačí. Dá se vyřešit, je-li na obou stranách dostatek snahy porozumět druhému, ochoty naslouchat a sklonit se v pokoře před poznanou pravdou.

K tomu, aby došlo k tragédii rozdělení, je třeba přítomnost hříchu. Skutečnost, že Kristus přišel uzdravovat hříšníky, a tedy právě nás hříšníky zve do své církve, je důvodem, proč k roztrhání jeho tajemného Těla dochází znovu a znovu.

Rozdělení církve ale nevzniká až tam, kde dojde ke skutečnému schizmatu, připravuje se daleko dříve, v srdcích těch, kdo druhé nechtějí přijmout jako bratry, kdo svými bratry pohrdají, kdo sebe staví nad ostatní. (A to i tehdy, když se to neprojevuje tak radikálně jako zde.) V srdcích ale také může a musí začít každá snaha o jednotu křesťanů. V opravdové lásce k těm, kdo spolu s námi oslavují Pána, ve schopnosti odpustit křivdy a selhání, v ochotě přijmout druhého i s jeho slabostmi. V pohledu na bližní jakoby "Božíma očima", ne soudícíma, ale milujícíma.

Bez takové snahy připodobnit se Kristu v lásce k druhým budeme i my působit stále nová a prohlubovat stará rozdělení. Ta, která se projeví "jen" pomyslnými hranicemi mezi kostelními lavicemi i ta, která skončí schizmatem.

Martin Rosenbaum

Hle, Hospodinova velebnost září nad námi! (Iz 60, 1)
(Slavnost Zjevení Páně)

Dagmar Kopecká

Radostně děkujme Bohu Otci, že nám dal účast na podíle věřících ve světle, že nás vytrhl z moci temnoty a převedl do království svého milovaného Syna; v něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů. (Kol 1, 11-14)

Bůh nás neponechal v otroctví nevědomosti, hříchu a smrti. Nechal se spoutat časem a prostorem, abychom se my mohli stát svobodnými Božími dětmi. Stal se smrtelným člověkem, aby všechny národy vyvedl z temnoty smrti do světla věčné slávy. Vzdal se své moci a vznešenosti a zcela bezbranný a ponížený podstoupil vítězný zápas s mocnostmi zla. Skryl se zvědavým a senzacechtivým zrakům, dal se však poznat lidem čistého srdce. Maria s Josefem s tichou radostí a úžasem hledí na Boha, svého Pána - malé bezbranné dítě v jeslích; podobně i pastýři, již nemeškají a s důvěrou přicházejí poklonit se dítěti - Spasiteli. Mágové z Východu podnikají dlouhou a nepohodlnou cestu, aby padli k zemi před Mesiášem a štědře jej obdarovali; nic jim nevadí, že ten Mesiáš je tolik nepodobný králům a mocným tehdejšího světa, že je to chudé, bezbranné, na pohled obyčejné dítě.

Také dnes se Bůh v tichu a skrytosti dává poznat všem lidem. Každého člověka volá jménem, ke každému přichází s láskou a nabídkou přátelství. Zůstává skryt našim zrakům, ale otvírá nám oči víry a dává nám "vidoucí" milující srdce. Oslava Zjevení Páně se může stát také naší osobní oslavou, díkůvzdáním za nesmírně cenný dar víry, padnutím na tvář před Spasitelem, který nás tak nesmírně obdaroval a jemuž tolik dlužíme. Poznali jsme svého Boha - zůstáváme věrní tomuto poznání, jsme ochotní následovat ho i po dlouhých a nepohodlných cestách? Dokážeme ještě naslouchat jeho tichému hlasu, a nebo se jen pídíme po hřmotných a zázračných znameních? Je naše touha po Bohu silnější než naše lenost, pohodlnost, světská moc a sláva....?

Jakmile (mudrci) uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Mt 2, 10-11)

Zlato
Pro své fyzikální vlastnosti se zlato stalo symbolem neměnnosti, věčnosti, dokonalosti. Barva zlata jej určila jako symbol nebeského světla a pravého poznání. Čištění zlata v ohni je obrazem utrpení, jež Bůh v našem pozemském životě dopouští, aby je proměnil v náš prospěch. Zlato je také symbolem královské moci a důstojnosti, a největší ze tří božských ctností, lásky.

Také my obětujeme novorozenému Pánu zlato, když jej uznáváme za krále celého světa. (sv. Řehoř Veliký) Odevzdáváme mu zlato, když jej milujeme jako nejvyšší Dobro a bližního když milujeme z lásky k Bohu. Přinášíme mu nejcennější dar, když mu obětujeme své radosti i starosti, své úspěchy i prohry, své štěstí i utrpení, sebe samé ve spojení s eucharistickou obětí jeho Syna.

Kadidlo
Kadidlový dým stoupající vzhůru symbolizuje modlitbu, jež vystupuje k Bohu; vůně kadidla představuje ctnosti, jež jsou ochranou před pokušením a nástrahami zla; pryskyřice nepodléhající zkáze je obrazem nesmrtelnosti.

Každá naše byť sebekratší, ale upřímná modlitba je kadidlovým zrnem obětovaným v pokoře Pánu. A naše touha po Bohu je tím uhlím v kadidelnici; je-li rozžhavená, stoupá k Bohu nepřetržitý dým našich modliteb bez ohledu na náš čas a naše síly; pohasne-li, Bohu milý dým chval a proseb se ztrácí, byť bychom času a sil měli nadbytek.

Myrha
Symbolika myrhy vychází z její vůně, hojivých účinků a hořké chuti. Vůně myrhy symbolizuje vůni ctností, hořká chuť je obrazem utrpení a strastí pozemského života. Používání myrhy při pohřbívání vedlo k tomu, že se myrha stala také symbolem smrti.

Chceme Bohu obětovat vzácný dar myrhy? Odhoďme tedy svoji pýchu, falešný pocit nezávislosti a síly. Bez Boha nic nejsme a nic nemůžeme. Přijměme za svou Boží vůli, zemřeme sami sobě, abychom už nežili my, ale žil v nás Kristus. Darujme se Bohu jako obětní dar, připodobme se Kristu ukřižovanému... a spolu s ním vstaneme k věčnému životu.

Hle, dnes náš život prozářilo podivuhodné světlo, Bůh před našimi zraky zjevil svou spásu! Učinil nás mocnými a bohatými, když nás uschopnil v nenápadných a obyčejných věcech vidět veliké Boží činy. Když nás nepředstavitelně obdaroval, takže každý záblesk Božího světla, každá zmíňka o něm a myšlenka na něj nás naplňuje nevýslovnou radostí. Poklekněme před Dítětem, před svým Pánem, skrze něhož je všechno stvořeno a vykoupeno. Otevřme mu pokladnice svého srdce a darujme mu svoji lásku a věrnost, vzdejme mu čest a chválu, obětujme mu své modlitby, starosti i utrpení. Darujme mu sami sebe. Přijme nás s otevřenou náručí jako své děti, zazáří v nás, promění nás v děti světla, aby i skrze nás mnozí přišli ke Světlu.

O pokřtění Kristově v Sumě sv. Tomáše

Na konci vánoční doby slavíme svátek Křtu Páně. Jak bychom mohli nejlépe pochopit tuto událost? Bylo vůbec potřeba, aby pouhý člověk Jan Křtitel pokřtil Boha a člověka Ježíše Krista? Vždyť pokřtít znamená totéž co omýt, ale v Kristu přece nebyla žádná nečistota! Janův křest byl křest pokání a ten přece našemu Pánu nepřísluší, vždyť neměl žádný hřích. Navíc Pán Ježíš byl již obřezán, aby naplnil zákon, a Janův křest nebyl součástí mojžíšského zákona.

Přesto čteme v Matoušově evangeliu 3, 13: Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. A tak je třeba říci, že Kristus měl být pokřtěn, ba dokonce, že bylo vhodné, aby byl pokřtěn. Ne snad proto, že by se měl očistit, ale aby sám očistil vody, které tak byly omyty a posvěceny Kristovým tělem, které nepoznalo hřích.

I když tedy Kristus sám nebyl hříšník, přece na sebe vzal hříšnou přirozenost a podobu hříšného těla. Přijal tedy křest, ne že by jej sám potřeboval, ale protože byl potřebný pro naši tělesnou přirozenost, kterou při Vtělení přijal Boží Syn. Kristus byl pokřtěn, aby starého Adama úplně ponořil do vody.

Pán Ježíš si přál být pokřtěn, protože sám chtěl udělat to, co měl pak přikázat jiným, proto říká dále v Matoušově evangeliu 3, 15: Je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost. A to je spravedlnost: udělat sám to, co si přeji, aby druzí dělali; aby tak byli povzbuzeni mým příkladem.

Kristus tedy nepřišel, aby jen naplnil Starý zákon, ale také aby započal to, co patří do Nového zákona. Proto chtěl být nejen obřezán, ale také pokřtěn, aby každého člověka přivedl ke křtu. Ten, který zřejmě křest nepotřeboval, jej přijal, aby ti, kteří jej potřebují, se nezdráhali jej přijmout. Ať proto nikdo neodmítá koupel milosti, vždyť Kristus neodmítl koupel pokání.

podle Sumy teologie III., ot. 39, čl. 1 a 2 zpracoval Romuald Rob

Posvátné tajemství jednoty církve

Štěpán Filip

"Věřím v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev." Tak to slavnostně vyznáváme o každé neděli a slavnosti. Tato slova vyznání víry nám ukazují na čtyři podstatné vlastnosti, které jsou Kristovým darem jeho církvi, totiž na jednotu, svatost, všeobecnost neboli katolicitu a apoštolskost. Jsou to vlastnosti navzájem nerozdílně spojené, které nejsou pro církev nějakým dodatečným přídavkem, nýbrž něčím, co vyvěrá z jejího samotného srdce a co ji nejvlastněji utváří. Všimněme si důkladněji první z nich - jednoty.

Církev je jedna
Nejvyšším vzorem a nejhlubším zdrojem jednoty církve je jednota božských osob - Otce, Syna a Ducha svatého - v tajemství Nejsvětější Trojice. Církev je dále jedna, protože má jednoho zakladatele, Pána Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího: on po své smrti na kříži a po svém oslavení sesílá Ducha svatého a skrze něho buduje svou jedinou církev.

Na církvi je pozoruhodné, že je zároveň viditelným shromážděním a duchovním společenstvím. Toto spojení vnější a vnitřní stránky církve se projevuje i v případě její jednoty. Vidíme totiž, že k působení jednoty církve se sbíhají a ji "koncelebrují" dva činitelé: Duch svatý, který sídlí ve věřících a spojuje je s Kristem i mezi sebou navzájem jako činitel vnitřní, a dále církevní hierarchie, tedy papež a biskupové, jako činitel vnější. Vidíme také, že svazky, které sjednocují církev, jsou nejenom vnitřní, čili pouta víry, naděje a lásky, ale také vnější, totiž vyznávání jediné víry (unitas fidei - jednota víry), společné slavení bohoslužby, především svátostí (unitas sacramentorum - jednota svátostí) a jednotná pastýřská péče (unitas regiminis - jednota řízení).

Jak jsme si už říkali, jednota je velikým darem Krista jeho církvi a Pán ji také působením Ducha svatého neustále chrání: je proto něčím, co církev nemůže nikdy ztratit a co nemohou zničit ani slabosti, hříchy a někdy i zrady některých jejích synů a dcer. I zde platí Kristova slova: "... pekelné mocnosti ji nepřemohou" (Mt 16, 18). Na druhé straně jednota není pro církev pouze něco daného, statického; je to něco, co se ona snaží stále lépe zviditelňovat, tedy něco dynamického: církev je tedy jedna, ale zároveň o jednotu usiluje. To je velmi důležité pro to, co bude následovat.

"Církev mimo církev"
Ukázali jsme si, že Kristova církev je jedna, že se uskutečňuje v církvi katolické a že tato církev je nutná ke spáse. Když se však rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že vedle katolické církve jsou mnohá křesťanská společenství, která o sobě prohlašují, že jsou Kristovou církví: jsou to především pravoslavní, kteří se oddělili v XI. století tzv. východním rozkolem, a protestanté odštěpení v XVI. století tzv. západním rozkolem. K těmto i jiným oddělením celých křesťanských společenství od plného společenství katolické církve nedošlo bez hříchu lidí, a to často na obou stranách.

Z toho, co jsme si říkali, plyne tudíž, že tato odštěpená křesťanská společenství nejsou vůbec Kristovou církví a že jejich členové mají uzavřenu cestu ke spáse? Při hledání správné odpovědi na tuto otázku je potřeba si uvědomit, že tato společenství, když se oddělila od katolické církve, si odnesla s sebou část jejího duchovního bohatství. Tak se i mimo viditelné hranice církve nachází "mnoho prvků posvěcení a pravdy" (Lumen gentium 8): "psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky." (Unitas redintegratio 3) Jsou to prvky, které nemají pouze křesťanský, ale vysloveně církevní charakter: jak říkají výstižná obrazná slova papeže Pia XI., "části uvolněné ze zlatonosné skály jsou také zlatonosné." Slova "církev mimo církev", kterými jsme nadepsali tuto část našich úvah, nejsou tedy nesmyslem, nýbrž vyjadřují, že i mimo viditelné hranice církve se nacházejí její určité prvky.

Tyto prvky církve (elementa Ecclesiae) v nekatolických křesťanských společenstvích působí, že tato společenství jsou v jistém, i když nedokonalém společenství (communio) s katolickou církví a mají také určitou spásonosnou sílu, kdy i přes jejich nedostatky "Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy" (UR 3). Zde můžeme podotknout, že naši odloučení bratři a sestry mají sice jen část pokladů církve, ale že nás někdy zahanbují v tom, jak tuto část skvěle využívají.

Na základě toho, co jsme si právě vyložili, můžeme nyní odpovědět na naši otázku: Jediná Kristova církev se uskutečňuje v plnosti v katolické církvi a částečně i v jiných křesťanských společenstvích, jejichž členové mají tak jistým způsobem otevřenu cestu ke spáse.

Ekumenismus
Můžeme tedy říci, že vše je v pořádku? Už z toho, co bylo až doposud řečeno, je jasné, že tomu tak není. Nekatolická křesťanská společenství si sice uchovala některé prvky posvěcení a pravdy, ale opravdu jen "některé": chybí jim jejich plnost a dokonalost, které se nacházejí pouze v katolické církvi. Tyto prvky posvěcení a pravdy příslušejí ke Kristově církvi a přímo volají po katolické jednotě (srov. LG 8). Nekatolická křesťanská společenství mají tak sice určité společenství s katolickou církví, ale toto společenství je zraněné.

Všechny tyto skutečnosti vybízejí ke snaze o to, aby ony prvky posvěcení a pravdy nalezly svůj pravý domov a všichni křesťané se mohli plně přivtělit ke katolické církvi a dojít v ní k plnosti prostředků spásy. Toto je hlavním cílem ekumenického úsilí církve, obráceného k nekatolickým křesťanům, které je jedním z rozměrů jejího poslání - vedle pastoračního působení, zaměřeného na vlastní členy církve a na prohloubení jejich života víry, a misijní činnosti ve vlastním slova smyslu, adresované nekřesťanům. Všemi těmito rozměry svého jediného poslání - ekumenickým, pastoračním a misijním - církev také různým způsobem stále lépe uskutečňuje svou jednotu.

Ekumenické úsilí církve není a nemá být lhostejné žádnému jejímu členovi, nýbrž každý k němu může a má přispívat svým podílem. Prostředky k dosažení cíle tohoto ekumenického úsilí jsou různé: vzájemné bratrské poznávání, ekumenická výchova věřících a zvláště kněží, dialog mezi teology, setkávání křesťanů různých společenství, spolupráce mezi těmito křesťany v různých oblastech služby bližním, stálé obnovování církve ve věrnosti svému povolání a zvláště obrácení srdce, svatost života a modlitba za jednotu křesťanů. "Toto obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem." (UR 8)

Použitá a doporučená literatura:
Lumen gentium, Unitatis redintegratio - Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995
Ut unum sint - encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí z 25. května 1995. Praha: Zvon, 1995
Katechismus katolické církve, čl. 811-822
Císař, I. Jednota křesťanů. Řím: Křesťanská akademie, 1987

Dialog spásy

Jiljí Příkaský OP

Slovo dialog se objevuje velmi často. Setkáváme se s ním dnes a denně ve sdělovacích prostředcích, mluví se o nutnosti dialogu v rodinách, s mládeží, mezi národy, církvemi... Když si však poslechneme nějakou diskusi třeba v televizi, nevěříme často svému sluchu; lidé mnohdy neznají ani základní pravidla dialogu, což souvisí s myšlenkovou "pohublostí" a také s etickou nepřipraveností přijmout jiný názor (a třeba v důsledku poznání pravdy změnit své jednání). Rovněž dokázání omylu protivníka se často chápe jako útok na jeho osobnost, mnohy se najde "vysvobození" tvrzením, že "každý má svou pravdu".

Dialog jako způsob hledání pravdy
Dialogické hledání pravdy není nic nového. Nalézáme je u starých antických filosofů Sókrata, Platóna, Aristotela a jiných. Aristoteles ve své Metafyzice tvrdí, že "chceme-li nalézt pravdu, je nutno nejprve vzít v potaz názor těch, kteří smýšlejí jinak." To je velmi závažné tvrzení, které by mohlo vést k omylu, že na pravdě je třeba se nějak dohodnout. Ale tak to Aristoteles nemyslel. Šlo mu o to zjistit, zda druhý uvažuje stejně, tedy jestli druhému správně rozumíme, jestli jsme opravdu pochopili, co chce ten druhý svým tvrzením vyjádřit. Platón ve Faidónu vkládá do úst Sókrata otázku vůči těm, kteří s ním diskutují. Sókratés se jich znovu ptá, aby se ujistil, že jim dobře rozumí: "Je to, Simmio a Kebete, to, co teď máme uvážit? Oni řekli: Ano, je tomu tak. - Jen aby nám nic neušlo," podotýká k tomu Sókratés.

Pravidla dialogu
Smysluplný dialog musí mít svá pravidla, jinak skutečně dochází k tomu, že se mluví páté přes deváté a k ničemu to nevede. Mnozí se snaží pouze uplatnit své "řečnické umění" či ukázat svou intelektuální převahu. Tím ovšem může výrazně utrpět pravý smysl a cíl dialogu: dojít k poznání pravdy. Světec 13. století sv. Tomáš Akvinský a s ním všichni, kteří ctili kulturu dialogu, docházeli k nutnosti vytvořit pravidla, jak dojít k poznání pravdy.

Sv. Tomáš několik let konal pravidelně rozhovory, které jsou sebrány ve spisu Quaestiones disputatae. Z těchto disputací jsou patrná tato pravidla:

1. Pravda je tak veliká hodnota, že je nutné při hledání odstranit veškeré předsudky a předem učiněné závěry.

2. Z atmosféry hledání musí být zřejmé, že nejde o "potvrzení" jedincova "já" (vidíte, já jsem vám říkal, že jsem měl pravdu), nýbrž o pravdu jako takovou.

3. Cílem dialogu je společné hledání pravdy.

4. Správné pochopení partnera vyžaduje nutnost naslouchat a přesvědčit se, zda správně rozumím jeho námitkám (opakem je podsouvání myšlenkových závěrů, které oponent vůbec tak nemyslel).

5. Je potřeba shodnout se na společném východisku, které obě strany pokládají za pravdivé, držet se ho a od něj vycházet ke sporným bodům.

6. Pokud je zřejmé, že se partner mýlí, je projevem skutečné lásky, pomoct mu nalézt cestu k poznání pravdy. (Jeden ze současníků sv. Tomáše dosvědčuje, že dokázal vyvrátit tvrzení protivníka tak, jako když někdo vede žáka.) Dialog tedy není cílem, ale prostředkem k poznání pravdy.

7. Ze závěru dialogu musí být patrné, že vítězem není ten, který dokázal pravdu, ale každý, kdo svobodně přijme pravdivý závěr. To platí v plné míře i o "poražených".

Nutno říct, že tato pravidla budou asi těžko překonána. Můžeme však doufat, že budou znovu objevena. S tím, kdo miluje pravdu, je možné vždy vést dialog.

Dialog vytváří dva
Pro dialog je příznačné, že jej vytváří dva (dia-logos). Není nutné připomínat rozšířený zlozvyk, že dotyčný vede mono-log, opíjí se svou velikostí, spokojeně přijímá své závěry, v lepším případě se diví, že druhý nic neříká. To se může pochopitelně objevit při i nejintimnějším dialogu, který nám nabízí Bůh v modlitbě. Modlíme se "buď vůle tvá" a v odpověď našeho "dialogu" zazní "buď vůle má". Pokud se nenaučíme naslouchat Bohu a podřizovat svou vůli jeho hlasu, stěží se dá očekávat, že bychom dokázali vést správný dialog s člověkem. Základní pohnutkou k dialogu je láska k druhému (k Bohu, k člověku), láska, která hledá dobro druhého, skutečné dobro založené na pravdě.

Bůh, původce dialogu
V 1. listě sv. apoštola Jana čteme: "V tom záleží jeho láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy." (1 Jan 4, 10). Tato výpověď má pro nás nesmírnou cenu: Bůh navázal s člověkem nejužší dialog, jaký je vůbec možný. Sám udělal první krok (oslovil nás jménem) a pronikl do intimní sféry života každého, který se otevře jeho hlasu. Vznik dialogu má svůj původ v lásce a dobrotě Boží. Bůh s námi komunikuje pro naše dobro, proto, aby nám ukázal cestu k pravé spáse, která není myslitelná bez jistoty, že můžeme nalézt pravdu. Bůh od nás neočekává dokonalost, nevidí v nás připraveného partnera, který je schopen komunikace na jeho úrovni. Vidí nás očima lásky a chce nám ukázat to, co máme vidět, abychom byli šťastní. Láska Boží neočekává vděčnost (to by se načekala), promlouvá k nám a vyzývá k odpovědi pro naše dobro. Tedy zcela nezištný, nesobecký, otcovský, svobodu šetřící zásah Boží do intimity našeho života. Proč? Má nás opravdu rád.

Tak, jak to dělá Bůh
Boží láska v nás vzbuzuje touhu předávat pravdu o spáse. To, že jsem věřící, je Boží dar. Mnozí tento dar nemají, jiní žijí v mylné víře, někteří víru přímo napadají a pronásledují věřící. To zajisté Bůh nechce. Nebeský Otec nám dává poslání jít až na kraj světa a získávat učedníky... (srov. Mt 28, 18-20). Mnozí lidé jako by nechtěli slyšet, zdráhají se, hledají "své" pravdy o spáse... avšak Bůh nemlčí, hledá, přichází s láskou za ztracenými ovcemi a oslovuje je. Trpělivě čeká, až budou chtít slyšet jeho hlas. Pěkně to vyjadřuje papež Pavel VI.:

"Dialog spásy je určen všem do jednoho. Neohlíží se na žádné rozdíly (srov. Kol 3, 11). Proto také náš dialog má být všeobecný, to je katolický, jak jen jsme toho schopni. Je určen pro všechny s výjimkou těch, kteří se mu raději vyhnou, nebo budou jen předstírat, že se ho chtějí účastnit." (Ecclesiam suam, III Dialog).

Bůh oslovuje člověka, předchází jeho "ano". Podobně křesťan oslovuje nevěřícího (či mylně věřícího) a trpělivě nabízí prostřednictvím dialogu pozvání k Boží spáse.

Bůh svěřil dialog spásy své církvi. To je její vlastní poslání: nabízet a šířit Kristovu spásu. Jak? Podobně jako náš Pán Ježíš Kristus: s láskou, trpělivostí, s pokorou, znalostí Otce, s touhou přivést druhé k plnosti pravdy o spáse. S dialogem, jako prostředkem k poznání vlastní cesty ke spáse.

Známky dialogu
V tomto bodě není tak důležité, jestli vedeme dialog s ateistou, nekřesťanem či odloučeným bratrem nebo sestrou. Pro každého katolíka platí stejné zásady: dialog vést s pokorou a otevřeností v katolickém duchu (to ovšem vyžaduje zakotvenost v modlitbě, ve víře a ve znalosti nauky) a mít srdce očištěné Kristovou láskou. To jsou předpoklady, aby dialog mohl vůbec začít. S tím jsou spojeny i tyto požadavky:

1. Ovzduší důvěry a svobody. Do dialogu vstupuji sice jako katolík, avšak s otevřeností pro otázky, pochybnosti či nesouhlas partnera. V žádném případě nesmí být dialog poznamenán nějakou povýšeností, že mám recept na pravdu. Oč víc jsem přesvědčen o pravosti katolické církve jako založené Kristem, o to víc by mě to mělo vést k tomu, abych dialog vedl s bázní a pokorou. Není možné nikoho nutit k přijetí víry (to nedělá ani Bůh), avšak je možné druhému pomoct odstranit předsudky anebo formulovat jeho víru či postoj k církvi. S tím souvisí i nutnost trpělivosti a ochoty druhého vyslechnout.

2. Znalost nauky a jasná formulace souvisí s vyjasněním pojmů a postojů. K tomu je potřeba vyslechnout jeden druhého a udělat si na to čas. V nemalé míře je potřeba vnitřní kázně i schopnosti argumentovat. Musíme najít společné východisko dialogu, tedy bod, ve kterém ještě panuje mezi námi shoda. Od něj teprve můžeme postupovat k momentu, kde se názorově rozcházíme. Tak zabráníme chaotickému "šermování" argumenty, přeskakování od jednoho problému k druhému. Když si vyjasníme jeden bod a dojdeme ke shodě, můžeme postupovat dále. Pokud ke shodě nedošlo, můžeme problém opustit jako momentálně neřešitelný a zaměřit dialog na jiné téma, které nevyžaduje vyřešení předchozího. Nemá však cenu potýkat se s problémem, který je jen důsledkem nějaké hlubší názorové neshody.

3. Nesmí se nikdy zeslabovat nebo vůbec přehlížet pravda. Vždyť přece jde o to dojít k pravdivým závěrům. Nebezpečí se skrývá především v postoji, že není důležité, kdo má pravdu, hlavně že si pěkně popovídáme a potom se v "lásce" rozejdeme. Takový postoj nemá s láskou mnoho společného, protože láska jde ruku v ruce s pravdou. Že dialog proběhne s rozvážností, úctou a otevřeností, by mělo být samozřejmostí.

4. Umět přijmout svou nedokonalost i dějinné "prohry" členů církve. Špatný život jednotlivých katolických křesťanů v dějinách církve je častou námitkou oponentů. Tato argumentace není sice z hlediska poznání podstaty církve tak důležitá, avšak pro dialog může být někdy nepřekonatelnou překážkou. Proto je třeba do dialogu vstupovat již s vědomím, že jsme společenstvím hříšníků (a že i já jsem hříšník) a pokusit se rozlišit, co je lidské a co je Boží. Potom může víc vyniknout Boží prvek v církvi. Právě na tomto základě se může rozvinout plodný dialog o tom, co je vlastně podstatou církve.

5. Posilovat se v tom, co nás sbližuje. Pokud se jedná o křesťany, je to především společná modlitba za jednotu církve, otevřenost vůči Božímu vedení a také prosba o světlo Svatého Ducha pro společné hledání pravdy. Buďme vděčni za vše, na čem se můžeme shodnout; třeba v etickém pohledu na řešení kriminality mládeže. Pokud to bude možné, opírat se o společné prameny víry (s odloučenými bratry třeba o Boží zjevení v Písmě svatém). Není třeba se tvářit, že nás nic nerozděluje (to by byla přece lež), není však možné plakat nad rozbitou vázou, když je potřeba ji poslepovat.

6. Svůj křesťanský postoj potvrzovat životem. Víme velmi dobře, jak vypadá trapně člověk, který vzletně mluví o tom, jak by se mělo žít a pak se objeví závažné rozpory mezi slovem a činem. To může být také na překážku dialogu. Dekret o ekumenismu nás právem napomíná:

"Katoličtí věřící ... především však musí upřímně a pozorně uvažovat o tom, co je třeba obnovit a vykonat ve vlastní katolické rodině, aby její život vydával věrnější a jasnější svědectví o učení a institucích, které jí Kristus svěřil prostřednictvím apoštolů". (UR 4)

Poznáte pravdu, a pravda z vás udělá lidi svobodné (Jan 8, 32)
Bůh je Pravda a v něm se poznáváme jako v zrcadle. Správný dialog vede k pravdě, k pravdě nedělitelné, jedné, spasitelné, kterou předal sám Bůh své církvi. Někteří vědí víc, mnozí vědí málo, je mnoho těch, kdo hledají a čekají, že poznají pravdu, která je osvobodí. Naleznou však lidi ochotné, vzdělané, zapálené, proniknuté duchem Boží pravdy a lásky? Uvědomujeme si, jakou máme povinnost a zodpovědnost? Bůh dává a nečeká, až budou lepší podmínky. Teď je doba příhodná, teď je ten den spásy. Jsme dlužni světu dialog spásy. Láska k pravdě je cestou i pro nás. Papež Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint potvrzuje tuto cestu:

"Láska k pravdě je nejhlubším rozměrem opravdového hledání plného společenství křesťanů. Bez této lásky by nebylo možné čelit objektivním teologickým, kulturním, psychologickým a sociálním obtížím, s nimiž se při zkoumání neshod setkáváme. S touto vnitřní a osobní dimenzí je nerozlučně spjat duch lásky a pokory. Lásky k mému protějšku, a pokory vůči odhalované pravdě, která může vyžadovat revizi tvrzení a postojů".

Použitá literatura:
Pieper Josef: Tomáš Akvinský, Vyšehrad 1997
Fiores, Goffi: Slovník spirituality, Karmelitánské nakl. 1999
Pavel VI.: Ecclesiam suam, Vatikánské dokumenty III, CMBF Litoměřice
Hans Buob: Povoláni k vydanosti, Karmelitánské nakl. 1995
Jan Pavel II.: Ut unum sint, Zvon 1995

Pouť důvěry na zemi

Když se v srpnu r. 1940 usadil bratr Roger jako 25letý v malé vesničce Taizé v Burgundsku, netušil, že na tento kopec budou jednou proudit tisíce mladých lidí. Ačkoli pochází sám z protestantských kořenů, přiznává, že velký vliv na jeho vývoj měla babička, která měla hluboký vztah ke katolictví. Sám popisuje své začátky: "Když jsem byl mladý, byl jsem překvapen, že je tolik křesťanů, kteří se sice odvolávají na Boha lásky, ale vynakládají přitom mnoho energie, aby zdůvodnili své námitky a spory. A uvažoval jsem: abychom přiblížili Krista jiným, co může být jasnější, než odevzdaný život, ve kterém se den co den konkrétně uskutečňuje smíření?" Záhy své rozhodnutí uskutečňuje: ujímá se za války ve svém domě uprchlíků, poté i německých zajatců. V té době se již přidali první bratři, a aniž by to původně plánovali, vzniká řeholní komunita. R. 1949 skládá sedm bratří celoživotní řádové sliby, bratr Roger píše první verzi "řeholních pravidel Taizé". V dalších letech se společenství Taizé zvětšovalo, dnes je v této komunitě přes 100 bratří, katolíků i křesťanů jiných vyznání. Vytvářejí spolu "podobenství společenství", na celý život se zavazují k celibátu a k společnému životu. Pocházejí z více než dvaceti národů, z pěti světadílů, živí se výlučně svou prací. Povoláním komunity v Taizé je usmiřování křesťanů. Nejde však o účel sám o sobě, ale o to, aby se křesťané stali jakýmsi kvasem usmiřování mezi lidmi, nositeli důvěry mezi nimi, šiřiteli pokoje.

Koncem padesátých let začala do Taizé přicházet mládež ve větším počtu. Každý týden po celý rok, hlavně v letních měsících, se tisíce mladých z pěti světadílů vydávají sem na malý kopec mezi Cluny a Maconem. Hlavní program při nich tvoří společná modlitba třikrát denně v chrámu Smíření, který se podle potřeby rozšiřuje velkými celtovými nástavbami. Každé ráno vedou bratři biblické úvody, kde přivádějí mladé lidi k pramenům víry. Ti pak ve skupinkách diskutují o svých zkušenostech, o svém prožitku Boží skutečnosti. Nechybí ani prostor pro společnou zábavu. Různorodost jazyků je menší překážkou, než bychom si mohli myslet.

Ti, kdo se v Taizé setkali na stejné cestě, ve stejném hledání, odnášejí si domů vzájemně sdělené zkušenosti a předávají je dál. Nevytvářejí organizované hnutí, všichni jsou povoláni, aby se angažovali ve svém prostředí a v něm aby vytvářeli ovzduší důvěry. Mohou hledat cestičky smíření ve svém městě, ve své vesnici, navštěvovat jednotlivce, skupiny, společenství, modlit se s nimi, objevovat různé hodnoty v každém jednotlivci, v každém společenství, vyznání i v různých národech.... Je to jakoby celoživotní pouť.

Bratři z Taizé pořádají vždy koncem prosince Evropské setkání mladých. Na 80 tisíc mladých lidí z celé Evropy se společně modlí, sdílí život ve farnosti a společným přemýšlením a rozhovory objevují, že mír i důvěra mezi velmi rozdílnými lidmi jsou možné. Tato pětidenní zastávka na "Pouti důvěry na zemi" je pro mnohé důležitým impulsem k další cestě.

"Kým jsi, malá komunito? Nástrojem k prosazení určitého cíle? Ne, to nikdy. Skupinou lidí, kteří se shromáždili, aby byli silnější? Ani to ne. Že bychom vedli společný život proto, abychom se spolu lépe cítili? Ne, to by měla komunita cíl sama v sobě. Být šťastni, ano, jistě, ale v obětování svého života. Kým jsi, malá komunito? Jsi podobenstvím společenství, prostým odrazem toho jediného společenství, jímž je Tělo Kristovo, jeho církev, a tím také kvasem v lidské rodině. K čemu jsi povolána? Jít dál a stále znovu objevovat zázrak lásky v každodenním odpouštění, v důvěře srdce, v pokojném pohledu na ty, kteří jsou nám svěřeni."

Bratr Roger

Církevní dokumenty o ekumenismu

Ekumenické úsilí není úkolem jen některých vybraných údů církve (hierarchie, teologů, ekumenických rad a komisí apod.), má se do něj zapojit každý křesťan. K nejdůležitějším prostředkům sjednocování křesťanů řadí církev obnovu sebe sama, obrácení srdce, společnou modlitbu, vzájemné poznání a ekumenické vzdělání. V celém procesu sjednocování pak klade velký důraz na společné hledání pravdy, na věrnost a lásku k pravdě a na nedotknutelnost pokladu víry, který byl Bohem církvi svěřen. V otázce víry je kompromis protikladem Boha, jenž je Pravda; smíření, k němuž by došlo za cenu pravdy, by bylo falešné, odporovalo by Boží přirozenosti.

Na cestě k jednotě bychom se neměli jen nechat vláčet davem, církev se má k cíli, v němž všichni budou jedno, přibližovat také za pomoci našich krůčků. Nemusí se z nás zrovna stát věhlasní ekumeničtí aktivisté, zcela postačí, budeme-li v plnosti žít duchovní život. Opravdový duchovní život totiž nemůže být neekumenický. A z druhého konce: ekumenické úsilí, které by nebylo vybudováno na skále plně rozvinutého duchovního života, nemůže nést dobré plody.

Zkusme tedy podpořit úsilí o jednotu prohloubením vlastního duchovního života: vytrvalejší modlitbou, dobrovolným pokáním za hříchy proti jednotě, zlepšováním svého vztahu k bližním, abychom je opravdově milovali a přáli jim nejvyšší dobro, prohlubováním ducha služby, ochoty naslouchat a také poznáváním pravdy studiem a rozjímáním. Zvláště posledně jmenovaný prostředek duchovního života i ekumenismu je velmi důležitý, vždyť cesta k jednotě není ničím jiným než cestou k Pravdě a dialog není možný bez dobré znalosti vlastního východiska. Pokud jde o studium, můžeme začít např. tím, že se seznámíme právě s církevním učením o ekumenismu. Tomuto tématu se věnuje jednak II. vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, jednak Jan Pavel II. v encyklice o ekumenickém úsilí Ut unum sint. Téma je pak vzhledem ke své souvislosti s dalšími zásadními tématy církevního učení a života zmiňováno i v některých dalších dokumentech.

Dokumenty II. vatikánského koncilu

• Dekret o ekumenismu (Unitatis redintegratio) hlavní koncilní dokument o ekumenismu
• Věroučná konstituce o církvi (Lumen gentium) čl. 13, 15, 17
  Téma ekumenismu je zde zmiňováno v souvislosti s církevním učením o všeobecnosti, katolicitě Božího lidu a dále v souvislosti s misijním posláním církve.
  "Ke katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse." (LG 13)
• Dekret o misijní činnosti církve (Ad gentes) čl. 6, 15, 16, 36
  Misijní a ekumenické aktivity jsou spolu těsně svázány. Misijní úsilí musí být doprovázeno úsilím o sjednocení křesťanů; rozdělení křesťanů totiž znehodnocuje hlásání evangelia a pro mnohé lidi je překážkou na cestě k víře.
• Dekret o katolických východních církvích (Orientalium Ecclesiarum) čl. 2430
  Katolické východní církve jsou také povolány k ekumenickému úsilí. Dekret stanovuje zásady jejich specifického ekumenického působení, které je dáno jejich častějšími a těsnějšími kontakty s bratry z odloučených církví.
• Deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae)
  Ekumenické aktivity musí plně respektovat právo člověka na náboženskou svobodu. Pravda nesmí být člověku vnucována, má se prosazovat silou pravdy samé. Žádný člověk nesmí být nucen k přijetí víry, víra je darem Božím a vyžaduje svobodné přijetí. "Kristovo království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje." (DH 11)
• Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate)
  Úsilí o jednotu křesťanů přerůstá v úsilí o sjednocení všech lidí. Všechny národy tvoří jedno společenství, mají společný původ a společný cíl, Boha. Církev před sebou vidí úkol podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a národy. Důležitým prostředkem tohoto úsilí je dialog a spolupráce se stoupenci jiných náboženství. "Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je Řcesta, pravda a životť (Jan 14, 6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou." (NAe 2)

Ostatní dokumenty

• Encyklika Jana Pavla II. Vykupitel světa (Redemptor hominis) z r. 1979, čl. 6-8, 11
  Vykupitel člověka, Ježíš Kristus, je středem vesmíru a dějin. Pro každého člověka je cestou do Otcova domu. Ekumenické úsilí nesmí tuto pravdu zastírat, naopak, církev musí neustále, tedy i ve svých ekumenických aktivitách, upínat svůj zrak na Krista, neboť jedině v něm je spása. "Církev prožívá tajemství Krista, bez ustání z něho čerpá a ustavičně hledá cesty, jak přiblížit toto tajemství svého Uči tele a Pána lidskému pokolení, tj. kmenům i národům, jednotlivým generacím, jak po sobě následují, i každému člověku zvlášť." (RH 7)
• Encyklika Jana Pavla II. o stálé platnosti misijního poslání (Redemptoris misio) z r. 1990, čl. 49, 50, 55-57
  Tato encyklika, stejně jako koncilní dokument Ad gentes, upozorňuje na souvislost misijních a ekumenických aktivit; bratrskou spolupráci křesťanů a snahu o všeobecné smíření řadí k důležitým prostředkům misijního působení. Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na jubilejní rok 2000 (Tertio millennio adveniente) z r. 1994, čl. 24, 25, 34, 37, 41, 55 Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí k zvýšení úsilí o sjednocení křesťanů, ke zpytování svědomí především v oblasti hříchů proti jednotě a k rozšíření ekumenických iniciativ. Tématu ekumenismu byl věnován první přípravný rok 1997, rok Krista, třetí rok 1999, rok Otce, byl chápán také jako pobídka k zahájení dialogu mezi náboženstvími. Ekumenický a univerzální rozměr svatého jubilea bude zdůrazněn setkáním všech křesťanů "v duchu bratrské spolupráce a s vděčnou otevřeností vůči náboženstvím, jejichž zástupci se budou chtít připojit ke společné radosti všech učedníků Kristových." (TMA 55)
• Encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí (Ut unum sint) z r. 1995
  viz článek Aby jedno byli (T. Machula) Amen 7-8/97

Další doporučená literatura
KKC 816-822, 855
K. Skalický: Ekumenismus na Druhém vat. koncilu, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1997

zpracovala D. Kopecká

Křesťanské vyznání víry v živého Boha

Se všemi našimi bratry a sestrami křesťany vyznáváme, že Jediný Bůh je Otec, který je nad každým a nade vším,
Syn, který je blízký každému a všemu, a Duch svatý, který je v každém a ve všem.
Vyznáváme, že třikrát svatý Bůh je Tajemství nekonečnosti a blízkosti, Společenství a Sdílení, Něžnosti a Spravedlnosti.
Spolu s našimi bratry a sestrami judaisty vyznáváme, že Bůh je Stvořitel vesmíru, a že je Svatý. A na rozdíl od nich vyznáváme, že se Stvořitel stal tvorem, a že Svatý se vtělil.
Spolu s našimi bratry a sestrami muslimy vyznáváme, že Bůh je Všemohoucí, Dokonalý a Nesmrtelný. A na rozdíl od nich vyznáváme, že Všemohoucí přijal zranitelnost, Dokonalý nesl naše nedokonalosti a Nesmrtelný skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení přetvořil naši smrtelnost.
Spolu s našimi bratry a sestrami hinduisty vyznáváme, že Bůh je nepopsatelná Jedinost. A na rozdíl od nich vyznáváme, že jeho Jedinost je mnohočetná, a že mnohotvárný svět se v této Jedinosti nerozplývá.
Spolu s našimi bratry a sestrami buddhisty vyznáváme, že Poslední skutečnost je nevyjádřitelná. A na rozdíl od nich vyznáváme, že Nevyjádřitelný se vyjádřil ne jako neosobní velké Prázdno, ale jako Osobnost, která se úplně vydala.
Také se všemi východními náboženstvími vyznáváme, že Bůh je Ticho a Vanutí dechu. Spolu s judaismem a islámem vyznáváme, že Bůh je Slovo. A na rozdíl ode všech vyznáváme, že Bůh je zároveň Ticho i Slovo i Dech: Otec a Syn a Duch svatý, že Pramen ticha se stal Slovem, Slovo se stalo tělem a skrze Dech Slova se může každé tělo stát oživeným slovem ke chvále Boha.
Spolu s našimi bratry a sestrami, lidmi dobré vůle, kteří nevyznávají žádné náboženství, vyznáváme, že práva muže a ženy jsou nezcizitelná. A na rozdíl od nich vyznáváme, že člověk je Božím obrazem.
Spolu s apoštolem Pavlem a všemi křesťany všech dob vyznáváme božství, vtělení, smrt, vzkříšení a povýšení Ježíše, Božího Syna, Mesiáše, který přišel a znovu přijde.
Toto společné vyznání nám dává hlubokou radost.

Shafique Keshavjee

(přeložila S. Prokopa Tomášková OSU)

Stručný přehled křesťanských církví

Původně se jediná církev Kristova realizovala jako společenství jednotlivých místních církví. Pojítkem mezi nimi byla Petrova služba a kolegialita biskupů. Mezi jednotlivými společenstvími byly rozdíly v liturgii, ve výkladu pravd víry a v organizaci. To nepřekáželo až do té doby, kdy tyto rozdíly přerostly v herezi a schizma. K přerušení jednoty došlo nejprve u některých východních církví v souvislosti s formulováním nauky o Nejsvětější Trojici a o Vtělení. Je to skupina tzv. starých východních církví. Část z nich navazuje na monofyzitské učení (syrojakobitská, koptická, etiopská, arménská církev), další jsou nestoriáni (asyrská ortodoxní církev). Dříve k nim patřili ještě libanonští maronité, kteří byli zastánci monoteletismu. V 11. stol. dochází k oddělení pravoslavných církví, v 16. století dochází k rozkolu v důsledku "reformace", a tak vznikají protestantské církve, které se v následujících staletích štěpí na velké množství denominací. V nové době se od katolické církve oddělují starokatolíci a některé národní církve, u nás je to Církev československá husitská. Vznikají též společenství spojující křesťanství s prvky jiných náboženství. Některé vykazují znaky sekty. Skupinám, které jsou u nás výrazněji zastoupeny, se budeme věnovat samostatně.

Pravoslaví
K rozkolu došlo původně z důvodu bohoslužebných rozdílností. Později se k němu přidala i věroučná rozdílnost, protože Západ šel dál v rozvíjení dogmatického učení, kdežto Východ ustrnul na nauce formulované prvními sedmi koncily. Zvláště článek filioque (...který z Otce i Syna vychází) přidaný Západem do nicejsko-cařihradského vyznání víry považují někteří pravoslavní za bludný, ačkoliv toto učení lze najít i u pravověrných východních autorů. Pravoslaví vstoupilo do českých zemí v minulém století a navázalo zde na starobylé kontakty s křesťanským Východem sahající až do doby cyrilometodějské.

Starokatolická církev
Vznikla v německé jazykové oblasti krátce po Prvním vatikánském koncilu (1869-70) jako nesouhlasná reakce na dogma o papežské neomylnosti. Jinak jsou věrouka i liturgie prakticky stejné jako v církvi katolické, s tím, že někteří aplikují dokonce i katolickou liturgickou reformu po Druhém Vatikánu, jiní se přidržují předreformního ritu. U nás vznikla starokatolická církev v německých oblastech severních Čech a Moravy se sídlem ve Varnsdorfu. Po vysídlení Němců se katedrálním městem stala Praha a starokatoličtí věřící jsou převážně české národnosti.

Církev československá husitská
Po první světové válce se prosadila snaha založit národní církev, která by navazovala na česko-slovenské reformní tradice. Byla založena v r. 1920 jako církev československá a od té doby prošla bouřlivým naukovým vývojem, od téměř nekřesťanských pozic v počátcích až po relativní blízkost protestantismu nebo katolicismu. Nejdůležitější roli sehrála husitská tradice, proto se také v roce 1971 dostala i do názvu této denominace. Bohoslužby jsou velmi podobné katolickým, včetně teoreticky uznávaných sedmi svátostí, jsou zde ale i prvky křesťanského Východu.

Tradiční protestantské církve
Jsou to ty, které bezprostředně navazují na činnost Martina Luthera (1483-1546), Huldrycha Zwingliho (1884-1531) a Jeana Calvina (1509-1569), tedy iniciátory tzv. druhé reformace. U nás se jim také říká církve evangelické. (Přímé dědictví první reformace, např. husitství a valdenství, v českých zemích nemáme. Na pomezí první a druhé reformace stojí dnešní Jednota bratrská.) Klasickými znaky protestantského vyznání jsou: Písmo svaté (bez deuterokanonických knih) jako jediný pramen zjevení ("sola Scriptura"), důraz na spásu pouhou milostí ("sola gratia"), nikoliv skutky, ale pouhou vírou v Ježíše Krista ("sola fide"). Charakteristický je také zredukovaný počet svátostí, zjednodušená bohoslužba a církevní struktura. Pro přehlednost uvádíme zjednodušenou chronologickou tabulku vzniku jednotlivých protestantských denominací v našich zemích:

Ostatní protestanté a společnosti na pomezí křesťanství
Svobodné reformované církve (kongregacionalisté): vycházejí z kalvínské reformace. Kongregacionalistické zřízení spočívá v tom, že každý sbor je natolik samostatným celkem, že o něm lze mluvit jako o samostatné církvi. Konference delegátů jednotlivých sborů má za úkol pouze vymezit společný věroučný rámec, ve kterém se smějí věřící pohybovat. Správní moc tento orgán nemá. Členem těchto církví se člověk nestává křtem, ale veřejným vyznáním svého obrácení. Sbor bdí nad dodržovaním pravidel křesťanského života svých členů a poklesky trestá sankcemi, někdy i vyloučením. Rozeznává mezi přípravnými a plnoprávnými členy, přičemž jen ti druzí mají přístup k večeři Páně. Tuto linii u nás představuje Církev bratrská. Baptisté: pocházejí z anglické reformace. Křtu musí předcházet osobní víra a vyznání, proto křtí až v dospělosti a jen takový křest považují za platný. Nejvíce jsou rozšířeni v USA, v Rusku a na Ukrajině. První sbor u nás byl založen r. 1885. Metodisté: oddělili se od anglikánů. Od ostatních protestantů se liší důrazem na osobní posvěcování, ke kterému je potřeba kromě milosti a víry také spolupráce člověka. Tímto metodickým úsilím o vlastní posvěcení, kterým jsou blízcí katolické nauce, si také vysloužili svůj původně pejorativní název. Metodisté vyvíjejí velké sociální a misijní úsilí. V Čechách začali působit v roce 1920 (jako americká misie). Metodistickým tradicím je blízká Armáda spásy. Je organizována vojenským způsobem a jejím cílem je sociální pomoc a misie. Letniční církve: zakládají své vyznání na osobním prožitku působení Ducha svatého. Zdůrazňují přítomnost a nutnost charismat - mluvení jazyky, uzdravování, proroctví atd. Samotné hnutí se považuje za nadkonfesijní a projevuje se také uvnitř tradičních evangelických i katolických církví. Mezi protestantské letniční sbory patří u nás např. Voda života, Nový život, Ježíš přijde, Sbor Božího slova, Křesťanské společenství. Některé z nich mají rysy sekty, tzn. manipulace s lidským vědomím. Umožňuje jim to právě "charismatický" projev, který může být často spíše davovou psychomanipulační praktikou než působením Ducha svatého.

Křesťanské sbory: vznikly jako snaha o viditelné společenství jediné Kristovy církve. Odmítají konfesijní rozdělení i struktury církve. Považují za autentického křesťana toho, kdo se drží "zásad evangelia", neznají jiné "členství". Adventisté sedmého dne: odštěpili se od baptistů v polovině 19. stol., od nichž přejali nutnost osobního obrácení jako předpokladu křtu (vždy ponořením). Zdůrazňují brzký druhý příchod Ježíše Krista. Zavazují své členy k zachovávání některých starozákonních předpisů, např. svěcení soboty, čisté a nečisté pokrmy. Členové odevzdávají desátek z příjmů. Jejich poslání je výrazně misijní. Společnosti na pomezí Některé náboženské společnosti mají sice historické nebo myšlenkové vazby na křesťanství, nicméně jeho podstatné prvky jsou okleštěny. Také zde se často setkáváme s prvky sektářství. Patří k nim mimo jiné: Mormoni (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů): byli založeni v Americe r. 1830 a věří, že dějiny starozákonního Božího lidu pokračovaly odchodem deseti severních kmenů Izraele do Ameriky, v mužských příslušnících této společnosti pokračuje Áronovo a Melchisedechovo kněžství. Mají několik chrámů, které jsou pro cizí nepřístupné, ale obvyklá shromáždění jsou naopak misijní. Ospravedlnění a křest chápou jinak než křesťané a s jinými denominacemi neudržují žádné kontakty.

Moonovci (Církev sjednocení): založil je Korejec Sun Myung Moon, který se považoval za pokračovatele nepodařeného Kristova díla. Mísí se tu orientální prvky s křesťanstvím, ale podstatné prvky křesťanství jsou popírány. Tato společnost se u nás v poslední době až nebezpečně rozrůstá. Unitáři: považují se za nadkonfesijní duchovní společnost, jejímž cílem je "integrální vědomí lidstva". Mísí prvky všech vyspělých náboženských systémů a spatřuje v nich vyšší jednotu. Ježíše staví naroveň ostatním "probuzeným" zakladatelům světových náboženství. U nás jsou skromně zastoupeni. Antroposofická společnost (Obec křesťanů): také spojuje prvky mnoha myšlenkových a náboženských systémů. Narozdíl od unitářů má bohatý ritus, v němž je obdoba křtu i eucharistie. Zakladatelem je Němec Rudolf Steiner (přelom století). S tímto systémem souvisí tzv. valdorfské školství. Hnutí grálu: považuje tělesný svět za neskutečný, kombinuje nejen prvky křesťanství a jiných náboženství, ale i parapsychologické jevy a středověké legendy o grálu, číši s Kristovou krví. Svědkové Jehovovi: jsou neznámější a nejrozšířenější "společností na pomezí" u nás i ve světě. Vydávají v mnoha jazykových mutacích časopis Strážná věž. Jejich věrouka podléhá vývoji, ale v zásadě popírá všechny podstatné prvky křesťanské víry: Kristovo božství, Trojici, vykoupení, existenci duše. Výrazné je jejich učení o věčnosti, která je pouhou obnovou zdejšího světa. Druhý příchod Krista nastal v roce 1914, a v dohledné době se čeká konečná bitva u Harmaggedonu. O jehovistech zvláště platí, že diskuze s nimi nemá valný výsledek, zvláště pak ne o jednotlivých bodech jejich učení, protože právě na takové rozhovory mají nacvičené celé sekvence otázek a odpovědí a nad svými odpověďmi samostatně nepřemýšlejí. Osvědčuje se vytrhnout je z jejich naučených schémat nějakou pro ně neobvyklou otázkou, např: "Jak víte, že zrovna vy a vaši vůdcové vykládáte Bibli správně? Proč zrovna vám máme věřit, když existuje mnoho jiných výkladů, které tomu vašemu odporují?" Na tomto pro ně tenkém ledě spíše zapřemýšlejí o základech své víry, než kdybychom se jim pokoušeli vyvracet jednotlivá tvrzení.

podle: A. Lang: Církev, sloup a opora pravdy, Velehrad, Olomouc 1993

Sdílení svátostí mezi křesťany

Damián Němec OP

Křest
Hovoříme-li o sdílení svátostí mezi křesťany, je samozřejmě nutné, aby ti, mezi kterými jsou svátosti sdíleny, byli platně pokřtěni. Následující zásady ukazují, kdy je možno předpokládat platnost křtu a kdy ne v případě, že křesťan jiného vyznání chce konvertovat ke katolické církvi nebo sdílet její svátosti.

A. Předpokládá se platnost křtu uděleného v katolické církvi nebo v církvi, s níž má katolická církev na daném území uzavřenu dohodu o vzájemném uznávání platnosti křtu (tzv. dohodová církev). Tato dohoda v České republice byla uzavřena 23. 11. 1993 s Českobratrskou církví evangelickou a 25. 1. 1994 s Československou církví husitskou. V tomto případě se tedy předpokládá, že křest byl udělen platně, pokud v konkrétním případě není jiný důvod k pochybnosti. Případná pochybnost se odstraňuje novým křtem udělovaným pod podmínkou: "nejsi-li pokřtěn, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého".

B. Pokud se jedná o církev, s níž tato dohoda neexistuje, je nutné se řídit věroukou a svátostnou praxí dané církve. Jde-li o církev či církevní společnost s náležitou věroukou a svátostnou praxí týkající se křtu, postupujeme obdobně jako u křtu v katolické církvi a v tzv. dohodové církvi. Sem spadají nepochybně pravoslavné církve, ale i další u nás například Českobratrská církev evangelická v době před uzavřením této dohody, církev anglikánská, starokatolická, baptisté, adventisté, od určité doby i Československá církev husitská před uzavřením zmíněné dohody.

C. Dalším případem je, že jde o církve či církevní společnosti s nejasnou věroukou ohledně křtu či s nenáležitou svátostnou praxí, kde se nedá spolehnout na to, že je křest platně udělený. V tomto případě se předpokládá neplatnost uděleného křtu a křtí se znova podmínečně. Zcela výjimečně, pokud je náležitá věrouka a v tomto jednotlivém případě je prokázána i náležitá svátostná praxe, jsme s to dokázat platnost křtu.

D. Existují náboženské společnosti, které jsou jistě nekřesťanského charakteru, kde neplatnost křtu vyplývá z nedostatečné věrouky, především z nedostatečného vyznání víry ohledně Nejsvětější Trojice (např. svědkové Jehovovi). Někdy dokonce kongregace pro nauku víry konstatuje oficiálně neplatnost křtu udělovaného v takové náboženské společnosti, byť jsou po vnější stránce splněny vnější znaky křtu (např. společnost antroposofistů). V tomto případě nepředpokládáme ani možnost, že by křest byl udělen platně. Velmi komplikovaná je situace v Československé církvi husitské. Tato církev zpočátku ve 20. letech prošla tzv. unitářskou krizí, kdy nevyznávala víru v božství Kristovo a božství Ducha svatého. Tato situace se začala značně měnit po druhé světové válce a vyvrcholila tím, že na základě všeobecného přijetí vyznání víry v Nejsvětější Trojici a náležitého závazku uplatňování praxe křtu byla Československá církev přijata roku 1961 do světové rady církví. V lednu 1994 pak byla uzavřena dohoda mezi ní a katolickou církví o vzájemném uznávání křtu. Jde tu tedy o postupný přechod z jedné kategorie do druhé. Před rokem 1961 jde o církev, u níž nelze předpokládat náležitou věrouku či svátostnou praxi (viz C), proto byl v případě konverze ke katolické církvi zásadně křest znovu udělován podmínečně. Od roku 1961 by bylo možné ji teoreticky považovat za církev s náležitou věroukou a svátostnou praxí, ale změna praxe církve probíhala velmi pozvolna, takže s větší jistotou to platí až od 70. let. Od té doby bychom tedy předpokládali platnost křtu a dokazovali opak (viz B). Od roku 1994, kdy byla uzavřena dohoda o vzájemném uznávání křtu, se můžeme spolehnout na platnost křtu udělovaného v Československé církvi (viz A).

Manželství
Další svátostí, kterou mohou si navzájem udělovat katoličtí a nekatoličtí křesťané, je manželství. Podle katolické nauky není udělovatelem svátosti manželství ten, kdo při něm asistuje, ale sám muž a žena, kteří do manželství vstupují. Pod pojmem smíšené manželství rozumíme manželství mezi dvěma osobami pokřtěnými, ale různého křesťanského vyznání. Protože by však manželé měli být co nejtěsněji spojeni i v oblasti víry, je lepší, aby byli snoubenci stejného vyznání. Pro případ sňatku mezi katolickým křesťanem a křesťanem jiného vyznání je potřebná předmanželská příprava, pokud možno s kontaktem či dokonce za spoluúčasti nekatolického duchovního. Tato problematika však pro svou rozsáhlost bude probrána podrobně později v některém z dalších čísel časopisu Amen. Co se týče svědků při uzavírání manželství, nic nebrání tomu, aby při uzavírání manželství v katolické církvi byly svědky i osoby patřící k jiné církvi či církevní společnosti a zrovna tak aby katolíci byli svědky při uzavírání manželství v jiných církvích či církevních společenstvích a to ovšem za samozřejmé morální podmínky, že se tu bude jednat o platné manželství z pohledu katolické církve, tedy o manželství osob, které nejsou vázány dřívějším platným manželstvím, a osob, které vstupují do manželství s jeho náležitými podstatnými vlastnostmi (nerozlučitelnost a životní věrnost). Z pohledu katolické církve není žádnou překážkou, aby svědkem při uzavírání manželství byla dokonce osoba jiného náboženství než křesťanského, například muslim nebo žid anebo i osoba nevěřící.

Udělování a přijímání ostatních svátostí
Některé svátosti mají nezastupitelný význam pro spásu člověka a pro jeho duchovní život, a právě z tohoto důvodu mohou být výjimečně udělovány i mezi křesťany jiných vyznání. Jedná se o svátost eucharistie (zvláště svaté přijímání), svátost pomazání nemocných a svátost smíření.

A. První situace se týká katolíků, kteří nemají dostatečnou možnost přistoupit ke katolickému udělovateli a žádají o přijetí svátostí u nekatolických udělovatelů. Zde jsou zásadní podmínky jak teologické, tak disciplinární. Z teologických důvodů je především nutno vyloučit indiferentismus, lhostejnost, mít tedy na paměti, že nejde o shodnou situaci, jako kdyby to byl katolický udělovatel. Disciplinárním důvodem pro přijetí svátostí je fyzická či morální nemožnost obrátit se na katolického udělovatele (fyzickou nemožností se rozumí skutečná nedosažitelnost katolického udělovatele, morální nemožností se míní situace, kdy katolický udělovatel je sice přítomen, ale ze závažných morálních a osobních důvodů není možné se na dotyčného obrátit pro přijetí svátosti, např. ke zpovědi z důvodu, že kněz sám byl spolupachatelem hříchu).

Svátost smíření, eucharistie a pomazání nemocných je možno přijmout od nekatolického udělovatele pouze tehdy, jestliže jsou v dané církvi tyto svátosti platně udělovány, což samo o sobě předpokládá platné kněžství. Vezmeme-li to prakticky, jedná se bezpochyby o pravoslavné církve (avšak ne každá pravoslavná církev je ochotna udělovat tyto svátosti někomu jinému než pravoslavným křesťanům). Z ostatních církví u nás má platné kněžství starokatolická církev (neplatí to však beze zbytku o všech starokatolických církvích na celém světě). U anglikánské církve nelze tuto platnost s dostatečnou jistotou předpokládat, alespoň v současné situaci.

B. Dalším případem je udělování těchto tří svátostí katolíky pravoslavným křesťanům. Protože mezi pravoslavnými a katolíky existuje shoda víry o těchto svátostech, předepisuje církevní právo pouhé dvě disciplinární podmínky:

1. Sami o udělení svátosti požádají. To je snaha zabránit proselytismu - získávání jiných křesťanů prostřednictvím svátostí, jakémusi "lákání na svátosti".

2. Musí být pro přijetí dané svátosti řádně disponováni. Vidíme tedy, že podmínky pro pravoslavné křesťany jsou poměrně jednoduché.

C. To však neplatí o udělování těchto tří svátostí katolíky ostatním křesťanům, tedy jiným než pravoslavným. Protože zde neexistuje shoda v nauce o těchto svátostech a nauce o kněžství vůbec, musí být splněny podstatně náročnější podmínky.

1. Teologická podmínka: tito křesťané před přijetím dané svátosti vyznají katolickou víru ohledně té svátosti, kterou hodlají přijmout. Není dovoleno udílet svátosti někomu, kdo je chápe ve značně odlišném smyslu. Musí tu být jednota ve víře, aby došlo ke vzájemnému setkání v úmyslu udělovatele a příjemce svátosti.

2. Podmínky disciplinárního charakteru pro přijímající:

a) fyzická nebo morální nemožnost obrátit se na udělovatele ze svého společenství

b) sami o udělení svátosti požádají

c) jsou řádně připraveni

d) zcela výjimečně nouzová situace tedy v nebezpečí smrti anebo v jiné závažné nutnosti posuzované podle pokynů diecézního biskupa nebo biskupské konference. Tyto pokyny by měly být stanovovány pokud možno po konzultacích s představiteli nekatolických církví a církevních společenství. U nás byly tyto pokyny zveřejněny v minulém roce v diecézních oběžnících; jedná se např. o situaci ve věznicích.

Vzájemná účast na bohoslužbách
A. Zde je opět situace podstatně disciplinárně jednodušší pro pravoslavné křesťany. Katolíci při slavení pravoslavné mše svaté, a naopak, mohou na vyzvání celebranta číst čtení. V případě jiných bohoslužebných úkonů jsou tu širší možnosti. Je doporučena společná účast na recitaci či zpěvu žalmů, responsorií a písní, na základě vyzvání je dovoleno přečíst čtení lekcí z Písma svatého a mít promluvu, a to oboustranně: katolíci u pravoslavných i pravoslavní u katolíků.

B. V případě ostatních křesťanů jsou předpisy přesnější a přísnější. Účastní-li se tito křesťané na katolické mši svaté, mohou číst jednu z lekcí, ale tentokrát pouze na základě předchozího výslovného povolení katolického diecézního biskupa. V případě jiné než mešní bohoslužby se mohou nekatolíci účastnit opět na žalmech, responsoriích, písních, na vyzvání celebranta i číst lekci, případně promlouvat. Totéž mohou v případě jiné než eucharistické bohoslužby konat i katoličtí křesťané v těchto církvích či církevních společenstvích. Pokud by se ale měli účastnit na jejich eucharistické bohoslužbě, kde je problematické samotné pojetí eucharistie, měl by dát povolení diecézní biskup.

Bohoslužebné prostory
A. Ekumenický direktář zdůrazňuje, že katolický bohoslužebný prostor, tedy především katolický kostel, je určen výlučně pro katolickou bohoslužbu. Jenom výjimečně na základě povolení diecézního biskupa, je-li to opravdu nutné, může sloužit jako bohoslužebný prostor i pro nekatolické církve či církevní společnosti. V tom případě je jim možné také samozřejmě zapůjčit liturgické potřeby. Je však třeba dbát na to, aby byla zajištěna náležitá náboženská úcta, především k eucharistii.

B. Slavení mše svaté v nekatolickém bohoslužebném prostoru je dovoleno pouze na základě povolení diecézního biskupa či místního ordináře, a to pouze při vyloučení pohoršení věřících.

C. Především v nových čtvrtích velkoměst bude asi brzy aktuální směrnice pro dlouhodobé společné užívání nebo dokonce vlastnění bohoslužebného prostoru dvěma či více církvemi či církevními společenstvími. Tuto skutečnost smí povolit diecézní biskup na základě zásad schválených biskupskou konferencí či Apoštolským stolcem. Je potřeba vždy uvážit otázku uchovávání Nejsvětější svátosti a náležité úcty vůči ní. Lze to řešit například několika oddělenými kaplemi či jednou přístupnou kaplí nebo odděleným prostorem, který bude určen pro uchovávání a uctívání Eucharistie.

Ekumenický direktář z 25. 3. 1993, vydal Sekretariát ČBK pro vnitřní potřebu, Praha 1995. Čl. 92-101, 116-160 CIC x842, 844, 933

Ptali jste se na sekty

Často se mluví o nebezpečí sekt a nových náboženských směrů. Slovem "sekta" se však označují velmi rozdílné věci. Co se vlastně slovem "sekta" myslí a jaké nebezpečí zde hrozí? Je pravda, že slovo sekta se používá velmi volně a má mnoho významů. Pro lepší přehlednost si význam slova sekta můžeme rozdělit do tří bodů. Pomůže nám k tomu rozdělení používané v antropologii pro člověka - na tělesnou, duševní (psychickou) a duchovní (spirituální) rovinu:

1. "tělesné" hledisko: V tomto významu se jedná o charakteristiku určité společnosti podle viditelných (tělesných) znaků. Obvykle se tak jako o sektě mluví o společnosti, která je malá, uzavřená, skrytá. V tomto smyslu se toto slovo občas spojuje s malými protestantskými denominacemi. Leckde se lze dočíst, že prvotní křesťanská církev byla v apoštolské době sektou uvnitř židovství apod. Vidíme, že tento význam slova sekta nevypovídá vůbec nic o hodnotě či nebezpečnosti dotyčné společnosti. Řada náboženských společností označovaných za evidentní sekty, např. Moonova Církev sjednocení nebo Svědkové Jehovovi navíc mají velký počet členů a v tomto slova smyslu by do významu pojmu sekta vůbec nespadaly. (Ukázkou použití tohoto významu může být Mezinárodni katolický Report, který jednou použil slovo "sekta" na adresu Starokatolické církve s odůvodněním, že není velká.)

2. duchovní hledisko: Zde se nabízí považovat za sektu každou společnost, která není na té zcela správné cestě k Bohu, a která tím ohrožuje spásu svých členů. To by však v posledku znamenalo prohlásit za sektu všechno, co je za branami křesťanství, nebo dokonce katolické církve. V tomto smyslu tedy také není vhodné mluvit o sektách. Můžu mít výhrady k islámu, buddhismu či třeba evangelické církvi, můžu být přesvědčen, že jim více nebo méně chybí, ale asi je nelze považovat za sekty. (Příkladem takového chápání slova sekta může být kniha T. Novotného "Přicházejí", kde je vedle evidentních nebezpečných sekt jmenován islám.)

3. psychické hledisko: Konečně se dostáváme k tomu důležitému a podstatnému. Primární nebezpečí sekt není v jejich "partyzánské struktuře" ani v bludech, ale v psychické manipulaci. Nebezpečí pro duchovní život a pro spásu jsou zde ovšem také, ale samotná bludnost učení či životní praxe ještě nedělá náboženskou společnost sektou. Hnutí Haré Krišna má hinduistické kořeny stejně jako nějaký ašram. Obojí je tedy pro křesťana falešným učením. Společenství zbožných hindů však neničí lidskou přirozenost člověka, nebere svobodu a vlastní odpovědnost. Takového společenství si lze vážit a lze se dokonce lecčemu přiučit, přestože nesouhlasím s obsahem jejich víry. Haré Krišna však sektou je ne pro svůj hinduistický původ, ale protože psychicky manipuluje. Dělá své členy nesvobodnými, buduje v nich vnitřní bariéry proti okolnímu světu. Jinými slovy dochází k brainwashingu, tedy k tzv. vymývání mozků. S normálním buddhistou či muslimem si lze popovídat, pohádat se, diskutovat, neboť svobodně myslí. S příslušníkem Církve sjednocení, Haré Krišna nebo Svědků Jehovových se však diskutuje těžko. Za chvíli totiž zjistíte, že vás v podstatě neposlouchají, lépe řečeno poslouchají, ale neobtěžují se zaujmout opravdu svůj vlastní postoj. Když se setkáte se třetím, čtvrtým, pátým... příslušníkem téže sekty, začínáte se nudit. Styl myšlení, argumentace, slovní obraty a reakce jsou v podstatě stejné. Přestává platit staré dobré latinské rčení quot capita tot sensus (kolik hlav, tolik rozumu) a platí spíše multa capita unus sensus (mnoho hlav, jeden rozum). Proto se slovem sekta označují i společnosti nenáboženské, např. Dianetika. Falešný životní ideál či nepravdivý světový názor člověka neomezuje v jeho přirozeném lidství. Sekta ano, protože bere svobodu a blokuje samostatnou vůli a odpovědnost. Toto základní vymezení významu slova sekta, mluví-li se o nebezpečí a manipulaci, je třeba mít na paměti. Není to jen hraní si s různými významy slov. Má své praktické důsledky. Například si můžeme jasněji uvědomit zbytečnost dlouhých diskusí o víře, o konkrétních životních otázkách nebo mravech s členem nějaké sekty. Zbytečně ztrácíme čas a nepomůžeme tím ani jemu, ani sobě. Takový rozhovor by měl smysl s osobou samostatně myslící (ať už je ateista, hinduista nebo křesťan). Sektáře však takovým rozhovorem z jeho ulity nevytrhnete. Naopak, on je jako ryba ve vodě, vždyť právě na takové rozhovory je neustále připravován a formován. Větší smysl má často přejít ke všedním tématům, k tomu, co se nám líbí, co nás potěšilo, co je nám sympatické. Zde se sektář dostává na tenký led. Na takové otázky není vyškolen a znejistí. Tak je také největší naděje, že ho z jeho uzavřeného psychického ghetta aspoň malinko vytrhneme a že třeba zasejeme semínko, které vyklíčí až po dlouhé době.

Tomáš Machula

Maria Gabriela Sagheddu

Mezi postavami vyvýšenými v posledním půlstoletí k poctě oltáře je jednou z nejmladších a možná zároveň nejvíc "ekumenická". Narodila se 17. března 1914 v Dorgali, na Sardinii. Jako dítě ničím zvlášť nevynikala. V roce 1932 ztratila o tři roky mladší sestru, na které velmi lpěla. Bolest nad touto ztrátou se stala počátkem její duchovní proměny a postupu. O tři léta později vstoupila k trapistkám. Když u nich na svátek Krista Krále r. 1937 skládala řeholní sliby, zcela se odevzdala Pánu v oběť. Krátce poté, během oktávu modliteb za jednotu křesťanů, hluboce promodlila 17.-20. kapitolu evangelia sv. Jana. Tehdy obnovila své obětování na úmysl jednoty. Téhož dne onemocněla. Zemřela po patnácti měsících utrpení dne 23. dubna 1939 o druhé neděli velikonoční. V mešní liturgii se toho dne četlo evangelium o Dobrém Pastýři. Obětovanou trapistku beatifikoval v r. 1983 Jan Pavel II.

Dopisy pastýřům církve

Tomáš Machula

Timoteus a Titus - biskupové novozákonní doby - jsou adresáty tří krátkých listů nazývaných pastorální epištoly. Toto označení vychází z toho, že v listech jsou nápadně často zmiňována pravidla církevní správy. Jak církev na sklonku apoštolské doby vypadala? Církev Služba pastýře církve je velmi obtížná a klade na člověka velké nároky. Ze slov těchto listů zřetelně vyplývá apoštolská horlivost a starostlivost o dobré fungování církevního společenství. Církev je zde proto, aby vedla lidi ke spáse, vždyť Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1 Tim 2, 4). Církev živého Boha je označena jako Boží dům, sloup a opora pravdy (1 Tim 3, 15).

Víra a pravda
Hlásání pravdy je jedním z prvořadých úkolů: Přikazuj a uč (1 Tim 3, 11), opatruj, co ti bylo svěřeno (1 Tim 6, 20), svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého (2 Tim 1, 14), co jsi ode mne slyšel, svěř věrným lidem, kteří budou schopni učit druhé (2 Tim 2, 2), setrvávej v tom, čemu ses naučil (2 Tim 3, 14), hlásej slovo Boží vhod i nevhod (2 Tim 4, 2). Shrnuto: je třeba povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce (Tit 1, 9). Víra a pravda jdou ruku v ruce (srov. 1 Tim 4, 3), neboť víra se vztahuje jak na nauku, tak na důvěryplný vztah k Bohu. Timoteus by asi nechápal obavy některých dnešních křesťanů stavících pravdu a lásku do protikladu. Obojí spolu totiž úzce souvisí, jak vyplývá i z výzev autora listu: Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (1 Tim 1, 5). Dávej pozor na své jednání i na své učení (1 Tim 4, 15). S důrazem na správnou nauku, která je předpokladem pravé lásky, souvisí i četná varování před bludaři, která v těchto listech najdeme.

Biskup
Nacházíme zde také trojčlennou hierarchii církevního úřadu, jak ji známe dnes, i když role kněze (řec. presbyteros, doslova starší) a biskupa (řec. episkopos, doslova dohlížející) není přesně rozlišována. Na biskupa i kněze jsou kladeny přísné požadavky (srov. především 1 Tim 3, 1-7; 2 Tim 2, 1-7; Tit 1, 6-9). Poněkud exoticky působí na mnohé dnešní katolíky zmínky o tom, že biskup a kněz mají být jednou ženatí a dobře se starat o svou rodinu. Přestože dnes máme biskupy a kněze pouze celibátní, neženaté, jsou následující slova aktuální: Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? (1 Tim 3, 5). Umět vyjít s několika málo blízkými lidmi je předpoklad pastýřské služby v církvi. Farář, který se s nikým nesnese, není zrovna šťastná představa. Kněží rozjímající dnes nad Písmem by tuto větičku neměli přeskočit spolu s větami o manželce a dětech jako neaktuální.

Jáhen
Prakticky stejně náročné (srov. 1 Tim 3, 8-13) jsou požadavky na kandidáty jáhenské služby (řec. diakonos, doslova služebník). Zajímavé je, že zde nacházíme jedno ze dvou novozákonních míst, kde se mluví o jáhenské službě žen (1 Tim 3, 11; srov. též Řím 16, 1). Přesné znalosti o tom, jak byla tato služba chápána, nemáme. Progresivně orientovaní teologové předpokládají, že šlo o rovnocennou službu s jáhny muži, ti konzervativnější se domnívají, že na rozdíl od mužů se zde nejednalo o svěcení. Z nového zákona víme jistě jedno: jáhenky rozhodně neučily, neboť to bylo ženám zapovězeno (srov. 1 Tim 2, 12; 1 Kor 14, 34). S velkou pravděpodobností se dá tvrdit, že pomáhaly při křtu žen. Potřebu asistence žen u křtu žen lépe pochopíme po přečtení slov druhé mystagogické katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského (i když je třeba poznamenat, že v řecké církvi se křtí ponořením a pomazává se celé tělo dodnes): Poté, co jste vešli (do baptisteria - křestní kaple), svlékli jste oděv. A to byl obraz toho, že jste svlékli starého člověka a jeho skutky. Byli jste nazí. I v tom jste napodobili Krista, který byl na kříži obnažen. Potom, svlečeni, jste byli potřeni požehnaným olejem od vrchních vlasů temene až dolů a stali jste se účastni ušlechtilé olivy Ježíše Krista. Ostatní věřící
Pastorální epištoly ovšem nemluví pouze o svátostných služebnících. Z velké části jsou adresovány všem křesťanům. Dobrým příkladem je 2. kapitola listu Titovi. Můžeme vidět i počátky zasvěceného života. Mluví se totiž o stavu zapsaných vdov (1 Tim 5-9), které se mají ve dne v noci modlit (5, 5). Zajímavé je, že je stanovena dolní věková hranice šedesáti let.

Co říci na závěr? Snad jen malý žert: Při četbě pastorálních epištol si přijde na své i milovník vína. Apoštol totiž zřejmě asketickému biskupu Timoteovi vzkazuje: Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína (1 Tim 5, 23). Avšak dříve než otevřete láhev, měli byste si přečíst i varování před nemístným užíváním tohoto chutného léku (např. 1 Tim 3, 3; Tit 1, 7; Tit 2, 3). Bible se totiž musí číst v celém kontextu!

Škola modlitby 3. část
Naše denní modlitba

Antonín Krasucki

Celý den je jako most - od Boha k nám a od nás k Bohu. Aby most něco vydržel a unesl, musí mít pevné pilíře na obou stranách, musí mít i nějaké pilíře uprostřed. Právě tak každý náš den má nést ranní a večerní modlitba jako dva základní pilíře a má být podepřen i modlitbou přes den.

Ranní modlitba
Nezačínej bezmyšlenkovitě, udýchaně, starostmi, že "to zas bude den..." Není ani vhodné začínat prosbami. Dívej se nejdřív na Boha a pak na sebe - od Boha pochází naše síla. Tvá ranní modlitba může obsahovat tři kroky:

1. Chvála a dík, které rozšiřují naše srdce, chrání nás před zakyslostí, a destruktivní kritikou. Když vidíš všechno černě, schválně přemýšlej, co je kolem tebe nebo na druhých dobrého a za to děkuj a chval Boha. Zjistíš, že toho není zase tak málo. (Můžeš ještě na všechno nadávat, když se snažíš dobře pomodlit třeba "Píseň bratra Slunce" od sv. Františka?)

2. Odevzdání: každé ráno daruj Bohu své srdce, sebe sama a přidej ještě celý den a všechno, co budeš činit. Postav se úplně do jeho služby, odevzdej se úplně do jeho vůle. Tímto dobrým úmyslem se i ta sebenepatrnější lidská činnost mění v Boží oslavu. Úmysl trvá, i když na něj výslovně během dne nemyslíš, zrušen může být pouze tvým svobodným rozhodnutím. K této odevzdanosti patří i výhled na celý den. Rozvaž si, co tě se vší pravděpodobností potká, jaká přijdou pokušení, jak se proti nim budeš bránit, co budeš moci udělat dobrého.

3. Prosba. Teprve třetím krokem je prosba. Nemůžeme Bohu sloužit bez jeho pomoci. Jsme příliš slabí a nestálí. Přednes Bohu svá malá přání, ale především pros o to veliké, aby totiž příští den ve všem směřoval jen k Bohu, aby vše bylo k jeho cti, abys nesvolil k žádnému hříchu.

Večerní modlitba
Má stejný řád jako modlitba ranní, pouze vše je jinak zabarveno: - dík a chvála za vše, cos prožil, za vše, co ti Pán dal i vzal - odevzdání: zpětný pohled na den čiň tak, jako když píšeš dopis. Znovu jej pozorně pročteš, abys našel chybu. Dávej pozor, zda dopis má správný tón, zda totiž jsi ten den prožil ve správném duchu Božích dětí a zda jej můžeš Bohu nabídnout takový, jaký je. Když se na každý den budeš ptát: "Pane, co tomu říkáš?" - naučíš se měřit svůj život Božím pohledem. Toto zpytování svědomí samozřejmě vrcholí do lítosti a prosby o odpuštění. Nic si nenechej pro sebe, dej mu všechno! - prosby, které jsou ráno zaměřeny na nastávající den, večer je třeba více rozšířit. Tak přinášej všechny starosti světa před Boží tvář.

Modlitba během dne
Modlitba během dne, to znamená život v Boží přítomnosti. Ano, věříme, že Bůh je všudepřítomný, že je v nebi, na zemi a všude. Avšak víme to jen tak napolo, snad ani to ne. Je to jen taková poučka v zapadlém koutku naší paměti. Kdo skutečně si je vědom, že Bůh je zde, tomu se hned vnucuje otázka, jak se má v tu chvíli chovat, stejně jako kontrolujeme své chování před zraky lidí. Neznamená to ovšem, že bys měl na Boha myslit bez přestání. Vždyť by to ani nebylo možné. Spíše to znamená asi takový pocit, jako když dítě ví, že je s ním doma máma nebo táta. Tvá pozornost je upřena někam jinam, například na studium nebo na nějakou práci, přitom jsi ale provanut pocitem a především vírou, že nejsi sám. Vidí mne a je tu se mnou Ten, kdo mě má rád. A právě tomuto životu v Boží přítomnosti se učíme a jej prohlubujeme modlitbou, která během dne a při práci nabývá různé formy:

Duchovní ústraní
V podstatě jdeo tzv. návraty do Boží přítomnosti, že se člověk několikrát za den na jednu pouhou minutu dokáže ztišit a ponořit se do Boží přítomnosti. Jedna minuta není žádnou ztrátou času - kolik času každý den jinak promarníme! A přitom za tu pouhou minutu nás může naplnit Bůh svým pokojem, novou silou, tím, co potřebujeme.

Střelná modlitba
Dejme slovo sv. Františku Saleskému: "Projevuj často touhu po Bohu, obdivuj se jeho nádheře, vzývej ho o pomoc, podávej mu ruku jako malé dítě otci, aby tě vedl... prostě probouzej v srdci tisícero různých hnutí, jimiž si budeš vštěpovat lásku k Bohu... Toto cvičení není nijak obtížné, neboť se může vmísit do veškeré naší činnosti a práce a nijak jim nepřekáží. Vždyť jak u duchovního ústraní, tak u střelné modlitby je to vždycky jen krátké a nepatrné rozptýlení, které naši činnost nijak neruší, nýbrž naopak jí velmi pomáhá." (Úvod do zbožného života II, XIII)

Střelná modlitba (neboli modlitba při práci) může mít více forem a podob. Ne každému vyhovuje vše stejně. I zde by měl každý zkoušet, co je pro něj osobně nejlepší, a toho se držet.

Spontánní modlitba
"Nejpřirozenější" a nejsamozřejmější formou modlitby při práci je spontánní vyslovování myšlenek a pocitů před přítomným Bohem. Prostě s Bohem rozmlouvám o svém životě, právě o tom, co prožívám. Mohu děkovat, chválit, prosit o sílu nebo odpuštění a pod. Dokonce mohu vyslovit před Bohem svou rozmrzelost, svůj hněv, svou závist, své zklamání hnutí své vášně.

Je úžasné, kolik času a síly zůstává člověku i v namáhavém pracovním dni k tomu, aby se oddal zbytečným a škodlivým myšlenkám, aby dal vnitřně i zvenku volný průchod hněvu vůči bližnímu, spolupracovníku, aby poskytl prostor depresivním náladám kvůli neúspěchu nebo se ztrácel ve všelijakých fantaziích. Šlo by prostě o to použít odpovídající čas a sílu na výše popsanou formu modlitby, tzn. namísto abychom se v duchu zbytečně hádali se spolupracovníkem, rozestřít tento hněv před svým Bohem, místo abychom kroužili kolem sebe a užírali se, odevzdat to jednoduše svému Bohu a vyslovit to před ním. Místo abychom si svůj hněv vylévali na bližní, měli bychom jej nejprve odeslat na adresu našeho Boha, se vší prudkostí citu a ve vší poctivosti srdce.

Pustíme-li se do tohoto pro nás - nikoliv však pro Písmo sv. - neobvyklého způsobu modlitby, učiníme s ním podobnou zkušenost, jako když člověk poctivě vysloví před druhým člověkem svůj hněv, své úzkosti atd.: totiž že se už ve vyslovení ukáže velké ulehčení a někdy dokonce řešení. Tím více bude možno nalézt ve vyslovení před Bohem, Zachráncem a Spasitelem pomoc a uzdravení. Tam, kde mu poctivě složím svou slabost, může začít působit jeho milost. Tam, kde svou slabost před ním skrývám, není uzdravení možné.

Boží slovo v konkrétní situaci
Jde o to, že do konkrétní každodenní situace dokážu vsadit vhodné slovo z Písma. Někdo tomu říká "meč Božího slova". Člověk vede dialog s pokušením, se svými pocity slovy Písma. Nejprve to vypadá tak, jako by Boží slovo chtělo vyřešit lidský problém příliš jednoduše. Tak to však není. Člověk svůj pocit nepotlačuje, ale také se jim nepoddává, ale naopak aktivně reaguje. To může vést až k okamžiku, kdy nad ním tento pocit ztratí svou moc a Boží slovo v něm získá převahu. Negativní cit v něm bude překonán pozitivním. Hněv ustoupí klidu a vnitřnímu pokoji, závist velkomyslnosti, smutek naději a trpělivosti. Celý proces může trvat hodiny a dny, rozhodující je trpělivé úsilí o přijetí Božího slova.

Slovo Písma se zde stává klíčem, který mi otevírá vlastní význam každodenních konfliktů a třenic. Kdo si přisvojí tuto benediktinskou metodu modlitby a má ji v krvi, ten bude sám od sebe reagovat na denní události při své práci slovy Písma. Nedá volný průchod svému hněvu, sebelítosti nebo depresivním myšlenkám, které ho chtějí přemoci, ale reaguje aktivně a v banálních událostech všedního dne hledá to, co mu chce skrze ně Bůh říci. Není to umělá metoda, jíž by se člověk stále musel nutit k přerušování práce modlitbou, aby si nakonec mohl svá modlitební slova odškrtnout jako povinný úkol. Mnohem spíše se tu modlitba stala postojem. Z něho sám od sebe reaguje modlitbou na denní události: to se pochopitelně neodehrává v klidném toku kontemplativní modlitby, nýbrž často v prudkosti rozčilení prýštícího ze srdce. Reagování biblickými slovy znamená koncentraci života v Boží přítomnosti, víru, že Bůh je nejen všudypřítomný, ale že nám také vždy a všude mluví - právě ve světských a banálních událostech všedního dne.

Malé tajemství
To je jakési životní heslo, zkrácené vyjádření svého vztahu k Bohu. Z života sv. Františka z Assisi se vypráví, že celé noci dokázal opakovat pouze větu "Můj Bůh, mé všechno". Se sv. Ignácem z Loyoly je spojována známá věta "Všechno k větší chvále Boží" - latinsky: omnia ad maiorem Dei gloriam (OAMDG). Člověk může mít také své vlastní "tajemství", které vyjadřuje jeho vztah k Bohu. Postupným opakováním (ne mechanickým a násilným), nýbrž s láskou a vytrvalostí, nám postupně přechází do krve. A tímto tajemstvím se můžeme naučit doslova "dýchat". Takováto forma modlitby může velmi proměňovat náš život. Člověk nemůže opakovat modlitbu a zároveň být náladový, hněvivý, pomlouvačný. Buď musí opustit své tajemství, nebo svůj hřích. Modlitbě při práci může pomoci, spojíme-li ji s určitými časy a místy nebo jednoduché opakující se činnosti: otevírání dveří příchozímu ("Pane, požehnej tomu, kdo přichází"), různé pochůzky ("Buď světlem na mé cestě"), sáhnutí po knize nebo pořadači ("V tobě, Pane, je všechna moudrost") a jeho odložení, vydechnutí po skončeném díle, přestávka mezi prací ("Mou duši občerstvuješ") a mnoho jiného. Nesmíme samozřejmě přehánět a udělat ze všeho meditační cvičení. Vytvoříme-li si však několik dobrých návyků, pocítíme, že to nestojí žádnou námahu a soustředění, ale naopak nás to vytrhne ze shonu, přivádí k sobě samým a daruje vnitřní klid a bdělost. Dobrý zvyk neznamená žádnou námahu, ale posiluje nás v našich úkolech. Přejde člověku do krve a není třeba jej stále řídit vůlí. Působí z hlubších vrstev, ovlivňuje i nevědomí a vytváří příznivější podmínky pro naše jednání. Potřebujeme takovéto dobré zvyky, "jakési pozitivní rituály" utvářející i náš životní styl, propůjčující nám naši identitu.

(Zpracováno podle pramenů: A. Grün: Modli se a pracuj; C. Karg: Malé tajemství; K. Tillman: Duchovní rozhovor; sv. František Saleský: Úvod do zbožného života)