Obsah

Poslání apoštolů a naše

Těžko říci, jakou měli apoštolové představu o velikosti světa, když je Pán Ježíš rozeslal do celého světa kázat evangelium. Jisté je, že tehdy známý svět byl mnohem menší než dnes. Přesto tento svět, plný pohanů, chovajících se k novému náboženství přinejmenší rezervovaně, pokud ne přímo nepřátelsky, musel pro apoštoly představovat naprosto nezvládnutelný úkol.

Z dvoutisícileté vzdálenosti si moc neumíme představit pocity rybářů v Galileji, když toto poslání přijímali. Měli sice za sebou zkušenost zmrtvýchvstání, tedy prožitek Kristovy všemohoucnosti, ale jakým způsobem plnit zadaný úkol - o tom představu mít nemohli. Jedině absolutní důvěra v Ježíše je mohla odradit od pocitu člověka, po němž se chce něco naprosto nemožného. Zdá se, že nediskutovali příliš o plánu misií, že neposedávali nad mapou světa a neplánovali výjezdy tam či onam, ale že prostě začali tam, kde byli, a nechali se vést. Ježíš ví, co po nich může chtít, a že při plnění zadaného úkolu je povede přislíbeným Duchem.

Snad právě v tom je klíč k otázkám kolem misijního úkolu církve. Nechat se vést, nechat se posílat, dát se k dispozici Duchu. On ví, kam, on poradí, jak, a především on již dopředu "připraví půdu" tam, kam apoštola posílá. Již tehdy bylo pro hrstku apoštolů na světě příliš mnoho lidí, příliš mnoho míst. Toto nezvládnutelné množství možností mělo jediné řešení: Duch svatý - Duch Ježíšův - určí, pošle. Zejména ve výrocích sv. Pavla je patrná tato podřízenost Božímu vedení.

Je-li apoštol nebo misionář již někam poslán, nejde do zcela nedotčeného prostoru. Jemu se může zdát, že "obrací na víru pravou" lidi ničím nedotčené nebo dokonce dotčené odporem. Ale jistě to není až Duchem vnuknutá geniální řeč apoštola, která způsobí (alespoň u některých) obrácení. Jistě to není až aktuální pomoc Boží při výkonu apoštolátu, která dá posluchačům schopnost pochopit a přijmout nové učení. To by pak opravdu moc nezáleželo na tom, kam, kdy a ke komu jít. Jestliže je to Duch Boží, kdo rozhoduje o místu a čase apoštolského působení, pak je ve hře zcela jistě i milost Boží, která příchod apoštola předchází, která mu "připravuje půdu".

To ovšem znamená, že pokud apoštol nepůjde nebo půjde jinam nebo jindy, jeho svévole není bez důsledků a ani bez viny. Jistě, Bůh umí předvídat misionářovo rozhodnutí, Bůh může poslat jiného misionáře, Bůh může situaci i jinak "zachránit". Může, tak jako to činí při nápravě důsledků všech našich hříchů. Ale to přece nic nemění na tom, že jsme zhřešili, že apoštol nesplnil úkol, který mu byl dán - ne již ten obecný: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření" (Mk 16, 15), ale ten konkrétní: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím!" (Jon 3, 2) nebo: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí..." (Sk 9, 11).

Misijní úkol církve není tedy jen jakési teoretické pověření k rozšiřování křesťanství po světě, nebo dokonce záminka pro kolonizaci, indoktrinaci nebo jiné ovlivňování lidí a zemí. Jde o mnoho jednotlivých poslání k mnoha konkrétním lidem, a to pod vedením Božím. K lidem, kteří jsou již Bohem připraveni, kteří v tomto smyslu na apoštola čekají, kteří mají Bohem dáno právo na jeho příchod.

Můžeme klást mnoho doplňujích otázek týkajících se vhodnosti různých forem apoštolátu, můžeme mnoho diskutovat o tom, jak misie skloubit s dialogem s nevěřícími, s věřícími jiných náboženství nebo s ekumenismem. Ale nikdy bychom neměli zapomenout na ty jednotlivce, kterých se již v tento okamžik dotkl Bůh a oni čekají, až přijde ten poslaný a řekne jim to slovo, které jim vzkazuje Bůh. Dokud trvá církev, trvá i její misijní úkol, který dostala skrze apoštoly od Krista. Dotud musíme předpokládat existenci těchto jednotlivců, dotud je musíme Duchem vedeni hledat, nacházet, a kázat jim Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Nechceme-li tak činit, ať již z pohodlnosti, nebo z "ohleduplnosti", nebo ze strachu, nebo z falešné skromnosti, nebo z jakýchkoliv "ušlechtilých" důvodů, dopouštíme se věrolomnosti ke Kristu a zvyšujeme dluh, který máme vůči Božím vyvoleným. Apoštolát tehdy pro apoštoly jako dnes pro nás není dobrovolná činnost navíc k našemu zbožnému životu. Je to povinnost, kterou máme díky křtu a biřmování, povinnost vůči Bohu, který naše bratry a sestry již v tento okamžik připravil na přijetí radostné zvěsti, a povinnost vůči nim, kteří na nás čekají. Obrácení nejsou našimi dlužníky, ale my jsme dlužníky těch, kteří byli Bohem připraveni k obrácení a k nimž jsme nedošli. A kdoví kolik jich denně přibývá.

Je-li tedy úkol apoštolátu nebo, chcete-li, misií, tak závažný a závazný, plyne z toho ještě jeden důsledek. Totiž že apoštol (tedy každý křesťan) musí chtít a být připraven rozumět Bohu, když ho někam posílá - ať už do Afriky, Indie, nebo k sousedovi. Umět a chtít rozpoznat slovo Boží: "Jdi dnes tam a tam k tomu a tomu člověku". Nasloucháme Pánu dost otevřeně a dost často, abychom mu dali příležitost k nám promluvit? A když se mu to podaří, nejsou někdy naše úvahy a diskuse o překážkách apoštolátu a vhodnosti misií záminkou, abychom mohli zůstat doma ve své "zbožnosti" a "tolerantnosti" a nemuseli se trmácet a namáhat - a možná i riskovat?

Představíme-li si vždy, když se nám připomene misijní úloha církve, právě ty konkrétní jednotlivé, Boží milostí připravené a na nás čekající lidi, snad budeme ochotnější ke spolupráci s Pánem, k tomu, abychom se jím nechali vést a posílat. Každý z prvků skutečného křesťanského života se vztahuje k mému apoštolskému poslání. Ale i naopak, splnění každého jednotlivého úkolu apoštolátu je významným krokem v mém křesťanském životě. Kdo tady dává a kdo dostává? Je zřejmé, že tato otázka je nesmyslná. Velmi nepříjemný smysl má však otázka, kdo ztrácí, když já nechci? Chceme-li být spravedliví (v nejširším, biblickém smyslu toho slova), musíme do svého života modlitby i konání zařadit právo připravených na náš apoštolát, na naše misie.

Vojtěch Soudský

Bez církve není spásy?

Tomáš Machula

Problém, na který se v následující úvaze pokusíme odpovědět, lze shrnout do těchto otázek: Mohou být spaseni nekřesťané? A jestli ano, není křesťanské misijní působení tragickým a zbytečným omylem?

Je jasné, že spása není možná bez Ježíše Krista. V nekřesťanských náboženstvích se může nacházet moudrost i dobří lidé, ale Spasitel je jediný. Pokud má být spasen nekřesťan, musí se to stát také skrze Krista. Omezeností i hříšností lidstva se však radostná zvěst evangelia k mnohým lidem buď nedostává, nebo - což je ještě horší - dostává pokřivená a zneužitá jako nástroj ekonomických nebo mocenských zájmů. Řada lidí tedy nemá možnost setkat se s Kristem a jeho církví. To zajisté je podstatné ochuzení a omezení.

Neznalost Krista je omezení, ale nejsou to zavřené dveře ke spáse. Víme, že pokud se člověk setkává s Kristem v jeho církvi a je pokřtěn, dostává se mu milosti a prostředků ke spáse normálním, řádným způsobem. Tam, kde tato možnost není, musíme nechat soud na Bohu, který jediný vidí do hlubin srdce. On jediný také může dát svou milost i jinou cestou, než jsou prostředky posvěcení svěřené církvi. V každém případě jde i tady o spásu skrze Krista.

Jak je to ale s nezbytností církve? Vždyť nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá církev za matku. Abychom si na podobné otázky mohli odpovědět, musíme správně rozlišovat, co je opravdu nutné ke spáse. Nutná je Boží milost. Ta je nabízena všem, protože Bůh chce spasit všechny lidi a bez milosti není cesta k Bohu možná. Tato milost znovuzrození však není nutně vázána na viditelné znamení křtu. Bůh ji může svobodně dát každému člověku. Abychom si tento fakt více přiblížili, podívejme se na Boží milost podrobněji.

Už to, že začínáme o Bohu uvažovat, je důsledek Boží milosti. Teologie ji nazývá milostí předcházející, protože předchází naše rozhodnutí. Je to jakási Boží nabídka nebo pozvání: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! (Jan 7, 37). Toto pozvání obdrží zcela jistě každý člověk. Může mít ovšem nejrůznější podobu a může přijít v nejrůznějších okamžicích života. Bůh sám ví nejlépe, kdy a jak jsme připraveni, kdy nastává příhodný čas. Odpovíme-li na toto pozvání kladně, přichází na řadu ona milost znovuzrození, jejímž znamením je svátost křtu. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3, 20). Klepání na dveře můžeme přirovnat k milosti předcházející, večeři pak k milosti znovuzrození. Je logické, že člověk, který ví o křtu jako o znamení této milosti, bude po křtu toužit. Tomu, kdo nemá možnost správně poznat tuto "řádnou cestu ke spáse", může Bůh udělit milost mimořádně i bez viditelného znamení. Posoudit, zda někdo dostal nebo nedostal milost tímto způsobem, není ovšem v lidských možnostech, to ví jenom Bůh.

To je zároveň odpověď na otázku, která by někoho mohla napadnout: a co spravedlivý pohan, který Boží milost obdržel takto bez křtu a po čase pozná církev? Musí být křtěn, když už milost obdržel? Na to nelze odpovědět jinak, než že musí. Není naší věcí posuzovat, kdo je nebo není v Boží milosti, ale máme jít a křtít ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého (Mt 28, 19). Křest je jediným zřetelným znamením obdržené milosti. Navíc, není jen znamením sestupným (od Boha k nám), ale i vzestupným, protože veřejně demonstruje naši víru. A úplně na konec můžeme dodat, že by bylo s podivem, kdyby někdo odmítl nabízený Boží dar s tím, že už "něco podobného možná kdysi dostal".

Po těchto úvahách lze snáze porozumět i tomu, čemu se říká křest touhy nebo křest krve. Katechumen, který byl v dobách pronásledování církve popraven ještě před svým křtem, je považován za mučedníka a stejně nepochybného křesťana jako například svatý Štěpán, přestože nebyl viditelně pokřtěn. I ten, který po křtu touží a bez vlastní viny zemře dříve, než mohlo ke křtu dojít, je církví považován za křesťana. Jak se to má s jejich křtem? Přesně vzato je možný jedině křest vodou (všímáme-li si svátostného znamení). Krev nebo touha předmětem viditelného znamení nejsou. Mluvíme-li o křtu krve nebo touhy, není to křest v pravém slova smyslu (svátostné znamení), ale vyjádření důvěry v Boží spravedlnost a milosrdenství, které nám dávají jistotu, že dotyčný jistě milost obdržel.

U křtu touhy a křtu krve je zřetelně patrné, co znamená "mimořádnost" této cesty. Katechumen zabitý před vlastním křtem totiž po řádné cestě ke spáse toužil, narozdíl od těch, kteří řádné prostředky znají a pohrdají jimi - v takovém případě lze těžko mluvit o mimořádné cestě ke spáse. Toto rozlišení je třeba mít na paměti, i když není většinou v našich silách rozeznat skutečné motivy odmítání řádných prostředků spásy. Křest se může některým lidem jevit ne jako znamení milosti, ale jako akt podrobení se určité kultuře, politické moci apod. Z dějin známe mnoho případů, kdy křesťané změnili "pohoršení kříže" na "pohoršení křížem". Naším úkolem proto není posuzovat jednotlivé případy, ale pravdivě a nezištně hlásat Krista.

Zdá se ale, že pokud je možná spása nekřesťanů, stává se zbytečnou veškerá misijní činnost. Proč nasazovat krk za ty, kteří mohou ke spáse dospět i jiným způsobem? Pomozme si malým přirovnáním. Představme si ostrov, jehož obyvatelé jsou všichni ohroženi nemocí. Nemoc vede zcela jistě ke smrti. Pokud nepřijede lékař, všichni zahynou. Je asi jasné, že každý lékař udělá vše pro to, aby se co nejrychleji na ostrov dostal a zachránil co nejvíce lidí. Nyní si představme jinou situaci: opět ostrov a epidemii, ale je jistá šance, že snad někteří jedinci přežijí. Dovedete si představit lékaře, který by mávl rukou a považoval svou návštěvu ostrova za zbytečnou? Podobně ani teologicky normálně myslící misionář, který má srdce na pravém místě, nebude považovat hlásání Krista za zbytečné tam, kde o něm dosud neslyšeli. K případům takového nepochopení podstaty misijního povolání církve bohužel dochází. Mějme proto na paměti, že úcta k zábleskům pravdy v jiných náboženstvích ani fakt, že všichni nekřesťané nepřijdou automaticky do pekla, neopravňuje křesťany k rezignaci na hlásání Krista.

Organizace misijního úsilí církve

Damián Němec

Historický vývoj církevní organizace misií
Pro pochopení současné organizace katolických misií je třeba se zmínit o některých důležitých historických skutečnostech.

Značný vývoj je patrný v samotném charakteru misionářů. Ve starověku měli převahu laici, ve středověku se misie staly doménou kleriků. V novověku je patrné opětné "odklerikalizování" misií, a to jak důrazem na podíl a poslání laiků v misiích (a následně v životě a působení církve vůbec), tak velkým rozvojem a významem misijních řeholních institutů a společností (dnes nazývaných "společnosti apoštolského života"), z nichž mnohé mají spíše laický charakter.

Tomu odpovídala i podoba řízení misií. Ve starověku neexistovala žádná organizační struktura. Ve středověku se na řízení misií podíleli jednotliví biskupové a řeholní řády, ale také světští vládcové z vlastní vůle, pod sporadickým vedením ze strany papežů. V novověku, zvlášť po objevení Ameriky, kdy misionáře předcházeli dobyvatelé a obchodníci a samotné misie byly často vtahovány do politických plánů vládců, bylo nutné snažit se o větší vliv církevních představitelů na jejich řízení.

Prvým krokem bylo podřízení veškerých misií papeži. Ten pak koordinaci misií svěřoval především jednotlivým vládcům - šlo tu o tzv. "patronát", který byl mj. spojen s povinností hradit potřebné výdaje spojené s misiemi. To ale nezabránilo silnému uplatňování politických zájmů v misiích, a proto se již od 2. poloviny 16. stol. (období tridentské reformy) papežové snažili vytvořit celocírkevní orgán, který by řídil světové misie jménem papeže, aby se tak patronátní misie změnila na skutečnou církevní misii. Tak papež sv. Pius V. (papežem 1566-1572) vytvořil svůj poradní orgán - kardinálskou komisi pro misie v Západní Indii, papež Řehoř XIII. (papežem 1572-1585) k ní přidal kardinálskou komisi pro misie ve Východní Indii a vytvořil komise pro italskou církev řeckého ritu a pro záležitosti katolické církve v evropských protestantských územích (Congregatio Germanica) a papež Klement VIII. (papežem 1592-1605) zřídil r. 1599 misijní kongregaci pod názvem De Propaganda Fide, která však po několika letech přestala existovat.

Trvalé prosazení této myšlenky se podařilo až v 17. století. Papež Řehoř XV. (papežem 1621-1623) založil 22. 6. 1622 jako součást římské kurie speciální misijní kongregaci pod názvem Sacra Congregatio de Propaganda Fide (doslovný překlad: posvátná kongregace pro záležitosti víry, jež má být rozšiřována - od názvu této kongregace pak došlo k vytvoření podstatného jména "propaganda") a této nové kongregaci papežové usilovali skutečně podřídit misie. Proto došlo k upřesnění jejího poslání instrukcí z r. 1659, dodnes nazývanou Magna Charta misií, založením papežského kolegia Urbanianum určeného pro formaci misionářů v r. 1627 (toto kolegium bylo r. 1962 povýšeno na papežskou univerzitu), zakládáním a podporou specializovaných kněžských kolejí a seminářů určených pro oblasti misijní a oblasti, v nichž probíhalo pronásledování církve, a založením vydavatelství určeného pro vydávání knih potřebných v misiích nazvané Polyglotta (ta byla na začátku 20. stol. sloučena s oficiálním papežským vydavatelstvím v jednu instituci s názvem Polyglotta Vaticana). Další pomocí se stalo Papežské misijní dílo, o němž bude řeč níže.

Současná organizace misií
Centrální orgány řízení misií
Hlavním orgánem zůstala příslušná kongregace římské kurie; ta nese od r. 1988 název Kongregace pro evangelizaci národů a v jejím čele stojí kard. Jozef Tomko (slovenského původu). Ke kongregaci je nyní přičleněno 38 kardinálů, 16 arcibiskupů, 3 biskupové, 4 národní ředitelé papežských misijních děl a 4 generální řeholní představení.

Centrem formace misionářů zůstala papežská univerzita Urbaniana s fakultami teologie, filozofie, kanonického práva a misiologie, obsáhlou moderní knihovnou Biblioteca Missionaria (více než 100 000 svazků) a přidruženým specializovaným institutem Institutum de Catechesi Missionaria; studentů je víc než 1000, učitelský sbor čítá asi 120 osob. Většina studentů je ubytována ve formačním domě Collegio Missionario Mater Eclesi v Castel Gandolfo.

Velkou roli hraje Papežské misijní dílo - koordinační centrum pro 4 relativně samostatná papežská misijní díla podporující misijní činnost církve (oficiální název zní Pontificia Opera Missionalia, tedy doslovně Papežská misijní díla, v češtině se ujal název v jednotném čísle).

1) Propagazione della Fede bylo založeno r. 1822 ve francouzském Lyonu ctihodnou Pauline Jaricot. Zabývá se sbíráním hmotných prostředků, především v misijním měsíci říjnu (kdy se celocírkevně slaví neděle modliteb za misijní povolání spojená s finanční sbírkou) a péčí o misijní povolání.

2) San Pietro Apostolo založené r. 1889 ve francouzském Caën panem Bigardem se věnuje především misijní formaci kléru i řeholníků a řeholnic v misijních oblastech.

3) Infanzia Missionaria založené r. 1843 ve francouzském městě Nancy místním biskupem De Forbin Janson usiluje o výchovu dětí a mládeže v misijním duchu a o jejich příspěvek modlitbou i hmotnou pomocí.

4) Unione Missionaria založené r. 1916 v Itálii P. Mannou podporuje misijní povolání mezi kněžími, řeholníky a řeholnicemi i mezi členy sekulárních institutů.

Papežské misijní dílo má koordinační centra na úrovni celosvětové (nejvyšší komitét v čele s prefektem kongregace pro evangelizaci národů a vrchní rada v čele se světovým prezidentem papežského misijního díla - nyní je to pomocný sekretář kongregace pro evangelizaci národů arcibiskup Charles Schleck pocházející z USA), na úrovni národní (národní ředitel je jmenován kongregací pro evangelizaci národů na základě doporučení biskupské konference - do r. 1998 jím byl u nás P. Zdeněk Čížkovský OMI, od 1. 1. 1999 je jím P. Ing. Mgr. Pavel Šlégr z královéhradecké diecéze) a na úrovni diecézní (diecézního ředitele jmenuje diecézní biskup).

Postupný rozvoj misijních oblastí
Prohlášení určitého území za misijní území je ve výlučné kompetenci Apoštolského stolce; takové území je obvykle svěřeno některé jiné územně-správní jednotce církve, aby tam řídila misijní činnost.

Druhou fází je osamostatnění této misie - vytvoření autonomní misie podléhající bezprostředně kongregaci pro evangelizaci národů, která jmenuje církevního představeného (obvykle kněze) pověřeného řízením této misie.

Třetí fází je vytvoření samostatné místní církve zvané apoštolská prefektura, v jejímž čele stojí alespoň kněz s titulem apoštolský prefekt, který je místním ordinářem pro toto území.

Čtvrtou fází je po úspěšném rozvoji apoštolské prefektury její povýšení - prohlášení za apoštolský vikariát, v jehož čele obvykle stojí biskup s titulem apoštolský vikář, i ten je místním ordinářem svého území.

Pátou fází je vytvoření tzv. misijní diecéze, tato diecéze však do svého dostatečného rozvinutí spadá ve všech svých záležitostech nadále pod kongregaci pro evangelizaci národů, tato kongregace také připravuje výběr a jmenování diecézního biskupa.

Poslední šestou fází je vytvoření samostatné diecéze, která je již ve všem postavena na roveň diecézím v oblastech s křesťanskou tradicí. Je proto vyňata z kompetence kongregace pro evangelizaci národů a její záležitosti řídí příslušné "resortní" kongregace římské kurie (pro biskupy, klérus, instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, katolickou výchovu atd.).

Misionář a antropolog tváří v tvář

Setkání křesťanství s primitivními národy se nikdy neobešlo bez problémů. Spolu s radostnou zvěstí museli domorodci přijmout i evropskou kulturu. V posledních desetiletích tohoto století začali bít na poplach antropologové - jestliže křesťanství nutně znamená zánik původních kultur, ať raději zůstanou pohanské! V tomto duchu od nich obdržel otevřený list i papež Jan Pavel II. Existuje nějaký způsob, jak by si primitivní národy mohly podržet svou autenticitu a přitom nebyly vyloučeny z podílu na Kristově dědictví?

Krátký pohled do historie
Popravdě řečeno, křesťané (od 4. století) nikdy neměli daleko k tomu, aby k rozšiřování Božího království používali svou kulturní, početní, zbrojní a jakoukoliv jinou převahu. Ale co se týče primitivních kultur, ležel problém ještě hlouběji. Než papež Pavel III. ve své bule Sublimus Deus (1537) veřejně vyhlásil, že divoši mají s Evropany společného praotce Adama a že jsou jim rovni ve svém lidství, nebyla ani tato věc zdaleka jasná. Svatý Ambrož například schvaluje určité praktiky morální a fyzické devastace divochů, jako je lichva a export vína. Svatý Augustin doporučuje hon na otroky v necivilizovaných krajích, ačkoli na území římského císařství totéž považuje za nepřípustné. To jsou autority dávné minulosti, ale v dalších staletích se na tomto pohledu mnoho nezměnilo.

To samozřejmě neznamená, že misionáře vedly mezi přírodní národy vždy jen uzurpátorské zájmy. Ale ať byly jejich motivy sebečistší, vždy to bylo poslání kulturních a vzdělaných lidí k "ubohým, primitivním tvorům", žijícím ve strašných podmínkách, bez výdobytků civilizace, bez vzdělání, bez Krista. Soucit a lítost byly nejušlechtilejší city, které motivovaly misie. Cílem bylo všechno hrozné a barbarské primitivním národům odebrat a nahradit výdobytky západní kultury. Nikoho nenapadlo tento základní rámec misií zpochybňovat. Šlo jen o metody, o to, jakým způsobem vymýtit zlé a předat dobré.

Ve 20. století se začíná situace měnit. Nejde jen o pohyb v teologickém myšlení, ale o pohyb světa vůbec. Technika a civilizace začíná ukazovat svou odvrácenou tvář a lidstvo si pod jejich tlakem začíná uvědomovat hodnoty, pro které dříve nemělo smysl - svoboda, přirozenost, autenticita, sepětí s přírodou - tedy hodnoty, které nejvíce zachovávají přírodní národy, ale které jsou působením evropské kultury postupně likvidovány. Na scénu vstupuje antropologie s úplně odlišnými cíli než dobyvatelskými, obchodními nebo civilizačními. Ale také jinými než misijními. V 60. letech dospívá konflikt mezi misijním a antropologickým pohledem vrcholu - pro mnoho misionářů to znamená ztrátu motivace a hromadný exodus z misií, případně "převtělení" misionářů v antropology.

Podívejme se blíže na konflikt misionářského a antropologického pohledu a pokusme se najít rozumné a křesťanské východisko.

Rozdíly mezi posláním antropologa a misionáře
Posláním antropologa je především danou kulturu poznat, porozumět jí, popsat a vyjasnit její hodnoty, funkce, pojmy atd. Čím je kultura odlišnější od jeho mateřské, tím je zajímavější. Tohle všechno je pro misionáře pouze předpokladem, na který se váže jiný cíl - danou kulturu přetvořit.

Antropolog nehodnotí poznané. Jako člověk, z pohledu své individuální zkušenosti, může mít na určité jevy svůj názor, ale jakožto antropolog je respektuje. Misionář naproti tomu vybírá a hodnotí znaky kultury a náboženství podle křesťanských měřítek a rozděluje je na "dobré", "neškodné" a "zlé". Dobré zachovává, neškodné toleruje a zlé se snaží vymýtit.

Posláním antropologa i misionáře je objevit a vysvětlit určité hodnoty dané kultury. Ale antropolog je interpretuje historicky, to znamená snaží se je pochopit v historii a kontextu té samé kultury. Snaží se stát jedním z "divochů" a vnímat svět kolem sebe jakoby jeho očima. Misionář naproti tomu analyzuje poznatky tzv. adaptační metodou. To znamená, že se snaží v jejich hodnotách a přesvědčení nalézt stopy svého vlastního pojmového aparátu a zbytek nějak "doladit". Příkladem je působení jezuitů v 18. stol. u Indiánů kmene Guaraní. Ve snaze nastínit ideu křesťanského Boha si pomohli domorodým pojmem Tupán. Podobnost těchto pojmů ale byla pouze vnější - Tupán byl jejich heros, pán hromu, a postrádal jakékoliv podstatné vlastnosti Boží. Výsledkem byl pro Indiány zcela nepochopitelný "Bůh třetí jakosti", který neuměl nic z toho, co jejich Tupán, a nevzbuzoval žádný respekt.

Shrnuto: misionář je velmi emocionálně zaangažovaný ve svém povolání. Miluje ty, kteří mu byli svěřeni, často až k sebevydání. Nestává se však, že by takto miloval i jejich kulturu. Antropolog naproti tomu jako první miluje kulturu. Čím ji více poznává, tím se s ní více ztotožňuje a tím více miluje i lidi, kteří jsou jejími nositeli. Je ovšem otázka, jestli je to láska křesťanská, tedy taková, která přeje každému především nejvyšší dobro - spásu.

Inkulturace
Inkulturací se rozumí jedna z forem kulturní změny, a to sice taková, kdy proti sobě stanou dvě skupiny s radikálně odlišným stupněm civilizačního vývoje a kultury a jedna ze stran (ta silnější) začne vyvíjet úsilí o vyrovnání. Pouze tato strana je si plně vědoma toho, co probíhá, stanoví cíl i prostředky inkulturace. Druhá strana vstupuje do kontaktu s dosud nepoznaným světem zcela spontánně a dezorientovaně. Zaznamenává stálou přítomnost cizích elementů, na kterou dosud reagovala jen útěkem nebo bojem. Bezelstně přijímá užitečné předměty, které není s to sama vytvořit, jako jsou kovové nástroje, zbraně apod., aniž by si uvědomovala, že budou následovat dalekosáhlé změny dosavadního způsobu života a myšlení. Z toho plyne obrovská zodpovědnost strany evangelizující za evangelizovanou, pečlivé zvážení průběhu misie a jejích možných důsledků. Často je úmysl a cíl misionářů dobrý, ale přesto je výsledkem morální i fyzická likvidace národa právě proto, že nebyly předvídány všechny důsledky změn, které jsou samy o sobě dobré.

Existuje určitý rozdíl mezi protestantskými a katolickými misiemi vyplývající z rozdílného teologického pohledu na lidskou přirozenost. Protestanté míní, že člověk je totaliter corruptus, totálně zkažený, a bez milosti Boží v něm není nic, co by stálo za zachování. Proto také všechno, co nalézají v primitivních společnostech, je podle nich dílem satana - počínaje tím, jak divoši jedí, sedí, jak se oblékají, a konče tím, jak myslí a v co věří. Pokud má taková společnost šanci na spásu, tak musí být všechno zničeno a nahrazeno "křesťanským" a společnost musí být asimilována jí obklopující kulturou. V katolickém pojetí není situace člověka tak beznadějná. Člověk je v jádru přirozenosti dobrý, stačí eliminovat prvky porušení. To je možné metodou tzv. kulturní chirurgie, tedy bolestného procesu, v němž jsou nemocné elementy postupně amputovány a organismu jsou transplantovány nové orgány.

V tomto bodě se dostáváme k zásadní otázce: které elementy domorodé kultury mají právo přetrvat, aby na jedné straně kultura mohla existovat jako svébytný, originální a autonomní celek, a na druhé straně aby její členové mohli mít naději na věčnou spásu?

Problémy
Jako příklad uveďme indiánské kmeny Panare a Hoti, které žijí v lesnato-hornaté krajině mezi dvěma pravými přítoky řeky Amazonky na rozloze asi 2000 km². Poslouží pro nás jako nezvykle čistý laboratorní případ, protože jsou to společnosti nezasažené a dosud neohrožené civilizačním tlakem. Jsou zcela svépomocné jak po stránce biologického života, tak kulturní. Dosud nepotřebovaly žádnou intervenci zvenčí. Teprve roku 1984 se zde objevili katoličtí misionáři, jejichž úmysl je zcela čistý - spása duší. Podívejme se na problémy, které přesto jejich přítomnost vyvolala.

Primitivní společnosti jsou charakteristické "kontextovostí" kulturního předávání. Nedisponují takovými pojmy, jako je zvyk, víra, hodnota, naše přesvědčení, vaše názory atd. Obsah tradice není verbalizován, takže se nedá předat jinak než zkušeností, životem ve společenství. Proto paradoxně institucí, která v Amazonii způsobila největší kulturní zpustošení, jsou internátní školy, do nichž jsou indiánské děti z širokého okolí umísťovány na několik let. Pro takové děti už neexistuje plnohodnotný návrat. Čas, kdy se dítě mohlo naučit věci příslušné jeho věku, nenávratně minul, a dítě zůstává cizím elementem ve svém vlastním prostředí. Umí sice číst a psát, ale nerozumí si s nejbližšími pomocí tradičních metod. Zůstává zavěšeno mezi dvěma světy, z nichž jeden už ho nebere za vlastní a pro druhý je stále "primitiv".

Jiným charakteristickým rysem je pospolitost. Kmen Panare obývá velké společné chaty schopné pojmout až 200 osob. Bydlí v nich několik širších rodin pokrevně spřízněných. Není zde zvykem oddělovat místnost stěnami nebo závěsy, celý prostor je volně přístupný a přehlédnutelný. Pro civilizovaného člověka je takový nedostatek soukromí i v intimní sféře nepředstavitelný. Pro Indiána naopak zdi a přehrady znamenají nepřátelství, nedůvěru, nenávist, vzpouru - všechno negativní, co se dá v lidských vztazích najít. Misionáři, stojící na stráži čistoty, tedy mimovolně zasévají mezi své svěřence nesvár.

Dalším problémem je způsob obživy. Indiáni Panare se tradičně živí sběrem a lovem. To ovšem misionáři nepovažují za práci, protože v civilizovaném světě pracovat znamená systematicky a po určený čas vyvíjet naučenou činnost, která vede ke kumulaci hospodářských dober. Naproti tomu sběračství i lov vykazují nesystematické, střídavé úspěchy, provádějí se příležitostně a v Evropě je to zábava. Indián je tedy považován za líného, neschopného organizovat společnou práci, za někoho, kdo není schopen postarat se ani o nejzákladnější potřeby své rodiny. To má samozřejmě zpětně dopad na sebevědomí a morální stav společnosti.

Jak sdělit nesdělitelné?
Zásadním problémem v práci misionáře je nesnadnost přeložit to, co chce sdělit, do domorodé řeči. Tato nesnadnost se v určitém kulturním kontextu může jevit dokonce jako nemožnost, kdybychom nepočítali s působením Ducha svatého.

Pokud by šlo pouze o překlad termínů, není nic snazšího, než chybějící slova v daném jazyku prostě vytvořit. Ale jde o víc - spolu se slovy předat obsahy, které jsou často ještě vzdálenější než slova. Není radno si vypomáhat pojmy, které mají pouze vnější podobnost, jak už bylo řečeno, protože zde hrozí nebezpečí významového synkretismu. Ve světě, který je pojmově, sémanticky, výrazově i logicky tak vzdálen od našeho, jsou pouze dvě možnosti, jak sdělit abstraktní obsahy: buď ten svět přetvořit kompletně ke svému obrazu, nebo se pokusit o částečnou interpretaci poselství s nadějí, že Duch svatý sám to dílo dokoná, bude-li chtít.

Někdy se stává, že se misionář spokojí s tím, že jeho svěřenci konají vše tak, jako by porozuměli evangelijní zvěsti. Snaží se dělat to, co jim nařizuje a nedělat to, co jim zakazuje, ale ve skutečnosti dále myslí a věří postaru. Není to projev pokrytectví nebo zlé vůle, naopak - je to to jediné, co mohou pro misionáře udělat a zároveň je to smutný důsledek nemožnosti dorozumět se.

Misionář a antropolog - co je spojuje
Mohou se tedy misionáři a antropologové vůbec dorozumět? Existuje nějaký společný cíl obou?

Proces postupných kulturních změn u primitivních národů je nevyhnutelný. Není třeba vytýkat misionářům, že vyhledávají národy nezasažené civilizací a neorganicky jim vnucují svoji kulturu. Jestliže nebude v domorodé osadě stát křesťanský chrám, bude tam určitě co nevidět stát bilboard s Coca-colou. Jde jen o to, jaké hodnoty a jakým způsobem předat a jaké uchránit před porušením Je nutné, aby společnosti, které mají přijmout křesťanství, odhodily všechnu svoji neopakovatelnou originalitu? Snad ne, ale předpokládá to užší spolupráci misionáře a antropologa. Nejde o vytvoření skanzenů a rezervací, v nichž by byl lidský materiál zakonzervován pro budoucí pokolení jako svědek vývoje a pokroku lidstva. Jde o vytvoření takových podmínek, aby kultury, které se už jednou ocitly na obzoru světa, byly schopné adaptace na nové podmínky. To předpokládá, aby samy sebe pochopily jako etnickou a kulturní menšinu, která vchází do rovnocenného vztahu se světem. Jen tak se bude moci svobodně rozhodnout pro křesťanskou víru a sama dobrovolně změnit to, co jí odporuje.

Zpracováno podle článků Křesťanství a domorodá náboženství (Juan Bottaso) a Misionář a antropolog tváří v tvář (Mariusz Kairski, Marek Wolodzko) v čas. W drodze 1/1997. Vybrala a přeložila E. Fuchsová.

Bartolomeo de Las Casas

Život a působení tohoto muže je zdánlivě sérií neúspěchů, zklamání, bezvýsledných bojů. Ke konci života byl přesvědčen, že jeho snahy o záchranu Indiánů ztroskotaly. Dějiny ale jeho působení zhodnotily jinak...

Historické pozadí
První řeholníci vstoupili na půdu Nového světa v září 1493 při druhé Kolumbově cestě. Byli to z velké části františkáni, kteří založili svou první zámořskou provincii v roce 1512 a začali misijně působit. V té době politika a církev byly velmi těsně spojeny. Nechvalně proslulý papež Alexander VI. daroval bulou Inter cetera objevené země Španělsku a jeho nástupce Julius II. pověřil v roce 1512 krále Ferdinanda založením biskupství. Toto biskupství zahrnovalo podle tehdejšího zeměpisného označení tzv. Západoindické ostrovy a spadalo pod arcibiskupství ve španělské Seville.

V roce 1510 přicházejí první dominikáni. Jejich téměř dvacetileté zpoždění oproti františkánům bylo způsobeno rozpory uvnitř řádu. Když nakonec přece jen do Nového světa dorazili, setkali se s neutěšenými poměry. Většina duchovenstva se starala pouze o pastoraci kolonistů a k domorodcům projevovali lhostejnost. Španělé se orientovali na rychlý zisk a domorodce zneužívali jako levnou pracovní sílu. Dominikáni, kteří se usadili ve městě Santo Domingo, zahájili tvrdou kritiku tamních poměrů. Již z roku 1511 známe kázání Antonia Montesina, která španělské kolonisty pobouřila:

"Všichni žijete ve smrtelném hříchu a zemřete v něm kvůli své krutosti a tyranii, s níž postupujete proti těm nešťastným národům... Copak nemáte duše obdařené rozumem? Nejste snad povinni je milovat jako sebe samé? Nerozumíte tomu? Necítíte to? Jaký jen hluboký spánek, jaká letargie se vás zmocnila?"

Kolonizátoři žádali omluvu, ale bratři svou kritiku naopak ještě zostřili. Do budoucna odmítli rozhřešení všem, kteří by nadále brutálně zneužívali domorodé pracovní síly. Na tomto základě vznikly první zákony zaručující základní lidská práva domorodcům. Do této situace vstupuje osobnost Bartolomea de Las Casas.

Začátek působení
Bartolomeo se narodil v roce 1484 ve španělské Seville. V roce 1501 přicestoval jako kolonizátor do Nového světa, ale po několika letech se vrátil do Evropy, aby studoval teologii. Po vysvěcení se vrací na své pozemky v Novém světě, kde působí jako kněz. Byl přesvědčen, že se k domorodcům chová velmi mírně a kázání dominikánů se ho proto naprosto nedotýkalo. Později o sobě prohlásil, že byl zaslepený. K jeho obrácení došlo při přípravě kázání nad Sirachovcovým textem o chlebu pro chudé (Sir 34, 20-22). Bartolomeo se v roce 1514 veřejně zříká svých pozemků, propouští Indiány a začíná ve spolupráci s dominikány bojovat za práva domorodců. Odcestoval do Španělska, aby v jejich prospěch intervenoval u španělského krále. Byl mu udělen titul ochránce a obránce Indiánů (protector et defensor) a dosáhl jmenování skupiny kněží hieronimitů pověřených vyšetřením a nápravou situace v Novém světě. Velký úspěch to však nebyl. Bartolomeův titul byl spíše čestný a nedával mu žádné pravomoci. Dominikáni a františkáni v Novém světě byli ze strany kolonistů i nadále podezíráni a odmítáni. Neuspěla ani mise hieronimitů.

Bartolomeo přesto nadále bojoval za práva Indiánů. Jeden čas došla jeho snaha až za meze, kde končí spravedlivý boj a začíná fanatismus. Ve snaze zlepšit postavení Indiánů totiž navrhl, aby místo fyzicky slabších Indiánů byli používáni k otrockým pracem odolnější černoši dovezení z Afriky. Pro spravedlnost je třeba říct, že tato myšlenka nepocházela přímo od něj a že později se sám Bartolomeo od tohoto postoje kategoricky distancoval a omluvil se.

Nezdařil se ani pokus o založení jakési dominikánsko-františkánsko-indiánské spolupráce, kterou si Bartolomeo před časem vymohl na králi Karlovi. Výprava byla totiž přepadena a zčásti vyvražděna Indiány. To ovšem vyvolalo odvetný zákrok, kterému se již nepodařilo zabránit. Objev zlata v Mexiku pak veškeré pokusy zmařil nadobro.

Vstup k dominikánům
V roce 1522 vstoupil Bartolomeo de Las Casas do řádu bratří kazatelů, stal se misionářem a posléze převorem. Z veřejného života se téměř stáhl. Až v roce 1531 opět ostře protestuje proti dobyvatelům, zvláště německým, kteří potřebovali mexické zlato na splacení válečných dluhů. Bartolomeo přichází do mexického Chiaspas, kde začíná nový projekt spolupráce s Indiány. Politické tlaky však celou věc opět zpomalily. Papež Pavel III. v té době vydává bulu, kde jasně prohlašuje, že Indiáni jsou plnohodnotní lidé a odsuzuje zlo na nich páchané. Španělská vláda však šíření buly v koloniích zakázala a papež byl pod silným nátlakem přinucen bulu stáhnout. Bartolomeo přesto pokračuje v intervencích ve snaze realizovat zmíněný projekt. Z té doby pochází i jeho nejznámější dílo o krutém útlaku a vyvražďování Indiánů (Brevissima relacion de la destruycion de las Indias). Tato zpráva vedla císaře Karla V. k přijetí tzv. Nových zákonů, kterými roku 1542 zakázal zotročování Indiánů. Zákony ale narazily na mocný odpor kolonizátorů a byly brzy zmírněny.

Poslední životní etapa
Bartolomeo de Las Casas je později jmenován biskupem pro území Chiaspas, kde se snažil přísně dbát na dodržování Nových zákonů, ale jeho odpůrci byli silnější. Zažíval obrovská příkoří a neměl žádnou podporu místních úřadů. V roce 1547 odjíždí do Španělska, kde zůstává až do své smrti. Jeho odchod je chápán jako demonstrativní rezignace na svůj úřad. Ve Španělsku se Bartolomeo v letech 1547-1566 věnoval především vědecké práci. Napsal celou řadu teologických i politických spisů o indiánské otázce. Ty mu přinesly řadu odpůrců. Dochoval se například záznam disputace, v níž odpůrci s odvoláním na Aristotela hájí přirozenou méněcennost divochů. Bartolomeo de Las Casas zemřel v Madridu v roce 1566 a byl pohřben v jednom z tamějších chrámů. Přesné místo je dnes bohužel neznámé.

Zpracováno podle přednášky U. Engela OP, 8. 3. 1994 u sv. Jiljí v Praze.

***

Z krátké zprávy o pustošení západoindických zemí Bartolomea de Las Casas

Náčelník Hatuej uprchl před Španěly z ostrova Hispaniola na sousední Kubu. Varoval lid před příchodem křesťanů. "Víte, jak se chovali k lidem na Haiti a proč jsou tak krutí?" Obyvatelé Kuby odpovídali, že je to asi tím, že křesťané jsou již od přírody krutí. Náčelník jim to ale vyvracel: "Tím to není, důvodem jejich krutosti je to, že mají Boha, kterého vzývají a kterého i my máme stůj co stůj uctívat. Proto nás masakrují a zabíjejí. Vidíte," dodal a ukázal přitom na košík plný zlatého prachu a drahokamů, "to je křesťanský Bůh!"

Španělům se nakonec podařilo tohoto náčelníka zatknout a měl být zaživa upálen. Před jeho popravou s ním rozmlouval zbožný františkán. Vyprávěl mu o Bohu a snažil se mu vyložit i to, co o něm náčelník dosud neslyšel. Františkán Indiána přemlouval, aby jeho slovům uvěřil. Pokud se tak stane, přijde Hatuej po smrti do nebe, kde bude žít v radosti a věčném klidu. Pokud však františkánovým slovům neuvěří, pak mu hrozí věčná muka a trápení v pekle. Po chvíli přemýšlení se Hatuej zeptal, jestli do nebe mohou přijít i křesťané. "Samozřejmě, že dobří křesťané se tam dostanou," odpověděl mnich. Náčelník pak bez dalšího rozmýšlení okamžitě odpověděl, že v tom případě do nebe nechce, aby se už nemusel dívat na tak kruté lidi.

Sloupy církve - sloupy misie

Tomáš Machula

Jak začínaly misie v křesťanství hned na jeho počátku a co to může říci nám dnes? Jako východisko nám pomohou texty největších apoštolů sv. Petra a Pavla.

Prvé kázání sv. Petra a jeho účinek zaznamenávají Sk 2, 14-47. Bylo proneseno hned v den Letnic po seslání Ducha svatého. Kázání a řečí svatého Pavla je v Novém zákoně zaznamenáno více, ale základní je text v 1 Kor 15, 1-11.

Oba tyto texty obsahují shodné základní prvky:

1. Hovoří velmi osobně: nejprve zřetelně a jasně o lidské hříšnosti, pak o vykoupení Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přitom to zdaleka není řeč teoretická. Vždyť oba apoštolové zakusili velmi zřetelně svou vlastní hříšnost: sv. Petr díky svému trojímu zapření Krista, sv. Pavel díky svému pronásledování církve. Stejně tak oba velmi silně zakusili Kristovo odpuštění: sv. Petr ve chvíli kdy na něj Kristus pohleděl s láskou, a Petr se rozplakal; sv. Pavel při oslnivém Božím zásahu u Damašku stvrzeném příchodem damašského učedníka Ananiáše. Toto přijaté odpuštění znamenalo proměnu jejich života.

2. Při své řeči se jednoznačně a jasně (a možná bychom řekli velmi důrazně, až drsně) dotýkají svých posluchačů: "vy jste jej rukou bezbožných přibili na kříž a zabili, ale Bůh ho vzkřísil" (Sk 2, 23n) a "nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších" (1 Kor 15, 17). Možná nás udiví tak zřetelná odpověď: "Co máme dělat, bratři?" - "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého." (Sk 2, 37n), ale jasnost odpovědi vyplývá z jasnosti a průzračnosti hlásaného poselství.

3. Neodvolávají se však jen na své vlastní životní zkušenosti, ale na dosud předávanou víru, tedy tradici: sv. Petr výkladem starozákonních textů, u nichž směle a bez obojakosti ukazuje naplnění na Kristu (Sk 2, 16-36), sv. Pavel poukazem na dřívější hlásání apoštolů a učedníků: "Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal." (1 Kor 15, 3).

Mnohdy obdivujeme účinnost jejich slov - a přitom vůbec není nemožné je následovat:

1. I my při svém svědectví nemůžeme vycházet na prvém místě pouze z nauky, z teorie, ale z vlastního přesvědčení. Čím se Bůh v mém životě dotkl mého nitra? Kdy jsem jasně poznal vlastní slabost a hříšnost a na druhé straně tvůrčí sílu jeho odpuštění, které nás znovu vrací do Otcova náručí silou kříže Kristova a napájí jeho Duchem? Bez tohoto silného osobního rozměru zůstává naše víra chabá a není s to oslovit druhé. Nejde však zdaleka jen o jeden okamžik či jednu událost našeho života: Boží dotek je nesmazatelný a stále vede k tomu, abychom dále odpovídali svým životem - připoutaností k Němu, modlitbou, službou i způsobem svého jednání, morálkou.

2. Hovoříme s konkrétními lidmi v konkrétní době, a je nezbytné, abychom žili "s prstem na tepu doby"; to neznamená ponořit se do toho, co se neshoduje se skutečností Božího odpuštění a volání, ale naopak důrazem na to, co je hodnotné a co postupně přivádí až k Nejvyššímu. Přestože tato pravdivost a přímost může vyvolat i odmítnutí (nebo dočasné odmítnutí), zatemňováním pravdy bychom se zpronevěřovali svému poslání. Je ale potřebné hledat vhodný způsob sdělení pravdy; především však je třeba hledat způsob soužití, společného života se sdílením dobrého a praktickou pomocí v těžkostech.

3. V obojím směru - v naší osobní víře i v poznání "tepu doby" - nejsme odkázáni na sebe sama, ale jsme podporováni a neseni mohutným proudem duchovní a věroučné tradice, jsme neseni společenstvím Božího lidu vedeného Kristem, jsme vedeni církví. I zde můžeme narážet na obtíže, ale živá tradice církve vedená Božím Duchem nás vyvádí z nebezpečí přílišné jednostrannosti a subjektivních pohledů. Čerpáme ze studnice živé vody, k níž vedeme také žíznivého poutníka. Nevedeme k sobě ani nehlásáme sebe, tím bychom druhé ochuzovali. Jsme průvodci na cestě k Bohu, nic víc - ale také nic méně, a toto poslání má svou vznešenost a krásu, která prosvětluje tíhu námah a bolestí neoddělitelnou od tohoto poslání.

Misionáři, kteří předběhli svoji dobu

Martin Rosenbaum

Téměř po celé období středověku bylo západní křesťanství uzavřeno ve svém světě, ohraničeném mořem na západě, zeměmi s byzantským obřadem na východě a islámskými státy na jihu. Na konci patnáctého století se ale věci začaly rychle měnit. Námořní výpravy přes Atlantický oceán a kolem Afriky znamenaly nejen změnu pro obchodníky a vládce, ale byly i velkou výzvou pro církev.

Setkání křesťanství s jinými rozvinutými kulturami
Miliony lidí, kteří dosud neslyšeli evangelium, byly teď na dosah. Křesťanská zvěst se ale nestřetala jen s nějakými divochy, bylo třeba ji zasít i do rozvinutých civilizací s vlastní tisíciletou kulturou, která se mohla směle srovnávat s tou, kterou přiváželi Evropané.

To samozřejmě znamenalo nelehký úkol pro misionáře. "Evropské" křesťanství by zde snadno mohlo být nesrozumitelné. Navíc bylo třeba vyřešit jednu podstatnou otázku: noví křesťané budou dál žít ve svém původním prostředí. Jak zajistit, aby je jejich společnost nevyvrhla? Je žádoucí udělat z obrácených nejen křesťany, ale také "Evropany"?

Aby se křesťanství mohlo stát něčím víc než jen okrajovou záležitostí, bylo jisté, že je třeba "pokřtít", ne zahladit místní kulturu. Takový úkol byl ale pro církev po dlouhých staletích něčím novým. Není proto divu, že hledání správné cesty bylo zdlouhavé a mnohdy bolestné. Dva milníky na této cestě si zkusíme stručně přiblížit.

Indie
Naše první zastávka bude na jihu Indie. Sem se služebníci církve dostali již na přelomu patnáctého a šestnáctého století spolu s prvními portugalskými mořeplavci, a duchovní správa vznikla již v nejstarších obchodních stanicích. Po dalších sto let se ale křesťanství nijak nešířilo. Duchovní se starali převážně o Evropany. Kromě nich vznikla ještě úzká skupina poevropštěných Indů, obrácených zpravidla pro výhody, které mohli získat v místech pod portugalským panstvím. Tito konvertité ale nemohli být mostem, po kterém se evangelium přenese do indické společnosti, z ní se totiž v podstatě oddělili. Církev navíc zůstávala v pouze ve městech na pobřeží.

Jezuitský brahmán
V roce 1605 ale nastala radikální změna. Do Indie dorazil mladý jezuita Robert de Nobili. Byl poslán do vnitrozemského města Maduré. Tady narazil na zásadní obtíž. Na příslušníky vyšších kast, hrdé a vzdělané, Evropané neudělali žádný valný dojem. Využít k hlásání kulturní nebo technologickou převahu, jak se kdysi dařilo ve východní a severní Evropě a vlastně i v Americe, tady rozhodně nešlo. Bylo třeba proniknout do indické společnosti a získat úctu obyvatel.

Vzdělaný jezuita cestu objevil. Prohlásil se za evropského brahmána, příslušníka nejvyšší kasty, a zvolil si nejnáročnější ze způsobů jejich života: život sanyašiho, přísného kajícníka. Jako takový mohl proniknout do místní společnosti vlastně "shora". Ovšem s jednou výjimkou. Zůstal mu uzavřen svět páriů, lidí bez kasty. S nimi se totiž příslušníci vyšších kast nesmějí stýkat.

De Nobili vstoupil do učení k místnímu mistrovi, studoval jazyky, hinduistickou literaturu, vědy. Časem dosáhl pověsti moudrého muže a jeho působení začalo přinášet první ovoce. Mezi brahmány, a nejen jimi, se objevili první křesťané. Objevili se také další "brahmánští" jezuité.

Problémy s obřady
Objevily se ale také první potíže. Společnost se staletou kulturou zná i mnoho obřadů, které jsou na hranici mezi občanským a náboženským životem. Pokud se obrácený nemá stát vyděděncem, je třeba, aby zachovával ty zvyklosti, které nemají náboženský obsah. Těch jednoznačně náboženských se ale musí jakožto křesťan vzdát. Rozlišení ovšem není vždy jednoduché.

Další problém byl v tom, že některé křesťanské obřady, které tehdy doprovázely udílení svátostí, považovali Indové díky své tradici za ponižující. Misionáři se rozhodli je neužívat, pokud nepatřily k podstatné materii obřadu. (Indové měli naopak zvyky, které pohoršovaly Evropany, např. oslavy pohlavní vyspělosti dívek.)

Propast uvnitř nové církve
Vážným problémem byla především situace páriů. Evangelizace "shora" je totiž nemohla zasáhnout. I když byli časem někteří misionáři posláni i mezi ně, zela stále uprostřed nové církve propast, kterou indičtí křesťané nebyli schopni ani ochotni překonat.

Záhy se tudíž museli objevit i odpůrci. Metody z Maduré byly projednávány na "indické" synodě a poté v Římě. První reakce papeže Řehoře XV. v podstatě schvalovala postup misionářů (i když upozorňovala na možná úskalí), ale jen do důkladnějšího prozkoumání. Když po 25 letech de Nobili opouštěl Maduré, byl spor stále ještě na začátku.

Anti-inkulturační papežský výnos
V roce 1693 se rozhořel naplno, a to v Pondichéry, místě značně poevropštěném, kde začali jezuité vyučení z Maduré zavádět stejný přístup. Kapucínům, kteří zde již delší dobu působili, se novoty nezdály. Poslali proto stížnost, že směrnice Řehoře XV. není dodržována, ačkoli s ní nebyli podrobně obeznámeni. Do Indie byl vyslán papežský legát, biskup Turnon, aby záležitost podrobně vyšetřil a rozhodl. Na místo dorazil na podzim roku 1703. Muž s omezenými prostředky, sužovaný nemocí a spěchající do Číny za podobným úkolem, učinil závažné rozhodnutí jen na základě ústních výpovědí, aniž by se o mnohých věcech mohl přesvědčit osobně. Velkou roli hrála i jeho neznalost místních jazyků a kultury.

Výnos byl tvrdý. Nejen zakazoval jakoukoli diskriminaci či jen oddělení lidí bez kasty nebo nižších kast, zaváděl přísná pravidla pro sňatky, zakazoval vyloučení žen z některých obřadů po dobu menstruace apod. - což byly věci, nad kterými se skutečně vznášela otázka, zda místní tradice nezakryly jádro evangelní zvěsti. Ale zakazoval také mnohé tradiční obřady, jejichž obsah nebyl nebo nutně nebyl náboženský. Na druhé straně nařizoval přísné dodržování svátostné liturgie.

Vyústění sporu
Tento výnos můžeme považovat v podstatě za definitivní závěr sporu, a to přes skutečnost, že otázka byla v následujícím staletí mnohokrát probírána. Tournonův výnos byl v podstatě vždy znovu, byť s různou naléhavostí, potvrzen. Je třeba říci, že misionáři v zásadě, i když ne naráz a ne vždy ochotně, novou situaci přijali. Dostavili se samozřejmě důsledky takové změny. Mezi brahmány došlo k četným odpadům, těžiště misií se přesunulo do nižších vrstev společnosti, především mezi párie. Odpad ale nebyl tak masivní, jak mnozí předpokládali, i když v novějších misiích, kde křesťané ještě nebyli tak pevní, byl značný.

Obrovskou ránu misiím ale zasadilo zrušení jezuitského řádu v roce 1773, vynucené evropskými panovníky. Tato událost způsobila katastrofální úpadek, ze kterého se církev v Indii možná dosud nevzpamatovala.

Čína
Nyní se vraťme k biskupu Tournonovi a spolu s ním se přesuňme do Číny. Zde byla situace možná ještě nepřehlednější. Stopy po nestoriánských křesťanech, jejichž úspěšná misie z počátku středověku byla rozvrácena ve 14. stol., tu nezůstaly téměř žádné. Ani papežští vyslanci z 13. století zde nezanechali trvalé dílo. Proto jezuité, kteří do Říše středu dorazili v roce 1584, začínali od nuly.

Hledání vhodných pojmů
I oni museli řešit problémy s místní tradicí. Jedním okruhem otázek (v pozdějších sporech velmi atraktivním) bylo používání vhodných čínských výrazů pro křesťanskou nauku. Zdánlivě nezajímavé téma, ale podle svědectví se mnozí vzdělanci obraceli i proto, že ve své tradici nacházeli potvrzení toho, co misionáři hlásali.

Opět domácí obřady
Mnohem složitější byl problém obřadů k poctě Konfucia a úcta k mrtvým. I tady platilo, že v žádném případě nebylo čínským křesťanům povoleno konání náboženských obřadů. Jenže úcta ke Konfuciovi a k předkům byla součástí mnoha státních i rodinných událostí, vyhnout se takovým obřadům znamenalo rezignovat na společenské postavení a mnohdy i na osobní a rodinné vazby. Pokud by šlo o obřady ve své podstatě náboženské (podobně jako tomu bylo ve starověkém Římě), bylo zřejmé, jak se měli misionáři k problému postavit. Otázka povahy těchto obřadů se ale stala jádrem sporu.

Spor jezuitů s dominikány a františkány
Ten se rozhořel poté, co ve 30. letech 17. stol. do Číny dorazili misionáři dalších řádů, dominikáni a františkáni. Ti zastávali přesvědčení, že obrácení má znamenat radikální rozchod s minulým životem, tedy i s "pohanskou" kulturou. Účast na tradičních obřadech se jim zdála být neslučitelná se skutečným křesťanským životem. Tito misionáři byli pro svůj otevřeně nepřátelský postoj vůči domácí tradici z Číny záhy vypovězeni, jejich znalost situace tedy byla značně omezená. Považovali ale za nutné zjednat nápravu. Jeden z nich, dominikán Jan Morales, předložil v roce 1643 Římu zprávu o situaci, podle svého přesvědčení nestrannou. Rozhodnutí bylo nekompromisní: tyto obřady, tak jak je Morales popsal, se zakazují. Misionáři se ale ohradili právě proti tomu, jak byly obřady popsány. V roce 1654 dorazil z Číny do Říma jezuita P. Martini a předložil dotazy o obřadech s jejich popisem. Sv. Officium takto popsané obřady povolilo.

Krátce nato přímo v Číně shoda okolností pomohla ke sjednocení praxe. Velká skupina misionářů byla při pronásledování deportována do Kantonu. Zde měli otcové příležitost prodiskutovat sporné body a dohodnout se na závěrečném dokumentu, který všichni podepsali. Jeden z účastníků, dominikán Navarette, ovšem po svém útěku z Kantonu a návratu do Evropy začal pracovat proti dohodě. I když později se svou aktivitou ustal, spis, který na toto téma napsal, už sloužil odpůrcům jezuitů.

Rozhodnutí z Říma
Tato událost měla důsledky o několik desítek let později, kdy byla otázka znovu přezkoumána v Římě, a to z popudu Karla Maigrota, apoštolského vikáře ve Fu-Kien, odpůrce obřadů. Jednání byla složitá. Zatímco jednala komise kardinálů, získal Maigrot díky konexím jednoznačně negativní stanovisko Pařížské univerzity. Na druhé straně dorazilo do Říma dobrozdání samotného čínského císaře, že dotyčné obřady mají pouze politický a občanský ráz. Závěrečné rozhodnutí z r. 1704 dávalo téměř ve všem za pravdu odpůrcům obřadů. Důsledky jeho uplatňování mohly být tragické. 300 000 čínských křesťanů se mělo náhle vzdát svých tradic, které přitom dosud považovalo za slučitelné se svou vírou.

Do praxe měl rozhodnutí uvést nám již známý biskup Tournon. Situace se ale vyvíjela značně dramaticky. Když císař, dosud nakloněný křesťanům, zjistil účel jeho cesty, vypověděl biskupa z Číny a nařídil, že nyní mohou v zemi působit jen ti misionáři, kteří se zavážou, že nebudou bránit obřadům. Ostatní misionáři byli ze země postupně vypovídáni.

Jezuité se odvolali k papeži proti postupu Tournona. Papež ale v roce 1710 Tournonův postup schválil. Všichni misionáři se podvolili. Záhy se rozpoutala nenávist ke křesťanům a situace církve v Číně se prudce zhoršovala. Církev, do té doby zdárně se rozvíjející, se rázem ocitla na okraji společnosti, neschopná proniknout ke vzdělanějším vrstvám.

Změna římského kursu
Tento stav přes různé dílčí změny vydržel až do roku 1939, kdy Pius XII. vydal nové směrnice, které v podstatě odpovídají situaci před zákazy z roku 1704, a to s konstatováním, že dotyčné obřady nemají náboženský obsah. Otázkou je, zdali se tak nestalo i díky prudkým změnám, ke kterým došlo v Číně samotné, a které mohly znamenat i změnu povahy obřadů.

Shrnutí
S odstupem několika staletí jsme možná schopni snadněji posoudit hodnotu experimentů, které zahájili v Asii jezuitští misionáři. Církev v našem století jednoznačně pokračuje v cestě, na kterou vykročili. To, že hlásání evangelia nemusí znamenat potlačení hodnot, které jsou obsaženy ve starobylých kulturách, je pro nás samozřejmé. Vše dobré lze "pokřtít". Na druhou stranu nelze snadno odsoudit ty, kdo v obavě před ztrátou čistoty a úplnosti zvěstování volili možná až příliš opatrný postoj. Zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že praxe misionářů, především v Indii, pravděpodobně obsahovala prvky jen těžko slučitelné s evangeliem. Mnohdy opravdu zastřela stejnou důstojnost všech Božích dětí.

Neodsuzujme ale snadno ani misionáře. Vždyť budovali zcela novou stavbu po mnoha staletích, kdy se církev s podobnou situací nesetkala. Žádné velké dílo se neobejde bez chyb. A hlásání radostné zvěsti celému světu je velké dílo. Dílo, které bude církev provázet celými jejími dějinami.

Bible v rukou asijských čtenářů

Maria Ko (Ha Fong)

Křesťané v Asii tvoří menšinu. Křesťanské jsou jen 3obyvatelstva, a nepočítáme-li Filipíny, poklesne tento poměr dokonce až na 1kulturu. Proč tomu tak je? Ostatní kontinenty se jeden za druhým staly křesťanskými. Dokonce černá Afrika bude v roce 2000 z 57Jak je možné, že nejnáboženštější ze všech kontinentů se pro církev stal zakázanou nadějí?

Otázka má provokovat. Asie ve skutečnosti nepředstavuje pro církev zakázanou naději, ale jak píše Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Tertio millennio adveniente, "velkou výzvu evangelizaci". Ve skutečnosti je zde mnoho znamení naděje, mezi nimi také rostoucí šíření Božího slova v posledních desetiletích a - řekla bych - především v posledních deseti letech.

Je nepopiratelnou skutečností, že Boží slovo (znovu) nalezlo po Druhém vatikánském sněmu své centrální postavení v životě církve. To platí především pro církev v Evropě. Zde v Asii bychom neměli mluvit o návratu, nýbrž o zjevení Božího slova, o objevení Bible. Nikoli proto, že by Asie Bibli neznala, ale proto, že v začátcích evangelizace Asie nemělo Písmo svaté významné postavení. Dovolte mi poukázat na dvě historické skutečnosti, abych toto tvrzení doložila.

Během prvních staletí se misionáři setkávali ve své snaze šířit Bibli s nutností vytvořit písmo pro národy, mezi kterými působili, jak to udělali např. sv. Cyril a Metoděj pro Slovany; nebo museli pečovat o literaturu jako o součást kultury tam, kde domácí literatura scházela. Ve Východní Asii byla situace zcela odlišná; tam misionáři nenašli kulturní vakuum, nýbrž pestré náboženské prostředí se starými tradicemi. Zde se s nimi setkávala civilizace, která se mohla hrdě odvolávat na vysoce rozvinuté kultury a subtilní filosofii. Když například misionáři začali v 17. stol. v Číně s překladem Bible, bylo jim jasné, že jde o vzrušující a obtížné dobrodružství. Takřka u každého pojmu se buď museli rozhodnout pro novotvar, který by Číňanům byl těžce srozumitelný, nebo museli ke svým záměrům použít výrazů, které navazovaly na důvěrně známou skutečnost - s rizikem, že nebudou správně pochopeni. Museli se například tázat, zda pojem tien-cu, který má význam "pán nebe", je přiměřeným označením křesťanského Boha. Překlad Bible do asijských jazyků předpokládá trvalý dialog a hlubokou inkulturaci. Ačkoli byly první překlady Bible do asijských jazyků výsledkem velké námahy, která svědčila o horlivosti a inteligenci, nedokázaly zohlednit všechno; byly proto nakonec jen málo srozumitelné.

Musíme vzít v úvahu ještě další faktor. Velká epocha šíření křesťanství mezi 17. a 19. stol. spadá do přísné doby po Tridentském sněmu. Misionáři sdíleli tehdy obvyklý názor, že Bibli lze číst jen se zvláštní pečlivostí a že ji mohou číst jen někteří křesťané. Nejdůležitější knihou víry nebyla Bible, ale katechismus. Po Bibli se sahalo především k ospravedlnění nauky nebo pro poučné příběhy, kterými se vyzdobilo kázání. Věřící neměli k Bibli přístup bezprostřední, ale jen skrze klérus při pastorační péči a v liturgii. Katolická církev byla proto v Asii od počátku známá spíš díky projektům lásky k bližnímu, díky nádherným církevním stavbám, díky evropskému stylu své náboženské praxe; avšak mnohem méně díky své spiritualitě nebo díky svým posvátným spisům. K šíření náboženství je však náboženská literatura u asijských národů mnohem důležitější, než si člověk ze Západu dokáže představit. Svědčí o tom rozšíření buddhismu v Asii. Mezi roky 400 až 600 podnikly stovky buddhistických mnichů a poutníků nebezpečnou cestu do Indie, aby nalezli původní posvátné spisy. Dalším příkladem je evangelizace Koreje. V Koreji nebyly položeny základy křesťanství cizími misionáři, ale studiem křesťanských knih, které byly do země dovezeny z Číny korejskými konvertity.

Po Druhém vatikánském sněmu byla Bible novým způsobem vložena do rukou asijským národům. Setkání s posvátnými texty se stalo bezprostřednější, intenzivnější, častější a živější. Zčásti je to důsledek lepších překladů a větší snahy o inkulturaci. Díky tomuto novému setkání objevují asijské národy podivuhodný obsah posvátných textů; s překvapením zjišťují, že Písmo svaté je velmi blízké jejich mentalitě, jejich způsobu uvažování a vyjadřování. Cítí se jako doma při vyprávění, v podobenstvích a metaforách, v krátkých výrocích proroků, v poetických modlitbách a zvláště v myšlenkách mudroslovné literatury. Jde o stejné výrazové prostředky, kterých také užívají staré spisy k předávání zkušeností a životní moudrosti.

Bible čtenáři předkládá rozmanité symboly a obrazy, živou ukázku stylů a slov, dob a míst. Nasloucháme zde hlasu Boha, člověka a přírody, celého vesmíru; cítíme se vtaženi do tajuplné harmonie, zatímco srdce stoupá k nekonečným výšinám, k plnosti. Právě po tom Asijci touží a to od Božího zjevení očekávají.

Text je úryvkem z obsáhlého referátu předneseného na shromáždění Katolické biblické federace v Hongkongu 1996, který byl česky publikován ve zpravodaji Českého katolického biblického díla 2/1997. Autorka je z kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice a působí jako profesorka v Římě a v Hongkongu.

Papežské misijní dílo

PMD je jednou z největších světových organizací, která se systematicky zabývá pomocí misiím. Princip jeho činnosti spočívá v tom, že každý, kdo chce z nejrůznějších koutů světa podpořit misijní činnost, přispívá do "společné pokladnice", ze které se potom podle aktuální potřeby spravedlivě rozděluje. Nezáleží v první řadě na tom, kolik člověk dává, ale že chce své srdce otevřít pro potřeby chudých. Každá sebemenší pomoc je jako semínko, ze kterého vyrůstá bohatá úroda. Člověk by si mohl říci, že není natolik bohatý, aby měl ještě na rozdávání, ale právě to by byla ta největší chudoba. Co člověk daruje opravdu s láskou, to mu zůstane jako trvalý vklad v nekonečně štědrých Božích rukou.

Poslání
Díky "sobecké" éře komunistického režimu, jehož představitelé neumožňovali podporu chudých misijních oblastí, musí po padesáti letech Papežské misijní dílo svoji činnost v České republice budovat v podstatě od začátku. Podle běžné světové praxe se snažíme vybudovat strukturu, která má zastoupení na úrovni diecézí, vikariátů i jednotlivých farností. Spolupracujeme s řeholními institucemi, s nevěřícími, zkrátka s každým, komu není lhostejná situace, ve které se nachází naši přátelé v misiích. Celé snažení PMD stojí na duchovních základech. PMD má podporu biskupských konferencí a nunciatur, protože jeho činnost je koordinovaná generálním sekretariátem v Římě. I u nás se nachází stále více dobrých lidí, kteří na misijním poli přikládají svou ruku k dílu.

Organizační uspořádání
Papež uplatňuje svoji autoritu nad PMD skrze Kongregaci pro evangelizaci národů, které bylo svěřeno vedení a koordinování misionářské spolupráce na II. vatikánském koncilu (Ad gentes 23). I přes tuto závislost si PMD udržuje svoji vnitřní autonomii a má vlastní stanovy. Nejvyšší rada - generální sekretáři a jeden delegát každého ze čtyř Papežských misijních děl - bdí nad činností a kardinál prefekt kongregace je jejím prezidentem. Sekretář je ze svého úřadu viceprezidentem. V každé zemi je zřízena národní rada a národní vedení čtyř děl (větví) PMD, kterým předsedá národní ředitel jmenovaný Kongregací pro evangelizaci národů na návrh místní biskupské konference. Naším národním ředitelem PMD je od 15. června 1998 Ing. Mgr. P. Jiří Šlégr.

Některé aktivity PMD v České republice:
Velikonoční misijní dárek (březen-duben)
Katecheté, kněží i ostatní zájemci obdrželi z centra PMD mapky světa, do kterých děti vybarvovaly země, za které se modlily nebo obětovaly nějaký skutek lásky. Každý den mohly myslet vždy na jednu zem a na lidi, kteří v ní žijí.

Misijní koláč (březen)
Rodiny, farnosti, společenství nebo jednotlivci mohou napéci koláče nebo jiné sladkosti a poté je nabízet za dobrovolný finanční příspěvek, který podpoří projekty Papežského misijního díla. Hlavním smyslem této akce je snaha přivést lidi k tomu, aby se naučili dělit s druhými, a přitom se upevnila jednotlivá společenství, kde akce "Misijní koláč" probíhá. Letos se zapojilo 140 skupin a vybralo se 527 536 Kč (čtyřikrát více než v roce 1999). Projekty, na které je určen příspěvek za Misijní koláč:

Středoafrická republika - diecéze Bangassou Františkánské sestry prosí o finanční příspěvek, aby mohly opatřit školní pomůcky, léky, oblečení a další základní prostředky pro 900 dětí. Často zde nemají ani mýdlo, aby se děti mohly umýt a vyprat oblečení.

Burkina Faso - diecéze Kaya Projekt na pomoc 250 dětem ze základní školy. Roční náklady na 1 dítě činí 45 USD. Velké množství z těchto dětí chodí do školy 4-5 km pěšky s prázdným žaludkem.

Kamerun - arcidiecéze Bamenda - farnost Ntamfe Tento projekt pomůže 230 dětem v místní základní škole.

Jeden dárek navíc (prosinec)
Děti společně s rodiči, učiteli nebo katechety připravují dárky pro chudé kamarády z misií - převážně školní pomůcky, zdravotnický a hygienický materiál. Děti se tak učily vnímat situaci v jiných zemích a potřeby druhých lidí. Katecheté je vedli k tomu, aby se uměly rozdělit s lidmi v nouzi. Získané dárky byly odeslány ve spolupráci s Charitou do Indie, Tanzánie a Guyany. Loni se vybraly 2 tuny věcí v hodnotě asi 300 000 Kč.

Známky pro misie
Jednotlivci či skupinky sbírají použité známky. Za ně se v misijních oblastech získávají finanční prostředky pro chudé. Roztříděné známky se posílají do filatelistických center: Oeuvre et Missions de Don Bosco France, Jesuit Missionns England. Dále je využívá sestra Walentyna Czernik, Auxilium Convent India, kde 100 známek prodají sestry asi za 5 rupií, za které nakupují chléb pro děti. Zpracování známek zajišťuje Oblastní charita Pardubice. Zapojují se i jednotlivci, farní společenství, skautské oddíly a obyvatelé domovů důchodců.

Misijní růže
Modlitba živého růžence, která je určena pro každého, kdo chce jedním desátkem denně myslet na misie. Přihlášení zájemci dostávají kartičky, na kterých jsou vypsaná jednotlivá tajemství. Ta se střídají vždy po měsíci.

Tímto stručným přehledem se zdaleka nevyčerpávají všechny možnosti, jak lze přispět na pomoc misiím. Podrobnější informace získáte na adrese Národního Papežského misijního díla:

Národní kancelář PMD
nám. Míru 287, 543 01 Vrchlabí
tel. a fax: 0438/421108, e-mail: misie@vrchlab.cz
národní ředitel PMD: P. Jiří Šlégr

***

Sponzorování bohoslovce
V misijních zemích mají na rozdíl od nás mnoho lidí, kteří chtějí zasvětit svůj život Bohu, ale chybí jim finanční prostředky, aby si mohli toto studium dovolit. Mnohde na světě vznikají nové diecéze a chybí semináře, včetně potřebného zázemí pro nový kněžský dorost. Velké množství projektů čeká na svou realizaci, ke které může každý přispět svým dílem lásky. Na prvním místě je modlitba, protože Bůh sám nejlépe ví, co a jak dělat. Další možností, jak pomoci, je sebemenší finanční příspěvek. Kdo pomůže jednomu bohoslovci vystudovat, pomůže tím zároveň i stovkám lidí, ke kterým ho Pán pošle.

Sponzorování seminaristy spočívá v tom, že se jednotlivci, společenství, rodiny, nebo i celé farnosti mohou zavázat k uhrazení ročních nákladů na studium, které činí přibližně 7000 USD, a to po dobu čtyř let. Seminarista totiž může nastoupit na studia, až když je jisté, že potřebné prostředky jsou zajištěny.

Kdo by měl zájem se o této věci dozvědět víc informací, stačí, když se obrátí na adresu PMD v České republice.

Pouliční evangelizace

Jana Sojčeková

Začne-li se někde v katolickém prostředí mluvit o pouliční evangelizaci, se železnou pravidelností se ozve: A to budete chodit jako jehovisté? Dnes si mnoho křesťanů myslí, že hlásání evangelia náleží k činnostem fanatiků, sekt, prostě divných lidí. Víra je přece osobní věcí každého člověka, máme svobodu, demokracii ...

Proč hlásat? - Apoštol Pavel
"Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří" (Řím 1, 16)

Věřím-li, že evangelium je vskutku moc Boží ke spasení, nemohu jinak, než jít k lidem a mluvit s nimi o Kristu. Vím, že on je odpověď na všechny otázky a problémy, že je to můj nejlepší přítel a ochránce. Přinesl do mého života zásadní hodnoty a otevřel mi nové horizonty. Je tedy naprosto normální, když o tomto objevu chci vyprávět celému světu. Jsem díky němu šťastný, tak proč si to nechávat pro sebe?

"To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu." (1 Tim 2, 3.4)

Pokřtěný nemá právo tajit Krista před svými bližními. Ani když to omlouvá tolerancí nebo svobodou druhého. Tím, že mu vyprávím o spáse a naději, přece jeho svobodu neomezuji. Naopak! Tu pravou svobodu, po které dnešní společnost tolik volá, nabízí jedině Bůh. Ti, kteří mají odvahu a potřebné dary, mohou vyrazit do ulic a zaklepat na dveře domů.

Opravdu tak aktivně? - Dekret o apoštolátu laiků
"Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím, aby je přivedl k víře, nebo věřícím, aby je poučil, utvrdil a povzbudil k horlivějšímu životu." (AA 6)

Nemůžeme jen pasivně vyčkávat, až za námi někdo přijde a začne se ptát. Dnešní lidé žijí velmi uspěchaným životem, kde nezbývá mnoho času na přemýšlení o smyslu života. Většinou jsou rádi, když stihnou všechny své povinnosti. Často také nemají odvahu nebo nevědí, kde se ptát. Potřebují nějaký impuls, který je vytrhne z jejich každodennosti, aby začali přemýšlet o Bohu. Takovým impulsem může být cokoliv. Třeba i rozmluva s někým, kdo věří a jehož víra je přesvědčivá.

Připravenost k hlásání - apoštol Petr
Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí. (Pt 3, 15.16)

Znamením pravého apoštola je tichost, pokora, uctivost k druhému člověku, k jeho názorům i předsudkům. Především mějte lásku, nabádá Kristus učedníky. Pokud přistoupíme k člověku povýšeně, jako "ten chytrý", kterého on teď musí poslouchat, nemusíme to ani dát najevo, on to pozná. Je třeba velká dávka pokory, abychom přistupovali ke všem lidem jako pokorní vyslanci Krále, a ne jako pyšní mudrcové.

Důležité také je být připraven. To znamená nejen studovat a rozjímat o Boží velikosti, ale také přemýšlet o tom, jak nejlépe přiblížit Pravdu dnešnímu člověku. Často se stane, že jsme připraveni mluvit o Božím tajemství, řešit duchaplné námitky, jsme vyzbrojeni proti modernímu agnosticismu, materialismu atd., a hned první otázka nás odzbrojí. Připadá nám zcela neadekvátní, mimo téma, směšná, ne-li hloupá - ale ten člověk ji myslí naprosto vážně! A na takovou otázku je také nutno odpovědět s uctivostí. Jindy je to sice otázka důležitá, ale je formulována tak, že hned nepoznáme, o co vlastně oslovenému jde, zvlášť je-li v ní osten namířený proti nám. Vzdejme se snahy ubránit sebe a svou víru za každou cenu, raději se pokusme vcítit do uvažování osloveného člověka: proč tohle říká, kde vidí skutečný problém, co se skrývá za jeho slovy... Tato schopnost "empatie" je dána do vínku někomu méně, někomu více, ale spolu s apoštolským posláním musí v každém růst a prohlubovat se pod vedením Božího Ducha.

Je důležité také včas poznat, kdy máme "vyklidit pole". Jsou určité hranice, za kterými by se naše působení snadno mohlo stát "antiapoštolátem". Oslovení a případný rozhovor musí zůstat v rovině nabídky, ne odpuzujícího vnucování se do soukromí člověka. V tom právě nesmíme být podobni sektářům, kteří chtějí na rozdíl od Boha spasit každého i proti jeho vůli a za použití jakýchkoliv prostředků.

Jak navázat rozhovor?
Nejlepší je vydávat se do ulic po dvou. Je přirozenější, když se toulají po ulici dva přátelé, povídají si a někoho osloví. Osamělý člověk může být považován za žebráka nebo dealera drog, obzvláště v Praze. Potom si také mohou rozdělit úlohy. Klasické schéma je: jeden mluví, druhý se modlí. Samozřejmě, že i když se modlí, musí pozorně poslouchat, o čem se mluví, a také se rozhovoru účastnit.

Koho oslovovat? Pokud jsme upřímně před evangelizací prosili o poslání k těm, ke kterým máme jít, musíme už používat jen zdravý rozum. To znamená vynechat maminky s rukama plnýma tašek a dětí, studenty dobíhající autobus nebo nervózní nedočkavce s mobilem v ruce. Na člověku poznáte, zda je alespoň možné, aby se zastavil a chvíli si povídal. Jinak si ale nevybíráme, protože jsme posláni ke všem. A zrovna někdo, kdo je nám nesympatický, může být potěšen naším oslovením.

Jsou dvě rozdílné cesty, jak navazovat rozhovor. První jde na věc "od lesa": "Víte, jaká je nejčtenější kniha na světě?" - "Nezdá se Vám, že svět je špatný a potřeboval by změnu?" - "Chcete poznat dokonalé štěstí a dosáhnout harmonie osobnosti?"- nechceme-li být ale považováni od prvního okamžiku za Svědky Jehovovy, musíme takové otázky vynechat. Nebo naprosto lstivý způsob: "To je krásný pejsek." Rozhovor sice takto navážeme skoro s každým, nebezpečí tkví v tom, že mnoho lidí reaguje negativně ve chvíli, kdy si uvědomí, že jsme už předem jasně věděli, o čem chceme mluvit, a jen jsme se snažili je k tomu manévrovat. Ale rozhodně je to jednodušší. Druhá cesta - upřímná: "Dobrý den, jsme křesťané katolického vyznání, máte chvilku čas si povídat? Nechcete se třeba zeptat na něco ohledně víry, církve? Setkali jste se někdy s náboženstvím? Co si myslíte o Bohu?" Při tomto oslovení, kdy ihned přímo řekneme člověku, o co nám jde, je jediné nebezpečí. Má-li nějakou velmi negativní zkušenost, ihned rozhovor odmítne. Na to je potom dobré reagovat slušnou omluvou a rozloučit se. Může se stát, že sice odmítne rozhovor o víře, ale přesto se rozvine hovor o rodině, starostech, chatě nebo práci. Zde je dobré prosit Ducha svatého o jeho působení. Několikrát se nám stalo, že takový člověk potom sám od sebe začal mluvit o svých zraněních nebo o svém vztahu k náboženství.

Že není vždy lehké navázat rozhovor, ukazuje několik příkladů, jak lidé na oslovení reagují. Zkuste si sami cvičně odpovědět:

Takoví mladí a tak zabednění. Nezdá se Vám, že byste měli začít používat zdravý rozum?
A proč se o to mám zajímat? Co z toho budu mít?
Jak víte, že to, co vám ten váš Kristus řekl, je všechno pravda?
Proč si myslíte, že zrovna křesťanství je nejlepší a jediné pravé?
Ano, já věřím, ale co je komu do toho?
K čemu je mi dobrá církev?
A ten váš Bůh, co dělá, když já trpím? Směje se?
Bůh - a proč ne rovnou princ Bajaja, to je taky hezká pohádka!

Jeden příběh o odmítnutí
V jedné vesnici jsme při letní evangelizaci chodili dům od domu a zazvonili jsme u malého domku. Pán nás přijal velmi vesele a říká: "Se mnou ztratíte čas, protože já věřím jen své peněžence". Potom nás ale v duchu venkovské pohostinnosti pozval na kávu. I když jsme měli dojem, že to bude ztráta času, netroufli jsme si odmítnout. Můj kamarád si s ním povídal o autech, já o zahrádce, přidala se k nám i jeho manželka. A najednou nám vyrazil dech: "No, to si nemyslete, já vím, když na jaře začne klíčit obilí, že to není samo sebou." On sám začal rozhovor o tom, že svět není jen tak sám od sebe a v závěru naší návštěvy, která se nakonec protáhla asi na dvě hodiny, se nás zeptal, jestli si v kabině svého náklaďáku může udělat modlitebnu. "Když tak čekám na hranicích na odbavení, mám čas přemýšlet o Stvořiteli."

Odcházeli jsme s tím, že tady jsme vlastně neudělali vůbec nic, jen jsme ho upozornili na oblast, o které vlastně nikdy nepřemýšlel a neměl si o tom s kým povídat.

Tento příběh se vztahuje i k otázce po úspěšnosti evangelizace. Možná, že právě člověk, který nás hrubě odmítl, začne doma přemýšlet. Proto nerada odpovídám na otázky, kolik lidí jsme obrátili. Každého člověka si volá Bůh sám, a my se o tom někdy dozvíme, někdy ne.

Na co nesmíme zapomenout
PROSBA O VYSLÁNÍ
"Koho pošlu a kdo nám půjde? I řekl jsem: Hle, zde jsem, pošli mne" (Iz 6, 8)

Je to Kristus, kdo přichází k lidem a otevírá jim srdce. Apoštol je nástrojem, ale není tím nejdůležitějším. Na každou evangelizaci je proto nezbytné připravit se prosbou o poslání a doprovázení.

MODLITBA
"V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím." (Ef 6, 18)

Modlitba společenství je základem apoštolátu. Je to možnost pro ty, kteří se necítí být povoláni k přímé evangelizaci slovem. Modlitba nejen za apoštoly samotné; hlavně za ty, které osloví. Za to, aby přijímali zvěst spásy, aby dokázali překonat své bariéry a otevřít se Duchu svatému. A současně aby zvěstovatelé evangelia přišli ke správným lidem, tedy k těm, které Duch svatý předem připravil. Ti nebudou pohoršeni nebo vyděšeni tím, že je někdo neznámý na ulici osloví. Pán zná lidská srdce, on si hledá cestu ke každému zcela odlišnou. Apoštol chce tomuto Božímu působení napomáhat, ne je přehlušovat. Velmi se nám osvědčilo, když jsme byli modlitbou společenství podporováni ve stejné chvíli, kdy jsme chodili po ulicích.

CÍL
Musíme si stanovit, proč jdeme k lidem a co jim chceme sdělit. Rozhovor často sklouzne k povídání o počasí, politice, vnoučatech, myslivosti ... témat je nepřeberné množství. A my se pak utěšujeme tím, že jsme si alespoň popovídali a udělali někomu radost. Na tom jistě není nic špatného, ale pokud jdu do ulic hlásat Krista, nesmím zapomínat na to podstatné. Chci přinášet spásu, dát všem "poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží" (Ef 3, 19). Proto není dostačující ani povídání o nějakém vyšším dobru nebo o tom, že všechno jednou dobře dopadne. Naše slova mohou utěšit, ale síla evangelia proměňuje.

SLOVNÍK
Pozor na to, jak mluvíme. Kristus, když mluvil, používal podobenství, protože tak byla jeho slova snáze pochopitelná pro jeho posluchače. Když mluvím na ulici s neznámým člověkem, musím se snažit používat běžný jazyk dnešního světa. Tedy zapomenout latinu, odborné teologické termíny, vzdát se nádherných obratů z církevních otců, církevních dokumentů a dlouhých citací z Písma. Ale nejen to. To vše musím znát já, abych měl své povídání na čem stavět, ale moje slova musí být pro toho druhého srozumitelná. Musím se vzdát i navyklých myšlenkových schémat z katechizmu (nebo z Amenu), která pro běžného člověka nejsou obvyklá, stručně řečeno je potřeba se vcítit do partnera a používat v diskuzi takové prostředky, které jsou pro něj dostupné. Ještě nebezpečnější je používání slov, kter8 mají v běžné řeči trochu jiný smysl než v jazyku víry - například samotné slovo "víra". Jestliže pro křesťana je to typ poznání, který nastupuje za hranicemi možností rozumu, pro nevěřícího je to naopak náhražka rozumu pro ty, kterým se rozumu nedostává nebo jsou líní ho používat.

BÝT SI JIST
Apoštol se na ulici vystavuje nebezpečí, že mu bude položena otázka, na kterou nebude znát odpověď. V horším případě může zjistit, že sice odpověď zná, ale neumí ji zdůvodnit. Zde vysvítá důležitost předchozí formace a studia. Ten, kdo naslouchá a klade otázky, vnímá nejen moje slova, ale hlavně gesta, každou zámlku a posunutí brýlí. Mé chování je pečetí pravdivosti mých slov. Proto není na místě nějaká nervozita a rozpačitost, ale také ne falešná sebejistota, jak už bylo řečeno. Klidně můžeme přiznat, že o něčem nejsme dostatečně informováni (pokud to nejsou základní kameny víry - to bychom se měli nad sebou zamyslet). Zároveň musíme umět zdůvodnit, proč taková informace není ke spáse ani k víře nutná. Lidé často odvádějí hovor na věci úplně nepodstatné, zatímco důležité věci přecházejí mlčením. Není to z vypočítavosti ani ze zlé vůle, ale proto, že ty nepodstatné, až příliš lidské záležitosti - církevní politika, skandály atd. - jsou pro ně snáze pochopitelné než tajemství víry.

DÍKUVZDÁNÍ
Na konci evangelizace, kdy se rozcházíme, prosíme, aby Pán sám konal dílo v srdcích těch, které jsme oslovili. Předkládáme mu jejich starosti, problémy, za každého zvlášť se přimlouváme a prosíme o požehnání, o uzdravení všech vnitřních zranění. Pánu také patří dík, že nás celou dobu provázel, pomáhal nám, dodával našim slabým slovům sílu a učinil si z nás své svědky. Nejlépe to vyjádřil apoštol Pavel:

"Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.... My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu." (2 Kor 2, 14.15.17)

Postavit svá slova na skále

Pavel Jartym

Více než jednu třetinu zaznamenaných Ježíšových slov tvoří podobenství. Badatelé většinou soudí, že jde o nejspolehlivěji zachovaná Ježíšova slova. Ježíš nebyl prvním vypravěčem podobenství, ale přivedl tuto formu k velkému mistrovství. Již ve Starém zákoně se setkáváme s několika podobenstvími, z nichž především zmiňme Nátanovo podobenství o chudém muži a jeho ovečce (2 Sam 12, 1-10). Také rabíni měli v oblibě tento druh obrazné řeči, ale používali ji zejména k vysvětlení obtížného biblického oddílu. Podobenství nacházíme i v apokalyptické literatuře (např. 1. kniha Henochova 1, 2-3; kap. 37-71).

Řecký výraz pro podobenství zní parabolé, které je odvozeno od slovesa paraballein (vedle sebe postavit, hodit). V podobenství jsou totiž vedle sebe kladeny dvě věci: příklad života lidí nebo z přírody a duchovní pravda, která se srovnáním s tímto příkladem stává názornou. Ježíš vyprávěl podobenství, aby jimi z různých stran osvětlil význam Božího království.

Podobenství o dvou stavitelích se u Matouše nachází v samém závěru Horského kázání (Mt 7, 24-29), u Lukáše na konci tzv. Kázání na rovině (Lk 6, 47-49). Účelem Horského kázání bylo seznámit posluchače s vůlí nebeského Otce a pozvat naslouchající k jejímu plnění. Pečetí tohoto programu jsou slova Mt 7, 24: "Každý, kdo tato slova slyší a podle nich jedná..." (srov. Lk 6, 47). Důraz je zde položen na jednání podle Ježíšových slov. Židovší učitelé rovněž zdůrazňovali, že je nutno Tóru nejen studovat, ale i uplatňovat v praxi. Od starozákonních proroků a rabínů se však Ježíš odlišuje tím, že dává zřetelně najevo, že úspěch stavby domu závisí na slyšení a jednání podle jeho slov. Horské kázání i Kázání na rovině mají christocentrický charakter. Rabínská podobenství se vztahovala k poslušnosti Zákona.

Rozdíl mezi rozumnou, prozíravou stavbou ("na skále") a pošetilou ("na písku") se projeví v kritické chvíli, protože do toho okamžiku se mohly domy sobě podobat k nerozeznání. Oba jsou vystaveny povodni, přívalu a vichřici. Ježíš svým učedníkům neslibuje, že budou uchráněni všeho zlého. To, v čem se tyto stavby liší, je lidským očím skryto. Dům, který má základy na skále, vydrží, ale dům postavený na písku spadne. Pošetilý stavitel náleží k lidem, kteří vcházejí prostornou branou a širokou cestou, jež vede do záhuby. Přijetí Ježíšových slov a jejich uvádění ve skutek má eschatologický dosah.

Denně slyšíme a říkáme mnoho slov. Jejich hodnutu posuzujeme nejčastěji podle toho, jestli jsou příjemně znějící, vhodná, dobře utvořená, nebo naopak drsná, nepříjemná. Mnohem důležitější ale je to, jestli jsou postavena na písku, nebo skále, kterou je Kristus.

Literatura: M. Hájek: Evangelium podle Matouše, I., Kalich, Praha 1995; J. Merell: Setkání s Ježíšem, ČKCH, Praha 1987; J. Mrázek: O kozlech, ovcích a lidech, Mlýn, Třebenice 1997

Pomoc hladovějícím skrze Internet

Na internetové stránce nazvané srozumitelně www.thehungersite.com (v překladu "Stránka o hladu") prezentuje OSN v rámci Světového programu pro výživu (WFP) základní údaje o problému hladu ve světě. Stránka vznikla v lednu roku 1999 a denně získává tím, že se k ní lidé připojují, cca 16 000 amerických dolarů. WFP tyto peníze využívá na podporu programů v 80 zemích světa, kterými řeší problém hladu. Podporuje zejména výživu dětí ve školách a lidí pracujících na budování infrastruktury v rozvojových zemích. Každý člověk, který se na výše uvedenou adresu připojí, přispěje ke zvýšení částky získané tímto způsobem. Než uvedeme některé zajímavé údaje o úspěšnosti této stránky, je třeba si představit, co problém hladu dnes ve světě obnáší. Ilustruje to několik údajů publikovaných na zmíněné internetové stránce. Pocházejí většinou ze zdrojů OSN:

- Každý den umírá přibližně 24 000 lidí hladem nebo na choroby způsobené hladem. Toto číslo se postupně snižuje (před 10 lety to bylo 35000, před 20 lety 41 000). Tři čtvrtiny obětí tvoří děti.

- 10 % dětí z rozvojových zemí se nedožije 5 let.

- Za příčiny hladu jsou nejčastěji označovány hladomor a války. Ve skutečnosti však mají na svědomí pouze 10% z celkového počtu dětí. Většina lidí umírá chronickou podvýživou, což je důsledkem extrémní bídy.

- Podle odhadu trpí hladem a podvýživou přibližně 800 milionů lidí (tj. 13,3% světové populace). Obvykle postačí několik jednoduchých zdrojů, které umožní vypěstovat dostatečné množství obživy a stát se soběstačnými. Mezi tyto zdroje patří kvalitní semena, potřebné nářadí a přístup k vodě. Přínosem je rovněž zdokonalení metod používaných v zemědělství a při skladování potravin.

- Řada odborníků se domnívá, že nejefektivnější zbraní proti hladu je vzdělanost.

Zmíněná internetová stránka nám dává jednu z příležitostí, jak hladovějícím ve světě pomoci. Např. v únoru letošního roku (tj. ve 14. měsíci její existence) zaznamenala téměř 10 milionů přístupů. Tím bylo získáno ve prospěch hladovějících 1 162 tuny potravin. Kdo je zaplatil? Sponzoři z řad světových firem. Na stránce mohou inzerovat za 7x výhodnějších podmínek, než stojí běžná komerční inzerce na americkém internetu. Pro naše sponzory je částka poměrně vysoká (cca 70 000 Kč denně). Každý sponzor se zavazuje uhradit 0,5 centu za každou návštěvu stránky denně. Při průměrné návštěvnosti 300 400 tisíc dárců denně to činí 1500 2000 am. dolarů. V únoru zde denně inzerovalo průměrně 8,5 sponzorů. Kde je tato informace nejvíce rozšířena a kde této možnosti lidé nejvíce využívají? I o tom najdete na zmíněné adrese podrobné informace. Největšími donátory jsou uživatelé internetu z USA, Kanady, Brazílie, Velké Británie a Švédska. Celkem ale naleznete na seznamu cca 90 zemí. Nejvýše z bývalých socialistických států si stojí Slovensko (37. místo) a hned za ním Polsko. Česká republika zaujímá 45. místo a od doby vzniku stránky čeští uživatelé internetu přispěli hladovějícím téměř 21 tunami potravin. Každý uživatel internetu se v jednom dni může na uvedenou adresu připojit jen jednou. Cena, kterou vás to stojí, je v nejhorším případě 2,60 Kč (pokud si sami platíte připojování a nebudete zároveň vyřizovat jinou záležitost). Přemýšlejte o tom!

Převzato z IKD (Informace z Královéhradecké diecéze)

Proč misie?

... A přesto se někteří tážou, také při pohledu na změny v moderním světě a rozšíření nových teologických idejí: je misie mezi nekřesťany ještě aktuální? Bude snad nahrazena dialogem mezi jednotlivými náboženstvími? Není snad podpora ve sféře humanity postačujícím úkolem? Nevylučuje úcta ke svědomí a svobodě každý pokus o konverzi? Nemůže být člověk zachráněn v každém náboženství? Proč tedy misie?...

Na otázku Proč misie? odpovídáme s vírou a zkušeností církve: Otevřít se Kristově lásce znamená pravé osvobození. V něm - a pouze v něm jediném - budeme osvobozeni od každého vzájemného odcizení i omylů, od otroctví, do kterého nás uvrhuje moc hříchu a smrti. Kristus je skutečně "náš pokoj" (Ef 2, 14) a "Kristova láska nás nutí" (2 Kor 5, 14), ta Kristova láska, která dává našemu životu smysl a radost. Misie je tedy otázka víry, je správným ukazatelem naší víry v Krista a jeho lásku k nám.
Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila "postupná sekularizace spásy", za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je sám rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího synovství.

... Proč misie? Protože nám, stejně jako sv. Pavlu, byla dána milost "zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství" (Ef 3, 8). Nový život v něm je onou "dobrou zprávou" pro lidstvo všech dob: všichni lidé jsou povoláni a určeni poznat a přijmout toto Kristovo bohatství. Ve skutečnosti je také všichni hledají, i když mnohdy jen jako v mlze, a mají právo poznat i obdržet tento dar. Církev a v ní každý křesťan nemůže tento nový život a jeho bohatství ukrýt nebo podržet sám pro sebe; toto všechno jsme obdrželi z Boží dobroty proto, abychom se rozdělili se všemi lidmi.

... Hlásání Krista a svědectví o něm nenarušuje svobodu, jestliže se při něm dbá na respektování svědomí. Víra vyžaduje svobodný souhlas člověka. Musí však být nabídnuta, protože všichni lidé "mají právo poznat celé bohatství Kristova tajemství, v němž podle naší víry může veškeré lidstvo najít v netušené plnosti všechno to, co se tápavě snaží vypátrat o Bohu, o člověku a jeho údělu, o životě, smrti a pravdě...

Redemptoris misio 4, 11, 7