Obsah

Memento mori

Smrt se stala naší každodenní společnicí: na stránkách novin, v televizi, na plátnech kin. Pár vražd či nešťastných smrtí denně, o kterých slyšíme a čteme, nás vůbec nevyvede z rovnováhy. Ale jen do té chvíle, dokud blesk neuhodí příliš blízko nás, dokud se nás realita smrti nedotkne osobně. Pak najednou vyvstává nutkavá otázka po smyslu tohoto jednotlivého neštěstí, jednotlivé smrti. Dá zde odpověď víra? Očekává se to od ní, ale ve skutečnosti žal nad ztrátou mnohdy spíše víru oslabí, než aby víra oslabila žal. S hrůzou jsem četl pojednání "teologa", kterého odpověď víry na smrt natolik neuspokojuje, že raději omezí všemohoucnost Boží: jestliže chceme uchovat víru v Boží dobrotu a lásku, pak musíme připustit, že Bůh nemá nad zlem a smrtí žádnou moc. Protože "dnešní člověk" nepřijímá vysvětlení pomocí "tajemství", musí se Bůh přizpůsobit lidskému chápání, i kdyby měl přestat být Bohem.

I Ježíšovi současníci si kladli otázky po smyslu utrpení a smrti. Nejčastějším vysvětlením bylo, že je to Boží trest za velké hříchy, i když už starozákonní kniha Job jednoznačně odporuje tomuto pohledu. Utrpení je pro Joba zkouškou jeho víry. Jelikož Job obstojí, je mu vráceno vše, o co přišel, a to v hojnější míře. Ovšem ještě za pozemského života. Tento krásný příběh však nijak nepomáhá tam, kde se setkáváme se smrtí - tedy s koncem tohoto života. Má-li pohroma smrtelný účinek, neutěší nás ani příběh Joba.

Ježíš tento pohled prohlubuje. Spravedlnost se v plnosti uskutečňuje až za hranicemi smrtelného života. Podobenství o žebrákovi Lazarovi, který v bídě a obsypán vředy trpí na prahu domu boháče a je po smrti přenesen do lůna Abrahamova, zatímco boháč trpí v pekle, jako by nahrávalo představě, že kdo za života trpěl, jistě se bude mít na onom světě dobře. Tato útěcha bývá častá, leč neúčinná - cítíme v ní jakýsi falešný tón. V podobenství o boháčovi a Lazarovi však jde mnohem více o špatný život boháče než o šťastnou smrt Lazara - tu nám nijak nevysvětlí.

Ale podívejme se na zvláštní místo v Lukášově evangeliu (Lk 13, 1-9). Ježíšovi učedníci jsou v rozpacích nad neštěstím, které postihlo Galilejce, když Pilát utopil v krvi jejich povstání. Ježíš učedníkům vloží do úst otázku: byli ti Galilejci větší hříšníci než ostatní, když to museli vytrpět? A odpovídá záporně: "Ne, říkám vám, když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete." To vypadá jako varování před hrozícím nebezpečím, kterému se učedníci vyhnou jakousi změnou smýšlení (politického? náboženského?) Co je v Ježíšové kázání tím klíčem k ochraně před násilnou perzekucí?

Aby ještě zvýšil zmatek v našich hlavách, přidá Pán poučení o tom, že ani ti, na které se zřítila věž v Siloe, nebyli většími hříšníky než ostatní. Tady už nejde o politické či vojenské pronásledování, ale o náhodné neštěstí, zcela neosobní a neovlivnitelné. A zase se stejným závěrem: "Když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete".

Jenomže právě jeho nejbližší učedníci zahynuli "podobně" jako Galilejci, jejich obrácení jim nijak nepomohlo. Zahynuli stejně bolestivě, stejně potupně, někteří dokonce ve velice mladém věku. Dokonce sám Ježíš přijme dobrovolně smrt z rukou téhož Piláta. Zmýlil se nebo klamal své učedníky? To jistě ne. Co chtěl tedy říci?

Ano, smrt Pána Ježíše a jeho učedníků byla navenek stejná jako smrt Galilejců. Ale přece tu je jeden velký rozdíl, a to je smysl jejich smrti. Pro Pána Ježíše ani pro apoštoly není smrt náhlým přerváním života, drastickým přetržením nitě, ale završením, uzavřením, korunováním života. Vzpomeňme sv. Pavla, jak píše: "Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval" (2 Tim 4, 7).

Velmi krásně vyjadřuje myšlenku významu smrti jako součásti života Raniero Cantalamessa: "Řekl jsem, že definice člověka jako ťbytosti určené pro smrtŘ se dokonale hodí na Krista. On se narodil proto, ťaby mohl zemřítŘ. Ale hodí se také na křesťany. Proč se mám narodit, když musím zemřít? táže se nevěřící. Kdo nás ťvymrštilŘ do této naší existence? táže se filosof existencialista. Ve víře nalézáme odpověď. Narodil jsem se proto, abych mohl zemřít. Ale to není ani zdaleka odsouzení, je to výsada. Obdrželi jsme darem život, abychom měli něco jedinečného, vzácného, hodného Boha, abychom mohli zase my nabídnout dar a oběť. Jaké důstojnější využití života si můžeme představit, než učinit z něho z lásky dar Bohu, který nás miluje?"

Zkusíme-li se pod tímto zorným úhlem smrti podívat zpětně na svůj život, jak jej ve spolupráci s Boží milostí dotváříme, naplňujeme, aby byl vskutku dobrým darem Bohu, přestane být pro nás dnes poněkud zapomínané upozornění "memento mori" (pamatuj na smrt) pouhým strašákem před hříchem a nebezpečím "nekající smrti", tedy varováním, že můžeme "mít tu smůlu a zemřít v nevhodný okamžik". Naopak se stává povzbuzením k plnějšímu, hodnotnějšímu žití, které je přípravou daru, jenž v okamžiku smrti předáme Pánu. Tímto darem rozhodně nebude nashromážděné bohatství, o kterém nevím, komu po mé smrti připadne (Bohu jistě ne, viz Lk 12, 13-21 ), ani skutky vykonané pro společnost, vědecké objevy, kariéra. Ba dokonce  ani děti. To vše zanecháme ve světě živých a pro něj. Bohu předáme sebe, celý svůj život a co jsme z něj vytěžili.

Jistěže není mnohdy v našich silách ovlivnit výsledky našeho počínání. Ale vždy je v našich silách, aby naše počínání chtělo být službou Bohu, směřovalo k němu, bylo "shromažďováním pokladů v nebi". Bůh sám a jen on ví, co jsme mohli v obdržených letech života spolu s jeho přirozenými i nadpřirozenými dary nashromáždit. Jen on tedy může změřit hodnotu daru, který mu ve smrti předáme. Na nás však zůstává, jak mu jej předáme, jak zemřeme.

Velikost smrti je tedy jednak v hodnotě prožitého života a jednak v ochotě tento život Bohu dát, vzdát se ho pro Boha, ztratit jej pro Boha. Jistěže je tato ochota do značné míry i výsledkem života ve víře. Ale projevuje se naplno v okamžiku smrti. Předtím jsou to přinejlepším pouze úvahy o této ochotě, úvahy o smrti. Zkouška "ohněm" však může dopadnout jinak než cvičná úvaha.

Mlčet o smrti, bagatelizovat ji, ignorovat svoji smrtelnost zcela jistě dobrému umírání velmi škodí. Pro člověka, který je na prahu smrti, je nesmírně důležité poznání, že se blíží ke nejsmysluplnějšímu okamžiku svého života, k jeho vrcholu, k jeho naplnění. K něčemu, co sice nemůže změnit, ale co může zhodnotit nebo znehodnotit.

Nemělo by naší pozornosti ujít, že v kontextu těchto úvah dostává i modlitba za zemřelé a zejména modlitba za umírající svůj další význam. Můžeme totiž našemu umírajícímu nebo zemřelému bližnímu svými přímluvami doplnit to, co zbývá ať už v ochotě svůj život odevzdat, nebo v proměně přirozených pozemských dobrých skutků v nadpřirozené zásluhy - vždyť prosíme Všemohoucího, aby pomohl. A ne sami ze sebe, ale na základě jeho vybídnutí. Být při umírajích je velký dar a zároveň dobrodiní. Jak nepřijatelné se proti tomu ukazuje smrtonosné přervání umírání - zdánlivě humánní eutanasie, pyšné ignorování tajemství lidského zápasu ve vrcholném okamžiku života.

Samozřejmě že nemůžeme úvahami odstranit přirozený žal nad ztrátou blízkého člověka a strach před vlastní smrtí. Ale i zápas s nimi patří k životu a s Boží pomocí můžeme v tomto zápase zvítězit. Smrt tak definitivně ztratí svou moc nad člověkem. Umíráme-li celý život, nebo lépe uvědomujeme-li si, že umíráme celý život, a děje-li se tak vědomě pro Krista, máme jistě i podíl na jeho vítězství nad smrtí. Smrt pro nás už není tajemstvím lidského zmaru, ale velikonočním tajemstvím lidské nesmrtelnosti. Toto poselství přinesl Ježíš svým učedníkům, toto obrácení na nich chtěl. Když se neobrátíte, právě tak (tedy stejně nesmyslně, zbytečně) zahynete. Obrátíte-li se však bude smrt vaším vítězstvím.

Zdá se tedy, že Ježíš v rozhovoru o Galilejcích, "jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětních zvířat", odpovídá na jednu z nejpalči vějších otázek člověka. Neměli bychom zůstat svým bližním dlužni zprostředkování této odpovědi, tohoto vysvětlení. Neměli bychom s tímto světem hrát jeho hru na neexistenci smrti a zacpávat si uši i ústa před zvoláním "memento mori!"
Vojtěch Soudský OP

Blahoslavení, kdo umírají v Pánu (Zj 14, 13)

Církevní pohřeb

Dagmar Kopecká

Smrt, jež vstoupila do světa spolu s prvním hříchem, již nemá nad ná mi moc. Byla poražena v podivuhodném zápase, v němž sám Bůh se jí dobrovolně vydal, aby nás vykoupil. Zemřel, ale třetího dne vstal z mrt vých, svou smrtí smrt přemohl a učinil z ní přechod do věčného života. To jsou nejdůležitější pravdy víry, z nichž vychází obřad církevního pohřbu, taková je naděje, již hlásá.

Kristus, naše vzkříšení
Pevnou skálou, na níž je vystavěna víra i celý život církve, je ve likonoční tajemství: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Církev káže Krista ukřižovaného, který svou poslušností až k smrti vykoupil lidstvo z područí hříchu. Vyznává, že vstal z mrtvých, jednou provždy smrt přemohl a člověku zjednal přístup k novému životu. A bez ustání toužebně očekává Kris tův druhý příchod, vzkříšení mrtvých a vítězství Božího království.
 
Význam zmrtvýchvstání výstižně vyjádřil apoštol Pavel v jednom ze svých listů: Nevstal-li Kristus, marné je naše kázání, marná je vaše víra. (1Kor 15, 14) Stejně závažná jako sama událost zmrtvýchvstání je však také víra v něj. Můžeme tedy dodat, že není-li celý náš život prostoupen vírou ve zmrtvýchvstání, marné je naše kázání, marná je naše víra.

Moc zmrtvýchvstání nepůsobí samočinně, vyžaduje naši svobodnou odpověď, naši spolupráci. Je-li pro nás pouze "sváteční vírou", jen příjemně znějícími slovy, jejichž smysl nám nedochází a jež nás k ničemu nezavazují, nemůže se nám stát  životodárným pramenem naděje. Vezmeme-li však skutečnost zmrtvýchvstání vážně, promění každý okamžik našeho života, včetně umírání a smrti.

Utrpení a zlo, zraňující nás v pozemském životě, ztratí ve světle zmrtvýchvstání svůj ostrý hrot. Stanou se nástrojem naší spásy. Smrt nás nebude děsit svojí nesmyslností a nezvratností, uvidíme ji jako zisk (Flp 1, 21) a naplnění našeho života.

Kristus přijal naše tělo poznamenané hříchem, sdílel náš osud, včetně utrpení a smrti. Svojí poslušností proměnil prokletí smrti v požehnání. Neumíráme sami, on je s námi i ve smrti; nejsme ušetřeni bolesti a smrtelných úzkostí, ale můžeme je proměnit v úkon poslušnosti a lásky k Otci. Smrt přerušuje náš pozemský život, ale zároveň jí vcházíme do Života.

Velikonoční víra není vyhrazena jen pro radostné události našeho života, jakými jsou křest či eucharistie, církev ji s důvěrou hlásá i při pohřbu svých věřících.

Účel pohřbu
Církevní pohřeb neuděluje zemřelému svátost ani svátostinu, neboť zemřelý se skrze svoji smrt již dostal za hranici svátostného života. Přesto je pohřeb liturgickým obřadem. Církev jím doprovází své zemřelé, aby je odevzdala do rukou Otce, přimlouvá se za ně a prokazuje úctu jejich tělům.

Pohřeb nám připomíná, že všechno na světě pomíjí, že sami jsme smrtelní a můžeme kdykoliv vydávat počet ze svého života. Věřícím dodává útěchu, jež pramení z naděje ve věčný život, a upevňuje víru ve spojení všech křesťanů se zmrtvýchvstalým Kristem.

Pohřeb je vyznáním velikonoční víry, víry ve vzkříšení mrtvých a život věčný, předpokládá také víru v očistec a společenství svatých.

Kdo může mít církevní pohřeb (CIC 1176, 1183)
Nárok na církevní pohřeb má každý křesťan; stejně tak všichni katechumeni, tedy ti, kteří se připravují na přijetí křtu. Na základě svolení místního ordináře je možné církevně pohřbít také nepokřtěné děti, pokud jejich rodiče měli v úmyslu dát je pokřtít. Církevní pohřeb se povoluje také křesťanům-nekatolíkům, není-li dosažitelný jejich vlastní duchovní a není-li známo, že by si takový pohřeb nepřáli.

Odepření pohřbu (CIC 1184)
Církevní právo vymezuje situace, kdy je nutné církevní pohřeb a pohřební mši ze závažných důvodů odmítnout. Jedná se o případy těch, kteří se veřejně provinili ve vážné věci (veřejně prokazatelní od padlíci, bludaři a rozkolníci; ti, kdo zvolili pohřeb žehem z důvodů popírajících křesťanskou víru, a veřejní hříšníci, jejichž církevní pohřeb by vyvolal veřejné pohoršení) a zemřeli, aniž by jakkoli projevili ochotu k obrácení a kajícnost.

Kdo může pohřbívat
Pohřební obřady, zvláště jsou-li spojeny s pohřební mší, vede kněz; obřady beze mše může konat i jáhen. V případě nutnosti může biskupská konference se souhlasem Apoštolského Stolce pověřit tímto posláním také laika.

Způsob pohřbu
Církev doporučuje pohřbívání těl zemřelých do země. Je to starobylý křesťanský zvyk, kteří první křesťané převzali od Izraelitů. Vyjadřuje křesťanskou víru ve vzkříšení a je také projevem úcty, která přísluší lidskému tělu jako chrámu Ducha svatého. Symbolizuje společenství svatých: ti, kdo zesnuli v Kristu, tvoří s námi nerozlučitelné společenství lásky; učí nás počítat s přímluvami svatých a připomíná nám závazek modlit se za duše, které ještě procházejí očišťováním.

Dnešní církevní právo povoluje také pohřeb žehem, nebyl-li zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce; nepřípustným motivem je především odmítání víry v posmrtný život či ve vzkříšení (CIC 1176).

Pohřební obřady
Pohřeb věřících se zpravidla koná v příslušném farním kostele, pohřeb diecézního biskupa v jeho vlastní katedrále.

Pro obřad pohřbu je vyhrazena fialová nebo černá liturgická barva, vyjadřujeme jí smutek nad odchodem našich blízkých (pouze však přirozený smutek, který není v protikladu s naší nadpřirozenou nadějí) a zároveň kajícnost, s níž prosíme Boha o smilování a odpuštění hříchů.

Při pohřbu dětí se oblékají roucha barvy bílé; touto barvou se vyjadřuje skutečnost, že dítě zemřelo ve stavu křestní nevinnosti hříchem dosud nepošpiněné a smrtí přešlo přímo do Boží náruče.

Současná liturgie zná tři způsoby pohřebních obřadů. První způsob počítá s obřady na třech místech: v domě zemřelého, v kostele a na hřbitově, a zpravidla i s průvodem z domu do kostela a z kostela na hřbitov. Při zastavení v kostele se slouží pohřební mše. Druhý způsob předpokládá obřady na dvou místech: ve hřbitovní kapli a u hrobu. Třetí způsob má obřady pouze na jednom místě, např. v domě zemřelého. Pohřeb podle druhého a třetího způsobu je beze mše, v těchto případech se doporučuje sloužit pohřební mši před anebo po pohřbu. Před pohřebními obřady je také možné konat vigilii u zemřelého.

Ve všech třech případech jsou obřady sestaveny podle podobného schématu, skládají se z těchto částí: přivítání společenství, bohoslužba slova, (eucharistická oběť), poslední rozloučení.

Při pohřební mši se zemřelý pokládá tak, jak to odpovídá jeho postavení v liturgickém shromáždění: věřící tváří k oltáři, biskup, kněz nebo jáhen tváří k lidu. Na rakev se pokládá evangeliář, bible nebo kříž, kolem rakve se může rozmístit několik svící, k hlavě zemřelého se staví paškál.

Symbolika pohřebního obřadu

• Průvod, v němž je zemřelý nesen do kostela, kde ho přijímá shromáždění věřících, symbolizuje vstup duše zemřelého do nebeského Jeruzaléma, kde ho uvítá zástup svatých a andělů.
• Kropení těla svěcenou vodou se koná na znamení křtu, jímž byl zesnulý přivtělen ke Kristu zemřelému a vzkříšenému.
• Okuřování kadidlem je projevem úcty tělu, jež bylo chrámem Ducha svatého a jež bude znovu vzkříšeno k oslavení.
• Velikonoční svíce - paškál hořící u rakve zemřelého je symbolem zmrtvýchvstalého Krista, jenž vstal z mrtvých jako první z nás a provede zemřelého temnotou smrti do království věčného světla.

Hřbitov
První křesťané pochovávali své zemřelé v rodinných hrobkách nebo na veřejných pohřebištích. Brzy začali zakládat křesťanské hřbitovy, umísťovali je buď pod zemí (katakomby), pod širým nebem nebo v chrámech. Hřbitovy pod širým nebem byly nejčastěji zřizovány v blízkosti farních kostelů, aby se zdůraznila jednota živých a zemřelých farníků. Později především z hygienických důvodů se hřbitovy přesunuly na okraje měst a vesnic. Zvyk žehnání hřbitovů pochází pravděpodobně z 10. století.

Dnes se zemřelí křesťané pohřbívají buď na církevních nebo na světských hřbitovech, není-li světský hřbitov požehnán, žehnají se v rámci pohřebního obřadu jednotlivé hroby. V kostelích se již nepohřbívá, s výjimkou papežů, kardinálů a  diecézních biskupů.

Žehnáním je hřbitov nebo hrob vyňat z profánního užívání, stává se místem zasvěceným Bohu a je svěřen pod zvláštní Boží ochranu.

Kříž umístěný uprostřed hřbitova je znamením naší víry, která hřbitov proměňuje v místo naděje, útěchy a pokoje. Světla na hrobech doprovázejí naše modlitby, v nichž prosíme za spásu zemřelých: Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Věnce a květiny na hrobech připomínají radost a slávu věčného života.

Hřbitov je někdy nazýván také "svatým polem", neboť tělo uložené do hrobu je jako zaseté zrno, v němž klíčí nový život (srv. 1Kor 15, 35-44).

Nezůstávejme, bratři a sestry, v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíme pro ně truchlit tak, jak to dělají ostatní, kdo nic nevědí o naději. Protože věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem Bůh přivede i ty, kdo zesnuli, ve spojení s ním. A pak už budeme s Pánem navždycky. (srv. 1 Sol 4, 13-18)

Použitá a doporučená literatura:
KKC 1680-1690; CIC 1176-1185, 1240-1243
Pohřební obřady, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1972
P. Giglioni: Svátosti Krista a církve, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1996

Otče milosrdenství, Bože veškeré útěchy, ty nás miluješ láskou věčnou a soumrak naší smrti proměňuješ ve svítání života. Shlédni na naši bolest a na náš pláč. Vždyť tys naše útočiště a síla. Dej nám pocítit, že jsi s nám, i když jsme opuštěni, a že je s námi tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, který svou smrtí naši smrt zrušil a vzkříšením obnovil život. Dej, ať ho následujeme, abychom se s našimi zemřelými jednou znovu shledali ve tvém království, kde už není pláč, ale radost. Skrze Krista, našeho Pána.
(z pohřebních obřadů)

Milované děti nebo figurky na šachovnici Boží?

Tomáš Machula

Ty, které Bůh předem vyhlédl, ty také předurčil, aby přijali podobu jeho Sy na, tak, aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil; které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Řím 8, 29-30)
To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním slá va Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a noci už tam nebude. A ne vstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou za psáni v Beránkově knize života. (Zj 21, 23.25-27)

Oba tyto texty mluví o Božím soudu. Ten první je soud před živo tem, druhý po životě.

Rozsudek před životem
O tom, že Bůh chce, aby všichni byli spaseni, dnes mezi katolic kými křesťany není pochybností. Možná, že ale mnohé překvapí, že otázka předurčení neboli predestinace byla životně důležitou otázkou například pro svatého Augustina a v době reformace se stala jedním z nejdůležitějších témat. Podle Luthera působí Bůh stejně bezpodmí nečně spásu jako zavržení. Kalvín byl přesvědčen, že osud lidí Bůh určil již předem, takže je vposledku původcem jak dobrých skutků předurčených, tak zlých skutků zavržených. Pro lepší srozumitelnost odcitujme úryvek z jeho Institucí: Předurčením nazýváme věčné Boží rozhodnutí, kterým Bůh sám u sebe ustanovil, co si přeje, aby se stalo z jednoho každého člověka. Všichni totiž nejsou stvořeni za stejných podmínek: jedněm se předzřizuje věčný život, jiným věčné odsouzení. A tak poněvadž každý je ustanoven k jinému konci, říkáme, že je předurčen buď k životu, nebo ke smrti. Mráz běhá po zádech z takových výroků. Skutečně jsme jen bez mocné šachové figurky, které Bůh podle svého rozmaru (nazývaného - jaká ironie - nevyzpytatelným úradkem věčné moudrosti) sestřeluje z šachovnice?

Církev se k predestinační problematice vyjadřovala hned několikrát. V pátém století byl například jistý Lucidus nucen odvolat svou tezi, podle níž Kristus nevytrpěl smrt za spásu všech. V devátém století církev učí, že je pouze jediná predestinace, a to ke spáse. Tridentský koncil (16. stol.) pak potvrzuje učení synody v Orange (6. stol.), a odmítá předurčení k zavržení. Boží vůlí je, aby byli spaseni všichni. Nikdo není předem vyhlédnut "k odstřelu". Bůh nás stvořil pro nebe, nicméně nám dává svobodu. Ta umožňuje obrovské dobro svobodného milování Boha, ale zároveň s sebou neoddělitelně nese riziko odmítnutí Boha. Je tedy v naší moci se Božímu předurčení vzepřít. Je obrovský rozdíl, stvoří-li Bůh někoho s vědomím, že dotyčný zhřeší, nebo stvoří-li někoho za účelem zavržení! Mluví-li se proto o dvojím předurčení (tj. ke spáse a ke smrti), lze to přijmout pouze jako konstatování Boží vševědoucnosti - Bůh, který nepodléhá času, od věčnosti ví, jak se kdo z nás rozhodne. V žádném případě ale není příčinou našeho zavržení. Zlo je prázdnota, temnota, nicota, a zavržení je zlo nejvyšší. Naproti tomu Bůh je světlo a tmy v něm není. Nemůže působit zlo, pouze ho připouští, aby zachránil větší dobro lidské svobody.

Jestli Bůh někoho předem "zavrhl", tak ve svém Synu sám sebe. Ale pozor, abychom této zarážející větě porozuměli správně. Bez Boha spějeme vstříc prázdnotě, nicotě, temnotě. Bůh všechnu tuto naši zátěž vzal na sebe. Slova o Beránku Božím, který na sebe bere hříchy světa, známe všichni velmi dobře. Apoštol Pavel jde ještě dál a formuluje s daleko větší tvrdostí: Toho, který hřích nepoznal, učinil kvůli nám hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor 5, 21) Všechnu temnotu, zlo a - nebojme se to říci - zavržení vzal v Kristu na sebe Bůh sám. Prvním křesťanům - Židům, kteří dobře znali Starý zákon - zde jistě zněly v uších věty: kdo byl pověšen (na dřevo), je zlořečen Bohem (Dt 21, 23, srv. Gal 3, 13) nebo domnívali jsme se, že je ubit od Boha a pokořen, byl vyťat ze země živých, byl započten mezi nevěrníky, naše nemoci a naše bolesti vzal na sebe. A to vše proto, že on nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných (srv. Iz 53). Bůh, který se stal člověkem a nesl za nás veškerou naši temnotu a zavržení, není zničen, ale hřích přemáhá a vrchovatě tak naplňuje svou spravedlnost, lásku i svou vůli všem otevřít cestu ke spáse. On sám se stal hříchem a byl zavržen od Boha. Vítězně však vstal zmrtvých a obnovil celé stvoření. Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil. Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvůj bodec? (1 Kor 15, 54b-55)

Soud po životě
Jak probíhá Boží soud po smrti člověka? Žádné "novinářsky zajímavé" podrobnosti samozřejmě neznáme, je to pro nás tajemství, stejně jako celá řada dalších věcí víry, nicméně můžeme se pokusit alespoň o malé přiblížení na základě toho, co o Bohu víme, abychom předešli vážným omylům.

Z některých obrazů se nám mohou vybavit váhy, na nichž je vážen život člověka. Převáží-li zlé skutky, je člověk zavržen. Ale co velcí hříšníci, kteří se obrátili až v poslední chvíli života? Jejich hříchy váží dozajista víc než dobré činy, a přesto doufáme v jejich spásu. Mohli bychom takto dál problematizovat nejrůznější obrazy a symboly soudu, ale není to snad nutné. Raději si opět připomeňme všeobecnou Boží vůli spasit každého člověka. Může se Bůh, který se stal člověkem, žil náš život a bolestně za nás trpěl, najednou stát neosobním vykonavatelem pouhé (a slovo pouhé zdůrazňuji) spravedlnosti?

Lépe pochopit tyto věci mi pomohl text z knihy M. Svatošové "Hospic a umění doprovázet". Popisuje tam jeden příběh ze života: Jistý bývalý prominent komunistického režimu, který bezpochyby způsobil mnoho zla, umírá na rakovinu. Všichni ho pro jeho minulost nenávidí a on nenávidí je. Je zahořklý, nikomu nevěří a spílá i ošetřující zdravotnici. Ta se mu snaží všemožně pomoci, ale zdá se, že marně. Pak však dojde ke zlomu. Ošetřovatelka ze zdravotní dokumentace náhodou zjistila, že se onen pán kdysi velmi hezky postaral o svého invalidního syna a o svou nemocnou ženu. Jednou se o tom mezi řečí uznale zmínila a vyslovila mu upřímný obdiv. Dotyčný umírající muž jí přestal spílat. Uvěřil, že je existuje člověk, který to s ním myslí dobře, a aspoň malinko vyšel ze svého uzavření. Nedlouho nato zemřel.

Jak tento příběh souvisí s naším tématem? Všimněte si, že kdyby se onen pán kdysi nezachoval opravdu dobře, nenašlo by se asi nic, co by jemu samému pomohlo překonat hradby okolo vlastního "já", které si sám vybudoval. Věřím, že podobné je to i s Božím soudem. Bůh se snaží všemožně s námi "navázat kontakt" a proniknout do naší uzamčené ulity. Má-li se čeho chytit, je vyhráno. Dobrá, řeknete možná, ale to by všichni museli být hned spaseni, protože asi každý vykonal někdy něco dobrého. Ano, asi vykonal. Ale ne každý se k tomu dovede na konci života přihlásit jako k něčemu skutečně dobrému a přijmout nabízenou ruku. Zmíněný pán mohl přece ošetřovatelce říct, že jí do jeho života nic není, a odvrátit se od ní. On ale udělal něco jiného.

Shrneme-li si výše řečené jazykem víry, můžeme říci asi tolik: Hřích není něco "navíc", co člověk nese. Hřích je naopak omezení a znicotňování lidského bytí. Hříšníkovi cosi chybí. Čím větší hříšník je, tím mu chybí víc. Nakonec je pohroužen jenom do svého iluzorního, nicotného, malého "já". Zatvrzelý hříšník je už tak "znicotněn", že mu chybí cokoliv, co by mu pomohlo překročit hranice vlastního "já" a co by se stalo základem pro vztah. Proto lépe než umělecky skvostný Michelangelův obraz v Sixtinské kapli vyjadřují podstatu Božího soudu ikony. Ne hrozivé gesto Vladaře vykazujícího hříšníka ze svého společenství, ale Boží ruka podaná topícím se v bažině.

C. S. Lewis to ve své knize "Velký rozvod" vyjadřuje obrazem popela: je-li v něm aspoň jedna jiskřička žhavá, rozfoukáme ji a celá hromada popela zazáří. Dostojevskij má v "Bratrech Karamazových" nádherný obraz o stařeně, která vykonala za svůj život pouze jeden dobrý čin. Dala potřebnému malou cibuličku. Za tuto cibuličku ji pak táhl anděl z pekelné bažiny ven. A zde autor krásně vystihuje to, o čem jsme mluvili před okamžikem. Spousta hříšníků se pověsila stařeně za nohy, aby byli také vytaženi. Ona je však kopala a křičela, že cibulička je jen její. A v tu chvíli se cibulička přetrhla a stařena spadla nenávratně nazpět. Mít cibuličku je jen první krok.

Apokatastasis pantón
Čtenář se snad nezděsil řeckého nadpisu, který znamená naprostou a všeobecnou spásu všeho stvoření - člověka, andělů a dokonce i ďábla. Považuji za nezbytné se o tomto problému na závěr aspoň krátce zmínit, protože s Božím soudem úzce souvisí.

Je pravda, že Bůh chce spásu všech. Nevíme, kolik lidí bude zavrženo. Řada lidí doufá, že peklo je prázdné. Teoreticky to možné je, ale Písmo nás varuje před lehkomyslností. Je samozřejmě rozdíl, jestli je naděje ve spásu všech lidí způsobena láskou a touhou po spáse, nebo opovážlivým spoléháním, že to stejně dobře dopadne. Užitečnější, než se trápit otázkami o procentuálním rozdělení lidstva mezi nebe a peklo, je za spásu lidí se modlit. "Zbožné" myšlenky na prázdné peklo, které by nám bránily modlit se za konkrétní lidi, jsou ale ďábelským pokušením. Mějme na paměti, že peklo nestvořil Bůh, ale sami lidé. Spíše než přemlouvání Boha k větší dobrotě, je třeba prosit za hříšníky, a tuto modlitbu uskutečňovat a ztělesňovat životem.

Na úplný závěr dodávám snad zbytečnou poznámku týkající se ďábla. Církev je si jistá spásou mnoha konkrétních lidí (svatí), ale nikoho podobným způsobem neprohlašuje za zavrženého. Můžeme doufat ve spásu i těch největších hříšníků. Ďábel je však definitivně padlý anděl - tak zlý a odvrácený od Boha, že už se opravdu a neodvolatelně nemá čeho zachytit. Doufat ve spásu ďábla by nebylo zbožnou nadějí, ale rouháním. Církev proto takto extrémně pojatou podobu nauky nazývané řecky apokatastasis pantón odsoudila.

Říká-li někdo, že potrestání démonů a bezbožných lidí je dočasné a že bude mít v nějaké době konec, nebo že dojde k opětovnému navrácení démonů a bezbožníků, budiž v klatbě.
Justiniánův edikt, r. 543

Očistec - odstranění zbytků našeho egoismu

Pavel Konzbul

V řadě z nás je zakotvena od dětství představa očistce jako jakéhosi typu koncentračního tábora, ve kterém musí lidské duše odpykat časné tresty, které jim jsou nadiktovány, případně, že jde o nějakou přeplněnou čekár nu s nedýchatelným ovzduším, kde se všichni neustále dívají na hodinky s nevyřčenou otázkou v očích, kdy že již konečně půjdou domů. Jaký by byl ale smysl takové očisty, kdyby byla pouze z donucení, za trest a bez našeho vnitřního souhlasu, místo aby byla přijata z lásky jako nezbytnost na cestě k Bohu?

Církev učí, že ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti (KKC 1030). Očistec je tak určen pro ty, kteří odešli z tohoto života ve stavu posvěcující milosti, ale musí vytrpět ještě časné tresty za již odpuštěné viny, aby v bolestném procesu byli přivedeni k plnému společenství s Bohem. Izák Syrský říká, že duše vidí Boha podle toho, jak má čisté srdce (srv. Mt 5, 8). Nezbytnou podmínkou dokonalého nebeského patření na Boha je absolutní čistota srdce, a proto nic poskvrněného do nebe nevejde (srv. Zj 21, 27).

Bible a očistec

Některé texty Písma naznačují, že kromě nebe a pekla existuje ještě zvláštní stav, kde člověk, který zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé a plné sobectví, musí svou lásku očistit a zdokonalit. Nepřímé doklady o tom nacházíme ve 12. kapitole 2. knihy Maka bejské: když byly u zabitých židovských odpadlíků nalezeny pohanské amulety, jejich smrt se vykládala jako trest za odpadnutí od Zákona. Podle zprávy se ale za tyto muže sloužila prosebná bohoslužba, aby jejich provinění bylo zapomenuto. Toto vyjádření v sobě ukrývá možnost solidarity živých se zemřelými projevenou modlitbou a spravedlivým jednáním. Další místo z Písma podporující učení o očistci nám říká: Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1 Kor 3, 13-15)

V době pronásledování prvotní církve byl sv. Cyprián přesvědčen o tom, že průměrní křesťané, kteří nenašli sílu k mučednictví a plnili formálně některé požadavky státního kultu, ale kteří zůstali křesťany a prosili o smíření s církví, budou po smrti jistou dobu očisťováni. Oporu pro toto přesvědčení mu dávala Kristova slova z podobenství, ve kterém je člověk vyzýván, aby se ještě na cestě k soudci smířil se svým protivníkem, neboť pokud se tak nestane: byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5, 26). Písmo ovšem i přes uvedená místa ponechává otázku očistce, jako přechodného stavu mezi smrtí a vzkříšením, z části otevřenou, takže může být teologicky dále propracovávána a přibližována.

Učení církve o očistci

Slovo očistec (lat. purgatorium) se používá v církvi v dnešním smyslu slova až od 11. století, ovšem již po celé první tisíciletí je pro církevní tradici samozřejmostí, že ne všichni spasení mají ihned plnou účast v Božím království. V tomto období nacházíme dva směry v chápání očišťování duší, které se mohou vzájemně doplňovat. Zatímco u západních otců má očista spíše povahu odčinění časných trestů, tak na Východě je pojímána, především u sv. Jana Zlatoústého, jako proces nutného dozrávání. Učení o očistci bylo závazně prohlášeno na koncilech v Lyonu (r. 1274), ve Florencii (r. 1439) a v Tridentu (r. 1563). Nejpřesnější je definice Tridentského sněmu, která říká, že existuje očistné místo (purgatorium) a duše, které jsou tam drženy, nacházejí pomoc v přímluvách věřících, ale především v oltářní oběti, ve které nachází Bůh zalíbení (DS 1820). Církev se závazně nevyslovuje o různých očistcových podrobnostech, pouze učí, že očistec je a že duším v očistci lze pomáhat. Také nevíme nic konkrétního o povaze očistcových trestů.

Tradice mluví s odvoláním na některé texty Písma o očistném ohni. Tak píše sv. Řehoř Veliký: Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá  Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12, 31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.

V čem spočívá očišťování duší?
Co se týče očistcového ohně, v žádném případě nemají církevní otcové na mysli oheň pozemský, tak jak jej známe, ani nejde o  nějakou literární metaforu, ale o žár, jehož smyslem je především odstranění tvrdé vrstvy lidského egoismu, kterého se člověk nedokázal zbavit na tomto světě. Očistec pak není dodatkem soudu, ale jeho součástí setkání s Kristem je proměnou, ohněm, který jej přetaví do očištěné podoby.

Učení o očistcovém ohni ovšem není závazným článkem víry. V této souvislosti není nezajímavé připomenout, že koncilní dokumenty často varují před spekulacemi a neúměrným lidským "vylepšováním" očistcových trestů.

Očišťování duší je především zráním v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není ještě připravena. Poznává, co pro ni znamená Bůh a cítí palčivou touhu se s ním spojit. Čím silnější je tato její touha po splynutí s věčnou láskou, tím ostřeji a jasněji si uvědomuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. Časné tresty, které duše v očistci odčiňují, tak nemusíme chápat jako Bohem nadiktovanou odplatu, ale jako důsledky hříchů vycházející ze samé jejich podstaty a působící silnou bolest. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy lidská láska dozraje k objetí s Bohem, který je svou podstatou Láska sama.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že řeč o očistě je výpovědí o naději. Můžeme doufat, že i přes nedokonalosti svého života se staneme na věčnosti tím, čím jsme se měli stát. V nauce o očistci je skryta výzva k růstu lásky, a to již v tomto životě. Láska je totiž základní křesťanskou daností a učení o očistci vypovídá, že pro tuto lásku neexistuje hranice smrti. Možnosti pomáhat a obdarovávat nevyhasínají pro křesťana smrtí, ale zahrnují celé společenství svatých v tomto světě, i na druhé straně prahu smrti.

Modlitby za duše v očistci
Obtížnost výkladu modlitby za zemřelé spočívá především v tom, že za hranicemi smrti končí naše představy o prostoru a čase. Tato obtížnost je pro nás téměř nepřekonatelná. Na jedné straně víme, že očistec není věčnost, takže tam nějaká posloupnost či změna existuje. Na druhé straně se ale jistě neměří časovými jednotkami, tak jako na zemi. Marně si tedy lámeme hlavu, jestli už určitá duše dokončila své očišťování, jestli má ještě smysl se za ni modlit. Smysl to má v každém případě. Pro duši je důležitá každá modlitba, bez ohledu na čas, kdy byla vykonána - Bůh není vázán časem a vidí, jaké modlitby kdo za duši obětuje, a ty duši přičítá bez ohledu na naše časoprostorové vztahy. Dokonce i kdyby duše vůbec neprocházela očistcem a šla rovnou do nebe (což nemůžeme s jistotou vědět, dokud to církev nepotvrdí) nebo do pekla (což nemůžeme s jistotou tvrdit nikdy), nejsou naše modlitby zbytečné - Bůh je použije podle své vůle. V každém případě můžeme spolu s církví tvrdit, že existuje solidarita živých a zemřelých lidí, dokud Bůh nepřivede celé svoje stvoření k dokonalosti.

Sv. Tomáš Akvinský si klade otázku, ke komu a za koho se máme modlit. V odpovědi rozlišuje trojí stav lidí: blažené v nebi, duše v očistci a živé na zemi. Blažení v nebi jsou s Bohem spojeni v lásce, nic jim neschází a proto nepotřebují naše přímluvné modlitby. Ale vidí v Bohu naše prosby a mohou se pro své spojení s Bohem přimlouvat za nás. Křesťany, kteří žijí na této zemi, můžeme o modlitbu prosit, a také se za ně přimlouvat. A nakonec jsou zde duše zemřelých v očistci. Ty, přestože jsou výše než my pro svoji neschopnost konat hřích, jsou podle sv. Tomáše pod námi v trestech, které trpí, a jejich stav jim nedovoluje, aby se za nás modlily, ale naopak potřebují, aby se za ně konaly modlitby.

Modlitbu za zemřelé je třeba chápat v souvislosti vzájemných vztahů, neboť jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot (LG 49). Od svého počátku se tak církev modlí za zemřelé, přináší eucharistickou oběť zvláště za věřící, kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni, doporučuje almužny, odpustky a kající skutky, tak aby všichni došli do místa občerstvení, světla a míru. V tomto smyslu vybízí také nás sv. Jan Zlatoústý: Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary přinášejí mrtvým nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří zemřeli, a obětujme za ně své modlitby.

Doporučená literatura:

J. kardinál Ratzinger: Eschatologie - smrt a věčný život, Barrister & Principal, Brno 1996
J. Dolista: Perspektivy naděje, Cesta 1997

Možná budeme muset sbalit kufry...

Martin Rosenbaum

Kristus každého z nás volá ke svatosti. A církev, věrná jeho hlasu, nám předkládá příklady svatého života. Dostáváme tak "recepty" na svatost? Jistě ne, nestačí napodobit některý z našich (církví svatořeče ných) vzorů. Můžeme si být jisti, že na světě už nebude druhý apoštol Petr nebo třeba František z Assisi. Byl by to také velmi chudý svět. Bůh nás volá naším vlastním jménem a zve nás ke zcela novému a je dinečnému dobrodružství: máme se stát malinkým, ale originálním střípkem zrcadla odrážejícího nekonečnou Boží svatost.

Přes jedinečnost lidského putování nám světci přeci jen mohou pomoci objevit a odkrýt mnohé záchytné body na cestě, kterou Bůh připravil právě pro nás. Přece jen se naše cesty občas křižují. Vydejme se tedy po stopách několika z nich.

Představit reprezentativní výběr světců by byl skutečně nadlidský úkol. Čtyři velké postavy křesťanství, které jsme vybrali, nejsou ani lepší nebo zajímavější než jiní, tři z nich ani nepředstavují nějaký silný a významný duchovní proud. Věnujeme se jim proto, že jejich životy ukazují, že neexistuje "mustr" na svatost, že podoby svatosti mohou být nejen velmi odlišné, ale v lidských očích přímo protikladné.

Hipolyt Římský, svatý vzdoropapež
Je něco takového vůbec možné? Ano, skutečně ctíme jako světce muže, který způsobil první vážné schizma v církvi, když se pro vě roučné i osobní spory postavil proti nově zvolenému papeži Kalistovi a nechal se prohlásit římským biskupem. Rozdělení, které způsobil, přetrvalo Kalistovu mučednickou smrt a pokračovalo i za jeho nástup ců Urbana a Ponciána, celkem osmnáct let. Tehdy bylo Hipolytovo působení ukončeno vyhnanstvím, do kterého byl poslán společně se svým protivníkem na papežském stolci. Hipolyta i Ponciána čekala práce v dolech na Sardinii v mimořádně trýznivých podmínkách. Není divu, že jim oběma záhy přivodila smrt. Ani mučednictví by ale nevedlo ke svatořečení vzdoropapeže, nebýt události, která ho před cházela. Hipolyt se totiž ještě před smrtí s Ponciánem usmířil a své početné přívržence v Římě vyzval, aby se připojili k ostatním věřícím a přijali za biskupa Ponciánova nástupce.

Ještě dříve, než se pro Boha vzdal svého života, dokázal se Hipolyt vzdát svých ambicí i postavení, kterého dosáhl. Po dlouhých letech boje za prosazení vlastních představ a názorů se pro dobro církve zřekl všech dosavadních úspěchů. Sláva Boží, ne vlastní, je cestou ke svatosti. Dobro církve, ne úspěch, služba, ne ambice. Náš vzdoropapež to pochopil. Díky tomu může římská církev slavit společnou památku papeže Ponciána a kněze Hipolyta, mučedníků víry.

Bernard, nástroj v Božích rukou
Na samém sklonku jedenáctého století skupina francouzských mnichů opustila "zaběhnuté" opatství Molesme a usadila se na místě, zvaném C^iteaux, aby spolu zkusili žít jen ze své rukodělné práce podle původních ideálů sv. Benedikta. Dílo se ale příliš nedařilo. Roky snažení, na jejichž konci byli jen stárnoucí, pomalu vymírající bratři bez následovníků, pohřbívaly naději na zdar díla. Důvěra v to, že nastoupená cesta je v Božích očích dobrá a není jen důsledkem pýchy mnichů, se pomalu vytrácela. Jako zázrak proto musel působit příchod sotva dvacetiletého Bernarda, nadšeného pro nový způsob života v C^iteaux. Bernard totiž s sebou přivedl své bratry a další mladíky, které dokázal strhnout svým zápalem. Celkem jich bylo asi třicet! Jejich příchod znamenal výrazné oživení komunity. Bernard se brzy stal vůdčím duchem jejího dalšího, neuvěřitelně úspěšného rozvoje. Už po třech letech založil nový klášter v Clairvaux, brzy následovaly další. Když po jednačtyřiceti letech strávených v řádu umíral, byl už zakladatelem celkem sedmdesáti klášterů a cisterciácký řád (nazvaný podle latinské podoby jména prvního kláštera) jich měl celkem 350. Bernardův vliv je ovšem citelný i jinde. Zanechal po sobě množství spisů, byl vůdčím duchem příprav druhé křížové výpravy, sepsal nádhernou řeholi templářům, jeho ruka se projevila i na politické mapě Evropy...

Vidíme před sebou muže, obdařeného velikým nadáním organizačním i řečnickým, člověka, který svým zápalem dokázal strhnout doslova davy a dát jejich jednání řád. Tento ohromující dar dal bezezbytku do služeb Bohu. Díky tomu jeho život přinesl plody, ze kterých církev čerpá ještě dnes. Na jeho životě vidíme, jak všemohoucí Bůh někdy oslaví ve svých dětech svou velikost, nechá je vykonat dílo, které bychom mohli označit za zázračné. Něco takového ale může udělat jen tehdy, když my své schopnosti v důvěře podřídíme jeho režii, když se staneme dělníky na jeho vinici, nástroji v jeho ruce.

Izidor z Madridu, pan Nikdo
Příklad Bernarda z Clairvaux, kterému zdvořile naslouchal i papež (ale i dalších, třeba sv. Františka, matky Terezy ...), by nás mohl vést k přesvědčení, že blízkost Boha přináší velké, nepřehlédnutelné činy, a že každý, kdo ujde v duchovním životě velkou cestu, se stane vykonavatelem zdaleka viditelných heroických skutků.

Možná právě pro ty z nás, kteří podléháme takové iluzi, povolal Bůh svatého Izidora, středověkého španělského rolníka. Pokud se chceme vyhnout legendám o zázracích, sepsaných dlouho po jeho smrti, co bychom o něm mohli říci? Narodil se, dospěl, oženil se, celý život pracoval jako námezdní rolník a nakonec zemřel přirozenou smrtí. Nezanechal po sobě žádný spis ani moudrý výrok, nebyl duchovním rádcem, nevykonal žádný hrdinský čin, nezaložil žádný řád, hnutí či duchovní proud, nezůstali po něm žádní žáci... Izidor jednoduše žil celý život na místě, kam ho Bůh poslal, plný horlivosti a lásky ke Stvořiteli a bližním. Bůh ho nepozval k žádnému hrdinství, ale k všednímu životu v obyčejných radostech i starostech. V nich Izidor "chodil s Bohem", stejně jako dávný biblický praotec Henoch. Život v Boží blízkosti nemusí být vždy halasný a zářivý na první pohled, může se odehrávat v šedivé obyčejnosti, vyzařující do okolí tichou radost z Boží lásky.

Mikuláš z Flüe, blázen pro Krista
Mikuláš se narodil, dospěl, oženil se, pracoval jako rolník... Že to už tady bylo? Ne docela, Mikuláš byl vážený muž, místní radní a soudce. A především - ani ne rok a půl poté, co se narodilo jeho desáté dítě, opustil (po poradě se zpovědníkem)  rodinu a usadil se v poustevně. Čin to byl pro jeho okolí zcela nepochopitelný. Představte si, že se teď zvednete, obujete... Dokonalé bláznovství! Nezodpovědnost! Opravdu jsme nalezli mimořádně radikální a kontroverzní příklad povolání Bohem. Vždyť také trvalo půl tisíciletí, než byl Mikulášův kult oficiálně potvrzen. A to přesto, že zbylých devatenáct let jeho života  přineslo velké plody. Stal se duchovním rádcem lidí prostých i mocných, měl prý dokonce velkou zásluhu na udržení jednoty  rodného Švýcarska.

Ať ale řekneme cokoli o jeho působení, bude nás Mikuláš stále provokovat. Provokovat odvahou, s jakou čelil obviněním, výsměchu i vlastnímu pochybování. Tak jako v jeho okolí, i v nás se leccos vzpírá, slyšíme-li o světci, který odešel náhle z  domu, aby svou rodinu už nikdy nenavštívil. Těžko se zcela smíříme s jeho činem, dokud sami skutečně nepostavíme ve svých touhách Boha na první místo a nenastražíme uši, odkud nás volá, s důvěrou, že jeho cesty jsou nekonečně lepší než ty, které si rýsujeme sami. Ať už rýsujeme cesty k moci, velkým činům nebo úplně obyčejnému životu. Prosme Boha, abychom ho dokázali s důvěrou následovat, kamkoli nás povede. Bez ohledu na to, zdali nakonec nebude třeba rychle sbalit kufry.

Mohou se za nás svatí přimlouvat?

Na první pohled není žádný problém: tak jako my přednášíme Bohu své prosby za své bližní a za duše v očistci, tak svatí, kteří už jsou v nebi, předkládají Bohu modlitby za nás. Je to projev společenství svatých, toho, že nás Bůh nepovolal ke svatosti jako jedince, ale jako Boží lid, tajemné Tělo, které bude na konci věků sjednoceno v nebi ke chvále Boží. Dokud jsou v tomto těle trpící a bojující údy, existuje solidarita povolaných ke spáse. Máme si vzájemně pomáhat, protože budeme také vzájemně sdílet své štěstí. Naplnění každého z nás bude záviset na tom, jak jsou naplněni ostatní.

Modlitba chvály, díků, klanění je cílem tvorstva a je tedy hlavním úkolem nebešťanů. Prosebná modlitba má ale určitý háček, který jako by se do nebe nehodil. Jestliže o něco prosíme, znamená to, že to ještě nemáme a nevíme, jestli to dostaneme. Platí totéž o svatých v nebi? Mají také nejistotu o splnění své prosby?

Církev nám doporučuje, abychom se ve svých potřebách utíkali k přímluvám svatých; hlavní důvod spočívá v tom, že svatí dokonale poznávají, co Bůh skutečně chce a co ne. Nemůže se jim tedy stát tak jako nám, že by se přimlouvali za něco, co Boží vůli odporuje, nebo si nebyli jisti smysluplností své modlitby. Jestliže za něco prosí, vědí, že to Bůh chce, že jsou to modlitby, s nimiž Bůh ve svém plánu spásy počítá.

Svatí ale nejsou vševědoucí, nenahlíží to, co závisí na naší svobodné vůli. Ani oni nevědí, jestli jim jejich přímluvu "nezkazíme", jestli si nepostavíme hlavu a nedáme nakonec přednost své vůli. Přímluva svatých je tedy všemohoucí v tom smyslu, že se modlí jen za to, co Bůh chce učinit. Naše nedokonalé modlitby, plné sebestřednosti a sobectví, svatí předkládají Bohu v očištěné podobě, aby se skutečně vešly do Božího plánu spásy. Tak se i prosebná modlitba stává modlitbou chvály, uznáním Boží moci a dobroty, na kterou se svatí odvolávají.

Jediné, co může omezit účinek jejich přímluvy, je naše vzepření se Bohu a jeho vůli.

Eva Fuchsová

Apokalypsa

Albert Geiger

Řecké slovo "apokalypsa" znamená odhalení, zjevení nějakého tajemství. Apokalypsa jako literární druh náleží do prorockého písemnictví, má však svůj zvláštní obsah a formu. Zatímco prorok ve stísněné dějinné si tuaci hlásá "výrok Hospodinův", apokalyptik podává náboženský výklad dějin a příslib jejich vyústění. To je mu zjevováno formou viděných a slyše ných zážitků, které vyjadřuje v tajuplných obrazech, číslech a symbolech. Takových apokalyps najdeme v Písmu více, nehledě na nekanonickou literaturu. Je to například kniha Ezechiel, Daniel, "malé apokalypsy" v evangeliích a Pavlových listech. Janova apokalypsa se přesto od všech ostatních odlišuje. Jeho vize je radostnou zvěstí o konečném naplnění dějin v Kristu, který je Pánem dějin a celého tvorstva.

Zvláštnosti prorockého poznání
Prorok nevidí tělesnýma očima, vnímá ve svém nitru obrazné představy za spolupůsobení svých duševních a duchovních sil. Tak z jeho zkušeností, názorů, mýtických představ, z dobových událostí a proroctví Starého zákona vzniká pod vedením Ducha svatého nová vize.

Prorok nevidí časový průběh dějin, ale spíše nahlíží Boží plán, který je základem průběhu dějin. Vidí bez časových nebo dobových perspektiv. Poznává vnitřní souvislosti, kterými jsou události mezi sebou spojeny, ale nevidí, jak jsou od sebe časově odděleny, např. zkáza Jeruzaléma a konec světa. Minulost, přítomnost i budoucnost splývají před jeho očima. Proto mluví o budoucnosti, kterou spatřil ve své vizi, v čase minulém.

Bůh ve své prozřetelnosti řídí určité dějinné události nebo osoby tak, že se stávají předobrazy a typy příštích osob nebo událostí. Odkazují na to, co přijde, a podobají se tomu v základních rysech. Velikonoční beránek je např. typickým předobrazem Krista, který má přijít. Posláním a úkolem proroka je, aby to poznal a hlásal.

Boží myšlenky se neuskutečňují pouze v jedné dějinné události, ale v celém sledu událostí, které spolu vnitřně souvisí, mají stejnou příčinu a směřují ke stejnému cíli. Některé proroctví tak dojde naplnění v několika událostech (např. "hrůzy pustošení" viz Dan 9, 2; 1 Mak 1, 54n; Mt 24, 15).

Většinou se prorok nestřetne přímo s nadpozemskou skutečností, vnímá ji v rouše symbolických obrazů. Symboly mají duchovní smysl, nesmíme je proto stavět na stejnou úroveň s věcí samou. I když není přímo vyjádřeno, vždy je v pozadí slůvko "jako". Je tedy bezúčelné představovat si prorocké obrazy podle lidských smyslů. Většinou to ani není možné, protože jsou pro lidskou představivost příliš dynamické: nedíváme se na nějakou statickou olejomalbu, ale na sled obrazů, kde jeden stíhá a překrývá druhý. Musíme hledat jejich význam, jejich ideu a ponaučení, prostě to, co nám chtějí sdělit. Musíme se dostat skrze roušku symbolů k podstatě. V tom nám pomůže výklad, který často obraz doplňuje nebo ozřejmuje.

Obrazy jednak přibližují skutečnost živěji než nějaký abstraktní pojem, jednak také zahalují, zakrývají. Zvědavci neposkytují vědomost, věřícímu dávají tajuplné tušení, aby ve víře nezakolísal, ale byl připraven. Až nastane čas, pro který je obraz určen, věřící mu porozumí. Pravé proroctví ponechává volnost a svobodu rozhodování - nedovolává se ani tak vědomí, jako svědomí. Opak působí proroctví, které dá člověku tak "jasné poznání" věcí budoucích, že ho zbaví svobody.

Velkou výpovědní sílu mají barvy: bílá je barvou triumfu a nebeské nádhery, rudé jsou démonické postavy, připomínající krev a oheň. Také čísla mají hluboký smysl. Číslice je míra věcí, symbol řádu v prostoru a čase. Čísla v apokalypse chtějí říct, že nejen vesmír, ale i dějiny jsou v Božím plánu a probíhají podle věčného řádu.

Různé způsoby výkladu
Jelikož se obrazný svět Janovy Apokalypsy rozprostírá v mnoha vrstvách a skrývá mnoho tajemství, které lze odhalit pouze do určitého stupně, dostává se jí nejrůznějších výkladů. Nejdůležitější způsoby jsou:

Výklad dobový: podle něj se Apokalypsa vztahuje pouze na pohanskou římskou říši, je bojovým spisem proti kultu císaře a ohlašuje Římu brzkou zkázu. - Jan má skutečně na mysli svou dobu, nikoli však pouze ji. Zabývá se spíše koncem věků nebo údobím spásy od nanebevstoupení Krista až do jeho opětovného příchodu.

Výklad historický považuje Apokalypsu za jakýsi druh dějepisné knihy. Poznává v ní rozdělení dějin do sedmi velkých údobí a snaží se uhádnout nebo vypočítat, v jakém úseku se zrovna nacházíme a kdy bude konec světa. - Apokalypsa má skutečně co říci každé době a obsahuje přesná proroctví, ale nejsou to obrázkové dějiny nebo trhací kalendář, podle kterého bychom mohli určovat, co kdy kde nastane.

Výklad naddějinný, typický, spočívá na názoru, že prorok vyjímá ze současných událostí obrazy, aby tak získal symboly a typy pro události budoucí. Apokalypsa je tedy obrazem budoucnosti, malovaným jednotlivými barvami tehdejší doby. Proto se může každá jednotlivá epocha v proroctví poznat. Řím pronásledující křestany je typem každé protikřesťanské světové moci, podobně je to s osobou Antikrista. V některé době a na určitém místě vyniká více to satanovské se svými válkami, katastrofami a soudy, na jiném místě se zřetelně projevuje Kristovo království. Můžeme se tedy poznat, ale nesmíme dělat opak - číst Apokalypsu tak, jako by to bylo svědectví o naší době, a včítat do textu současné osobnosti a události.

Apokalypsa však nelíčí pouze typy, ale také konkrétní události. To má na paměti historicko-teologický výklad. Člověk touží znát smysl dějin, ale bez znalosti začátku (účelu) a konce (cíle) dějin není Boží plán pro člověka srozumitelný. Pouze Boží zjevení může dát člověku odpověď na jeho tázání. Apokalypsa zná tajemství dějin, protože zná jejich konec. Je teologií dějin, zjevující v obrazech jak jednotlivé události, tak jejich typické, opakující se konstelace.

Událostem Apokalypsy je tedy nutno rozumět především ve smyslu typů, které se ke konci věků čím dál více zhušťují v konkrétních událostech. Antikristové, kteří povstali už v Janově době, jsou jednotlivé osoby a současně typy, předchůdci posledního a pravého Antikrista. Co je typické, musí být vykládáno se smyslem pro to, co teprve přijde. Co bylo ve Starém zákoně předobrazem, stalo se v Novém zákoně skutečností a je současně předzvěstí definitivního naplnění v nebi. My křestané jsme dnes účastni jak naplnění, tak přislíbení. Eucharistie je např. naplněním příslibů Starého zákona a zároveň zárukou příští slávy. To nové není něčím, co musíme teprve očekávat, je to zde, i když pod závojem pomíjejících znamení, a projeví se bez příkrovů v den opětovného příchodu Krista.

Kristův obraz v Apokalypse
Apokalypsa zná Ježíše evangelií, ale nezamýšlí podat obraz Krista, jaký byl, ale jaký je a přijde, Krista nadčasového, vladaře, soudce. Je evangeliem povýšeného, oslaveného Krista.

Nejprve vidíme Pána, který je přítomen uprostřed své církve jako dárce života a soudce. Jeho přítomnost je téměř hmatatelná. Zná své věrné, chválí a napomíná a je ochoten zasednout ke stolu s každým, kdo mu otevře dveře (3, 20). Vůči svým je Pánem milostivým. Jan to líčí v obrazech nekonečně něžných (7, 17).

V nebeské vizi 4. a 5. kapitoly vidí Jan oslaveného Krista, Syna Božího v nádherné záři. V obraze obětovaného Beránka se objevuje ukřižovaný, a teď již oslavený Kristus, se svitkem Písma v pravici. Je vítězem a vládcem. Holdují mu zástupy andělů a velebí s veškerým stvořením jeho čin vykoupení, jeho království a jeho božství.

Svým výrokem "Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků" (1, 17) odhaluje Pán svou pravou podstatu: on je Bůh. Na tajemství jeho božského původu ukazuje též pojmenování "Slovo Boží" (19, 13). Jako Slovo Boží, Pravda vychází věčně od Boha a je vládcem nad dějinami a nad celým stvořením.

V mohutných obrazech ukazuje Jan všezahrnující vládu Krista Krále, Soudce a Dovršitele. Jakým způsobem vítězí? Z jeho úst vychází dvojsečný meč, Slovo Boží, Pravda. Kdo Kristovu pravdu odmítá, je odsouzen. Proto je celá kniha naplněna neodvolatelnými soudními výroky Krista. Již nyní, uprostřed dějin, probíhá soud až ke svému dovršení, k soudu poslednímu. Při svém druhém příchodu zničí Kristus nepřátelské mocnosti, všechno dokoná, Albert Geiger: Malý komentář k Apokalypse.

redakčně upravila Eva Fuchsová

Štěstí

David Pancza

Potřeba štěstí
Každý normální člověk chce být šťast ný. Mnohé z toho, co děláme, to, jak se rozhodujeme, a většina z toho, po čem toužíme, má za cíl naše štěstí.

Abychom si objasnili, co je to štěstí, ptejme se opačně: kdy je člověk nešťastný? Co způsobuje, že jsme nespokojení, utrápení, smutní nebo rozčilení? Příčiny jsou různé, ale mají společný základ: něco člověku chybí, má v sobě touhy, které jsou nenaplněné, neuspokojené.

Můžeme tedy říci, že štěstí je stav, kdy jsou tužby člověka naplněné. Z vlastní zkušenosti jistě víme, jak nás dokáže potěšit, když získáme něco, na čem nám velmi záleží, nebo něco, na co jsme dlouho čekali. Na chvíli jsme schopni zapomenout na všechno ostatní, co nám ještě chybí. Málokdo však může říci, že je dokonale šťastný. Není totiž snadné získat všechno, po čem toužíme.

Když nám chybí něco důležitého, odráží se to v celém našem myšlení i jednání. Za nepochopitelnými reakcemi mnoha lidí stojí často přímo zoufalé úsilí vydobýt si alespoň část toho, co potřebují, a v tomto úsilí nejsou vždy schopni rozumně zvažovat, zda jejich způsoby skutečně vedou k cíli. Ani hříchy nekoná člověk většinou z lásky ke zlu, ale proto, že s jejich pomocí chce najít štěstí.

Naše touhy nás činí závislými na všem, o čem se domníváme, že nám je může naplnit. Tak se člověk často stává otrokem věcí a lidí, otrokem práce, zábavy, sexu, jídla anebo "osudu". Kdo má moc nad tím, po čem toužíme, má nad námi moc, může nás ovládat a manipulovat s námi. Zdá se, že dokud v sobě máme touhy, nemůžeme být nezávislí a svobodní.

Lidské řešení
Moderní člověk se snaží nacházet řešení přímo: za každou cenu vyhovět svým touhám, i když tím ublíží jiným lidem. Řídí se heslem: Dělej to, co ti dělá dobře, a ovládni to.

V protikladu k tomuto egoistickému myšlení velký indický myslitel Buddha (6. stol. př. n. l.) říká: "Život je utrpení a utrpení vzniká ze žádostivosti. Jestliže zničíme žádostivost, skončí utrpení." Vyzývá člověka, aby přestal po čemkoli toužit, potom ho nebude nic trápit a ovládat.

Jsou to dvě krajnosti, kterými můžeme řešit svou situaci. Obyčejný člověk ví, že nemůže získat všechno, co chce, ale ani se všeho nemůže vzdát. Proto se pokouší najít jakýsi zlatý střed, udělat vhodný kompromis. Není to však plnost.

Potřeby a touhy
Abychom správně pochopili naši situaci, je nutné na začátku od sebe odlišit potřeby a touhy člověka. Většinou v tom nevidíme rozdíl a to může být jeden z kořenů našich problémů.

Potřeby (též primární potřeby) člověka jsou zakotvené v jeho přirozenosti. Je to to, co je nutné pro normální fyzický a psychický život. Člověk se nemůže vzdát jejich naplnění, byla by to sebevražda. Není možné je potlačit, jestliže má člověk zůstat člověkem.

Sem patří v první řadě tělesné potřeby: jídlo, voda a vzduch, práce a odpočinek, zdraví, oblečení atd. Následují potřeby pro psychické zdraví. Je to potřeba být milovaný, hodnotný, originální, užitečný a spravedlivý, atd. Dost nedoceňovanou je potřeba vnímat a vychutnávat, nacházet a tvořit krásu a moudrost, což vede člověka do přírody, k vědě a umění.

Nic z těchto potřeb není možné získat jednou provždy, a z toho plyne další potřeba člověka: mít životní jistoty, být zabezpečený tak, abychom nemuseli mít strach o to, zda i v budoucnosti naše fyzické a psychické potřeby budou uspokojeny.

Nakonec je to potřeba vyjít ze sebe, darovat se druhým, činit je šťastnějšími, dávat druhým to, co jim chybí. Předešlé potřeby znamenají brát, tato znamená dávat. Pokud předešlé potřeby nejsou dostatečně naplněné, je těžké přejít na tento stupeň. I v upřímném úsilí o nezištnost bude často skryté úsilí o kompenzaci svých deficitů.

Touhy (též sekundární, naučené potřeby) člověka se rodí v jeho mysli. Jsou to prostředky, o kterých člověk uvěřil, že naplní jeho potřeby primární. Například peněz se člověk nenají, ale ví, že si za ně sežene jídlo. Proto, když má hlad, touží po penězích. "Když jsme na nějakou potřebu přirozenosti vícekrát odpovídali stejným způsobem, touha se začíná obracet už k tomuto předmětu, který ji utišil" (Theofan Zatvornik). Kromě rozumných konstrukcí má v sobě člověk i mnoho méně logických.

Velká část problémů člověka nespočívá v tom, že by nemohly být naplněné jeho skutečné potřeby, ale v tom, že to není možné způsobem, který si vybral. Často řešením nenaplněné touhy může být zkoumání toho, jaká potřeba ji vyvolala a zda neexistuje jiný, reálnější a čistší způsob, jak ji naplnit. Jestliže je dnes moralizování tak neúčinné, je to možná proto, že lidi musí změnit nejen svoje jednání, ale i v první řadě svoje smýšlení. Musí zkoumat a očistit to, čemu (možná podvědomě) věří a podle čeho se rozhodují. Samotná změna myšlení sice nestačí na změnu jednání, ale je nezbytná pro to, aby se člověk svou vůlí mohl rozhodovat podle zdravého rozumu. Nestačí pevná vůle, když se nemá o co opřít.

Průmysl reklamy se snaží různými působivými triky do člověka zakódovat, že právě nabízený předmět a ne jiný ho udělá šťastným. Podle množství hloupostí, které jsou lidé schopni ve velkém kupovat, se zdá, že reklama je poměrně účinná. Proti vymývání mozků v reklamě proto není špatné postavit účinnou protireklamu zdravého rozumu. Když se bohatě zdobily chrámy freskami a ikonami, které jsou pastvou pro oči, mělo a má to svůj význam. Rovněž má význam, dnes víc než kdysi, denně formovat své myšlení Písmem svatým.

Touhy člověka se mohou změnit, ale potřeby se odstranit nedají. Chcemeli někomu říkat, aby nehřešil, ale nepomůžeme mu najít jiný způsob, kterým by naplnil své potřeby, asi nezměníme jeho život. Rozdíl mezi účinnou evangelizací a neúčinným moralizováním je právě v tom, že moralizování jen zakazuje, zatímco evangelizace ukazuje cestu, nabízí něco lepšího než starý, hříšný život. Dům člověka nemůže zůstat prázdný, jinak se vyhnaný démon vrátí se sedminásobnou silou.

Naplnění v Bohu
Mnohé naše touhy jsou neuskutečnitelné. To nás učí smýšlet rozumněji a střízlivěji, ale zároveň nám to ukazuje naši omezenost a nedostatečnost: není v naší moci naplnit své potřeby a mít v nich jistotu. To nás buď odsuzuje být navěky nedostatečně naplněnými lidmi se všemi důsledky, které z toho plynou, a nebo nás to odkazuje výš, hledat své naplnění v Bohu.

Naše potřeby nás činí závislými bytostmi a neexistuje únik z tohoto údělu. Jediné, co si můžeme vybrat, je to, na kom či na čem budeme závislí. Být svobodnými znamená stát se závislými na Bohu.

Bůh jako starostlivý a všemocný otec je schopný zařídit mnohé z toho, co sami nedokážeme, a překonat překážky, které jsou nad naše síly. Zároveň nám ukazuje, kde všude jsme my sami příčinou svého neštěstí. Ukazuje nám, že k tomu, abychom byli šťastni, zdaleka nemusíme překonat všechny vnější překážky a změnit všechny lidi okolo. Naopak, naší vlastní změnou množé překážky přestanou být překážkami, podobně jako dvoumetrovému muži přestane být horní rám dveří nebezpečný, když se naučí při vstupu sklonit hlavu. "Když se duše pokoří a odevzdá do Boží vůle, stává se zdravou a je velmi pokojná v Bohu." (starec Silván)

Jedině Bůh je schopný dostatečně naplnit naše přirozené potřeby tak, abychom nebyli ve svém konání motivováni tím, že nám něco schází. Když se tedy se svými potřebami obrátíme k Bohu, můžeme se stát svobodnými a vnitřně dostatečně bohatými na to, abychom byli schopni začít světu dávat a nečekat odměnu, aby motivací našeho konání byla nezištná, čistá láska. "Svým vyvoleným dává Pán tak velkou milost, že s láskou objímají celou zem a celý svět, a jejich duše hoří touhou, aby všichni lidé byli spaseni." (sv. Silván)

Když najdeme svou jistotu a hodnotu u Boha, když v něm najdeme lásku, potom nemusíme mít starost o sebe, protože víme, že Bůh se o nás stará a můžeme být upřímně štědří. Nemusíme ve svém jednání dávat pozor na to, abychom zapůsobili, nemusíme podávat velké výkony, abychom dokázali svou velikost. Můžeme s lehkostí dobře vystupovat a podávat velké výkony, protože v Božích očích jsme už velcí. Nemusíme se podbízet, abychom získali lásku lidí, ale můžeme svobodně milovat, protože my už jsme milováni. Vyhneme se vnitřnímu zmatku až do té doby, dokud se někomu nepodaří do nás naočkovat myšlenku, že naše štěstí je závislé na něčem jiném než na Bohu.

Bůh nás osvobozuje od hledání štěstí. Můžeme dělat to, co je správné, co se líbí Bohu, a on se už postará o to, abychom byli šťastní. Nejlepší cestou, jak nenajít štěstí, je hledat ho za každou cenu, udělat ho prvním motivem našeho konání. Štěstí se  totiž nedá uchvátit, přichází vždy jako vedlejší účinek naší poslušnosti Bohu. "Blažení jsou ti, kteří žijí podle Pánova zákona" (Žalm 118). "Kdo je poslušný Božího zákona, pochopí, jak dobré jsou všechny Boží zákony. Kterékoli přikázání si vezmeme, to přináší radost a blaženost. Tvá duše se oblaží Božím zákonem, ty se za ním poženeš dnem i nocí a bude ti dáno rozlišování dobra a zla." (sv. Silván)

Hlubší štěstí
Člověk má tři rozměry, tělesný, psychický a duchovní. Lidské potřeby vyvěrají z každé z těchto vrstev, nebo přesněji, každá potřeba má všechny tři rozměry. Aby byl člověk skutečně šťastný, potřebuje naplnění na všech těchto rovinách. "Každý den sytíme své tělo potravou a vzduchem, aby žilo. Pro duši je však potřebný Pán a milost svatého Ducha, bez kterého je duše mrtva." (sv. Silván)

Když člověk žije jenom na rovině tělesné a jeho jedinou starostí je fyzicky přežít, lze těžko hovořit o nějaké plnosti. Jestliže člověk žije tím nejplnějším životem, který je bez Boha možný, může najít dost velké naplnění láskou v rodině, i vědomí vlastní hodnoty díky úspěšnosti v zaměstnání. Avšak nebude moci najít uspokojení nejhlubšího jádra své bytosti, kterým je jeho duchovní rozměr.

Z pozorování touhy a potřeb člověka se dá zjistit, že je stvořený pro život v Bohu, neboť mimo Boha na ně neexistuje spolehlivá odpověď. "Jako laň prahne po vodách bystřin, tak dychtí duše má po tobě Bože. Po Bohu žízním, po Bohu živém." (Žalm 42, 2-3) "Národy, poznejte, že jsme stvořeni pro nebeskou Boží slávu! Netlačte se k zemi, protože Bůh, náš Otec, nás miluje jako drahé děti!" (sv. Silván)

Člověk naplněný Bohem je schopen být ve svém nitru šťastný i tehdy, když zvenku nejsou zcela naplněné jeho psychické a tělesné potřeby. Dokáže být v nitru šťastný a klidný, i když prožívá bolest, nedostatek a nespokojenost. Toto štěstí může být větší než štěstí člověka, který má všechno kromě Boha. To dosvědčují mnozí křesťané, kteří v nelidských podmínkách sovětských či nacistických koncentráků nezatratili svou lidskost.

Moudré přísloví říká, že Bůh na nás dopouští trápení jen proto, abychom se naučili a zvykli si, že Bůh sám stačí. "Nepotřebujeme nic, kromě Pána, v něm je plnost života... Pane můj, jsem tvůj sluha. Ve tvých slovech je velká radost. Je-li náš Pán, je naše všechno. Podívejte se, jak jsme bohatí!" (sv. Silván)

Hledání štěstí
Často člověk ani nechápe, že existuje něco víc než to, co okusil. O tom hovoří známé podobenství o kohoutovi a orlovi. Když orla uvězní v kurníku, nebude nikdy spokojený a stále bude toužit po výškách, které zná. Kohout je v kurníku spokojený, protože nezažil nic jiného a ani nerozumí tomu, o čem orel mluví. "Duše dlouho přebývá na zemi a miluje pozemskou krásu. Miluje oblohu, slunce, krásné sady, moře, řeky, lesy a louky, miluje také hudbu a všechno toto pozemské ji oblažuje. Ale když pozná našeho Pána Ježíše Krista, nechce už vidět nic pozemského." (sv. Silván)

Dokud člověk není zralý, hojnost pro tělo a mysl může být dokonce překážkou, která mu nedovoluje otevřít se hlubšímu naplnění. To je hlavní důvod, proč je půst, odříkání a skromný život tak účinnou pomůckou pro duchovní růst. "Bratři a sestry, prosím vás, ba zapřísahám vás ve jménu Božího milosrdenství, věřte evangeliu a svědectví Církve, a ještě na zemi okusíte rajskou blaženost. Vždyť královstí Boží je ve vašem nitru. Boží láska dává duši ráj. Mnohá knížata, mnozí vládcové poznali Boží lásku a opustili své trůny. Je to pochopitelné, vždyť Boží láska je horoucí, až k slzám oblažuje duši milostí Ducha Svatého a nic na zemi se s ní nedá srovnat." (sv. Silván)

Zralý člověk už však umí žít ve světě. "V kom žije Duch Svatý, tomu bohatství neškodí, neboť jeho duše je v Bohu, je Bohem přeměněná a zapomněla na své bohatství a majetek." (sv. Silván) Všechno na tomto světě má být pro nás svátostí, která navenek oslovuje a naplňuje tělo a mysl, ale zároveň pohání duši, aby se obrátila k Bohu, který za tím vším stojí. Všechny stvoře né (dobré) věci jsou nějakým obrazem Boha a nebeských věcí, a směrovkou k nim. Zralost tedy spočívá v tom, že dokážeme vidět dále, za věci stvořené.

"Slyšel jsem mnoho hudby, která těšila mou duši, a myslel jsem si: Když je tato hudba tak podmaňující, jak potom musí oblažovat duši nebeský zpěv, kterým je v Duchu Svatém Pán oslavován za své utrpení?" (sv. Silván) Podob ně naše tělesné a psychické potřeby jsou jen vrcholem ledovce, hmatatelným obrazem méně hmatatelných potřeb duše. Správný půst a odříkání člověka učí pod hladem a nedostatkem vnímat analogický hlad a nedostatek v duši.
ze slovenštiny přeložila Zuzana Bachnová

Literatura: L. Crabb: Osobnost člověka
archim. Sofronij: Starec Silvan
Th. Merton: Žádný člověk není ostrov

Svatý Silván Athoský

David Pancza

Silván, vlastním jménem Semen Ivanovič Antonov, se narodil roku 1866 v rodině chudého ruského rolníka. Od malička, i díky výchově zbožného otce, se v něm ozývala zvláštní touha po Bohu, střídaná silnými pochybnostmi o něm. Ve dvanácti letech, pod vlivem vyprávění o světci Janovi Sezenovském, se poprvé rozhodl pro mnišství. Kdyby mu otec nedal podmínku, že si nejprve musí odbýt vojnu, byl by ihned odešel do Kyjevsko-Pečereské lavry. Bylo to ještě pouze dětské nadšení, které brzy vyprchalo, a Semen se úspěšně zařadil mezi chlapce ze vsi. Byl švarný mládenec, sen mnohých děvčat, oblíbený pro svou veselou, mírumilovnou povahu, rád hrál na harmoniku a pil vodku. Jako mnoha jiným jeho vrstevníkům, tak i jemu se podařilo s přítelkyní jeden večer zajít "příliš daleko". Vynikal velkou silou, dobře snášel extrémní teplo i zimu a podával bezkonkurenční pracovní výkony. Jeho životem otřásly dvě události. Nejprve to byl hlas Bohorodičky, který ho ve snu napomenul za jeho hříšný život. Potom to bylo svědectví jeho přítele, vraha, o tom, jak mu Bůh odpustil jeho hřích. Po těchto událostech se v něm opět zrodila touha po mnišství, avšak mnohem silnější. Uvěřil v možnost odpuštění hříchů a toužil po něm. Svému příteli, který "omylem zhřešil" se svou přítelkyní, doporučil vzít si ji za manželku, aby nezvětšoval svůj hřích. Přitom si byl vědom, že on sám by měl udělat to samé. Mnišství nebo manželství? Velmi prosil Boha, aby mu pomohl rozřešit toto dilema, a dostal odpověď: když byl na vojně, jeho děvče si vzalo jiného. Jakmile skončil vojenskou službu, se všemi se rozloučil a odebral se na Athos. Tam roku 1892 vstoupil do ruského monastýru sv. Pantelejmona. Po vstupní zpovědi ho zaplavila velká radost, a hned se vesele a s lehkostí pustil do konání svých úkolů. Po nějakém čase jeho nadšení opadlo a objevila se první krize, ve které upadal myšlenkami do hříchů a pochyboval o svém povolání.

Jedním z prvních úkolů, které dostal, bylo modlit se Ježíšovu modlitbu. Ve zklamání ze svých hříchů se s velkou touhou pustil do modlitby a v jejích slovech nacházel lék na svou chorobu. Po několika týdnech, když se jednou večer modlil před ikonou Bohorodičky, vstoupila modlitba do jeho srdce a proudila v něm dnem i nocí. Semen netušil, jak velký dar dostal.

Po čtyřech letech složil mnišské sliby a stal se z něho mnich Simeon. Byl mezi bratry oblíbený, své úkoly konal vzorně a práce se mu dařila. Pracoval ve mlýně a jeho výkon byl obdivuhodný. Toto všechno spolu s darem modlitby v něm začalo vzbuzovat pyšné myšlenky: "Jsem výborný, žiji svatě, ustavičně se modlím." Spolu s nimi se začaly v modlitbě objevovat útoky zlých duchů, které Simeona úplně zmátly. S nikým se o tom neradil a nikdo ani netušil, že by tak mladý mnich už mohl mít takové
problémy.

V bezradnosti se rozhodl pro intenzivní modlitbu k Bohu až do té doby, dokud mu nepomůže. Čím více se modlil, tím to bylo horší, až došel na konec svých sil, kdy se vzdal a upadl do nejhlubší deprese. Sotva se dovlekl na večerní modlitby (nešpory) a tu, během modlitby, uviděl najednou živého Krista. Užasl, naplnil ho Boží oheň, byl vynesen do nebe a uslyšel andělské hlasy. Byl to malý okamžik, déle by to určitě nevydržel. Cítil se, jako by zemřel a znovu se narodil, jako by přežil svou paschu.

Po tomto zážitku se mu chvíli dařilo, ale potom to s ním šlo opět s kopce. Prohrával v boji s pýchou, vrátily se útoky démonů, opět přišel pocit opuštěnosti od Boha. Později na tyto časy vzpomínal: "Kdyby by mi Pán na začátku nedal poznat, jak velmi člověka miluje, nevydržel bych ani jednu takovou noc, kterých jsem prožil mnoho."

Konečně ho jeden starec upozornil, aby si dával pozor na myšlenky a obrazy, aby je nepřijímal a snažil se o čistou mysl v modlitbě. Jednou večer, když se pokoušel modlit a vůbec se nemohl soustředit, vstal, aby se alespoň klaněl. Tehdy se před Simeona postavil velký démon a s úšklebkem očekával, že se mu pokloní. Simeon zvolal na Boha: "Pane, chci se čistě modlit a démoni mě nenechají. Co mám dělat?" V duši mu zazněla odpověď: "Pyšní vždy tak trpí od démonů." Simeon pokračoval: "Co mám dělat, aby se moje duše pokořila?" Hlas v duši mu pověděl: "Drž svou mysl v pekle a nezoufej!"

Toto je klíčová událost jeho duchovního života. Pokud se člověku daří, když je zaplaven Boží láskou a silou, postupně ochabuje a začíná si o sobě příliš myslet. Aby s díky přijímal požehnání, potřebuje i trápení. Potřebuje cítit v blízkosti pekelný oheň, aby nezapomínal na pravdu o sobě a uměl žít v pokání. Pouze v ustavičném boji může časem dorůst ke svatosti.

Tato událost znamenala další výrazný zlom. Otvírá se mu pomalu nový pohled na svět, proniká ho touha modlit se za každého člověka, nedokáže snést myšlenku, že by někdo nebyl spasen. Zároveň poznává, že není jednoduché dobře se modlit za ostatní. Dobrá modlitba se pozná tak, že je člověk ochoten umřít, aby ostatní žili. Už se nedívá na sebe a na druhé jako na dva různé světy. Určitým tajemným způsobem je celý svět součástí každého člověka, nikdo o sobě nemůže přemýšlet izolovaně od ostatních a o ostatních mimo sebe.

Roku 1911 přijal Simeon schimu (přísnější mnišské sliby) a jméno Silván (Siluan). Pomalu získával velkou vážnost mezi bratřími i mezi poutníky. Nebyl příliš vzdělaný, většinu jeho vědomostí tvořilo jen to, co si zapamatoval z denních čtení z Písma svatého a Otců, ale přesto vynikal neobyčejnou moudrostí a hlubokým vhledem do věcí. V mnoha rozhovorech s lidmi, při kterých nahlížel do jejich srdcí a do jejich problémů, uměl dát správné rady, a proto ho lidé stále více vyhledávali. Svým slovem zachránil nejednu rodinu, která byla v krizi, což bylo jakoby jeho zvláštním povoláním.

Vzdělaní lidé žasli, kde ten jednoduchý člověk přichází na své hluboké filosofické a teologické vědomosti. Jednou se ptali  jistého známého učence, který navštívil starce Silvána: "Proč vy, akademici, chodíte za otcem Silvánem, nevzdělaným mužikem? Opravdu tu není nikdo moudřejší?" Učenec odvětil: "Abyste pochopili a ocenili otce Silvána, musíte být akademiky."

Zachovalo se mnoho listů otce Silvána, ve kterých píše o své zkušenosti s Bohem, o Boží lásce a o různých jiných věcech. Jsou plné geniálních myšlenek a vroucí lásky k Bohu. Tyto listy jsou významným svědkem o velikosti svého autora.

Igumen pověřil otce Silvána službou ekonoma. Je to práce spojená s mnoha starostmi, a tak Silván velmi prosil Boha, aby mu pomohl uchovat si ustavičnou modlitbu, neztratit myšlenku na Boha v proudu povinností. Brzy poznal, že když je člověk zakotvený v Bohu, starosti nejsou překážkou v modlitbě, ale naopak, v této službě se mu modlilo mohem snáze než předtím, kdy měl k modlitbě více příležitostí i času.

Přestože je světec, nebyl jeho život s Bohem lehký ani přímočarý. Nic není vzdálenější realitě než představa, že světci jsou dokonalí, neomylní, bezproblémoví lidé, kteří s úsměvem a bez ohlížení kráčí do nebe. Do konce života musel bojovat se svou hříšností a okoušet svoji lidskou nemohoucnost. Zvykl si říkat: "Nedá se žít křesťansky, křesťansky se dá jen umírat."

Navenek měl starec Silván obyčejný vzhled, možná byl trochu bledší ve tváři od postu a modlitby. Někdy však zářil zvláštním duchovním světlem, takže člověk po chvíli musel sklopit zrak. Přestože jako mladík vynikal silou a zdravím, brzy začal churavět a musel se pořádně oblékat. Jednou prochladl tak, že mu do konce života zůstaly velké bolesti hlavy, a nikdo okolo netušil, kolik si vytrpěl. V září 1938 viděli jeho bratři, že s ním něco není v pořádku, vážně onemocněl, a ačkoli nerad, musel jít do nemocnice. Brzy poznal, že se blíží konec jeho života. 24. 9. 1938, během čtení ranní modlitby v jeho pokojíku, zemřel. Přinesli ho do chrámu a po svaté liturgii, po přečtení celého žaltáře nad ním, byl pochován do společné hrobky.

Zpracováno podle knihy archimandrity Sofronie Sacharova "Starec Siluan" v ze slovenštiny přeložila Zuzana Bachnová