Obsah

Dopis těm, kteří nechtějí být majáky

Milí bratři, sestry, otcové

všichni, jejichž celý život je skryt s Kristem v Bohu. Mám na mysli Vás, řeholníky a řeholnice a zvláště kněze, kteří jste svá srdce zasvětili Bohu. Možná si řeknete, co to za oslovení - vždyť život každého křesťana je skryt s Kristem v Bohu. Máte pravdu, ale to platí o tom tajemném, nadpřirozeném životě. Jinak my laici žijeme život zjevný, docela dobře pochopitelný i těm, kteří o Kristu nic nevědí - chodíme do práce, vyděláváme peníze, staráme se o rodinu, ve volném čase se věnujeme zábavě, jezdíme na dovolenou... Že jsou v našem životě některé zvláštnosti a posunuté hodnoty, to se dá přehlédnout - inu každý máme své mouchy.

Ale Vy? Vy jste se v očích světa dočista zbláznili! To, co je u nás tolerovaná úchylka, u Vás přerostlo do obludných rozměrů. Mezi námi a Vámi je asi takový rozdíl, jako mezi člověkem, který si dá denně deci vína, a notorickým alkoholikem. Nábožnost pohltila Váš život, staly se z Vás živoucí mrtvoly. Nemáte manželky, děti, pořádnou smysluplnou práci, neumíte se nevázaně bavit. Není na Vás nic, co by mohl svět pochopit a ocenit, snad kromě užitečné sociální a charitativní práce, které se někteří z Vás věnují. Ale Vy přece žijete, a to plně a radostně - jenže celý Váš život je skrytý s Kristem v Bohu.

Takhle si o Vás tiše sním. Uchvacuje mě krása a tajemství Vašeho povolání, Vašeho sjednocení s Pánem až k obětování pozemských hodnot. Fascinuje mě, jak proráží věčnost naší časností, jakou má sílu, jak uchvacuje lidi a přesazuje je už během tohoto života do jiného světa.

V tom snu se vleču po šedivé asfaltové cestě, která nemá konce. Tu její souvislý povrch rozrušuje puklina, ze které svítí zlatá hlava pampelišky. A kousek dál další, a pak bílá sedmikráska. Najednou je cesta plná naděje, protože je jasné, že pod asfaltem klíčí život, který má dost síly, aby zvítězil nad tou tvrdou šedivou krustou na celé čáře. Ale co je to tady? To není pampeliška ani jiná hezká květina. Svízel, kozí noha, bolševník. Samý plevel. Něco mě neodolatelně pudí to býlí pošlapat. Už nejdu sám, je nás celý zástup. S nadhledem drtíme podrážkami všechno, co nekvete zářivými barvami. Dobře se bavíme, vždyť není nad cynický černý humor!

Mluvím o šířícím se zvyku kritizování kněží a vůbec duchovních osob z vlastních řad. Nikdo z nás si nemyslí, že tím počínáním něco změní, že snad bude na světě méně plevele a více krásných květin. Nejsme přesvědčeni, že jsou na světě potřebné jen květiny, které se nám líbí. Dokonce budeme souhlasit i s tím, že by bylo mnohem užitečnější každou kytku zalít, aby vyrostla do síly a do své vlastní krásy. Jenže všechny tyhle nesporné pravdy jsou příliš slabé na to, abychom plevel skutečně milovali. Stačí právě tak na to, abychom neopustili cestu a šli dál ke svému cíli, k ráji plnému krásných květin, kde doufáme spatřit také Rozsévače a Dárce života a síly. Nepřemýšlíme moc nad tím, co řekne na naše počínání během cesty - vždyť hubíme jen neužitečný a nevzhledný plevel, vždyť my mu vlastně pomáháme!

Jeden věhlasný pastýř svého stáda prohlásil, že laici kritizují kněze a hierarchii proto, že se tak podvědomě (i vědomě) domáhají uznání svého místa v církvi. Snaží se postavit do plného světla sebe a svou nepostradatelnost tím, že zatemní postavu kněze. Myslím, že toto vysvětlení je příliš složité, než aby mohlo být pravdivé. Skutečnost je prostá: Nemůžeme se vyrovnat s tím, když nejste svatí. Ptáte se, jak se může někdo divit, že lidé z masa a kostí jsou hříšní? Jak se někdo může zlobit a cítit se podveden, když někdo jiný není svatý (neřku-li když on sám má ke svatosti daleko)?

Divit by se neměl. Ale žádat a domáhat se Vaší svatosti, nebo lépe řečeno úpěnlivě o ni žádat, ba dokonce ji předpokládat u Vás jako normu, to může.

Většina z nás prošla údobím tzv. druhého obrácení, nebo prostě fází velké horlivosti ve víře, kdy se nám celý svět zdál malý k obětování Bohu. Vám Bůh dovolil, abyste mu obětovali aspoň svůj život. My ostatní jsme si zápal víry uchovali ve formě touhy, která je den co den zkoušena, tříbena a také oslabována živočišnými starostmi, rodinnými problémy, prací, masmédii, zkrátka útoky světa. Pořád jsme konfrontováni s pohledem, že se dá žít naplno bez Boha, v jiné realitě, která je prý lepší a skutečnější než Bůh. Utéct nemůžeme, musíme zůstat a zachovat si směr plavby k věčnému Přístavu. A Vy? Vy jste byli milostivě vytrženi z tohoto víru, abyste stáli jako majáky v rozbouřeném moři. Narozdíl od nás nemusíte shromažďovat prostředky, abyste uživili rodinu - smíte být chudí, jak jen snesete. Cokoliv by Vám zastiňovalo Krista, smíte odvrhnout. Vaše zaměstnání Vás také neodvádí od Boha, ale stále víc Vás k němu připoutává. Kdo z nás potenciálně horlivých by netoužil mít na práci přinášet denně Kristovu oběť? Ale nebyli jsme vyvoleni. Mnohdy se nedostaneme ani přes týden do kostela. Nezávidím Vám to, pouze vzhlížím k Vašemu povolání v lásce a obdivu. Bůh Vás zavolal na tuhle cestu a Vy jste s radostí vyšli. Myslím si, že to tak určitě bylo. Nevěřím, že by se v dnešní době někdo stal řeholníkem nebo knězem z jiného důvodu než z lásky ke Kristu.

Takže láska to byla, která Vás přivedla na tuto cestu. Ale kde ta láska u mnohých z Vás skončila, proč byla tak oslabena? Vždyť jí byly dány takové podmínky, že měla jenom růst od milosti k milosti! Modlitba, eucharistie, exercicie, hlásání... celý život prodchnutý duchem evangelia! Znamená to snad, že všechny tyto prostředky nemají takovou moc, jaká se jim připisuje? Nedokážou udržet člověka v jeho víře a lásce, jsou to snad jenom prázdné obřady? Žijete-li stejným způsobem jako jakýkoliv člověk bez závazků (někdy i morálních), znamená to, že jste po letech konečně prohlédli svou zaslepenost a tak konečně užíváte z života, co se dá? Možná je celé to pámbíčkářství jenom podvod, myšlenková konstrukce. Ti chytřejší už na to přišli. Existuje a existovalo vždycky pár fanatiků, kteří byli moc hloupí nebo duševně choří - ti to brali vážně a této fikci obětovali život. A na takových bláznech stojí celá křesťanská tradice.

Takhle to vypadá, když se my laici z rozbouřeného moře světa díváme na kymácející se maják, který chvíli ukazuje támhle a pak zas tuhle a nejednou zhasne úplně. Není to teoretická nejasnost o podstatě církve a o roli jejích služebníků. Znamená to existenciální otřes, nejistotu, strach, že jsme naletěli nebo že jsme se zbláznili. S milostí Boží se dá rozumem osvíceným vírou této pochybnosti vzdorovat, ale je to mnohem větší námaha a risk než vzdorovat ateistickému prostředí.

Proto tvrdím, že my, točící se ve vírech světa, máme určité právo na Vaši svatost, pevnost, jistotu víry, na oběť časných hodnot. Vždyť k tomu jste byli vyvoleni a posláni. Byli jste vybaveni takovými prostředky, které umožňují rychlý růst v lásce - chudoba, služba, celibát, modlitba, čas pro Boha. To nejsou jen prostředky pro Vás, ale i znamení pro nás: Ano, tento člověk se dokázal vzdát majetku, kariéry, lásky ženy (muže), dětí, světské zábavy, a svůj zájem a čas věnuje pouze Bohu. Buď je to blázen, ale na to nevypadá, nebo Bůh je a stojí za to pro něj žít. Takhle svítí maják nejen věřícím, ale i hledajícím. Nepotřebujeme majáky, jejichž hlavní snahou je netrčet nad okolí, které se snaží přizpůsobit moři natolik, až se sami kymácejí a potápějí.

Kněz se často definuje pouze jako správce Božích tajemství, tedy jako rozdělovatel svátostí a hlasatel Božího slova. To je jeho nezastupitelná funkce, ale ne jediná. Zasvítit novým životem, životem nového stvoření, je mnohdy životně důležitější než udělit svátost.

A tak přijměte naši lítost nad hříchem pošlapání Božího dědictví, ale i nad tím, jak to dědictví mnohdy vypadá. Je to hlas zoufalce topícího se v moři, kde přece měly svítit majáky.

rq

Kněžská kariéra?

Služebný charakter svátosti sboru

Vojtěch Kohut OCD

Když se řekne svátost kněžství, představíme si v prvním okamžiku nejčastěji postavu kněze. Jen zřídka si tento obraz doplníme po chvíli přemýšlení o biskupa a jáhna. A ještě méně často jsme schopni v této souvislosti vnímat biskupy, kněze a jáhny uprostřed Božího lidu, kterému slouží.

Je to vcelku pochopitelné: nemluvíme snad o svátosti kněžství? A není právě kněz tím hierarchickým článkem, se kterým máme v praxi nejvíc co do činění? Pokračujme: ne každý nositel této svátosti to přece "dotáhne" až na biskupa! Většina kleriků zůstane po celý život kněžími. A jáhni? Když pomineme těch pár "trvalých" jáhnů, které většinou vnímáme bohužel jen jako "zakrslé" kněze (vždyť ani nemohou odsloužit mši svatou!), pak je to pro nás pouhé synonymum pro krátkou životní etapu klerika, přechodný stupeň na cestě ke kněžské kariéře.

Víc kněží pohromadě vídáme málokdy (pokud zrovna nenavštěvujeme kostel, který spravuje řeholní komunita), nemluvě o vícero biskupech či jáhnech.

A služba lidu? Ale jistě, zvykli jsme si na to, že "se to tak říká", že biskup či kněz "slouží" mši svatou či "vysluhuje" svátosti. Kdo by však za tím hledal službu v pravém slova smyslu, zvláště když po skončení bohoslužby za mnohým knězem zapadnou dveře nedobytné fary?

Že to tak asi nebude správně, pochopí každý inteligentní čtenář už z oné špetky ironie, se kterou je formulován tento úvod. Jak to tedy je či spíše má být? V následující úvaze se pokusím nejen "narovnat" mnohé pokřivené představy, ale především naznačit, jak narovnat naše pokřivené praktické postoje v této věci.

Kristovo kněžství a kněžství Božího lidu
Musíme začít možná poněkud odvážným, nicméně naprosto správným tvrzením, že křesťanství zná jen jednoho kněze, a tím je náš Pán Ježíš Kristus, pravý a jediný Velekněz (srov. především výpovědi listu Židům), kterého od starozákonních kněží odlišuje nejen fakt, že jeho oběť je dokonalá, a proto nepotřebuje být opakována a znovu přinášena (srov. Žid 9,11nn.), nýbrž i skutečnost, že on je nejen obětník, ale i oběť (v tomto smyslu nám na doplnění perspektivy listu Židům může pomoci janovská teologie o Kristu-Beránkovi).

Mluvíme-li pak v množném čísle o kněžích a o svátosti kněžství, je to jen proto, že tito kněží mají podíl na jediném Kristově kněžství. Kristus, jediný Kněz nové smlouvy, chce, aby se plody jeho kněžského díla mohly předávat dál prostřednictvím konkrétních osob, které k tomu obdarovává.

To ovšem znamená, že pokud se nositelé tohoto Kristova kněžství nechtějí zpronevěřit svému poslání, nutně se potřebují stále více připodobňovat svému Učiteli (ne náhodou se v tradici ujalo heslo, které je stejně tak konstatováním jako programem k uskutečňování: Sacerdos - alter Christus /"Kněz - druhý Kristus"/).

Zároveň je třeba zdůraznit služebný charakter hierarchického kněžství. Jestliže Kristus obdarovává některé osoby touto "svátostnou mocí", pak ne proto, aby ji dávaly lidem pocítit na způsob světských vládců (srov. Mt 20, 25; Mk 10, 42 a Lk 22, 25), nýbrž aby prostřednictvím této svátostné moci sloužily (srov. prostou skutečnost, že je tato svátost označována jako "ke službě společenství". V tomto smyslu nositelé této svátosti se vůči ostatním věřícím nesmějí cítit jako nadřazení, tím méně se tak chovat, třebaže součástí jejich poslání (to platí ve zvláštní míře o biskupech) je i pověření vést ostatní Boží lid. Služebné kněžství má totiž svůj smysl pouze v návaznosti na kněžství křestní (všeobecné), kvůli němuž existuje.

Služebné kněžství nebo cursus honorum?
Když si k tomu přidáme jasný Kristův příkaz apoštolům, aby sloužili (srov. Mt 20, 25-28; Mk 10, 42-45 a Lk 22, 24-27), a zvláště dojemné a zároveň velmi zavazující Ježíšovo gesto mytí nohou během poslední večeře, kdy byla spolu s eucharistií ustanovena i tato svátost (srov. Jan 13, 1-17), pak by se mělo zdát jako zcela absurdní a vyloučené, aby biskupové, kněží a jáhnové usilovali o nějaké nepřiměřené výsady či se chovali vůči ostatním lidem povýšeně.

Dějiny jsou však pro nás v tomto smyslu smutným ponaučením. Nejeden ze starších věřících ještě pamatuje dobu, kdy bylo třeba přísně rozlišovat mezi "ctihodným, velebným, důstojným a veledůstojným pánem", kdy se mu pletly "excelence a eminence" a kdy nevěděl, komu má políbit prsten dříve! Nemluvě již o celé řadě dalších praktik a vnějších předpisů, které jak při liturgii, tak i mimo ni přísně vymezovaly, co kdo "smí" a co ne. Pomineme-li správnou a zcela pochopitelnou zásadu, že je třeba vymezit, co komu v církvi přísluší (a to zvláště při liturgii!), je zde ještě dost prostoru na to, abychom se učili skutečné službě.

Schválně jsem zmínil nešvary spíše doby minulé, abych dal každému nositeli svátosti kněžství příležitost zkoumat vlastní postoje bez toho, že by se hned cítil přímo napaden a tak nucen se bránit. Musím naopak s potěšením konstatovat, že mnohé se i u nás změnilo k lepšímu (těší mě, například, že si většina našich biskupů nepotrpí na příliš okázalé přijetí a přepjaté projevy úcty, a že se nechává oslovovat prostě jako kněží: "otče biskupe /resp. kardinále/"; bohužel v některých sousedních zemích něco takového ještě zdaleka nepřichází v úvahu!). Ale od nevyžadování vnějších projevů úcty ke skutečnému duchu služby je cesta ještě velmi dlouhá a namáhavá. Slovo "duch" zde službu nezeslabuje na "ochotu sloužit, když se k tomu náhodou naskytne příležitost", nýbrž naopak zesiluje: jde o službu, která se stává "druhou přirozeností", životním posláním a programem, který se nám "dostane pod kůži".

Kde se vzala tato mentalita povýšenosti v klerických kruzích? Pomineme-li obecný motiv, který hrozí vždy, všude a všem, totiž lidská slabost a sobectví, pak konkrétní historický moment lze najít, jak se domnívám, v zápase kněží a jáhnů ve 3.-4. století o vymezení jejich "pravomocí". Podnět k tomu zavdala změněná vnější situace: po Ediktu milánském (314 po Kr.) přestala být církev pronásledovaná a nejenže získala svobodu, ale byla v mnohém ohledu dokonce upřednostňována před pohanskými náboženstvími. Tak se stalo, že hierarchie začala mít velký vliv na politický a společenský život, a být biskupem, knězem nebo jáhnem rázem znamenalo "udělat kariéru". Proto začalo docházet k něčemu, co bylo církvi až dosud cizí: zápasu o moc. Vznik mnišství lze v této perspektivě vidět zcela správně také jako reakci na nešvary "oficiální" církve, jako formu nesouhlasu a tiché, skutečně křesťanské "opozice".

Boj o moc v církvi vedl nakonec k vytvoření systému, jenž jsem dříve zmínil a kterému se říkalo cursus honorum (což lze přeložit jako "stupnice poct"). Oč šlo? Byl to jakýsi "posvátný" společenský žebříček uvnitř církevního společenství, jenž je však v příkrém rozporu s Kristovým duchem služby. Na jeho vrcholku stojí papež, pod ním jsou kardinálové, biskupové, pak kněží, jáhnové (a v minulosti i podjáhnové, atd.), kterým se projevuje úcta odlišným způsobem. Přesně jak tomu bylo ve světských kruzích (pomysleme jen na šlechtické tituly a výsady). Jestliže se církev v průběhu dějin velmi bolestně poučila o tom, jak je nebezpečné spřáhnout se s časnou mocí (otázka je, zda dostatečně a na jak dlouho), a v současné době se něčemu takovému většinou úspěšně vyhýbá, nedokáže mnohdy totéž, alespoň v konkrétních případech, uplatnit ve svém vnitrocírkevním životě a způsobu myšlení a jednání. Nehoruji zde pro změnu vnější struktury církve, pro nějakou její "demokratizaci" - něco takového by bylo nepochopením podstaty církve jako tajemství Božího působení v tomto světě a ve vnějších strukturách; jde mi o proměnu srdcí, o skutečné obrácení a o pochopení pravého smyslu služebného kněžství. Alespoň uvnitř církve jsme si totiž ponechali mentalitu starosvětskou, či chceme-li, pojetí kněžské "kariéry", kterou je možno "udělat".

Druhý vatikánský koncil nám i v této věci přinesl mnoho velkých šancí. Jednou z nich je fakt, že znovu zdůraznil správné chápání svátosti kněžství ve dvou směrech: v jejím sborovém charakteru a v pojetí participace (podílu) na jediném kněžství.

Svátost sboru
Svátost kněžství se od nepaměti nazývá také sacramentum ordinis (což lze přeložit jako "svátost sboru") a koncil nám to opakovaně připomenul (viz i velmi výstižné vysvětlení termínu v KKC 1537-1538; stojí za to zde upozornit na to, že v jiných jazycích používá Katechismus takřka výhradně tohoto označení, jehož se český překladatel zjevně "zalekl" pro jeho neobvyklost v našem prostředí).

Tento název má hluboký teologický smysl: nositelem svátosti se stává pouze ten, kdo je zařazen do "sboru" (jak překládám latinské ordo, abych je odlišil od řeholních "řádů"), ať už biskupů, kněží nebo jáhnů. (Vzpomeňme na velikonoční chvalozpěv Exsultet, ve kterém jáhen zpívá o tom, že byl "bez vlastních zásluh milostivě přidružen ke sboru jáhnů").

A proto je naprosto špatně, když si spojujeme svátost kněžství s knězem, případně biskupem a jáhnem. Je třeba ji vždy vnímat jako sbor osob, které jsou nositeli téhož daru, jenž obdržely od Krista prostřednictvím církve, aby jím sloužily věřícím.

Mnohem zhoubnější než naše představy však je, když takové pojetí zavládne v životě konkrétního biskupa, kněze či jáhna. Vnímá-li se biskup jednotlivě, oddělen od ostatních biskupů, s nimiž ve skutečnosti vytváří biskupský sbor, v jehož čele stojí papež (i on sám člen tohoto biskupského sboru!), pak je pro něj pokušení "neomezené moci" obrovské (zvláště je-li sídelním biskupem, který má na starosti konkrétní diecézi). A nic na tom nezmění fakt, že taková moc je omezena jen na určité území a výhradně na církevní záležitosti.

Ještě nebezpečnější je, když se podobným způsobem "vydělí" farář. Zde je totiž třeba uvážit následující: jednak - kněz je v daném místě pouze zástupcem biskupa, nikoli "malým biskupem v minidiecézi-farnosti" (což plyne jednoduše z charakteru "kněžského sboru", jenž tvoří kněží kolem svého biskupa jako své hlavy - LG 28); a za druhé - působení kněze má mnohem bezprostřednější dopad na jednotlivé věřící než aktivita biskupa. Podobným způsobem platí i pro jáhna, že se nemůže vnímat osamoceně, ale dokonce ani ne jen ve spojení s ostatními jáhny a s knězem; i o "sboru jáhnů" totiž platí, že jej tvoří jáhnové kolem svého biskupa, a nikoli snad kolem faráře, jak se někdy zvláště kněží mylně domnívají.

Stupně svátosti či spíše formy sdílení?
A zde se dostáváme k další důležité otázce, která může nesmírně přispět k obnově a prohloubení služebného charakteru kněžství. Koncil nás totiž učí, že biskupské svěcení předává plnost svátosti sboru (srov. LG 21), zatímco kněžím je tato plnost upřena (LG 28): mají podíl na kněžství této svátosti, tak jako jáhnové mají zase podíl na její službě (srov. KKC 1554 a LG 29).

Představa řady tří úřadů za sebou či ještě hůře: jednoho nad druhým ve vzestupném či sestupném pořadí, je tedy nesprávná. Spíše je třeba vidět kněžskou a jáhenskou úlohu jako dvě formy podílu na plnosti svátosti sboru, kterou má jen biskup: kněžskou a služebnou. Spíše tedy jakési "V", na jehož spojnici je biskup, zatímco na konci rozevřených ramen jsou kněz a jáhen/služebník.

Jestliže nejen v našich představách, ale i v současné praxi převládá představa "žebříku" - horizontální řady (každý kněz dosud přece musí projít obdobím jáhenství, vnímaným takřka výhradně jako příprava na kněžství!), pak je to jistě pozůstatek výše zmiňovaného cursus honorum, který vznikl poté, co jáhnové v průběhu 4. a 5. století prohráli svůj zápas s kněžími o výsadní postavení v církvi a byli jim podrobeni.

Z těchto důvodů by zřejmě bylo lépe mluvit o dvou "formách sdílení" svátosti sboru než o třech "stupních" (tak dosud i KKC 1554nn.) a stálo by za to také revidovat staletími ustálenou praxi "přechodného" jáhenství na cestě ke kněžství. První staletí církve by nám takovou revizi umožňovaly: v oněch dobách bývalo běžné, že se biskupy stávali jak jáhnové, tak kněží, ba i laici, aniž by museli přijmout postupně všechna svěcení: jáhenské, kněžské, a teprve pak biskupské. Kromě jiných výhod by to znamenalo ukončení poněkud rozpolcené a málo srozumitelné praxe dvou forem jáhenství.

Diakonát a obnova ducha služby v církvi
Největší praktickou šancí ke správnému prožívání služebného charakteru svátosti sboru, kterou nám koncil nabídl, vidím právě v obnovení či spíše znovu ustanovení instituce "trvalých jáhnů" v západní církvi (je opravdu na místě mluvit o novém ustanovení, poněvadž dnešní jáhenská služba se v mnohých ohledech liší od jáhenství prvních staletí). Jáhnové jsou totiž ustanoveni, jak koncil opakovaně zdůraznil, "ne ke kněžství, nýbrž ke službě" (LG 29; ChD 15). Už samotné pojmenování o ní vypovídá: řecké slovo diakonos znamená "služebník" (nebylo by i zde na místě revidovat naši terminologii a namísto nic neříkajícího "jáhen" zavést jako jazyky češtině příbuzné /slovenština, polština/ pojem "diakon"?). Budeme-li mít před očima stále častěji muže, kteří si na celý život zvolili službu v různých oblastech a chtějí se tak připodobnit Kristu-Služebníku všech (srov. KKC 1570), kteří nejsou jáhny jen proto, že je to předstupeň kněžství, pak i my všichni ostatní věřící budeme citlivější ke služebnému rozměru křesťanské existence.

Na prvním místě to budou samotní biskupové, kteří budou výrazněji vnímat plnost své svátosti jako tvořené dvěma póly: kněžstvím a službou (a budou se proto podle Kristova příkazu vnímat "pod" kněžími a jáhny jako v onom "V", jež jsem představil výše), kterou vidí vtělenou ve svých spolupracovnících: kněžích a jáhnech. I pro kněze může být existence jáhnů velmi užitečná: bude jim připomínat, že jejich kněžství, které sdílejí s biskupy, je služebné. Pro jáhny samotné je to pak věc pochopení jejich vlastní totožnosti: nejsou jáhny proto, že se (z různých důvodů) nemohou stát kněžími, nýbrž proto, aby se cele oddali službě a tím byli zároveň pro všechny křesťany pobídkou k ustavičnému rozjímání nad Pánovým příkazem sloužit (srov. Mt 20, 25-28; Mk 10, 42-45; Lk 22, 24-27 a Jan 13, 1-17). Budou příležitostí k tomu, abychom pochopili, že v křesťanství, jak se šťastně vyjádřil Walter Kasper, jde o to, "udělat kariéru naruby".

Že takové rozjímání opravdu potřebujeme, snad dostatečně plyne ze samotného faktu, že ze tří forem svátosti sboru to bylo právě jáhenství (které nejvíce zdůrazňuje službu), jež na nesmírně dlouhé období úplně zmizelo z praxe západní církve, alespoň jako její stálý úřad. Obnovit je v tomto smyslu chtěl už koncil Tridentský; na úrovni instituce se to však podařilo až Druhému vatikánskému sněmu. Je ovšem otázkou, zda se obnoví i duch služby v našich myslích a v konkrétních důsledcích pro život církve. To za nás osobně žádný koncil neudělá! Zde musíme přiložit ruku k dílu my sami

Obsahuje-li můj článek i mnoho kritických připomínek a různých návrhů k některým vnějším změnám, pak jen proto, že považuji ducha služby za klíčové téma obnovy našeho křesťanského života na začátku třetího tisíciletí: v první řadě obnovy autentického prožívání svátosti sboru; hned vzápětí však i obnovy křesťanského života laiků vůbec. Svými možná někdy provokujícími výpověďmi nechci probudit ve věřících nic jiného než lásku k církvi a úsilí o to, aby skutečně mohla být viditelným znamením přítomnosti vzkříšeného Krista ve světě a v dějinách.

Doporučená literatura:
Katechismus katolické církve, 1533-1600 Y. Congar, Za církev sloužící a chudou, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1995;
B. Pottier S.J., "Svátostnost jáhenství", in: Služba trvalých jáhnů. I. Teologický pohled, Pastorační středisko, Praha, 1998, ss. 3-15.

Obřady svátosti svěcení

Benedikt Mohelník

Svátostným svěcením jsou někteří z křesťanů zařazeni do řádu, neboli sboru, jehož úkolem je služba všeobecnému kněžství všech pokřtěných. Chceme-li pochopit moc, působnost a smyl této svátosti, podívejme se krátce na obřad jejího udílení, který je vnějším znamením toho, co svátost uděluje.

Svátost svěcení se má udělovat především v neděli. Neděle je totiž dnem Církve, protože v tento den se křesťané scházejí k slavení Eucharistie. Nejsvětější svátost je svátostným zpřítomněním velikonočního tajemství Krista, z něhož se Církev zrodila. Aby se mše sv. a ostatní svátosti, které všechny mají k Eucharistii vztah, mohly v Církvi vysluhovat, k tomu jsou nezbytní posvěcení služebníci. Udílení svátosti svěcení během nedělní mše sv. je vhodné proto, že ona je středem liturgického života Církve. Udílením svátosti svěcení během mše sv. se také vyjadřuje vztah posvátné služby ke svátosti Eucharistie. Pro udělení biskupského svěcení se může zvolit také svátek některého z apoštolů, protože biskupové jsou jejich nástupci. Biskupské svěcení se má konat v katedrálním kostele, který je symbolem a srdcem místní Církve, již každá diecéze představuje.

Biskupské svěcení
Plnost svátosti kněžství uděluje biskupské svěcení. Proto se budeme věnovat nejdříve jemu. Obřad svěcení je začleněn do slavení mše sv. a začíná po čtení Evangelia. Nejdříve všichni společně zpívají hymnus k Duchu sv. "Přijď, ó Duchu Stvořiteli". Vzýváním Ducha sv. si uvědomujeme spojitost biskupské služby s Letnicemi. O Letnicích sestoupil na apoštoly v podobě plamenů Duch Utěšitel, kterého jim Kristus slíbil, připomněl jim všechno a vybavil je mocí z výsosti k zvěstování Radostné zvěsti. Zpěvem hymnu Církev vyprošuje budoucímu biskupovi, aby byl věrným a horlivým následovníkem apoštolů.

Následuje představení kandidáta biskupské služby a čtení jmenovací listiny od papeže. Svatý Otec zaujímá ve sboru biskupů postavení hlavy a je trvalým a viditelným zdrojem a základem jeho jednoty, tak jako byl apoštol Petr ve sboru Dvanácti. Pro zachování jednoty je proto možné udělovat biskupské svěcení jedině se souhlasem papeže. Když se přečte jmenovací listina, všichni přítomní zvolají: Bohu díky.

Obřad pokračuje homilií. V ní předsedající biskup-světitel, připomíná a vykládá kandidátu svěcení a všem shromážděným věřícím význam a úkoly biskupské služby. V knize obřadů je uveden vzorový text, ve kterém jsou základní myšlenky obsaženy. Nejdřív je zdůrazněna posloupnost poslání, které se zakládá na poslání Ježíše Krista nebeským Otcem. Dále toto poslání přijali apoštolové a od nich jejich nástupci biskupové. Sám Pán, který je Veleknězem na věky, je přítomný a činný prostřednictvím biskupa a jeho kněží uprostřed své Církve. Jejich službou sám Kristus hlásá evangelium, uděluje svátosti a jako pastýř pečuje o své věrné. Kdo totiž slyší nástupce apoštolů, slyší samotného Krista (srv. Lk 10,16). Potom následují povzbuzující slova adresovaná tomu, kdo má přijmout svěcení, aby vykonával dobře a s důvěrou v Boží pomoc svou službu.

Po skončení homilie slibuje budoucí biskup, že bude věrně vykonávat své poslání. Vyjadřuje tak odhodlání nasadit všechny své síly pro služby Církve, v níž bude ustanoven představeným. Protože má vést druhé, musí nejdříve on sám plnit všechno, co mu jeho poslání ukládá. Především se zavazuje, že bude chránit čistotu víry a neporušenou ji hlásat. Potom také, že bude usilovat o jednotu s ostatními biskupy Církve a se svatým Otcem. Nakonec se zavazuje k horlivé službě ve prospěch všech, kteří mu budou svěřeni.

Potom se celé shromáždění společně modlí litanie ke všem svatým. Obrací se k nim jako k přímluvcům, kteří provázejí Církev ve všech jej9ch potřebách, a vyjadřují tak jednotu mezi Církví putující zde na zemi a Církví vítěznou v nebi, kam celá Církev směřuje. Na závěr litanií jsou zařazeny prosby za milosti a dary, které nový biskup bude pro svou pastýřskou službu potřebovat. Kandidát biskupského svěcení při nich leží tváří k zemi.

Po litaniích přichází hlavní část obřadu svěcení. Liturgické obřady vyjadřují udělení biskupské hodnosti a také její začlenění do kolegiality posvěcených služebníků. Kandidáta biskupského svěcení doprovázejí dva kněží. Z řad kněží byl totiž nastávající biskup vybrán. Doprovázejí jednoho ze svého středu, aby byl ustanoven za hlavu místní Církve, ve které vykonávají svou kněžskou službu. Vlastní svěcení biskupa se děje vkládáním rukou světitele a modlitbou. Biskup-světitel nevykonává obřady svěcení sám, ale má po boku další dva biskupy, kteří celý obřad konají s ním. Nejdřív tedy vkládá ruce na hlavu svěcence biskup-světitel a po něm jeho dva spolusvětitelé a po nich všichni přítomní biskupové. Vyjadřuje se tak přijetí nového biskupa do sboru biskupů, který tvoří všichni biskupové světa v jednotě s nástupcem Petrovým. Modlitba svěcení je velmi úctyhodnou součástí obřadu, protože pochází už ze spisu sv. Hipolyta Římského (kolem r. 220) Apoštolská Tradice. Během modlitby svěcení drží nad hlavou svěcence dva jáhni rozevřený evangeliář. V modlitbě se zdůrazňuje, že poslání, které dal Bůh Otec svému Synu a které on sám svěřil apoštolům, pokračuje v Církvi ve službě biskupů.

Další doprovodné obřady osvětlují postavení a poslání nového biskupa. Přijímá pomazání hlavy křižmem, protože stejně jako byl Kristus pomazán Duchem sv. při křtu v Jordánu a apoštolové v den Letnic, má i nový biskup zastávat své poslání v síle Ducha sv. Potom mu biskup světitel vkládá do rukou knihu evangelia, které má biskup hlásat. Předáním biskupského prstenu se symbolizuje svazek, který se vytváří mezi ním a Církví, která je mu svěřena. Tak jako si Kristus zamiloval svou snoubenku Církev a dal za ní svůj život, má i biskup obětovat celý svůj život pro dobro a růst Církve. Pokud bude nově vysvěcenému biskupu svěřen stolec metropolity, přijímá palium, které vyjadřuje jednotu s apoštolským stolcem a jednotu založenou na vzájemné lásce. Palium je pruh bílé vlněné látky s černými křížky, které se klade kolem krku. Mitra symbolizuje svatost, o kterou má biskup usilovat a vést k ní jiné. Biskupská berla - pastýřská hůl poukazuje na úkol biskupa být ve své diecézi po příkladu Krista-Pastýře sám dobrým pastýřem. Nakonec je nově vysvěcený biskup, pokud je to biskup sídelní, uveden na biskupskou katedru, ze které má neohroženě hlásat a hájit pravdu Krista a jeho Církve. Obřad uzavírá pozdravení pokoje se všemi přítomnými biskupy. Na konci mše sv. shromážděná Církev děkuje Bohu za dar nového biskupa zpěvem chvalozpěvu Te Deum.

Kněžské svěcení
Nižším stupněm svátosti svěcení je svěcení kněžské. Kněží, i když nedosahují vrcholu kněžství, jsou spojeni s biskupy kněžskou důstojností a mocí svátostného kněžství. Kněží ve výkonu své moci plně závisí na biskupech. (Srov. LG 28). Kandidáti kněžství už předtím přijali jáhenské svěcení a nějakou dobu vykonávali poslání vlastní tomuto stavu, aby si tak osvojili ducha služby, pro niž jsou jáhni svěceni. Obřad udělení svátosti svěcení kněží má podobnou strukturu jako svěcení biskupa.

Liturgie svěcení je začleněna do slavení mše sv. a začíná po čtení evangelia. Nejdřív jsou kandidáti svěcení představeni biskupovi (někdy může být představení zařazeno už na začátek mše sv.) a vyjadřují svou připravenost k přijetí služby v Církvi odpovědí "Zde jsem". Některý z kněží, kteří se podíleli na formaci kandidátů, žádá biskupa jménem Církve, aby je posvětil na kněze, a také se zaručuje za jejich způsobilost. Dovolává se při tom svědectví ostatních formátorů a všech, kdo kandidáty znají.

V následující homilii biskup vyloží podstatu kněžské služby a povinnosti, které z přijetí svěcení vyplývají. Homilie vyústí v dialog mezi biskupem a kandidáty svěcení. Biskup klade kandidátům otázky, jejichž obsahem jsou kněžské závazky. Svěcenci svými odpověďmi vyjadřují, že jsou si budoucích závazků vědomi a veřejně tyto závazky přijímají. Zavazují se ke spolupráci se svým biskupem, k hlásání radostné zvěsti a vysluhování svátostí, především Eucharistie, a k vykonávání pastýřské služby. Kandidát kněžství se také zavazuje ke stálému úsilí o hluboké sjednocení s Kristem, který sám sebe obětoval jako neposkvrněnou oběť. Nakonec svěcenec slibuje poslušnost svému biskupovi.

Obřad pokračuje společnou modlitbou litanií ke všem svatým, které jsou zakončeny prosbami za nové kněze a jejich službu pro Církev. Svěcenci během litanií leží tváří k zemi.

Vlastním svátostným znamením je vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence a následující modlitba. Kandidáti jednotlivě přistupují k biskupovi, který jim mlčky klade ruce na hlavu. Potom vkládají ruce na hlavu svěcence všichni přítomní kněží. Vyjadřuje se tak sounáležitost kněží ke stejnému stavu. Nakonec pronáší biskup modlitbu svěcení s rukama vztaženýma nad svěcence. Vyprošuje jim od Boha hodnost kněžského stavu a obnovu srdce působením Ducha svatého.

Nově vysvěcení kněží pak přijímají štolu, znamení příslušnosti ke kněžskému stavu, a ornát. Potom znovu přistupují k biskupovi a ten jim pomaže ruce křižmem, protože rukama kněží bude Bůh udělovat ve své Církvi dary milosti a oni budou svýma rukama přinášet Bohu duchovní oběti věřících při slavení mešní oběti. Nakonec biskup vkládá do rukou novokněží patenu s hostiemi a kalich naplněný vínem na znamení toho, že jejich hlavním posláním je přinášet eucharistickou oběť. Potom se biskup s každým novoknězem pozdraví pozdravením pokoje.

Při mši svaté, která dále pokračuje obvyklým způsobem, nově vysvěcení kněží poprvé slaví spolu s biskupem mši svatou.

Jáhenské svěcení
Posledním a nejnižším stupněm účasti na svátosti svěcení je jáhenství. Jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě, a jsou spolupracovníky biskupa a jeho kněžského sboru (srov. LG 29). Liturgie jáhenského svěcení sleduje obdobný postup jako kněžské svěcení. Abychom se vyvarovali zbytečného opakování, poukážeme si pouze na rozdíly.

Pokud kandidát už dříve nepřijal svátost manželství, po homilii biskupa následuje slib celibátu, který kandidát veřejně složí do rukou biskupa. Potom, podobně jako při kněžském svěcení, svěcenec odpovídá na otázky týkající se závazků a úkolů jáhenské služby a slibuje biskupovi poslušnost. Ruce vkládá na hlavu svěcence pouze biskup. Vyjadřuje se tím, že jáhenství je stupněm závislým přímo na biskupovi a ne prostřednictvím kněžského stupně. V modlitbě svěcení vyprošuje biskup novému jáhnovi dar sedmeré milosti Ducha svatého, aby dobře konal svou službu. Po skončení modlitby biskupa obléká právě vysvěcený jáhen štolu, kterou si klade z levého ramene k pravému boku, a dalmatiku. Když je oblečen, biskup mu vkládá do rukou knihu evangelií, které bude jako jáhen při kázání a vyučování hlásat a při službě o něm vydávat svědectví svého života. Potom se s novým jáhnem biskup pozdraví pozdravením pokoje. Nakonec se s ním pozdraví i všichni přítomní jáhni, aby tak vyjádřili jeho přijetí do sboru jáhnů. Při mši svaté, která pak pokračuje, nový jáhen koná po boku biskupa svou liturgickou službu.

Všechny tři stupně kněžského svěcení vtiskují do duše příjemce nesmazatelné znamení svátostného charakteru. Připodobňují jej tak Kristu, který přišel, aby sloužil. Stejně jako služba Spasitele, tak i služba nositelů svěcení je prvotně zaměřena k nadpřirozeným hodnotám, totiž věčné spáse člověka. Služebné, neboli hierarchické kněžství je ve službách všeobecného kněžství pokřtěných. Služba nositelů svěcení je zaměřena k zajištění toho, co potřebuje všeobecné kněžství k dosažení svého cíle, kterým je přinášení duchovních obětí, jež jsou milé Bohu (srov. 1Petr 2, 5).

Odchody kněží

Jiří Kašný

Kněžské svěcení bývá obklopeno velikou slávou, předchází mu dlouhé přípravy, schází se k němu zástupy a mluví se o něm ještě dlouho potom. Pro farnost bývá kněžské svěcení velikou radostí. Odchod kněze z pastorace a z kněžství je spíše něčím neradostným a často bývá zahalen mlčením. Někdy se kněz prostě z farnosti ztratí a jen neoficiálně se pak šíří nejrůznější vysvětlení. Zatímco o přípravě a o svěcení se toho ví mezi křesťany relativně mnoho, o odchodu kněze se nemluví snadno. V tomto článku bych chtěl vysvětlit některé kanonické aspekty odchodu kněze.

Nezrušitelné znamení
Knězem se člověk stane, když přijme svátost svěcení. Tato svátost vtiskuje nezrušitelné znamení. Navíc už přijetím jáhenského svěcení se dotyčný zároveň stává duchovním, tj. přestává být laikem. Vtisknutí nezrušitelného znamení a začlenění do stavu duchovních jsou trvalého charakteru a týkají se vysvěceného jáhna, kněze nebo biskupa po celý zbytek jeho života. Přece však tato trvalost je různého charakteru. Nezrušitelné znamení má teologický rozměr a znamená, že svátost svěcení se nemůže ani vzít zpět ani se nemůže opakovat.

Jeden z praktických důsledků nezrušitelnosti tohoto svátostného znamení se odzrcadluje v kánonu 986, který stanoví že, kdyby byl nějaký kajícník v nebezpečí smrti a žádal by o svátost pokání, má kterýkoli kněz povinnost ho vyzpovídat. Tato povinnost se vztahuje i na kněze, který kdysi vykonával kněžskou službu, ale potom ji z jakéhokoli důvodu opustil.

Začlenění do stavu duchovních má juridický, kanonický rozměr. Znamená to, že ten, který přijal svátost svěcení, se stává ve shodě s kánony duchovním (kánon 207.1 a 266). S tím souvisí zvláštní povinnosti stanovené kanonickým právem, jako například povinnost přijmout a věrně plnit úkol, který mu uložil jeho ordinář (k. 274.2) nebo povinnost vést prostý život (k. 282). Specifickou povinností kněží, biskupů a některých jáhnů v latinské církvi je celibát.

Odchod kněze
Když kněz odejde z pastorace a uzavře občanský sňatek, aniž by k tomu předem obdržel potřebný dispens, ztrácí podle platných kánonů svůj úřad - přestává být farářem nebo kaplanem (k. 194.1) a pokud by byl členem řeholní společnosti, je z řehole ipso facto propuštěn (k. 694). Kněz v takové situaci je suspendován latae sententiae. Nesmí udělovat svátosti ani nesmí zastávat žádný církevní úřad nebo funkci (k. 1394). Jinak ale takový kněz není exkomunikován a nadále zůstává duchovním. Samozřejmě že pokud zůstane věřícím, má žít jako křesťan, modlit se, chodit v neděli do kostela, i když nesmí jít k přijímání. Pokud bude mít rodinu, jeho děti mohou být pokřtěny a mají být vychovávány ve víře. Ve výjimečných případech mu právo ukládá povinnost udělit svátost pokání (k. 986).

Odchod kněze z kněžství provokuje k nejrůznějším otázkám. Především jsou to otázky, které si klade samotný kněz ohledně svého života, svého povolání a své minulosti a budoucnosti. Potom jsou tu otázky, se kterými se potýkají lidé kolem něho - příbuzní, přátelé, jeho biskup, okolní kněží a farníci. Jsou to otázky osobní i veřejné, otázky svědomí i otázky kanonického práva: Je možné zrušit - zneplatnit svěcení? Co se týká duchovního stavu - může se kněz zase stát laikem? Jak je to s dalšími jeho povinnostmi, které na sebe vzal s přijetím kněžského svěcení, zvláště s povinností žít život v celibátu? Jak by se dala popsat jeho situace mezi jeho bývalými farníky?

Vyhlášení neplatného přijetí svátosti svěcení
Platně přijaté svěcení, a to ať už biskupské, kněžské nebo jáhenské, nelze nikdy vzít zpět, nelze ho zneplatnit. Zkušenost však učí, že i když se přípravě na svěcení věnuje tolik pozornosti a času, svěcení může být chybné do té míry, že je možné ho později prohlásit neplatným. Důvodem k tomu může být jak samotný obřad svěcení (např. zapomene se na vkládání rukou nebo na příslušnou modlitbu), tak také osoba světitele nebo svěcence (např. seminarista sám nechtěl být knězem a nechal se vysvětit ze strachu). V kodexu je procedura, podle které se zkoumá, zda bylo svěcení vůbec platně uděleno (kánony 290 a 1708-1712). Právo žádat o přezkoumání platnosti svěcení má buď dotyčný kněz nebo ordinář, jemuž je kněz podřízen nebo v jehož diecézi přijal svátost svěcení. Když je žádost spolu se všemi potřebnými dokumenty připravena, zašle se do Říma na Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, která žádost zkoumá a rozhoduje o ní. Pokud by kompetentní autorita dospěla k rozhodnutí, kterým by prohlásila neplatnost svěcení, znamenalo by to, že dotyčný nebyl platně vysvěcen a také že je zbaven všech povinností, které na sebe vzal v souvislosti se svěcením, včetně povinnosti celibátu. V současné době však Kongregace pro bohoslužbu a svátosti většinou odrazuje od podávání žádostí o prohlášení neplatnosti svěcení a místo toho doporučuje, aby si kněz, který opustil nebo chce opustit kněžství, podal žádost o laicizaci.

Laicizace
Slovo laicizace se vztahuje k osobě duchovního a naznačuje, že ten, který byl duchovním, je "laicizován", tj. převeden do laického stavu. Laicizace se netýká nezrušitelného svátostného znamení. Z tohoto hlediska laicizovaný kněz zůstává knězem. Z kanonického hlediska laicizace zahrnuje propuštění z duchovního do laického stavu a dispenzování od povinnosti celibátu.

Z formálního hlediska k laicizaci dojde jen tehdy, když duchovní podá žádost o laicizaci, tj. písemně požádá o návrat do laického stavu a o dispens od celibátu, a Apoštolský stolec na tuto žádost v obou bodech odpoví kladně. Projednávání žádostí o laicizaci bylo v kompetenci Kongregace pro nauku víry. Od 1. března 1989 tento úkol přísluší Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti. Úkolem kongregace je prozkoumat žádost a rozhodnout, zda bude žádost doporučena Svatému otci k udělení laicizace, nebo zda je třeba ještě žádost doplnit dalšími dokumenty, nebo zda má být žádost o laicizaci odmítnuta. Současná praxe této kongregace ukazuje, že žádosti jáhnů o laicizaci bývají vyřizovány relativně brzy. Žádostem kněží je věnována důkladnější pozornost a tyto žádosti bývají vyřizovány zdlouhavě. Žádost o laicizaci, kterou by podal biskup nebo kněz-generální představený řádu, nebývá doporučena ke kladnému vyřízení vůbec. Důvodem k takovému rozdílnému jednání není diskriminace, ale spíše ohled na rozdíl v postavení jáhna, kněze a biskupa v křesťanském společenství a snaha vyhnout se pohoršením a zmatkům v myslích lidí.

Kněz většinou žádá o laicizaci v situaci, kdy už opustil kněžskou službu, založil si rodinu a chce uspořádat svoje vztahy s církví, aby se mohl zapojit do života křesťanského společenství a přijímat svátosti. Z kanonického hlediska kněz nemá právo na laicizaci. Žádost o laicizaci nemá jednoduše administrativní charakter, kde se podá žádost, připojí potřebné dokumenty a očekává se kladný výsledek. Udělení laicizace Apoštolským stolcem je třeba chápat jako laskavost. Proto musí mít žádost odpovídající tón. Kněz, který žádá o laicizaci, musí skromně a pokorně vysvětlit své důvody, jinak žádost nebývá přijata.

Kánon 290 stanoví, že Apoštolský stolec uděluje laicizaci kněžím jen z velmi závažných důvodů. Kongregace zpravidla věnuje pozornost těm případům, kdy kněz opustil aktivní kněžskou službu před mnoha lety, oženil se a nemůže už změnit svůj stav a vrátit se zpět a stojí o to, aby se smířil s církví. Dále věnuje kongregace pozornost těm případům, kdy dotyčný kněz ani neměl přijmout svěcení, protože - jak se ukázalo později - v době svěcení nebyl dostatečně zralý k celoživotnímu rozhodnutí nebo protože představení semináře, kteří ho doporučili ke svěcení, nebyli schopni posoudit dostatečně jeho nezralost rozhodnout se pro život v celibátu.

Kongregace většinou nedoporučí ke kladnému vyřízení žádost kněze, kterému ještě není čtyřicet a který opustil aktivní kněžskou službu teprve nedávno, méně než před deseti lety. To proto, aby se vyhnula nebezpečí unáhleného rozhodnutí, aby se ponechala knězi možnost překonat osobní krize a také aby se poukázalo na závažnost slibu žít v celibátu. Jen zřídka, když k tomu radí mimořádné okolnosti, přijme kongregace žádost od mladšího kněze. Mezi takové výjimečné případy by se řadil kněz, který svým odchodem způsobil a působí skandál mezi lidmi a skandálu nelze zamezit jinak než laicizací. Mohlo by se jednat také o kněze, který odešel a neustále provokuje veřejné spory s církevními autoritami nebo veřejně žije s ženami pochybné pověsti nebo vykazuje známky psychické poruchy. Jiným důvodem k přijetí žádosti o laicizaci mladšího kněze by byl případ, kdy důvody, které později zapříčinily jeho odchod, už byly zřejmé před svěcením, ale ti, kteří měli odpovědnost za formaci seminaristy, jim nevěnovali patřičnou pozornost.

V případě kněze, který opustil kněžství, uzavřel občanský sňatek a nyní se ocitl v situaci nebezpečí smrti, kongregace vyřizuje žádost o laicizaci a dovolení uzavřít církevní sňatek velmi rychle nezávisle na věku kněze. V takovém případě kongregace vybízí místního ordináře, do jehož kompetence spadá příprava žádosti o laicizaci, aby žádost bez prodlení připravil. Pokud by bylo obtížné získat podpis kněze, žádajícího o laicizaci, je možné poslat žádost bez jeho podpisu. Není třeba splnit všechny formality, které se jinak vyžadují při přípravě žádosti. Aby se vyřízení urychlilo, smí ordinář poslat celý případ na kongregaci faxem.

Důkladné prostudování norem i praxe Apoštolského stolce při laicizování kněží ukazuje na rozvážnost, se kterou církevní autorita přistupuje k tak závažným rozhodnutím, jako je propuštění z duchovenského stavu a dispenzování od povinnosti celibátu. Zároveň je tu vidět moudrý a pastorační přístup k těm, kteří opustili závazky, které na sebe přijali, když byli svěceni, ale chtějí čestně najít cestu do společenství církve. Příprava ke kněžskému svěcení je dlouhá a náročná. Není tedy divu, že Apoštolský stolec bere odchod z kněžství s takovou vážností a že vyřizování laicizace bývá velmi dlouhé a vleklé.

Trest pozbytí duchovního stavu
Laicizace předpokládá, že o ni požádá sám kněz. Kněz však může být propuštěn z duchovenského stavu i proti své vůli. Takové propuštění se považuje za kanonický trest. Tento trest nemůže být udělen administrativní cestou, ale pouze prostřednictvím soudního trestního řízení, a to církevním soudem, který se skládá ze tří soudců. Navíc tento trest může být udělen pouze za porušení kánonů, které výslovně připouštějí tento trest. Současný kodex stanoví sedm případů, kdy může být tento trest na kněze uvalen: Trvající zatvrzelost v odpadu od víry, v bludu nebo schizmatu (k. 1364), znesvěcení eucharistických způsob (k. 1367), fyzické napadení papeže (k. 1370), zneužití svátosti pokání ke svádění k hříchu proti šestému přikázání (k. 1387), uzavření (kanonicky) neplatného manželství bez ochoty napravit situaci (k. 1394), setrvávání v pohoršlivém životě v hříchu proti šestému přikázání (k. 1395.1) a zločin proti šestému přikázání spáchaný násilím, veřejně nebo s osobou mladší šestnácti let (k. 1395.2). Tento trest bývá udělen zcela zřídka. Proces udělení tohoto trestu je velmi komplexní, podmínky k udělení jsou velmi specifické a možnosti, kterými se může obviněný kněz bránit, jsou značné.

Pastorační poznámka: Odchod kněze a farní společenství
Odchod kněze z pastorační služby a z kněžství se netýká jen jeho. Týká se jeho rodiny a jeho přátel. Pokud se kněz ožení, jeho odchod se pravděpodobně dotkne i rodiny jeho ženy. Odchod kněze je jistě velikou starostí pro jeho biskupa a přinese spoustu otázek kněžím v diecézi. Odchod kněze se hluboce dotkne také farnosti, která mu byla svěřena. Farníci do něj vkládali naděje. Měli v něm oporu. Když kněz zklame a odejde, ztratí se zdroj jistoty a stability, který v něm lidé, pro které něco znamenal, měli. Je v tu chvíli lépe všechno vyřídit potichu a doufat, že s novým knězem přijde do farnosti nový život, nebo je lépe starostlivě a pomalu vysvětlit farníkům situaci, nenechat je napospas pokrouceným informacím, které se stejně budou šířit, a pokusit se tak uzdravit ránu na farním společenství?

V minulosti se odchody kněží vyřizovaly potichu. Ve farnosti se ohlásilo, že kněz je přeložen, a do nové farnosti už dotyčný kněz nenastoupil. Rána se tak přikryla, aby nebyla vidět, a doufalo se, že zapomnění a Boží milosrdenství vše vyřeší. Nebylo dost odvahy a možná ani moudré zkušenosti k tomu, aby se rána otevřela, vyčistila a začalo se s pomalým, ale nadějným uzdravováním. Zkušenost učí, že těžkosti se neztratí, když před nimi zavřeme oči. Farníci, jejichž důvěra byla jednou zklamána, obtížně navazují normální kontakty s příštím farářem. Ten si možná nebude vědět rady, proč se mu v nové farnosti nedaří komunikovat s farníky stejně dobře, jako na předcházejícím místě. Možná bude hledat chybu v sobě a zmalomyslní. Možná to po čase vzdá a spokojí se s nervózními a povrchními vztahy. Možná zatrpkne a stane se z něj tvrdý člověk. Farníci-rodiče, kteří takto ztratili důvěru ke knězi a asi také k církvi, s největší pravděpodobností předají svůj vztah nedůvěry svým dětem. Pro ně bude nedostatek důvěry ke knězi a k farnosti ještě destruktivnější, protože ani nebudou vědět, proč nedokáží věřit. A tak může jednou umlčený odchod kněze spustit dlouhý řetěz těžkostí a trápení lidem, kteří ani nebudou tušit jeho začátek.

Není vůbec snadné se rozhodnout, že je lépe starostlivě a pomalu hovořit s farníky o situaci a nenechat je napospas potichu se šířícím, většinou nepřesným informacím. Celé farní společenství asi nepotřebuje znát všechny detaily, které souvisí s odchodem kněze, přesto ale přiměřená informovanost, a hlavně možnost vyslovit otázky a najít na ně odpovědi, je nezbytným předpokladem k obnovení důvěry ve farnosti. Jednotliví lidé budou asi potřebovat různou podporu a různě dlouhý čas k obnovení důvěry. Farníci, kteří měli blíže ke knězi, který odešel, se budou obtížněji vypořádávat se zklamanou důvěrou. Naivně nadšení laici a kněží z okolí budou potřebovat hodně úsilí a pomoci, než se vzpamatují. Pravděpodobně pro každého farníka bude taková informace příležitostí k zastavení a snad i k růstu.

Zklamaná důvěra potřebuje čas k uzdravení. Jedno farní setkání s oficiálním vysvětlením a s možnostmi otázek a odpovědí bude asi jen začátkem pokračujících dialogů o lidském selhání a odpuštění v jednotlivých malých společenstvích ve farnosti. V užších kroužcích lidí, kteří jsou si blízcí věkem a situací, bude přiměřenější prostředí k diskusi a k vyjádření osobních otázek a pochybností. Zkušenost učí, že farář nastupující do farnosti, která zažila nějaké trauma, by měl být zkušený člověk, který má ještě dost fyzických a psychických sil. A i když se mu tam bude pastorační práce dařit, přesto by neměl na takovém místě zůstat po mnoho let, protože překonávání nedůvěry u lidí, kteří byli zklamáni, a budování nových vztahů na takovém místě je stresující a vyčerpávající.

Čím větší slávou bývá obklopeno kněžské svěcení, tím obtížnější je případný odchod kněze z kněžství. Bylo by naivní se domnívat, že je možné připravit seminaristy na kněžství tak dokonale, že by už nebylo třeba myslet na odchody kněží. Zralost člověka i zralost společenství se ukazuje nejen během hezkých dnů, ale především v krizových chvílích. Tam je možno se znovu rozhodnout. Proto je dobré mluvit jak s aspiranty na kněžství, tak s celým křesťanským společenstvím o odchodech kněží. Kánon 247.2, který se týká vzdělávání seminaristů, ukládá: "Studenti se náležitě seznámí s povinnostmi a obtížemi posvátných služebníků, přičemž se jim nezamlčí žádná obtíž kněžského života."

Prameny:
Kodex kanonického práva z roku 1983.
Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Pastor bonus. 8. června 1988 in Acta apostolicae sedis 80 (1988) 841-924, 1867.
Kongregace pro nauku víry. "Dopis o způsobech projednávání a rozhodování žádostí o dispens od celibátu a procedurální normy k udělení dispenzu od celibátu u kněží Per litteras ad universos. 14. října 1980" in Acta apostolicae sedis 72 (1989) 1132-1137.
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. "Dopis o dispenzování od povinností vyplývajících ze svěcení a ze slibů a o propuštění z duchovního stavu u kněží, kterým ještě není 40 let věku a u kněží, kteří jsou v situaci nebezpečí smrti." 6. června 1997 in Origins 27 (1997) 169-172.
Jednotlivé reskripty-laicizace z Kongregace pro nauku víry a z Kongregace pro bohoslužbu a svátosti

Kněžské svěcení žen

Jana Soldánová

Jistě každý uzná, že žijeme v době, kdy se ženy ve společnosti (alespoň ve vyspělých zemích) dovedou více prosadit, jsou doceňovány, zastanou bez potíží téměř každé povolání, která dříve náležela pouze mužům. Samozřejmě i v dnešní církvi ženy objevují nové cesty, úkoly a poslání. Proč by nemohly být tyto stejně "kvalitní" bytosti svěceny na kněze? Není škoda této zatím nevyužité rezervy?

Ordinatio sacerdotalis
Tato otázka není předmětem diskusí až poslední desetiletí; problém kněžství žen provázel církev už od prvních staletí. Celou historii této problematiky ale nechceme rozvádět. V této věci však nelze opomenout apoštolský list "Ordinatio sacerdotalis" z r. 1994, který chtěl konečným způsobem tuto otázku vyřešit, místo toho však vyvolal bouřlivou reakci. Předmětem diskusí mezi různými teology se stala především otázka, zda je svěcení žen nemožné a nemyslitelné samo ze své podstaty, nebo "jen" z církevní tradice převzaté od apoštolů, nebo zda se jedná o disciplinární záležitost (podobně jako u kněžského celibátu) podepřenou dlouhou tradicí. Na dotaz, zda se má apoštolský list "Ordinatio sacerdotalis" považovat za konečné a platné rozhodnutí v otázce zamítnutí svěcení žen, dala Kongregace pro nauku víry pozitivní odpověď.

Jaké jsou vůbec argumenty Magisteria?
1. Poukazuje se na jednání Krista, který jednal svobodně a nezávisle na svém prostředí, a přesto povolal za apoštoly jen muže; celá praxe církve svěcení žen nezná a vyloučení žen z možnosti přijetí kněžského svěcení je v souladu s Božím plánem v jeho církvi.

2. Církev nemá zplnomocnění přijmout ženy ke kněžskému svěcení. Norma pro toto počínání spočívá v napodobování jednání Pána, který povolával jen muže, a v napodobování jednání apoštolů.

3. Ani Matka Boží neměla účast na kněžském poslání příslušícím apoštolům a nepřijala ministerium. Tento argument má pro teologii magisteria velkou závažnost.

4. To, že je kněžské svěcení vyhrazeno mužům, neznamená, že by církev chtěla umenšovat roli žen nebo jejich důstojnost. Nesmí se zapomenout ani na to, že kněžské svěcení je zaměřeno ke službě, k posvěcování věřících, ale nejvyšší charisma, o které má být usilováno, je láska (srov. 1 Kor 12-13).

Biskup Davídek
V současnosti existuje praxe svěcení žen v anglikánské církvi. Ale i v římsko-katolické církvi, dokonce u nás, v tehdejším Československu, bylo vysvěceno několik žen tajným biskupem Felixem M. Davídkem v rámci jím vytvořené neoficiální struktury Koinótés. Davídek se rozhodl svolat na 25. 12. 1970 pastorální synod, který se měl věnovat otázkám vývoje lokální církve a zejména postavení ženy v církvi. Ve svém vystoupení řekl: "Společnost potřebuje službu ženy. Kdybychom to charakterizovali psychologicky, tak poznává, že jí něco schází. Potřebuje tuto službu ženy jako speciální nástroj pro posvěcování druhé půlky lidstva. Jakoby současné posvěcování světa bylo nedostatečné. Nejde nám o nic, než o consecratio mundi, posvěcování světa."

Po ukončení synodu skutečně udělil kněžské svěcení jedné ženě a později dalším. I když si byl vědom, že jedná v rozporu s tehdy platným Kodexem kanonického práva (CIC z r. 1918, can. 968, 1), prohlásil, že to cítí jako věc svého svědomí.

Jeho konkrétní rozhodnutí vycházelo z jeho filosofických a teologických postojů, které byly ovlivněny Teilhardem de Chardin, speciálně jeho koncepcí urychlování parusie. Domnívá se, že doba dozrála pro svěcení ženy, a on je tím, který i za cenu rizika musí svěcení realizovat, aby přispěl k "dobudování světa". Porušil církevní nařízení, protože byl přesvědčen, že život má přednost před kodexem. Davídkovi bylo tedy jasné teologicko-historické zdůvodnění tohoto kroku, ale zároveň zde byla určitá bezradnost v tom, jakým způsobem se má svěcení žen uplatnit. V následující době svěcení žen nezískalo takový praktický dosah, jaký si představoval, a možnost, kterou otevřel, zůstala nevyužita.

Myslím, že ti, kdo přáli nebo i dnes přejí ženám, aby se mohly stát kněžkami, jsou upřímní, rozumní a zbožní lidé a snaží se o lepší uspořádání církve. Jistě ani biskup Davídek se nepokoušel svými postoji rozvrátit církev, ale naopak se snažil o její zaktualizování pro danou dobu. Změnit současnou praxi v katolické církvi a odloučit se od křesťanské minulosti by znamenalo velký revoluční krok. Otázka je, zda by to byla revoluce pouze vzhledem k dosavadním zavedeným pořádkům, nebo vzhledem k Řádu, který vložil Bůh do díla svého stvoření a vykoupení.

C. S. Lewis
Nad tímto problémem se zamýšlí mj. i C. S. Lewis v knize Bůh na lavici obžalovaných.

Na otázku, čím je pro nás kněz, odpovídá: "Dvojnásobný reprezentant, který nás reprezentuje před Bohem a Boha před námi." To můžeme sledovat v kostele při mši svaté, kdy kněz pronáší modlitby jménem celého lidu a zároveň vyslovuje slova při proměňování chleba a vína přímo v osobě Krista. Nikoli: "Vezměte a jezte, toto je JEHO tělo", ale "toto je MÉ tělo".

Lewis pokračuje: "Nic nenamítáme, činí-li žena to první; celý problém je o tom druhém. Ale proč? Proč nemůže žena v tomto smyslu reprezentovat Boha? Jistě ne proto, že by byla ... méně svatá, méně laskavá nebo hloupější než muž. V tomto smyslu může být obrazem Božím jako muž...

Dejme tomu, že reformátor začne prohlašovat, že Bůh je jako dobrá žena, že se můžeme stejně dobře modlit >>Matko naše, která jsi v nebesích<< jako >>Otče náš<<. Dejme tomu, že poznamená, že Vtělení by mohlo mít stejně tak ženskou jako mužskou formu, a že tedy druhá osoba Trojice se stejně dobře může nazývat Dcerou jako Synem. Dejme tomu nakonec, že by mystické manželství bylo obráceno, že církev by byla ženichem a Kristus nevěstou. To vše, jak se mi zdá, je zahrnuto v požadavku, aby žena mohla reprezentovat Boha jako kněz...

Ale křesťané si myslí, že Bůh sám nás naučil, jak o něm máme mluvit. Víme, ... že dítě, které se naučilo modlit k Matce v nebesích, bude mít zcela odlišný náboženský život než křesťanské dítě... Inovátoři ve skutečnosti prohlašují, že pohlaví je něčím nadbytečným, nepodstatným pro duchovní život... Ten druh rovnoprávnosti, který znamená, že rovnoprávné je zaměnitelné (jako žetony nebo identické stroje), je mezi lidmi právnická fikce... Pohlaví bylo stvořeno mimo jiné proto, aby nám symbolizovalo skryté věci Boží... V armádě se odedávna říká, že zdravíte uniformu, ne jejího nositele. Jen ten, kdo nosí mužskou uniformu, může (dočasně, do příchodu Páně) reprezentovat Pána jeho církvi; neboť my všichni, dohromady i jednotlivě, jsme proti němu ženského rodu."

Poslání ženy
Nové poslání ženy v církvi by tedy mělo souviset spíše s objevováním její jedinečnosti než s přebíráním úlohy mužů. Pokusme si tuto jedinečnost ženství v církvi více ujasnit:

Muž působí na svět viditelně, mění ho, vládne, jeho činy jsou veřejné, jsou předmětem pocty. Stvořený svět byl odevzdán do jeho rukou. Proto i oběť viditelně přináší on.

Žena se nasazuje stejně intenzivně, ale ve skrytosti; její působení probíhá uvnitř. Také ona přináší svůj obětní dar, ale je to vnitřní oběť, obětuje sebe samu, bolesti svého srdce, své utrpení. Jako bychom chtěli říci - "Muž je knězem a ženě bylo určeno být obětí."

Muž má vést zápas o přežití, kdežto boj ženy je duchovním bojem, do kterého bude muset zapojit všechnu svou duševní sílu. Má moc rozdrtit hadovi hlavu a zahnat temnotu. Maria má účast na spáse lidstva tím, že přijímá synovu oběť, pod křížem se nevzpírá, necítí roztrpčení vůči těm, kdo jej opustili. Utrpení je pro nás skandál a kámen úrazu pro celou naši bytost, chceme se mu vyhnout. Postoj obětování se je ale jiný, viníka omilostňuje.

Základním povoláním, posláním ženy je dávat život; mateřství je její nenahraditelná úloha. Předává život s nasazením vlastního života. Žena nadále rodí Bohu syny a dcery, přivádí na svět lid kněžský, prorocký a královský a přispívá tak k budování církve. Tato oběť je opravdovým kněžstvím, kněžstvím srdce. Když se žena obětuje, aby dále předala život, spojuje se v ní bolest s radostí. Mateřstvím vykonává kněžskou službu ve svém srdci, která úzce souvisí s odevzdáváním života. Tím, že žena odevzdává sebe, šíří milost a odevzdává požehnání.

Některé ženy, které byly blízko Boha, pocítily povolání ke kněžství. Např. svatá Terezie z Lisieux se ve svých Dějinách duše svěřuje, že cítí kněžské povolání. Při četbě listu sv. apoštola Pavla Korinťanům (kap. 12-13) nalezla odpověď: Všichni nemohou být apoštoly, proroky, učiteli..., církev se skládá z rozličných údů a oko nemůže být zároveň rukou... Apoštol vykládá, jak všechny nejdokonalejší dary nejsou nic bez lásky. Láska dává odvahu, abychom se nabídli za oběť Ježíšově lásce. To je nejvnitřnější kněžství, které může Terezie realizovat i jako žena.

Všeobecné kněžství
Vidíme, že poslání ženy v církvi se jakoby kryje se všeobecným kněžstvím věřících, s posláním celé církve: "Ale žena spolu s celou církví se spojuje s Kristem v oběti. S ním i Církev je knězem i obětí, když se sama úplně obětuje spolu s ním... Všichni Kristovi učedníci z titulu svého královského kněžství přispívají k eucharistické oběti a vykonávají svoje kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a díkůvzdáním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou." (LG 10). Je to tím, že církev, "my všichni dohromady i jednotlivě jsme proti Kristu ženského rodu", jak říká C. S. Lewis.

Liturgická reforma II. vatikánského koncilu umožnila laikům včetně žen aktivně se zapojovat do slavení bohoslužby. Dnes už nás nepřekvapí, když ženy jsou lektorky, když je vidíme jako ministrantky nebo když dokonce podávají svaté přijímání. Ale výše uvedené služby jsou všechny výrazem všeobecného kněžství věřících a jsou obsazovány ženami z důvodu nedostatku zájemců ze strany mužů. Toto praktické hledisko však nikdy nemůže převládnout ve věci tak zásadní, jako je kněžské svěcení.

Na závěr nechme ještě jednou promluvit C. S. Lewise:

"My muži můžeme být velmi špatnými kněžími. To proto, že nejsme dostatečně mužští. Nic se nenapraví, přivoláme-li ty, kdo nejsou muži vůbec. Určitý muž může být velmi špatným manželem; nemůžete však věci napravit, pokusíte-li se vyměnit role. Může být špatným tanečníkem. Napravit to lze jen tím, že muži budou pilněji navštěvovat taneční hodiny; ne tím, že taneční parket začne od nynějška ignorovat rozdíl pohlaví a zacházet se všemi tanečníky jako s bezpohlavními bytostmi. To by ovšem bylo neobyčejně rozumné, civilizované a osvícené, jenže ... to by zase nebyla církev."

(Autorka je studentkou Teologické fakulty Jihočeské univerzity)

Jan Zlatoústý o kněžství

Tomáš Machula

Jan Zlatoústý se narodil v syrské Antiochii v polovině 4. století. Odmalička byl křesťanem, ale pokřtěn byl - jak bylo tehdy zvykem - až ve věku pozdějším, okolo osmnáctého roku. Brzy nato osiřel a stal se mnichem. Asi ve svých 30 letech byl vysvěcen na jáhna a o 5 let později na kněze. Jako kněz si získal věhlas svými kázáními a katechezemi, což mu vyneslo přízvisko "Zlatoústý" (řecky chrysostomos). Po 12 letech byl povolán na biskupský stolec v Cařihradu, tedy na místo stojící v hierarchii místních církví hned za Římem. Ve své církevní funkci si moc klidu neužil. Protože nebyl diplomatem a veřejně pro mravní poklesky kritizoval samotnou císařovnu, byl opakovaně posílán do vyhnanství, kde nakonec v r. 407 také zemřel.

I z takto stručně nastíněného životopisu je zjevné, že životní směřování Jana Zlatoústého bylo přímé a plynulé. Tím se liší od řady jiných církevních otců té doby. Augustin se odvrátil od křesťanství, měl syna, stal se manichejcem a teprve poté, ve zralém věku, konvertoval a byl pokřtěn. Ambrož byl zase zvolen biskupem ještě před svým křtem. U Jana Zlatoústého žádné podobné zvraty, odbočky nebo zlomy na cestě za Kristem nenastaly. Je zajímavé, že i přes takto přímou dráhu vedoucí k duchovnímu stavu byl Jan vysvěcen na jáhna až okolo 30. roku svého věku a teprve 5 let nato na kněze. Nabízí se otázka, není-li tento neuspěchaný a rozvážný přístup inspirací i pro doby jiné, než byla ta Janova.

Mnišský život a kněžství hrály v Janově životě velice důležitou roli. Svého duchovního bratra Theodora, pozdějšího slavného teologa a exegetu, naléhavě prosí, povzbuzuje a vybízí ke změně smýšlení, když se tento rozhodl odejít z antiošského kláštera, opustit mnišský život a začít studovat práva (Ad Theodorum lapsum). Je velice sympatické, že Janova argumentace se neorientuje převážně negativně - očerňováním života ve světě - ale pozitivně, upozorňováním na věrnost závazkům a vytrvalost v boji.

Tématu kněžství věnoval Jan samostatný spis psaný stylem dialogu (De sacerdotio). První, co na spisu zaujme, je vyjádření obdivu k velikosti daru kněžství, který Bůh dal své církvi.

Kněžství působí na zemi, ale svým posláním patří do nebe. Kněžství je podle Jana nesmírná moc, ale nejen ta - také odpovědnost a starostlivost. Kněz je totiž něco jako rodič. Jeho odpovědnost a starost se však vztahuje na všechny a projevuje se v horizontu věčnosti.

Bůh propůjčil kněžím velikou moc nejen trestat, ale i pomáhat, obdobně jako rodičům, i když je tu velký rozdíl mezi knězem a rodiči. Už jsem zmínil, že Jan v přijímání jednotlivých stupňů svátosti svěcení rozhodně nepostupoval uspěchaně. Víme, že se sám svěcení bránil a jednou před ním dokonce utekl. Přesto Jan ve spisu o kněžství označuje nepřijetí tohoto daru za pošetilost. Vědomí nesmírné hodnoty kněžské služby ho tedy pravděpodobně vedlo k hlubokému vnitřnímu hledání odpovědi na otázku o svém povolání.

Komu k takové dokonalosti chybí tolik, kolik chybí mně, ten si spravedlivě zasluhuje - nechá-li se vysvětit -, aby byl v opovržení. Obrovské nároky, které na osobu kněze klade, Jan evidentně vztahuje v prvé řadě na sebe, což svědčí o jeho svědomitosti a pokoře. Tyto nároky Jan vyvozuje hlavně z Nového zákona. Každý z dvanácti učedníků byl vyvolen pro nějakou zvláště vynikající vlastnost. Z Písma je lze v řadě případů vytušit: Bartoloměj byl pravým Izraelitou, v němž není lsti, Petr zase plný víry a lásky ke Kristu apod. Kněz musí být těmito kritérii poměřován také. Dalším důležitým bodem jsou rozhodnutí prvních dvou ekumenických koncilů v Nikáji (325) a v Cařihradu (381).

Podle Jana má být kněz tudíž dosti dokonalý křesťan. Kromě nezbytné mravní skvělosti má být vzdělaný, muž modlitby a pečující o potřebné. Má být prostě mužem zajisté důstojným a skromným, vzbuzujícím bázeň i vlídným, přísným i přívětivým. Proto - když se najde muž těchto vlastností - je třeba ho získat a ustavit za duchovního pastýře.

Tento akcent je důležitý i dnes. Ani v době naléhavého nedostatku kněží totiž v tak velké a odpovědné službě nelze dát přednost kvantitě před kvalitou. A důležitost oněch "kvalit" ukazuje Janův spis více než zřetelně.

Sympatická mariánská úcta sv. Terezie z Lisieux

Kateřina Lachmanová

Našlo by se dnes asi dost křesťanů, kteří neví, co si počít s mariánskou úctou. U jiných naopak nabývá tak obrovské důležitosti a přitom tak roztodivných podob, že situaci první zmíněné skupiny ještě ztěžují, protože bigotnost a projevy fanatismu spíše podporují nechuť či rozpaky vůči mariánské úctě. Budiž nám povzbuzením, že i taková světice jako svatá Terezie z Lisieux byla nucena svůj vlastní vztah k Panně Marii a mariánským pobožnostem postupně hledat: musela s evangeliem v ruce podniknout jakousi restaurátorskou práci, při níž se jí pod rádoby zkrášlujícími zbožnými nánosy dobové spirituality víc a více odkrývala původní Mariina tvář, ta nádherně prostá a v nejlepším slova smyslu lidská postava matky Ježíšovy a matky naší.

Mnohý katolík by asi těžko uvěřil, že následující výrok mohl vyjít z pera svaté Terezky, karmelitky - tedy řádu zasvěceného zvláštním způsobem Panně Marii: "Když se mám modlit růženec (je mi hanba to přiznat), stojí mě to víc než používat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně! Marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu ne ně upoutat mysl. Dlouho jsem byla zdrcená tímto nedostatkem zbožnosti, který mě udivoval. Vždyť tolik miluji svatou Pannu, že by mi mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jí jsou milé. Teď už se netrápím, myslím si, že Královna nebes je přece mou Matkou, musí vidět mou dobrou vůli a spokojuje se s ní." (AS 233-234)

Terezie měla přitom oproti mnohým z nás velkou výhodu, protože s Pannou Marií prožila krásnou osobní zkušenost, když v deseti letech na její přímluvu a skrze její úsměv prožila uzdravení z velmi vážné psychosomatické nemoci (cf. AS ss. 61-68). Nemusela se tedy namáhavě propracovávat k vůbec nějakému vztahu k Marii. Vztah už tu darem Božím byl, nejen zděděný rodinnou výchovou, ale konkrétní a osobní. Terezie do budoucna nikdy nezapomene, že Maria je někým, komu na nás nesmírně záleží, protože její srdce je naprosto zajedno v lásce se srdcem Ježíšovým. Později to vysloví jasně ve své básni/písni věnované Matce Boží: "Maria, ty nás miluješ, jako nás miluje Ježíš ." (Po 54,22) Zázračná událost z dětství však není základem jejího vztahu k Marii, základem jsou evangelia, její nejoblíbenější a v posledku jediná duchovní četba; proto ji tolik mrzí, když se zásluhou její rodné sestry zpráva o uzdravujícím úsměvu Panny Marie dostane i na Karmel a některé sestry ji uvítají jako senzaci, nemohou se nasytit vyprávěním události a chtějí další a další detaily Terezčina "vidění". Terezka je ještě dítě, ale nějak tuší, že touto senzacechtivostí se sestry zcela míjejí s podstatou věci. Jak už bylo řečeno, i ona považuje mimořádnou zkušenost za velký dar, ale svou víru na ní vědomě nestaví. V tomto ohledu je jí nakonec inspirací právě Matka Ježíšova, která přece "žila z víry jako my", ne v samých viděních a mimořádných duchovních zážitcích, jak zdůrazňuje Terezie nedlouho před svou smrtí v již zmiňované písni:

"Matko milostiplná, vím, že v Nazaretě

jsi byla chudá a nechtěla jsi nic víc;

zázraky, extáze ani vytržení

tvůj život nezdobí, Královno svatých!

Na zemi je velký zástup maličkých,

kteří na tebe mohou bez bázně hledět.

Cestou obyčejnou, Matko nedostižná,

chceš kráčet a do nebe je vést." (Po 54,17)

Terezie nemá ráda, když se Maria stává objektem mnohomluvné kazatelské výřečnosti a přehánění všeho druhu: "Je dobře mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom, a jestli se při nějaké řeči od začátku až do konce musí volat ach, ach!, je to přehnané! Kdoví, zda by to někoho nepřimělo až k tomu, že by pocítil jakousi přehradu mezi stvořením tak výjimečným a sebou." (Vstupuji do života, s. 117)

Je rovněž proti tomu, aby se z Panny Marie dělal pro její zvláštní milosti nedostižný ideál pro každý životní stav či aby se z jejího života dělala jedna velká mimořádnost. Pod dojmem všeho toho, co musela za svůj život na dané téma vyslechnout, se jednou dočista rozhorlí a prohlásí před sestrou Anežkou:

"Jak ráda bych se stala knězem, abych mohla vyprávět o Matce Boží. Stačilo by mi to jedenkrát a řekla bych všechno, co si o tom myslím. Nejprve bych vysvětlila, jak málo známe její život: neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla svatá Panna obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky. (...)

Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z víry jako my, dokázat to z evangelia, kde čteme: >>Nepochopili, co jim řekl.<< A jiné místo, stejně tajemné: >>Jeho rodiče užasli nad tím, co o něm bylo řečeno.<<

Víme dobře, že svatá Panna je královnou nebe a země, ale je více Matkou než královnou." (Tamtéž, ss. 116-117)

Terezii na Marii upoutává všechno to, v čem je následovatelná - a v čem je darem pro nás, svoje děti. Fascinuje ji úžasná Mariina mírnost a pokora, která však nemá nic společného s pasivitou a ušlápnutostí, právě naopak: je odvahou víry, hlubokou vnitřní žízní po spravedlnosti, po jediném Spravedlivém. Terezie opěvuje Mariinu pokoru, která ji v jistém slova smyslu činí všemohoucí, protože umožnila, že její srdce mohlo pojmout Krista, "Oceán Lásky", že se mohlo stát příbytkem celé Trojice; ale vzápětí svědčí o tom, že jako křesťanka má přece podíl na tomtéž úžasném tajemství: "Milovaná matko, ve své nepatrnosti vlastním i já v sobě Všemohoucího." (Po 54,5) A hned vysvětluje, proč je pro ni Maria "více Matkou než královnou", proč je tak důležité ji do svého života přijmout jako svou Matku:

"Neznepokojuje mne, že jsem slabá;

poklady matky přecházejí na děti

a já jsem tvoje dcera, milovaná matko.

Tvé ctnosti jsou mými, mojí je i tvá Láska!" (Po 54,5)

Ano, všechno, co je a čím je Matka Boží, je DAREM PRO NÁS, její děti, je možností pro nás pro všechny! A Ježíš dobře věděl, co dělá, když nám z kříže odkázal svoji matku jako to nejcennější, co na zemi zanechával, a to nejdůležitější pro nás, kteří jsme ještě "na cestě":

"Spasitel znal tvoji dobrotu

a tajemství tvého mateřského srdce.

Útočiště hříšníků, svěřuje nás tobě,

když zanechává kříž a vstupuje do nebe." (Po 54,22)

Terezie dobře vnímá, že Maria nám nebyla dána jenom k obdivování: její mateřská přítomnost v našem životě, většinou tak tichá a diskrétní jako v životě Ježíšově, je pro naše zrání a cestu víry mnohdy důležitější, než tušíme. Nedejme se o ni obrat kýčovitými barvotiskovými obrázky ani projevy některých mariánskými "ctitelů", natož nějakým méně použitelným mariánským kázáním. Byla by to nesmírná škoda.

Použitá literatura:
Teresie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakladatelství 1991.
Teresie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství 1992.
Sainte Thérese, Prieres, Cerf-DDB 1988.
S. Teresa di Gesu Bambino, Opere complete, LEV-OCD 1997.

Nebe je přece nahoře

Eva Fuchsová

Slovo nebe vyvolává nejen v dětech živou prostorovou představu - nebe je přece nahoře. Pojem "nahoře" byl donedávna nejlepší způsob, jak postihnout skutečnost, která nás totálně přesahuje a od níž můžeme očekávat konečné naplnění své existence. Bohužel od té doby, co lidská vynalézavost ovládla pomocí letadel a raket i "nebeský" prostor, už nemá "nahoře" to kouzlo tajemna a nedosažitelna. Musíme vynakládat čím dál větší myšlenkové úsilí, aby pro nás nebe zůstalo tím, čím bylo po celé generace před námi - toužebně očekávaným "místem" věčného jasu a blaženosti.

Ona "výška" se týká především lásky. Láska je příčinou existence člověka, jeho udržovací silou, smyslem jeho pozemského života a také konečným cílem. Jako by byl celý člověk utkán z lásky. V tomto životě je jeho úkolem přidávat další a další vlákna do osnovy, která je ovšem potrhaná hříchem. Až přijde člověk do nebe, jeho osnova bude vyspravena, a koberec zazáří jasnými barvami, nebo spíše bude obrácen z rubu na líc. Ale bude to stále tentýž koberec z vláken lásky, který tkáme už zde. Nebude to jiná skutečnost, protože její podstatné rysy máme už nyní - setkání s Kristem v lásce.

Ptát se na nebe neznamená tedy sklouznout do bezbřehé fantazie, ale hlouběji poznávat to, co už nyní vlastníme, a očišťovat to od všeho, co nám brání v lásce, tedy v opravdové, plné existenci.

Nebe, to není místo, do něhož člověk přichází. Existence nebe se zakládá jedině na tom, že Kristus se stal člověkem, že tedy lidství má místo v Bohu samotném. Člověk se nachází v nebi natolik, nakolik je sjednocen s Kristem. Vidíme, že mnohem spíše než místo, je nebe Osoba. Osoba Krista, který má také (jako každý člověk) svou pozemskou historii, z níž přešel do věčnosti svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Z tohoto středu lze odvodit všechny další znaky nebe, které tradičně uvádějí katechismy.

Především: nebe je věčná bohoslužba. Kristus se totiž stále vydává Otci: velikonoční oběť je přítomnost, která v Kristu zůstává navěky. V něm lidstvo odevzdává Bohu sebe sama v lásce a pravdě. Kristus je chrámem konce času (Jan 2, 19), nebe je novým Jeruzalémem.

Tomuto pohybu Krista a s ním sjednoceného lidstva odpovídá protipohyb Boží lásky, která se dává člověku. Tento pohyb a protipohyb vytváří bezprostřední vztah Boha a člověka, který se v tradici nazývá "blažené patření" nebo "nazírání" Boha. Otázka, o kterou se přeli tomisté se skotisty, totiž jestli jde v nebi především o lásku, nebo o poznání, v tomto kontextu ztrácí význam. Jde totiž o čisté, bezprostřední proniknutí celého člověka Bohem. Jestli se více realizuje v intelektu nebo ve vůli, je spíše otázka lidského "škatulkování". Je jasné, že pokud bude naplněn intelekt Pravdou, pak nutně bude naplněna vůle Láskou, která vyústí v ještě hlubší poznání a intenzivnější lásku... Bůh je Pravda a Láska - co z toho bude bezprostředním pramenem naší blaženosti, ví jen on sám.

Kristus je jediný, který má bezprostřední přístup k Otci, a všichni lidé jenom skrze něho a s ním a v něm. To ovšem znamená, že nebe nezná izolaci mezi lidmi. Je to společenství těch, kteří tvoří dohromady jedno tělo Kristovo. Je naplněním nejen vztahu člověka a Boha, ale také všech lidských vztahů. Plyne to z účasti na nedělitelné Lásce Boží, která je jediná a objímá všechny lidi. V nebi si už požadavky lásky nebudou konkurovat, jedna bytost nebude překážet druhé, a to ani fyzicky. Vzájemná otevřenost srdcí skrze účast na jediné Lásce je podstatou společenství svatých. Když už za svého pozemského putování uctíváme svaté a prosíme je o přímluvu, dovoláváme se právě této lásky, která je spojuje s Bohem právě tak jako s námi. Jejich přímluva je neomylná ne proto, že by se z nich po smrti staly mýtické vševědoucí a všemohoucí bytosti, které by měly málo společného s člověkem, ale proto, že dosahují nás snadno v Bohu a Boha v nás. Když se za nás přimlouvají, neznamená to, že Boha přemlouvají, ale že hledají pro nás co nejschůdnější cestu k cíli a různými znameními (mimořádně i viditelným nebo slyšitelným zjevením) nám ji ukazují. Může se samozřejmě stát, že žádáme něco, co je zcela v rozporu s Božími úmysly, a pak to vypadá, jako by spojení mezi námi a svatými nefungovalo. Můžeme si být ale jisti, že svatí každou naši prosbu slyší a akceptují - třeba tak, jako milující matka neodmítne příkře dítě škemrající o bonbón, ale nabídne mu jablko.

Takové splynutí duší v lásce by v někom mohlo vyvolat představu "rozplynutí" individuality do jedné společné masy, v níž by se sice dali odlišit jednotlivci, ale nudně stejní, všichni se zářivým úsměvem, oči obrácené v sloup, vztažené ruce, planoucí srdce, svatozář - prostě svatí z barokních oltářů. Je to ale právě naopak. Dokonalost neznamená jednolitost, ale pročištění a dosažení vrcholu možností každého individua. Proto je také nebe pro každého nebem individuálním. Každý přijímá Boha svým vlastním nezaměnitelným způsobem: "Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává" (Zj 2, 17). Proto se říká, že nebe je "odměnou", tedy něčím, co člověk dostává v návaznosti na svůj osobní život, svoje trápení, na míru dosažené lásky. Zde je také důvod, proč je každý svatý jiný, proč každého vzýváme v jiných potřebách a proč si volíme určité patrony. Každý z nich jako by zůstával i v nebi "specialistou" na ty problémy, kterými sám vítězně prošel. Stará tradice vyčleňuje ze zástupů svatých speciálně tři typy svatosti a mluví v této souvislosti o zvláštních "korunách" pro mučedníky, panny a učitele. Dnes už jsme těmto systematizacím méně nakloněni, stačí vědět, že každého Bůh naplní zcela a po svém. Žádný ze stavů svatosti není privilegován, je pro nás pouze pobídkou, abychom rozšířili svá srdce, aby se do něj vešlo hodně nebeského bohatství. A to nikoliv proto, abychom byli sami boháči, ale abychom měli co nejvíc na rozdávání. V nebi je totiž bohatstvím jen to, co rozdáme.

Jaký je vztah nebe a pozemské skutečnosti? To, že byl Kristus vyvýšen ze země, neznamená, že svět opustil, ale že v něm začal být přítomen zcela novým způsobem. Nanebevstoupení Krista znázornilo, že lidská přirozenost vstoupila do existence Trojice. Sezení po pravici Otce znamená, že lidská přirozenost má v Kristu účast na královské moci Boha nad světem. Seslání Ducha svatého je dalším vyjádřením téže skutečnosti: Bůh je nyní přítomen uprostřed svého lidu jaksi "zevnitř", ujímá se vlády nad lidským srdcem, které se od něj kdysi odvrátilo a způsobilo tak rozklad v celém díle stvoření. Vzkříšení, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a sezení Krista na pravici Otcově je vlastně jediná událost, která se odehrává už nad dějinami, a byla rozložena do jednotlivých znamení v čase jen kvůli lidskému chápání. Kristus tedy není teď mimo svět nebo "nad" světem ve smyslu oddělenosti, ale ve smyslu nezařaditelnosti a svrchovanosti. Proto také Písmo mluví o "novém nebi a nové zemi", aby ozřejmilo, že veškeré stvoření se má stát nádobou božské velebnosti a dokonce součástí radosti blažených - jak naznačují blahoslavenství z kázání na hoře.

Nebe je skutečnost, která už je a ještě není. Už je započatá Pánovým zmrtvýchvstáním a vtažením člověka do Synova vztahu k Otci. Ještě není definitivně naplněno. "Nebe se naplní teprve potom, až budou shromážděny všechny údy těla Pánova. Spása jednotlivce je celá a plná teprve potom, když se uskutečnila spása kosmu a všech vyvolených, kteří nejsou prostě jeden vedle druhého v nebi, ale jsou společně, jako je jeden nebeský Kristus tímto nebem. Pak se stane celé stvoření zpěvem, vstupem celku do vlastní skutečnosti, ve které je veškeré dotazování skončeno s naplněno." (J. Ratzinger, Eschatologie)

Literatura:
J. Ratzinger: Eschatologie, Barrister a Principal, Brno 1997
Giacomo Biffi: Kristocentrismus, Krystal OP, Praha 1996

Výklad modlitby Páně podle sv. Tomáše Akvinského

"Otče"
Když říkáme Otče, uvědomme si dvojí: jakým způsobem je Bůh naším Otcem, a čím jsme mu zavázáni jakožto Otci.

Nazývá se naším Otcem pro zvláštní způsob, jakým nás stvořil: jako jediné nás stvořil totiž ke svému obrazu a podobě: "Cožpak není on tvůj Otec? On tě učinil a stvořil." (Dt 32, 6).

Dále je nazýván Otcem proto, jakým způsobem nám vládne. Neboť vládne všemu, ale nám vládne jako pánům, zatímco ostatním tvorům jako služebníkům. "Tvá prozřetelnost, Otče, všechno řídí" (Mdr 14, 3). "Ačkoli vládněš silou, soudíš mírně, zacházíš s námi s velkou shovívavostí" (Mdr 12, 18).

Rovněž je naším Otcem proto, že nás přijal za vlastní: ostatním tvorům totiž dal jakoby drobné dary, ale nám dal dědictví, protože jsme děti, a jestliže jsme děti, tedy také dědicové: "Nedostalo se vám přece od Ducha daru, jaký patří k otrockému stavu, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však dar, který přísluší stavu těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: >>Abba, Otče!<<" (Řím 8, 15).

Protože Bůh je naším Otcem, jsme mu zavázáni čtyřmi věcmi:

Za prvé úctou: "Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?" (Mal 1, 6). Tato úcta se projevuje trojím způsobem: Boží chválou: "Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí" (Ž 50, 23), která má být nejen v ústech, nýbrž také v srdci: "Tento lid se ke mně přibližuje ústy, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje" (Iz 29, 13). Tělesnou čistotou: "oslavujte Boha svým tělem" (1 Kor 6, 20). A spravedlivým posuzováním bližního: "Královská moc miluje soud" (Ž 99, 4).

Za druhé, když je naším Otcem, máme ho napodobovat, "budeš mě nazývat Otcem, a nebudeš se ode mne odvracet" (Jer 3, 19), a sice trojím způsobem: láskou, která má být v našich srdcích: "Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce" (Ef 5, 1-2). Milosrdenstvím, neboť láska má být spojena s milosrdenstvím: "Buďte milosrdní" (Lk 6, 36), a to se má projevit skutkem. Dokonalostí, poněvadž láska a milosrdenství mají být dokonalé: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5, 48).

Za třetí jsme mu povinni poslušností: "Mnohem spíše se máme podřizovat Otci naší duše" (Žid 12, 9), a to z trojího důvodu. Především jako jedinému Pánu: "Poslušně budeme konat všechno, o čem Hospodin mluvil" (Ex 24, 7). Dále proto, abychom napodobili příklad Božího Syna, který "byl poslušný Otci až k smrti" (Flp 2, 8). Za třetí proto, že je to pro nás dobré: "Vyslýchej prosby svého lidu" (2 Par 6, 21).

Za čtvrté máme být trpěliví v utrpeních: "Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neboť koho Pán míluje, trestá: jako otec syna" (Př 3, 11-12).

"Náš"
Když říkáme Otče náš, znamená to, že před Boha nepředstupujeme sami, ale s bližními, kterým jsme zavázáni dvojím: láskou, protože jsou našimi bratry: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" (1 Jan 4, 20), a úctou, neboť jsou Božími syny: "Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní?" (Mal 2, 10). "V uctivosti předcházejte jeden druhého" (Řím 12, 10). Když to naplňujeme, přináší nám to ovoce, poněvadž on "se stal pro ty, kteří ho poslouchají, příčinou věčné spásy" (Žid 5, 9).

"Jenž jsi na nebesích"
Mezi nejdůležitější věci, které náleží modlitbě, patří důvěra: "Jen se musí prosit s důvěrou a nic nepochybovat!" (Jak 1, 6). Proto Pán, když nás učí, jak se máme modlit, nejprve posiluje naši důvěru. Ta vyplývá jednak z laskavosti Otce, proto začínáme slovy Otče náš, podle slov: "Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré věci, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" (Lk 11, 13). Dále plyne z velikosti jeho moci, a proto pokračujeme: jenž jsi na nebesích. Jak je psáno: "Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš" (Ž 123, 1).

Slova "jenž jsi na nebesích" se mohou vztahovat k trojímu:

Jednak k přípravě modlícího se. "Před modlitbou připrav svou duši" (Sir 18, 23). Tato příprava spočívá jednak v následování nebeských věcí, neboť syn má následovat otce. "My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe" (1 Kor 15, 49).

Dále v kontemplaci nebeských věcí, poněvadž lidé obvykle obracejí své myšlení tam, kde je jejich otec a kde se nalézá vše, co milují, a to podle slov: "Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Mt 6, 21). Proto říká apoštol: "My máme svou vlast v nebi" (Flp 3, 20).

Nakonec příprava spočívá v touze po nebeských věcech, abychom toho, který je na nebesích, neprosili o nic jiného než o nebeské věci. Naše touha má totiž směřovat tam, kde máme Otce, neboť tam je i naše dědictví: "Usilujte o to, co pochází shůry" (Kol 3, 1), "dědictví, které nepomine, dědictví skvělé a trvalé; ono na vás čeká v nebi" (1 Petr 1, 4).

Za druhé slova "jenž jsi na nebesích" můžeme chápat ve smyslu "jenž jsi ve svatých". Vždyť svatí se nazývají nebem, a to podle slov: "Nebesa vypravují o Boží slávě" (Ž 19, 1). Ve svatých Bůh přebývá podle slov: "Ty jsi, Hospodine, uprostřed nás" (Jer 14, 9), a sice skrze víru: "aby Kristus skrze víru přebýval ve vašem srdci" (Ef 3, 17), lásku: "Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm" (1 Jan 4, 16), a plnění přikázání: "Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu, a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14, 23).

Někteří jsou toho názoru, že Bůh se pro svou vznešenost nestará o lidské záležitosti. Ale pravdou je opak, totiž že je nám nejen blízký, ale je v nás. To dává modlícím se důvěru ve vyslyšení. Jednak proto, že "Hospodin je blízko všem, kteří k němu volají" (Ž 145, 18), a tak "když se modlíš, vejdi do své komůrky" (Mt 6, 6), totiž do srdce, kde přebývá Bůh; jednak pro přímluvu svatých: "Na koho ze svatých se obrátíš?" (Job 5, 1). "Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni" (Jak 5, 16).

Slova "jenž jsi na nebesích" můžeme chápat rovněž v hmotném smyslu; ne že by Bůh mohl být omezen tělesným vesmírem: "nebe i nebesa nebes nemohou tě obsáhnout" (1 Král 8, 27), ale aby bylo naznačeno, že Bůh svým pohledem proniká vše, jako ten, kdo shlíží shůry: "Pohleděl ze svých svatých výšin" (Ž 102, 20), a že je vznešený ve své moci, a to podle slov: "Ty však, Hospodine, zůstáváš věčně" (Ž 102, 13) "a bez konce jsou tvoje léta" (Ž 102, 28). Totéž bylo uvedeno o Kristu: "Jeho trůn po všechny dny nebes" (Ž 89, 30).

Někteří totiž tvrdí, že se všechno děje nutně působením vesmírných těles: podle této domněnky je neužitečné o cokoliv Boha prosit. To je ale hloupá domněnka, poněvadž Bůh je Pánem nebe a hvězd, jak říká žalm: "Hospodin si postavil trůn na nebesích" (Ž 103, 19).

Jiní si zase v modlitbě tvoří a představují tělesné obrazy Boha. Proti těm je řečeno, že je v nebesích, aby vynikla Boží vznešenost přesahující lidský rozum i každou touhu. Cokoli je možno vymyslet nebo po čemkoli lze toužit, je menší než Bůh. Proto je psáno: "Bůh je vyvýšený nad naše poznání" (Job 36, 26), "Hospodin je vyvýšen nad všemi národy" (Ž 113, 4), "ke komu připodobníte Boha?" (Iz 40, 18).

Podle Výkladu Modlitby Páně sv. Tomáše Akvinského (v českém překladu vydala MCM, Olomouc 1993) zpracovala Eva Fuchsová

Modlitba k Panně Marii

Zdrávas, Maria, nejmilejší Dcero věčného Otce! Zdrávas, Maria, obdivuhodná Matko Syna! Zdrávas, Maria, věrná Snoubenko Ducha svatého! Zdrávas, Maria, moje drahá Matko, moje milovaná Paní a mocná Královno! Zdrávas, moje radosti, moje slávo, mé srdce a má duše! Ty mi patříš milosrdenstvím, a já jsem Tvůj spravedlností, ale ještě Ti dost nenáležím. Znovu se Ti celý dávám za věčného nevolníka a nic si nevyhrazuji ani pro sebe ani pro jiné. Vidíš-li ve mně ještě něco, co není Tvým majetkem, prosím, vezmi si to nyní a bud neomezenou Paní nade vším, co je v mé moci. Znič, vykořeň a zahlad ve mně všechno, co se Bohu nelíbí, a zasad, pěstuj a působ tam všechno, co se bude líbit Tobě. A světlo Tvé víry rozptýlí temnotu mého ducha, Tvá hluboká pokora at zaujme místo mé pýchy, Tvé vznešené rozjímání ať upoutá moji roztěkanou obrazotvornost. Tvé ustavičné patření na Boha kéž naplní mou pamět Jeho přítomností, žár lásky Tvého Srdce kéž rozžhaví vlažnost a chlad mého srdce, Tvé ctnosti kéž zaujmou místo mých hříchů, Tvé zásluhy kéž se stanou ozdobou a doplněním mých nedostatků před Bohem. A nakonec, moje drahá a milovaná Matko, jestli je to možné, učiň, at nemám jiného ducha než Tvého, abych poznával Ježíše Krista a Jeho božskou vůli. At nemám jinou duši než Tvou, abych chválil a oslavoval Pána. Ať nemám jiné srdce než Tvé, abych miloval Boha láskou tak čistou a vroucí, jako je Tvá. Nežádám si od Tebe ani vidění, ani zjevení, ani slasti, ani rozkoše, byt jen duchovní. Tobě je dáno vidět jasně bez temnot, Tobě je dáno těšit se plně bez hořkostí. Tobě je dáno slavně jásat nad vítězstvím po pravici Tvého Syna v nebesích bez jakéhokoli stínu pokoření. Tobě je dáno neomezeně vládnout andělům, lidem i démonům, aniž je vůbec možno Ti odporovat, a nakonec je Ti dáno vládnout podle Tvé vůle všemi Božími dobry bez jakékoli výhrady. Matko Boží Maria, to je úděl, který Ti Pán dal a který Ti nebude nikdy odňat, což mne naplňuje velikou radostí. Co se týká mne, nežádám si zde na světě nic jiného, než to, co jsi měla i Ty: Věřit prostě a neochvějně, třebas bych necítil a neviděl nic. Trpět radostně, byl bez útěchy bližních. Umírat sám sobě bez ustání a pracovat usilovně pro Tebe až do smrti bez jakéhokoli zisku jako nejposlednější z Tvých nevolníků. Jedinou milost mi rač udělit z pouhého milosrdenství, ať po všechny dny a chvíle svého života říkám třikrát Amen: "Staň se" na vše, co jsi konala na zemi, když jsi zde žila. "Staň se" na vše, co činíš nyní v nebi. "Staň se" na vše, co činíš v mé duši, abys Ty sama ve mně plně oslavovala Ježíše v čase i na věčnosti. Amen.

(Sv. Ludvík M. Grignion z Montfortu)