Obsah

Tajemství svatého Josefa

Štěpán Filip

Život svatých je tajemstvím, neboť jejich život byl a je velmi intenzivní a hlubokou účastí na tajemství Boha a Krista: platí-li to o všech svatých, platí to pak zcela zvláštním a mimořádným způsobem o Panně Marii a svatém Josefovi. Tajemství není náš rozum schopen pojmout, a to nikoliv kvůli tomu, že by bylo nerozumné, ale naopak proto, že je natolik rozumné, natolik jasné a obsahově bohaté, že náš omezený rozum přesahuje a překračuje. My jsme před ním jako netopýři před sluncem. Postava svatého Josefa je tajemná ve smyslu, který jsme právě vyložili, a proto ji nikdy plně nepronikneme: to však neznamená, že se o to nemáme ani pokoušet.

Prvenství svatého Josefa mezi všemi svatými
Již v úvodu jsme naznačili, že svatý Josef zaujímá mezi svatými privilegované místo. V církvi panuje obecné přesvědčení, že svatý Josef je největší ze všech svatých (po Panně Marii), neboť dosáhl nejvyššího stupně milosti zde na zemi a následně slávy v nebi. Vedle viditelné církevní hierarchie s papežem v čele máme také církevní hierarchii svatosti a lásky, v níž svatému Josefovi přísluší prvotní místo hned po Marii. On, který byl nejmenší v hloubce své pokory, je největší ve výšce své lásky: "kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší" (Lk 9, 48).

Svědectví o prvenství svatého Josefa ve svatosti vydávají velcí světci i teologové: svatý Bernardin Sienský, svatá Terezie Ježíšova, svatý František Saleský, Francisco Suarez S.J., svatý Alfons Maria de Liguori a jiní. K těmto hlasům světců a teologů se připojuje i hlas učitelského úřadu církve, kdy papež Lev XIII. ve své svatojosefské encyklice Quamquam pluries, vydané 15. srpna 1889, píše:

"Důstojnost Matky Boží nesporně stojí tak vysoko, že nemůže být nic vznešenějšího. Protože však mezi nejsvětější Pannou a svatým Josefem byl uzavřen manželský svazek, nelze pochybovat o tom, že se svatý Josef přiblížil jako nikdo jiný oné nejvyšší důstojnosti, jakou Bohorodička nesmírně vyniká nad všechny tvory. Manželství je nejvyšší spojení a přátelství, s nímž je podle jeho povahy spojeno i vzájemné sdílení dober. Když tudíž dal Bůh svaté Panně Josefa za manžela, dal jí ho jistě nejenom jako životního druha, svědka jejího panenství a ochránce její cti, ale také proto, aby měl svým manželským svazkem podíl na její vynikající důstojnosti."

Důvod prvenství svatého Josefa
Jaký je nejhlubší důvod tohoto zcela mimořádného omilostnění a oslavení svatého Josefa? Svatý Bernardin Sienský ho formuloval stručně a jasně: "Kdykoli si Bůh ve své dobrotě vyvolí někoho k nějaké zvláštní milosti nebo k nějakému vznešenému stavu, daruje mu všechna charismata, která potřebuje pro svůj úkol, a bohatě ho jimi ozdobí."

Josefovo výjimečné poslání v díle vtělení Božího Syna, poslání být pěstounem a ochráncem vtěleného Božího Syna a snoubencem jeho matky Panny Marie, bylo dostatečným důvodem, aby ho Boží Prozřetelnost ozdobila takovou vznešeností.

To, co platí o Panně Marii, platí též o svatém Josefovi: i on byl spolu s Marií "celou věčnost tajemně sjednocený s Ježíšem Kristem jedním a týmž ustanovením předurčení". Věčný Boží úradek o výkupném vtělení Božího Syna se totiž týká i jeho konkrétních podmínek. Tuto konkrétnost vtělení nám popisuje na počátku svého evangelia svatý Lukáš: "V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria" (1, 26-27).

Bůh tedy od věčnosti přímo a bezprostředně vybral a předurčil svatého Josefa k tomu, aby byl pěstounem a ochráncem Ježíše Krista a snoubencem Panny Marie, matky jeho vtěleného Syna. Toto Boží předurčení je důvodem k mimořádnému omilostnění a oslavení Josefa.

Pěstoun Pána Ježíše a snoubenec Panny Marie
Bůh předučil svatého Josefa k dvojímu poslání: být pěstounem a ochráncem Pána Ježíše Krista a být snoubencem Panny Marie. Ve skutečnosti se nejedná o dvojí poslání, ale o dvojí stránku jediného poslání.

Svatý Josef byl tedy pěstounem a zákonitým otcem Pána Ježíše: opatroval, živil a vychovával ho. I když nebyl pokrevním otcem Krista, přesto ho miloval opravdovou, hlubokou a něžnou láskou. Svatý Augustin píše: "Pán se nenarodil tělesně z Josefa, i když si to o něm mysleli: nicméně Josefově zbožnosti a lásce se narodil syn z Marie Panny a ten je Boží Syn."

Bůh Otec, který od věčnosti plodí a miluje svého jediného Syna, seslal paprsek své nekonečné otcovské lásky do srdce toho, koho vybral za jeho zákonitého otce zde na zemi: svatý Josef je tak jakýmsi pozemským obrazem, pozemskou ikonou Boha Otce. Jan Zahradníček to vyjádřil s intuicí, jaké jsou schopni jen velcí umělci, když v jedné své básni o svatém Josefovi napsal: "zkonejšení nevýslovné potřeby otcovství světa osiřelého".

Vůči Panně Marii byl svatý Josef milujícím manželem a ochráncem jejího panenství: milujícím manželem, jehož lásce dodávala sílu a elán panická čistota. Láska mezi Marií a Josefem byla božská, protože v Bohu měla svůj původ a cíl, a zároveň hluboce lidská. Krása celého vesmíru je ničím ve srovnání s krásou tohoto láskyplného svazku.

Ctnosti a dary svatého Josefa
Vysoký stupeň omilostnění s sebou nutně přináší vysoký stupeň ctností a darů Ducha svatého, neboť milost posvěcující je "milostí ctností a darů". Můžeme vidět, jak se tímto řádem věcí řídí i litanie k svatému Josefovi, které poté, co ho vzývaly jako "snoubence Boží Rodičky" a "pěstouna Syna Božího", ho prosí o přímluvu jako "nejspravedlivějšího, nejčistějšího, nejmoudřejšího, nejstatečnějšího, nejposlušnějšího" a "nejvěrnějšího".

Josefovy ctnosti dosvědčuje i samotné Písmo svaté, když ho nazývá "spravedlivým" (Mt 1, 19): jak známo, spravedlnost v biblickém chápání neoznačuje pouze jedinou ctnost spravedlnosti, nýbrž svatost, souhrn všech ctností v čele s láskou.

Z postavy svatého Josefa tak září všechny ctnosti: panická čistota, pokora, chudoba, trpělivost, moudrost, věrnost, upřímnost, víra, bezmezná důvěra v Boha a dokonalá láska. Můžeme například obdivovat Josefovu víru, s níž bezvýhradně uvěřil andělovi, že dítě, které počala Maria, je z Ducha svatého, a poslušnost, s níž vykonal vše, co mu anděl přikázal (srv. Mt 1, 20-25).

Tyto ctnosti nebyly u Josefa něčím statickým, nýbrž naopak neustále spolu s milostí dynamicky rostly: vždyť byl denně v blízkosti Pána Ježíše Krista, původce vší milosti, a Panny Marie, a to nejenom v blízkosti tělesné, ale také a především v blízkosti duchovní. Dar moudrosti a další dary Ducha svatého, spojené se ctnostmi, působily, že svatý Josef byl při veškeré své práci mužem přehluboké kontemplace, pronikající jednoduchým pohledem do hloubky, výšky a šířky božských skutečností.

Patronát svatého Josefa
Korunou Josefova pozemského života byla jeho smrt, která byla podle svatého Františka Saleského smrtí z lásky. Podle zbožné tradice, vyjádřené na tolika obrazech, umíral navíc ve společnosti Pána Ježíše a Panny Marie. To všechno je důvodem toho, proč je svatý Josef vzýván jako patron štastné hodinky smrti. Ochrana a přímluva svatého Josefa je zde jistě nesmírně významná, protože se jedná o nejdůležitější okamžik našeho pozemského života, podle něhož bude rozhodováno o celé naší věčnosti.

Není to však ani zdaleka jediná oblast, kde svatý Josef pomáhá svou mocnou přímluvou, podpíranou nesčetnými zásluhami, které získal za svého pozemského života. Svatý Josef je také patronem dělníků, jak to vyjádřil papež Pius XII., když v roce 1955 ustanovil na 1. května památku svatého Josefa Dělníka; je dále "ochráncem panen" a "oporou rodin", jak jej vzýváme v litaniích, hlavním ochráncem Kanady, jedním z patronů našeho národa i patronem jiných národů a zemí, jakož i četných řeholních institutů, z nichž některé nesou jméno svatého Josefa přímo ve svém názvu..., a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Nejvýznamnějším "územím" pod patronací svatého Josefa není ovšem nic jiného a nic menšího než samotná církev, neboť v roce 1870 byl papežem blah. Piem IX. prohlášen za ochránce celé církve. Tato ochrana církve, kterou svatý Josef nyní vykonává v nebi, je jakýmsi prodloužením jeho péče, kterou zde na zemi věnoval Pánu Ježíši, hlavě církve, a Panně Marii, matce církve.

Je obdivuhodné, jak se v patronátu svatého Josefa snoubí v harmonické jednotě zdánlivé protiklady: Jeho blahodárný vliv se týká celé církve, ale zároveň neváhá se svou pomocí sestoupit i do běžných a drobných záležitostí našeho života. Je přímluvcem těch, kdo padají pod tíží svých hříchů a chtějí povstat, ale i těch, kdo již velmi postoupili na cestě svatosti. Je učitelem duchovního života i pomocníkem v ekonomických záležitostech. Můžeme tak na něho přeneseným způsobem vztáhnout slova Písma svatého o Boží moudrosti: "mocně se šíří od jednoho konce světa na druhý a ušlechtile všechno spravuje" (Mdr 8, 1).

Učitel duchovního života
I když oblast působení svatého Josefa je tak široká, jistě tím nejdůležitějším je to, že je vzorem hlubokého vztahu k Pánu Ježíši a k Panně Marii, a to živým vzorem, pravým duchovním učitelem a vůdcem. Vede nás k hlubšímu poznání Krista a Marie a k vroucnější lásce, důvěře a modlitbě k nim. Vyjdeme-li ze známého úsloví: "per Mariam ad Iesum" - "skrze Marii k Ježíšovi", můžeme také obdobně říci: "per Ioseph ad Mariam et Iesum" - "skrze Josefa k Marii a Ježíšovi".

Přijmeme-li svatého Josefa za svého duchovního mistra, budeme nejenom více odhalovat tajemství Krista a Marie, ale zároveň i jeho vlastní tajemství. A tím se vlastně vracíme k tomu, čím jsme začali, totiž k tomu, že postava svatého Josefa je tajemstvím: tajemstvím, ke kterému se jistě přibližujeme, když o něm studujeme a čteme si, ale které ještě lépe odhalujeme setkáváním se svatým Josefem v modlitbě a jeho následováním, čili tím, čemu říkáme moudrost srdce. Zde nám poskytují krásný příklad světci, z nichž mnozí byli zvláštním způsobem oddáni svatému Josefovi, a tak byli jeho nejlepšími "znalci". Výslovně musí být jmenována sv. Terezie Ježíšova, z dalších vzpomeňme alespoň blah. Josemaría Escrivá de Balaguera, zakladatele Opus Dei, jehož slova budou také tou nejlepší pečetí naší úvahy:

``Josef byl po lidské stránce Ježíšovým učitelem a mistrem, jednal s ním s ohleduplnou láskou a staral se o něho obětavě a radostně. Není to snad dostatečným důvodem k tomu, abychom považovali tohoto spravedlivého muže, tohoto svatého patriarchu, u nějž vrcholí starozákonní víra, za učitele duchovního života? Duchovní život není přece nic jiného než to, že se snažíme o vytrvalé a důvěrné setkávání s Kristem tak, abychom se posléze s ním ztotožnili. A Josef nám toho bude umět říci o Ježíšovi hodně. Proto ho nikdy nepřestávejte uctívat: ite ad Ioseph (jděte k Josefovi), jak říká křesťanská tradice větou ze Starého zákona (Gn 41, 55).

Učitel duchovního života, dělník oddaný své práci, věrný Boží služebník, stále s Ježíšem: to je Josef. >>Ite ad Ioseph<<, Od svatého Josefa se může křesťan naučit, co to je být z Boha a zároveň být plně mezi lidmi, a tak posvěcovat svět. Jděte za Josefem a naleznete Ježíše. Jděte za Josefem a naleznete Marii, která stále naplňovala přívětivou dílnu v Nazaretě pokojem.'

Použitá a doporučená literatura:Od svatého Josefa se může křesťan naučit, co to je být z Boha a zároveň být plně mezi lidmi, a tak posvěcovat svět. Jděte za Josefem a naleznete Ježíše. Jděte za Josefem a naleznete Marii, která stále naplňovala přívětivou dílnu v Nazaretě pokojem.'

Použitá literatura:
Escrivá de Balaguer, J. Jít s Kristem. Zvon, 1995,
Galot, J. Svätý Jozef. Trnava: Dobrá kniha, 1995.
Jan Pavel II. Apoštolská exhortace Redemptoris Custos (15. 8. 1989).
Pospíšil, J. O Bohu vtěleném. Traktát spekulativně-dogmatický. Velehrad: Cyrilo-Metodějský tisk. spolek, 1922, O Sv. Josefu, s. 700-762.
Suenens, J. L. Drahý svätý Jozef. Zvolen: Jas, 1995.

Ctnost spravedlnosti

Reginald Dacík

Spravedlnost je základní ctnost; je to stálá a pevná vůle dávat každému, co mu náleží. Není snadné dát každému, co mu náleží, protože sebeláska často klame člověka a zastírá mu pravý poměr, který je mezi jednotlivcem a lidskou společností, mezi jednotlivcem a jeho bližním, a zvláště pak mezi člověkem a Bohem. Spravedlnost dává každému, co mu náleží. Nespravedlnost popírá právo druhého nebo je opomíjí; zanedbává uskutečnění povinnosti, která plyne z uznání tohoto práva.

Spravedlnost ve vztahu k člověku
Nejsou jen hrubé formy porušování spravedlnosti, jako je vražda, ublížení na těle, krádež; druhému lze uškodit také pomluvou, nactiutrháním, donášením, výsměchem, který bere odvahu k práci. Ano, lze škodit druhému pouhou myšlenkou, kterou ztrácí čest a dobré jméno alespoň u toho, kdo soudí, i když svůj soud nevyjadřuje slovy. Všechny tyto hříchy mohou být více méně jen jistými malými křivdami, kterých si člověk ani nevšímá, poněvadž si na ně navykl, tvoří jakousi součást jeho denního života. Mohou ale také vyrůst až k podstatě smrtelného hříchu. Někdy se stává, že se v nich vidí výraz horlivosti, která nemůže snášet nedostatky druhých, jimiž je urážen Bůh. Ve skutečnosti však je to nespravedlnost ve vztahu k druhým, která nikdy nepřinese sladký plod pokoje, nýbrž spíše roztrpčenost a neklid.

Ani člověk duchovní není zcela zbaven pokušení k nespravedlnosti, protože lidská přirozenost, zatížená hříchem prarodičů, je vždy nakloněna k rozličným formám sebelásky a sebeláska je semeništěm nespravedlnosti. Sobectví přeje vždy víc sobě než druhým, usiluje o vlastní povznesení, jemuž se často staví na odpor vyšší postavení druhého. Každé úsilí vyniknout nad ostatními je spojeno s jejich snižováním, a tak vzniká nespravedlnost, která bere druhému, co mu náleží. Pronášení nespravedlivých, přehnaných soudů, odhalování tajných chyb, našeptávání a pomluva bývají výrazy takovéto nespravedlnosti.

Není v tom vždy zloba, není v tom vždy ani touha pozvednout sebe snížením druhého, ale je v tom vždy alespoň nepozornost, nedostatek rozvahy, neuváženost. Kdyby si člověk každou řeč o druhém vždy dobře rozmyslil, kdyby nemluvil ukvapeně, z rozhořčení, pod vlivem vášně, oč méně by bylo v jeho jednání hříchů proti spravedlnosti! Člověk duchovní musí mít v moci jak své myšlení, tak všechny vnější projevy, mezi něž náleží i řeč. Jazyk mu nesmí nikdy předbíhat rozum. Právě z neukázněnosti v řeči pochází mnoho hříchů proti spravedlnosti i u těch, kdo by měli vynikat touto ctností.

Čím více člověk roste po duchovní stránce, tím více se podobá Bohu, v němž je naprostá spravedlnost. Spravedlnost Boží se však dokonale snoubí s milosrdnou láskou, ano, v Bohu splývají všechny vlastnosti vjedno a tvoří nerozdělitelnou jednotu s nekonečným božstvím. Milosrdná je Boží spravedlnost a spravedlivé je Boží milosrdenství. A tato božská harmonie všech, i zdánlivě protilehlých vlastností, je ideálem, k němuž se má blížit člověk usilující o křesťanskou dokonalost. I jeho spravedlnost, která touží vždy po tom, aby každému dala, co mu náleží, a nikomu nevzala, co je jeho, je plná milosrdné lásky.

Spravedlnost ve vztahu k Bohu
Poměr člověka k Bohu uskutečňuje ctnost zbožnosti, která je výrazem spravedlnosti slabého tvora vůči nekonečné velebnosti Tvůrce. Spravedlnost nás váže nejen vůči lidem, kterým jsme povinni splácet, co jsme od nich obdrželi, a dávat každému, co mu náleží; ona nám ukládá povinnosti i vůči Bohu. Bůh jako tvůrce a udržovatel celého vesmíru si zaslouží, aby mu člověk splácel, co od něho přijal už v rovině čistě přirozené. Což teprve to, co přijal v řádu nadpřirozené milosti!

Ctnost zbožnosti je výrazem spravedlnosti člověka vůči Bohu. Spravedlnost usiluje o vyrovnání. Bůh je nekonečný a jeho velebnost přesahuje jakékoli lidské měřítko. Stejně nekonečná by měla být pocta, která mu patří. Člověk je však tvor omezených možností a proto nedokáže dát Bohu tolik, kolik by mu náleželo. Vyrovnání mezi člověkem a Bohem ve smyslu přísné spravedlnosti je nemožné, protože mezi nekonečným Bohem a slabým člověkem je nedohledná propast. Člověk dává, kolik dovede, kolik může; nikoliv kolik by měl dávat. Nikdy nemůže dát tolik, aby mohl říci, že nastalo mezi ním a Bohem spravedlivé vyrovnání.

Předmětem ctnosti zbožnosti není přímo Bůh, jako u božských ctností víry, naděje a lásky. Je jím vnitřní a vnější úcta, kterou vyznáváme Boží svrchovanou velebnost. Zbožnost se klaní, modlí, přináší oběti, zkrátka usiluje o to, aby celý život člověka byl jedinou službou nekonečnému Bohu. Tím se však zbožnost ze všech mravních ctností nejvíce blíží Bohu, neboť se zabývá úkony, které přímo a bezprostředně mají vzdávat čest Bohu, a proto vyniká nad všechny mravní ctnosti a její místo je hned po ctnostech božských. Duchovní člověk musí být zcela proniknut a ovládán touto ctností, vždyť Bůh je ono tajemné světlo, které vrhá své paprsky na celý lidský život. Tato ctnost způsobí, že se nebudeme modlit a konat jiné úkony zbožnosti jen tehdy, když k tomu budeme zvláště vedeni nějakou náladovostí, nýbrž vždy a za všech okolností.

Východiskem našeho vztahu k Bohu, uskutečňovaného ctností zbožnosti, musí být vědomí Boha velikého, nevýslovného, nesmírně velebného, ale přitom blízkého člověku svou láskou. Člověk vedený ctností zbožnosti zachovává uctivý odstup před nekonečným Božím majestátem, a přitom se s důvěrou dítěte vine k svému nebeskému Otci. Vědomí velikosti Boha ho vede k úctě, láska ho nutí k důvěrnosti. Velebnost ho vrhá na kolena, dobrota ho strhuje v náruč Boží. Obojí je třeba, má-li náš poměr k Bohu být vyrovnaný. Kdybychom nebyli proniknuti pocitem velikosti Boží slávy, moci a velebnosti, stávala by se naše úcta k Bohu příliš lidsky důvěrnou; kdybychom nebyli plni vědomí Boží dobroty, byl by náš postoj k Bohu ledovou bázní.

Duchovní člověk žije zcela v ovzduší ctností zbožnosti. Všechny jeho skutky jsou pod jejím vlivem, a proto jeho život je neustálou službou Boží. Božský Mistr chtěl, abychom se neustále modlili (Lk 18, 1), to znamená, aby všechny naše skutky byly řízeny ctností zbožnosti. Tato ctnost zaměřuje úkony všech ostatních mravních ctností k Bohu, a tak z celého života činí nepřetržitou bohoslužbu.

R. Dacík: Prameny duchovního života, Olomouc 1947

Otec nebeský a otec pozemský

Wojciech Giertych

Je známá věc, že zkušenost s otcem v rodině souvisí s náboženským životem. Jestliže otec byl problematická osobnost, cholerik nebo alkoholik a nevěděl si se sebou rady, mohlo to mít vliv na rodící se představy o Bohu u jeho dětí. Tento vliv však nesmíme přeceňovat, abychom nedošli k fatálnímu mínění, že kdo měl těžké dětství, je předem vyloučen z duchovního života. Boží život přece nemůže být deterministickým způsobem určen našimi psychickými podmínkami. Že by dar Božího života byl rezervován pouze pro ty, kteří měli to štěstí a narodili se ideálním rodičům? Vždyť evangelium na každé stránce mluví o Ježíši přicházejícím k lidem zraněným.

Role otce
Situace se může také obrátit: špatný otec, zápasící se svou slabostí, může zranit své děti, ale může jim také ukázat krásu pokorného přijetí Boží milosti, které se realizuje ve vlastní bídě a slabosti. Když děti špatného otce pochopí jeho důvěru v Boha (což se může stát až po letech), bude pro ně tento zážitek uzdravující. Naopak otec obdařený skvělými vlastnostmi může předávat dětem opravdové lidské hodnoty, aniž by to prospělo jejich dobrému vztahu k nebeskému Otci. Rovněž příjemný představený se stává clonou vůči konání Ducha svatého, pokud je vztah k němu založen na lidských sympatiích a ne na víře.

Proto v duchovním vývoji není namístě přikládat příliš velký význam psychickým zkušenostem. Něco jiného je duševní život, a něco jiného život duchovní, který je založen na milosti a je prožíván v perspektivě víry. Nerozlišování těchto dvou rovin vede k subjektivizaci víry, která hodnotí kvalitu duchovního života podle intenzity a kvality duševních stavů.

Bůh panuje i nad psychickými událostmi
Zaprvé, jak už jsme řekli, nesmíme se soustřeďovat na svou psychickou podmíněnost. Boží úmysl přijmout nás za syny je odvěký. Naše hříchy a hříchy našich rodičů neomezují Boží plány. Můžeme skutečně přijmout zjevené pravdy o lásce nebeského Otce bez ohledu na události, které nás v životě mohly poškodit. Není pravda, že Bůh nebyl s námi, když jsme byli vystaveni těžkostem. Bůh je přítomen v našich rodinách, v naší práci, v naší osobní historii, v naší všednosti. Nemusíme čekat na sterilní podmínky, abychom se s ním mohli setkat. Skutečnost vtělení znamená, že Ježíš je Emanuel, je Bohem s námi v naší ubohosti. A kdekoliv se nacházíme, jakákoliv jsou naše zranění, on je bere na svá ramena a vede nás k nebeskému Otci. Jde o to, abychom věřili v Boží blízkost rovněž v kontextu našich nejbanálnějších každodenních situací. Setkání s Bohem nemůže být omezeno na chvíle modlitby při současné představě, že celý zbytek našeho času je bezbožný.

Bůh nás stále obklopuje a čeká, že se k němu budeme často utíkat svou láskou a modlitbou. Setrvávání v Boží přítomnosti navíc umožňuje uchovat si patřičný odstup od nepříjemných událostí a vzpomínek.

Nepříjemné osoby a události nás formují
Za druhé, musíme si uvědomit, že všechny události, které se nám přihodí, jsou závislé na Boží vůli. Bůh používá jako nástroj k našemu utváření lidi, jejich vztah k nám, jejich přejícnost i zlobu, jejich nahodilá slova i uvědomělé činy. To neznamená, že nenesou vinu za své zlé skutky, ale že Bůh dokáže vykonané zlo obrátit k dobrému. Hřích pronásledovatelů se stává příležitostí k chvále mučedníků. Známá je úvaha sv. Bernarda z Clairvaux, který napsal, že kdyby nějaký opat zjistil, že v jeho komunitě není žádný člověk, který by byl pro komunitu břemenem, má se co nejrychleji vydat na cestu do jiných opatství, najít tam takového obtížného bratra a přivést ho do své komunity. Přítomnost takových obtížných lidí ve společenství vytváří nutnost opřít se o Boha, o jeho nadpřirozenou lásku. Totéž se týká rodinných společenství. Nepříjemné události prožívané v rodině mohou být chápány také jako nutná pomoc na cestě k Bohu.

Nemůžeme tedy stále hledat viníky vlastní duchovní nezralosti. Události, které zaměstnávají naši psychiku, mají formační význam, vedou nás do otcovského srdce pod podmínkou, že na ně budeme takto pohlížet a budeme setrvávat v důvěrné lásce k Bohu. Není nám znám náš životní cíl; ten poznáme definitivně až v okamžiku smrti. Proto nemá cenu znepokojovat se tím, že v našem životě byly těžkosti, které způsobily to či ono zbrždění na cestě. Jisté je pouze setrvávání v dětské důvěře, spoléhající na to, že jsme v dobrých rukou, v rukou Božích. "Nestarejte se příliš... přece váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete" (Mt 6, 31-32).

Naše minulost je v rukou Božích
Za třetí, jestliže jsou naše nynější události v režii pečujícího Boha, totéž musíme říci o naší minulosti, i když jsme na ni tehdy nedokázali takto pohlížet. Vzpomínky na minulost je třeba také odevzdat do rukou Božích. Musíme se vzdát také připomínání si vlastních nebo cizích hříchů. Nemá smysl paralyzovat svůj duchovní život vzpomínáním na minulost, na hříchy dávno odpuštěné, na dávno utržená zranění. Takové vzpomínky nás vytrhávají z reálného světa a přenášejí nás do světa nereálných snění. Bůh se nás dotýká v pravdě a ne na rovině fikce. I kdyby zranění utržená od našich blízkých byla kdysi pravdivá, dnes už jsou nereálná. Otec Wifrid Stinissen OCD říká: "Psychoanalýza, která směřuje k tomu, abychom si uvědomili své traumatické zkušenosti, nemá přednost před působením Ducha svatého, který koná mnohem rychleji a hlouběji... Můžeme prosit Ducha svatého, aby osvítil naši minulost, aby nás srovnal s těmi událostmi, které jsme ještě nepřijali celým srdcem." Duch svatý nám umožňuje nahlédnout, že Bůh byl přítomen v naší minulosti. I když nás rodiče nechtěli, nerozuměli nám, Bůh byl přítomen, pomáhal nám, ačkoliv jsme o tom nevěděli. Bůh, který je Pánem historie, nezmění minulé události, ale nechá nás v nich spatřit přítomnou ruku Boží. Vzpomínky na minulost už nebudou úporným zpřítomňováním si smutných událostí, ale chválou milosrdných znamení Boží dobroty.

Život v přítomnosti
Za čtvrté, život s Bohem je možný jen v konkrétní aktuální chvíli. Tak jako se všudypřítomný Bůh zjevuje v malinké hostii, tak se zpřítomňuje v malém přítomném okamžiku. Stinissen říká: "Často žijeme minulostí a budoucností zároveň, což v nás působí vnitřní rozervanost a únavu. Neodevzdali jsme svou minulost s jejími hříchy a vnitřními zraněními. Vláčíme ji za sebou jak těžké břemeno. Nemáme odvahu odevzdat Bohu ani naši budoucnost. Bojíme se, že Bůh zneužije naši důvěru." A Bůh nás zatím očekává zde a nyní. Kdybychom se nesoustředili na vzdálené události, ale na blízkého Boha, můžeme se mu v důvěře poddat. Velkou pomocí v získání takové důvěry je blízká osoba, někdo, kdo nás podrží za ruku a upevní v nás naději, že můžeme Bohu důvěřovat.

Jakým způsobem se rodí duchovní otcovství?
Ne každý fyzický otec, a zrovna tak ne každý kněz se stává duchovním otcem. Duchovní otec, to je někdo, kdo asistuje při zrození duchovního života v jiných lidech. Není původcem tohoto života, ale svým duchovním bohatstvím, svou průzračností se stává jeho předavatelem. Odpověď na otázku, jak k tomu dojde, hledejme nejprve v poslání apoštolů. Jaké je jejich místo vzhledem k tajemství Otce a jeho věčného plánu s člověkem?

Apoštolové a jejich nástupci vydávají světu svědectví o zjeveném tajemství. Tak jako Kristus, i církev je zjevením a předáváním Boží lásky. Poslední vůle Krista, vyjádřená v řeči na rozloučenou během Poslední večeře, je to, aby učedníci svým životem vydali svědectví lásce. Bratrská láska je jakoby řídícím činitelem církve, stejně jako Eucharistie. Apoštolové jsou svědky tohoto tajemství, protože na nich spočinulo zalíbení Boha. Jsou nepatrní, mají své vady, ale byli Bohem vybráni, aby svědčili o tajemství, aby ukazovali Boží otcovství.

Kristus dávající se církvi sděluje cosi z obrazu Otce a zároveň Ducha svatého, který skrytým, jakoby mateřským způsobem plodí svatost v církvi. Kristus je obrazem Otce, od něhož je odvozeno veškeré otcovství na zemi. Apoštolové se v něm účastní viditelným způsobem. Naopak posvěcující působení Ducha svatého je skryté. Nejplnější výraz nachází v Mariině tiché víře a připravenosti k oběti.

Kněz, který v církvi zastává funkci hlavy, je znamením otcovství pocházejícího od nebeského Otce. Toto otcovství může však existovat jen v kontextu mateřství církve. V lůně církve, Panny a Matky, Duch svatý počíná děti Boží. Zkušenost Marie, která stojí pod křížem ve víře v nepochopitelné tajemství, vyprošuje milost a stává se svědkem vylití vody a krve symbolizující největší dar Boží lásky, je pro církev zkušeností centrální. Ale ve zvěstování této skutečnosti světu není Maria první. Maria vede v církvi skrytý život a apoštolové hlásají veřejně světu. Hlásají ne sami sebe, ale tajemství, které obdrželi, které je přerůstá. Přivádějí ke skutečnosti, vůči níž jsou nepatrní.

Kněz má viditelné poslání: je na svícnu, vede ke Kristu, symbolizuje otcovský rozměr Boha zjevený v Kristu. Zároveň je si vědom, že to, co je v církvi nejkrásnější a nejdůležitější, se děje v mateřském lůně církve, ve skrytosti, v tajnosti, tam, kde kněz může bolestně chybět, tak jako chyběli apoštolové při ukřižování. Duchovní otcovství, které vyprovází k nebeskému Otci, dává moc vytrvat v lásce a umožňuje zapomenout a odpustit utržené rány, se rozvíjí v tiché, nadějeplné vytrvalosti spolu s Marií, tváří v tvář tajemství, které nás přesahuje.

Zeszyty formacji duchovej 9/1999, Salvator, Kraków. Z polštiny přeložila Eva Fuchsová.

Předmanželská zdrženlivost

Eva Fuchsová

Láska je bezpochyby jeden z největších Božích darů, na kterých můžeme mít účast. Není však láska jako láska. Sami cítíme, že ve výroku apoštola Jana "Bůh je láska" má toto slovo úplně jiný význam, než když je použito v reklamě na auto. Někde mezi tímto nejduchovnějším a nejmateriálnějším pojmem lásky se pohybuje láska člověka k člověku, protože člověk není jenom tělo ani jenom duch, ale jednota duše i těla.

Co to vůbec je láska?
Pokusme se prozkoumat různé projevy toho, čemu říkáme láska, a hierarchicky je seřadit. Tak zaprvé je tu už zmiňovaná láska k autům, cigaretám, hezkým a pohodlným věcem. Trochu tady váháme, jestli si takové požitkářství zaslouží toto vznešené označení - ale dejme tomu. Našemu vztahu k věcem, které nám zpříjemňují život, říkáme láska proto, že nám přináší blaženost. Sice omezenou, chvilkovou a materiální, ale přeci jenom blaženost.

Trochu vyšší mínění můžeme mít o lásce k věcem, které nepřinášejí tak přímý užitek - jedná se o hudbu, jiné umění, přírodu. Tyto hodnoty jakoby rezonují v lidském nitru, protože odrážejí krásu a dobrotu Stvořitele a zprostředkovávají jakýsi vyšší, duchovnější zážitek blaženosti. V obojím případě se však dá říct, že nižší věci, než jsme sami, využíváme ke své blaženosti.

Kvalitativní zlom v lásce začíná tam, kde je opětována. Materiální věci a stvoření nižší než člověk jsou pouze pasivními příjemci náklonnosti, kterou nemohou adekvátně opětovat. U lásky člověka k člověku se setkáváme s dalším znakem lásky, a to je vzájemný vztah, vzájemné obohacování. Někdy je těžké říct, zda nás víc těší to, že od druhého lásku bereme, nebo že mu ji dáváme. Mohlo by se zdát, že čím více dáváme a čím méně od druhého vyžadujeme, tím je naše láska čistější. Je to pravda, pokud se pod záminkou nezištnosti neskrývá egoismus, pohrdání druhým, velikášství nebo pokrytectví. Podle množství poskytnutých darů, pomoci, rad atd. se nedá měřit velikost lásky. Ideální vztah mezi lidmi je takový, kde jsou si strany víceméně rovny, kde oba dávají a oba vděčně přijímají. I když každý vkládá do vztahu něco úplně jiného, mělo by to na obou stranách vycházet a ústit do vyrovnaného, duchovního vztahu.

Proč říkáme duchovního, když je člověk jednota duše a těla, jak už bylo řečeno? Ne proto, že bychom chtěli tělesnost diskriminovat nebo ji dokonce označit za ďáblův nástroj. Spíše proto, že podle záměru Stvořitele tělo má být podřízeno duchu, tedy rozumu a svobodné vůli. Láska může a má být vyjádřena i tělesně, ale vždy úměrně svému druhu a míře - tak jak velí rozum pod vládou Boží, a ne pod tlakem neovládané vášně.

A pak je tu ještě jeden kvalitativní zlom v lásce; jeho výhradním původcem je Bůh. Zde se už nejedná o vyrovnaný, adekvátně opětovaný vztah. Nevýslovně blažený Bůh se sklání ke svému nepatrnému stvoření ne proto, aby zvětšilo jeho blaženost (tak jako to děláme my, když se svou "láskou" skláníme k autům a cigaretám), ale aby mu naopak dal svoji blaženost. To je skutečná nezištnost, nepochopitelná vlastnost Boží, která nemá jiný důvod než Boží dobrotu. Ta teprve si zaslouží v plném a jedinečném významu označení Láska. Někdo by mohl namítnout, že i člověk má v sobě tuto sílu sklánět se nezištně k slabším, dětem, starým lidem, nemocným, ubohým, jednoduše proto, aby jim pomohl. Ale v této pomoci je buď kus pudovosti (i zvířecí matka se stará o své mládě, smečka chrání slabší jedince), nebo kus oné božské Lásky. Tuto Lásku může totiž člověk nejen okoušet sám na sobě, ale dokonce se stát její součástí, participovat na ní. Může touto láskou milovat všechny lidi, veškeré stvoření, prostě všechno, co miluje Bůh. Zde má zdroj dokonce láska k nepřátelům - to je k těm, kteří se staví nepřátelsky k Bohu a k nám. Ježíš nám nepřikazuje, abychom milovali ty, které ve skutečnosti nenávidíme (nebo abychom se tak alespoň tvářili), ale abychom skutečně milovali ty, kteří nám to nevracejí, kteří s námi odmítají budovat ten vyrovnaný přirozený stav vzájemné náklonnosti.

"Podpřirozená úroveň" lidské lásky
Kam máme tedy zařadit lásku mezi mužem a ženou? Může zůstat na úrovni tělesného požitku. Takovému vztahu se zdráháme říkat láska. Je to spíš konzum, buď jednostranný nebo oboustranný. Sem patří nejen pouliční "obchod s láskou", ale také flirt bez vážnějších úmyslů, a dokonce i některé manželské vztahy. Láska mezi mužem a ženou na této úrovni je ne-přirozená, protože nerespektuje tělesně-duchovní přirozenost člověka, snižuje ho na pouhou hmotu. Navíc nešetří důstojnost partnera, snižuje ho na pouhý zdroj vlastních požitků a vůbec se neohlíží na jeho potřeby.

Tělesné splynutí jako výraz definitivního odevzdání
Na přirozené úrovni znamená láska mezi mužem a ženou vzájemné darování sama sebe po tělesné i duševní stránce. Toto postupné obdarovávání se až k nejvyššímu daru - daru sebe sama - má svůj pořádek. Duch by měl vždy předcházet tělo, z důvodu, o kterém už jsme mluvili. Bůh totiž stvořil člověka tak, aby duch vládl tělesnosti. Teprve když dojde k sblížení duší v určitém stupni, je přiměřené ho vyjádřit i tělesnou blízkostí - nikdy ne naopak. Jestliže první náklonnost je doprovázena letmými dotyky, trvalý vztah polibkem, sexuální spojení je vyhrazeno manželství. Není možné přistoupit k tomuto aktu dřív, z toho prostého důvodu, že pro něj není ještě v duši člověka připraveno místo. To je definitivně vytvořeno až manželským slibem. Teprve když se rozumně a svobodně rozhodnu, že druhému chci patřit cele a navždy, když se můj partner rozhodne k témuž, pak teprve vztah dostoupil svého vrcholu, kterému odpovídá v tělesné oblasti sexuální spojení. Takové plné a definitivní odevzdání člověka člověku znamená také otevřenost k přijetí nového života, touhu sdílet tuto dosaženou plnost lidství s někým dalším, s dítětem. Jestliže k sexuálnímu spojení dochází dříve než k uzavření manželství, rozhodně to není proto, že vztah dosáhl takové plnosti v oblasti ducha, že se takto zcela adekvátně projevil v tělesné oblasti. Takový tělesný styk nemůže být výrazem vzájemného oddání na život a na smrt, protože to ještě nenastalo. Je to nezodpovědný výraz neukázněné tělesnosti, tedy snížení lásky na zdroj požitků bez zakotvení v duchu, ať připadá partnerské dvojici sebeduchovnější.

"Poznat se před svatbou"
Často se argumentuje tím, že lidé, než vstoupí do manželství, by se měli vzájemně poznat - jestli jim to "bude klapat". To je jistě pravda, ale mělo by jít v první řadě o poznání duševní a duchovní: sem patří důvěra, ochota si porozumět a pomáhat, zříci se něčeho ve prospěch milované osoby, ale také názorová spřízněnost, životní styl, humor. To všechno jsou věci, v kterých by mladí lidé opravdu měli mít jasno dřív, než se vezmou. O tom, jestli je jeden ochoten přizpůsobit se druhému a brát vážně jeho názory, může také svědčit jeho ochota k sexuální zdrženlivosti. Naopak soulad v sexu rozhodně nezaručuje šťastné manželství. Pro ty, kdo manželství berou jako povolání a ne pouze jako formální právní akt, je předmanželská zdrženlivost jakýmsi "noviciátem", přípravou na slib lásky, úcty a věrnosti.

Jestliže si někteří myslí, že manželství, na které se připravují, je už jejich, a tudíž jim patří i všechny způsoby naplnění jejich lásky, včetně tělesné, připomíná to příběh o dědici paláce plného vzácných pokladů. Dědic věděl, že jednou mu bude celý palác patřit, a tak si semtam nějaký vzácný předmět oknem odnesl. Když ho konečně zdědil a plný dychtivého očekávání vešel dovnitř, zjistil, že je vykradený...

Nejde tedy o to, že církev stále puritánsky zakazuje něco, co už je dávno "normální". Církev bude vždy zakazovat předmanželský styk, protože jí jde o obnovení a zachování Božího řádu v člověku. Jde o to, aby tělesnost reagovala na ducha, a ne naopak.

Stejně jako dobrá modlitba a půst, ani předmanželská zdrženlivost není nic samozřejmého a lehkého a vyžaduje nemalé úsilí. Proto musí mít i jakýsi prvek intimity, jako každý dobrý skutek, aby nesklouzla k určitému druhu okázalosti až farizejství. Toto nebezpečí hrozí při veřejném deklarování předmanželské zdrženlivosti snoubenců v různých zemích při návštěvách Svatého otce. Na druhé straně stojí argument, že jestli se veřejně dělá reklama nemravnosti, tak i taková veřejná propagace čistoty je důležitá.

Důsledky nezdrženlivosti
Druhotné, ale možná ještě důležitější jsou důsledky, které z takového neukázněného užívání tělesnosti plynou. Partnerská dvojice má dvě možnosti - buď nějakým způsobem zamezit případnému početí, což je samo o sobě mravně pochybné (ale o tom až někdy jindy), nebo mu nechat volný průběh, což je zase v nestabilním vztahu velké riziko pro všechny tři zúčastněné strany. K dítěti nutně patří trvalé vzájemné oddání se rodičů, protože dítě je plodem dosažené plnosti lidství - nejen v tělesné, ale především v duševní oblasti. Ne sice plnosti ve smyslu dokonalosti, ale ve smyslu dokonaného spojení obou částí člověka: "Bůh stvořil člověka..., jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1, 27). V prostředí tohoto trvalého spojení muže a ženy má dítě také vyrůstat - to je pro vyvíjejícího se člověka jediný zdravý "živný roztok". Pokud má dítě přijít do nezpečetěného, nezralého vztahu, je to křivda především na něm.

Pokud je jeden z partnerů nevěřící, situace se ztěžuje, protože argumenty o Božím plánu s člověkem jsou bezpředmětné. Nějakou váhu by mohlo mít alespoň poukázání na možné důsledky takového rozhodnutí. Nicméně společné řešení tohoto problému může být prubířským kamenem a ukazatelem celého budoucího vztahu. Tělesné odevzdání musí být vzájemné, vyjadřující vůli obou stran. Pokud s ním jeden z partnerů z jakýchkoliv důvodů nesouhlasí, byť by byly pro druhou stranu nepochopitelné, nemůže odevzdání nastat. Jestliže nevěřící strana není schopna akceptovat vůli druhého, není ochotna se přizpůsobit, takže dokonce hrozí rozchodem, není na újmu se s ní opravdu rozejít, i když je to těžké. Dá se předpokládat, že takovýmto autoritativním způsobem by chtěla v budoucnu řešit všechny vážné spory, což rozhodně není dobrý základ manželského soužití.

Josefské manželství
Existuje však ještě jedno zvláštní povolání k manželství, jehož vzorem je vztah svatého Josefa a Panny Marie. O jejich vnitřním vztahu můžeme jen spekulovat, ale zřejmě nemůžeme předpokládat, že zde chybělo splynutí duší, jehož výrazem by bylo tělesné spojení. Jestli šlo o skutečné manželství, nemohlo tam chybět úplné vzájemné oddání. Přesto se neprojevilo tělesně. Šlo totiž o naprosto jedinečný vztah, zvláštní nejen vzhledem k přirozenému manželství, ale i v rámci nadpřirozeného řádu. Nejen duší, ale i "tělem" vztahu Marie a Josefa byl samotný Bůh. To se projevilo i v Dítěti, které tomuto svazku bylo svěřeno. Ať byla jejich vzájemná láska, úcta, oddanost a věrnost jakkoliv velká, "plodem" a středem jejich lásky byl Boží Syn. Na něj mysleli, starali se o něj, učili a vychovávali ho, zkrátka k němu se upínala jejich spojená pozornost a péče. Není vyloučeno, že Bůh i nadále povolává některé manžele k podobnému vztahu, v němž chce být on sám duší i tělem i plodem i středem vzájemné lásky manželů. Církev je však velmi opatrná ve schvalování a přijímání takových závazků. Právem se totiž obává, že častěji než Boží povolání vyjadřují něco nezdravého v osobnosti jednoho nebo obou manželů nebo v jejich vztahu. Církev raději vidí zdravé, fungující manželství, zachovávající svůj cíl ve vzájemném odevzdání duše i těla a plození dětí, než "zbožné" sterilní vztahy. V každém případě tato záležitost však zůstává záležitostí Božího povolání a ne lidského rozhodnutí.

Co říci na závěr? Že stále platí Augustinovo: "Miluj a dělej, co chceš". Neplatí to ale o každém vztahu, kterému lidstvo říká "láska". Pravá láska se nemůže protivit Lásce, původci lásky. A zde platí jasně: "Kdo mě miluje, zachovává má přikázání."

Pád a návrat

David Pancza

"Kristus se stal člověkem a zločince a smilníky povolal k pokání. Kaj se, duše, už se otevřely dveře do království a před tebou se ho zmocňují kající farizeové, celníci a nevěstky."
(Ondřej Krétský)

Často si mylně namlouváme, že hřích, to jsou pouze konkrétní špatné skutky. Když žijeme slušně a nekonáme nic zlého, máme pocit, že je vše v pořádku. Z pohledu práva to možná obstojí, ale z pohledu našeho vnitřního života ne. Za stav hříchu, za naši vnitřní smrt, musíme považovat už to, když žijeme nezávisle na Bohu, nestavíme svůj život na něm a sebenaplnění hledáme jinde než v něm.

Pokání
Návrat k Bohu je velmi jednoduchý. Stačí k němu vzhlédnout a oslovit ho. "Pověz Bohu: zhřešil jsem. Co je na tom těžkého?" (Jan Zlatoústý).

Jedinou "těžkostí" je, že Bůh je Pravda, nedá se s ním dohodnout na jiném výkladu skutečností, ani obcházet nepříjemné události. To, co se stalo a bylo to špatné, je potřeba čestně nazvat pravým jménem. "Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti, a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem." (Žalm 32, 5). Není možné klamat, Bůh vidí do srdce člověka a nelze před ním nic předstírat a hrát. "Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý." (1 Jan 1, 8-9). Právě upřímnost a pravdivost obnovuje náš vztah s Bohem.

Nejde přitom o to, abychom hříchů formálně litovali, je potřebné se od nich formálně oddělit ve svém srdci. Člověk musí sám před sebou a před Bohem uznat, že jeho špatné skutky byly špatné. "Běda duši, která si nepřeje utíkat od všech hříchů" (abba Izaiáš). Je potřeba nechtít dále pokračovat v hříchu. "Pokání spočívá v rozhodnutí, že se toho hříchu už nedopustíme" (abba Pimen). To je důležitý prvek ve svátosti smíření. "Zpověď je pro ty, kteří zhřešili, ne pro ty, kteří hřeší" (Řehoř Naziánský).

Strach z neodpuštění
Jednou z věcí, která brání člověku vrátit se k Bohu, je strach, že ho Bůh nepřijme, protože jeho hřích je příliš veliký na to, aby mohl být "jen tak" odpuštěn. "Hříšná duše, která nezná Pána, se bojí smrti a myslí si, že jí Pán neodpustí hříchy. Ale to je proto, že duše nezná Pána ani to, jak velmi nás miluje. Kdyby to lidé poznali, nikdo by nezoufal, neboť Pán nejenom že odpouští, ale také se velmi raduje z obrácení hříšníka. I kdyby přišla smrt, pevně věř, že když budeš jen prosit, dostaneš odpuštění." (Silván Athoský).

Strach z neodpuštění má jasný původ: "Kam utečeš? Není pro tebe pokání, odpuštění nezískáš" - to je ďábelská myšlenka a jejím cílem je uvrhnout člověka do zoufalství. Bázeň od Boha naopak říká: "Neboj se! Vstaň a jdi k Bohu!" Nemáme důvod k malomyslnosti a nesmíme se jí poddávat. "Jestliže upadáš do malomyslnosti, zrazuješ sám sebe" (abba Izaiáš). Strach z neodpuštění nemá logiku, protože je-li Bůh Bohem, "nemůže existovat hřích, který by zvítězil nad jeho milosrdenstvím" (Theofan Zatvornik).

Bůh hledá člověka
Bůh má větší zájem na obnovení vztahu s námi než my. "Ani milenec netouží po své milence tolik, jako touží Bůh po tom, aby se duše kála" (Níl asketa). Člověk sám je pro Boha důležitější než jeho skutky, Bůh touží více po nás než po účtování, podobně jako milosrdný otec, jehož syn odešel z domu, toužil po jeho návratu a nedbal promrhaného majetku.

Bůh je první, kdo nám vychází vstříc. Dříve nežli člověk jen pomyslí na pokání, Bůh už dělá všechno proto, aby člověku pomohl. "Byla jsi ponořena do propasti zloby a vztáhla jsi své ruce, Marie, k milosrdnému Bohu. A Bůh, který hledal všemožně tvé obrácení, podal ti laskavě svou božskou ruku jako Petrovi" (kánon sv. Marie Egyptské). Bůh není lhostejný k osudu nikoho z nás. Nejsme to my, kdo se opět musíme nějak "vetřít" do jeho přízně, ale je to Bůh, který nás doslova prosí, abychom se s ním smířili (2 Kor 5, 21). Náš návrat může začít proto smělou modlitbou: "Ty jsi dobrý pastýř, hledej mě jako beránka, nepřehlédni mě zbloudilého. Já jsem tě opustil, ty mě neopusť! Vyjdi mě hledat, zaveď mě na své pastviny a připočti mě k ovcím svého vyvoleného stáda." (Ondřej Krétský). Naše pokání je pouze odpovědí na Boží volání. "Milovníku člověka, ty chceš, aby všichni byli spaseni, zavolej mě a potom mě přijmi v pokání" (Ondřej Krétský).

Podobně jako nečekal milosrdný otec v podobenství, až jeho zbloudilý syn přijde k němu, ale sám mu běžel vstříc, tak Bůh jde vstříc nám. "Přestože jsem zhřešil, Spasiteli, vím, že miluješ člověka, trestáš ho s láskou a vroucně se smilováváš. Voláš toho, kdo zabloudil, a když vidíš jeho slzy, utíkáš k němu jako otec." (Ondřej Krétský)

Jistota odpuštění
O jistotě odpuštění nám vykládá příběh z egyptské pouště. Jeden voják se ptal abba Mia, zda Bůh přijal jeho pokání. Když mu stařec mnohé věci vysvětlil, řekl: "Řekni mi můj milý, když se ti potrhá plášť, vyhodíš ho?" On odpověděl: "Ne, spravím ho a znovu ho nosím." Stařec mu řekl: "Když máš takovou starost o svůj plášť, nebude Bůh mít stejnou starost o svá stvoření?"

Jediné, co je důležité, je upřímná lítost. Ta dokáže napravit jakýkoliv odpad. "Když se obviníš a před Bohem odsoudíš za hříchy, které cítíš, bude ti odpuštěno" (Mojses Optinský). Totiž "Boží milosrdenství je takové, že ihned přijme člověka, který se obrátí od svých hříchů k němu, a jím spáchaná provinění přikrývá zapomenutím." (abba Izaiáš)

Odpuštěno nám nemůže být pouze v tom případě, že nestojíme o odpuštění. "Neexistuje neodpustitelný hřích, kromě toho, který nebyl vyznán" (Izák Syrský). Problémem není ani tak samotný pád, jako naše setrvávání v něm. "Nebudeme odsouzeni za to, že jsme zhřešili, ale za to, že jsme nečinili pokání" (Nektarios Antonopoulos). Naopak, pokání nás úplně zbavuje strachu z našich hříchů. "Co zmůže hřích tam, kde je pokání?" (abba Eliáš). Svatost bývá charakterizována ne jako bezchybnost, ale jako rychlost v pokání.

K pomoci lidskému pokání máme v církvi svátost smíření. Naše nahlas vyslovené vyznání před knězem je pro rozkolísanou mysl oporou, abychom se dokázali rozhodně postavit na stranu pravdy. Nejsme-li schopni upřímně litovat, můžeme tento dar dostat právě zde. Modlitba kněze a jeho slova o odpuštění jsou znamením, že Bůh nám opravdu odpustil. Smíření s Bohem se pro nás stává takto ve svátosti hmatatelným. "Odpuštění hříchů skrze kněze není pouhým prohlášením, ale skutečným odpuštěním a vymazáním hříchů" (Jan Zlatoústý).

Viny, které nám byly odpuštěny ve zpovědi, vymazal Bůh z našeho účtu a "nevzpomíná na ně". "Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu" (Iz 43, 25). Proto nesmíme ani my zpochybňovat Boží odpuštění a úzkostlivě se vracet k tomu, co bylo. Velmi povrchní a chybné je takové chápání generální zpovědi, kdy člověk při jisté příležitosti (maturita apod.) pouze znovu opakuje vyznání svých předešlých hříchů, jakoby "pro jistotu". Smyslupnost generální zpovědi spočívá v tom, že při přelomech v duchovním růstu (možná zcela nezávislých na přelomových událostech ve studiu) se nám otevřou oči pro věci, které jsme dosud neviděli, anebo se prohloubí naše chápání života, a my vyznáme to, co jsme doposud ještě vůbec nevyznali nebo co jsme pro svou slepotu nevyznali dostatečně jasně.

Hanba
Člověku je samozřejmě nepříjemné vidět svá selhání v plné nahotě, stydí se stát před někým, kdo o něm ví všechno špatné. To je občas důvod, proč se vyhýbáme návratu. Zde je však potřeba si uvědomit, že Bůh nemá v žádném případě úmysl nás ponižovat, zasypávat nás výčitkami nebo se nám mstít. Hovoří-li s námi o hříchu, není to kvůli jeho uražené ješitnosti, ale jedině pro naše dobro. Nehovoří o našich pádech jako policista či soudce, ale jako lékař. "Pán nás miluje a pokojně, bez ponižování nás přijme, tak jako otec v evangeliu neponížil ztraceného syna, ale přikázal dát mu nový oděv, drahocenný prsten na ruku a obuv na nohy, přikázal zabít vykrmené tele a radovat se, a nic mu nevyčítal. Takto pokojně a trpělivě musíme i my napravovat svého bratra, abychom měli v duši svátek z jeho návratu" (Silván Athoský).

Je hloupé, když se stydíme vrátit se. "Když jdeš hřešit, tehdy se máš stydět, a ne při vyznání" (Kosmas Etolos). "Když ses nestyděl hřešit, nestyď se to vyznat" (Theofan Zatvornik). Malou hanbou při zpovědi se zbavujeme mnohem větší hanby svého provinění. "Odhal svou ránu lékaři. Pouze skrze hanbu se můžeš od hanby osvobodit." (Jan Klimakos). Člověk se sice stydí přiznat si hřích, ale je to rozhodně o mnoho menší hanba, než tvrdohlavě a donekonečna setrvávat ve svém zbloudění. Otcové pouště o tom říkají: "Padne-li někdo, je to lidské. Zůstává-li v hříchu, to není lidské, ale ďábelské". V pokorném vyznání hříchů se dokonce projevuje naše skutečná velikost. "Člověka, který zhřešil a kaje se, si vážím více než člověka, který nezhřešil a nekaje se" (abba Pimen).

Opakovaný hřích
Je velmi těžké uvěřit Božímu milosrdenství, jestliže příliš často hřešíme, možná dokonce stále stejným způsobem. Zdá se, že vše má své meze, a že už i Boha to v jisté chvíli musí přestat bavit. Zapomínáme na to, že jestliže Boží Syn nám přikázal odpouštět sedmasedmdesátkrát denně, pak on sám za námi nebude ani trochu zaostávat. "Nikdo by neměl ztrácet naději ve spásu. Zhřešil jsi? Kaj se! Zhřešil jsi tisíckrát? Kaj se tisíckrát! Ďábel nemá silnější zbraň než zoufalství, proto mu nezpůsobuje potěšení ani tak to, že hřešíme, jako když upadáme do zoufalství" (Jan Zlatoústý). Můžeme upadnout mnohokrát, ale vždy budeme mít pouze jediné východisko, vždy bude Bůh mít pouze jeden zájem: abychom vstali. Jeden bratr se zeptal abba Sisoje: "Co mám udělat? Upadl jsem." Abba odpověděl: "Vstaň!" Bratr pokračoval: "Vstal jsem a opět jsem upadl." - "Opět vstaň." - "Dokdy mám padat a vstávat?" - "Do konce života."

Stařec Ambróz z Optinské poustevny na krátké příhodě logicky ukazuje, že kdyby Bůh po překročení určité hranice už nebyl ochotný odpouštět, popřel by sám sebe. Byl jeden člověk, který celý život padal a vstával. Když zemřel, Zlý řekl: "Je můj." Bůh mu odpověděl: "Kál se, je můj". Zlý bojoval dále: "Kál se, ale opět zhřešil." Tehdy Bůh zvolal: "Jestliže ty jsi ho stále přijímal po tom, když se vyznal, ale padl, jak ho já nemám přijmout, když zhřešil, ale opět se ke mně obrátil s pokáním? Zapomínáš snad, že ty jsi zlý a já jsem dobrý?"

Časté pády mohou být i dobrým znamením. Padáme, protože jsme pokoušeni, a pokoušeni jsme proto, že jsme na dobré cestě. "Světští lidé nepadají tolik jako my a nemají výčitky. Jednou totiž upadli strašným pádem, už nemohou povstat a nemají kam dále padat. Ďábel nemusí nijak bojovat s těmi, kteří leží na tváři a nikdy nevstávají" (neznámý abba).

Strach z neschopnosti se obrátit
S předešlým problémem souvisí obava, že nedokážeme zanechat hříchu, ze kterého se vyznáváme. Mnozí si řeknou, že nemá význam se zpovídat, protože se stejně nedokáží změnit, nebo se nedokáží zříci požitku, který v nějakém hříchu nalézají. Není to neoprávněná obava, hluboké obrácení není opravdu v lidské moci. Je chybou, chápeme-li vyznání hříchů pouze jako svůj slib Bohu, že něco už vícekrát neuděláme. K Bohu přicházíme právě proto, že něco takového slíbit není v naší moci, naše vyznání je zároveň prosbou o pomoc. Základním předpokladem k tomu, abychom se mohli rozhodnout pro nový život, je proto víra v Boží vítězství nad hříchem skrze život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. "Samotný pocit neschopnosti zachránit se je v pořádku, ale beznaděj je potřeba vymazat z křesťanského slovníku. Vždyť máme Pána, Zachránce, který se stará o naši spásu a všestranně nás k tomu připravuje a posilňuje" (Theofan Zatvornik). "Mojžíšova ruka nechť nás ubezpečí, že Bůh může vybělit a očistit malomocný život. A nezoufej nad sebou, duše, jsi-li malomocná" (Ondřej Krétský).

Vina
To, co je na vyznání těžké, není samotné konstatování určité chyby, ale vědomí vlastní zodpovědnosti za ni, vědomí, že chyba se stala z našeho rozhodnutí a že se nemáme na co vymluvit. Člověk se nedokáže smířit se svou nedokonalostí. Člověk snáší lehčeji nespravedlivé utrpení než utrpení z pocitu viny, který se příčí našim nejhlubším tužbám žít smysluplně a užitečně. Pokus zatajit vinu, překroutit události, udělat ze sebe oběť vlastní slabosti nebo nepříznivých okolností, či dokonce ospravedlňovat svůj hřích jako zvláštní Boží vůli pro danou situaci může sice oklamat veřejné mínění a ospravedlnit nás v očích lidí, ale v sobě a před Bohem tak pokoj nenajdeme. "Přestaň se ospravedlňovat a najdeš pokoj" (abba Pimen). "Nestyď se, ale řekni: Tato rána je moje, Otče, moje je toto poranění. Způsobila ho moje nerozvážnost a nic jiného" (Jan Klimakos).

Jiným nesmyslným pokusem, jak smazat svou vinu, je hodit ji na jiného člověka. Je to velké pokušení, protože jsme všichni hříšní a v problému má většinou každý svůj díl viny. Pohled na vinu jiných nás však odvrací od naší viny, která je tou ranou, kterou je potřeba léčit.

K odpuštění musíme předložit svou, ne cizí vinu. Proto otcové shodně radí: "Každý se má starat o své duševní neduhy, každý má oplakávat své hříchy, bez obviňování bližního" (abba Izaiáš). "Nehledej příčinu hříchu na nikom jiném, považuj sebe za příčinu hříchu" (Izák Syrský). Našich vlastních hříchů je tolik, že nám ani nezbude čas sledovat ty cizí. "Jestliže tvé vlastní hříchy upoutají celou tvou pozornost, odpoutáš se tím od sledování hříchů bližního" (abba Izaiáš). Neodsuzování je znamením toho, že začínáme vidět to, co je pro nás důležité. Jeden bratr se ptal abba Stratilata: "Proč soudím bratra?", abba odpověděl: "Protože jsi nepoznal sám sebe. Kdo vidí sebe, nevidí nedostatky bratra."

Jediný způsob, jak se zbavit viny, je přiznat si ji a přijmout odpuštění.

Spravedlnost
Člověk v sobě nosí přirozenou touhu po vlastní spravedlnosti. Běžná představa o spravedlnosti je ta, že budeme bezúhonní a nebudeme Bohu nic dlužni. To je však nemožné. "Můžeme se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn" (Iz 43, 26). Úsilí líbit se Bohu je potřebné, ale ať děláme cokoliv, vždy budeme vůči Bohu dlužníky. "Důkazem toho, že jsme byli osvobozeni od našich pádů, je neutuchající vědomí naší zadluženosti" (Jan Klimakos). To je fakt, se kterým se musíme smířit. "Kdyby Bůh hleděl na zásluhy, nikdo by nevstoupil do Božího království" (Maxim Vyznavač). Naštěstí není bezúhonnost jedinou formou spravedlnosti. Existuje spravedlnost darovaná, smazání viny odpuštěním. Tu dostáváme zadarmo jako odpověď na naše přiznání si vlastní nespravedlnosti. Jelikož denně hřešíme, "je spravedlnost ustavičným obviňováním sebe" (abba Pimen) a přijímáním odpuštění.

Nemůžeme nehřešit, ale když v důvěře odevzdáváme své hříchy Bohu, on má moc je v konečném důsledku přeměnit na požehnání a učinit nás spravedlivými i podle ovoce života. Darovaná spravedlnost není tedy právnickým zakrytím viny. "Milost nezakrývá hřích, ale osvobozuje od něj" (Řehoř Naziánský).

Dva rozměry viny
Vina člověka má dva rozměry. Prvním je vina vůči někomu, neboli narušení, zranění vztahu. Ta se nedá smazat žádnou nápravou škody, ale pouze lítostí a odpuštěním, vzájemným "objetím" viníka a poškozeného. Odpuštění tu není právním úkonem, ale obnovením a uzdravením vztahů. Hříšník může hromadit dobré skutky na vyvážení svých přestupků, ale odpuštění nezíská, jakmile se bude vyhýbat setkání s Bohem nebo bližním a uzdravujícímu sebepokoření se před ním.

Druhým rozměrem je zodpovědnost viníka za škodu způsobenou hříchem. Je potřeba, aby viník škodu nahradil a pokažené napravil. To však není často možné v plné míře a někdy, zejména v nemateriální rovině, to není možné vůbec. Proto člověk potřebuje i odpuštění ve smyslu zbavení odpovědnosti za škodu.

Vzhledem k tomu, že Bůh je spravedlivý, neuděluje lacinou amnestii, kterou by kryl zločince, protože tím by se stal spolupachatelem. Bůh však odpouští, a to tak, že on sám bere na sebe odpovědnost za škodu. Boží Syn umírá na kříži a vstává z mrtvých, aby z nás sňal naše viny. V tomto smyslu říkáme, že díky Kristovu kříži dostáváme odpuštění.

Abychom se vyhnuli nesprávným interpretacím Kristovy oběti, je potřeba si ujasnit, kdo je hříchem poškozen. Není to Bůh. Kdybychom totiž mohli hříchem Boha o něco připravit, nebyl by Bohem. Bůh je poškozen "pouze" v druhotném významu: tím, že jsou poškozeni ti, které on miluje. Hřích škodí hříšníkovi samotnému a všem, vůči kterým je namířen. V konečném důsledku škodí celému stvořenému světu.

Kristus umírá proto, aby osvobodil a uzdravil člověka a aby přinesl pořádek do světa. To je to, co leží Bohu na srdci, v tomto smyslu Kristus upokojuje "Boží hněv", neboli nesouhlas Boží vůle se skutečností, že člověk nežije v té nádherné plnosti připravené pro něho. Přebírá odpovědnost za náš hřích tak, že křížem, smrtí a zmrtvýchvstáním nám otvírá cestu, abychom se dostali z místa, kam nás hřích shodil a odkud sami neumíme vyjít. Když ospravedlňuje hříšníka, nabízí zároveň svými ranami cestu k uzdravení obětem jeho hříchu. Vstupuje do zla a utrpení, aby mu dal smysl a učinil ho nástrojem požehnání.

Můžeme říci, že Bůh dává postiženým právo, aby nápravu žádali od něho namísto od skutečného viníka, kterému bylo odpuštěno. Ježíš staví svůj kříž mezi nás a poškozené, aby nás už nikdo nemohl obviňovat (Řím 3, 21-27). Všichni jsme totiž viníky i poškozenými zároveň. Odpuštění můžeme přijmout jen tehdy, když sami odpustíme všem. Když odpustíme, jsme jím zváni, abychom vložili všechna svá trápení do jeho rukou a svá zraněná srdce do ohně jeho lásky.

Zadostiučinění
Odpuštění vin neznamená zbavení člověka veškeré zodpovědnosti. Právě naopak, hříšník, který přijal spásu, je pozván, aby sám, dobrovolně a z lásky, v moci Boží, pracoval na překonávání zla ve světě, bez ohledu na to, nakolik ho způsobil on nebo někdo jiný. Přijímá podíl na kněžství Kristově, zakrývá hříchy světa a sjednocen s Kristem v modlitbě a oběti zahlazuje jejich následky. To je důležitý rozměr poslání nás křesťanů, zvláště těch, kteří jsou povoláni k mnišskému životu.

ze slovenštiny přeložila Zuzana Bachnová

Literatura
Tomáš Špidlík: Ruská idea; Spiritualita křesťanského východu
Andrej Krétsky: Veľký kajúci kánon, Malý kajúci kánon
Š. Pružinský: Pravoslávna duchovnosť; Výroky pouštních otců
Theofan Zatvornik: Nastavlenia v duchovnej žizni; Veľkí starci optinskej pustovne
Sofronij Sacharov: Starec Siluan
Vladimir Lossky: Dogmatická teologie
Jan Damašský: O pravé víře
Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou

Jak se naučím žádat o odpuštění?

Jiří Kašný

Jednou, když jsem začínal učit, jsem se dostal do takovéto situace: ke konci hodiny mě student přerušil a zeptal se, jestli to, co jsem právě vysvětlil, bylo správně. Možná jsem byl unavený, ale bez velkého přemýšlení jsem zopakoval, co jsem řekl předtím. Zároveň jsem začal tušit, že se mýlím, ale byl konec hodiny a studenti byli v tu ránu na odchodu. Po hodině se stačilo podívat do Kodexu a bylo mi jasné: to, co jsem vysvětlil a ještě jednou zopakoval jako odpověď na studentovu otázku, bylo nejen nepřesně, ale špatně.

V poledne jsem u oběda bavil zkušenější kolegy svým problémem: co dělat, když se učitel zmýlí před celou třídou? Dostal jsem nejrůznější moudré odpovědi. Jedna odpověď byl spíše povzdech - kdyby se tak člověk mohl vždycky dokonale připravit, aby se nemýlil a nemusel se před studenty omlouvat. Jiná odpověď - stejně rychle jako se člověk zmýlí, má se pohotově omluvit. Od jednoho staršího bělovlasého kolegy jsem dostal tuto radu: Učitel má věc nějak diplomaticky zahrát, ale omlouvat se nemá, protože by tím podrýval autoritu nejen svou, ale všech vyučujících.

Omluvit se, nebo ne?
Do příští přednášky jsem měl pár dní na přemýšlení. Protože učím církevní právo, šel jsem do knihovny a začal hledat, jak je to s přiznáním chyby a s omluvou. Snad by se někde dalo najít pravidlo - kondenzovaná moudrost lidského společenství - které řekne, jak se v takové situaci zachovat. V Reguli svatého Augustina jsem se dočetl následující rady a vysvětlení. Jestliže bratr zraní svého bratra, ať se mu omluví co nejdřív. Je snadnější se domluvit s lidmi, kteří se rychle rozčílí, ale stejně rychle se omluví, než s lidmi, kteří se nerozhněvají tak rychle, ale také jsou velmi váhaví k omluvě. Ten, kdo není ochoten žádat o odpuštění, nehodí se do společenství. Když ale představený zraní svého podřízeného, i kdyby byl přesvědčen, že jednal tvrdě a špatně, nemá se mu omlouvat. Podrýval by tím autoritu. V takovém případě má představený požádat Boha o odpuštění a k podřízenému má být napříště laskavější. Uvědomil jsem si, že tato velmi stará regule, která se podílela na vytváření evropské kultury a je stále ještě její součástí, dnes ztrácí na přesvědčivosti a lidé ji opouštějí.

Hledal jsem odpověď nejen v knihách, ale také u žijících lidí. Rodiče dospívajících dětí mínili, že jedním z klíčových momentů výchovy dětí k odpuštění byla situace, kdy se oni sami měli omluvit za své jednání vůči dětem. Docela vážně mi řekli: "Výchova dítěte a zvlášť dospívajícího člověka, kterému se jeho rodiče nikdy neomluvili, zůstane neúplná." Podobnou odpověď jsem dostal i od rektora semináře, kde jsem učil: "Formace bohoslovce, který zažil křivdu ze strany představeného, a ten se neomluvil, zůstane pravděpodobně neúplná, kulhavá. Takový bohoslovec bude v budoucnu mnohem obtížněji přiznávat svoje chyby sám sobě i druhým." Rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší a stejně tak kněží v semináři pro bohoslovce, a tak jsem namítal rektorovi, že se možná najde v semináři bohoslovec, který nikdy nezažil žádnou křivdu. Jak se takový bohoslovec naučí přiznat vlastní chybu? Rektor se smál a odpověděl otázkou: "Naše škola je velmi dobrá, ale opravdu si myslíš, že by se za pět let studia a formace nenašla pro bohoslovce žádná příležitost?"

Dvojí pojetí církve
Stejně jako jsou někteří rodiče, učitelé a představení přesvědčeni, že by přiznáním své chyby podrývali autoritu, stejně tak jsou jiní přesvědčeni, že takovým pravdivým jednáním autoritu posílí, a navíc že tato zkušenost je pro výchovu dětí a mladých lidí nezbytná. Zřejmě se tu setkávají dvě mentality. Jedna odpovídá stupňovité společnosti, ve které se odpovědnost jednoho vůči druhému projevuje různým způsobem podle toho, na kterých stupních nebo ve kterých pozicích se lidé nacházejí. Během křesťanských dějin se hierarchické chápání církve odrazilo ve zdůrazňování nerovnosti mezi křesťany. Gratian na univerzitě v Boloni kolem roku 1140 učil, že církev je společnost těch, kteří vedou - to jsou duchovní -, a těch, kteří jsou vedeni - laici. Teologové a církevní právníci rozpracovávali toto chápání církve jako stupňovité společnosti a toto byla standardní pozice až do poloviny 20. století. V takové stupňovité společnosti je umění přiznat chybu a omluvit se spíše záležitostí zachování pořádku mezi lidmi v různých pozicích než záležitostí vztahu jedné osoby k druhé.

Druhá mentalita je nová a stará zároveň. Jejím východiskem je lidská a křesťanská důstojnost každého jednotlivého člověka. Diskutovalo se o ní na 2. vatikánském koncilu. Biskupové tam potvrdili hierarchický princip církve, ale zároveň vyhlásili rovnost všech křesťanů: "Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla." Jednotlivci tedy mají různá místa a různá poslání mezi druhými, ale každý má stejnou důstojnost. A proto z úcty k druhému člověku a nejen pro zachování spravedlnosti a pořádku je třeba umět přiznat chybu a požádat o odpuštění.

Naučit se žádat o odpuštění je velmi důležité pro život každého člověka, protože společnost, kde by nebylo třeba porozumění, omluvy a odpuštění, je utopie. Proto na přednáškách diskutujeme se studenty o různých cestách jak požádat o odpuštění. Evropská mentalita, která sahá k svatému Benediktovi a k Augustinovi se dnes mění. Jsem učitelem a tak kladu sám sobě otázku a úkol: Jak naučit sebe i druhé jedné ze základních dovedností - přiznat chybu a požádat o odpuštění? Záleží mi na tom také proto, že upřímně požádat o odpuštění je většinou začátkem nových radostných vztahů.

Bůh vysvobozuje

Antonín Krasucki

Pohled Starého zákona:
Biblické pojetí svobody se formuje na pozadí skutečnosti věznění či otroctví. Mluví-li Bible o svobodě, vždy předpokládá předchozí stav zajetí či uvěznění. Svoboda představuje stav, kdy je člověk zbaven otroctví, aby mohl vést radostný a spokojený život, který předtím nebyl možný.

V dějinách Izraele rozlišujeme dvojí typ otroctví - nezaviněné a zaviněné. Z obojího Bůh vysvobozuje.

1. Nezaviněné otroctví v Egyptě
Izraelský národ přebýval velice dlouho v Egyptě a vedl svobodný život a jako cizí lid také privilegovaný život. Období svobody se zakončilo, když se vlády ujal nový král. Faraonův strach ze záhuby vlastního národa a nenávist způsobily, že Izraelci byli stále více pronásledováni a stále více trpěli. Když již nemohli vydržet ostré pronásledování, připomněli si Toho, kdo jediný jim mohl pomoci: Boha - Hospodina.

Volání lidu k Bohu o osvobození bylo prvním krokem ke svobodě.

Ex 2, 23-25:
Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.

Bůh se zde zjevuje jako ten, kdo vidí otroctví člověka, kdo se k Izraelcům "přiznal". Člověkovo nezaviněné otroctví není Bohu lhostejné. Hospodin je Bohem blízkým.

Ne že by Bůh dosud nevěděl, že by zapomněl, ale dosud mlčel, vyčkával. Snad proto, aby Izraelcům Egypt náležitě zošklivil, aby nepodlehli jeho svodům, snad dával Egyptu čas k pokání, snad pro obojí, snad z jiných důvodů. To je věc Boží. U Boha má všechno svůj čas; ten se neshoduje vždy s naší představou, naším chtěním, s naším odhadem. Avšak Hospodin ví o svém lidu, zná jeho situaci, je s ním a zasahuje. Proto volá Mojžíše:

Ex 3, 7-10:
Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."

A tak v letech kolem 1250-1230 př. Kr. dochází k odchodu Izraele z egyptské země. Tečkou za otroctvím je přechod Rudého moře (Ex 14, 13-30). Tato událost znamenala novou éru v životě izraelského národa. Pán je převedl přes poušť do země Kanaánské, kterou jim dal do užívání. Hospodin vysvobodil Izraele z egyptského otroctví, aby mu od této chvíle mohl sloužit jako jeho lid smlouvy:

Ex 19, 3nn:
Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: "Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země."

Zaručil se, že zachová jejich politickou nezávislost a hospodářskou prosperitu, pokud se budou vyhýbat modloslužbě a zachovávat jeho zákony:

Dt 28, 1-14
Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha... ...Neuchýlíš se napravo ani nalevo od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji, tím, že bys chodil za jinými bohy a sloužil jim.

To znamenalo, že svoboda Izraele nebude závislá na jeho vlastním úsilí, ať už v politické či vojenské oblasti, ale na kvalitě jeho poslušnosti k Bohu.

Svoboda Izraele byla nadpřirozeným požehnáním, milostivým darem Hospodina lidu smlouvy. Šlo o nezasloužený a bez Hospodina nedosažitelný stav, zachovávaný pouze jeho neustálou přízní.

Podle pohledu Starého zákona svoboda znamená na jedné straně vysvobození od sil, které by člověku mohly bránit v radostné službě Stvořiteli. Na druhé straně, pozitivně vyjádřeno, představuje radost ze života s Bohem podle jeho smlouvy, tam, kde se on sám chce zjevit a požehnat. Svoboda je cestou z otroctví silám, jež stojí v opozici vůči Hospodinu, k naplnění Božího nároku na lidský život. Svoboda není něčím, čeho bychom mohli sami dosáhnout, jedná se o dar milosti, který by člověk bez Božího činu vůbec neměl.

Svoboda neznamená nezávislost na Hospodinu. Člověk svou dokonalou svobodu nachází právě ve službě Bohu. Smí se těšit z vysvobození od svázanosti stvořeným jen skrze připoutání ke svému Stvořiteli. Osvobozuje jej tím, že jej přivádí k sobě.

2. Zaviněné otroctví
Národ žil v dostatku a blahobytu a časem odstupoval od víry v jednoho Boha a uchyloval se k víře, kterou přijímal od původních obyvatel. Pohroužil se do otroctví vlastních hříchů, stal se národem duchovně i organizačně slabým. Tím na sebe přivolával nájezdy okolních národů a nakonec babylonských vládců v r. 587 př. Kr. Hlavní město a chrám byly zničeny, lid odveden do zajetí. Byl to trest za špatné činy, za hříchy národa. Tomuto zajetí byli Židé sami vinni.

2Kron 36, 11-16:
Sidkijášovi bylo jedenadvacet let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě jedenáct let. Dopouštěl se toho, co je zlé v očích Hospodina, jeho Boha. Nepokořil se před prorokem Jeremiášem a před výrokem Hospodinovým. Dokonce se vzbouřil proti králi Nebúkadnesarovi, který jej zavázal při Bohu přísahou, byl tvrdošíjný a troufalého srdce a nenavrátil se k Hospodinu, Bohu Izraele. Rovněž i všichni kněžští předáci a lid se mnohokráte zpronevěřili, jednali podle kdejakých ohavností pronárodů a poskvrnili Hospodinův dům, který si oddělil jako svatý v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, k nim nepřetržitě posílal své posly, protože měl soucit se svým lidem i se svým příbytkem. Oni však Boží posly zesměšňovali, pohrdali jeho slovy a jeho proroky prohlašovali za podvodníky, takže Hospodinovo rozhořčení dolehlo na jeho lid a nebyl, kdo by ho zhojil.

2Kron 36, 17-20:
Přivedl na ně kaldejského krále, jenž mečem vyvraždil ve svatyni jejich mladé muže, neměl soucit s mladými muži ani s pannami, ani se starci a kmety; Bůh mu je všechny vydal do rukou. Také všechny předměty Hospodinova domu, velké i malé, poklady Hospodinova domu a poklady královy a jeho velmožů, to vše odvezl do Babylona. Dům Boží spálili, jeruzalémské hradby strhli, všechny jeho paláce vypálili a všechno vzácné zařízení bylo zničeno. Pozůstatek lidu, jenž unikl meči, přestěhoval do Babylona. Stali se otroky, sloužili jemu a jeho synům až do doby, kdy se kralování ujali Peršané.

V této těžké situaci vyhnání a služby v cizím státu se Židé vzpamatovávají, obracejí se k Bohu a znovu prosí o osvobození. Začínají chápat, že otroctví a hřích jdou ruku v ruce a začínají pociťovat potřebu vysvobození z hříchů.

Pláč 5, 1-5:
Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu! Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům. Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy. Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit. Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.

Neh 9, 35n:
Ve svém království, přes tvoji mnohou dobrotu, kterou jsi jim prokazoval, v širé a žírné zemi, kterou jsi jim dal, nesloužili tobě a neodvrátili se od svých zlých skutků. Proto jsme dnes otroky.

Zkušenost vyvedení z Egypta umožnila konkrétní představu o vysvobození jako o novém exodu:

sr. Jer 31,31-34:
Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: Poznávejte Hospodina! Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.

Vysvobození z babylonského zajetí je stejně nezasloužené jako vysvobození z Egypta. V druhém vysvobození se Boží milosrdentví projevuje ještě zřetelněji, protože vyhnanství bylo trestem za hříchy lidu.

Pohled Nového Zákona
Myšlenka svobody se plně rozvinula v Evangeliích a Pavlových dopisech, kde hřích, satan, Zákon a smrt vystupují jako nepřátelé člověka, od nichž Bůh vysvobozuje skrze Krista.

Jan 3, 16-17:
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Kristova veřejná služba byla službou vysvobození. Zahájil ji tak, že sám sebe prohlásil za naplnění Iz 61, 1: "pomazal mne, abych... vyhlásil zajatcům svobodu."

(srov. Lk 4, 16nn): Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.

Ježíš ignoroval touhu zelotů, aby se národ vymanil z římské nadvlády. Vyhlašoval, že přišel vysvobodit Izraelce z otroctví hříchu a služby satanovi:

Mt 1, 20n:
Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů."

Jan 8, 34-36:
"Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni."

Apoštol Pavel zdůrazňuje myšlenku, že Kristus vysvobozuje věřící, zde a nyní, od destruktivních vlivů, v jejichž zajetí zatím byli:

Řím 6, 18-23:
A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti...Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Kol 1, 13:
On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.

Gal 4, 8:
Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou.

Gal 2, 3-4:
Ale ani Titus, který tam byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen, aby se dal obřezat, jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.

Tato svoboda, ve všech svých aspektech, je darem Kristovým. On skrze smrt vyvedl svůj lid ze zajetí:

Kor 6, 20:
Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Nynější svobodu od Zákona, hříchu, a smrti uděluje věřícím Duch svatý, který je s Kristem spojuje pomocí víry:

Řím 8, 2:
Nyní však není žádného odsuzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.

2Kor 3, 17:
Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.

Vysvobození s sebou nese i přijetí za syny a dcery:

Gal 4, 5:
Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Lidskou odpovědí na Boží dar svobody a vlastně i prostředkem, kterým jej přijímá, je dobrovolné přijetí služby Bohu:

Řím 6, 17-22:
Jako jste se dříve propůjčovali k službně nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. .. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.

Křesťanská svoboda neznamená nezodpovědnost či nevázanost. Křesťanská svoboda je svobodou k lásce a službě Bohu i lidem. Pokud by měla pouze omlouvat nelaskavou nevázanost nebo nezodpovědnou bezohlednost, znamenalo by to její zneužití:

1Kor 8, 9-12:
Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé. Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám. Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby - bratr, pro kterého Kristus zemřel! Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu.

Gal 5, 13:
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

1Petr 2, 16:
Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.

Papiovo svědectví o Matoušově evangeliu

Pavel Jartym

Pro laického čtenáře není vždy jednoduché vyznat se ve spleti odborných argumentů a teorií a nezřídka i protichůdných názorů, když se chce dozvědět něco o okolnostech vzniku novozákonních evangelií. Často se přístup moderního bádání dostává do rozporu se starocírkevním svědectvím.

Podívejme se z tohoto pohledu na Matoušovo evangelium. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že bylo původně napsáno hebrejsky nebo aramejsky, avšak většina biblistů se domnívá, že vzniklo v řečtině. Tento většinový konsensus je, jak se zdá, v rozporu s nejstarším svědectvím, jež se nám o Matoušovi dochovalo.

Církevní historik Eusebius z Cesareje (asi r. 260-340) cituje ve svých Církevních dějinách (3.39.16) maloasijského biskupa Papia z Hierapole (asi r. 75-150): "Matouš sestavil výroky (ta logia) v hebrejském jazyce (hebraidi dialektó) a každý je překládal, jak byl schopen." Smysl tohoto svědectví však není tak jednoznačný, jak se na první pohled zdá.

Problematickým výrazem je podstatné jméno logia (množné číslo od logion = výrok). Může znamenat Ježíšovy řeči či výroky, ale může také zahrnovat Ježíšovy skutky, tedy celé evangelium. Je pravděpodobné, že právě tento druhý význam měl Papias na mysli.

Klíčovým obratem je hebraidi dialektó ("v hebrejském / aramejském jazyce"). Jak již bylo zmíněno, většina exegetů o semitském originále pochybuje, protože tomu podle nich odporuje dobrý řecký styl evangelia. Navíc se dnes většina odborníků kloní k názoru, že Matoušovo evangelium bylo sestaveno na základě Markova evangelia a tzv. pramene Q (sbírky Ježíšových výroků).

Byla vyslovena hypotéza, že hebraidi dialektó neznamená "v hebrejském/aramejském jazyce", nýbrž "hebrejským slohem či způsobem". Slovo dialektos tento výklad připouští; v řeckém použití znamenalo "rozprava, vyjádření, způsob výrazu". "Hebrejskou řečí" je podle jistého autora míněn hebrejský způsob znázorňování Ježíšova mesiášství.

Vidíme tedy, že předpoklad původně hebrejského či aramejského Matoušova evangelia není nezbytný, nehledě na možné nepřesnosti v Papiově svědectví. Avšak nejstarší křesťanští vykladači by s touto teorií rozhodně nesouhlasili. Irenej z Lyonu (2. stol. po Kr.) ve svém spise Proti bludným naukám (Adversus haereses; 3.1.1.) tvrdí: "Matouš vydal u Hebreů v jejich mateřštině evangelium, když Petr a Pavel hlásali evangelium v Římě a zakládali církve". A Origenes z Alexandrie (183-254) prohlašuje: "Podle tradice v Boží církvi pod nebem byly přijaty bez odporu jedině čtyři evangelia. Dozvěděl jsem se, že evangelium Matouše, dřívějšího celníka a potom apoštola Ježíše Krista, bylo napsáno první a že je napsal pro věřící ze židovství hebrejskými písmeny [grammasin Hebraikois]".

Často se uvádí pro nepravděpodobnost sepsání evangelia v hebrejštině, že hebrejština v Palestině v 1. stol. po Kr. byla mrtvým jazykem, který znali jen učitelé Zákona. To však není zcela přesné. Palestina byla bezpochyby trojjazyčnou oblastí, pomineme-li latinský jazyk: Ježíšovou mateřštinou byla aramejština, ale uměl i řecky a hebrejsky. Stanislav Segert, jeden z předních semitologů, k tomu poznamenává: t "Příslušníci jiných současných židovských skupin patrně též mluvili běžnou aramejštinou, avšak pro náboženské účely dávali přednost posvátnému jazyku hebrejskému. Farizeové koncem druhého století křesťanského letopočtu sestavili soubor náboženských předpisů, zvaný Mišna, v hebrejštině, kterou patrně též používali pro právní jednání a různé úkony náboženské. Saduceové, soustředění kolem jeruzalémského chrámu, udržovali jeho starobylou řeč. A esejci, jak už bylo uvedeno, psali a četli své závazné řády a spisy pro bohoslužbu a náboženské vzdělávání v hebrejštině."

Shrneme-li to, zůstáváme stále na půdě dohadů a hypotéz, i když někteří kazatelé mluví o vzniku a datování kanonických evangelií s takovou jistotou, jako by to bylo téměř jasné. Starocírkevní tradice nás vede k určité zdrženlivosti a opatrnosti vůči moderním poznatkům. Měli bychom jí pozorně naslouchat a dále rozvíjet.

Použitá literatura:
Miloslav Hájek, Evangelium podle Matouše, Kalich, Praha 1995.
ThDr. Ladislav Tichý, Úvod do Nového zákona, MCM, Olomouc 1992.

Můj otec a ochránce

Nikdy mne nepřitahovaly jisté pobožnosti, jimž se někteří oddávají, zvláště ženy, jež jsou plny nevímjakých obřadů, které se jim tak líbí; já je nikdy nemohla snést. Nakonec se ukázalo, že byly nicotné a zaváněly pověrou.

Já si naopak zvolila za svého přímluvce a patrona slavného sv. Josefa a svěřila jsem se mu s nadšením. Tento můj otec a ochránce mi pomohl v nesnázi, do které jsem se dostala, a v mnoha jiných, daleko těžších, v nichž šlo o mou čest a o spásu mé duše.

Viděla jsem jasně, že jeho pomoc byla vždy větší, než jsem mohla doufat. Nevzpomínám si, že bych ho někdy prosila o nějakou milost, aniž bych ji hned dostala. A je to úchvatné vzpomínat na velkou přízeň, kterou mě Pán zahrnul, a na nebezpečí pro duši i tělo, z něhož mne vysvobodil na přímluvu tohoto požehnaného světce. Jiným světcům, zdá se, Bůh dovolil, aby nám přispívali v té či oné potřebě, zatímco já zakusila, že přímluva sv. Josefa se vztahuje na všechny. Tím nám Pán dává pochopit, že jako mu byl na zemi poddán, kde mu jako pěstoun mohl rozkazovat, tak i nyní v nebi udělá vše, oč ho požádá. To zakusily i různé jiné osoby, které se mu na mou radu svěřily.

Mnoho jiných se stalo jeho ctiteli nedávno, protože zakusily tuto pravdu. Pečovala jsem o to, aby se jeho svátek slavil s co největší slávou. Je sice pravda, že jsem do toho vkládala víc marnivosti než ducha, neboť jsem chtěla, aby se vše konalo s vybranou svědomitostí, ale úmysl byl dobrý. Ostatně právě to byla moje zhouba, že sotva mi Pán udělil nějakou milost podniknout něco dobrého, zamíchala jsem do toho mnoho nedokonalostí a chyb. Bůh mi odpusť, že jsem pro špatné věci, vybrané způsoby a marnivost vyplýtvala tolik úsilí a píle.

Sama jsem mnohokrát zakusila, jak veliká je přízeň sv. Josefa, a proto bych chtěla, aby se o tom všichni přesvědčili a byli jeho ctiteli. Nepoznala jsem člověka, který by ho opravdu ctil a prokazoval mu nějakou službu, aniž by rostl ve ctnosti. On totiž nesmírně pomáhá tomu, kdo se mu svěřuje. Už po několik let ho vždy prosím na jeho svátek o nějakou milost a vždycky jsem vyslyšena. A jestliže má prosba není zcela správná, on ji zaměří k mému většímu dobru.

Kdo nemá učitele, který by ho naučil, jak se má modlit , zvol si za vůdce tohoto slavného světce a nezmýlí se.

Sv. Terezie od Ježíše: Život. VI, 6-8

Modlitba papeže bl. Jana XXIII. k svatému Josefovi

Svatý Josefe, vyvolený Bohem k tomu, abys byl na této zemi ochráncem Ježíše a nejčistším snoubencem Panny Marie, ty jsi prožil svůj život v dokonalém plnění povinností a prací svých rukou jsi živil svatou rodinu v Nazaretě: ochraňuj milostivě nás, kteří se k tobě s důvěrou obracíme. Ty znáš naše touhy, naše starosti a naše naděje: k tobě se utíkáme, protože víme, že v tobě najdeme toho, kdo nás ochraňuje. Také ty jsi zakoušel zkoušky, námahu a únavu; ale tvůj duch, naplněn nejhlubším pokojem, jásal radostí pro důvěrný vztah s Božím Synem, tobě svěřeným, a s Marií, jeho nejsladší Matkou. Pomáhej nám, abychom pochopili, že nejsme sami ve své práci, abychom uměli odhalit Ježíše vedle nás, přijali ho s otevřeností a střežili ho s věrností tak, jak jsi činil ty. Vypros nám, aby v naší rodině všechno bylo posvěceno v lásce, v trpělivosti, ve spravedlnosti a v úsilí o dobro. Amen.