Obsah

Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4, 21)

Evangelium 4. neděle v mezidobí jako by nám podávalo klíč k otevření Písma. Avšak nerozluštíme-li základní šifru, zůstane nám navždy skryt smysl nejen Písma, ale celého křesťanského života. Uvidíme, že ani mnozí z těch, kterým tento klíč podával Pán Ježíš osobně za svého života na zemi, nebyli s to odemknout.

Šifra je to prostá, jako byli prostí ti, kteří ji nejdříve pochopili: chudí toužící po radosti, zajatci po propuštění, slepí po zraku. Těm bylo hned jasné, co znamená "dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli". Co jiného by to mohlo znamenat, než že se slepým vrátí zrak, chromým zdraví, zajatým svoboda, hladovým chléb, hříšným pokoj? Není na tom nic moc k chápání, jen k děkování a velebení. Jak je to prosté: Když Bůh řekl, stalo se. Bůh všechno činí svým slovem. Nemusí jako lidé ke svým slovům přidávat ještě čin, aby je splnil. Cokoli řekne (a leccos z toho víme, protože je to zaznamenáno v Písmech), tím samým slovem už je vykonáno.

To je radostná zvěst, kterou nám rabbi Ješua zvěstuje. Zatím ani nemusíme chápat, že on je Původce toho slova, že on sám je Boží Slovo. Stačí přijímat to, co říká, tak, jak to říká. Ve víře beru klíč, s nadějí ho strkám do zámku a odemykám, otevírám dveře a za nimi jsem uchvácen láskou. Je tam věčně přítomná spása, všechno je dokonáno, jen já musím překročit práh času, abych ji zakoušel. Bůh je tak jednoduchý, tak nesmírně jednoduchý k pochopení! Ale možná právě to je pro náš překombinovaný rozum největší překážka. "Jsem, který jsem" - kdo z nás může prohlásit, že pronikl do tajemství Božího jména, této tajemně jednoduché tautologie?

Vzít klíč, strčit ho do zámku a otočit... tohoto prostého úkonu nebyli a nejsou schopni ti, kteří nepotřebují vědět, co je za dveřmi. Už mají svou představu, své pochopení. Na nic nečekají, po ničem netouží. Klíč je falešný, dveře nám nepřísluší otvírat. Možná až někdy po smrti. Ano, poslechnou si milá slova vycházející z Ježíšových úst: "Dnes se splnilo toto Písmo." Jistě, my víme, tak nějak duchovně, tajemně se plní Písmo každý den (zatím ten syn Josefův neříká nic špatného), jen je tomu potřeba rozumět ve správném kontextu. Což takhle číst pozpátku: omsí potot olinl pses send. Nebo snad každé druhé písmeno? Možná je šifra ještě složitější. Bůh je přece složitý, tak nesmírně složitý k pochopení! Jak se dobrat pravého smyslu jeho slov? (Ale počkat, ten tesařův syn to snad opravdu chápe doslovně. Přece jenom je to nevzdělanec. Hluší slyší, chromí chodí, slepí vidí - v Kafarnaum. U nás prý ne, protože nejsme dost dobří. A ještě zneužívá ke svým výkladům Písmo: vdova sareptská a Náman syrský byli přece důkazem Boží shovívavosti k pohanům, a ne důkazem zkaženosti a nevěry izraelských vdov a malomocných. Ven s ním, za hradby města! Nevědomost bychom mu ještě odpustili, ale urážky a rouhání, to už je příliš!)

Ježíš prochází jejich středem, aniž by se ho někdo dotkl. On sám je živým svědectvím neodvolatelné působnosti Božího slova: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal (Iz 55, 11).

"Řekl jsem a učinil, praví Pán." Řekl jsem, že budeš milovat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou (Dt 6, 5), že nebudeš zabíjet, smilnit, křivdit, krást. Tak jsem vyslovil starý zákon. A učinil jsem nový zákon, ve tvém srdci. Je to tentýž zákon, jenom přišel jeho čas, jeho plnost.

Novost Nového zákona nespočívá v modernizaci příkazů, ale v novosti provedení. Bůh sám činí to, co přikazuje. Nebo lépe řečeno zjevuje uskutečněné. Mluví Bůh o vítězství nad zlem? Už je po boji. Dává příslib Ducha? Duch je zde. Slibuje vykoupení, smíření, spásu, pokoj? Všechno už je hotovo. Dnes se totiž splnilo Písmo. Nebo i my chceme Bohu radit, jak chápat Boží slovo?

Eva Fuchsová

Synové světla

Jiljí Dubský OP

Dnešní svátek Uvedení Páně do chrámu nebo Hromnice, jak jsme si zvykli říkat, má v sobě tolik krásné symboliky a tolik povzbuzení, že to ani nedovedeme všechno domyslet.

Když se řekne Hromnice, nejspíše se nám vybaví obřad svěcení svící. S posvěcenými svícemi jdeme průvodem a zpíváme slova, která pronesl stařec Simeon ve chrámě. Svíci si pak odnášíme domů na ochranu před nebezpečím - rozsvítíme-li svíčku, když se budeme něčeho bát, prý se nám nemůže nic stát.

V tomto přesvědčení jako by se setkávaly dvě protichůdné věci - důvěra s pověrou. Důvěra, když si myslíme, že se nám nemůže nic zlého stát, a pověra, že od toho zla nás uchrání svíčka. Ona sama to nemůže dokázat, ale může to udělat Ten, jehož svíce představuje: náš spasitel (zachránce) Ježíš Kristus.

Když přinesli Josef a Maria Ježíška do chrámu, aby ho obětovali, jak zákon Mojžíšův předpisoval, prohlásil o něm prorok Simeon, že je světlem k osvícení národů. Proto je symbolem Krista svíce, jako zdroj světla. Průvod s rozsvícenými svícemi nám připomíná jednu velmi důležitou pravdu: přijali jsme světlo Kristovo, nyní ho musíme nést všude, kam jdeme. Přijali jsme ho ve křtu svatém, možná z vůle rodičů; ale od chvíle, kdy jsme se sami vědomě a dobrovolně přihlásili ke Kristu, stali jsme se nositeli jeho světla.

Cítím-li tuto povinnost jako břemeno, které nesu jen proto, že musím, bez radosti, jsem snad křesťan, ale nevalný, svým postojem jistě nikoho nepovzbudím. Tedy to světlo, které nesu, vydává slabé světlo, mnoho lidí neosvítí. Chápu-li však svou povinnost jako rytířskou, čestnou, jako vyznamenání, je toto světlo jasné a může posloužit mnohým, kteří hledají.

"Kdysi jste byli tmou, nyní však jste světlem v Pánu. Proto žijte jako synové světla...." (Ef 5, 8), jako podílníci světla, jako účastníci Kristova života, jeho učení a jeho ducha. "Proto rozlišujte dobře, co se líbí Pánu a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy" (Ef 5, 11). Neplodné skutky tmy. Jak výstižně to sv. Pavel vyjádřil. Kolik skutků v našem životě je neplodných, zbytečných, marných.

Když tedy dnes držíme v ruce posvěcenou svíci, mysleme na Krista, jehož je symbolem, a uvědomme si, že jeho reprezentanty jsme nyní v tomto světě my. Skrze nás má nyní zářit světlo k osvícení národů.

Když budeme žít pro Krista a v Kristu, nebudeme se bát nikdy, ani při rachotu hromů a blesků, ani ve smutku a bolesti, ani při neštěstí, nebudeme se bát ani v okamžiku umírání; Bude-li Kristus při nás a jeho světlo v nás, žádné zlo nás nepřemůže.

Tedy ne jen starý krásný obřad, stará tradice, ale nová připomínka a nový začátek, nové povzbuzení ke splnění svého poslání. Amen.

P. Jiljí Dubský (1918 - 1984), dominikán, dlouholetý farář u sv. Jiljí v Praze. Zpracováno podle audiozáznamu kázání z r. 1978.

Zeptali jsme se

Msgre Jiřího Reinsberga, ...

Když jsem po konverzi poznala otce Reinsberga, faráře u Matky Boží před Týnem na Starém Městě pražském, bylo mi podezřelé, že jeho farníci mluví víc o něm než o Kristu. Jak mi někdo řekl, že "jde na Reinsberga", podrážděně jsem opáčila, že já jdu naopak do kostela. Teprve po letech jsem pochopila, že nemůže jít o kult osobnosti. Přestože má otec Reinsberg osobnost velmi silnou a výraznou, nedaří se jí nijak zastínit Pána Ježíše. Mluví jeho ústy, slouží jeho rukama, a hlavně - kouká jeho očima.

... jaký byl cíl liturgické obnovy II. vatikánského koncilu?

Víte, v liturgii se za ta století nahromadila spousta věcí, krásných a užitečných věcí, jenže už toho bylo nějak moc a potřebovalo to pročistit. Lidi tomu přestali rozumět a všechno se muselo složitě vysvětlovat. Vykládalo se to dokonce už od středověku. Různě, i hrůzně. Například: když kněz říkal Gloria in excelsis Deo, nejdřív vztahoval ruce k nebi, a potom je sepjal. To prý, jak Pán Ježíš utíkal do Egypta. Když si bral kněz cingulum, tak to je jako ten špagát, kterým Pána Ježíše přivázali, když ho vedli k Pilátovi.

Ale lidi to viděli jinak. Vypráví se taková historka, jak po liturgické reformě Tridentského koncilu šel jeden tatík na mši, aby si to pořádně prohlíd, co se tam vlastně děje. A pak to synovi líčil: nejdřív tam přišel takovej malej kněz (to byl ministrant) a velkej kněz (to byl biskup), a ten chtěl pozdravit, tak sundal z hlavy čepici. Ten malej mu ji sebral a odnes! Ale vrátil se. A ten velkej mu povídá - kde je ta čepice? (to dělal kříž)... Takhle se na to lidi dívali.

Takže všechno, co se dělo, se muselo vykládat, pohyby i slova. Což je zbytečná práce, ne? Protože jestli něco musím složitě vykládat, tak to rovnou můžu říct tak, aby tomu lidi rozuměli. Když udělám nějakou akci, tak má fungovat. Když dejme tomu někdo zařve: Pózor!, tak to se mnou trhne a stojím v pozoru. Je to sice znamení, ale je to znamení smluvené a navyklé, a zaručeně to s člověkem hne. Ale teď si představte, že by lidi zapomněli, co je to pózor!, a muselo by se k tomu vždycky dodat - když slyšíte pozor, tak si laskavě zpříma stoupněte a dejte ruce rovně podél těla... Tak takhle nějak vypadalo to, čemu se říkalo liturgika, neboli nauka o liturgii.

Takže koncil měl v úmyslu tak to všechno zjednodušit, aby to "proč a jak" plynulo ze samotné akce, ze slova nebo gesta. Akce sama má mluvit. Já to přirovnávám často ke stolu. Koupíte si solidní stůl (což se dneska těžko sežene), a řeknete si "na to přece nemůžu dát kastrol", a dáte na něj deku. Ale protože ji nechcete každej den prát, dáte přes ni igelit. Když tam ale dáte igelit, nemůžete na to dát horkej kastrol. Tak pod kastrol dáte filc. A ten filc je zase ošklivej, takže se na to dá ubrus. A jako ten nános kryje krásu a solidnost stolu, tak ten nános liturgických gest a slov může zdusit i vědomí, proč tam vlastně v tom kostele jsme a co tam děláme.

Lidi často považují účast na bohoslužbě za věc povinnosti. Ale vztah mezi mnou a Bohem není přece věc povinnosti! Představte si člověka, který řekne své ženě: "Ty mě musíš mít ráda." Musí nebo nemusí, na tom nezáleží. Důležité je, jestli má nebo nemá. To se přece nedá rozkázat. Jiná věc je, co to je láska. Opravdová láska se projeví tak, že dělám i to, co se mi nechce, co mě zrovna nebaví. Ale dělám to ne proto, že musím, ale protože chci.

Nejvyšší projev všeho stvořeného hmotna i nehmotna je klanění. Proto bylo všechno stvořeno! A to je i smysl veškeré bohoslužby. Klanět se sice můžu i v soukromí, ale člověk nepřichází na svět jako oddělenec, ale jako spolučlověk. Vždyť si všimněte, jak nás Pán Ježíš učí se modlit: Otče náš... chléb náš... dej nám, odpusť nám, jako i my odpouštíme... A tak to říkáme, i když se modlíme sami. Protože i v soukromí jsme spojeni se všemi. No a když se tedy klaníme Bohu společně, musí to mít nějaká pravidla. I ve Zjevení sv. apoštola Jana, kde před trůnem Božího majestátu stojí celý vesmír, už vykoupený, a koná věčnou bohoslužbu, to má svůj řád. Na zemi je to mše svatá. Ta samá oběť Beránkova, jenomže v čase: "Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu." (Zj 5, 12) Předchuť věčného klanění a odlesk slávy nebeské liturgie. Zatímco někdo tam jde proto, že je to povinnost (jinak by měl "smrťák"), nebo že se tam sejde se strejcem a sjedná to vo tý motorce, nebo že by stará dělala řeči. Někdo zase přijde dělat Bohu audienci: "tak já jsem zase přišel, buď rád, že jsem tady, tak mi za to pomáhej v životě". Tak to se teda netrefil do podstaty věci. Takhle to určitě nevidí třeba křesťani v Troubkách, když nejdřív po opadnutí vody vyčistili kostel na neděli. To znamená, že to myslej vážně, že vědí, z čeho jejich život vyrůstá.

Tak jako rodina vzniká okolo stolu, tak obec křesťanská vzniká okolo oltáře. Tomáš Kempenský říká, že ty stoly jsou dva - jeden je stůl slova, a druhý je hostitelský stůl daru, a hostitel je Kristus. Kristus nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby on sloužil. Kněz je alter Christus - druhý Kristus. Pokud neví, co znamená hostit, když to prostě nemá v krvi nebo v srdci, tak u oltáře neslouží, ale provádí rubriky. Taková liturgie, i kdyby byla formálně dokonalá, je prostě nanic. Když byla první koncelebrovaná mše svatá (to dřív nebylo), tak jsem potom byl přítomen výrokům dvou kněží, kteří tam u toho oltáře stáli. Obou jsem si velmi vážil, oba byli velmi zbožní. Ten první, starý pán, povídá: "No tak ono se vlastně moc nezměnilo, to se jenom udělá takhle" (pohyb ruky ukazující na patenu a kalich). A ten druhý řekl: "To bylo úžasný - to gesto, kterým se ukazovalo při proměňování." Ten nějak zachytil věc. A to je ono. Když se držíme hloubky, nemůžeme se splést. Snaha koncilu byla odhalit hloubku. Sundat ty deky se stolu, aby bylo lépe patrno, že je to stůl, krásnej a bytelnej stůl (že nám vydrží na věčnost). A taky co se u toho stolu dělá a proč vlastně jsem u něj.

Dnes už je otec Reinsberg vidět v kostele málo. Na jeho liturgii se pořádají vyslovené hony. Ne že by byla nějaká majestátní nebo dokonalá (když se například do mikrofonu polohlasem ozve - pocem s tím kadidlem, no to ti to teda trvalo), ale nějak "je to vono". Člověk jako by se ocital za tím závojem viditelného světa, který mu brání vidět věci tak, jak jsou. Takhle nějak to ten koncil asi myslel.

Eva Fuchsová

Prostřený stůl Božího slova

Metoděj Kočí OP

Aby se věřícím poskytl bohatěji prostřený stůl Božího slova, má se šíře ote- vřít přístup k pokladům Bible. Z toho důvodu se vždycky během určitého počtu let přečtou lidu nejdůležitější části svatého Písma. (Sacrosanctum concilium 51)

Druhý vatikánský koncil hovoří obrazně o hostině Božího slova. Máme tedy možnost hodovat nad Božím slovem, sytit se jím podobně, jako potom přijímáme eucharistický pokrm. Ono hodování předpokládá, že nejsme jen mechaničtí posluchači, kterým jdou čtení jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Možná vás už také při poslouchání mešních lekcí napadlo, že to asi nebude náhoda, že to první čtení souvisí s evangeliem. Jak ukazuje v úvodu citovaný úryvek z konstituce II. vatikánského koncilu O posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium), záleželo otcům na posledním koncilu na tom, aby se liturgická obnova hluboce projevila i na výběru čtení pro část mše svaté, kterou nazýváme bohoslužba slova. Je ovšem jasné, že ani oni nestavěli na zelené louce a že mnohé zásady výběru čtení přinesla už minulá staletí.

Historický vývoj

První bohoslužba slova, jak se slavila v církvi, měla svůj vzor v bohoslužbě synagogy, jejíž těžiště vlastně bylo hlavně v předčítání a vykládání posvátných textů. V sobotu se v synagoze četla dvě čtení: ze "Zákona" a z "Proroků". Tato čtení mohla být potom vykládána, komentována. Dalo by se předpokládat, že první církev se přidržela tohoto dvojího čtení. Kolem roku 150 hovoří sv. Justin o čtení z "Apoštolských pamětihodností", pravděpodobně z evangelií, nebo z tzv. "prorockých spisů". Z těchto poznámek nemůžeme s jistotou odvodit ani počet, ani skladbu čtení. Svědectví následujícího století už jasněji hovoří o třech čteních, z nichž první dvě byla ze Starého zákona, pravděpodobně po vzoru synagogy, vrcholem pak bylo čtení z evangelia. V neděli však místo druhého čtení ze Starého zákona zaujalo speciální čtení - epištola, totiž čtení z apoštolských listů.

Už v 6. století máme však doklady o tom, že v Římské liturgii se četla pouze dvě čtení, i když nevíme přesně, proč se tak stalo.

Co se konkrétně četlo, nebylo ještě ničím určeno. Svatý Justin píše, že se četlo, "nakolik dovoloval čas", tedy nakolik to biskup pokládal za dobré. Četlo se bez vynechávek, tam, kde se předchozí den přestalo, tam se potom pokračovalo. Jistě však už velmi brzy byla určena speciální čtení pro zvláštní příležitosti, aby svým obsahem od- povídala svátku, který se zrovna slavil (Vánoce, Velikonoce, Zjevení Páně a podobně). Toto kontinuální čtení biblických textů však záhy vystřídal systém takzvaného čtení na pokračování. Z jednotlivých knih byly vybírány úseky a ty se spojovaly do plynulého pořadí.

Zanedlouho však toto čtení na pokračování nahradil systém tzv. perikop. Pro neděle byly určeny speciální texty, bez ohledu na to, jestli na sebe navazovaly. Výběr zpočátku závisel na papežovi, nebo biskupovi, který před bohoslužbou určil, co se má předčítat. Tak postupně vznikal systém perikop, který se v římské liturgii ustálil mezi rokem 450 (papež Lev Veliký) a 600 (papež Řehoř Veliký). Nejstarší seznam perikop pochází asi ze 6. století a zachoval se v rukopise z 8. stole- tí, který je uložen ve Würzburgu. Není však pravda, že by autorem uspořádání mešních lekcí byl svatý Jeroným.

Středověk neznal nějaký naprosto pevný systém perikop, jednot- livé středověké misály se mezi sebou v lecčems liší. Definitivní normu přinesl až misál sv. papeže Pia V., vydaný roku 1570 pro celou latinskou církev.

Nynější uspořádání biblických textů

Pokud pozorně posloucháme biblická čtení, která se dnes čtou při mši svaté, zjistíme, že jejich uspořádání obsahuje ozvěny všech dobrých snah, jak je můžeme v dějinách pozorovat. Najdeme jak čte- ní na pokračování, tak i perikopový systém. Pro onen bohatší stůl Božího slova se o všedních dnech liturgického mezidobí střídají vždy po roce dva cykly prvních čtení. Obsahují jak úryvky ze Starého zákona, tak z apoštolských listů a jiných neevangelních knih Nového zákona. Tato čtení se čtou většinou na pokračování. Po nich se, opět na pokračování, čtou úryvky z evangelií. Tyto evangelní úryvky tvoří však pouze jeden cyklus, takže se vždy po roce opakují.

Všední dny doby adventní, vánoční, postní a velikonoční mají jen jeden cyklus prvních čtení a evangelií. Jistě pochopíme proč. Zatímco během mezidobí je souvislost mezi prvním čtením a evangeliem sice vítaná, nikoliv však nutná, vyžaduje si charakter zvláštní liturgické doby, aby si obě čtení v nějakém ohledu odpovídala. Během těchto jednotlivých období liturgického roku se také nehledí na to, jestli se čte na pokračování, nebo ne. Hlavní je snaha provázet nás onou liturgickou dobou, případně její průběh vystupňovat, tak jak se například Adventem blížíme k Vánocům, nebo dobou postní k slavení Velikonoc.

Nedělní bohoslužba slova se vrátila k onomu původnímu trojčlennému uspořádání. Během roku je první čtení vždy ze Starého zákona, druhé čtení, epištola, je vzato z listů apoštolů a bohoslužba slova vrcholí evangeliem. Epištola a zpravidla také evangelium se čtou na pokračování. Pro liturgické mezidobí máme tři cykly čtení. V prvním cyklu slyšíme téměř celé Matoušovo evangelium, ve druhém Markovo a ve třetím Lukášovo, tedy evangelia synoptická. Jako předmluva k těmto evangelním úryvkům jsou pro první čtení každé neděle vybrány texty ze Starého zákona. U nich nezáleží na pořadí ani na kontinuitě, ale na tom, aby se svým obsahem k evangeliu nějak vztahovaly.

O nedělích doby adventní, vánoční, postní a velikonoční se čtou evangelia, která nějak vyjadřují myšlenku liturgické doby. K nim jsou na míru vybrány úryvky prvních dvou čtení. V době velikonoční je první čtení vzato ze Skutků apoštolů, aby nám připomnělo, jak se síla Ježíšova zmrtvýchvstání projevovala v prvotní církvi a jak by se měla projevovat také v naší době. Druhé čtení této liturgické doby je ze Zjevení apoštola Jana. Ukazuje nám, jak bude Kristovo zmrtvýchvstání na jeho církvi dovršeno.

Po prvním čtení se zpívá vhodný žalm. Ten má sloužit jako odpověď naší víry na právě přečtené čtení. Před evangeliem se zpívá mezizpěv. Uvozuje a od ostatních čtení odděluje nejdůležitější část bohoslužby slova. Bývá to, kromě doby postní, tzv. "alelujový zpěv". Vyjadřuje naši radost ze slov samotného Pána. Bývá nahrazen slokou mešní písně, tak jak to bylo běžné především v našich zemích. V době postní, která svou vážností nedovoluje příliš jásotu, se nezpívá aleluja. Biblický verš, který uvozuje čtení evangelia, však zůstává.

Jak je to tedy s těmi souvislostmi

Vytvořit takto propojený systém jistě nebylo jednoduché. Odráží se v něm dvoutisíciletá snaha církve, aby Boží slovo bylo opravdu každodenním pokrmem věřících. Můžeme říci, že během tří let slyší křesťan předčítat v kostele, pokud je často na mši svaté, téměř celou bibli.

Ona souvislost mezi prvním čtením a evangeliem, především během nedělí liturgického mezidobí, všech dnů zvláštních liturgických dob i některých všedních dnů mezidobí může být dvojí. Může se jednat o předpověď a její vyplnění na Kristu. Nebo se může jednat o souvislost mezi určitým věroučným obsahem, jak nám ho Pán předkládá v evangeliu, a jeho mravoučným rozvedením v prvním čtení. Jednotlivé svátky Páně a Panny Marie obsahují čtení, jejichž souvislost je očividná.

To všechno nám připomíná, že v Božím záměru neexistují nespojitosti a že "všechno souvisí se vším". Myslím si, že jednou užasneme nad tím, že celé Boží dílo, tak jak je můžeme pozorovat v dějinách, není jen soubor od sebe různě vzdálených dějů, jejichž souvislost a vzájemný dopad nám často uniká, ale velmi jemná pavučina, která však má zároveň svůj jasný směr a vyvrcholení "v Kristu". Bůh nezná nespojitost a pro něho nestojí nic jen samo o sobě. Když například dojde v dějinách vyvoleného národa k nějaké události, je to zároveň předpověď, předchuť toho, co se vyplní v Kristu. On je totiž Božím slovem, které se stalo člověkem a vstoupilo do našich dějin, aby jim dalo smysl, spojitost a vyvrcholení. Přesto, protože pořád ještě vidíme všechno jen "jako v zrcadle", je třeba se vyvarovat všech násilných, šroubovaných souvislostí. Boží slovo musíme přijímat s pokorou a mít při tom na paměti, že je to Bůh, který promlouvá k člověku.

Biskup, kněz, nebo jáhen, který potom přečtené texty vykládá v homilii, je pouze služebníkem tohoto slova, i když mu Bůh dává pro tuto službu zvláštní milost. Potom také odpadne takové povrchní hodnocení, jako "vždyť je to pořád dokola" nebo "to už jsem slyšel". Bůh pro nás prostřednictvím církve strojí hostinu svého slova a on má také v zásobě nekonečně mnoho "chutných jídel". Když se například čte při mši svaté úryvek z listu apoštola Pavla Korinťanům, není to jen něco, co bylo napsáno před mnoha staletími, ale živé slovo, které se nás má dotknout a něco v nás způsobit právě teď. A co teprve evangelium, které je vždy setkáním s živým Kristem. Sám Bůh při tom uvádí do souvislosti naši konkrétní životní zkušenost s právě předčítaným textem. Stačí jen pozorně poslouchat.

Literatura:

Dr. Pius Parsch: Výklad svatej omše, Dominikánske vydavatelstvo Smer, Trenčín 1948

Český misál

Blahoslavení tiší (Mt 5, 5)

Dagmar Kopecká

"Proto odložte všechno, co je špatné, všechno, v čem se zlo dere dopředu, a v tichosti buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši." (Jak 1, 21)

Boží slovo je bezpečným průvodcem na cestě k spáse, nevyčerpatelným pramenem duchovního života. Sám Ježíš o něm říká: "... blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho" (Lk 11, 28). Zdá se to být tak snadné: slyšet či číst Boží slovo a zachovávat ho. Každodenní praxe nás však znovu a znovu usvědčuje ze selhání. Nejen že nedokážeme podle Božího slova žít, často ani nejsme schopni či ochotni mu naslouchat. Účinnou léčbou této duchovní nemoci se může stát výchova k tichosti.

Tichý Bůh

Postoj tichosti nalézáme především u samotného Boha. Bůh je tichý. Promlouvá k člověku tichým, jemným hlasem. (Působivě je tato Boží vlastnost popsána např. ve vyprávění o setkání proroka Eliáše s Bohem na Chorebu; 1 Král 19, 11-13.)

Bůh je ten, kdo má moc - nepotřebuje ji hlasitě obhajovat, prosazovat se. Bůh je Pravda sama - nemusí se halit do líbivých vemlouvavých frází. Bůh sám je dárcem a garantem lidské svobody - jistě nemá v úmyslu člověka přemlouvat, zahnat do úzkých ani "utlouci" přívalem slov.

Takový je ovšem i Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn. Tichý a pokorný srdcem, naslouchající, mírný (srv. Mt 11, 29; 2 Kor 10, 1). "Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil... Nebude se hádat ani křičet, na ulici nikdo neuslyší jeho hlas." (Iz 42, 1-2; Mt 12, 18-19)

Tiší: dědici Božího království

Tichost však není vyhrazena jen pro Boha. Má se stát také naší ozdobou. "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a po- korný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek" (Mt 11, 29), vyzývá nás Pán Ježíš. Odměnou za tichost nám nabízí - nic menšího než Boží království. "Hospodin převrátil trůny vládců a namísto nich posadil tiché." (Sir 10, 14) "Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mt 5, 5)

Zdá se až neuvěřitelné, jakoby opsané z pohádky o Popelce, že se v tichosti, v tom obyčejném, mnohými pohrdaném oříšku, skrývají překrásné šaty, ve kterých budeme moci přijít na svatební hostinu našeho Krále. Život víry ovšem není pohádka, ale realita. Cestou tichosti lze skutečně dojít do nebeského království. Pochybovat o tom by znamenalo pochybovat o slovu samého Boha. On sám nás povolal, abychom ho na cestě tichosti následovali.

Co je tichost

Dobře tedy, máme být tiší. Ale jak na to? Je-li ovocem tichosti věčná blaženost, jistě nebude stačit pomyslně uzamknout rty, zahodit klíček a držet bobříka mlčení. Tichost bude něco mnohem víc než jen krocení hloupého a zlého jazyka, i když i o to v tichosti jde. Má-li tichost mít tak dalekosáhlý význam, pak musí být charakteristickým rysem našeho duchovního života, pevným a trvalým postojem, projevujícím se v každé naší myšlence, v každém slově i jednání. Pokusme se nyní sepsat, co všechno bychom do takového postoje zahrnuli:

Tichost může být projevem bázně Boží, vzdáním úcty, klaněním. Před Hospodinem v úžasu a chvění umlkají naše ústa, slova se stávají zbytečná nebo nevýstižná. Rozplývají se všechny malicherné touhy a zbytečné myšlenky. "Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku." (Zach 2, 17)

Tichost je také projevem odevzdanosti, dětské důvěry v Pána. Tichý člověk nereptá, nestěžuje si na svůj kříž, neužírá se hněvem ani závistí, netrápí se myšlenkami na lákavější osud či vznešenější nebo lehčí kříže.

Tichost je také projevem pokory, postojem naslouchání a podřízenosti Bohu. Tichý člověk touží po Božím slovu, chce mu naslouchat, chce se jím řídit. Slyší, co Bůh skutečně mluví, nepřekrucuje jeho slova, hledá jeho a nikoli svou vůli. "Tvůj nejlepší služebník je ten, kterému méně záleží na tom, aby slyšel to, co chce slyšet, a víc na tom, aby chtěl to, co slyší od tebe." (sv. Augustin, Vyznání)

Tichost slyší v ostatních lidech Boží posly. Tichý člověk chápe a přijímá to, co mu Bůh jejich prostřednictvím sděluje. Vidí v bližním Boží obraz, dokáže ho ocenit, sloužit.

Tichost slouží také spáse ostatních lidí. Tichý člověk umí vyslechnout druhého, dokáže se vžít do jeho situace, pochopit jeho starosti i radosti, podat mu pomocnou ruku. Vytváří prostor, ve kterém může zaznít Boží slovo. Tichý člověk nezastiňuje ani nezkresluje Boha, je jeho věrným apoštolem.

Tichost chrání před hříchem a pomáhá pěstovat a upevňovat ctnosti. "Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý." (Př 10, 19)

Krátce řečeno, tichost je výrazem pokory. A pokora je pravdivé vidění sebe i druhých tváří v tvář nekonečnému Dobru. Pravá tichost tedy není dosažitelná přirozenými prostředky. Je ovocem Ducha svatého, prvotinou věčné slávy (srv. Gal 5, 22).

Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10, 19)

Tichý člověk dobře ovládá svůj jazyk. Je si vědom toho, že se bude zodpovídat z každého svého slova. Ví, že je "čas mlčet i čas mluvit" (Kaz 3, 7); že "má být čilý, když něčemu naslouchá, ale váhavý než začne mluvit nebo než se rozzlobí" (Jak 1, 19; srv. Sir 5, 11-12).

"Slávu i hanbu přináší mluvení a jazyk může přivést člověka i k pádu" (Sir 5, 13). Nekontrolované mluvení je nebezpečné, plodí hřích. Podporuje zvědavost, jež vede k roztržitosti a ničí pokoj v duši. Svádí k nespravedlivému posuzování druhých, jež jim ubližuje a poškozuje je. "Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku." (Sir 28, 18)

Mluvení také rozdmýchává touhu po slávě, je zneužíváno k sebe- chvále, k upoutávání pozornosti, získání uznání a obdivu. "Povídavost je trůn ješitné touhy po slávě, na němž sedí tato touha jako soudce nad sebou samým a vytrubuje sebe do celého světa." (Jan Climacus)

Konečně mluvení působí i zanedbávání vnitřní bdělosti. Podobně jako tzv. hereze činnosti může být útěkem před sebou samým, svými povinnostmi či problémy, které je třeba řešit. Může maskovat strach ze samoty a nechuť k modlitbě.

Podobně je tomu i s tzv. vnitřním mluvením, kdy ústa sice mlčí, avšak naše mysl je "upovídaná". Stále se zabýváme srovnáváním sebe s druhými, nespravedlivě o nich smýšlíme, závidíme jim, nepřejeme dobro, vyvyšujeme se nad ně. Vedeme s nimi imaginární rozhovory, na které bychom ve skutečnosti nikdy nesebrali odvahu. Vyčítáme jim jejich chyby a vysvětlujeme své jednání. Stále se zabýváme v mysli minulostí, kterou nemůžeme změnit, nebo budoucností, která bude možná úplně jiná, než si představujeme. Nejsme schopni přijmout sami sebe, smířit se se svými omezeními, uznat vlastní prohřešky - stále se v duchu omlouváme a přesvědčujeme o své nevině. Bojíme se přijmout své skutečné povolání - být takovými, jakými nás Bůh chce mít, teď a tady.

Anebo stále v duchu řešíme pracovní problémy, chodíme po nákupech, hodnotíme, co měla sousedka včera na sobě a jak jí to neslušelo...

Atd., atd.... Bohužel - takto by se dala popsat celá kniha.

Je vám snad něco z právě přečteného výčtu nepříjemně povědomé? Pak se utečme k tichosti, snažme se lépe hlídat svůj jazyk i svoji mysl, vyzbrojme se trpělivostí a pokorou. A především, opřeme se o Pána, který tiché a pokorné učí chodit po svých stezkách.

"Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší" (1 Sam 3, 9)

Nejcennějším plodem tichosti je schopnost naslouchat Bohu. Nikoli bohu svých představ a přání, ale Bohu skutečnému, vymykajícímu se jakékoliv představě, přesahujícímu každé pomyšlení. Naše srdce a uši jsou dosud neobřezané, proto jsme hluší k Božímu volá- ní. Chceme-li zaslechnout Boží hlas, musíme se nejprve stát tichými. Oproštěnými, vnitřně svobodnými. Musí v nás utichnout všechna naše přání, musíme přestat lpět na všem kromě Boha. Dosud nám příliš záleží na sobě samých, na výsledku svých námah a svého snažení. Úzkostlivě si hájíme vládu nad svými životy, bojíme se předat ji svému Pánu.

Až se zcela ztišíme, dokážeme se mu i úplně otevřít a vydat; budeme žít "jen" pro něj a kvůli němu. Tehdy se staneme úrodnou půdou připravenou pro zasetí Božího slova. A to slovo vzejde a nevrátí se k Pánu bez užitku.

Literatura:

A. Grün: O mlčení, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994

H. J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu, Portál, Praha 1994

Inspirace

Martin Rosenbaum

"Slyšeli jsme slovo Boží." Tuto větu slýcháme a s naprostou samozřejmostí přijímáme při každé bohoslužbě slova. Přitom se nám otvírá úžasné tajemství. Jak je možné, že Bůh, tolik přesahující člověka, promlouvá lidským slovem?

Autor Písma: Bůh a lidé

Písmo svaté nenazýváme slovem Božím jen proto, že by dobře vyjadřovalo nauku o Bohu a jako takové, byť složené pouze lidmi, by bylo přijato autoritou církve. Bůh je jeho skutečným autorem. "Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha." (2 Petr 1, 21)

V jeho knihách tedy promlouvá Bůh skrze proroky a další spisovatele. Písmo nespadlo "z nebe". Nevystačíme ale ani s představou jakéhosi diktátu, kdy dotyčný člověk pouze zapisuje slova, která ně- jakým tajemným způsobem "slyší". Lidští spisovatelé věnovali tvorbě posvátných textů stejně námahy jako jiní tvůrci, stejně tak texty sklá- dali, stejně se v nich odráží jejich temperament, nadání (ale také jeho nedostatek)... Mnozí z nich pečlivě sbírali starší prameny, promýšleli svá sdělení, uvažovali o problémech. Často také otvírali své srdce, vyjadřovali své náboženské postoje. Zkrátka v jejich snažení nechybělo nic z tvůrčí činnosti. I je proto můžeme oprávněně nazvat autory svatých knih.

Povaha inspirace

Tím zdánlivě upíráme výše zdůrazněné autorství Bohu. Skuteč- ně pouze zdánlivě. Vztah mezi Bohem a lidským autorem, nazývaný inspirace, je ovšem mnohem vnitřnější a hlubší než vztah mezi diktujícím a zapisovatelem.

Nabízí se srovnání s použitím nástroje umělcem. Nemůžeme přesně odlišit, co je dílem řezbáře a co dláta. Mistrova ruka vede nástroj v každém okamžiku, ale právě jen povaha a vlastnosti nástroje dávají dílu svůj tvar. Ale toto srovnání pokulhává. Každý řez je sice způsoben dotykem dláta, ale na tvaru celku nemá nástroj žádný podíl. "Duch" řezby je zcela dílem řezbáře. Svatopisec naproti tomu vtiskuje svůj "tvar" nejen do jednotlivých slov a vět, ale i do celku knihy. Bůh ovšem provází spisovatele v celém díle, ve všem, co se ho týká, působí svou milostí na všechny složky autorovy osobnosti, všechny schopnosti, rozum, vůli, city... Člověk je pak svobodně dává k dispozici a užívá je ve službě Božímu slovu.

Z toho vidíme, že inspirace neznamená jen předání Božích "pravd" člověku, aby je zaznamenal. Vyvolává v autorovi lásku k Bohu, touhu po něm, hýbe jeho vůli k tomu, aby opřel síly svého rozumu k poznání Boha a poznané předal jiným.

Pokud jde o samotnou činnost rozumu, Duch svatý ji osvětluje, aniž by ji ulehčoval, ubíral jí cokoli z její opravdovosti. Rozum skutečně "pracuje". Je ovšem milostí veden k závěrům, které převyšují lidské síly, proniká do tajemství spásy s nadpřirozenou jistotou. Jindy zase rozum hlouběji proniká do náboženských pravd již známých nebo odhaluje v probíhajících událostech působení Boží prozřetelnosti.

Inspirace se ale neomezuje jen na vznik idejí, ale provází celý proces vzniku knihy, od prvních úvah, hledání, až po konečnou volbu vhodných slov. Mnohdy je definitivní podoba knihy redakcí starších pramenů nebo zápisem ústně předávané tradice. Inspirováni byli v tom případě všichni zúčastnění, a to v té míře, v jaké se na textu podíleli. Někteří při psaní původních zpráv, jiní při jejich výběru, další při glosování...

Autoři si zpravidla také nebyli vědomi, že jejich slova jsou inspirovaná. V některých případech snad ani nepsali "náboženský" text. Snad jen proroci tvoří výjimku.

Smysl literární a duchovní

Předešlé odstavce nás staví před významnou otázku. Svatopisec netušil, že se jeho kniha objeví v kánonu Písma svatého, nemohl tedy znát významy, které jeho slovům otevře kontext ostatních kanonických knih. Smysl, který tak jeho slova získávají (a který je do nich samozřejmě vtělen Bohem), může tedy přesahovat úmysly i poznání autora a tedy i smysl, který on textu zamýšlel dát. Tomuto širšímu smyslu se říká duchovní. Smysl přímo zamýšlený autorem je nazýván literárním. Ten ovšem nesmíme chápat úzce jako doslovný. Jde opravdu o to, co chtěl pisatel vyjádřit - např. literární smysl metafory je v myšlence, jež je v ní obsažená, ne v obrazu, pomocí kterého byla vyjádřena. Literární smysl také nesmíme oddělit od souvislostí - těch, které obsahuje kniha sama, i těch, které byly známy v autorově prostředí. Může mít také několik rovin, velice často tomu tak je např. v poezii, která je v Písmu hojně zastoupená.

Radikálně nový význam dostaly mnohé starozákonní texty Kristovým velikonočním tajemstvím. Především v tomto kontextu hovoříme o duchovním smyslu. K němu patří také tzv. smysl typický, kdy některé události zaznamenané ve Starém zákoně předobrazují skutečnosti Nové smlouvy (přechod Rudým mořem jako obraz křtu apod.) Ne vždy se ale musí literární a duchovní smysl od sebe lišit, zvláště v Novém zákoně jsou často shodné.

Pravdivost

Otázka smyslu slov není jediným kamenem úrazu. Jak je to s prav- divostí Bible? Je-li Bůh jejím autorem v tom nejsilnějším slova smyslu, může se Písmo mýlit? Než dáme zápornou odpověď, musíme pečlivě prověřit některé námitky.

Snad nejčastější z nich jsou přírodovědecké. Lze spojit Slovo Boží s naivními představami o světě? Člověk "uplácaný" z hlíny? Kde se vzalo tolik vody pro potopu světa? Než takto roztrháme Bibli na kousky, uvědomme si, že Bůh svým slovem vstupuje do historie, přibližuje se ke konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, snižuje se k němu, "podává mu ruku". Není divu, že tak činí způsobem, který odpovídá jeho situaci, poznání. Toto přiblížení, snížení se děje v nitru svatopisců, a vzhledem k tisícileté historii vzniku Písma odráží mnoho "přírodovědeckých" postojů a názorů, překonaných často již v době pozdějších redakcí textů. Tato Boží pedagogika nesnižuje hodnotu zjevení, spíš ukazuje na hodnotu člověka, ať je jeho místo v dějinách kdekoli.

Dalším okruhem jsou námitky historické. Moderní historická věda odhaluje mnohé nepřesnosti, i omyly v údajích obsažených v Bibli. Tady bychom v první řadě měli vidět rozličnost literárních druhů v Písmu - od naučného příběhu či básně nebudeme očekávat historickou přesnost, neměla by žádný význam.

Ale i u vyloženě "historických" knih se autor mnohdy snažil spíše o vyhledání smyslu dějin Izraele pro spásu než o přesný popis události, a v tom případě je důležité, zdali zůstal zachován tento význam události (a skutečnost inspirace dává jistotu, že ano), její místní a časové zařazení ho nemusí ovlivnit. "Vědecká přesnost" kronik od- povídala metodám a možnostem doby jejich vzniku.

Závažné jsou i námitky náboženské. Na jedné straně různé ne- srovnalosti v popisech náboženských představ, svátků, zvyků..., na druhé straně mnohdy jejich hrubost, jednoduchost, tak odlišná od zvěsti evangelia. Tady musíme opět připomenout, že Písmo má svou historii. Tak jako čerstvě pokřtěný člověk nebývá světcem a odříkáním kreda se ještě nikdo nestal teologem, tak i poznání Božího lidu muselo růst k plnosti, dosažené v Kristu, po malých krůčcích z jisté naivity dětství. I pozvolným odhalováním tajemství spásy ze skromných začátků dává Bůh najevo svou shovívavost a lásku k Izraeli, vyvolenému zpočátku v hluboké nevědomosti. Zjevení ale nikdy nepopírá slova, řečená dříve, vždy jde o přidání nových poznatků, otevření vzdálenějších obzorů.

Jistou disharmonii můžeme objevit tam, kde se v konečné redakci některé knihy prolíná více pramenů z různých dob, a novější, plnější pojetí zcela nesetřelo předcházející. Nikdy ale nepůjde o protimluv, ale, jak jsme již řekli, o různou hloubku poznání. V případě neshody u zpráv o náboženských předpisech a obyčejích může jít o prameny z různých dob a míst.

Moc Božího slova

Dosud jsme se zabývali milostí, kterou Bůh obdařil vznik posvátných knih. Jak je to ale s milostí pro čtenáře? Kdyby se "posvátnost" Písma týkala jen jejich vzniku, mohli bychom z nich čerpat jenom poučení. Ale Písmo samo říká něco jiného: "Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?" (Jer 23, 29)

Již ve slovech o povaze inspirace jsme psali, že zasahuje celou osobnost autorů. Jejich důvěrný styk s Bohem prostřednictvím této milosti naplňuje jejich slova mimořádnou autoritou a naléhavostí. Jsou v něm obsaženy autentické a hluboké postoje a city, o to opravdovější, že jsou provázeny mimořádnou milostí.

Stejně jako Bůh zve v inspiraci k odpovědi pisatele, tak jeho prostřednictvím zve i nás, vzbuzuje v nás stejná hnutí, jako v něm. Boží slovo pouze nevyučuje, ale proměňuje a povolává. Písmo tak lze srovnat se svátostí, uskutečňuje v nás totiž to, o čem vypovídá. I nám patří zaslíbení, která pohnula praotce k cestě do zaslíbené země a která udržovala Izrael ve všech dobách v důvěře a naději. I my jsme osloveni Bohem, i do nás pronikají slova, z nichž "nepomine jediné písmenko ani jediná čárka, dokud nepomine nebe a země" (srov. Mt 5,18).

Kánon Písma svatého

Vladimír Slámečka

Když si půjdeme koupit Bibli do odborné prodejny s teologickou literaturou, zjistíme, že nabídka je různá. Nejprve nás ale zaskočí, že ne každá Bible obsahuje úplně stejné množství knih. Zalistujeme-li Starým zákonem, zjistíme, že katolická vydání obsahují 45 knih, v protestantských jich nalezneme o sedm méně a v pravoslavných zas o trochu víc. Znamená to snad, že křesťané nejsou jednotni ani v přístupu k Písmu svatému, základní knize křesťanského náboženství?

Bible jako Starý a Nový zákon

Nejprve bude vhodné v krátkosti připomenout, co to vlastně Bible neboli Písmo svaté je. Slovo samo se odvozuje od názvu fénického přístavního města Gubla (řecky Biblos), které bylo významným dodavatelem papyru. Jméno tohoto města nakonec dalo řečtině slovo, označující knihu nebo knížku (biblion, pl. biblia). Tedy samotný termín Bible, používaný dnes téměř ve všech jazycích, vlastně znamená knížky a pro označení posvátných knih Písma svatého ho poprvé použil sv. Jeroným (340-420).

Křesťané dělí Bibli na dvě nestejně velké části: Starý a Nový zákon. Jako Starý zákon označujeme sbírku posvátných židovských knih, ve kterých se stáváme svědky úžasného dobrodružství na cestě rozpoznávání Božího zjevení vyvoleným národem. Ústřední myšlenkou Starého zákona je připravit vyvolený národ a skrze něj všechno lidstvo na onu plnost času, ve které se stane Bůh v Ježíši Kristu jedním z nás. Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval, proroky ohlašoval a různými předobrazy naznačoval příchod Krista a mesiášského království. Úměrně ke stavu lidstva ... zpřístupňují knihy Sta- rého zákona všem poznání Boha i člověka a ukazují, jakými způsoby jedná spravedlivý a milosrdný Bůh s lidmi (DV 15).

Nový zákon je tedy naplněním těchto Božích příslibů, daných Abrahámovi a jeho potomkům, neboť nám podává definitivní pravdu Božího zjevení (srv. KKC par. 23). Sv. Augustin k tomu poznamenává, že Bůh ve své moudrosti určil, aby Nový zákon byl ukryt ve Starém a Starý zákon byl zjevný v zákoně Novém.

Abychom se v biblickém textu snadno orientovali, používáme je- ho dělení na kapitoly a verše. Rozdělení Písma na kapitoly vzniklo v první polovině 13. století (canterburský arcibiskup kardinál Štěpán Langton 1226), zatímco na verše se tyto kapitoly dělí nejprve u Starého zákona (Santos Pagnio OP 1528) a o dvě desetiletí později i u Nového (Robert Etienne 1551). Ač se nám to může zdát zvláštní, je vlastně tradiční biblické dělení poměrně nedávného data.

Co je to kánon?

Jak to tedy opravdu je s tím počtem posvátných knih? To nedovedeme spočítat, kolik knih v Bibli máme, nebo není tak úplně jasné, co vlastně do Písma svatého patří?

Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih. Tento úplný seznam se nazývá kánon, říká florentský koncil (1442).

Co je to tedy kánon? Zmiňovaný koncilní dokument říká, že je to seznam svatých knih. Slovo samotné původně označovalo rákos nebo dřevěnou hůlku, sloužící jako míra. Později použili církevní otcové tohoto označení pro normu víry a poněvadž Písmo svaté je psanou normou víry, stalo se toto slovo i normou toho, co do Písma patří a co ne. Biblický kánon je sbírka Bohem inspirovaných knih, od církve za inspirované uznaných a přijatých jako neomylné pravidlo víry.

Už z této definice plyne, že důležitou roli v otázce Písma svatého hraje církev. To ona rozpoznala, že skrze určité posvátné spisy promlouvá sám Bůh, že obsahují jeho slovo a že jsou tedy samotným Bohem inspirované. Jestliže tyto knihy církev přijala do kánonu Písma svatého, říkame, že jsou kanonické. Jedině církev může v posvátném textu "odhalit" jeho inspirovanost. Přiznání kanoničnosti dá textu absolutní autoritu vzhledem k víře a zaručuje její inspirovanost.

Starozákonní kánon

Nejprve se podívejme na formování starozákonního kánonu. Židovská Bible se skládá ze tří částí: Zákona (Tóra), Proroků (Nebiím) a Spisů (Ketubím). Nejvýznamnější součástí tohoto, tzv. palestinského kánonu je Tóra, pět knih Mojžíšových, označovaných také jako Pentateuch. Jak tento kánon vznikl, nevíme. Do 1. století po Kristu totiž neexistuje žádné oficiální rozhodnutí. V této souvislosti si je třeba také uvědomit, že poslední redakce většiny starozákonních knih probíhá až v době poexilní (5. stol. před Kr.). To už je ale také doba, kdy vznikají kvetoucí židovské obce i mimo historické území Izraele. Jednou z nich bylo i egyptské přístavní město Alexandrie, kde se vytváří záhy významná židovská komunita. Tady vzniká mezi 3. a 2. stoletím př. Kr. řecký překlad posvátných knih Písma, tzv. Septuaginta (překlad sedmdesáti, označovaný v odborné literatuře jako LXX), určený židům v diaspoře, kteří hovoří řecky. Apokryfní Aristeův list nám vypráví o zázračném vzniku tohoto překladu za egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa (285-246). Sedmdesát jeruzalémských učenců prý překládalo sedmdesát dní Písmo svaté a když potom porovnali svoje překlady, zjistili, že jsou totožné.

Tento řecký překlad se ale nejen šířil mezi Židy v diaspoře, ale časem se k němu přidávají i další spisy, vznikající v řečtině. Vzniká tedy určitý rozdíl mezi palestinským a tímto, tzv. alexandrijským kánonem, který obsahuje cosi navíc.

Po pádu Jeruzaléma se Židé vracejí k Písmu jako k jediné jisto- tě svého života a k záruce národní i duchovní integrity. Kolem roku 90 se v přístavním městě Jabné na severu Palestiny schází židovská velerada, aby za posvátné knihy definitivně prohlásila ty, které tvoří tzv. palestinský kánon. Jednalo se o knihy napsané hebrejsky a splňující tzv. Ezdrášovu klauzuli, to znamená, že nepřijala za autentickou žádnou knihu vzniklou po Ezdrášovi (5. stol. př. Kr.)

To už je ale současně doba intenzivního rozvoje mladé církve, která v bohoslužbě i ve svém životě používá kánon alexandrijský (ze 350 citací SZ v NZ jich je 300 ze Septuaginty) a považuje ho celý za inspirovaný. Řečtina je v té době rozšířeným jazykem, kterým se běžně hovoří a který také církev až do 4. století používá jako liturgický.

Přibližně až do 3. století neexistovaly problémy, co se týče starozákonního kánonu. Později však, vlivem stále intenzivnějších styků starověkých křesťanských otců s učenými rabíny, se začínají vynořovat potíže s rozdílem židovské Bible a Starého zákona křesťanů. Židé ne- uznávají inspirovanost knih, které nejsou součástí palestinského kánonu, a s nimi souhlasí i takoví velikáni, jako sv. Cyril Jeruzalémský nebo sv. Jeroným. I když vlna pochybností o inspirovanosti a kanoničnosti těchto knih zasáhne v 5. a 6. století celou církev, neznamená to nikdy jejich oficiální odsouzení. Naopak mnohé synody, mezi jinými i synoda v Kartágu (419) hájí pravost těchto knih. Souhlasné stanovisko podává i výše zmiňovaný koncil Florentský a definitivní tečku dělá Tridentský koncil ve své konstituci Sacrosancta (8. 4. 1546), která potvrzuje alexandrijský kánon za kánon starozákonních knih. Od dob Sixta Sienského OP se knihy palestinského kánonu označují jako protokanonické (prvokanonické) a sporným knihám z alexandrijského kánonu říkáme deuterokanonické (druhokanonické).

Na rozdíl od kánonu palestinského se alexandrijský kánon tradičně dělí na knihy dějepisné (21 knih), knihy naučné (sedm knih, např. Job, Žalmy ap.) a knihy prorocké (obsahují čtyři velké a dvanáct malých proroků).

Ještě jsme si ale neodpověděli na otázku, proč ani křesťané nejsou v přístupu k SZ jednotni. Když došlo k tzv. velkému západnímu rozkolu, neuznal Martin Luther jako duchovní vůdce reformace deuterokanonické knihy a nepřijal je. Proces byl sice ve skutečnosti složitější, ale postupně byly deuterokanonické knihy z protestantské Bible vytlačeny. Dnes tyto knihy reformační církve nepoužívají a označují je jako apokryfy (z řec. apokryphós - skrytý, podvržený, nepravý). Naproti tomu v katolickém a pravoslavném prostředí nazýváme apokryfními ty knihy, které nebyly do Bible nikdy zařazeny, tedy knihy, které za kanonické nepovažují ani Židé (např. Nanebevzetí Mojžíšovo, Modlitba Manasesova ap.). Jsou však důležitými dokumenty své doby, poukazu- jí na víru jejich autorů a poskytují cenný obraz prostředí, ve kterém vznikly. Vznikají jak v židovském, tak v křesťanském prostředí v tzv. intertestamentální době a je jich velké množství. Protestanté říkají těmto apokryfním knihám pseudoepigrafy, aby je odlišili od knih deuterokanonických.

Novozákonní kánon

Nový zákon nám v oblasti formování kánonu neposkytuje zdaleka tak bohatou látku jako jeho starší bratr. Je především záležitostí pouze křesťanskou a dnes, po dvou tisících letech od jeho vzniku, můžeme konstatovat, že křesťanstvo je v přístupu k novozákonnímu kánonu jednotné. O to důležitější bude však načrtnout ve zkratce vznik novozákonních knih.

Jak víme, sám Pán Ježíš nenapsal nic. Jeho kázání, promluvy a slova se tradovala ústně a pravděpodobně teprve po jeho zmrtvýchvstání vznikají první pokusy o písemné zachycení jeho nauky. Kanonická evangelia, tak jak je známe, dostávají svoji definitivní podobu přibliž- ně až v poslední třetině 1. století. V té době už jsou jednotlivé církevní obce adresáty apoštolských listů, především Pavlových. Záhy tak vzniká literatura nejrůznějšího náboženského a nábožensko-historického obsahu, která se šíří v prvotní církvi. Avšak postupem času byla pociťována stále nutkavější potřeba vyčlenit z této nejrozmanitější tříště názorů a domněnek ta díla, která bylo možno považovat za autenticky křesťanská, resp. inspirovaná.

Jak probíhal tento komplikovaný vývoj? Samozřejmě svou roli tu sehrála i vážnost autora, ale především rozhodujícím kriteriem bylo, zda nauka, obsažená v díle, souhlasila s naukou církve. Můžeme tedy vyslovit tvrzení, které nemusí být na nekatolické straně vždy kladně přijímáno: nikoliv Bible utvářela věrouku, ale věrouka utvářela Bibli. Nový zákon nespadl z nebe, ani ho nenapsal Pán Ježíš. To by bylo velmi jednoduché. Nový zákon jako sbírku Bohem inspirovaných textů rozpoznala v té záplavě děl nejrůznější úrovně církev, resp. magisterium. Jediným kritériem bylo, zda nauka ve spisech obsažená neodporuje Pánovu učení tak, jak mu rozumí prvotní církev. To je také nejvážnější teologický argument proti těm, kteří přijímají Písmo svaté jako jedinou normu své víry a učitelský úřad církve odmítají. Je jistě chvályhodné vážit si Písma, ale nesmíme přitom zapomínat, že Písmo je jedním z prvních neomylných "rozhodnutí" magisteria. Není-li učitelský úřad církve nadán neomylností, pak neexistuje sebemenší záruka toho, že Bible je skutečně Božím slovem a ne jen náhodně vybraným průřezem nejrůznějších děl prvního století.

To však neznamená, že výběr novozákonních textů do kánonu Písma byl jednoduchý a že nebyl provázen často ostrou polemikou zúčastněných stran. Biblisté mají k dispozici řadu důležitých dokumentů, které nám umožňují stopovat vývoj novozákonního kánonu přibližně do 3. století, kdy se částečně ustaluje. Mezi nejdůležitější dokumenty patří tzv. Muratoriho fragment, dokument římské církve datovaný do konce 2. století. Důležitou postavou je význačný starověký teolog Origenes (kolem roku 225), který podnikl mnohé cesty a zjišťoval stav kánonu v různých církevních obcích. Biskup Eusebius z Caesareje (339) rozeznává všeobecně uznávané spisy, dále spisy sporné, které však většina uznává (např. list Jakubův a Judův) a spisy nepravé (Pavlovy skutky, Petrova apokalypsa). Do spisů výslovně heretických řadí různá apokryfní evangelia (Matějovo, Tomášovo, Petrovo).

První úplný seznam novozákonních knih nacházíme v dopise alexandrijského patriarchy sv. Athanasia z Velikonoc 367: To jsou prameny spásy. Proto kdo žízní, ať hojně užívá jejich slov. Jedině v nich se zvěstuje nauka zbožnosti. Nikdo ať jim nic nepřidává nebo něco od nich neodnímá.

V podstatě koncem 4. století můžeme považovat otázku kolem kánonu Nového zákona za vyřešenou.

O překladech Písma

Rozhovor s Dominikem Dukou OP

Mluvíme-li o Bibli, jako první nám vytane na mysli skutečnost, že se v ní setkáváme s Božím slovem. Ale je to tak opravdu? Bůh sice nemluví hebrejsky, aramejsky ani řecky, ale přesto v těchto jazycích bylo Boží slovo zapsáno. Když uvážíme, že každý překlad je už zároveň výkladem, máme vůbec šanci setkat se v překladu s inspirovaným textem?

Charisma inspirace se podílelo na vzniku originálního textu dvojím způsobem: jednak vzhledem k lidskému autorovi, jako Boží vnuknutí, které mu dalo pochopení Božích záměrů a touhu je hlásat nebo přímo napsat, jednak vzhledem k textu samotnému, jako Boží "garance" výsledné podoby textu. Uvážíme-li, že mluvené slovo v mnoha případech předcházelo zápis o několik století, a že i samotný text byl přepracováván, redigován, mnohokrát přepisován a překládán, ne- zbylo by nám z Božího slova téměř nic, kdyby se inspirace omezovala jen na bezprostřední příjemce vnuknutí. Charisma inspirace už se ovšem netýká nás, kteří Bibli čteme. Boží slovo se nás dotýká milostí zcela jiného druhu, než byla inspirace. Tato milost je určena každému, kdo s porozuměním přijímá Boží slovo, ať je to česky, německy, polsky atd. Poslání Bible - komunikace Boha s člověkem lidskou řečí - samo vyžaduje překlad, a s touto nesnází Bůh jistě ve svém záměru počítal.

Otázka tedy zní, kdy se inspirace zastavila. Těžko můžeme tvrdit o každém překladateli a vykladateli, že je inspirován. Existuje nějaký schválený definitivní text Písma, z něhož by bylo možno vyjít při překladech do národních jazyků?

Po staletí tuto úlohu plnil latinský překlad sv. Jeronýma, tzv. Vulgáta. Tridentský koncil jej prohlásil za závazný jak v liturgii, tak v teologii a v úředních dokumentech církve, a z něho se také překládalo do národních jazyků. Až Pius XII. za 2. světové války ve své encyklice Divino afflante Spiritu vydává pokyn, podle kterého doporučuje překládat z originálních textů. Tím také bylo uznáno trvalé dědictví vyvoleného národa vzhledem k textu Starého zákona. Po II. vatikánském koncilu se začalo pracovat na novém kritickém vydání Vulgáty. Tento text, tzv. Neovulgáta, se nachází v liturgických knihách a dokumentech vydávaných v latinském jazyce.

Co to znamená překládat z originálních jazyků? Znamená to, že alespoň v hebrejštině a řečtině existuje nějaký jediný pravý originál?

Když si uvědomíme, jak Písmo vznikalo, je jasné, že se žádného "originálu" nedobereme. Existuje jen řada rukopisných kopií různého stáří, kvality, v různém stavu, s různými odchylkami. Židé hleděli na opisy svatého Písma s nesmírnou úctou, takže každý opotřebovaný svitek byl slavnostně pohřben. Tento zvyk nás připravil o staré hebrejské rukopisy, takže většina nejstarších rukopisů Starého Zákona je mladší než dochované rukopisy Nového zákona. Až v tomto století byly v jeskyních u Mrtvého moře (v Qumránu) nalezeny svitky s částmi téměř každé knihy Starého zákona, které vznikaly v prvním století př. Kr. Tento nález nás ujišťuje, že v hebrejském textu nedošlo od té doby k nějaké podstatné změně.

Již staří židovští učenci si ale uvědomovali, že při opisech dochází k drobným nesrovnalostem. Začaly vznikat různé školy, které se věnovaly věrnému zachování textu Písma. Mezi nimi vynikli tzv. masoreté. Jejich škola vznikla okolo r. 500 po Kr. v Tiberiadě. Cílem bylo zjistit a zachovat doslovné znění inspirovaného textu. Přitom se opírali o text schválený v 1. století po Kr. synodou v Jabné. Opatřili hebrejský souhláskový text značkami pro samohlásky, aby zajistili správné čtení a tím i výklad textu. Tento masoretský text (TM) byl poprvé vydán v 16. století pod názvem Velká rabínská Bible.

Ani originály novozákonních textů nejsou zachovány, ale existuje mnoho rukopisných opisů, nejstarší jsou z 2. st. I v nich jsou různé odchylky, a úkolem textové kritiky je zjistit původní znění originálu. Podle čeho se pořizovaly české překlady Bible a s jakým úspěchem?

První staročeský překlad Bible se objevuje za vlády Karla IV. a máme ho zachován v tzv. Drážďanské Bibli. Za předlohu mu sloužila tzv. Pařížská Bible, což byla recenze Vulgáty. Tento překlad se stává textem i prvních tištěných Biblí, tzv. melantrišek. Sehrál významnou roli i při kralickém překladu, který se ale z větší části orientoval na originální jazyky s přihlédnutím k Lutherovu německému překladu. Ani katolická Svatováclavská Bible z barokní doby nemohla přehlédnout první staročeskou Bibli. V současné době používáme český ekumenický překlad, který vznikal v průběhu asi 20 let pod vedením profesorů Komenského evangelické teologické fakulty. Je to překlad podle originálních jazyků s kritickými poznámkami k rukopisům a verzím a s výkladovými poznámkami. Na díle spolupracovali zástupci mnoha církví, včetně katolické. Přesto ale zůstává potřeba nového "katolického" překladu Písma s výkladem a kritickým aparátem. V liturgii používáme překlad prof. Bognera, který vychází z originálních jazyků a přihlíží ke znění Neovulgáty. Dost rozšířený a oblíbený pro svou čtivost je překlad NZ od dr. O. Petrů. Je to typ moderního překladu, který často preferuje srozumitelnost na úkor věrnosti biblickému textu.

Na ekumenickém překladu pracovalo dlouhá léta mnoho odborníků. Překládali z originálních jazyků s přihlédnutím ke všem verzím a tradičním českým překladům. Co nového může přinést další překlad Bible do češtiny, na kterém pracují dominikáni, tzv. Jeruzalémská Bible?

Tato Bible je výsledkem práce Jeruzalémské biblické školy, založené v r. 1890. Biblický text je přeložený z originálních jazyků do francouzštiny, je opatřen rozsáhlým poznámkovým aparátem a podrobný- mi úvody k jednotlivým knihám. Patří k nejuznávanějším moderním katolickým překladům Písma svatého. Jeho text byl přeložen už do mnoha světových jazyků. Autory překladu jsou lidé, kteří v několika generacích po dobu takřka jednoho století věnovali svůj život filologickým, archeologickým, exegetickým, historickým a jiným biblickým studiím, poznali Písmo skutečně do hloubky, pochopili a správně vyložili mnoho nejasností, doplnili porušený text. Vedle biblistů na textu spolupracovali světoznámí francouzští spisovatelé a básníci, aby i literární forma odpovídala duchu originálu.Výsledná podoba může sloužit stejně dobře učenci, který se zajímá o biblickou vědu, jako prostému čtenáři.

Originální znění Jeruzalémské Bible je tedy francouzské. Jak je to ale s jejím překladem do dalších jazyků? Pro světskou literaturu platí, že překlad z překladu se neúnosně vzdaluje originálu. S Biblí je to jinak?

Žádný překlad Bible nestaví takříkajíc "na zelené louce". Každý překladatel využívá více či méně práce svých předchůdců. Čím je ten- to předchůdce kvalitnější, tím věrnější bude výsledek. Čeští biblisté by sami nikdy nebyli schopni takového výkonu, který by byl srovnatelný s výsledky biblického bádání Jeruzalémské biblické školy. Proto není nic divného na tom, když jejich práci používáme jako předlohu k českému překladu. To však neznamená, že by nebyl brán ohled na originální jazyky a na ostatní české překlady. Původně jsme se pokoušeli pouze přiřadit kritický aparát JB k ekumenickému překladu Písma. Zjistili jsme, že to není možné, protože text a poznámky si na mnoha místech neodpovídaly. Přistoupili jsme tedy k překladu celé- ho textu, lépe řečeno ke zpracování jinojazyčné verze Jeruzalémské Bible. Abychom zůstali věrni originálu, jak je zachycen v JB, pracují na překladu spolu s biblisty manželé Halasovi, kteří jsou zárukou literárních kvalit díla.

A jak se vám Váš záměr daří?

V současné době se pracuje na 9. svazku, který bude obsahovat Žalmy. Zatím se jedná o pracovní vydání, které dává možnost i samotným čtenářům, aby se vyjádřili k výsledku. Vcelku jsou ohlasy na výsledné dílo velmi příznivé, a to jak ze strany odborníků, tak ze strany laické veřejnosti.

ThLic. Dominik Duka OP, provinciál českých dominikánů, asistent biblistiky na Teologické fakultě UP v Olomouci, člen přípravného týmu českého překladu Jeruzalémské Bible. Otázky kladl Jiří Kopecký.

Zaostřeno na tradici

Tomáš Machula

Na otázku po hlavním rozdílu mezi katolíky a protestanty bývají různé odpovědi: nemají kněze, nemodlí se k Panně Marii, neuznávají očistec... To vše je sice pravda, ale opravdu hlavním rozdílem, z něhož všechno ostatní vyrůstá, je přístup k tomu, co nám o sobě Bůh sdělil, tzn. k Božímu zjevení. Známá latinská zkratka sola scriptura (pouze Písmo) vystihuje protestantský postoj, kdežto katolíci mluví ještě o tradici. Vědět, jaký je vztah tradice a Písma, však není užitečné pouze k ekumenickým rozhovorům, ale především ke správnému přístupu k Písmu v duchovním životě.

Co je Písmo a co je tradice

Máme-li mluvit o tom, co je Písmo a tradice, bude zřejmě nutné věnovat více pozornosti tomu druhému. Písmo je Bible, tedy Starý a Nový zákon. V tom se asi plést nebudeme. S tradicí ale budou spojeny větší problémy a nedorozumění. Než si řekneme, co tradice je, řekněme si nejprve, co není. Představte si zvídavého člověka, který se nás ptá: "Proč nesmí mít kněží manželku?" Pokud nechceme zacházet do podrobností, tak asi odpovíme přibližně takto: "No, to už je taková tradice, že se kněží nežení." V této odpovědi jsme použili slovo tradice ve významu zvyk. Zvyk může být změněn, vyžádá-li si to potřeba, a v podstatě je založen naším lidským rozhodnutím, že něco bude tak či onak. Mluvíme-li však o tradici jako zdroji Zjevení, myslíme na něco jiného. Ne na tradici jako zvyk nebo folklór, ale na proces předávání a rozvíjení apoštolského učení v Duchu svatém. Zvyky a folklór se také předávají z generace na generaci, ale jedná se o věci založené lidmi. My sami jsme začali zapalovat adventní věnečky, my sami jsme se rozhodli světit na kněze pouze svobodné muže, my sami jsme se rozhodli, jaké barvy ornátů budeme používat při mši svaté. Předávaná víra ale z našeho rozhodnutí nevyrůstá. Je nám darována a my ji předáváme z generace na generaci jako rodinný klenot a bráníme ji před poškozením.

Vzpomeňme na naše křesťanské začátky. Ať už jsme vychovaní ve víře od útlého věku nebo jsme konvertité, máme společné to, že nás někdo do víry uvedl. Vztah k Bohu samozřejmě předat nelze, ten musí objevit každý z nás sám, ale pomoci při tomto hledání Boha je nejen možné, ale za normálních okolností dokonce nezbytné. Prvotní impuls, který nás ke křesťanskému životu přivedl, mohl být různý: příklad rodičů nebo jiných lidí, rozumová úvaha, zážitek nebo - po- zor - Písmo samo. Ale tím, že jsme osloveni příkladem jiných lidí, že se usilovným myšlením dopracujeme k uznání Boží existence nebo že jsme nadšeni četbou Bible, se za normálních okolností ještě zralými křesťany nestáváme. Potřebujeme společenství církve, které nás mezi sebe přijme a pomůže nám svědectvím i radou. Řekl jsem "za normálních okolností", protože u Boha je možné vše a existují i výjimečné případy, nicméně je fakt, že normální a řádná cesta je právě křesťanský růst v církvi. Ve společenství církve se naučíme správně rozumět Bibli, správně se modlit, a spoustu dalších věcí, které nám mají na cestě k Bohu pomoci. Jednoduše řečeno, je nám předávána víra a učíme se žít v církvi, a tak to funguje už dva tisíce let. Z toho vidíme, že zatímco Písmo je pevně daný soubor knih, které se nijak nemění, a které bylo stejné pro svatého Jeronýma stejně jako pro nás, tradice je dynamický proces, u něhož nemůžeme očekávat nějakou snadno uchopitelnou podobu.

Svědkové tradice

Když jsme si řekli, že tradice nemá snadno uchopitelnou podobu, rozhodně bychom tomu neměli rozumět tak, že tradice je cosi rozplizlého a nejasného. Pouze nelze klást na tradici úplně stejná měřítka jako na Bibli. Bible je kniha, ale tradice dějinný proces. Neexistují tedy žádné souhrny nebo databáze tradice. Existuje pouze jedna víra, která se předává (traduje). Když říkáme, že tradice svědčí pro víru v božství Ježíše Krista, máme na mysli prostou věc - že víra v božství Krista je tady od nepaměti a předává se z generace na generaci. Jak to zjistíme? Jednoduše. Prostě se podíváme do starých křesťanských knih, na obrazy a sochy ve starých kostelích, do starobylých liturgických modliteb a uvidíme, že s vírou v Ježíšovo božství se setkáváme ve spisech církevních Otců prvních staletí, výzdobě kostelů nebo v liturgických modlitbách z téže doby. Podíváme-li se do doby pozdější a ještě pozdější... až po dnešek, pořád se s touto vírou setkáváme. Všechny pozorovatelné stopy víry, které křesťané v dobách dřívějších zanechali, jsou svědectvím o této jejich víře a o jejím předávání, tedy tradici. A to je důležitý rozdíl mezi Písmem a tradicí. Písmo je pev- ně daný text, o němž říkáme, že je slovem Božím. Tradice uchovává Boží zjevení stejně jako Písmo, ale svědkové tradice už nejsou slovem Božím. Tady můžeme vidět, že Bible přece jen má jistou prioritu. Ne v onom protestantském smyslu sola scriptura, ale v tom, že je slovem Božím. Jinak řečeno: Bible nám uchovává Boží zjevení, stejně jako tradice. V tom jsou rovnocenné. Ale při modlitbě nebo při liturgii čteme z Písma, a ne ze svatého Augustina nebo svatého Řehoře Naziánského. Oba tito církevní Otcové jsou svědky tradice (předávání víry), ale jejich spisy nejsou slovem Božím. Tyto dvě roviny je proto zapotřebí rozlišovat.

Prohlubující se porozumění

Hrají-li si děti na tichou poštu, obvykle bývá výsledná zpráva na- prosto odlišná od zprávy dané na počátku. Vlivem nepřesností při předávání totiž dochází ke zkreslování a úbytku informace. Jak je to s tradicí? Nedochoval se nám za dvě tisíciletí předávání pouze ne- srozumitelný paskvil? Jistě by se tak stalo, kdyby do hry nevstupoval Duch svatý. Díky němu přestává být předávání víry tichou poštou a dochází dokonce k prohlubování a rozvíjení našeho porozumění Božímu zjevení. Katolíci věří, že se církev ve věcech víry a mravů nemůže mýlit, prohlašuje-li nějakou věc slavnostním způsobem za definitivní víru církve (dogma). Zárukou je právě svatý Duch, který pokračuje v díle Ježíše Krista a vede nás skrze něj k Bohu. Duch svatý nám nepomáhá pouze víru udržet, ale vede nás k jejímu prohlubování. Není původce nového zjevení. To bylo završeno Kristem. Ale rozvíjí naše pochopení celého pokladu víry, jako déšť, který dává vyrůstat malé sazenici ve velký strom. Příkladem může být například přesně vymezená víra v Boží Trojici, která byla slavnostně definována až několik set let po Kristu, nebo z novější doby například nanebevzetí Panny Marie. Bible neobsahuje ani jedenkrát slovo "Trojice", ani nám nic neříká o konci Mariina života. Ale právě pod vlivem Ducha svatého církev dokázala správně vyložit a "domyslet" to, co je v Písmu jako v sazeničce. Máme-li takovou sazenici, můžeme se hádat, jestli z ní vyroste dub, buk nebo lípa, ale není v našich silách to poznat. Někteří křesťané to řeší tak, že zůstanou u sazenice a brání jí vyrůst. Ale Duch svatý nás vede k tomu, abychom ji zalévali a pomáhá nám poznat, co z ní opravdu vyrostlo. Nedává nic nového, pořád je to ta sazenice, která byla na počátku. Ale nyní je z ní krásný a velký strom. Obavy z toho, že například počet svátostí byl slavnostně vyhlášen až na začátku druhého tisíciletí a že v Bibli se slovo "svátost" nevyskytuje, jsou v podstatě zděšením z toho, že dnes už nemáme malý proutek, ale silný strom. List Židům k tomu poznamenává: Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí. (Žid 6, 1-3)

Jako příklad - eucharistie

Vztah Písma a tradice a jejich vliv na formování naší víry si můžeme dobře ilustrovat na příkladu eucharistie. V evangeliích máme tři zprávy o ustanovení. Říkají nám, co Ježíš dělal, ale už přesně nevykládají, co to přesně znamenalo. Pouze z nich víme, že máme lámat chleba a žehnat víno "na Ježíšovu památku". Apoštol Pavel nám přináší v listě do Korintu svědectví o slavení této večeře Páně a odvolává se na Ježíšův příkaz. Pořád se ale neodpovídá základní otázka: co to přesně znamená? V Bibli jsou různá místa dotýkající se tohoto tématu, ale žádné systematické a jednoznačné vysvětlení. Někteří křesťané uznávající pouze Písmo zůstávají u tohoto biblicky dosvědčeného lámání chleba, které dále nerozvíjejí. Zdá se to čestné, ale má to jeden háček. I jejich postoj je interpretací, která říká: jde o pouhou památku, o nic jiného. Ale to je právě věc, kterou nám Bible neříká. Bible nám dává svědectví o lámání chleba a vyzývá nás, abychom to dělali také. Ale proč? Odpověď, že je to pouhá památka a připomínka, už v Bibli není. Podívejme se tedy na víru, která byla apoštoly předávána, jak nám ji dosvědčují různé spisy. Sv. Cyril Jeruzalémský ve 4. století píše: Proto je přijímáme s přesvědčením jako tělo a krev Kristovu. (...) Chléb, který se tak jeví, není chlebem, i když je takové chuti, ale tělem Kristovým. (...) Takto se stáváme nositeli Krista, jak se jeho tělo a krev rozděluje do našich údů, tak se podle blaženého Petra stáváme účastni božské přirozenosti. (Mystagogické katecheze 4, 3. 9) V podstatě veškeré zprávy o chápání eucharistie se shodují s dnešním porozuměním a jsou v souladu s některými místy v Písmu, které o eucharistii mluví (např. Jan 6, 33-58). Můžeme nalézt obrovské množství svědků toho, že se ten způsob porozumění Písmu, který známe z naší doby, předával od apoštolské doby až dodnes. Docházelo i k rozvoji chápání tohoto tajemství. Příkladem je adorace Nejsvětější svátosti, která je poměrně pozdního data. Nejedná se o víru novou, ale o "dotažení" našeho přesvědčení, že v konsekrovaném chlebu a vínu je reálně přítomen Kristus. Proč se mu tedy prostřednictvím těchto svátostných znamení neklanět?

To nejlepší na konec

Na tak malém prostoru samozřejmě nelze podat komplexní vysvětlení tak složitého problému, jako je vztah Písma a tradice, ale po těchto úvahách pro nás snad budou opravdu důležité texty, jako je katechismus, koncilní dokumenty a hlavně Písmo samo, o trošku srozumitelnější.

Závěr prý dokáže vylepšit a dodat lesk i dílu, které jinak nestojí za nic. Proto si dovolím skončit citací konstituce 2. vatikánského sněmu o Božím zjevení: Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností. (Dei verbum 9)

Doporučená literatura:

Katechismus katolické církve 74 - 141

Věroučná konstituce 2. vatikánského sněmu Dei verbum

Etika (4. díl)

Oldřich Selucký

Je nejlepší být svatým prosťáčkem? aneb O poznání v etice 1.

Rozum to v mravních otázkách (a hlavně v životě) nemá lehké. Stačí si uvědomit rozšířenost názoru, že vzdělání v mravních otázkách (filosofii, teologii) vede k povýšenému posuzování druhých nebo že za "velkými slovy" se skrývají malé (či špatné) činy. Hodně toho také říká velká oblíbenost takových hrdinů a ideálních typů, jako je "prosťáček z Assisi". Ve slově "prosťáček" pak většina lidí cítí cosi jako "naivní, nevzdělaný". I lidová moudrost si málo cení vzdělání: vyjádřila to v postavách "hloupého" Honzy (dobré srdce je víc než všechen rozum světa) nebo prosté (to jest nevzdělané), ale hodné Popelky.

Všechna tato svědectví je třeba vzít velmi vážně v tom základ- ním, na co poukazují: že totiž naprosté prvenství v mravním světě (v dobrém lidském životě) nenáleží hlavě, ale srdci. Základní lidská zkušenost je v tom zajedno s velkými náboženskými tradicemi. Proto také byly první tři části našeho seriálu věnovány právě tomu základnímu nasměrování života, které se rodí v srdci člověka.

Rozum, myšlení, poznání, inteligence - všechna tato slova však poukazují na natolik významnou součást našeho lidského údělu, že bychom jí byli zcela jistě neprávi, kdybychom ji na základě toho, co bylo právě řečeno, přisoudili podřadnou, ne-li dokonce zápornou roli. Zkusme tedy získat vyváženější pohled na funkci rozumového poznání v mravním životě.

Začněme shrnujícím pohledem na to, jak se asi mravní poznatky v průběhu dějin rodily. Myslím, že lze v tomto vývoji rozlišit přinejmenším tři stupně.

Nejprve jsou jedinečné lidské zkušenosti zachyceny a vyjádřeny v jisté obecné podobě. Je to moudrost "starců, kteří toho mnoho viděli a prožili" a své poznání vtělí do přísloví nebo rčení, aby jejich zkušenost neodešla ze světa spolu s nimi. Všechny kultury a tradice znají přísloví typu: "moudřejší ustoupí" nebo "co na srdci, to na jazyku".

Na této úrovni jde o jisté mravní poznání; má však některé rysy, jež není dobré přehlédnout. Objevuje se v něm jak faktické konstatování toho, jak se v životě věci obvykle dějí ("jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá"), tak mravní výzva k tomu, jak by se věci měly dít ("přej a bude ti přáno). I v onom faktickém konstatování lze ovšem většinou najít skryté nabádání ("dej si pozor, jak budeš do lesa volat!"). A k mravní výzvě je často připojen zkušeností ověřený častý výsledek jednání, k jakému je nabádáno ("... a bude ti přáno").

Z takto formulované lidové moudrosti není tedy vždy snadné se poučit. Vždyť to, jak lidé většinou jednají, nemusí ve srovnání s jistým (osobním nebo kulturním) ideálem zrovna obstát. Kromě toho existují i přísloví, která lze chápat naprosto protikladně: "ať se mládí vydovádí" versus "stromek se musí ohýbat, dokud je mladý".

Na druhém stupni vývoje mravního poznání se moudří lidé v dané kultuře a tradici snaží vytvořit sbírku toho nejcennějšího, co zkušenost věků vyprodukovala a nashromáždila. Klasickým příkladem v našem civilizačním okruhu je biblická Kniha přísloví. Zde už je čitelný úmysl zachytit v mravním pohledu všechny významné stránky života. Dochází tedy jak k výběru toho nejušlechtilejšího, tak k jistému vyrovnávání toho, co by se mohlo jevit jako protikladné. Ale stále jsme na úrovni konkrétních návodů, člověku by se chtělo říci "kuchařských receptů", jak na to, jak to v životě dělat, abychom se jím protloukli s co nejméně šrámy a nejlepším výtěžkem: "Nuzákem bude, kdo miluje radovánky..." (Př 21, 17), "Rozumné srdce získává poznání, ucho moudrých je vyhledává" (Př 18, 15).

Třetí stupeň mravního uvažování se od předchozích liší přede- vším tím, že na něm dochází k výslovnému uchopení celku lidského mravního života jako takového. Je tedy vytýčen jistý ideál (cíl, motiv) jednání, jsou určeny prostředky (způsoby jednání), které k němu mají vést, je výslovně zajištěno, že byl zachycen celek všech životních dimenzí. Vyvstává tedy teorie mravního jednání, mravní uvažování nabývá rysů vědy. Typickým příkladem v evropské filosofické tradici je zde Aristotelova Etika Nikomachova, v křesťanském myšlení například morální část z Teologické sumy Tomáše Akvinského.

Vedle těchto tří stupňů však v mravním světě ještě existuje poznání, které je zcela odlišného typu. O něm příště.

Syrský zpěv k eucharistické liturgii

Evžen Kindler

Křesťané si už během 5. století uvědomili, jak se biblická slova z proroka Izaiáše (6, 3), z žalmu 117 (verš 24) a z Matoušova evangelia (21, 9) hodí k doplnění úvodního úseku (preface) té nejdůležitější části eucharistické liturgie, která se obecně nazývá eucharistickou modlitbou, které my v latinské Evropě říkáme mešní kánon a východní křesťané anafora. Jde o slova "Svatý, Svatý, Svatý Pán Bůh zástupů,...", která dnes všichni věřící účastníci mše svaté recitují nebo zpívají a která mnozí z nás znají jako "Sanctus, Sanctus, Sanctus ..." z latinských mší sloužených v chrámech nebo zpívaných na koncertech. Tato slova se vyskytují ve všech liturgiích a jsou už mnoho set let zpívána řecky, staroslověnsky, arménsky, arabsky a v neposlední řadě i několika dialekty starobylého semitského jazyka syrštiny. Je to jazyk blízký rodnému jazyku Krista a Panny Marie, aramejštině.

Tento jazyk byl vnesen do liturgie již velmi záhy a uplatnil se ve vzájemně odlišných obřadech melchitů a maronitů, žijících v Sýrii, v liturgii malabarské a malankarské v Indii, a v liturgiích nazývaných historickými termíny východosyrská a západosyrská, přestože hranice Sýrie významně překračují. Východosyrská liturgie je ve Starém světě nejvíce praktikována křesťany v Íráku, avšak ještě více katolických věřících s ní spjatých je ve Spojených Státech.

Zatímco liturgie západosyrská, maronitská a melchitská vznikaly na území římské říše a nesou - podobně jako i "naše" latinská liturgie - znaky antické vzdělanosti a helénistické kultury, spadala oblast východosyrské liturgie už za východní hranice římského impéria; byla ovlivněna kulturou Persie (která měla ovšem málo společného s pozdější moslimskou kulturou téže země). Vnímat zpěv východosyrské liturgie znamená jistý nevšední zážitek, který západoevropského hudebně vnímavého posluchače vytrhne nejen za hranice jeho vlastní křesťanské kultury, ale až za hranice hudební kultury těch bližších východních křesťanských tradic, jako je tradice východních Slovanů, řeckých Byzantinců, ba i Arménů a těch křesťanských Syřanů, kteří byli pod vlivem římské, helénistické a byzantské kultury.

Slovo Svatý zní ve východní syrštině Qaddíš (Q je přepis semitské hlásky podobné našemu K artikulovanému velmi vzadu, d se před í neměkčí) a zpěv Svatý, Svatý, ... začíná pomalým a vroucím zhudebněním trojitého zvolání tohoto slova:

"papírové" vydání Amen obsahuje notový záznam

Pak se však zpěv začíná zrychlovat a nabývá na jakési energii (mo a no vyslovíme tak, jak by malé dítě vyslovilo samotné m čin):

noty

Text znamená "Pán Bůh zástupů ..."; některý čtenář v něm možná správně zpozoruje jednak kořen slova, které je ve starokřesťanském zvolání Maran atha (Pane přijď, viz Amen 12/97, str. 29), jež se ne- dávno dostalo až do jedné "rytmické" křesťanské písně, jednak slovo Alláh, které se běžně (i když neprávem) spojuje s muslimy. Podobným způsobem jsou zhudebněna i následující slova, tedy Nebe i země jsou plny tvé slávy. Za nimi dramatičnost hudby vrcholí ve zpěvu první- ho Hosanna (w čteme podobně jako v angličtině, totiž jako krátké neslabičné u):

Česky to znamená Hosana na výsostech, Hosana Synu Davidův. Vidíme, že zde se slova východosyrské liturgie poněkud liší od latinské verze tohoto zpěvu (ale i od verzí jiných liturgií). Dále však už pokračují způsobem nám známým - Požehnaný přicházející ve jménu Pána, ale na rozdíl od zvyklostí existujících u nás, kde se tato slova během tří minulých století v tzv. figurálních mších zhudebňovala přecitlivěle až sentimentálně, pokračuje ve východosyrské versi ono vzrušené zpěv- ní vyvrcholení: příprava na uvítání Krista přicházejícího na oltář není chápána jako příležitost pro sólistu, aby si zazpíval "slaďák", nýbrž jako zážitek strhující radosti a vděčnosti, jako jásavé vítání Boha mezi námi:

Po tomto úryvku se zpěv na slova druhého Hosana postupně uklidňuje, až na posledním slově, braume (výsostech), končí na stejnou melodii jako třetí Qaddíš v úvodu (viz první notová ukázka), tedy v mystickém klidu, a tím ústí do eucharistické modlitby celebrujícího kněze.

Východosyrský liturgický zpěv může svou orientální exotikou jedny lákat a jiné odpuzovat. Nejde však ani o projevy barbarství ani o nabídku úniku z Evropy do dráždivého a předem nezavazujícího neznáma Orientu. Popsaný zpěv je totiž projevem opravdového charismatu, které nebylo dáno nějakou povrchní náladou nýbrž existenciálním prožitkem evangelia - tedy radostné zvěsti - v srdci křesťanů prvních století; vyjádření takového prožitku bylo v našich zemích sil- ně zredukováno učesanými, antropocentrickými a "civilizovanými" hudebními projevy novověku, které na neštěstí téměř všichni, kdo se považujeme za nositele evropských kulturních tradic, chápeme jako nejvyšší reprezentaci hudební kultury, přestože nám blokuje zážitek radostné zvěsti a jeho bezprostřední vyjádření; otevřít se oné syrské skladbě znamená odstranit tento blok a otevřít se více Kristově radostné zvěsti.