Obsah

Milý Prokope,

díky za Tvůj prázdninový lístek. Tvé přání, abych Ti napsal něco o modlitbě, mě potěšilo. Ale i zaskočilo. Obávám se, že toho nebudu mocen (víš, jak mi psaní jde ztuha) – asi se začnu poohlížet po nějaké vhodné knize. Tvou první otázku bych Ti však mohl, ba měl zodpovědět.

Jaká je moje nejoblíbenější modlitba? Přiznám se, že úplně na začátku mě tahle otázka rozladila. Nejoblíbenější modlitba. Nemám rád otázky typu nejoblíbenější jídlo, nejoblíbenější román, nejoblíbenější “jánevímco”. Připadají mi zbytečné a nezodpověditelné. Ale s modlitbou je to jinak. Uvědomil jsem si, že v tomto případě odpověď i její hledání mají smysl. A že jsou vlastně strašně důležité. Takže díky za tu otázku!

Nemysli si, že jsem odpověď měl po ruce hned. Chvíli mi to trvalo. (Hanba mi!) Zvláště proto, že za odpovědí “co” ihned musí následovat “proč”. Nesejde na tom, zda pro svoji oblibu černé barvy, pizzy s olivami a Umberta Eca mám důvody racionální, iracionální či vůbec žádné. Ale v případě modlitby to hledané “co” a “proč” vyrůstá z toho nejvnitřnějšího a nejpodstatnějšího jádra mé bytosti, formuluje můj vztah k Bohu, odkrývá hlubiny mého srdce...

Moje odpověď Tě asi zaskočí. Nejdřív jsem zvažoval breviář, ale pak jsem usoudil, že by to mělo být něco “lapidárnějšího”. Žalmy? Ale které z nich? Kající? Ty mám moc rád, ale třeba na neděli se vůbec nehodí. Ne, musím na to jít odjinud. Salve Regina? Anděl Páně? Růženec? Ne! Ne! Ne! Nedokážu něčemu z toho dát přednost! – Nebudu Tě víc napínat, nakonec jsem na to přišel. Je to tak prosté, ano, je to lapidární. Je to Otčenáš!

Představuji si, jak se asi teď tváříš. Jako kdybych si ve vyhlášené restauraci objednal chléb. Otčenáš? Je něco obyčejnějšího, všednějšího? Tahle nejomílanější, tak často bezmyšlenkovitě odříkávaná, drmolená modlitba? Ano, ta! Tahle modlitba, tenhle “chléb vezdejší”. Skutečně je jako chléb. Tvoří základ naší modlitební potravy. Lze ji přikusovat k lecčemu, je součástí mnoha pokrmů, třeba toho zmíněného breviáře nebo růžence. Když se nám přejí nějaká delikatesa, vracíme se k chlebu. Když nemáme čas na pořádný oběd, zhltneme ve spěchu chléb. Když nás nenapadá, co uvařit, když nám chybí suroviny, jíme chléb. Neobjevil jsem vůbec nic nového, nic převratného. Jen jsem se, díky Tvé otázce, jiným, pozornějším pohledem podíval na svoji starou dobrou známou.

Vzpomínám si, jak jsem před nějakými třiceti lety zoufale hledal Boha. Věděl jsem, že buď mají pravdu mí přátelé věřící (a tolik jsem si přál, aby ji měli), anebo nic nemá smysl. Netušil jsem, co dělat, kde začít. Modlit jsem se neuměl, ale už tenkrát jsem znal slova Otčenáše. Jaká ironie! Naučil jsem se je kdysi na základní škole, abych se mohl vytahovat před spolužáky, že znám něco “exotického”. Jak se mi teď v nouzi hodila. Chodil jsem tenkrát pěšky přes most Barikádníků: liduprázdno, kolem mě svištěla burácející auta a já jsem do toho rámusu křičel, přímo řval slova Otčenáše. Někde tady se začala rodit moje víra.

Pak se mi ještě vybavuje jeden rozhovor s mým známým, charismatikem. Bavili jsme se o modlitbě jazyků a on vysvětloval, že se k ní utíká vždy, když už mu docházejí slova chvály, nebo když neví, o co prosit. Tehdy jsem si uvědomil, a také jsem mu to s náležitou hrdostí na svoji pokoru sdělil, že já se v takových chvílích “schovávám pod křídla” obyčejného Otčenáše. Otčenáš je pro mě, neschopného a nemohoucího, takový výtah, víš, ten, co jezdí bez zastávky, jak se mu docela trefně říká páternoster. Kdykoli potřebuji, naskočím.

Mnoho lidí se zaobírá otázkou, zda vůbec má smysl Boha o něco prosit; vždyť Bůh nejlíp ví, co potřebujeme. Důvodů, proč je prosebná modlitba oprávněná, je jistě více, ale Otčenáš je tím nejpádnějším argumentem. Sám Pán nás vyzývá, abychom prosili: “Vy se modlete takto: Otče náš, dej nám, odpusť nám, zbav nás...” A aby nám to opravdu došlo, dodává: “Proste a dostanete!”

Často se mi ale stává, že dřív než stihnu nějakou prosbu vyslovit, už ji zpochybňuji: Je vhodné o toto žádat? Je to skutečně to nejlepší řešení? Nebojím se, že bych snad svojí prosbou něco zkazil, ale už mi prostě nejde přes rty. Co dělat? – No, modlím se Otčenáš. Jak řekl kdosi moudrý, tuším že sv. Tomáš Akvinský, v Otčenáši je obsaženo všechno, co si máme přát a čeho se máme vyvarovat.

Mnozí namítají, že Otčenáš, jako každá “hotová” modlitba, svádí k bezduchému opakování. Toto nebezpečí tu samozřejmě vždy hrozí, jako u všeho naučeného. Jenže tahle modlitba má proti bezduchosti pojistku – samotného Ducha svatého! Je určitě lepší uvědomovat si při modlitbě, co říkám, ale když se stane, že “vypadnu”, že se nemůžu pořádně soustředit, není to zrovna v případě Otčenáše velké neštěstí. Tuhle modlitbu se totiž nikdy nemodlíš sám. Připojuješ se k hlasu celé církve v čele s Pánem Ježíšem. On sám ji předkládá Otci a my se k ní v Duchu svatém připojujeme už tím svým úmyslem pomodlit se. Z toho neplyne, že je úplně jedno, jestli se při Otčenáši zklidním a soustředím, nebo při něm koukám na televizi. Ale může se stát, že při koukání na televizi (zvlášť na zprávy) mě Duch svatý pohne, abych se pomodlil – třeba Otčenáš.

Ostatně modlitba vlastními slovy mi z hlediska zneužití či znehodnocení připadá daleko méně bezpečná. Může být upovídaná, neuspořádaná co do důležitosti proseb, bezbožná, opovážlivá, pyšná. Může sklouznout k vypočítávání požadavků a zapomenout na postoj “buď vůle tvá”; může se ztratit v džungli slov, zaposlouchat se sama do sebe a podlehnout sebechvále “jak krásně jsme to řekli”. V Otčenáši vždy nejprve prosíme o věci lepší, důležitější. Neklameme se, že budeme vyslyšeni pro množství vzletných slov, ale proto, že se připojujeme ke slovu Pána. Učíme se pokoře, vždyť i ve svých prosbách se necháme vést za ruku a nezastíráme si, že sami nic nezmůžeme.

Nechci zde však – abys mě špatně nepochopil – poměřovat hodnotu hotových modliteb a vlastních slov. Nemyslím si, že by se dalo jednoznačně říci, které jsou lepší a na základě toho jedny nahradit druhými. Každá má své místo, svůj čas. To, že Otčenáš je nejdokonalejší a nejbezpečnější modlitbou, neznamená, že už se nikdy nemám modlit nic jiného. Otčenáš by se rozhodně neměl stát mojí jedinou modlitbou, ale určitě by měl být jediným vzorem, školou každé mé modlitby.

Tohle je tedy moje nejmilejší modlitba, moje věrná průvodkyně na cestě Domů. Někdy spolu s ní křičím o pomoc, buším na zdánlivě zavřenou bránu nebes; jindy spolu zpíváme chvalozpěvy na našeho Pána. Jsou chvíle, kdy je tím jediným, co se dokáže vysoukat z mého úzkostí sevřeného hrdla; jindy tryská s jásotem a pomáhá mi vykřičet radost, kterou nejsem schopen odít do slov. Sdílím ji se zástupy bratří, a přitom je zamčená v mé komůrce a nikdo mi ji nemůže vzít. Je obyčejná, a je slavnostní; je tak prostá, a tak geniální; nevymyslel jsem si ji, ale je moje.

Co dodat? Drž se Pána a choď v jeho vůli.

Tvůj kmotr

Modlitba Páně – “Otče náš”

Modlitba “Otče náš” pochází od samotného Ježíše Krista, je to modlitba, kterou předal svým učedníkům. Proto je také označována jako “modlitba Páně”. V evangeliích jsou dochovány dvě verze Otčenáše, Matoušova (Mt 6, 9–13) a Lukášova (Lk 11, 2–4). Matoušova verze je delší, obsahuje sedm proseb, Lukáš zaznamenává proseb pět (neuvádí prosby Buď vůle tvá a Zbav nás od zlého). Úvodní Matoušovo oslovení Otče náš, jenž jsi na nebesích je u Lukáše zkráceno na pouhé Otče. Evangelisté se také rozcházejí v popisu souvislostí, za kterých je Otčenáš učedníkům předán. Pro Lukáše je Ježíšovou odpovědí na prosbu učedníků: Pane, nauč nás modlit se (Lk 11, 1). Matouš zapisuje Otčenáš jako součást Horského kázání: po kritice farizejské modlitby (A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci...; Mt 6, 5–8) uvádí Ježíš Otčenáš jako vzor pravé zbožnosti.

Od apoštolských dob je modlitba Páně hlavní modlitbou křesťanů a již v období rozvoje prvních křesťanských obcí se stává součástí křesťanské liturgie, modlitbou církve. První křesťané se Otčenáš modlili třikrát denně místo židovské modlitby osmnácti požehnání, dále při mši svaté, většinou v návaznosti na proměňování chleba a vína, a při udělování svátosti křtu. V době Řehoře Velikého (540–604) se Otčenáš stal přípravnou modlitbou před přijímáním, a toto místo má v mešní liturgii dodnes. Vliv na takové uspořádání obřadu přijímání mělo především učení církevních Otců (Tertulián, Cyprián), kteří ve slovech “chléb náš vezdejší...” spatřovali prosbu o eucharistický “chléb života”.

Od prvokřesťanských dob se při modlitbě i v liturgii používá delší, Matoušova verze Otčenáše, později rozšířená ještě o doxologii (chvalozpěv) Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Ta se vyskytuje v některých rukopisech Matoušova evangelia a v raně křesťanském spisu Didaché (1. stol.).

Úvodní slova Otčenáše nás uvádějí do přítomnosti Boha, našeho Otce, zvou nás k dětinné důvěře, ke klanění a velebení Boha. Po nich následuje sedmero proseb. První tři se více vztahují na Boha a zaměřují nás ke slávě Otce, poslední čtyři se týkají nás, našich potřeb, našeho života.

První skupina proseb nás přivádí k Bohu pro něho samého. Utvrzuje naši víru, upevňuje naději a očišťuje naši lásku, aby myslela především na toho, koho miluje. Tyto prosby již byly vyslyšeny v oběti Božího Syna, ale nyní se opakují v naději na jejich konečné naplnění, protože Bůh ještě není všechno ve všem.

V druhé skupině proseb prosíme za sebe, předkládáme v nich svá očekávání a odvoláváme se na Boží milosrdenství. Čtvrtá a pátá prosba se týkají našeho života jako takového, ať už jeho hmotného udržování, či jeho uzdravení z hříchu, poslední dvě se týkají našeho boje o vítězství Života.

Otčenáš je podstatnou částí velkých hodinek Denní modlitby církve (tj. ranních a večerních chval) a slavení iniciačních svátostí (svátostí uvedení do křesťanského života): křtu, biřmování a eucharistie. Předání modlitby Páně při křtu a biřmování symbolizuje znovuzrození pro božský život. V eucharistické liturgii nejlépe vysvítá charakter Otčenáše jako modlitby celé církve.

Otčenáš ve mši tvoří jakýsi svorník mezi eucharistickou modlitbou, na niž navazuje, a obřadem přijímání, který otvírá. Je výstižným shrnutím všech proseb, které postupně v eucharistické modlitbě zaznívají a zároveň vhodným uvedením do eucharistické hostiny. Modlitbě Páně předchází úvod (např. Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit:) a zakončuje ji embolismus (vsuvka), který rozvíjí poslední prosbu Otčenáše (Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír...) Lid jej uzavírá zvoláním (aklamací): Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Otčenáš je modlitbou křesťanského společenství shromážděného k obětní hostině, je modlitbou kněze i lidu a jeho slavnostní ráz je zdůrazněn zpěvem či hlasitou recitací a modlitbou vestoje. Po modlitbě Páně pak následuje pozdravení pokoje a další úkony připravující k vlastnímu přijímání.

Otčenáš je také součástí jiné významné křesťanské modlitby, růžence. Představuje v ní jakýsi základní kámen kristologicko-mariánské meditace, dává smysl a cíl každému růžencovému tajemství jakožto cestě k Otci, cestě, na níž nemůžeme zůstat osamoceni, bez pomoci a bez prostředků, neboť je to cesta Mariina a cesta celé církve.

Otčenáš a židovská modlitba

Evangelijní vyprávění o původu Otčenáše jako modlitby (od) Pána v nás většinou vzbuzuje představu, že jde o zcela novou, originální křesťanskou modlitbu. Otčenáš však nevzniká “z ničeho”, vyrůstá v určitém prostoru a čase, v konkrétním prostředí, a tím je prostředí židovské tradice a modlitby. Podrobná analýza modlitby Páně odhaluje, jak hluboce je zakořeněna v judaismu, ukazuje, že každá její prosba má analogii v židovské modlitbě. Izraelita Ježíš určitě důvěrně znal židovskou modlitbu a liturgii synagogy, a nepřišel toto vše zrušit, ale naplnit.

Inspirace modlitby Páně židovskou modlitbou se odhaluje již v samotné struktuře Otčenáše (uvažujeme-li delší verzi se závěrečnou doxologií). Ta má charakter ideální struktury židovské modlitby, jak ji známe např. z Písma: beracha (požehnání) na začátku, prosby a přímluvy uprostřed a shrnující beracha na konci. Takto je uspořádána např. Davidova modlitba, jak ji zaznamenává 1. kniha Kronik (1 Kron 29, 10–20).

Souvislost Otčenáše s židovskou modlitbou a liturgií pak vysvítá i při rozboru jednotlivých proseb.

Otče náš. Označení Boha jako otce je charakteristickým rysem židovské modlitby, nacházíme ho na mnoha místech Starého zákona (např. Dt 32, 6; Iz 63, 16). Dokládá ho i židovská liturgie: oslovení Otče náš se nachází např. v modlitbě osmnácti požehnání (amida neboli tefila), hojně se užívá v liturgii Nového roku (roš ha-šana) a Dne smíření (jom kipur).

Jenž jsi na nebesích. Tento výraz nalézáme např. v židovské ranní modlitbě: “Ty jsi Hospodin, náš Bůh, jenž je v nebi i na zemi.”

Posvěť se jméno tvé nám připomíná kadiš, jednu z nejstarších židovských modliteb, jíž se uzavíralo čtení a studium Tóry a později synagogální bohoslužba: “Buď vyvýšeno a posvěceno jeho veliké Jméno ve světě, který On stvořil podle své vůle.” Stejný výraz se objevuje také v jedné z modliteb osmnácti požehnání: “Budeme posvěcovat tvé jméno v tomto světě, jako ho posvěcují v nejvyšších nebesích”.

Přijď království tvé. Tato slova můžeme opět nalézt v modlitbě kadiš: “Kéž upevní svou vládu za vašeho života a za vašich dnů a za časů domu Izraele”.

Buď vůle tvá. Tato slova zaznívají v modlitbě před smrtí: “Vyznávám před tebou, Hospodine, Bože můj a Bože mých otců, že jak mé uzdravení, tak i má smrt jsou v tvých rukou. Buď vůle tvá mě uzdravit úplným uzdravením, avšak jestliže je má smrt tebou již pevně určena, přijmu ji v lásce z tvých rukou.” Srov. také 1 Mak 3, 59–60.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes připomíná prosbu obsaženou v modlitbě osmnácti požehnání: “Požehnej nám, Hospodine, Bože náš, úrodu tohoto roku a všechny druhy jeho sklizně k našemu dobru. Dej požehnání nad povrchem země a nasyť nás svou dobrotou.”

A odpusť nám naše viny. Stejnou prosbu formuluje opět modlitba osmnácti požehnání: “Odpusť nám, Otče náš, neboť jsme zhřešili”.

Jako i my odpouštíme našim viníkům se objevuje v liturgii svátku jom kipur a v rabínské tradici: “Jestliže ty odpustíš bližnímu, Jediný odpustí tobě”. Srov. také Sir 28, 2.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého připomíná opět modlitbu osmnácti požehnání: “Pohleď na naše zkormoucení a ochraňuj nás. Vysvoboď nás brzy, náš Králi, pro svou slávu, neboť ty jsi vysvoboditel a mocný”. V Talmudu pak můžeme číst: “Nezanechávej mě moci hříchu, ani moci viny, ani moci pokušení, ani moci hanby.” (TB, Ber. 60b)

Hledání souvislostí Otčenáše a židovské modlitby nemá za cíl snižovat hodnotu a význam modlitby Páně. Studium jejích kořenů by nám naopak mělo pomoci hlouběji pochopit a docenit bohatství, které je v ní uloženo. Síla Otčenáše nespočívá tolik v původnosti proseb a požehnání, jako spíše v genialitě jejich výběru, uspořádání, v důrazech a nových dosud netušených významech. Ježíšova modlitba nestojí proti modlitbě židovské, ale uskutečňuje ji, překračuje a završuje.

Jaký nový prvek lze najít v křesťanské modlitbě? Křesťanská modlitba navazuje podle svého původu přímo na modlitbu Páně. Proto se děje v Ježíšově jménu a s novou jistotou vyslyšení, protože v tom, jehož se dovolává, je všechno naplněno. Prosí, aby se toto “naplnění” zjevně projevilo. Neodvolává se jen na Boží zaslíbení nebo na dílo, které v minulosti skončilo, poněvadž ohlašovalo dílo budoucí, ale odvolává se na slavné dílo vtělení (inkarnaci), jehož je důsledkem. Lze dokonce říci, že dnes je modlitba jedním z nejdůležitějších prostředků činnosti nebo předávání toho, co Ježíš ve svém životě a před svým vzkříšením “jednou provždy” vykonal. Zdá se nám, že Janovo evangelium dává modlitbě hlavní místo hned vedle svátostí (i když nejde o tutéž rovinu), poněvadž v modlitbě dává Kristus svému lidu dnes to, co učinil včera. Vyslyšení je přenesení. Je také podivuhodné, že díkůvzdání, dobrořečení nebo doxologie velice často souvisí s evangeliem spásy. Křesťanská modlitba není tedy pouze rozumově hlubší než modlitba izraelská, takže by lépe znala svůj předmět a význam. Je pohybem údů k hlavě – vzdělává církev. Je dokonalým uskutečněním Božího díla v nás, hlavním výrazem a projevem lásky. Modlitbou Ježíš Kristus pokračuje ve svém díle v nás a skrze nás. Tuto jednotu ostatně uskutečňuje modlitba také mezi dneškem a zítřkem: “Přijď království tvé” – “Přijď brzy”.

(Biblický slovník, Kalich 1991, heslo “modlitba”)

Když říkáš “Tati” – Trojiční charakter modlitby Otčenáš

Vojtěch Kohut

O tom, že máme i my, křesťané, nemalé potíže s modlitbou, není pochyb. Přitom je modlitba bezesporu duší veškerého duchovního života, tedy našeho celkového vztahu k Bohu. A pokulhává-li ona, je těžké předpokládat, že ostatní předivo naší spirituality bude solidní a pevné. Příčin této krize bude jistě více. Ale není přinejmenším jednou z nich – ne-li přímo tou nejdůležitější – fakt, že náš Bůh není ve skutečnosti “náš”? Jinými slovy: že se modlíme k Bohu, o kterém křesťansky vyznáváme, že je Trojicí osob, ale v praxi naší modlitby jde pak buďto výhradně o Krista (protože je nám svým přijetím lidské přirozenosti nejbližší a nejkonkrétnější), nebo o abstraktní filozofický pojem jednoho Boha, v němž jen stěží nacházíme místo pro “dodatečné” trojiční tajemství?

Není jedno, ke komu se modlíme

To by ovšem mělo být důvodem k hlubokému zamyšlení: jako přece není jedno, s kým zrovna mluvím, nemůže být jedno, ke komu se modlím! A je-li víra v Trojici jádrem křesťanství, je podivné, že se žádným způsobem nepromítá do naší modlitby. Nebo nám snad Bůh zjevil tajemství svého vnitřního života opravdu jen proto, abychom nad ním žasli (či spíše rozpačitě krčili rameny) a zdůrazňovali, že je nikdy nepronikneme a nepochopíme? Řekl bych, že ne! Pokud se totiž naše modlitba ničím neliší od modlitby žida či muslima, kteří přece také věří v jednoho Boha, potom je otázkou, o čem naše křesťanství vlastně je a jaký má smysl.

Západní teologie to, Bohu díky, začala během 20. století znovu zřetelně vnímat a hlásá nyní “návrat k Trojici”. Změnila se pojednání o tomto základním křesťanském tajemství a způsob, jak jsou předkládána. Je však otázkou, kdy tato proměna “dorazí” i do konkrétní praxe, do naší modlitby. Vždyť i docela nedávno mi byla adresována námitka: “Cožpak není jedno, ke které z božských osob se modlíme? Cožpak si to Pán Bůh nepřebere?” – Pán Bůh si to dozajista “přebere”, ale je to věčná škoda pro nás, že neprožíváme vztah k Trojici vědomě. Opravdu totiž není jedno, ke komu se modlíme a jak. Když nám Bůh zjevil tajemství svého vnitřního života, neudělal to z jiného důvodu, leč aby nás do tohoto svého vnitřního života uvedl. A jak do něj máme být uvedeni, neděje-li se to modlitbou?!

Přitom, kdybychom se naplno ztotožňovali s texty liturgických modliteb a náležitě jim rozuměli, již dávno bychom si tento přístup osvojili, protože křesťanská bohoslužba má od nejranějších dob výrazně trojiční charakter: k Otci skrze Syna v Duchu svatém, což jsme jistě už nejednou slyšeli.

Začít od Krista

Odkud máme přitom vyjít, ne-li od Krista? Vždyť on je náš Pán, my jsme jeho učedníci a následovníci a také samotné označení “křesťané” se přece vztahuje k němu (srov. Sk 11, 26). Pokud nás ovšem má Ježíš z Nazareta naučit modlitbě, je třeba, abychom jej prvořadě dokázali nahlížet jako oranta – muže modlitby. Nestačí v něm vidět jen hlasatele evangelia, exorcistu či divotvůrce. Je třeba vidět v něm toho, kdo žije v ustavičném rozhovoru s Bohem, v neustále trvajícím láskyplném vztahu s Otcem. Takto nám jej vykreslují všechna evangelia, avšak zvláštní důraz na to kladou Lukáš a Jan. Ten poslední dokonce vkládá Ježíšovi do úst významnou větu: “Mým pokrmem je, abych konal vůli toho, který mě poslal...” (Jan 4, 34).

Ježíš je tedy muž modlitby; trávil v ní ne snad jen okamžiky či krátké chvíle v průběhu dne, nýbrž často se modlil i po celou noc (srov. např. Mt 14, 23.25; Mk 6, 46.48; Lk 6, 12). To vše proto, že žil pro Otce a z Otce. Když se na něj díváme takto, tento fascinující zjev Krista zamilovaného do Otce a ponořeného do modlitby v nás dozajista vyprovokuje prosbu: “Pane, nauč nás modlit se...” (srov. Lk 11, 1). A to je první krok na cestě k tomu, abychom se skutečně naučili modlit a to jako Ježíšovi následovníci.

Tajemství Otce

Kristus však pro nás není jen vzorem oranta, nýbrž i tím, kdo nám zjevuje Otce a jeho lásku k nám. Stačí jen pomyslet na Ježíšova podobenství: kolik v nich toho nalezneme a jak se díky nim mění náš pohled na Boha! Náhle zjišťujeme, že je to náš dobrý Otec, který ví, co potřebujeme, dříve než jej o cokoli prosíme (srov. Mt 6, 8), a který dává svému slunci svítit na zlé i dobré (Mt 5, 45)... Ve skutečnosti nám jej ovšem náš Mistr zjevuje nejen svými kázáními, ale celým svým pozemským životem, a tedy i svou modlitbou.

Jedna z věcí, které učedníkům na Ježíšově zjevu učarovaly nejvíc, byla bezesporu jeho důvěrnost v rozhovoru s Otcem (srov. např. Mt 11, 25–27; Lk 10, 21n.). Dochovali nám proto (a to dokonce v originálu!) slůvko, kterým jej oslovoval: Abba, což aramejsky znamená “Otče” či spíše “Tati, Tatínku”, neboť jde o slovo, jehož používaly děti, když se obracely na své otce. Toto důvěrné oslovení Ježíš neopustí ani v těch nejtěžších okamžicích, jakými byly chvíle úzkostí v Getsemanech (srov. Mk 14, 36)!

Ježíšova smrt se v prvních okamžicích musela učedníkům jevit jako strašlivá tragédie, naprostá prohra a úplné zhroucení všech jejich nadějí (srov. Lk 24, 17.21). Když se však setkávají se vzkříšeným Pánem, začínají tušit, že nastává úplný obrat a radikální proměna celého jejich života, včetně života modlitby.

Volání v Duchu

Náhle se totiž ona důvěrnost, se kterou se Ježíš obracel na svého Otce, ono intimní a něžné Abba, stává výsadou i křesťanů. Kristus nás totiž svou smrtí nejen vysvobodil z otroctví hříchů (což máme někdy tendenci mylně považovat za jediný účinek vykoupení!), nýbrž nám tím zároveň také umožnil, abychom se stali Božími dětmi a tím i členy Boží rodiny, jíž je církev.

Svatý Pavel to vyjadřuje velmi hluboce, když říká, že jsme přijali Ducha přijetí za syny, v němž voláme: “Abba, Otče!” (srov. Řím 8, 15b). Dříve to dokonce formuloval ještě radikálněji, když napsal, že je to sám Duch, který v nás volá: “Abba” (srov. Gal 4, 6).

Toto volání, společné volání Ducha svatého a nás, křesťanů, je pro Pavla dokladem hluboké proměny našeho lidství, která se nám otevřela v Kristově smrti a zmrtvýchvstání a na které začínáme mít podíl od křtu. Není jí nic jiného než právě ona hyiothesía – “adopce” či přesněji “přijetí za syny”. Díky Kristově vykoupení se i my stáváme Božími dětmi a to tak, že se “ztotožňujeme” s ním ve křtu, takže v nás Otec může vidět obraz svého milovaného Syna. Právě proto mluví Pavel o našem ponoření do Kristovy smrti (srov. Řím 6, 3nn.) a právě proto můžeme přijmout dar Ducha svatého, jenž je Duchem Otce a Syna, či jak to vyjadřuje už svatý Augustin, je jejich vzájemnou Láskou.

Takže když je nám svěřena modlitba Otčenáš (srov. Mt 6, 9–13; Lk 11, 2–4), neznamená to prostě, že nás Ježíš prostřednictvím svých učedníků naučil jedné ústní modlitbě, byť té nejdokonalejší. Je to mnohem víc! Je to hluboká pravda o našem novém vztahu k celé Trojici. Pokaždé, když se jako křesťané modlíme (a to nejen tehdy, když zrovna pronášíme Otčenáš!), obracíme se k Otci, který v nás miluje svého Syna, s nímž jsme od křtu spojeni, a naše modlitba je vyjádřením onoho hlubokého láskyplného vztahu, který tolik fascinoval Ježíšovy učedníky. Když se odvažujeme říci “Otče náš, jenž jsi na nebesích” či jednoduše “Tati”, máme účast na tajemství celé Trojice, neboť jsme jedno s Kristem (srov. Gal 2, 20; 3, 26–28) a je to Duch svatý v nás či spíše my spolu s ním, kdo právem můžeme říci “Otče”.

Věřím, že čím více se necháme uvádět do tohoto tajemství, čím více nad ním budeme rozjímat a žasnout, tím méně problematická bude naše modlitba, neboť bude vyjádřením skutečnosti, která je stále nová a stále svěží, hluboká a proměňující: že totiž ve křtu jsme sjednoceni s Kristem a stali jsme se Božími syny a dcerami a tak právem máme podíl na Duchu – Lásce, která je pojí, a která nás uvádí již nyní, byť zatím jen částečně, do tajemství vnitřního Božího života.

Když se modlím modlitbu Páně, zakouším duchovní propojení se všemi lidmi, protože vyslovuji náš Otče. On je Otec všech, který různými způsoby oslovuje a sklání se ke každému člověku bez ohledu na to, zda ho dotyčný vnímá a přijímá či ne. Toto spojení je víc než pouhá solidarita, vzpomínání nebo připomínání si někoho. Není záležitostí jen mysli, ale vtahuje mne do vztahu, který má božský základ a nestojí jen na mé dobré vůli.
Jsem skrze tuto modlitbu součástí přítomného Božího království, jehož naplnění očekávám na konci časů. Království, které mne osvobozuje od frustrace z mých nedokonalostí a zhatěných plánů, od bolestivých ran pozemského chaosu a nedotažených snah ve všech oblastech lidské činnosti. Dává mi sílu odpouštět v jistotě, že mně je odpouštěno Otcem na dluh, který nikdy nesplatím. Otevírá mi možnost vidět sebe i druhé jinak ve světle Jeho svatosti a rozkrývat záludnosti Zlého, který neustále usiluje o to, aby mi zkalil pohled na dobrého Otce.
(Mons. Václav Malý)

Modlitba v Ježíšově jménu podle Jan 15, 1–17

Jaroslav Brož

Ježíš je pro nás zjevením cesty k setkání s Bohem. Na této cestě nás předešel a dokonale ji naplnil, proto se může stát naším učitelem. Nejen to – on sám působí pokrok v životě modlitby svou vnitřní činností a svým slovem. V Janově evangeliu se tato nauka o modlitbě vyznačuje zvláštním slovníkem a teologickým zaměřením.

Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to

Všichni evangelisté popisují Ježíše jako učitele modlitby, se zvláštním důrazem na modlitbu prosebnou. Ježíš vyzývá, abychom prosili. Všechny evangelní tradice pak vyzdvihují jednu tezi Ježíšova učení o modlitbě, a to spolehlivou spojitost mezi prosbou a jejím vyplněním, jejímž podkladem je postoj víry. Ježíš nás ujišťuje o spolehlivosti Božího obdarování, jež je pramenem dokonalé radosti. Tuto radost dostaneme již v okamžiku prosby, když přistupujeme k Bohu “v Ježíšově jménu” (Jan 15, 16; 16, 24.26), protože tu máme účast na jeho radosti. To, co člověk obdrží, dostane také v jeho jménu (16, 23b). Modlitba totiž vzkvétá ve spojení s ním, inspirována jeho slovem (16, 24b; srov. 15, 7.11; 17, 13).

Zůstanou-li má slova ve vás...

Co znamená prosit a dostat něco “v Ježíšově jménu”?

Povahu prosby v Ježíšově jménu a podmínky, za nichž se uskutečňuje, formuluje evangelista především v 15, 1–17. Modlitba v Ježíšově jménu se děje v tomto kontextu: člověk je zakořeněn v Ježíši, je ve stavu vzájemné imanence s ním. Člověk zůstává v Ježíši do té míry, jak zůstávají v člověku Ježíšova slova, tj. nakolik Ježíšovo poselství tvoří vnitřní princip trvalého dynamismu člověka. Za této situace všecko, co vychází z lidského srdce jako projev jeho tužeb, je ovlivněno Ježíšovým slovem a vychází v rytmu Ježíšova slova – jeho vůle. Můžeme říci, že tu prosí sám Ježíš, protože on motivuje touhu člověka svým slovem. Za této situace Bůh nemůže neuskutečnit modlitbu člověka, hýbaného Ježíšem (15, 7). Klíčovým prvkem této podmíněnosti je tedy“Slovo”. Je to slovo, které vyslovuje Ježíš. Ono očišťuje od všech překážek, bránících setkání s Bohem (15, 3). Toto slovo očišťuje člověka v jeho nejhlubším dynamismu. V posledním důsledku je toto slovo zaměřeno, aby působilo radost (15, 11). Tak bude radost také plodem modlitby konané v Ježíšově jménu (16, 24), tj. pod vlivem jeho působení, ve zkušenosti jeho zjevení (17, 13) a jeho kontemplace (16, 22; 20, 20).

Zůstaňte v mé lásce

Podmínkou, aby modlitba plynula v rytmu Ježíšova jména, jeho bytí a poslání, je tedy setrvání v jeho slově. To znamená setrvat v jeho poselství lásky (15, 9b), v jeho zmocnění milovat tak, jako miloval on (15, 12a). Tento soulad s Ježíšem v lásce má za základ a vzor Ježíšův vztah k Otci: člověk zůstává v Ježíši skrze lásku k jeho poselství, jako Ježíš zůstává v lásce Otcově, protože si uchoval své pověření (15, 10b; srov. 10, 17n), poslání milovat, zjevit Boží lásku až do konce (3, 16; 13, 1; 19, 30). Ježíš je splnil tak, že za svého života uvedl mezi lidi tutéž lásku, kterou on sám zakoušel od Boha (15, 9a; 17, 26).

Dal jsem vám poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce

Otec ukázal svou lásku Ježíši, když mu sdělil zjevení (3, 34n; 5, 19n). Ježíš pokračuje v této lásce stejným směrem, když dává svým učedníkům podíl na své lásce skrze zjevení tím, že jim ukazuje všecko, co přijal od Otce (15, 15), že je činí “přáteli”. Jestliže jeho učedníci “konají pravdu” (3, 21), jestliže uskutečňují Ježíšovo zjevení činnou láskou (13, 17; 15, 14), stávají se vpravdě Ježíšovými přáteli, jsou s ním spojeni. Ježíšův život, život lásky k Bohu (14, 31) a k jeho učedníkům (15, 13; srov. 13, 1nn), se přelil do lidí skrze předání zjevení, které Ježíš přijal od Otce. S ním předal lidem i Otcovu lásku a sám vstoupil silou své lásky do nitra svých učedníků (17, 26).

Ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky

Vnitřní účast na Ježíšově přebývání v člověku přináší jako plod stav učednictví (15, 8), který je trvalý (15, 16a). Když člověk roste v duchovních plodech na základě tohoto setrvávání v Ježíši (15, 4n), znamená to, že Ježíš setrvává v člověku skrze své slovo, které vydává plody (15,5), dochází ke stálému očišťování (15, 2n) a zároveň se utváří prostředí víry a lásky mezi Ježíšem a člověkem (15, 10), prostředí důvěrných osobních vztahů, které umožňují sdílení zjevení a přijímání Slova (srov. 17, 8). V tomto klimatu se již člověk nachází v Ježíši, “v Ježíšově jménu”, a lze říci, že všecko, co z něho pramení, vychází v rytmu Ježíšova slova (15, 16b). Všechny vztahy se již odehrávají v prostředí Ježíšova jména, tj. jsou zaměřeny na Ježíše a na jeho poslání. Proto je tato apoštolská modlitba vždycky vyslyšena (15, 16). Je to totiž modlitba, jež se uskutečňuje silou Ježíšova dynamismu, který není nic jiného než předávání zjevení. Je to modlitba, která se uskutečňuje silou samotného Božího života.

OTČE NÁŠ

Vy se tedy modlete takto: “Otče”. Slyšeli jste, že nikdo nezná Otce, jen Syn; a já jsem proto přišel, abych vám toto jméno zjevil. Kdo viděl mne, viděl Otce.
Říkejte tedy “Otče”. To je totiž Boží sláva, abyste ho uznali jako Otce, jako pravého Boha.
Říkejte “Otče”, abyste přebývali v našem společenství. Jako Otec je ve mně a já v něm, tak i vy zůstáváte v nás, zachováváte-li slovo, které jsem vám od Otce dal.
Říkejte “Otče”, protože Bůh vás přijal za své děti, když jste se ve křtu zrodili k novému životu. Stali jste se Božími syny a přebývá ve vás Duch, který volá: “Abba, Otče!”

Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce. (Tertulián)

Říkejte “Otče náš”, ne proto, že byste vlastnili Boha, ale proto, že vy patříte Bohu. Stali jste se jeho lidem.
Říkejte “Otče náš”, abyste měli jedno srdce a jednu duši, abyste všichni byli jedno.
Říkejte “Otče náš”, aby vaše modlitba byla bez hranic, velkodušná jako Boží láska, abyste se modlili společně se všemi a za všechny.

Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče “můj”, jenž jsi na nebesích, ale Otče “náš”, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo církve. (Sv. Jan Zlatoústý)

JENŽ JSI NA NEBESÍCH

Když se modlíte, říkejte: “Otče náš, jenž jsi na nebesích”, neboť taková je Boží moc, sláva a velebnost; jako nebesa převyšují zemi, tak tajemství Boha překračuje všechno, co o něm můžete pomyslet či vyslovit. Otec “na nebesích” je Otec třikrát svatý a všemohoucí.
Když však říkáte: “jenž jsi na nebesích”, nemyslete “jenž jsi daleko, jenž se o nás nestaráš”. Otec je blízko těm, kdo ho vzývají; činí si příbytek – nebesa – v srdcích spravedlivých. Otec “na nebesích” je Otec nablízku, Otec přebývající ve vás, Otec milující a dobrotivý.
Říkejte: “jenž jsi na nebesích” také proto, abyste si připomínali svůj pravý domov, který není na zemi, ale u Otce v nebi.
Říkejte: “jenž jsi na nebesích”, abyste usilovali ne o věci pomíjivé, ale o to, co pochází shůry.

POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ

Modlete se: “Posvěť se jméno tvé”, ne však proto, že by váš Otec ještě nebyl dost svatý, vždyť jeho jméno je nejvýš svaté, třikrát svaté. Modlete se: “Posvěť se jméno tvé” proto, aby Boží svatost všichni poznali a uznali, aby mu vzdávali slávu a klaněli se mu. Aby jeho jméno bylo posvěcováno ve vás a skrze vás; aby při jeho jménu pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí.

Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo posvěcuje? Avšak povzbuzujíce se slovy “Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý” (Lv 20, 26), prosíme, abychom, když jsme byli posvěceni křtem, vytrvali v tom, čím jsme začali být. (Sv. Cyprián Kartaginský)

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ

Když se modlíte, říkejte: “Přijď království tvé – na konci časů”, aby Bůh zavládl nade vším. Boží království už se přiblížilo, už klíčí mezi vámi, ještě však nepřišlo ve slávě. Teprve až se naplní, dostane se spravedlivým spravedlnosti, Boží nepřátelé budou položeni k jeho nohám a jako poslední nepřítel bude zničena smrt.
Když se modlíte, říkejte: “Přijď království tvé – na konci našeho pozemského putování”, abyste se stali občany Božího království, účastníky nebeské slávy.
Když se modlíte, říkejte: “Přijď království tvé – teď a v nás”, aby už ve vás nekraloval hřích, ale Bůh.

Touto prosbou pak dojdeme blaženosti, o níž se říká: “Blahoslavení tiší” (Mt 5, 5). Neboť touží-li člověk, aby se Bůh stal pánem všeho, nemstí se za bezpráví na něm spáchané, nýbrž vkládá vše do Boha. Kdyby se totiž mstil, nepřál by si, aby přišlo Boží království. A jestliže očekáváš jeho království, nemáš se starat, že přicházíš o to, co je pozemské. Konečně jestliže se modlíš, aby v tobě kraloval Bůh, prosíš, aby zavládl Kristus, musíš se stát tichým, protože on je nejtišším: “Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem” (Mt 11, 29). (sv. Tomáš Akvinský)

BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI

Když se modlíte, říkejte: “Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi”, aby se, stejně jako v nebi, i na zemi uskutečnil Boží plán spásy.
Říkejte: “Buď vůle tvá”, neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný.
Říkejte: “Buď vůle tvá”, neboť to je Bohu milé: abyste zachovávali jeho přikázání.
Říkejte: “Buď vůle tvá”, neboť toto je Boží vůle: vaše posvěcení.
Když však říkáte: “Buď vůle tvá”, nezapomínejte, že do nebeského království nevstoupíte slovy, ale tím, že budete konat vůli nebeského Otce.

CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES

Proste: “Chléb náš vezdejší dej nám dnes”. Říkejte: “dej nám” jako děti, které s důvěrou očekávají všechno od svého dobrého Otce.
Proste o “chléb”, který představuje vše nezbytné pro život, všechna potřebná dobra, hmotná i duchovní. I když jste vykonali svou práci, “chléb” zůstává darem vašeho Otce.
Vyprošujte “chléb náš”, abyste nezapomínali na potřeby svých bratří, abyste se dokázali dělit, z lásky sdílet vše, čím vás Otec obdaroval.
Říkejte “dnes”, abyste si nedělali zbytečné starosti, abyste nechtěli víc, než potřebujete.
Nezapomínejte, že člověk nežije jen chlebem, ale vším, co vychází z Božích úst – hlásejte evangelium chudým, tište hlad po slyšení Božího slova.
Proste také o chléb eucharistický, abyste se stali tím, co přijímáte, abyste byli jedno a dosáhli svého cíle v nebesích.

“Vezdejší” (tohoto dne, každodenní). Toto slovo, “epiousios”, je užito v Novém zákoně pouze na tomto místě. Ve smyslu časového určení je to určité pedagogické opakování slova “dnes”, aby v nás upevňovalo “bezvýhradnou” důvěru. V kvalitativním slova smyslu znamená “nezbytné pro život”, a v širším slova smyslu “každé dobro”, jež dostačuje k tomu, aby se člověk uživil. Vzato doslovně [épiousios: “nadpodstatný”] označuje toto slovo přímo chléb života, Kristovo tělo, “lék nesmrtelnosti”, bez něhož nemáme v sobě život. Konečně, je zřejmý jeho nebeský smysl, je-li spojeno s předešlým: “Tento den” je den Páně, den královské hostiny, předjímané v eucharistii, která je již okoušením Božího království, které přichází. Proto se sluší, aby se eucharistická oběť slavila “každý den”. (KKC 2837)

A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY, JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM

Modlete se takto: “Odpusť nám naše viny”, protože kdybyste řekli, že nemáte hřích, sami sebe byste klamali.
Proste: “Odpusť nám naše viny”, protože i sebevětší hříšník může doufat, že Bůh mu odpustí. Vždyť v jeho Synu máte vykoupení a odpuštění hříchů.
Modlete se: “Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům”, abyste pamatovali na to, že se srdcem zatvrzelým, plným zloby nemůžete dosáhnout uzdravení od Boha. Avšak mocí Ducha svatého můžete svá zranění proměňovat v soucit a urážky v přímluvy, a svá srdce tak můžete otvírat Božímu milosrdenství.
Bůh nepřijímá oběť těch, kteří rozdmychávají rozdělení; říká jim, aby nechali oběť na oltáři a nejprve se šli smířit se svými bratry. Bůh chce, abychom ho usmiřovali modlitbami, které stoupají ze srdcí naplněných pokojem. Co nejvíce Boha zavazuje, je náš pokoj, naše svornost, jednota celého věřícího lidu v Otci, v Synu a v Duchu svatém. (sv. Cyprián Kartaginský)

A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ

Proste: “Neuveď nás v pokušení”, abyste nepodléhali pokušením, která na vás doléhají.
Abyste dostali dar rozlišování mezi zkouškou, která má osvědčit a posílit vaši ctnost, a pokušením, které vede k hříchu a smrti.
Abyste uměli rozlišovat mezi pokušením a svolením k pokušení.
Abyste dostali dar síly, v němž vítězně projdete všemi zkouškami. Abyste vytrvali až do konce.

Pokušení nás nutí k boji. Bez boje není vítězství. Ale vítězství není naší zásluhou. V bojích však získáváme tu zkušenost, že Bůh v nás jedná, že nás najednou osvobodí od stálého zápasu a daruje nám hluboký mír. (Anselm Grün)

ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO

Proste: “Zbav nás od zlého”, aby vás Bůh vymanil z moci Zlého, aby vás chránil před jeho svody a nástrahami.
Aby na vás nedoléhalo zlo větší, než jste schopni snést.
Aby vás Bůh těšil ve vašem trápení, aby všechno zlo obrátil v dobré.
Aby vás posílil trpělivostí, která je zdrojem pokoje i v protivenstvích. Aby upevnil vaši vytrvalost na cestě do nebeské vlasti, kde budete zbaveni všeho zla.

Nezapomínejme, že když mluvíme o Zlém, nesmíme začít pohledem k sousedovi. Nejprve se podívejme “do své lenošky”. A tak nás, kteří se stydíme za to, že jsme křesťané, nebo si naopak ze svého vyznání děláme korouhev nadřazenosti a pohrdání, “zbav zla”. Nás, kteří mluvíme o “zbožštění”, a přitom býváme tak málo lidští, “zbav zla”. Nás, kteří stále skloňujeme slovo láska, a ani se neumíme navzájem respektovat, “zbav zla”. A mě, člověka plného úzkosti a trýzně, tak často rozpolceného, tak málo si jistého s tím, že žije, člověka, který se odvažuje mluvit – s církví, to je má jediná omluva – o Božím království a jeho radosti, “zbav zla”. (Olivier Clément)

Modlitbu Otčenáš považuji za nejkrásnější a nejautentičtější modlitbu, která vyjadřuje vztah k Bohu jako vztah ke Stvořiteli i Zachránci. Je to modlitba, ve které je obsažena starozákonní zbožnost, jak ji vyjádřili proroci Izaiáš i Jeremiáš, modlitba, kterou jsem se mohl modlit s izraelským průvodcem v Jeruzalémě, ale i modlitba, kterou jsem mohl vysílat přes zamřížované okno věznice k nebeskému Otci a spolu s K. H. Máchou prosit oblaka, aby na své pouti pozdravovala mé přátele. Neboť modlitba Otče náš není modlitbou do sebe uzavřeného a nevděčného individua. Je to modlitba, která mi nedovolí zapomenout na mé bratry a sestry, ale také modlitba, která mi dává jistotu, že nejsem sám.
Mons. Dominik Duka OP

Boží otcovství ve stvoření

J.-M. Garrigues

V Krédu vyznáváme, že věříme v Boha, Otce všemohoucího. Tato dvě slova jako by v sobě obsahovala jakýsi rozpor. Buďto Bůh není pravým Otcem, to znamená Bohem dobroty a milosrdenství, když to na světě vypadá tak, jak to vypadá; nebo je skutečně Otcem, opravdu pro nás chce to nejlepší, ale není všemohoucí, cosi se jeho moci vymyká. A přece jsou v naší víře ta dvě slova nerozlučně spjata a v jistém smyslu od sebe vzájemně čerpají svou sílu.

Na začátku Kréda se připisuje všemoc právě Bohu Otci. Mnohem normálnější by bylo připsat ji Bohu jakožto Stvořiteli, např. slovy “Věřím v Boha, všemohoucího Stvořitele nebe i země”. Dnes je pro nás stále snadnější uvěřit ve všemohoucnost Boha ve stvoření, když jsme poznali “nekonečnost” vesmíru nebo komplikovanost stavby hmoty. Avšak tatáž všemoc se jeví směšně slabá, pokud jde o náš život. Skoro se zdá, že v této oblasti podléhá Boží všemohoucnost jakémusi zatmění, i když ve zbytku kosmu září neztenčeným jasem. A tak v našich životech hledáme nikoliv Všemohoucího, ale Otce. Jenže když máme dojem, že jsme ho konečně objevili, staneme tváří v tvář jakémusi starci s laskavou tváří, ale se založenýma rukama.

Je potřeba očistit pojem otcovství i všemohoucnosti a spojit je jako dvě čočky brýlí, aby se dosud rozdvojený obraz mohl stát plastickým viděním skutečnosti: pravdivým obrazem Otce, který je Otcem proto, že je všemohoucí, a všemohoucí je jen ve svém otcovství.

Nejprve vidíme, jak se tvář Otce vynořuje z jeho díla stvoření. Co zvláštního může přidat pojem otcovství k Tvůrci? Bůh mohl učinit spanilý svět ke své slávě, aniž by někdo nebo něco bylo pozváno k osobnímu vztahu s Bohem. Tvář Otce se zjevuje ve chvíli, kdy se stvoření ukazuje jako dědictví. Tehdy už se stvoření nepředstavuje jako kosmos, jsoucí sám o sobě cílem, ale jako dar určený někomu, jakémusi dědicovi.

Jsou situace, kdy se nám stvoření dá nahlédnout jako naše dědictví. Když nás krása krajiny, moře, hor, západ slunce nebo hvězdná obloha sklání před Tvůrcem, zahlédáme nejen jeho krásu a majestát, ale jakoby letmý úsměv, nám adresovaný, spiklenecké mrknutí okem. Je zajímavé, že Bůh vkládá své věčné poselství právě do pomíjejících věcí a jevů. Mohl učinit svět ze skutečností nehybných nebo stále se opakujících, svět, v němž by všechno mělo svůj neměnný a nutný cyklus. Ale stvoření v sobě nosí tajemství, které ho překračuje a které můžeme rozšifrovat jenom my ve své svobodě. Je v tom cosi vzrušujícího, když svoboda žije z okamžiků, které se nebudou nikdy opakovat, které jsou stále nepředvídatelně nové; máme milovat to, co nikdy podruhé nenastane. Je to naše nejbolestnější zkušenost v čase, když toužíme zvěčnit chvíle štěstí, ale zároveň vidíme, že jejich krásu vnímáme právě díky jejich nestálosti. Ta nestálost nám dává najevo, že pro svobodu je stvoření jenom jakýmsi slibem, který se nedá vázat na žádnou kosmickou nutnost.

Bůh je Otcem dříve než Tvůrcem. Přijímá za syny svobodná stvoření, tak aby se stala vrcholem, posledním slovem světa. Člověk nebyl stvořen proto, aby jako součástka v soukolí mechanismu fungoval podle přírodních zákonů, jako kdyby tyto zákony a přítomný stav světa měly trvat věčně. Díky slovům sv. Pavla (1 Kor 13, 8) víme, že jen láska nepomine, že láska, čili volba svobody pro Boha, je jakoby nezničitelným diamantem, na jehož základech Bůh všechno stvoří nové.

Proto není třeba se obávat využívání světa, pokud je cílem láska a spravedlnost; podobně jako ve Verneově Cestě kolem světa za 80 dní, kde loď vracející se z Ameriky do Evropy vyvine takovou rychlost, že spotřebuje veškeré palivo, načež je spálena postupně celá, aby mohl dosáhnout cíle ten, kdo byl pro ten cíl stvořen.

Věčný život se začíná odkrývat už zde, v tomto životě, a děje se to tak intenzivně, že vyčerpáváme stvoření, jako housenka uzavřená v kukle až do chvíle, kdy se dokončí její “krásnění”. Vyjde proměněná, protože celý obsah kukly byl spotřebován housenkou, aby se stala motýlem. Nový svět je budován z elementů našeho starého světa, ale ne zvěčněním starých pořádků, ale podle nejvyššího a definitivního řádu, který je řádem lásky. Člověk je povinen zacházet se světem tak, aby pomíjení světa nebylo bez ovoce, aby přineslo lásku. Celý příběh stvoření spočívá v tom, že se stává historií lidské svobody, živící se v jistém smyslu světem neorganickým i organickým. Člověk má jako strom zakořenit v zemi a vzpínat se k nebi.

Ve stvoření člověka se Bůh zjevuje jako Otec, dávající dědictví. Ve skutečnosti je stvoření jenom částí dědictví. Bůh věnuje člověku ještě něco mnohem cennějšího: dává mu podobnost se sebou, to znamená možnost vrůstat do společenství lásky s ním samým. Boží tajemství spočívá v tom, že sám sebe dává za podíl člověku: právě proto je Otcem. Před člověkem leží dvě možnosti, jak naložit s oním dědictvím: může položit ruku na stvoření jako na část dědictví, které mu “po právu” patří, a učinit ze sebe ve své svobodě uživatele, ne-li ničitele světa. Nebo může do centra své svobody umístit touhu po celém dědictví a nepřivlastnit si nic bez vztahu k dobru nejcennějšímu, jakým je Bůh.

Blud prvotního hříchu, pomýlenost srdce, která není zdaleka jen bludem intelektuálním, Ježíš dokonale vyjasňuje v podobenství o marnotratném synu. Bůh chtěl dát člověku celé dědictví, ale marnotratný syn žádá “svou část”. Ale co to je – jeho část? Dědictví je nepodílné, neboť je dáno láskou Otcovou, ba je samotným Otcem: “Synu, ty jsi pořád se mnou, a vše, co je mé, je i tvé.”

Pane, volám k tobě, abys mě vyslyšel. Celou svou svobodnou pozorností vysílám své prosby k tobě, protože abych doopravdy takovou pozornost mohl mít, vyslechneš mě v mé nepříliš pevné modlitbě. Skloň ke mně svůj sluch a vyslyš má slova; kéž tvé vyslyšení neopustí mou pokoru. Vtiskl jsi do mě svou tvář, učinil jsi mě k svému obrazu a podobě, učinil jsi ze mě svou minci, ale tvůj obraz nemá zůstávat v temnotách. Vyšli paprsek své moudrosti, ať zažene mé temnoty a zazáří ve mně tvůj obraz, protože ty jsi můj Otec. Ochraň mě ve skrytu a abych neuschl v žáru nepravosti, poskytni mi stinnou ochranu, protože jsi můj Otec.
Ty jsi můj Otec, ty jsi můj Bůh. Měl bych vyhledat Otce kvůli dědictví? Ty jsi můj Bůh. Měl bych hledat otcovského ochránce, aby mi zprostředkoval vysvobození? Ty jsi můj Bůh. A konečně – toužím, abych jako stvořený byl přetvořen? Ty jsi můj Bůh i Stvořitel, který jsi stvořil skrze své Slovo a mě jsi skrze Slovo přetvořil.
Stvořil jsi mě ale skrze Slovo, které u tebe Bohem zůstává, přetvořil jsi mě skrze Slovo, které se pro mne stalo tělem. Nauč mě tedy jednat podle tvé vůle, protože ty jsi můj Bůh. Jestliže mě to nenaučíš, budu jednat podle vůle své a ty – můj Bůh – mě opustíš. Nauč mě jednat podle tvé vůle, protože ty jsi můj Bůh. Nauč mě, protože nejsi zároveň můj Bůh a já svůj mistr. Nauč mě, abych napřed hledal tvé království a tvou spravedlnost – všechno ostatní mi bude přidáno.
(Sv. Augustin, Vyznání lásky a prosby. Z knihy Miluj a dělej, co chceš. Úvahy hledajícího srdce, Paulínky, Praha 2002)

Výklad Otčenáše Tomáše Akvinského

Ve všech latinských vydáních nese toto dílko název “Collationes super Pater Noster”. Slovo “collationes” má řadu významů, ale ten, který nás zde zajímá, je “ucelený soubor kázání na společné téma”. Taková kázání nebývají spojena se mší svatou, proto mohou být delší a nezávislejší na denním čtení. Nejčastěji jsou umístěna do adventní nebo postní doby. Zejména v románských jazycích se jim dodnes říká “konference”, což je prakticky totéž. Pouštíme-li se do čtení tohoto Tomášova díla, je dobré ujasnit si některé souvislosti.

Na jaře roku 1256 se svatý Tomáš stává na Pařížské universitě Magister in Sacra Pagina, třebaže ještě ani nedosáhl k tomu potřebného kanonického věku (tehdejší universitní statut vyžaduje 35 let, kdežto Tomáš má 31 nebo 32 let). Jak sám plný titul napovídá, magistr je především učitelem svatého Písma. Již koncem 12. století formuloval Petr Kantor, v čem spočívá výkon tohoto učitelského poslání, a tato formulace vstoupila později do statutu teologické fakulty: legere, disputare, praedicare.

Základní a textu nejbližší forma vyučování je lectio, (komentované) čtení Písma (a v dalším studiu Sentencí Petra Lombardského, později i jiných předloh). Biblický bakalář smí Písmo komentovat jen kurzívně, tj. v přísné souběžnosti s přímým textem – příkladem z Tomášova díla je Super Isaiam, komentář ke knize Izaiáš. Magistrův komentář je již podstatně členitější a hlubší, jak můžeme u Tomáše pozorovat třeba v dílech Super Iob nebo In Ioannem (tedy v komentáři ke knize Job či k Evangeliu podle Jana). Z hlediska literární formy nalézáme v díle sv. Tomáše podobné komentáře k řadě dalších spisů – kromě již zmíněných povinných Sentencí jsou to některé spisy Aristotelovy, kniha O Božích jménech od Diviše Pseudo-Areopagity, dva tituly Boethiovy a kniha O příčinách.

Druhou formou magistrova vyučování je disputatio. Disputace se formálně rozvíjela od 12. století a v době, kdy se Tomáš ujímá (v září 1256) úřadu magistra regenta, je to již velmi propracovaný samostatný útvar. Východiskem zde není nějaký text, ale teoretický nebo praktický problém, quaestio. Dialektickou metodou účastníci kladou a tříbí argumenty (racionální i z autority), které stojí proti sobě, magistr pak ze své pravomoci a povinnosti vypracuje doktrinální řešení, jímž se rozhodne, determinuje odpověď. V díle sv. Tomáše máme řadu spisů, které mají charakter redigovaných disputací. Dokonce celá úžasná architektura Sumy teologie je utkána z článků, které jednotlivě mají vlastně základní podobu malých disputací.

Konečně třetí základní podoba vyučování je praedicatio, kázání. Musíme zde opustit moderní rozpaky nad tak přímočarým propojením akademické teologie a pastorace. Středověk nejenže podobné rozpaky neznal, ale ve vědecké výuce spatřoval přípravu na pastorální uplatnění. Nám již známý Petr Kantor v citovaném spisku žádá dokonce více: “Nejprve musí magistr (s kompetentním komentářem) číst svaté Písmo, pak prošetří nejisté body v disputaci, a teprve pak, nikdy dříve, musí kázat.”

Výkladu Modlitby Páně se Tomáš věnoval v postním období roku 1273 v Neapoli. Byl to poslední rok jeho aktivní činnosti – 6. prosince téhož roku zažil tajemné zjevení během mše svaté, po němž nenapsal ani nenadiktoval jedinou větu. Krátce nato, 7. března 1274, zemřel cestou na Lyonský sněm, kterého se měl z rozkazu papeže zúčastnit.

Pro obyvatele Neapole byla jeho katecheze velkou událostí. Kázal v lidovém jazyce, jmenovitě svým mateřským neapolským dialektem. Očití svědkové v procesu kanonizace uvádějí, že se každého dne sešla celá Neapol, aby naslouchala Tomášovým kázáním s takovou nábožností, jako by to bylo kázání přímo od Boha. Tomáš začal pravděpodobně výkladem Apoštolského vyznání víry, dále objasnil Modlitbu Páně a ve zbývajících týdnech se věnoval Božím přikázáním. Tento sled vycházel ze schématu, v němž se tyto tři “poklady víry” spojují s božskými ctnostmi: Věřím v Boha zaujímá místo víry, Otče náš zastupuje naději a přikázání nás vedou na cestu lásky.

Zachované písemné záznamy nejsou přímým dílem svatého Tomáše, jedná se o tzv. reportata, tedy zápisy jeho nejbližších učedníků. Výklad Modlitby Páně zaznamenal Reginald z Piperna; jeho oddanost Tomášovi, úzkostlivá pečlivost a inteligence zaručuje naprostou věrnost Mistrových myšlenek. Kromě toho se mu podařilo uchovat – navzdory mrtvému papíru a sedmi stoletím, které nás dělí – i plamenný duch, s nímž byla ona kázání vyslovena, aniž by tím byl rušen charakteristický scholastický smysl pro řád. Téměř na každé stránce můžeme najít překvapivý duchovní nebo teologický objev, tím cennější, že se týká nejznámějších, denně opakovaných modliteb.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

sv. Tomáš Akvinský

Často se přihodí, že někoho z velkého vědění či moudrosti přepadne bázeň; proto je mu zapotřebí síly srdce, aby neochabl v těžkostech, jak praví Izaiáš: “Jenž dává ochablým sílu a v ostatních rozmnožuje statečnost a pevnost.” (Iz 40, 29) Tuto sílu dává Duch svatý, podle slov Ezechiela: “Vstoupil do mě duch, a postavil mě na nohy” (Ez 2, 2). Je to ta síla Ducha svatého, která působí, aby lidské srdce nepropadlo starostem o své potřeby, ale aby pevně věřilo, že všechno, co potřebuje, mu bude dáno od Boha. A tak Duch svatý, který tuto sílu dává, nás učí prosit Boha: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Proto je také nazýván Duchem síly.

Všimněme si, že v předchozích třech prosbách prosíme o dobra duchovní, která sice mají svůj počátek v tomto světě, ale završují se až ve věčném životě. Když totiž žádáme, aby se posvětilo Boží jméno, prosíme, aby byla poznána Boží svatost; když žádáme, aby přišlo Boží království, prosíme, abychom byli účastni věčného života; když pak se modlíme, aby se stala Boží vůle, prosíme, aby se splnila jeho vůle v nás; toto všechno sice má svůj počátek v tomto světě, ale dokonale se může uskutečnit až ve věčném životě. Je tedy nutné prosit rovněž o ty potřebné věci, jichž bychom mohli dokonale dosáhnout v přítomném životě. Proto nás Duch svatý učí žádat o potřeby přítomného života, které zde můžeme mít dokonale; a také proto, aby nám tím ukázal, že i časné věci nám uděluje Bůh. A proto: chléb náš vezdejší dej nám dnes.

V těchto slovech nás naučil vyhýbat se pěti hříchům, které obvykle vycházejí z touhy po časných věcech.

První hřích spočívá v tom, že člověk nezřízenou žádostí prahne po tom, co překračuje jeho stav a podmínky a není spokojen s tím, co mu přísluší. Jako v případě oděvu: když chce voják šaty, ne však vojenské, ale jako mají ostatní; nebo když chce klerik šaty, jaké má biskup. A tato chyba odvádí lidi od duchovních věcí v té míře, nakolik připoutává jejich touhu k věcem časným. Pán nás učí, jak se máme této chybě vyhýbat, tím, že prosíme pouze o chléb, což jsou věci nezbytné pro přítomný život podle podmínek každého – to všechno se myslí slovem chléb. Neučí nás prosit o věci lahodné, různorodé, vybrané, ale o chléb, bez něhož člověk nemůže žít a který je všem společný: “První v lidském životě je chléb a voda.” (Sir 29, 21) A Apoštol (1 Tim 6, 8) říká: “Máme-li co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni.”

Druhá chyba je ta, že někteří při vyhledávání časných věcí jiným škodí a šidí je. Tato chyba je nebezpečná, protože je nesnadné odcizené věci nahradit. Podle Augustina nelze totiž tento hřích odpustit, dokud se nevrátí zcizené. Abychom se vyhnuli tomuto hříchu, máme prosit o náš chléb, nikoliv o cizí. Zloději totiž nejedí svůj chléb, ale cizí.

Třetí chybou je zbytečná starost. Někteří totiž nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají, ale pořád chtějí více, což je nezřízené, protože touha má být řízena potřebou. “Nedávej mi chudobu ani bohatství, dej mi jen věci potřebné k životu.” (Př 30, 8) Připomíná nám, abychom se toho vystříhali, když říká: “chléb náš každodenní”, to jest na jeden den nebo na určitý čas.

Čtvrtá chyba spočívá v nezřízené hltavosti. Jsou totiž tací, kteří chtějí sníst za jeden den tolik, že by to vystačilo na několik dní. Ti nežádají chléb každodenní, ale desetidenní. A protože mnoho vynakládají, také mnoho spotřebují: “Pijan a žrout přijdou na mizinu.” (Př 23, 21) “Dělník opilec nezbohatne.” (Sir 19, 1)

Pátá chyba je nevděčnost. Neboť když se někdo chlubí bohatstvím a neuznává, že všechno má od Boha, je to velmi zlé: vždyť všechno, co máme, ať duchovní nebo časné statky, máme od Boha. “Tvé je všechno, přijali jsme to z tvé ruky.” (1Par 29, 14). Abychom tuto chybu odstranili, říká: “dej nám” a “chléb náš”, abychom si uvědomili, že všechno naše pochází od Boha.

O tom máme jistý důkaz: když má někdo velké bohatství a nemá z toho žádný užitek, jen škodu duchovní i časnou. Někteří kvůli bohatství dokonce zahynuli: “Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté: Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí.” (Kaz 6, 1–2) “Vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží” (Kaz 5, 12) Máme tedy prosit, aby nám bohatství bylo k užitku. A o to prosíme, když říkáme: “chléb náš dej nám”, to jest, dej, aby nám bohatství přineslo užitek. Jinak “pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem. Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej. Bůh mu jej vyžene z břicha.” (Job 20, 14–15)

Další chyba se týká věcí tohoto světa, a je to přílišná starost. Vždyť jsou lidé, kteří jsou dnes ustaraní pro věci, které nastanou až za rok, a tak si nikdy od starostí neodpočinou. “Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo Co budeme pít? nebo Do čeho se oblečeme?” (Mt 6, 31) Proto nás Pán učí prosit, aby nám byl dnes dán náš chléb, tedy to, čeho je nám zapotřebí k přítomnému životu.

Je však ještě jiný, dvojí chléb: a sice chléb svátostný a chléb Božího slova. Prosíme o náš chléb svátostný, jenž se v církvi každodenně připravuje, aby tím, že jej přijímáme ve svátosti, nám byl dán ke spáse: “Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe.” (Jan 6, 51) “Kdo jí a pije nehodně, jí a pije si odsouzení.” (1Kor 11, 27–29)

Jiný chléb je Boží slovo: “Ne pouhým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.” (Mt 4, 4) Prosíme tedy, aby nám dal chléb, to jest své slovo. Z něho totiž pochází blaženost člověka, kterou provází hlad po spravedlnosti. Neboť když člověk dosáhne duchovních dober, tím více po nich touží. Z touhy vychází hlad a po hladu přichází nasycení v životě věčném.

it přeložila Eva Fuchsová

Modlitba Otčenáš při mši svaté

Proč obřad svatého přijímání začínáme modlitbou Otčenáš? Je-li totiž přijímání krokem ryze osobním (neboť každý věřící je zván, aby přijal Krista, který se dává ve svém těle a ve své krvi), je zároveň i skutkem podstatně církevním (přijímáním se s Kristem sjednocujeme a tvoříme v něm jedno jediné tělo se všemi křesťanskými bratry, dětmi jednoho nebeského Otce).

Fyzický úkon, při němž se sytíme tělem Kristovým, nám umožňuje pochopit nejen tuto duchovní skutečnost, ale také realismus víry: celá naše tělesnost je ovládnuta vzkříšeným Kristem. “Stáváme se tím, co přijímáme,” praví, jak jsem se vám již zmínil, svatý Augustin. Jsme ovládnuti Kristem, jehož tělo si bereme a jíme. Neboť tento pokrm je “skutečný pokrm”, jak to Ježíš, “chléb života”, vysvětlil svým učedníkům v synagoze v Kafarnau: “Kdo jí mé této a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den ... zůstává ve mně a já v něm” (Jan 6, 54–57). Svaté přijímání je sdílení života, je to “symbióza” ve dvojím smyslu: Kristův život se stává naším životem a náš život se stává životem Kristovým. A to do té míry, že se apoštol Pavel odvažuje svým galatským křestanským bratrům napsat: “Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus” (Gal 2, 20).

Jenom je ještě třeba se připravit na toto spojení s Kristem, kterého jsme v eucharistické modlitbě obětovali a spolu s nímž jsme se i my sami dali Bohu Otci za oběť. Proto se připojujeme k modlitbě, kterou nám Kristus zanechal, a modlíme se Otče náš: modlitbu samotného Ježíše, modlitbu Krista – hlavy církve, jež se stala modlitbou jeho těla, osobní modlitbu jediného Syna Božího, která se stala společnou modlitbou všech Božích dětí, Ježíšových bratrů a sester. Vzkříšený Kristus správně řekl: “Můj Otec, který je váš Otec” (Jan 20, 17); byl to on, kdo nás naučil (srov. Mt 6, 9n) říkat: “Otče náš” a říkat to společně. A tak dříve nežli přijímáme, bereme za svá slova, která vyjadřují z pohledu našeho lidství smysl bytí, které jsme dostali darem, naději jeho synovské lásky, svobodu tohoto lidství obětovanou Otci v nebesích. Jak bychom se mohli lépe připravit na to, že ho přijmeme, než tím, že vstoupíme do jeho modlitby milovaného Božího Syna?

Kard. J.-M. Lustiger: Tajemství eucharistie, Karmel. nakl., 2002

A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Barbora Stehlíková

...Na první pohled to vypadá jednoduše. Vznešené poslání křesťana...Láska...Milosrdenství...Vstaň z té země, můj pomýlený bratře, hle, já ti odpouštím...

Nádhera!

Stačí jen pokleknout a před mým vnitřním zrakem již spořádaně defilují zástupy neochotných prodavaček následované sevřenými šiky arogantních zdravotních sester (je mezi nimi i několik lékařů...většinou obvoďáci...)... Valí se nesourodá masa kolegů a kolegyň (s nimiž nemám nejlepší vztahy), objeví se i pár úřednic, dva nebo tři nadřízení, kteří – chudáci – nedokázali ocenit mé pracovní nasazení adekvátním platem... Někde v pozadí se mihne i nepřátelsky naložená spolužačka ze základky...

A já, křesťanská duše, se za celý tento zástup horlivě modlím, přičemž neopomenu s očima zbožně obrácenýma k nebi podotknout: “Vidíš mě, Pane? Ne, že bych se chtěla chlubit, ale nemáš pocit, že mi to jde docela dobře?”
....
“Nepochválíš mě?”
....
Můj Pán je naštěstí nejen milosrdný, ale i nadmíru trpělivý. Tak jako rodič nemá to srdce upozornit dítě, že obrázek, který načmáralo, má k francouzským impresionistům opravdu dost daleko, tak ani mě násilím nevytrhuje z mého infantilního rozpoložení.
Můj Pán zkrátka jen tiše čeká, až přestanu hulákat nadšením nad vlastní dokonalostí.
Můj Pán totiž velmi dobře ví, že svaté nadšení ze mne vyprchá přesně ve chvíli, kdy se ze zástupu viníků vydělí JEDNA KONKRÉTNÍ osoba... Může jít o kohokoli, ale nejspíš to bude osoba, která je mi velice blízká a která mi způsobila (a stále působí) velké trápení. Jakmile dotyčná (či dotyčný) vstoupí do bodového reflektoru paměti, odkudsi ze tmy mého neposlušného podvědomí se vynoří neurčitá závrať, která rychle nabývá na konkrétnosti a vzápětí vyústí ve zcela nesvatý pocit, který by se dal přetlumočit asi jako: “Auvajs, ty mrcho!” (...a to jsem ještě dost slušná!...)
...

Následuje chvilka trapného ticha, ve které se zcela marně snažím navodit původní blahosklonnou atmosféru.
Nakonec kapituluji.
V mé vnitřní cele se totiž právě ubydlelo protivné rozmazlené dítě a hlasitě se dovolává pozornosti: “Oni mi klidně ubližujou a já abych se za ně ještě modlila! To není žádná spravedlnost!”
MILOSRDENSTVÍ JE DOBROVOLNÉ ZŘEKNUTÍ SE PRÁVA NA SPRAVEDLNOST.
– Větička, která tenkým hláskem cinká ze tmy... Rychle ale zanikne v řevu toho ukřivděného fracka, který se rozhodl, že to bez boje nevzdá. Zatímco se pokouším o modlitbu za viníky, buší hlavou do zdi a ječí, že je chudák, že mu všichni ubližují, že se ho nikdo nezastane a že rozhodně nebude nikomu odpouštět dřív, než se ten dotyčný hezky omluví.
Marně se snažím tu obludku zkrotit citáty z evangelia, marně si beru na pomoc varující podobenství o nehodném zadluženém služebníkovi...
Nic.

Původní záměr modlitby se nenávratně ztratí pod nánosem sebelítosti a vzteku.
Z viníků se stávají obvinění a počáteční nadšení se ve světle této nové skutečnosti jeví jako chvilkové pomatení smyslů. Milosrdenství? – Ano. Ale odtud až potud. Nejsem přece mučedník. Nemusím si nechat všechno líbit.
...A je to.

Nezkrocené dítko dosáhlo svého, stavidla povolila a do “uklizené” vnitřní cely se valí vlna zlosti. Přináší s sebou splašky malomyslných nářků a sobeckých přání, cáry trudných úvah, zapáchající bahno planých obvinění... Pokud se v něm nechci utopit, nezbývá mi než zkonstatovat, že OPRAVDU není v mých silách tu pohromu zastavit, natož pak vydolovat z toho nepořádku a zmatku nějakou pozitivní emoci. (Mimoděk se mi tak vybaví pohádka o chlapečkovi, který se celý den marně snažil přestěhovat svou skříňku, málem samou námahou vypustil duši a stejně s ní nehnul, dokud ho nenapadlo požádat o pomoc tatínka. “Tati, mně to nejde. Můžeš mi s tím pomoct?”)
“Tati, mě to moc bolí, můžeš s tím něco udělat?”...

Především je třeba utišit to klubíčko emocí.
Je třeba utišit bolest, kterou působí neoblomný mechanismus paměti. Je třeba uzdravit zranění. To se neobejde bez nutnosti ukázat poctivě všechny ty ranky, modřiny a záděry, ukázat i špínu, která na těch zraněních ulpěla, přiznat se i ke kopancům zlostných slov a myšlenek vyslaných proti “nepříteli” s úmyslem zasáhnout a poranit...
Chvíli to trvá...(Aspoň u mne...)
Možná proto, aby byl čas přiznat si i to, o čem se jinak v zájmu sebelítosti mlčí. (Nevím jak komu, ale mně se například dost špatně přiznává, že valnou část zranění způsobila má vlastní hloupost, a že moji “viníci” zpravidla už jen doťukli to, co jsem si na sebe předem upletla...)
Některé rány se ozývají i po letech, některé se objeví znovu ve chvíli, kdy už na ně člověk skoro zapomněl. Jsou i takové, které se zabodnou jako tříska pod nehet a zůstávají bez ohledu na plynutí času.
Naštěstí Otec ví, jak obvázat i ty nejbolavější. Co má být vyléčeno, to se vyléčí. Co má zůstat, zůstane.

Ale i když to zůstává, bolest už je jiná. Časem pozbude palčivosti a dost možná se jednou stane tím ostnem, o kterém mluví svatý Pavel...(?) Nebo háčkem, za který si Bůh přitahuje neposlušné ryby ve chvíli, kdy mají tendenci klesat ke dnu a ztrácet se v kalných proudech...(?)
Nevím...
Jen doufám, že nějak takhle by to mohlo být.

Wa-š bok lán chaubéjn ajkána d-af ch nán švokn l-chj bejn.
Neumím aramejsky a patrně bych tuto větu ani nevyslovila tak, jak by měla znít. Ale mumlám si ji tak, jak to dokážu, a i v té nedokonalé podobě mi zní...skoro jako nápěv. Taková zvláštní a těžko popsatelná píseň o hlubokém lidském smutku, o chybách, které si odmítáme přiznat, o bolestech, které odmítáme zapomenout, o bídě nepoučitelných lidských tvorů, o našem nářku nad vlastní ošklivostí, nad těžko ovladatelnou touhou ubližovat, ničit, mstít se...
Ale je to zároveň i píseň o útěše. O tom, že Bůh zná naše trápení, že ví, jak jsme oškliví a zubožení a že nás i přesto miluje. Ten nápěv mluví o naději, že i ze všech škrábanců a jizev se snad jednou stane něco, co bude mít svou cenu, že i ty nejstrašnější rány se jednou zahojí, že jednou se radostně obejmeme se všemi, kterým jsme tady v tomto slzavém údolí nemohli přijít na jméno...
Že jednou...
A vlastně už teď.
Co jiného by měla znamenat tahle věta Otčenáše, než jakousi malou soukromou přípravu na to velkolepé JEDNOU?

Možná jde právě o to, abychom se pokusili alespoň v těch několika minutách modlitby obejmout se svými viníky a alespoň pro tu chvíli zapomenout, že to ještě pořád bolí.
Možná jde o to, abychom dokázali obejmout i to vzteklé dítě, ve které se tak často měníme, abychom i jemu dokázali odpustit všechnu tu zlobu a touhu po pomstě.
Možná jde o to, pojmenovat všechna svá vlastní provinění a přiznat, že nejsou o nic menší než provinění těch ostatních.
Možná jde o to, abychom pochopili, že zranění a škrábance si s sebou nese každý člověk, ale že ne každý ví, na koho se obrátit s prosbou o uzdravení.
Možná jde o to, abychom zapomněli na vlastní bolest a pokusili se prosit za ty, kteří sami prosit nemohou nebo nechtějí...
Možná jde o to, abychom svá vlastní zranění dokázali obětovat právě za ty, kteří nás zranili, abychom se alespoň na pár vteřin pokusili napodobit rozpjatou náruč našeho Pána Ježíše Krista...

Vím, že jsem jen slabý a zraněný tvor, že ve mně není žádné dobro s výjimkou toho, které přichází od Tebe...
Vím, že se v ničem nepodobám Tvému Synu.
Proto Tě, Otče, pokorně prosím: odpusť mi moje viny pro své Milosrdenství a pro mou snahu učit se odpouštění.
Uvolni, prosím, lana chyb, která mne svazují, jakož i já pouštím z rukou vlákna, jimiž držím chyby ostatních.
Ulehči mi tíhu utajených dluhů, jakož i já zbavuji druhé povinnosti je splácet.
Vymaž stopy mých selhání jakož i já vymazávám ze svého srdce chyby ostatních... Amen.

Pozn.: V závěrečném odstavci byly použity citáty z knihy Neil Douglas-Klotz: Aramejský otčenáš.

Vážně musím odbočit a oznámit ti dobrou zprávu. Minulý týden jsem při modlení náhle zjistil – nebo jsem měl ten pocit –, že jsem odpustil tomu, komu jsem se snažil odpustit přes třicet let. Snažil se i modlit, abych mohl odpustit. Když k tomu skutečně došlo – tak náhle, jako by konečně vypnuli rádio vedle u sousedů –, měl jsem pocit: “Vždyť je to tak snadné. Proč jsi to neudělal už před lety?” Tolik věcí jde snadno, teprve když je lze udělat. Do té doby je to ale nemožné, jako když se učíš plavat. Celé měsíce tě sebevětší úsilí neudrží nad vodou; pak přijde den, hodina a minuta, po níž už není možné se utopit. Také se mi zdálo, že “odpouštím” (krutost toho člověka) a “je mi odpuštěno” (moje zášť) bylo totéž. “Odpouštějte, a bude vám odpuštěno,” zní jako nějaké ujednání. Je to zřejmě něco mnohem víc. Podle nebeských měřítek, to jest pro čistou inteligenci, je to asi tautologie: “odpustit” a “ je odpuštěno” jsou dvě pojmenování téže věci. Důležité je, že spor byl vyřešen, a určitě zásluhou Nejvyššího. Nakonec, a to bylo asi to ze všeho nejlepší, jsem znovu uvěřil, čemu nás učí podobenství o nespravedlivém soudci. Žádný zlozvyk není tak hluboce zakořeněn, a nemodlíme se, abychom se ho zbavili tak dlouho (zdánlivě) zbytečně, aby nemohl být i v hlubokém stáří odstraněn.
(C. S. Lewis: Průvodce modlitbou. Dopisy Malcolmovi, Karmel. nakl., 1997)

A neuveď nás v pokušení

Jacek Salij

Nemohu pochopit onu prosbu z “Otče náš”: a neuveď nás v pokušení. Když se modlím těmito slovy, vkládám do nich následující význam: Bože, ty znáš mou dobrou vůli a mou slabost. Rač mě uchránit před pokušením, které je nad mou sílu! Rač mě chránit rovněž před pokušeními, které sice nejsou nad mé síly, ale o nichž ty víš, že bych jim podlehl! Jestli tedy musím být pro své vlastní dobro v něčem pokoušen, dej mi sílu, abych z těchto zkoušek vyšel vítězně!

Taková modlitba je pro mě jasná. Ale přece nemohu pravdy o Bohu přizpůsobovat mým soukromým představám! Slova “neuveď nás v pokušení” vyjadřují zřejmě ještě něco víc. Cosi se ve mně vzpírá tomu, že by nás Bůh mohl pokoušet ke zlému. Prosím, pomozte mi v té modlitbě pochopit to “něco víc”, co nejsem schopen sám nahlédnout.

Abych se připravil na odpověď, vypsal jsem si několik desítek biblických výpovědí, ve kterých se mluví o pokušení. Dívám se na tyto texty a překvapuje mě, kolikrát je v nich řeč o pokušení, kterým byl vystaven Pán Ježíš. Nejlépe známe pokušení na poušti (Mt 4, 1-11). Poušť je opakem ráje, symbolizuje nešťastný stav, v jakém jsme se ocitli kvůli hříchu. Syn Boží, bezhříšný podobně jako prarodiče, byl pokoušen v situaci nesrovnatelně těžší než oni, protože když přišel mezi nás, vstoupil do skutečnosti ze všech stran poznamenané hříchem. Adam byl pokoušen v ráji, Syn Boží byl pokoušen v té strašlivé pustině, která nakonec skončila křížem. A ukázalo se, že ani v tak strašných trápeních nepřestal celý patřit svému předvěčnému Otci.

Díváme-li se na pokušení Ježíše, vidíme zřetelně skutečnost ďábelského pokoušení: Ďáblu jde o to, aby to, co je Boží v člověku, Bohu odebral. Ďábel by chtěl, aby se člověk, stvořený k Božímu obrazu, ocitl mimo Boha.

Nejednou jde o totéž i člověku. Evangelium vypočítává několik situací, kdy byl Ježíš pokoušen lidmi. Tam, kde v moderních překladech čteme, že ho někdo “zkoušel”, se v originále nachází slovo peirazein, které znamená “pokoušet” (Mt 16, 1; 19, 3; 22, 18.35; Jan 8, 6). Mnoha lidem vadilo, že Ježíš není stejný hříšník jako oni sami, a toho, který se nám stal podobný ve všem kromě hříchu, chtěli sobě připodobnit i v hříchu. Na štěstí se jim to nepovedlo, protože právě v Ježíši v našem světě zvítězila láska.

Jednou čteme v evangeliu, že Ježíš “pokoušel člověka”, ale všimněme si radikálně odlišného cíle takového “pokoušení”: “Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.” (Jan 6, 5n) Ježíš zde vystupuje jako matka, která svého synka staví na dva kroky od sebe a “pokouší” ho k tomu, aby k ní došel. Jde mu o to, aby Filip nahlédl sám sebe, svou malodušnost a široce otevřel své srdce Boží moci. Filip se má stávat stále více Božím člověkem a Ježíš mu v tom pomáhá.

Dva starozákonní obrazy zcela přesně vyjadřují charakter “pokušení” přicházejících k nám od Boha. Aby nás dovedl ke zralosti, bývá Bůh k nám stejně náročný, ale zároveň starostlivý, jako orel, který chce svá mláďata naučit létat (Ex 19, 3; Dt 32, 11). Dnes bychom řekli, že Bůh je podobný instruktorovi letecké školy, který v jisté fázi výcviku chce po učních, aby s padákem na zádech vyskočili z letadla.

Aby nás očistil od nedokonalostí, dopouští na nás trápení, v nichž se postupně spaluje vše, co je v nás nepravdivé a egocentrické, a naopak se vyjevuje všechno to, co je v nás hodno života věčného: “Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všecny tvé přimíšeniny.” (Iz 1, 25) Takto mohou i těžká trápení sloužit Božím přátelům k dobrému, jak dokládá historie Josefa (Gn 37n) nebo Zuzany (Dan 13).

Ve světle Písma zkusme tedy vnímat “pokušení” jako něco radostného: “Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.” (Jak 1, 2) Je dobré si uvědomit, že výrazem “zkoušky” je zde přeloženo řecké slovo peirasmós - tentýž termín, který je v modlitbě Páně překládán jako “pokušení”. Dále apoštol Jakub vyjasňuje, v čem spočívá radostnost oněch “zkoušek, pokušení”: “Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.” (1, 3-4)

V podobném duchu promlouvá apoštol Petr (v řeckém textu je v obou větách rovněž výraz peirasmos): “Milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení” (1Petr 4, 12). Ve Skutcích apoštolů máme svědectví, že pro apoštoly to nebyla pouhá teorie, ale skutečně se snažili tímto způsobem jednat. Čteme tam, jak se zbičovaní vraceli z velerady “s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno” (5, 41). Samotná možnost takového stavu mysli je dnes nepředstavitelná i pro většinu křesťanů.

Došli jsme ke klíčové otázce: Kdo je autorem například takového pokušení, jakým je pronásledování ve víře - Bůh, či ďábel? Inu, Bůh i ďábel, ale každý úplně jiným způsobem. “Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou” (Zj 2, 10; srv. Lk 22, 31).

Všude tam, kde se děje násilí směřující k tomu, aby někdo odstoupil od dobra a konal zlo, můžeme za ním vidět bezprostřední nebo zprostředkovaný podíl satana, prvního Božího odpůrce.

Bohužel, nezřídka se satanovi podaří dosáhnout svého. Někdy ani nemusí hledat člověka, protože člověk sám ho hledá, například v nerozumném vztahu k pomíjivým dobrům (1 Tim 6, 9). Ani to, že člověk přijal Boží slovo a ono v něm začalo růst a vydávat plody, neznamená automatickou ochranu před pádem v momentě pokušení; může se stát, že člověk věřící, který se málo stará o svou víru, takže jeho duchovní půda se proměnila ve skálu, “věří jen na nějaký čas a v čase pokušení odpadá” (srv. Lk 8, 13).

Avšak jestli má Satan ke mně tak snadný přístup, že ve mně může zvítězit, nepochybně se to děje mou vlastní vinou: “Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.” (Jak 1, 13) Jedním si můžeme být jisti - víra musí vyloučit každou interpretaci slov “a neuveď nás v pokušení”, která by stála v protikladu k výše zmíněnému tvrzení apoštola Jakuba.

Boží autorství pokušení, která na nás přicházejí, můžeme sledovat ve třech rozměrech: zaprvé, jako výzvu k dobru. Tímto způsobem Bůh pokoušel Abrahama, když ho vyzýval k důvěře ve svou všemohoucnost a pravdomluvnost. A Abraham skutečně uvěřil Bohu, že má moc dát potomstvo neplodnému manželství starců. I tehdy, když Bůh žádal za oběť jeho jediného syna, Abraham věřil, že je Bohem života, a ne smrti. Tím způsobem Bůh “pokouší” každého z nás, když před nás staví úkol jakoby nad naše síly: když např. mnohočetnou rodinu obdaří dalším dítětem, nebo když ubohého člověka vyzývá, aby prokázal milosrdenství někomu ještě ubožejšímu.

Za druhé: Bůh je autorem pokušení ke zlému v tom smyslu, že je na nás dopouští. Všechno, co se děje na světě, včetně všeho zla, spadá pod Boží Prozřetelnost. Ani Satan se nedokáže vzbouřit proti Bohu do té míry, aby se vymanil z Boží Prozřetelnosti. Jeho vzpoura vede pouze k tomu, že se odmítá podřídit Božímu řádu v lásce, musí plnit Boží vůli navzdory sobě. Jak se dovídáme z knihy Job, satan by neměl moc nás pokoušet, kdyby mu to Bůh nedovolil - a může nás pokoušet jen v takové míře a v takové oblasti, kam ho Bůh pustí. Bůh by na nás nedopustil žádná pokušení, kdyby je nezamýšlel obrátit k našemu dobru. Zkusme to pochopit na tomto příkladě: apoštolové nám přikázali radovat se pronásledováních ne proto, že by bylo něco radostného v samotném faktu pronásledování pro víru (naopak, je to fakt po všech stránkách smutný a nežádoucí), máme se radovat z toho, že jsme mohli díky těm pronásledováním dát Kristu důvod, že ho milujeme.

Za třetí, Bůh je autorem jak pozvání k dobrému, tak pokušení ke zlému v tom smyslu, že nám chce pomáhat, abychom prošli těmito zkouškami s co největším užitkem: “Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.” (1 Kor 10, 13)

Nikdy není nazbyt připomínat, že vztahy člověka s Bohem podléhají dynamice lásky, a ne nějakým zákonům po vzoru zákonů, kterými se řídí materie. Z toho, že Bůh chce všechno obrátit k našemu dobru, že na nás nechce dopustit zkoušky nad naše síly, v žádném případě nevyplývá, že to máme automaticky zajištěné. Sám Pán Ježíš nás s největší naléhavostí vybízí: “Bděte a modlete se, abyste neupadli v pokušení; duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.” (Mt 26, 41) - je dobré si uvědomit, že tato slova vyřkl v čase svého krvavého utrpení v zahradě Getsemanské.

Všimněme si rovněž těch horoucích modliteb, které ve chvílích zkoušky přednesli Bohu lidé skutečně mu oddaní: např. král David, pokořený vzpourou vlastního syna (Žl 7), Zuzana nevinně odsouzená na smrt (Dan 13, 42n), Judita předstupující před Holoferna (Jdt 9, 2-14) či královna Ester ve chvíli smrtelného ohrožení národa (Est 4, 17). Připomeňme si, s jakou úpěnlivostí se modlila apoštolská církev v době pronásledování (Sk 4, 24-30; 12, 5). Právě proto se apoštolové dokázali radovat z toho, jak je pronásledování ještě mocněji připoutávají ke Kristu, protože předtím se uměli modlit za to, aby Bůh tato pronásledování na ně nedopustil nebo aby je aspoň uchránil před selháním.

Slova “a neuveď nás v pokušení” se vztahují ke všem třem rozměrům, v nichž můžeme mluvit o Božím autorství pokušení a zkoušek, které na nás přicházejí. Tato slova v sobě jakoby zahrnují všechny ty nepředstavitelně různorodé modlitby, které máme a musíme k Bohu vysílat v těžkých chvílích.

Nakonec je třeba dodat, že tyto modlitby adresujeme tomu a skrze toho, který byl sám pokoušen: “Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky... Nemáme přece Velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.” (Žid 2, 18; 4, 15) Tři slova vyznačená kurzívou jsou odvozena od slovesa peirazein. To je další argument, že se sjednocujeme s naším Veleknězem, když pronášíme slova modlitby “a neuveď nás v pokušení” a snažíme se ji pochopit.

Jacek Salij: Nadzieja poddavana próbom, W drodze, Poznań 1995

Amen

“Výraz amen znamená především: jistě, opravdu, bezpečně nebo jen prostě ano. Je to vlastně hebrejské příslovce odvozené od kořene znamenajícího jistotu, pevnost.” (Slovník biblické teologie)

Amen z lidských úst může mít mnoho odstínů: od váhavého “no dobrá, budiž tedy” (Jer 28, 6) až po jásavé nadšení ze splnění Božích slibů v nebeské liturgii (Zj 5, 14; 19, 4). Mezi tím stojí souhlas s někým nebo s něčím (1 Král 1, 36; Jer 11, 5), stvrzení přísahy a přijetí jejích důsledků – požehnání nebo kletby (Nu 5, 22; Dt 27, 15; Neh 5, 13, Jer 11, 15) ať už jednotlivcem, nebo slavnostněji celým společenstvím. V liturgii získává ještě jiný význam: ten, kdo vyřkne amen, projevuje důvěru v Boží slovo, sílu svého souhlasu svěřuje jeho moci a lásce. Je v něm obsažena naděje, prosba i posvátná bázeň. Zároveň se stává oslavným liturgickým zvoláním, které zakončuje každou doxologii. A tak se dostáváme k již zmíněné nebeské liturgii, kde amen vyjadřuje dokonání Zjevení, plnost Pravdy, úplné ztotožnění s ní v lásce, a spolu se zvoláním aleluja rovněž dokonalou radost z této plnosti. Odtud, z tohoto dokonání, bere také svůj odvozený význam, který vnímáme nejdříve, téměř podvědomě: amen je jakousi tečkou za větou, kterou adresujeme Bohu. Po ní už může promluvit jedině Bůh.

Všechna tato naše amen čerpají význam od jediného pravého Amen, jímž je Ježíš Kristus. Když mnohé své výroky uvozuje slovy Amen, pravím vám (u Matouše 30x a u Jana 25x ve zdvojené podobě – Amen, amen, pravím vám...), neznamená to jen, že to, co říká, je pravda, ale že On sám je Pravda. On není jen tlumočník Božího slova, On je sám Boží Slovo, vtělené a zjevené světu. Dialog člověka s Bohem, ať už v čase nebo ve věčnosti, je vždy jen účastí na věčném dialogu Otce se Synem, účastí na Božím Amen, vyslovovaném od věků na věky.

Naše modlitba, naše amen tedy není v první řadě vyjádřením našeho souhlasu, naší věrnosti a úcty k Bohu. Nejprve je to vyjádření Boží věrnosti, Božího souhlasu k nám, ano dokonce Boží úcty(!) k nám, ke svobodě jeho stvoření.

Každému našemu amen předchází Boží Amen. Věříme, že i našemu (časopisu) Amen předcházelo Boží Amen – staň se! I stalo se. Amen se po 5–6 let snažil věrně jako zrcadlo odrážet svůj věčný vzor. Ale zároveň si byl celou dobu své existence vědom svého omezení, své nedokonalosti a konečnosti na tomto světě. Byl tu proto, aby zprostředkovával poznání Boha, aby vedl ke kontemplaci, k lásce. Jeho historická úloha zřejmě končí, a nyní už jen čeká na své eschatologické naplnění, a tím není nic menšího než blažené patření na Boží tvář. Doufáme, že i ve svých čtenářích vzbudil touhu po tomto cíli a místy jim dal i okusit jeho chuť.

Nezbývá než vzdát Bohu chválu a díky za to, že nám dovolil tak dlouho mluvit o něm neobřezanými ústy, že nám dal ochotné posluchače a dostatek lidských podmínek k jeho hlásání, že nám včas řekl Dost a že jsme byli schopni ho uslyšet.

Děkujeme Vám všem, milí čtenáři, za Vaši věrnost, za všechny krásné dopisy, na které jsme nebyli schopni jednotlivě odpovídat, za finanční podporu a za modlitby. Věříme, že se s Vámi neloučíme definitivně, že se nám podaří přinejmenším vytvořit ještě několik speciálních čísel z materiálu, který máme k dispozici. V některém z nich najdete tematický seznam článků, který Vám usnadní orientaci v dosud vyšlých ročnících. Budou zde hesla jako např. svátosti, kristologie, eschatologie atd., pod nimiž najdete seznam všech publikovaných článků na dané téma. Možná díky tomuto rejstříku znovu objevíte “poklady”, které unikly Vaší pozornosti nebo k Vám nepromluvily v pravou chvíli. Díky tomu, že Amen není časopis v pravém smyslu slova, ale spíše “věčnopis” (jak ho označil jeden z našich čtenářů), jeho obsah nestárne a může působit dál.

Toto číslo je tedy z naší strany Amen ve smyslu tečky za větou. Teď už musí promlouvat Bůh.