Obsah
Vložím své zákony do jejich srdce, praví Pán (Žid 10, 16)
Jako vyprahlá země bez vláhy nerodí, tak bychom ani my, všichni zpočátku jako suchý strom, nemohli nést plody života bez hojného deště, který přichází shůry jako dar. (sv. Irenej)
Když jsme na Popeleční středu začali čtyřicetidenní přípravu na slavnost našeho vykoupení, slyšeli jsme s velkou naléhavostí výzvu: "Obraťte se a věřte evangeliu!" Možná jsme odpověď na ni spojili s představou velikých křížů, které dobrovolně naložíme na svůj hřbet a jednou se s nimi hrdě postavíme před Pána. Jak rádi podléháme představě, že našimi "dary" Pána ohromíme.
Doba postní ale naštěstí směřuje k Veliké noci, k okamžiku, kdy si připomeneme, že ne naše pachtění, ale oběť Božího Syna je naší spásou, že ne my jeho, ale on si vyvolil nás. V této noci se nám otvírá doba velikonoční, doba radosti nad Boží láskou, nad Boží blízkostí naší nepatrnosti.
Znamená to tedy, že stačí sedět a čekat, až spása dojde až k nám? Nechce-li po nás Pán výkony, chce po nás vůbec něco? Zajisté. Ale určitě nechce "skutky", které si ponecháme ve své režii, abychom je pak s velkou slávou jemu darovali. Nechce dary, chce nás - naše všechno. I tuto skutečnost nám připomíná slavnost, která uzavírá období Velikonoc - slavnost Seslání Ducha svatého. Pro židy byl tento den na konci žní, padesátý po slavnosti paschy, svátkem prvotin. V něm přinášením části úrody děkoval Boží lid Hospodinu za plody země. Postupně se stával více svátkem Tóry - darování desek Zákona. Jen tam, kde je Boží zákon živý, je lidský život plodný. Pro nás by měl být připomínkou prvních letnic po Pánově zmrtvýchvstání, dne, kdy byl Zákon vepsán do našich srdcí týmž Duchem, který vzkřísil Ježíše, prvotinu vzkříšených. Naše obrácení tedy nemusí (a nesmí!) být dodržováním příkazů ani občasným odevzdáváním úkolů, ale úplným přilnutím ke Kristu v Duchu, kterého jsme přijali. Jen bude-li každý náš okamžik, bude-li naše srdce - tedy vše, co jsme - proniknuto Duchem Božím, můžeme hovořit o skutečném obrácení. Přijď, Duchu svatý!
Martin Rosenbaum
Květen v liturgii
Na květen tohoto roku připadá ještě část doby velikonoční s dvěma velkými slavnostmi: slavností Nanebevstoupení Páně a slavností Seslání Ducha svatého. Ta druhá uzavírá velikonoční okruh liturgického roku a následuje po ní liturgické mezidobí (doba během roku). Na jeho začátek jsou zařazeny dvě významné slavnosti: Nejsvětější Trojice a Těla a Krve Páně. Celý květen je navíc zasvěcen Panně Marii.
Slavnost Nanebevstoupení Páně
"Neboť on, Král slávy, vítěz nad hříchem a přemožitel smrti, vyzdvižen nad nebesa, usedl dnes po tvé pravici. Andělé žasnou, že člověk je soudcem světa a pánem vesmíru. A my se radujeme, že tvůj Kristus nepřestal být jedním z nás, že je náš prostředník u tebe a zůstává mezi námi." (z preface slavnosti)
Na 40. den doby velikonoční připadá výroční oslava nanebevstou pení Páně, události, kterou zaznamenali evangelisté Marek a Lukáš a která uvozuje vyprávění Skutků apoštolů. Smyslem těchto biblických zpráv, stejně jako smyslem slavnosti Nanebevstoupení, není pouhý popis události či její připomenutí, ale především zdůraznění skutečnosti Kristova povýšení do slávy.
Svým utrpením a svou smrtí zasloužil Kristus pro sebe a pro všechny lidi odměnu. Lidem nabídl Bůh pro Kristovy zásluhy odpuštění hříchů a milost nového života, Krista samého pro tytéž zásluhy povýšil do stavu božské slávy - tímto povýšením je Kristovo zmrtvýchvstání, oslavení těla a nanebevstoupení. "Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno..." (Flp 2, 9)
Kristus vstoupil do slávy již svým zmrtvýchvstáním, jeho sláva však není hned odhalena, v plnosti ji zjevuje právě až událost nanebevstoupení. "Oblak" a "nebe" ze scény nanebevstoupení neoznačují oblohu či nějaký úkaz na ní, ale symbolizují Boha, Boží přítomnost a slávu. Nanebevstoupení zjevující Kristovu slávu tak lze označit za vrcholný závěr Kristova vykupitelského díla. Kristus, který vyšel od Otce, se k němu vrací a usedá po jeho pravici: zaujímá čestné místo před anděly a svatými, těší se cti a slávě Boží a vykonává Boží soudcovskou a panovnickou moc.
Nanebevstoupení představuje definitivní odchod Zmrtvýchvstalého, konec jeho zjevování a odloučení od učedníků. Zmrtvýchvstalý se tento den zjevuje naposledy, v této viditelné podobě ho učedníci za svého pozemského života již nespatří. Kristus je prvním, kdo vstoupil do nového života v Boží přítomnosti, zde připravuje místo pro své učedníky, přimlouvá se za ně a posílá jim dary své milosti, především Ducha svatého. Tak je nanebevstoupení také předobrazem a zárukou našeho vlastního přijetí do nebe.
Nanebevstoupení odkazuje také na druhý Kristův příchod; ten, který nyní odchází, znovu přijde; ten, kterého zahalil oblak, zůstane skryt před zraky lidí až do svého konečného zjevení všem a do obnovení vesmírného řádu.
S událostí nanebevstoupení je spojen důležitý bod dějin církve: před svým odchodem uděluje Kristus církvi - skrze apoštoly - pově- ření: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium celému tvorstvu!" (Mk 16, 15) Zároveň církvi slibuje "výbavu" pro toto poslání, dar Ducha svatého.
Dříve se v liturgii událost nanebevstoupení symbolicky znázorňo- vala zhasnutím paškálu a jeho přenesením od oltáře či ambonu ke křtitelnici.
Po slavnosti Nanebevstoupení začíná devítidenní příprava na slavnost Seslání Ducha svatého (svatodušní novéna); věřící napodo- bují učedníky, kteří podle Kristova odkazu jednomyslně setrvávali v modlitbách a očekávali slíbený dar Ducha.
Slavnost Seslání Ducha svatého (Letnice)
"Neboť tys o letnicích dovršil dílo našeho vykoupení, a těm, kteří se v Kristu stali tvými syny, sesíláš svého svatého Ducha. V něm dáváš své církvi život, v něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky." (z preface slavnosti)
Posledním dnem velikonoční doby, a tedy celého velikonočního okruhu liturgického roku, je slavnost Seslání Ducha svatého. Slaví se ve výroční - tedy padesátý - den Velikonoc. Odtud vychází řecké označení Letnic pentecoste (padesátý den), které převzala i latina.
Podobně jako triduové události mají i Letnice svého židovského předchůdce, židovské letnice: svátek šavu'ot, původně zemědělský svátek (svátek žní, den díkůvzdání za úrodu a obětování prvotin z plodů země), který se postupně vyvinul ve výroční svátek uzavření smlouvy mezi Bohem a Izraelem na Sinaji a převzetí Desatera (Ex 19, 1-16). Nabytí duchovní svobody prostřednictvím darování Tóry je předobrazem svobody v Duchu svatém; stará smlouva se naplňuje v nové, v níž je poslušnost zákonu nahrazena dokonalejší poslušností Duchu.
Seslání Ducha svatého je dovršením Kristova vykupitelského díla, vylitím Ducha jsou naplněny a dovršeny velikonoční události. Uskutečňuje se shromáždění rozptýleného Mesiášova lidu slibované proroky, vzniká společenství věřících u eucharistického stolu, které je otevřené všem národům. Rozdělení lidstva symbolizované zmatením jazyků při stavbě babylonské věže je překonáno, každý může ve své mateřštině slyšet, jak se hlásají veliké Boží skutky. Duch povede Kristovy svědky až do nejzazších končin světa, přijetí Ducha je zároveň přijetím misijního poslání. Letnicový "křest" v Duchu svatém spojený se zjevením Boha (hukot, vítr, ohnivé jazyky) připomíná křest Ježíšův a, stejně jako pro Ježíše, je i pro církev začátkem veřejného působení.
Slavnost Seslání Ducha svatého je oblíbeným dnem pro udělování svátosti biřmování. Při bohoslužbách se používá červená liturgická barva, symbol ohně a tedy i Ducha svatého. Po slavnosti začíná liturgické mezidobí letos 7. týdnem. Paškál se přenese ke křtitelnici a rozsvěcuje se jen při křtu a při pohřbu.
Slavnost Nejsvětější Trojice
"Neboť tys jeden Bůh a jeden Pán se svým jednorozeným Synem a Duchem svatým. Nejsi s nimi jedna osoba, ale jediné bytí v Trojici. A tys nám zjevil, a my věříme a vyznáváme, že tvůj Syn a Duch svatý má s tebou tutéž jedinou slávu." (z preface slavnosti) Slavnost Nejsvětější Trojice se slaví první neděli po slavnosti Seslání Ducha svatého. Pro celou církev ji závazně nařídil papež Jan XXII. roku 1334. Po vánočních a velikonočních oslavách, kdy naši pozornost upoutává především druhá božská osoba, Syn Boží, Ježíš Kristus a po svatodušních svátcích, zaměřených na třetí božskou osobu, Ducha svatého, slaví církev svátek Trojice, trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha svatého. Oslavuje tajemství vnitřního Božího života, které nám Bůh o sobě zjevil, hlásá jedinou věčnou slávu a klaní se společné svrchované moci jediného božství ve třech osobách. Vyznává, že vše, co Bůh ve světě koná, je společným dílem všech tří božských osob, že Otec, Syn a Duch svatý jsou tři od sebe skutečně odlišné osoby, které však mají jednu a tutéž božskou přirozenost a jedno a totéž působení.
Slavnost Těla a Krve Páně
(dříve svátek Božího Těla) připadá na čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Svátek byl zaveden roku 1311 Urbanem IV. Letos je slaven 29. května, podrobnější informace však přinese až červnové číslo AMEN, v němž článek o liturgii této slavnosti otevře základní téma tohoto čísla, téma Eucharistie.
Svátek Navštívení Panny Marie
"Neboť veliké věci jsi učinil celému světu a tvé slitování je od pokolení do pokolení: sklonil ses k poníženosti své služebnice a skrze ni jsi dal světu spasitele, svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista." (z preface svátku)
Obsahem svátku je známá událost Mariiny návštěvy u její příbuzné Alžběty, matky Jana Křtitele (Lk 1, 39-56). V Čechách se tento svátek slavil poprvé 28. 4. 1387. Pro svoji diecézi jej vyhlásil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna na synodě 16. 6. 1386 v Praze. Jan z Jenštejna složil pro svátek vlastní latinské texty a spojil s ním své přání, aby byl slaven na úmysl jednoty církve, která byla tehdy ohrožena sporem vzdoropapeže Klementa VII. v Avignonu s Urbanem VI. v Římě. Jan z Jenštejna se zasadil i o větší rozšíření svátku; k slavnostnímu vyhlášení pro celou západní církev došlo 9. dubna 1389, datum svátku bylo stanoveno na červenec. Při úpravě kalendáře podle ustanovení II. vatikánského koncilu roku 1969 se při stanovení data svátku přihlédlo k přání Jana z Jenštejna slavit jej mezi slavností Zvěstování Páně a svátkem Narození sv. Jana Křtitele. Svátek vhodně uzavírá měsíc květen, který lidová zbožnost vyhradila úctě Panny Marie.
__________________________________________________________________
Preface je část eucharistické modlitby před proměňováním (začíná slovy "Vpravdě je důstojné a spravedlivé..." a končí zvoláním "Svatý, svatý..."). "Církev v ní vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu." (KKC 1352)
___________________________________________________________________
Květen - mariánský měsíc
K častým a oblíbeným mariánským symbolům patřily zejména ve středověku nejrůznější květiny; s některými se dodnes setkáváme v křesťanských modlitbách či písních. Např. v loretánské litanii oslovujeme Pannu Marii jako Růži tajemnou ("Rosa mystica") a v mariánské postní antifoně "Zdráva buď, Královno nebe" k ní voláme: "Lilie čistá". Skutečnou pokladnicí rostlinných symbolů je pak známá píseň "Tisíckráte pozdravujem tebe", kde je Maria přirovnávána k libanonským cedrům, k cypřiši na Siónu, k vznešené palmě v Kádeš, k růži v Jerichu, k olivě, javoru a lilii. Pravděpodobně právě tato symbolika zapříčinila, že měsíc květen, kdy "všechno rozkvétá", začal být v lidové zbožnosti spojován s Pannou Marií, až se všeobecně vžil jako mariánský měsíc. Mariánská zbožnost našla v květnu svůj výraz i v tzv. májových pobožnostech, konaných před obrazem, sochou nebo oltářem Panny Marie. Tradice "májových" vznikla v Itálii v 18. století, o jejich rozšíření se zasadili zvláště jezuité. Papež Pius VII. je roku 1815 doporučil celému katolickému světu. Jádrem pobožnosti je modlitba loretánské litanie, obvykle se připojuje svátostné požehnání, mariánské písně, případně i čtení a mariánské kázání.
zpracovala Dagmar Kopecká
Literatura:
K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996
Český misál pro neděle a význačné dny liturgického roku, Zvon, Praha 1995
Katechismus katolické církve 238-268; 659-667; 683-747, Zvon, Praha 1995
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991
Nebe...
co o něm víme?
Tomáš Machula
V čase mé konverze ke křesťanství jsem se jednou svých věřících přátel ptal, co přesně člověka čeká po smrti. Dostalo se mi jednoduché odpovědi: Dobří lidé se dostanou do nebe (někteří oklikou přes očistec) a zlí do pekla. Na první poslech to moc seriózně neznělo, nebe a peklo... to zavánělo nevědeckým pohádkovým jazykem. Ale stačilo ujasnit si, co se těmito slovy myslí, a můj rozum byl upokojen. Nicméně po několika letech jsem v diskusi s lidmi z jedné náboženské společnosti zjistil, že mé představy o nebi jsou dosti neurčité. Bible mluví nejen o novém nebi, ale i o nové zemi - kam tedy přijdou po smrti spravedliví? Budou po naplnění dějin usměvavě žít na nové zemi (jak to vykreslovaly knihy zmíněné náboženské společnosti), nebo se budou celou věčnost dívat nehybně na Boha (takový dojem vzbuzovaly některé katolické knihy)? Bude v nebi nuda, nebo snad pro nás žádné nebe nebude, pouze obnovená a dokonalá země, nebo je všechno ještě nějak jinak? Podobné otázky si dnes klade poměrně dost lidí. Nejen lidé Boha hledající, ale často i dlouho věřící křesťané. Běžně se totiž mluví o nebi jako o společenství s Bohem na věčnosti, což člověku dostačuje právě jen do té doby, než si začne vážně klást výše zmíněné otázky. Ale lze vůbec říci něco určitějšího?
Společenství s Bohem
Přestože odbýt otázku po nebi pouhým poukazem na společenství s Bohem na věčnosti se jeví jako nedostatečné, musíme těmito slovy naše úvahy začít. Vyjadřují totiž jádro celého problému. Lze říci, že jde o jakousi stručnou a výstižnou definici nebe; ze zkušenosti ovšem víme, že většinou se smysl a význam podobných krátkých definic plně ozřejmí až při jejich komentování a rozboru.
Večer před svým zatčením Ježíš řekl učedníkům: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14, 2a-3. 23). A ve své velekněžské modlitbě říká: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista (Jan 17, 1b-3).
Cílem křesťanského života je společenství s Bohem, které můžeme zažívat v našem přítomném pozemském životě nedokonale, v budoucím životě po smrti pak dokonale. Být v nebi znamená být s Bohem, neboť "nebesa" jsou v řeči Bible místem Božího přebývání. Naše společenství s Bohem v tomto životě skrze modlitbu a svátosti zatím nebem není, stále jsme totiž ještě na cestě. Nebem je až dokonalý, Bohem naplněný život, společenství lásky s Nejsvětější Trojicí, anděly a svatými - stav, který teologie nazývá "blaženým patřením", což znamená, že se Bůh sám otevírá člověku a dává se mu poznat v maximální míře, kterou je člověk, tvor nedokonalý, schopen přijmout. Proto je už nemožné se v tomto stavu od Boha odvrátit, proto je nebe definitivní. Žádný člověk, který vidí Boha tváří v tvář, se od něj nemůže odvrátit, říká svatý Tomáš Akvinský.
A tady se dostáváme opět k naší výchozí otázce. Je možné o tomto společenství s Bohem říci něco víc? Zajisté ano, ale jak se zdá, musíme být velmi opatrní. Vylíčit v barvách detaily každého koutu nebe je snad možné pro básníka, ne však pro katechetu nebo teologa. Na podrobnosti života na věčnosti je totiž Zjevení skoupé a lidské představy a rozumové schopnosti příliš vázané na náš čas a prostor. Většinou bude tedy třeba postupovat negativním způsobem, to znamená vylučovat nesprávné a nepřiměřené představy, a smířit se s tím, že věčný život je především předmětem naděje a očekávání, a proto je pro nás zatím do značné míry tajemstvím.
Nové nebe a nová země
Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi, dřívější nebesa a dřívější země zmizely. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: Hle - stan Boží mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. A ten, který seděl na trůně, řekl: Hle - všechno tvořím nové! (Zj 21, 1-3.5a)
Na konci časů přijde Boží království v plnosti, celý vesmír bude obnoven a spravedliví budou s Kristem kralovat oslavení na těle i na duchu. K tomuto cíli směřuje celé tvorstvo: Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích synů (Řím 8, 20b-21). V tomto čase se nám země jeví jako jakýsi protipól nebe, nebo, abychom neupadli do manichejského dualismu, jako to, co (podle naší zkušenosti) za normálních okolností našemu pohledu na Boha spíše brání. Tyto normální okolnosti ale v řádu stvoření tak docela normální nejsou - celé tvorstvo bylo totiž podrobeno marnosti (srv. Řím 8, 20). Až nastane konec časů, nebude tato země podrobená marnosti totálně zničena, stejně jako nebude zničena naše tělesnost. Obojí bude obnoveno, přetvořeno: Hle - všechno tvořím nové! Dnes je nám nebe vzdáleno, nejsme v nebi, ale na zemi. Po naplnění časů však Bůh přivede vše k dokonalosti, a proto není možné počítat nadále s nějakou propastí mezi nebem a zemí, mezi Bohem a anděly a tělesnými lidmi. Nezanikne svět jako takový, zanikne svět stávající, podobně jako lidské tělo shnije v hrobě, ale člověk o svou tělesnost definitivně nepřichází - dostane od Boha tělo oslavené. Svatý Augustin říká: Podoba světa pomine, ne však přirozenost. A svatý Tomáš Akvinský podrobněji vysvětluje, že svět, tedy životní prostor člověka, je zde od toho, aby sloužil lidem. Nyní slouží k zachování tělesného života. Bude-li naše tělesnost proměněna, bude i svět proměněn, aby byl přiměřený společenství člověka s Bohem. Taková slova mohou vést k úvahám typu: Budou v nebi tedy hory? Nebo zvířata a ptáci? Jak budou lidé bydlet a jak překonávat vzdálenosti? Podobné úvahy asi nejsou specialitou dneška, protože svatý Tomáš proti podobným planým spekulacím hned dodává, že rozsah a způsob obnovení světa nelze ze Zjevení blíže určit.
Vraťme se ale ještě na okamžik k faktu obnovení země. Někdy se totiž nepřesně říká, že tento přítomný svět zanikne a zůstane pouze nebe. Bible však nemluví o zániku země a triumfu nebe, ale o obnovení obojího. Bůh netvoří zmetky, které se za čas musí zničit jako nepovedené. Svět nebyl stvořen proto, aby byl zase za čas zlikvidován. Můžeme namítnout, že neposlušnost a hřích člověka proklely zemi (srv. Gn 3, 17), která tím byla podrobena nicotnosti, a musí být proto Bohem zničena. Ale copak je Bůh tak malý, že by prach ze země (srv. Gn 2, 7) mohl definitivně zničit jeho dílo? Bůh dovede obrátit k dobrému i chyby a provinění svého tvorstva. Stejně jako Bůh hříšného člověka nezničil, ale zachránil a pozvedl, nezničí ani svět, ale obnoví, promění a pozvedne. Proto píše apoštol Pavel o naději celého tvorstva, které čeká své vysvobození z marnosti ke svobodě, proto svatý Jan mluví o nové zemi i novém nebi.
Po Kristově druhém příchodu bude překonán spor ducha a hmoty, neboť Bůh celý vesmír obnoví k dokonalosti a propast mezi nebem a zemí se uzavře. Už nebudeme "v nebi", ale s Kristem budeme nebem a Bůh bude všechno ve všem (1 Kor 15, 28).
Nebude na věčnosti nuda?
Představa věčného chóru andělů a svatých zpívajících před Boží tváří "aleluja" může být pro mnohé nikoliv radostnou nadějí, ale spíše trestem (a to i pro ty, kteří zpívají rádi). Proto je třeba podobné úvahy rozvíjet s rozvahou. Za prvé: o tom, co budeme přesně v nebi dělat, je lépe mlčet - budeme s Bohem, a to je záruka toho, že si krásu a plnost věčného života neumíme ani představit. Za druhé: věčnost si můžeme aspoň nedokonale přiblížit mnohem přiměřenějším způsobem než obrazem nekonečné časové řady, která strach z nudy přímo vnucuje. Jedna středověká legenda vypráví o mnichovi, který se obával, že pro něj bude věčnost nudná. Pohroužen hluboko v myšlenkách šel do lesa a uslyšel slavíka. Naslouchal s napětím nádhernému zpěvu. Pak se vrátil do kláštera, ale nikoho tam nepoznal a nikdo nepoznal jeho. Řekl jméno své a jméno svého opata a podle starých kronik zjistili, že je to mnich, který zmizel na procházce lesem před tisíci lety. Zatímco naslouchal slavíku, zastavil se pro něho čas.
Lidé si často dovedou představit věčnost se svými oblíbenými věcmi nebo činnostmi, ale nejasná a nekonkrétní (a tím i nejistá) představa věčného bytí s Bohem jim lákavá nepřipadá. Jako by říkali: Bez mého pejska, auta, televize... to stejně nebude ono. Ale v tom je to obrovské nedorozumění a nebezpečí, že pohrdneme Bohem kvůli tvorům. Jen ten, kdo nezná Boha, může takto mluvit. Vše, co je krásné, máme rádi jen proto, že nám to nějakým (byť nedokonalým) způsobem Boha připomíná, vždyť všechno dobré pochází z jeho ruky. Nepředstavujme si proto nebe tak ubohé - pouze malé zdokonalení nebo zintenzivnění našeho současného bytí. Život s Bohem je plnost, a kam se na ni hrabou všechny drobnosti, na kterých tak lpíme. Nevíme přesně, jak bude věčnost vypadat, co se tam bude dít a co znamená přesně ona "plnost" a "dokonalost". Víme jen, že bude mnohem dokonalejší, než si dokážeme představit. Všechno krásné kolem nás je jen odleskem slávy Boží; je to krásné, protože za tím vidíme Boha, po kterém toužíme (i když si to třeba ani neuvědomujeme).
C. S. Lewis v jednom svém eseji uvádí velmi zdařilou ilustraci naší neschopnosti představit si život v plnosti. Dává příklad ženy zavřené se svým malým synkem do vězení. Chlapec vyrůstá a nezná z vlastní zkušenosti nic jiného než holé zdi a slámu na podlaze. Žena má s sebou zápisník a tužku a snaží se svému synkovi zprostředkovat vyprávěním a kreslením krásu světa venku. Kreslí mu pole, řeky, moře a chlapec jí věří, že svět je mnohem zajímavější a nádhernější než ve vězení. Pak ale z nějaké poznámky matka pochopí, že chlapec žije celé roky v omylu. "Přece si nemyslíš," zděsí se matka, "že opravdový svět se skládá z čar tužkou?" Syn užasne: "Cože? Ve světě nejsou žádné čáry tužkou?"
Nevíme, jak přesně bude vypadat věčný život, ale jedno můžeme říci jistě: Toužíme-li po dobru a kráse, rozhodně nebudeme zklamáni. Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kteří ho milují (1 Kor 2, 9).
Nezapomínejme na přítomnost
Jedním z nejnebezpečnějších pokušení je zapomenout ve jménu úvah o minulosti, daleké budoucnosti a vůbec o tom, co nemůžeme nijak podstatně ovlivnit, na naše postavení a úkol tady a v tomto čase. Proto se v podobných úvahách nenechávejme unést fantazií a zůstávejme tam, kde je zatím naše místo, na zemi, abychom se pro sny o cíli na naší cestě nezastavili. Je příznačné, že Bible - na rozdíl od posvátných textů jiných náboženství - mluví o životě po smrti tak málo. Pro křesťana je totiž důležitý především tento pozemský život. O jednom starci z egyptské pouště se vypráví, že za ním kdosi přiběhl a vzrušeně hlásil: "Někteří říkají, že vidí anděly!" Ale stařec suše odvětil: "Šťastný je ten, který vidí vlastní hříchy." Právě v tomto světě a v tomto přítomném čase je naše místo a prostor pro naši práci a aktivitu. Slovo Boží právě pro tuto chvíli - to je slovo Bible, jejímž úkolem není věčný život vykreslovat, ale především k němu ukázat cestu. Po naší smrti už se o všechno ostatní postará Bůh sám. Svěřme se mu tedy a očekávejme s nadějí to, co nám přislíbil.
Literatura:
Katechismus katolické církve, par. 673 - 682 (Kristův slavný příchod), par. 988 - 1060 (Vzkříšení těla a život věčný)
***Poznámka redakce:***
Pod pojmem eschatologie (řecky éschatos - poslední) se rozumí výpovědi víry o konečném údělu jednotlivého člověka i Bohem způsobená konečná obnova lidstva a celého kosmu. Dělí se podle různých hledisek, nejdůležitější je však rozdělení na eschatologii obecnou (která jedná o událostech na konci dějin a světa, o parusii - druhém příchodu Krista, o vzkříšení mrtvých, Posledním soudu, o obnově světa, o nebi a peklu jako způsobech věčného bytí člověka) a eschatologii individuální (pojednávající o smrti člověka, osobním soudu, trvání duše bez těla, ale se vztahem k tělu, o "místech", "času" a způsobu přebývání duše před vzkříšením, tedy o nebi, peklu a očistci). Článek T. Machuly jedná o nebi v prvním slova smyslu, tedy v rámci obecné eschatologie.
Nejdůležitějším pramenem křesťanské eschatologie je Písmo, ale interpretace jednotlivých výpovědí a jejich uvedení v soulad není snadné. Často se děje, že jsou vytrhávány ze souvislosti a absolutizovány. Církevní magisterium ponechává poměrně velký prostor teologické šíři eschatologických názorů, s odkazem na to, že konečné řešení je ponecháno věčnosti.
Věřím v Ducha svatého
Ronald Knox
Vždycky se mi líbila historka (která se skoro určitě nestala) o jednom chlapci z Východní čtvrti Londýna, který přišel ke zpovědi. Zredukoval svou zpověď na nejkratší možnou míru, když řekl: "Zhřešil jsem, otče. Házel jsem bláto po autobusech a nevěřím na Ducha svatého." Nevím, jakou vy máte zkušenost, ale já jsem nikdy nebyl vystaven pokušení házet bláto po autobusech a tak nemohu říci, jakou omluvu mohl ten hříšník mít pro tak zvláštní nakládání s veřejným majetkem. Zdá se mi ale, že to musel být hlupák, podle toho, že nevěřil v Ducha svatého. Pokud měl alespoň trochu křesťanskou víru a vlastně, v jistém smyslu slova, pokud měl vůbec nějakou víru, nemám potuchy, proč by nemohl věřit v Ducha svatého.
Předpokládejte, že narazíte na lidi, kteří jsou dnes v Anglii docela běžní, na ty, co by se neradi označili za křesťany, ale říkají, že věří v Boha. Samozřej mě, věří v Boha. Předpokládejte, že se je pokusíte proklepnout a přijít na to, co tím myslí. Předpokládejte, že se jich například zeptáte: "Věříte, že Bůh je osoba, tak jako vy, nebo já?" Uvidíte, že vám odpoví: "Ale co vás nemá, to by byl antropomorfismus." A vy nato: "Dobře, tak jinak. Co si tedy myslíte, jaký Bůh ve skutečnosti je, jak byste ho popsali?" A jejich odpověď: "Něco jako duch. Druh síly, nebo vliv, který se projevuje různě v tomto našem viditelném světě a skrze něj. Hlavně se ukazuje v náboženských snahách člověka." Na což můžete chápavě odpovědět: "Aha, tak vy věříte v Ducha svatého, ale ne v Otce nebo Syna."
Nejsvětější Trojice
No, my věříme v Ducha svatého stejně jako v Otce i Syna a dnes odpoledne si chceme udělat alespoň zhruba představu, co tím myslíme. Jsme v pokušení zapomenout na to, že Duch svatý existoval už od věčnosti a myslet si, že začal existovat až v den Letnic. No, tak to samozřejmě nemůže být pravda, protože Nejsvětější Trojice existovala už od věčnosti a bez Ducha svatého by to nebyla Trojice. Takže se musíme vrátit hezky na samý začátek a uvažovat o Bohu, který celý existuje mimo čas, nezávisle na jakýchkoli světech nebo andělech. Od samé věčnosti je tu plnost života v jednotě Božství. Bůh Otec od věčnosti vyslovuje Slovo, nebo jestli to chcete říci vznešeněji, od věčnosti myslí myšlenku sebe sama. Pokud myslíte vy, nebo já, myšlenka neexistuje mimo naši mysl. Pokud ale věčná Mysl myslí sebe, rodí Myšlenku stejně věčnou jako sama Mysl a tato myšlenka je, tak jako věčná Mysl, Osoba. A tak dostáváte dvě Osoby v Nejsvětější Trojici - věčnou Mysl a její věčnou Myšlenku.
A teď, je těžké představit si dvě božské osoby, existující spolu bez nějakého vzájemného vztahu, bez nějaké vzájemné náklonnosti. Nebo ano? A co za náklonnost to bude, není těžké uhodnout. Milují jeden druhého. A jejich vzájemná láska, která proudí najednou z věčné Mysli a její věčné Myšlenky, která je poutá k sobě, je Duch svatý. Proto říkáme, že Duch svatý vychází z Otce i Syna. On je vědomá odpověď lásky, která tryská mezi nimi. Vychází z jednoho k druhému. Jistě, že to není vysvětlení nauky o Nejsvětější Trojici, protože nemůžete vysvětlit tajemství. Ale myslím si, že jsme tak blízko, jak jen naše mysl může pochopit, o čem nauka o Nejsvětější Trojici je.
Duch svatý a stvoření
"Tak jo," řeknete, "díky za vysvětlení. Každý by tohle asi měl znát, ale zdá se mi, že to je poněkud těžká teologie. Teď už radši k těm Letnicím." Kdepak, ještě jsme se k nim ani nepřiblížili. Nemyslíte si snad, že Duch svatý neměl do roku 30 A.D. nic na práci, že? Vraťme se k druhému verši Bible, který je o čase před milióny a milióny let. Píše se tam: "Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží." Hebrejština je v tomto místě ještě hezčí. Říká, že země byla celá tohu a bohu, což je velmi pěkný způsob, jak popsat prázdnotu a zmatek. Zkuste si představit zemi, nebo svět, chcete-li, bez jakéhokoli světla, jen vlny hmoty, velké beztvaré moře. Žádní ptáci, žádná zvířata, žádné rostliny. A i tehdy "duch Boží se vznášel nad vodami", i tehdy, když všechno bylo jen tohu a bohu, vydávalo to jakousi němou odpověď svému Stvořiteli. Bylo to jako mlha, zvedající se večer nad údolím řeky. A co to bylo? Byl to Duch Boží.
Duch proroctví
A potom, když se objevil člověk, měl Duch Boží tady na zemi teprve úkol. Ne, nikoli až v den Letnic. Krédo Nicejsko-cařihradské, se k tomuto bodu vyslovuje takto: "...a mluvil ústy proroků". Co to znamená? Především to, co je tam napsáno. Znamená to, že Duch svatý dával Židům konkrétní varovné vzkazy pomocí názorů Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela, Daniela, Ozeáše, Joela, Ámosa, Abdiáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Habakuka, Sofoniáše, Aggea, Zachariáše a Malachiáše. Byli pohnuti k tomu, aby říkali různé věci, z nichž mnohé jsou těžko pochopitelné a z nichž některým pravděpodobně nerozuměli ani oni sami. Byli unášeni působením Ducha svatého a důležitým faktem je, že mnoho věcí, které řekli, nebo spíš které byly skrze ně řečeny, byly proroctvími o příchodu Ježíše Krista. Nepředpokládám, že Izaiáš přesně věděl, o čem mluví, když řekl: "Hle, panna počne a porodí syna". Pouze se cítil nějak ponoukán to říci, protože to byl Duch svatý, který chtěl, aby to řekl.
Inspirace Písma
Ale tato věta v Nicejsko-cařihradském krédu znamená ještě něco víc. Znamená, že celý Starý zákon je inspirován. A spousta knih ve Starém zákoně nejsou přesně vzato proroctví. Jsou to úlomky historie - a nutno připustit, že stejně jako ostatní úlomky historie, nejsou někdy moc zábavnou četbou, zvlášť když se dostanete na dlouhé seznamy jmen. Tak, a to všechno je inspirované. Co tím myslíme, když říkáme, že je to inspirované?
Myslíme tím snad, že lidé, kteří psali tyto knihy, například knihy Královské, si jednoduše sedli, vzali do ruky pero a psali tak dlouho, jak jim Duch svatý diktoval, podobně jako vy dostáváte diktáty od jedné z vašich učitelek? Máme si je představovat, jak říkají: "Amasiášovi bylo dvacet pět let, když začal kralovat (mám to) a kraloval dvacet devět let v Jeruzalémě (mám to) a jméno jeho matky bylo Joadan (prosím, jak se píše Joadan?)", a tak dále?
To samozřejmě není způsob, jakým byl napsán Starý zákon a můžeme to dokázat. Když se podíváte do Druhé knihy Makabejské (což dělá jen málo lidí), najdete tam autorův popis toho, jak sepsal tuto knihu. Praví, že zkrátil do jedné knihy všechny dějiny, které byly napsány v pěti knihách jakýmsi Jásónem Kyrénským (2 Mak 2, 19 - 32). Není žádný důvod si myslet, že Jásón Kyrénský byl inspirován. Ale ten muž, jehož jméno neznáme a o němž nevíme nic dalšího, ten, který se pustil do práce, aby zestručnil těch pět knih do jediné - oné Druhé Makabejské, byl inspirován. A inspirace mu jeho práci nezjednodušila, jak by mu ji udělal snadnou diktát. Znáte to, když vám někdo diktuje, vy si klidně přemýšlíte o příjemnějších věcech a píšete více méně automaticky. Ne, tento muž píše: "Pro nás, kteří jsme se dali do obtížné práce ty knihy zkrátit, to nebylo snadné, byla to námaha spojená s potem a bděním" (2 Mak 2, 26). Něco jako když píšete slohovou práci a máte čerpat materiál z mnoha knih a zároveň ji máte napsat svými vlastními slovy. A když skončil, bez ohledu na to, že to byla inspirovaná kniha, nebyl si tento muž ani v nejmenším jist, že to bude bestseller. Píše na konec: "...proto zde končím vyprávění. Je-li psáno dobře, je to podle mého přání. Je-li obyčejné a průměrné, udělal jsem, co jsem uměl." (2 Mak 15, 37n). Přesně to, co se vám chce říci, když napíšete nějakou slohovou práci. Sedl si a napsal docela obyčejnou knihu docela obyčejným způsobem, a přesto to byla inspirovaná kniha.
Co máme na mysli, když říkáme, že tato nebo jakákoli jiná kniha Starého zákona byla inspirována? Nemyslíme tím, že byla diktována Duchem svatým, ale že Duch svatý pomáhal spisovatelům, dohlížel na celý proces a díval se, zda to dělají správně. Pravděpodobně vkládal do jejich myslí myšlenky, díky kterým mohli říci: "Tohle je docela dobrý nápad, že mě to nikdy nenapadlo," ale zdálo se, že všechno pochází z jejich vlastní hlavy a také to pocházelo, protože Duch svatý pracuje v našich hlavách. To nemuselo nutně znamenat, že každé slovo ve Starém zákoně, kdybychom je vzali čistě literárně, je neomylně přesné. Můžete například najít, jak Žalmy konstatují, že Bůh stvořil náš svět tak pevný, že se ani nepohne. A když Galileo, nebo raději Koperník a po něm Galileo, přišli s myšlenkou, které dnes všichni věříme, že se země točí svou rychlostí, že slunce ve skutečnosti nezapadá, jen je ztrácíme z dohledu, protože jsme se dostali "za roh", spousta lidí říkala: "Hereze! Bible nás učí, že se země nemůže pohnout a tady ti se nám snaží namluvit, že se točí dokola pořád a pořád jako blázen!" Samozřejmě, že to bylo slaboduché. Žalmy nebyly napsány k tomu, aby nám dávaly lekce ze zeměpisu. Je to poezie a ten, kdo ji psal, používal jen obyčejný jazyk své doby. Takže nemůžete mít jistotu, že každé slovo Starého zákona je literárně pravdivé. Můžete si ale být jisti, že teologie Starého zákona, když jste ji správně pochopili a když jste vzali ohled na hebrejský způsob mluvy, musí být pravdivá, protože když se to psalo, Duch svatý se staral, aby to bylo napsáno správně.
Duch svatý vnuká člověku touhu po Bohu
A pamatujte si, Duch svatý neměl práci jenom u Židů. Ve všech těch stoletích před příchodem našeho Pána, kdekoli se lidské srdce povznášelo k Bohu, pořád to byl ten stejný starý příběh. Byla to třetí božská Osoba, která v tomto viditelném, stvořeném světě působila totéž, co v nestvořeném, neviditelném světě věčnosti. Působil v nás tu odpověď lásky k věčnému Otci, kterou podle své přirozenosti musí působit. Bez ohledu na pád člověka je zde pořád jakýsi druh instinktu, který vede člověka, aby vzhlédl k Bohu, aby se k němu pokusil dostat zpět. Tento instinkt je to tiché působení Ducha svatého v hloubi dokonce ještě nevykoupeného lidstva.
Tak jsme se nakonec nedostali k Letnicím. Ale tohle všechno, co jsem vám řekl, není určitě ztráta času, protože je velmi nesnadné si udělat správný obrázek o působení Ducha svatého v řádu milosti, dokud nemáte nějakou představu o tom, co působí v řádu přirozeném. Jeho podstatným úkolem je být v našich srdcích odpovědí lásky na dobrotu Boží.
z knihy "The Creed in Slow Motion" od Ronalda Knoxe, která je sbírkou jeho kázání pro středoškolačky, přeložil Metoděj Kočí OP. Vyd. Purnell and Sons, Ltd. London 1949. Kráceno.
Dary Ducha svatého a charizmata
Vojtěch Soudský OP
Třetí Božské osobě jsou přisuzovány zejména ty Boží úkony, které souvisejí s duchovním růstem jak jednotlivce, tak nějakého společenství - církve. "Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:
- v Písmu, které inspiroval;
- v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové;
- v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí;
- ve svátostné liturgii, v níž Duch svatý prostřednictvím jejích slov a jejích symbolů uvádí do společenství s Kristem;
- v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
- v charizmatech a službách, jimiž je budována církev;
- v projevech apoštolského a misionářského života;
- ve svědectvích svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy."
V teologické literatuře se rozlišovalo velmi pečlivě mezi působením Božím "pro dobro" jednotlivce - jeho posvěcováním a zdokonalováním, a "pro dobro" celku - od nejmenšího společenství, jako třeba rodiny, až po celou univerzální církev. Obojí je přisuzováno Duchu svatému. V případě jednotlivce a jeho zdokonalování mají své nezastupitelné místo dary Ducha svatého, zatímco jde-li o společenství, mluvíme o charizmatech. Pro orientaci v našem náboženském životě je velmi důležité si uvědomovat tento rozdíl, který se netýká tolik "projevů", ale především našeho užívání těchto darů. Zde bych chtěl proto poukázat na roli darů Ducha svatého v našem duchovním životě a porovnat tento význam s úlohou charizmat, která mají bezesporu téhož Původce.
Dary Ducha svatého
"Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého". Samotné vlité ctnosti - tedy trvalá a pevná dispozice konat dobro v nadpřirozené oblasti našeho života - nestačí. Dosažení nadpřirozeného cíle vyžaduje "komunikaci", naladěnost na správnou frekvenci, anténu schopnou příjmu signálu - prostě vnímavost vůči vnuknutím Božím, týkajícím se jednotlivých, často náročných a neopakovatelných (což ovšem neznamená, že řídkých a výjimečných) situací. Tato schopnost není naše, ale v nás, říkáme někdy dokonce, že je to přítomnost Ducha svatého v nás.
"Je sedm darů Ducha svatého; jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží... Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí".
Dary Ducha svatého se tedy týkají "vnímavosti" vůči Božím vnuknutím, jsou nabízeny každému pokřtěnému člověku a jsou závislé na tom, zda je nebo není člověk v milosti posvěcující. Získáváme je a obnovujeme přijímáním svátostí (křest, biřmování, svátost smíření), rozmnožujeme jejich účinnost prosbami a především věrným nasloucháním Božích vnuknutí a jejich uskutečňováním. Jak vynikajícím způsobem ukazuje Jacques Philippe ve své knížečce "Ve škole Ducha svatého", právě užíváním těchto darů dosahujeme toho, že Bůh neustále a velmi intenzivně rozmnožuje jejich účinnost a tím dochází k tolik potřebnému růstu našeho duchovního života i s jeho projevy v přirozené sféře.
Zde musíme dodat, že zatímco dary Ducha svatého nejsou (většinou) přímo pozorovatelné zevně (okolím), jejich plody pozorovatelné jsou. Jde o "lásku, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrotu, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistotu". Rovněž tak absence těchto vlastností může být signálem, že naše spolupráce s dary Ducha svatého může být a měla by být lepší.
Charizmata
Oproti tomu "charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování." Jsou to tedy dary určené dobru společenství skrze jednotlivce. Mělo by to tedy být společenství, kdo o charizmata prosí, kdo za ně děkuje, kdo s nimi spolupracuje, kdo jejich účinnost touto spoluprací rozmnožuje, nikoliv jednotlivec. Zdá se to zřejmé, ale nesmíme zapomínat, že jsme dětmi doby (a nikoliv krátké), ve které je všeobecně kladen důraz na úspěšnost, konkrétní měřitelnou užitečnost (co mléko nedává, do chléva nepustit). Tento způsob myšlení se nutně projevuje (bohužel) i v našem náboženském smýšlení, takže se nám jeví právě charizmata jako jakási legitimace kvality naší zbožnosti a někdy dokonce dokladem naší svatosti, přestože prakticky všichni autoři zdůrazňují nezávislost charizmat na svatosti obdarovaného jedince. Právě zde se musíme bránit tlaku naší doby s požadavky na to, aby se člověk "prosadil", aby "obstál v konkurenci", "aby podal výkon odpovídající námaze". Dar pro společenství není dáván pouze skrze jediného člena, je složitou, Bohem režírovanou kombinací příspěvků více lidí, a ne nutně každý musí mít charakter "oslavující" svého nositele. Též ono "dobro celku" nemusí být okamžitě všem patrné, jak jsme toho svědky například u sv. Vojtěcha, nebo nemusí být vůbec lidmi rozpoznatelné. Odvrácení zlého, které by nastalo, kdyby ..., ale díky nějakému člověku vůbec nenastane, nezaregistruje nikdy nikdo a zůstává jen Božím tajemstvím. Navíc ten, skrze něhož Bůh svá charizmata dává, nemusí být ani zdaleka "úspěšný", jak je vidět například u proroka Jeremiáše, ne-li u všech proroků.
Není to jedinec, ale společenství, ať už malé - modlitební skupiny, farnosti, řeholní komunity, rodiny, nebo větší - farnosti, diecéze, světová hnutí nebo celá církev, kdo potřebují ke svému "životu" charizmaty obdarované jednotlivce. Proto je na nich, aby děkovala, prosila. Dokonce není vlastně tolik důležité, kdo bude tím obdarovaným jedincem. To je již zcela v Boží kompetenci. Ovšem s jistým velmi důležitým upřesněním:
Typickými charizmaty potřebnými k životu společenství jsou ta, která jsou potřebná k výkonu nějakého úřadu v církvi. Jde zejména o úřady biskupa, faráře, představeného (i laického), zpovědníka, ale i diakona, akolyty a lektora, nebo charitativního pracovníka, případně organizátora a pod. Všechny tyto úřady, bez ohledu na vazbu na svěcení, jsou k dobru společenství a potažmo i celé církve. Je-li tedy někdo legitimně pověřen nějakým takovým úřadem, lze předpokládat, že Bůh ho bude chtít potřebným charizmatem obdařit. To ovšem nezbavuje příslušné společenství povinnosti o tyto dary pro "svého" jedince prosit, za ně děkovat a s nimi spolupracovat. Ano, nespletl jsem se, společenství spolupracuje s charizmaty "svého" představeného, nikoliv pouze on. Jde mi zde o zdůraznění jedné skutečnosti, která bývá zejména u charizmat spojených s úřady trestuhodně opomíjena - zodpovědnost společenství. Prakticky všichni autoři pojednávající o charizmatech se shodují v tom, že dominantní "vlastností" společenství prosícího o charizma je jednota všech. Tedy společenství musí jednotně prosit, děkovat a užívat charizmat, která k jeho dobru dává Bůh jednotlivcům. Každý člen společenství tedy může poškodit celé společenství, pokud této jednotě vzdoruje, každý jednotlivec nese plnou zodpovědnost za absenci charizmat, pokud úmyslně brání jednotě prosby za představeného. To se týká nejen řeholních komunit nebo vyšších celků, ale i diecéze a jejího biskupa, to se týká i celé církve a jejího papeže. Je zvláštní, jak snadno odhalujeme nedostatek charizmat u našich představených a jak málo se cítíme za něj zodpovědni.
Jiným typickým příkladem charizmat v církvi jsou ta, která byla dána (mnohdy jako Boží iniciativa, aniž by kdo prosil) v rámci Božího zjevení - například prorocká charizmata starozákonních proroků nebo inspirace svatopiscům. I zde je společenství církve povinováno spoluprací s účinky těchto charizmat, děkováním za dar Bible, učitelského úřadu církve. Nahlížíme-li to z této strany, vidíme, že nejde o otrockou poslušnost, vynucenou církevním zákoníkem, ale o prostou vděčnost společenství a každého jeho člena za charizma udělené Duchem svatým některým jednotlivcům pro dobro celku.
Vztah darů a charizmat v našem životě
Dary Ducha svatého jsou nabízeny každému pokřtěnému člověku a on je potřebuje ke své spáse. Slouží k jeho posvěcení. Církevní učitelé vždy zdůrazňovali velikou potřebu úsilí o dokonalost, a to nejen s ohledem na "individuální" spásu, ale i vzhledem k posvěcení celku. To, že dnešní doba více zdůrazňuje charizmata a to, že nejsou vázána na svatost obdarovaného, nesmí vést k rezignaci na vlastní posvěcení. Toto posvěcení není pasivním něco přijímajícím "nicneděláním", ale naopak velmi živým, neustále pozorným vnímáním a uskutečňováním Boží vůle vlastně v každém okamžiku našeho života. Nesmíme však ono slovíčko "uskutečňování" chápat jako "činnost", ale spíše jako "stávání se nějakým", nebo lépe "někým" - totiž sám sebou. Z toho teprve může vycházet a také vychází nějaká činnost. A zase nejde tolik o dokonalost výsledků této činnosti, ale o to, abychom ji vykonali my, a to z těch nejsprávnějších důvodů - jako vůli Boží. Kdyby šlo výhradně o výsledky, nejsnadněji by jich Bůh dosáhl, kdyby si "to udělal sám". Ale zjevně nejen dnes, ale v celých dějinách spásy, chce, aby jeho vůli naplňovali lidé. Někdy, kdy jde více o dobro celu, nám dává zvláštní dary - charizmata, která k tomuto dobru vedou. Mé osobní zaměření - prosby, chvály, díkůčinění - by tedy mělo především směřovat ke skutečné zbožnosti - tedy k nejtěsnějšímu vztahu s Bohem - a tedy na dary Ducha svatého. Pak budu i mnohem lépe disponován být dobrým nástrojem jeho vůle a charizmata, která skrze mne slouží celku, budou sloužit i mně osobně, mému dalšímu růstu ve svatosti, mému posvěcení.
K osobní svatosti patří i zájem o dobro celku, ochota podřídit se tomuto zájmu a podílet se na jednotě, která umožňuje celku vyprosit a rozmnožovat charizmata, potřebná pro jeho "život". Zde je prostor pro zodpovědnost každého, i moji.
Dopis od kmotry (biřmování)
Eva Fuchsová
Milá Andreo,
leccos nasvědčuje tomu, že už si nevystačíš s vírou slepě a poslušně přijímanou od rodičů a prarodičů, že ji chceš postavit na pevnější základ, než je úcta k tradici. Chceš znát důvody, hledáš odpovědi na námitky spolužáků, modlitba tak, jak jsi ji znala doposud, je nezáživná a ty hledáš něco víc, něco opravdového. Určitě hledej, ale počítej s tím, že když všechno dobře dopadne, dojdeš asi k témuž, od čeho jsi vyšla - k víře svých rodičů, babiček a pánů farářů. Proto jí předem nepohrdej, nemysli si, že oni si otázky nikdy nekladli a proto ti nemohou pomoci. Většinou to tak není - každý člověk, který u víry vydržel nebo k ní v dospělosti došel, ji musel osvědčit v boji. Jenže boj každého člověka je jiný, a odehrává se příliš uvnitř, proto nám většinou nejsou nic platná cizí vítězství. A ta naše zase nemůžeme předat jiným.
Těžké boje svádíme se zlem - s hříchem, vlažností, snahou přizpůsobit se za každou cenu vrstevníkům, nevybočovat z řady..., ale snad ještě horší je, když se nepřítel převleče za lidské hodnoty, za rozumnost, upřímnost, toleranci, svobodu, a postaví se proti víře. To je potom těžké rozhodování, na kterou stranu se přidat. Nic ti nepomůže ujišťování, že víra nemůže být s těmito hodnotami v rozporu - sama to musíš pochopit a přijmout, napasovat tuhle abstraktní poučku na svou situaci a tak ji oživit (poučku i situaci). To vůbec nebývá lehké a navíc nikdy není vyhráno. Nejtěžší bitvy sice bývají ty první, když začne člověk rozum brát, ale ani vítězství v této době nezaručuje bezproblémový zbytek života. Je ale pravda, že čím víc vítězství máš za sebou, tím je boj lehčí.
Tak takhle to vypadá z lidské stránky. Zmítáme se v pochybnostech, v úzkostech, v pokušeních... ale co Bůh? Mlčí? Z jeho strany to vypadá trochu jinak. Především nikdy není vzhledem k nám v roli nezúčastněného pozorovatele, ale v roli milujícího Stvořitele a Vykupitele. V každém okamžiku chce vést a vede duši, kterou stvořil, nakolik mu to duše dovolí. Žádná naše otázka není tak duchaplná, aby ho zaskočila, žádný problém tak velký, aby neměl řešení. Když chodil Pán Ježíš po zemi, také se nechoval jako nezúčastněný divák nebo dobrák sice, ale bezmocný. Kde našel otevřenou duši, tam vléval milost. Někdy se to projevilo i tělesně, jako zázrak. Vzpomeň si, jak uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, obracel hříšníky a odpouštěl hříchy, dokonce i pro takovou tragickou postavu, jako byl lotr odsouzený za zločiny na smrt, měl nejen pochopení, ale i řešení - "ještě dnes budeš se mnou v ráji". Po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení dal apoštolům Ducha svatého, aby v sobě našli sílu a odvahu, správná slova, myšlenky a skutky. To bys právě teď potřebovala, že?
Ano, Pán Ježíš věděl, že to budeš potřebovat. Nejen ty, ale každý jeho učedník. Proto než odešel do nebe, pověřil apoštoly, aby v jeho působení pokračovali, aby dál rozdávali milost, kterou od něj dostali. Lépe řečeno - Kristus sám chce pokračovat v tom, co dělal za svého života na zemi, ale už ne sám, nýbrž prostřednictvím svých "zástupců" - biskupů a kněží.
A aby nikoho nenechal na pochybách, zda skutečně slíbenou milost dostal, nebo ne, smluvil se svými učedníky jasné podmínky a viditelná znamení, podle kterých poznáme, kdy a co jsme obdrželi. Jedná se o sedm nejdůležitějších "pramenů milosti", které z nás vytvářejí církev, tedy tajemné Tělo Kristovo. (Kromě nich k nám samozřejmě přichází milost i v jiných podobách, individuálně, podle aktuální potřeby a připravenosti duše.)
Tato znamení se nazývají svátosti. Je jich sedm, každá má své vlastní účinky, a její znamení většinou přesně vyjadřuje nebo symbolizuje, co se právě v duši děje. Některé z nich přijímá křesťan jednou provždy, protože vtiskují duši nesmazatelné znamení, tzv. charakter, to znamená, že duši pozvednou do nějaké nové roviny existence, z níž není návratu, proto se udělují jen jednou za život. K nim patří křest, biřmování a svátost kněžství. Jiné doprovázejí a pomáhají duši na její cestě k nebeskému království. Vrcholem svátostného života je přijímání Těla a Krve Páně, čili svátost eucharistie. To je nejvyšší milost, kterou v tomto životě od Boha dostáváme, a všechny ostatní svátosti se k ní vztahují jako ke svému cíli.
Svátosti můžeme dělit i podle jiných hledisek, například na svátosti mrtvých a živých, podle toho, komu se svátost udílí (rozumí se samozřejmě umrlec duchovní). To ale není přesné vyjádření, protože mrtvý je ten, kdo žil a už nežije, ale tady se rozumí i ten, kdo ještě nežil. Nebudu tě dlouho napínat, svátosti mrtvých jsou křest a svátost pokání.
Ale vraťme se k tomu, co ty zanedlouho od Boha obdržíš - svátost biřmování, neboli dar Ducha svatého, jak ho dostali apoštolové o letnicích. Nejčastěji se o něm dozvíš, že je svátostí křesťanské dospělosti. Křest, jak víš, vložil do duše semínko Božího života. V něm se skrývá celý nadpřirozený organismus duše. Ve chvíli, kdy člověk dospěje k plné zodpovědnosti za sebe sama, čili k plnému užívání rozumu, nastává jaro, vhodný čas pro zahradnické práce na záhoně duše. Semínka už v půdě leží od křtu, ale teď je potřeba zalévat, hnojit, okopávat, vytrhávat plevel. Snad se Duch svatý neurazí, když zůstaneme u této analogie a nazveme ho zálivkou, bez níž by semínka ani nevzešla, natož aby byla zdravá a vydala nějaké plody. Není to tedy jen nějaká paráda pro ty horlivější, je to samozřejmé a nutné pokračování křestní milosti. Prostě bez biřmování se křesťan nemůže stát úplným křesťanem (to ale nijak nesouvisí se spásou). Důkazy pro to nalézáme v Písmu svatém, ve Skutcích apoštolů. Stačí si přečíst (hned na začátku), jak se apoštolové chovali před sesláním Ducha svatého a po něm, abychom pochopili, že bez Ducha svatého by církev vůbec nevznikla. Ale i dál čteme, že kdokoliv byl obrácen na víru, musel kromě křtu přijmout také Ducha svatého, aby byl skutečný kristovec (křesťan), tedy vyznavač Krista.
Co tedy biřmováním přijmeš? Jednak milosti, jednak závazky. Tak nejprve k té lepší stránce - především obdržíš další díl posvěcující milosti, kterou jsi přijala už při křtu, obnovovala ve svátosti smíření a živila eucharistií. Staneš se dospělou křesťankou, nebo spíš budeš uschopněna se jí stát. Kdybychom chtěli zůstat u toho přirovnání ke zrození a dospělosti, museli bychom se podívat třeba na motýla, kde se vývoj také děje skokem. V okamžiku biřmování se z kukly vylíhne dospělý motýl, zatímco do té doby byl dokonalou třeba, leč larvou. A musíme si ještě trochu upravit realitu, aby nám ta analogie vycházela - přisoudíme larvě i motýlovi rozum, tedy schopnost pracovat na sobě a vyvíjet se svým poznáním. Tedy larva může být na konci svého života dost dokonalá a protřelá, ale pořád je to larva. Ale ten krásný motýl, co se právě vylíhl, musí na sobě ještě nějakou dobu pracovat, aby využil všechny možnosti, které mu dala matka příroda. Tím chci říct, že po přijetí Ducha svatého se člověk nestává dokonalým jako mávnutím kouzelného proutku, ale že dostává plnou výbavu k tomu, aby se jím mohl stát, aby nezůstal v larválním stadiu.
S dospělostí obyčejně přestává hraní, a začíná život naostro. Končí zábavy a začínají povinnosti, a také už se přemýšlí o potomcích. Už při křtu jsme dostali podíl na Kristově kněžské, prorocké a královské moci. Teď přichází chvíle, kdy se toto trojí poslání jakoby probudí k životu a chce být naplněno skutkem. Nejvlastněji se týká biřmování moc prorocká, to je vlastně takové duchovní rodičovství. Je to schopnost předávat světu pravé a nefalšované Boží slovo, čili víru, "rodit" nové křesťany. K tomu potřebuje prorok dary Ducha svatého, protože sám ze sebe k tomu není ani dost moudrý, ani zbožný, ani silný. Tradice rozlišuje sedm darů, podle Izaiáše (kap. 11). Ne že by se působení Ducha svatého dalo takhle rozškatulkovat, ale lidský rozum potřebuje nějaké berličky, systém, pomocí něhož by se orientoval v té záplavě milosti. I když je to rozdělení dost abstraktní, je dobré se s ním seznámit, aby člověk věděl, o co má prosit a za co děkovat.
V prvních dobách církve se stávalo, že biřmovanci dostávali spolu s Duchem svatým různá charizmata, čili mimořádné projevy Ducha, jako je dar jazyků, proroctví, uzdravování atd. Aniž bychom podceňovali význam těchto mimořádných darů a jejich roli v křesťanském životě, musíme pořád držet v mysli, že charizmata jsou mimořádné dary, které nejsou vázány na žádnou svátost, uděluje je Bůh, jak sám ráčí, nemůžeme si je vydupat ani mu diktovat, co nám má udělit. Charismata jsou dána vždycky k užitku společenství, není to osobní vyznamenání ani důkaz nějaké křesťanské vyspělosti. Jinak řečeno, je radno za ně děkovat, ale není radno o ně osobně prosit.
Ještě mnoho by mohlo být řečeno, ale to ať doplní Duch svatý sám. Ať najde tvou duši čistou a otevřenou jeho darům.
Tvá kmotra
Literatura:
Katechismus katol. církve: 1285 - 1321
P. Giglioni: Svátosti Krista a církve, Karm. nakl. 1996
R. Dacík: Bůh ve svátostech, Krystal
Církev, svátost Krista
Gustave Martelet
Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. (2. vatikánský koncil, Lumen Gentium)
Z probodeného Kristova boku na kříži vytryskla krev a voda, znamení církve božské a lidské zároveň. Její lidský prvek v sobě obsahuje hříšnost, která by nám však neměla bránit v setkání s Kristem, jehož je církev znamením, svátostí.
Proč je církev svátostí?
Svátosti jsou souborem gest, znamení a kroků, které zpřítomňují křesťanům spasitelnou činnost Krista, který se narodil, zemřel a byl vzkříšen pro každého člověka. Pomysleme na křest, eucharistii, vyznání hříchů, neodvolatelný slib lásky, kterým je svátost manželství: všechna tato gesta mají smysl pouze ve vztahu k živému a oživujícímu tajemství Krista. Kristus sám je svěřil církvi, aby nás mohl tímto způsobem zasahovat, aby náš vlastní život byl čím dál více podporován, živen a poznamenán jeho životem. Bez něho nemůžeme činit nic z toho, co z nás dělá křesťany (srv. Jan 15, 5). Kristus k nám přichází prostřednictvím znamení a gest, která nám předávají jeho Ducha a jeho život.
Stejně jako svátosti nemají jiný smysl než předávat vlastní život Kristův a jsou k němu tedy úplně vztaženy, církev nemá jiný smysl než jako pouhý odkaz na toho, kterého je a musí být svědkem, ukazatelkou a služebnicí. Proto o ní koncil může říct, že je svátostí Krista. Slovo "svátost" vyjadřuje, že církev Kristu neslouží podle vlastního výběru, ale skrze poslání, které jí dal Kristus. Církev jako svátost byla Kristem věnována do služby lidem.
Tato "svátostnost" je jakoby předobrazena v osobě Jana Křtitele. On žije pouze proto, aby ukazoval na Krista; mluví pouze proto, aby říkal, že Kristus je tu, nepoznaný, ale přítomný; má sám jen jediné: přání sám zmizet, aby Pán zaujal jeho místo (Jan 1, 23; 3, 28-30).
Stejně tak je církev poslána, aby byla přítomna v srdci světa, jako byl Jan Křtitel. Ona rovněž říká: "Já nejsem Kristus" (Jan 1, 20), ale mám moc, povinnost, čest, pověření a poslání ukazovat ho světu. Kristus se skrze církev cele dává světu, a církev musí odpovídat na tento dar svou vlastní službou.
Slovo "svátost" znamená tedy nejdůležitější, i když často zpochybňovanou, skutečnost, že ustanovení církve není dílo lidské, ale že pochází od Krista, kterému musí být celé oddáno.
"Svatost" a "hříšnost" církve
Je-li středem církve Kristus, má církev z tohoto titulu "svatost", která jí již nebude odňata. Je to skutečně tak, jak jí to Kristus slíbil: "Já jsem s vámi po všechny dny až do konce časů" (Mt 28, 20). A to přesto, že církev zůstává poznamenána v historii často hroznými slabostmi našeho lidského stavu, který je rovněž stavem jejím. Toto koncil přesně rozpoznal a šťastně vyjádřil slovy:
Žijeme tedy už v poslední době (srov. 1 Kor 10, 11), obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou. Dokud však nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost (srov. 2 Petr 3,13), putující Církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě (srov. Řím 8,19-22). [LG 48,3]
Ta, která ve svém náručí shromažďuje hříšníky, je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování [LG 8,3].
Svatá díky Kristu, který ji ustanovil svým tělem; církev není nutně svatá ve své pozemské hlavě či ve svých údech, kteří zůstávají hříšníky. Odtud pramení nutnost stálého očišťování, které ji činí méně nehodnou poslání, jež je jí vlastní jako lidu Božímu, a za které nese v očích světa zodpovědnost. Rozumí se tím, že církev může vyznat svoji velikost, která jí je dána skrze Krista, pouze v pokoře, když ví, že stále nedokonalý způsob její služby je a nadále bude vdechován Bohem.
Nejzřetelnějším znamením hříchu na těle církve je rozdělení, které na ni svaluje vinu. Aniž bychom se tu pouštěli do otázky ekumenismu, vidíme, jak silně vystupuje nutnost obnovy, reformy, stálé aggiornamento, aby církev co nejlépe odpovídala tajemství, kterým je jako "svatá", služebnice a svědek.
Všechna obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání, a to je nepochybně důvod pro hnutí za jednotu. Církev je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale po- třebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou. Jestliže tedy v některých okolnostech a dobách nebylo něco dosti přesně zachováváno v mravním životě, v církevní kázni nebo i ve způsobu podávání nauky - ten se musí vždy přesně rozlišovat od samého pokladu víry - má se to v příslušné době správně a náležitě obnovit.
Úkol pro Církev
Je-li církev, "svátost" Krista, "zároveň svatá i stále potřebuje očišťování", jaký naléhavější úkol jí přísluší než ten, aby se vytrvale obracela k osobě Krista?
Pro koncil je samozřejmé, že Zjevení není souhrnem idejí, ale živou manifestací Boha v člověčenství jeho Syna a v daru Ducha svatého. To, co je nabídnuto učedníkům při jejich prvním setkání s Kristem: "Pojďte a uvidíte" (Jan 1, 39), platí pro všechny křesťany a vede k jásotu z "nalezení Mesiáše" (Jan 1, 41).
Poslání církve jako "svátosti Krista" je stát se pro všechny lidi všech dob na celém světě místem setkání a osobního zakoušení Krista, bez nichž se křesťanství mění v ideologii nebo ještě více v dogmatismus.
Posvátný sněm naslouchá Božímu slovu se zbožnou úctou a hlásá je s plnou důvěrou veden slovy svatého Jana: Zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem (1 Jan 1, 1-3). Proto navazuje na Tridentský a První vatikánský koncil a zamýšlí předložit pravou nauku o Božím zjevení a o jeho předávání, aby celý svět slyšel poselství o spáse a uvěřil, vírou dospěl k naději a nadějí k lásce.
z knihy N'oublions pas Vatican II přeložila Markéta Hrebíková. Redakčně upraveno.
Pomazal nás na proroky
Eva Fuchsová
Křtem, a zvláště biřmováním, jsme dostali účast na prorockém poslání samotného Krista. Co tento titul pro nás znamená, k čemu nás zavazuje? A především, jak my, slabí a hříšní, se můžeme účastnit něčeho tak velikého a dokonalého, aniž bychom se báli, že to zkazíme?
Chceme-li pochopit Kristův prorocký úřad a naši účast na něm, musíme slovu "prorok" nejprve vrátit jeho původní význam. V běžném užívání dnes znamená člověka, který umí předpovídat budoucnost. Ale to je jen důsledek (a jen někdy) jeho hlavního poslání - být prostředníkem Božího slova, nástrojem, skrze který se uskutečňuje Boží zjevování. To předpokládá, že Boží slovo dokáže slyšet a vykládat ho - k tomu ho může uschopnit jedině Bůh.
Jestliže prorok je člověk, který umí naslouchat Božímu slovu a předávat ho dál, Kristus je samotným Původcem toho slova, co víc - on je to Slovo, vrchol Zjevení. Dávní proroci museli slovy nebo gesty odlišit sdělení Boží od běžných projevů svého lidství. Kristus nemá co oddělovat; už pouhým svým pozemským bytím sděluje to nejpodstatnější - Boží slitování až do krajnosti. Nicméně i lidské slovo, učení má v jeho poslání nezastupitelnou úlohu.
Toto vysoké pojetí proroctví naprosto uniká našim lidským možnostem. Kristus může být naším vzorem, ale vždy vzorem nedostižným. Můžeme se cvičit v naslouchání Božímu hlasu, ale nemůžeme být jeho původci - i nám nebo především nám je to slovo určeno. Musíme se snažit svědčit především svým životem o lásce Boží, ale pořád tam bude mnoho našeho, co bude kalit Boží čistotu. I to, co říkáme o naší víře, bývá poznamenáno omylností, nepochopením, neláskou, prostě často tomu něco chybí a ještě častěji něco přebývá. Jak je to tedy s naší účastí na dokonalém prorockém úřadu Krista?
Podobně jako v případě kněžství. Křtem jsme byli naroubováni na živý strom církve. Jejím kmenem je Kristus - dokonalý prorok, a tak v jejích větvích proudí míza Kristova prorockého poslání. Církev nese, předává a zároveň zaručuje pravost Božího Zjevení. A nejen to - ona je svým způsobem součástí Zjevení, čili součástí toho, co je zvěstováno. Vždyť Kristus zvěstuje lidstvu právě Boží blízkost, Boží synovství. Křesťané, církev jsou už svou existencí živým svědkem, že se toto proroctví naplňuje.
Je ale pravda, že aby bylo toto poselství čitelné i pro nevěřící, nestačí být ratolestí církve. Můžeme si opět pomoci obrazem: Nekřesťan vidí kostel, kněze, lidi, kteří do toho kostela chodí a tvoří určité společenství. To všechno je ale jen listí stromu církve; to nejdůležitější - kmen a větve a míza, která je oživuje - zůstává zraku nevěřícího skryto. Dokud ale strom nese jen to listí, může se pozorovatel udiveně ptát: proč se to listí tak drží pohromadě, k čemu je to dobré? Teprve když se objeví chutné plody, které může sám okusit, začne chápat, k čemu je to dobré. Snad ho napadne i myšlenka, že to asi není pouhý shluk listí, ale živý strom, snad se začne toho listí i ptát. Pak přichází čas ke svědectví slova. V tu chvíli křesťan musí být schopen podat vysvětlení nadpřirozených skutečností - toho by ale nebyl schopen, kdyby v něm neproudila míza Božího života, kdyby nebyl naroubován na církev. Nejen že by postrádal sílu Ducha svatého, takže by jeho slova neměla tu pravou účinnost, ale chyběl by mu především obsah víry, nevěděl by, co a jak má říkat - byl by na tom podobně jako ten, který stojí pod stromem.
Katolickým křesťanům se často vyčítá, že se slepě podřizují autoritě církve, že opouštějí zdravý rozum ve propěch dogmat. My bychom měli vědět, že se nemusíme tomuto nařčení bránit. Křesťan skutečně v určité chvíli musí překročit svůj rozum, protože už nedostačuje, a nahradit ho rozumem Božím. To není degradace rozumu, ale jeho povýšení. Věrnost církvi a tomu, co ona definuje jako jistě pravdivé, nám zaručuje, že se držíme Kristova učení. Vždyť - jak už bylo řečeno - stromem církve, tajemného Těla Kristova, proudí míza Kristova prorockého, neboli učitelského úřadu.
To ale neznamená, že máme svůj rozum opustit. Nemůžeme chtít po Duchu svatém, aby přemýšlel za nás, stačí, když nám poskytuje světlo, ve kterém náš rozum může poznávat nadpřirozené skutečnosti. Naše schopnost přemýšlet zůstává stále stejná, jen materiál se obohacuje. Bůh po nás nechce, abychom přestali být lidmi, naopak, máme se stát lepšími lidmi. Proto také žádné hřivny, které jsme od Boha dostali (rozum a svobodná vůle mezi ně patří na prvním místě), nemají ležet ladem, ale mají sloužit ke slávě Boží. Jediné, čeho se máme vzdát, je hřích - a nikdo snad nebude tvrdit, že přemýšlení je hříšné. Jedině když si člověk neuvědomuje omezenost svých rozumových schopností a popírá vše, co se jeho rozumu vymyká, nebo považuje své myšlení za dokonalejší než božské, pak se dá mluvit o hříchu pýchy.
Svět od nás tedy zcela právem vyžaduje, abychom používali rozum, je to koneckonců jediná řádná cesta, jak se dorozumět s lidmi kolem nás. Samozřejmě, že existují i mimořádné cesty, že může promluvit prostřednictvím našich slov sám Duch svatý, aniž bychom se na tom jakkoliv podíleli. Ale tyto způsoby má v režii sám Bůh, nemůžeme z nich dělat pravidlo pro náš apoštolát.
Účast na prorockém poslání Krista je pro nás tedy mimo jiné pobídkou, abychom svůj rozum nenechávali ležet ladem a snažili se stále hlouběji pronikat do učení církve, aby se nestalo, že by někteří chtěli "být učiteli zákona, a zatím vůbec nerozumějí tomu, co říkají a o čem se s takovou jistotou vyslovují" (1 Tim 1, 7).
Anselm Moynihan OP
Tři v Jednom
Všechno, co Bůh ve světě koná, je ve skutečnosti společným dílem všech tří božských Osob. Když připisujeme různá díla různým Osobám, pomáhá nám to, abychom si uvědomili, že v Bohu jsou tři různé Osoby a že se odlišují, nakolik naše hrubé pozemské chápání může do těchto tajemství vniknout.
Náš život, přirozený i nadpřirozený, a vůbec všechno, co je v nás i v naší činnosti skutečné, má svůj zdroj v Bohu, který pracuje v skrytých hlubinách naší duše.
Když hovoříme o Bohu jako zdroji nebo příčině věcí, máme tím na mysli celou Nejsvětější Trojici, chápanou jako jediného Boha. Víra nám říká, že v Bohu jsou tři božské Osoby, které však mají společnou božskou přirozenost, a stejně tak mají společnou i moc, moudrost a lásku, jimiž zachovávají a řídí svět, takže ve světě vždy jednají jako jeden Bůh. Proto všechno, co Bůh ve světě koná, je ve skutečnosti společným dílem všech tří božských Osob. Avšak je pravda, a hned si ukážeme, proč, že některá Boží díla v nás vyvolávají představu působení spíše jedné božské Osoby než jiné, takže pak máme sklon ta díla oné Osobě zvláštním způsobem připisovat. Najdeme to výslovně potvrzeno v Písmu i v tradici Církve, samozřejmě pokud se ostatní božské Osoby nevylučují z rovné účasti na díle. Když připisujeme různá díla různým Osobám, pomáhá nám to, abychom si uvědomili, že v Bohu jsou tři různé Osoby a čím se odlišují, nakolik naše hrubé pozemské chápání může do těchto tajemství vniknout.
V Nejsvětější Trojici je první Osoba, kterou nazýváme Otec, zdrojem nebo pramenem, z něhož druhé dvě čerpají své bytí. Nelze říci, že by byl příčinou jejich bytí, protože to by naznačovalo, že jsou na něm závislé, zatímco sama přirozenost božství vyžaduje existenci jejich stejně jako jeho. Skutečnost, že Otec je první a ostatní Osoby z něho vycházejí, neznamená, že by byl větší než ony, nýbrž jen, že se tímto způsobem od nich liší. Není v něm žádná dokonalost, kterou by zároveň plně a od věčnosti neměly i ony. On je zdrojem, a proto s ním přirozeně spojujeme zejména věčnou Boží moc. Naše mysl nejlépe vyjadřuje zvláštní "ráz" první Osoby tím, že ji označuje tituly jako Věčný Otec nebo Všemohoucí Otec. Všechny Osoby jsou věčné a všemohoucí, ale vidíme, že máme skutečný důvod, abychom spojovali představu moci právě s Osobou, z níž druhé dvě vycházejí. Proto připisujeme Otci ta božská díla, jež vypovídají především o trvalé moci, jako je stvoření věcí z ničeho a jejich zachovávání.
Druhá Osoba Nejsvětější Trojice se v Písmu nazývá Syn, Otcův jednorozený. Vychází z Otce jakýmsi duchovním rozením. Teologové to někdy vysvětlují na základě přirovnání k představě, rodící se v naší mysli. Moje mysl je jako zrcadlo, v němž poznávám různé věci podle jejich duchovních obrazů, jež se v něm tvoří. Podobně si myslíme, že i Bůh poznává sám sebe skrze svůj vlastní obraz, který v něm vzniká; jako by stál před zrcadlem své mysli a viděl v něm svůj vlastní obraz, dokonalý obraz své božské přirozenosti. Podivuhodné je však to, co nám bylo o tomto obrazu zjeveno: že je tak dokonalý, že je to další božská Osoba, nekonečná a stejné podstaty, jíž nechybí nic z toho, co má Otec, který v ní vidí sám sebe. Ona druhá Osoba je věčný Boží Syn, "odlesk (Otcovy) božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty" (Žid 1, 3). Právě způsob, jakým se Syn rodí, nás vede k tomu, že s ním spojujeme atribut Boží moudrosti a připisujeme mu zvláště ta díla, jež onu moudrost nejvíce zjevují, jako je podivuhodný řád stvoření a osvěcování lidských myslí světlem rozumu i vznešenějším světlem víry. On je "pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na svět" (Jan 1, 9). Syn Boží, "odlesk Otcovy slávy a výrazná podoba jeho podstaty" (Žid 1, 3), přišel na zem, aby nám dal podíl na svém synovství a učinil nás pravými dětmi nebeského Otce tím, že nás přivtělí k sobě jako své údy. Skrze Krista, "v Kristu", jak říká často sv. Pavel, pronikáme do života Boží Trojice.
Obě Osoby v sobě navzájem vidí nekonečnou krásu Božství a jsou k ní přitahovány společným přílivem nebo hnutím nekonečné lásky. Avšak i zde nám zjevení říká, že tento příliv s sebou nese celou božskou přirozenost, a že tím vzniká třetí odlišná Osoba, stejně skutečná a dokonalá jako první dvě. Tuto třetí Osobu nazýváme Duch svatý, a podle způsobu, jakým čerpá své bytí z Otce a Syna, s ní přirozeně spojujeme zvláště nekonečnou Boží lásku a díla, v nichž se nejjasněji projevuje. Proto se Duchu svatému připisuje dílo posvěcení a přizpůsobení duší ke společenství s Bohem, které je od počátku až do konce především dílem božské lásky. "Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5, 5). Přijali jsme Ducha svatého a máme se ve všem řídit jeho vnuknutím (srv. Řím 8, 14 aj.). To Duch nám přináší Kristův život a přetváří nás do jeho podoby. On nám dosvědčuje, že jsme byli přijati za Boží syny a dcery, a učí nás chovat se ve všem jako pravé děti Otce (srv. Řím 8, 14-17).
Bůh, v něhož věříme, není nějaká odloučená, osamocená síla, nýbrž společenství různých Osob, spojených v nádherném souzvuku. Světlo nade všechno světlo, nekonečná láska, věčná radost a pokoj, kam nemůže vstoupit sebemenší zmatek nebo stín. Nejsvětější Trojice je věčným domovem lásky. Do tohoto Domova jsme povoláni a jako údy církve do něj patříme, abychom se podíleli na jeho vnitřním životě a radosti. Plně se ho budeme účastnit až v budoucím životě, ale již zde na zemi jsme zváni k tomu, abychom navázali důvěrný vztah se Třemi v Jednom, pod podmínkou, že jsme ochotni uspořádat svůj život podle velkého Kristova přikázání a řídit se pravidlem lásky, jež vládne v samém Bohu i v Boží rodině (srov. 1 Jan 4, 7-12).
Jsme dětmi Otce, podílíme se na synovství našeho Pána. A třebaže Bůh koná všechny vnější skutky jedinou mocí, která je společná všem třem božským Osobám, spojujeme dílo stvoření zvláště s první božskou Osobou, z níž všechno vychází. "Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země." Avšak Otec si přeje, aby jeho děti spolupracovaly na zdokonalení jeho stvoření. A tak každému z nich přidělil práci, kterou má vykonat k jeho slávě a k dobru celé rodiny. Veškeré naše úsilí musí směřovat k dokonalému naplnění tohoto díla, ať je jakékoli, abychom nakonec mohli říci jako náš Pán večer předtím, než zemřel: "Otče, oslavil jsem tě na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal." (Jan 17, 4).
Sdílíme život samé Nejsvětější Trojice: vtělené Slovo je naším Bratrem, jeho Otec je naším Otcem, jeho Duch je Duší naší duše. A přece nesmíme zapomínat, že Bůh nás naprosto přesahuje, a proto k němu máme přistupovat s hlubokou úctou a klaněním. Takový postoj neoslabí důvěrnost našeho vztahu k božským Osobám, nýbrž naopak bude jeho pevným základem.
"Nejsvětější Trojice - to je náš příbytek, náš domov, otcovský dům, z něhož nemusíme vůbec odcházet." (Alžběta od Nejsv. Trojice)
Kapitola z knihy Anselma Moynihana OP: Boží přítomnost, Krystal OP 1996, doplněna o výňatky z jeho článku Život v Trojici v časopise Doctrine and Life 1963, přeložila s. Josefa Strettiová OP
Navštívení Panny Marie
Bohuslav Reynek
Alžběta, veliká kytice lásky, sedla si v stromu stín
a čekala, až utěšení sešle jí Hospodin.
Těkala po horách neklidná jako plamen duše její,
netrpěliva se vyptávala travin a ptáků, kteří v nich pějí,
ale teď unavena sedí plna krásy a doufání
vědouc, že nadějí Bůh nikoho nadarmo neraní.
A náhle cítí tajemný, těžký a přešťastný strach,
srdce jako beran jí skáče v útrobách,
a život se jí kormoutí, v něm děťátko tleská ručkama,
v očích vlní se jí střelami šípů zbrázděná tma:
z pahorku blízkého Maria se béře,
a jest to, jako by se blížily jitřní růžové keře.
a jako by se blížily keříky myrtové.
Její prsy jsou jako medem těžkých stromečků dvé,
a její život jako slunce mezi pni jejich vzcházející,
a jako červené plesné ptáče jsou ústa v zlatosti lící.
Z pahorku schvátala Maria a líbe svoji sestřenici.
Nejstarší polská hudební památka
Evžen Kindler
Květen je měsíc zasvěcený Panně Marii. Mezi hudebními památkami minulého tisíciletí existuje řada krásných zpěvů o Panně Marii s latinskými, řeckými, arménskými a syrskými texty, tentokráte si však všimneme nejstarší hudební památky našich slovanských sousedů, Poláků, neboť ta má vztah nejen k měsíci květnu, ale - jak se brzy dozvíme - i k letošnímu roku. Touto památkou je zpěv, jehož text ve staré polštině zní v českém překladu takto:
Bohorodičko, Panno, oslavená od Boha, Maria!
Od svého Syna, Pána, vyvolená, Maria!
Přijď k nám, přines nám odpuštění, Kyrie eleison.
Uslyš hlasy volajících tvorů Božích,
vyplň naše prosby, uslyš modlitby, které přinášíme,
a dej nám, oč žádáme,
na světě zbožný pobyt, po životě přebývání v ráji.
Kyrie eleison.
Vidíme, že jde vskutku o mariánský hymnus, stručný, avšak - snad právě pro svou stručnost - takřka lapidárním způsobem vyjadřující základní myšlenky, které od takového díla očekáváme: Matku Boží v první části zpěvu oslavujeme a v této oslavě ji vztahujeme k jejímu božskému Synu, v druhé části ji pak prosíme o nadpřirozené dary a také v této prosbě ji spojujeme s Kristem.
S nejstarší polskou hudební památkou to dopadalo a dopadá v jistém smyslu podobně jako s naší nejstarší hudební památkou Hospodine, pomiluj ny: vytvořili ji vzdělaní lidé, aby ji zpívali lidé vzdělaní i nevzdělaní, jednotlivci, skupiny i davy, a byla tedy zpívána různými způsoby. Do dnešní doby zůstala představa, kdy ji zpívají právě ty velké zástupy, např. vojáci jdoucí do boje, tedy představa, že jde o zpěv pomalý a vážný, těžko realizovatelný jiným způsobem, když ho zpívají tisíce lidí pod širým nebem. Avšak zkusme si zazpívat lehce, svižně a radostně její první, nejstarší část:
noty
Při svižném tempu vyprchá všechna patina těžkopádnosti a zastaralosti (a snad i jisté zaostalosti, kterou dnes vědomě či podvědomě těm "starým" připisujeme) a máme pocit, že slyšíme moderní (ne ovšem komerční) hudbu. Všimněme si významného melodického motivu na slovo Marija, které zakončuje první verš, a všimněme si, že tentýž vřelý motiv se opakuje na konci druhého verše dokonce dvakrát, na slovo zvolena a opět na slovo Marija, a pak ještě v třetím verši na slovo eleison. Zazpívejme je podle toho; to druhé zvolání Marija už není - jak by pouhý text napověděl - pouhým pátým pádem přidaným k předchozí větě: melodie přemění pro každého zpívajícího slovo Marija na samostatné sdělení, důvěrné a vnitřní oslovení Panny Marie, avšak - je-li zpívajících více - sjednotí stejná melodie jejich soukromá pozdvižení myslí na jásavou oslavu Matky Boží ze strany celého společenství; a všimněme si i kratšího motivu na druhou a třetí slabiku slova Dziewica, který se pak ještě opakuje na slovo Syna a na prosbu zyšči nam: jde o motiv směřující do výše a dle toho bychom ho také měli cítit, když ho zkoušíme zazpívat. A zkusme zazpívat i druhou část, v níž se také setkáme s oběma motivy - s tím delším na slova Božiče a závěrečné eleison, s tím kratším na slova glosy, rači, pobyt, przebyt.
V letošním roce se máme v rámci Desetiletí duchovní obnovy nechat inspirovat vlivem a příkladem sv. Vojtěcha. Polská tradice připisuje píseň Bogurodzica tomuto světci. To poněkud překvapuje, zvláště když si uvědomíme, že mu připisovala autorství nejstarší české hudební památky - písně Hospodine, pomiluj ny - i naše kulturní tradice; ti dříve narození se možná pamatují, jak v Českém kancionálu, vydaném ještě po druhé světové válce, byl na prvním místě právě tento zpěv, a to s nadpisem Píseň sv. Vojtěcha.
Je pravda, že ani česká ani polská tradice není historicky doložena a o skladbě Bogurodzica se vedou v odborné literatuře spory, zda vznikla v 10. a 12. nebo v 13. a 14. století. Důležité však je uvědomit si, že obě tradice svědčí o tom, jak slovanské národy spojovaly církev s kulturou a zvláště se zpěvem, když připisovaly hudební autorství tak významné osobnosti, jako byl svatý biskup Vojtěch. Dnes, po mnohaleté kulturní i náboženské devastaci, bychom si tento vztah k hudbě měli uvědomit a zvláště v tomto roce svatého Vojtěcha bychom se měli snažit s jeho pomocí i k jeho nebeské radosti církevní zpěv povznést jak ve vlastním prožitku, tak ve společenství. Již sv. Augustin řekl, že kdo zpívá, dvakrát se modlí.