Obsah

Církev je římská

"Pryč od Říma!" Toto oblíbené heslo První republiky vyjadřovalo silné protikatolické nálady v naší zemi, na druhé straně však ukazovalo na to, jak úzce je katolická církev spojena s Římem, jak Řím stojí v srdci církve. Proč tomu tak vlastně je? Proč je katolická církev římská?

Řím je určitě jedním z nejvýznamnějších velkoměst světa. Kdysi byl centrem mohutné římské říše, dnes je alespoň hlavním městem Itálie. Je přímo přeplněn různými historickými a uměleckými památkami od antiky až po současnost. Tyto skutečnosti vzbuzují jistě obdiv celého světa a přitahují každoročně do Říma velké zástupy turistů, avšak nejsou důvodem toho, proč je Řím centrem katolické církve.

Můžeme dále vidět, že vedle slávy světské, kulturní a umělecké uchovává Řím památku mnoha mučedníků, jejichž krev zkropila jeho půdu, i mnoha dalších světců, kteří ve Věčném městě žili, zemřeli a jsou zde pochováni. Na počátku nepřehledné řady římských světců stojí dvojice apoštolských knížat Petra a Pavla, kteří zde působili, mučednicky zemřeli a jsou zde pohřbeni. Tuto slávu Říma krásně vystihuje hymnus, který zpívá církev o prvních nešporách slavnosti sv. Petra a Pavla:

"Ty šťastný Říme, oblečený v rudý plášť
převzácné krve knížat dvou, nám drahých zvlášť,
ne sláva tvoje, ale jejich zásluh jas
větší se krásou skví než celý vesmír náš."

Avšak ani krev mnoha mučedníků prolitá v Římě a přítomnost četných světců v tomto městě nečiní z něho ještě centrum církve, i když si jistě zasluhují naši zbožnou úctu.

Hlavní důvod toho, proč je katolická církev římská, je třeba hledat v Božím zjevení, v Božím slově, obsaženém v Písmu svatém a posvátné Tradici: je to působení Petra jako prvního biskupa v Římě a jeho mučednická smrt na tomto místě. Tato skutečnost do značné míry vysvětluje přítomnost tolika světců i tolika křesťanských kulturních a uměleckých památek ve Věčném městě. Tak v Novém zákoně čteme, jak apoštol Petr, osvícen shůry, vyznává u Cesareje Filipovy, že Kristus je "Mesiáš, Syn živého Boha" (Mt 16, 16). Ježíš na toto jeho vyznání odpovídá: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou" (Mt 16, 18). Pán Ježíš pak tuto nejvyšší a plnou moc ve své církvi Petrovi skutečně uděluje, když se po svém zmrtvýchvstání zjevuje apoštolům u Tiberiadského jezera v Galileji a když odpovídá Petrovi na jeho trojí vyznání lásky slovy: "Pas mé beránky... Pas moje ovce" (Jan 21, 15-17).

Slova a činy Pána Ježíše, která Kristus vyřkl a učinil ve své době v úzkém kruhu svých učedníků, mají platnost pro všechny časy, dokud znovu nepřijde ve slávě. "Jako první, tak i každá následující generace učedníků bude mít svého živého Petra, svou Skálu, která ji umožní vítězně přemoci všechny nápory pekelných bran."

Kdo jsou tito nástupci sv. Petra v jeho úloze být Skálou církve? Z Tradice a z dějin víme, že tajemným úradkem Boží prozřetelnosti je to Řím, kde se sv. Petr stává nakonec prvním biskupem a kde umírá mučednickou smrtí, a že tedy římští biskupové neboli papežové jsou nástupci sv. Petra v jeho nejvyšší a plné moci v církvi. Za všechny svědky této nepřetržité Tradice citujme alespoň jednoho z nejstarších církevních Otců, sv. Ireneje Lyonského, který žil a mučednicky zemřel ve 2. století: "S touto římskou církví musejí souhlasit pro vynikající prvenství všichni věřící, neboť v ní byla vždycky všemi zachována apoštolská Tradice."

Konečně se tedy dostáváme k odpovědi na otázku, kterou jsme si položili na počátku: Proč je Řím srdcem církve? Protože je sídlem Petra, nejvyšší viditelné hlavy církve; Petra, který je na této zemi stále živý v osobě svých nástupců-papežů. Snažme se proto o to, abychom si hlouběji uvědomovali a upevňovali svou římskost, která se projevuje naší úctou, láskou a poslušností vůči papeži. Je to vposledku projev naší úcty, lásky a poslušnosti vůči Ježíši Kristu, neboť papež je "vicarius Christi" - Kristův náměstek. Jak nám ukazují životy světců, hluboký vztah k papeži je nezbytným prvkem svatosti. Za všechny vzpomeňme sv. Kateřinu Sienskou, pro kterou byl papež "sladkým Kristem na zemi".

Štěpán Filip

Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy

Tomáš Machula

Text Mt 16, 13-20 je velmi významným biblickým svědectvím pro teologii papežského primátu. Odvolává se na něj i dogmatická konstituce o katolické církvi Prvního vatikánského koncilu. Bude proto vhodné připomenout si ho nejen odkazem, ale plnou citací:

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekne jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče od království nebeského; co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi." Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Kdo nebo co je ona "skála"?
Hodně kontroverzí a polemik lze i dnes slyšet ohledně otázky, kdo je tou skálou, o které mluví Ježíš. Evangelium totiž neříká doslova: Ty jsi Petr a jsi skála a na tobě..., ale ty jsi Petr a na té skále... Přepíšeme-li si do latinky řecký text Mt 16, 18, je tento rozdíl zřetelný i laikovi: Sy ei Petros kai epi tauté té petra... Petros je rodu mužského, petra rodu ženského - lze je beze všeho ztotožnit? Katolíci to dělají, a jak ukážeme dále, logika samotného textu a celek novozákonní zvěsti nám jinou možnost prostě nedávají. Pro řadu katolíků může být překvapením, že i tak zřetelný text se stal kamenem úrazu. Tomu se ale není třeba divit. Nekatoličtí křesťané, kteří neuznávají papežský primát, musí hledat alternativní výklad některých příliš "papistických" míst Nového zákona, z nichž Mt 16, 18 zaujímá první místo. Vraťme se ale k problému, jak vyložit zmíněnou větu z Matoušova evangelia.

Z nekatolické strany bylo navrženo několik řešení, jak se vyrovnat s tímto biblickým textem a zároveň se vyhnout katolickému "papežskému" výkladu. Tak se navrhuje vykládat slovo Petr jako kámen, a postavit ho do kontrastu se skálou, kterou nemůže být v souladu s jinými místy Písma Bůh nebo Kristus. Tento výklad má tu slabinu, že není v souladu s evangeliem Janovým (1, 42), kde se píše: "budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá Petr)". Ježíš nemluvil řecky, ale aramejsky a Šimonovi dal tudíž jméno v aramejštině: Kéfas, což je jednoznačně skála. Když se řečtina snažila tento výraz přeložit, nastal problém, protože skála (petra) je v řečtině rodu ženského, a to se pro muže příliš nehodí. Vytvořila proto odvozený mužský tvar Petros. Čeština je na tom stejně. Kdybychom chtěli vytvořit ekvivalent aramejského Kéfas, museli bychom přijít např. s novotvarem skalník a dát budoucím vykladačům prostor pro "hlubokomyslné" úvahy nad rozdílem skály a skalníka. Jinými slovy z překladatelského problému by se nepochopením stal problém teologický.

Za skálu bývá také označována Petrova víra nebo vyznání Krista jako Božího Syna. Takový výklad je dost dobře přijatelný, pokud zároveň nechce upírat funkci skály Petrovi. Církevní otcové dosvědčují, že se v křesťanském starověku zcela bez rozporu za skálu označoval jak Petr, tak jeho víra a vyznání. Sv. Cyril Alexandrijský, sv. Theodor z Mopsuestie, sv. Epifanius, sv. Maxim Vyznavač - ti všichni ztotožňují se skálou apoštola Petra. První tři jmenovaní, a nejen oni, však na jiných místech svého díla mluví o skále jako o Petrově víře nebo o vyznání Ježíše jako Božího Syna. Je snad třeba některé jejich výklady podržet a jiné zavrhnout? Jsou v jejich myšlení rozpory? Nikoli. Skálou a základem církve, pravým kvádrem úhelným, jedinou zárukou neomylnosti a vítězství církve není v první řadě Petr a papežové, ale Kristus. Papežská služba Petrových nástupců je na něm zcela závislá. Jako o základu a skále církve je tedy možné mluvit o Kristu nebo o víře v Krista (prvotní význam) i jako o Petrovi a jeho nástupcích (kteří tuto úlohu vykonávají v závislosti na Kristu). To je pravá katolická nauka, která papežskou pravomoc v církvi nepotlačuje, ale ani ji neodtrhává od jejího základu, kterým je Kristus. Kristus a pevná víra jsou proto od Petra a jeho nástupců neoddělitelné. Jen tak mohou mít klíče nebeského království (Mt 16, 19), jen tak mohou posilovat své bratry (Lk 22, 32) a být pravými pastýři Pánových ovcí (Jan 21, 15-17).

Mnozí z katolíků vychovaných klasickou polemikou, pro niž bylo naprosto samozřejmé odmítat každý jiný výklad Mt 16, 18 než je rovnice skála = papež, budou možná zaraženi. Ostře polemická atmosféra však bohužel nepřeje komplexnímu a vyváženému pohledu. Připuštění více významů slova "skála" v Matoušově evangeliu není zradou na dogmatu o primátu papeže, ale jeho přesnějším výkladem. Ukazuje to i Katechismus katolické církve, který se dopouští podobné "nepřístojnosti dvojího výkladu" jako citovaní církevní otcové. Stěží bychom mohli najít vhodnější text pro uzavření těchto úvah:

Pod vlivem milosti Ducha svatého a přitahováni Otcem věříme a vyznáváme o Ježíši: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha" (Mt 16, 16). Na skále této víry, kterou vyznal Petr, Kristus založil svou církev. (424)

Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první místo. Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Náš Pán mu tehdy řekl: "Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou" (Mt 16, 18). Kristus, "živý kámen" (1 Petr 2, 4), zajišťuje své církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní své bratry. (552)

Širší souvislosti Mt 16, 18
Jak bylo řečeno, kromě konfesní předpojatosti není žádný rozumný důvod popírat, že apoštol Petr byl samým Ježíšem označen za skálu církve. Exegeti upozorňují na řadu dalších velmi zajímavých souvislostí našeho novozákonního místa, které běžný čtenář může snadno přehlédnout. Stojí za to si jich povšimnout, protože dokreslují a podporují autentickou teologii papežského primátu.

Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy se časově shoduje se svátkem smíření. Jak čteme u Marka (9, 2), Ježíšovo proměnění na hoře Tábor se událo po šesti dnech. Proměnění Ježíšovo se kryje se svátkem stánků, kdy si Izraelci stavěli symbolické stánky (proto onen zdánlivě nelogický Petrův návrh na postavení stanů pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše - srov. Mk 9, 5). Šest dní před svátkem stánků se slavil svátek smíření. Petrovo vyznání je tedy nutno situovat na svátek smíření. Jak vzápětí uvidíme, tento liturgický rámec Petrova vyznání je velmi důležitý.

Je známým faktem, že při slavení svátku smíření docházelo k události, která neměla po celý židovský rok obdobu. Velekněz vstupoval do Jeruzalémského chrámu a ve velesvatyni vyslovoval jméno Boží. Nikdo jiný a v žádný jiný den u Židů nesměl jméno Boží vyslovit. Petrovo vyznání stojící v rámci tohoto svátku dostává hlubší rozměr. Petr, jakožto první z apoštolů, veřejně a slavnostně odhaluje Ježíšovu identitu: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Mohli bychom říct, že vyslovuje Boží jméno v novém smyslu, na základě nového zjevení Boha v Ježíši Kristu. Vyslovuje ho v nové Velesvatyni - v Ježíšově osobní přítomnosti. Dosud jde však jen o výjimečné vyznání. Před Velikonocemi je to jediné takové veřejné a slavnostní Petrovo vyznání Ježíšova mesiášství. Proměnění je pak slavnostní Boží odpověď. Bůh sám představuje Ježíše jako svého milovaného Syna.

Šimon Petr tedy v nové perspektivě vyznává Ježíše a ocitá se tak v roli nového velekněze. Narážkou na toto jeho postavení snad může být i Ježíšovo oslovení: "Šimone, synu Jonášův", které připomíná zmínku velekněze v Sir 30, 1, kde se mluví o Šimonu, synu Jonáše. Velekněžský rozměr Petrovy role se tak posiluje.

Ježíš odpovídá Petrovi: Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. Petrovo vyznání není pouhým plodem pozorování nebo rozumové spekulace. Je výsledkem otevření se Otcovu zjevení. Otec Petrovi zjevuje svého Syna v jeho pravé identitě. Tu ale Petr zdaleka nechápe, jak to dokazuje například následující scéna z hory Proměnění. Vyznává to, co mu sice Otec zjevil, ale co je dosud jen mlhavé a tušené. Pravou hloubku Božího zjevení Krista pochopí Petr a ostatní apoštolové až po Velikonocích. Přesto ale Petr vyznává a věří Božímu zjevení, kterému musí teprve postupně dorůst.

Závěr
Petrův úřad nedílně patří k novozákonnímu lidu Božímu, přestože představuje asi největší ekumenický problém. Papež Jan Pavel II. vyzval v encyklice Ut unum sint k nalezení takové podoby výkonu papežské služby, která by byla přijatelná a zároveň zůstala akceschopná a věrná katolické víře. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že lze zpochybňovat či kriticky komentovat na současné podobě papežství ledacos, papežovou mitrou počínaje a strukturou římské kurie konče. Ale jako katolíci bychom si neměli nechat vzít ani se sami svévolně a nemoudře zříkat samotné podstaty prvku, který nedílně patří k novozákonnímu zjevení, a který je pro církev tak důležitý. Petrův primát je plně biblický a to dokonce v mnohem silnějším smyslu, než by se mohlo na první pohled zdát. Scéna Petrova vyznání u Cesareje Filipovy to víc než dosvědčuje.

Literatura:
J. N. D. Kelly: Early christian doctrines, London 1984
J. Galot: Za koho ma pokládate, Trnava 1999
Katechismus katolické církve

JEŽÍŠ KRISTUS, NEJVYŠŠÍ VELEKNĚZ

Štěpán Filip

Jedním z oficiálních papežových titulů je označení "Summus Pontifex" - Nejvyšší velekněz. Na mnoha místech listu Židům se však setkáváme s tím, že titul velekněz je přisuzován samotnému Kristu. Kdo je tedy Nejvyšším veleknězem: papež, či Kristus? Odpověď je, myslím, už nyní jasná: je jím Kristus a papež jím je pouze v závislosti na Kristu. Abychom to však viděli v jasnějším světle, budeme se nyní snažit nahlédnout do tajemství kněžství našeho Pána Ježíše Krista.

Svědectví Písma svatého o Kristově kněžství
Kristovo kněžství je ústředním tématem již zmiňovaného listu Židům, jehož autor svým slavnostním a vybroušeným stylem ukazuje na to, jak křesťanská nová smlouva a Ježíš Kristus jako její prostředník a kněz nesmírně převyšují židovskou starou smlouvu a starozákonní levitské kněžství. Vyjádření, kterými list Židům označuje Pána Ježíše jakožto kněze, jsou různorodá a bohatá: "velekněz podle řádu Melchizedechova" (5, 6.10; 6, 20; 7, 17); "velekněz milosrdný a věrný" (2, 17); "velekněz našeho vyznání" (3, 1); "vynikající velekněz" (4, 14); "velekněz svatý, nevinný, neposkvrněný" (7, 26); "velekněz budoucích hodnot" (9, 11). Proto ten, kdo chce proniknout k jádru Kristova kněžství, udělá nejlépe, když bude rozjímat tento novozákonní list.

Není to ale jediné ani první pojednání o tomto tématu: naopak můžeme říci, že navazuje na nepřetržitou mesiánskou tradici, která se nachází ve Starém i Novém zákoně, a shrnuje ji. Z této tradice musí být nejprve zmíněn žalm 110 (109), který popisuje budoucího Mesiáše jako kněze a krále: "Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele pod nohy (...). Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova" (vv. 1.4). V Novém zákoně se pak často setkáváme s citacemi tohoto žalmu, chápaného zde jasně jako mesiášské proroctví, které se naplnilo v Ježíši Kristu. Když tedy list Židům odkazuje na tento žalm (5, 6.10; 6, 20; 7, 17), není to ničím novým, ale naopak něčím velmi tradičním.

K proroctvím o kněžském charakteru Mesiáše je zapotřebí počítat jasné starozákonní tvrzení o tom, že Mesiáš spasí svůj lid prostřednictvím svého utrpení. Toto tvrzení vysvítá zvláště ze zpěvů o tajemném Hospodinově služebníku, jejichž ozvěna v novozákonním popisu Ježíšova vykupitelského díla je velmi silná.

Samotná Kristova slova při Poslední večeři naznačují, že jeho smrt je obětí nové smlouvy, kterou přináší za spásu lidu. To potvrzuje jeho kněžství, neboť přinášet oběť je vlastním úkonem kněze. Můžeme tudíž říci, že svědectví o kněžství Krista se nachází nejenom na těch místech Písma svatého, kde je výslovně nazýván knězem, ale nepřímo i tam, kde se píše o tom, jak dobrovolně vydal svůj život za druhé lidi.

Podstata Kristova kněžství
Mohli bychom ještě dále pokračovat v biblických svědectvích, ale i ta, která jsme uvedli, bohatě stačí k potvrzení Kristova kněžství. Co to ale znamená?

List Židům píše přímo o tom, kdo je to kněz: "Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy" (5, 1; srv. 8, 3). To je jeden aspekt kněžství, který bychom mohli označit jako vzestupný duchovní pohyb kněze, tj. od lidí k Bohu. K němu musíme přiřadit ještě druhý, sestupný pohyb - od Boha k lidem. To znamená, že kněz také zprostředkovává a předává lidem Boží dary. Kněz je tedy prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a to oboustranným.

Není těžké vidět, jak Kristus toto prostřednictví nejvyšším způsobem uskutečňuje, neboť na jedné straně přinesl na kříži vrcholnou oběť sebe samého za naše hříchy a na druhé straně nám dává "vzácná a nesmírná přislíbení:... účast na božské přirozenosti" (2 Petr 1, 4) neboli milost Boží posvěcující a jednou účast na věčné nebeské slávě.

Právě citovaná slova listu Židům ("je brán z lidu") ukazují na to, že kněz je nutně člověk. Pán Ježíš je proto natolik knězem, prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nakolik je člověkem, jak to také zdůrazňuje I. list Timoteovi: "Je totiž... jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš" (2, 5). Avšak spojení s božstvím dodává jeho kněžskému prostřednictví nekonečnou hodnotu.

List Židům dále podtrhává, že pro kněze je nutné a podstatné, aby byl povolán Bohem {"nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón", 5, 4) a byl ustanoven čili vysvěcen ("každý velekněz... bývá ustanoven", 5, 1). "Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil ", píše tentýž list (5, 5), a tím ukazuje na to, že Kristus byl Bohem Otcem povolán za kněze od věčnosti, spolu s věčným plozením.

Dochází-li ke Kristovu kněžskému povolání už ve věčné "chvíli" jeho plození Otcem, kdy pak došlo k jeho kněžskému svěcení? Je-li Pán Ježíš knězem ve svém lidství, nakolik je ono spojeno s jeho božstvím, vyplývá z toho, že byl vysvěcen na kněze už ve chvíli svého vtělení, kdy se v lůně Panny Marie stal člověkem, neboť tehdy dochází ke spojení jeho božství s jeho lidstvím. Je tak pomazán na kněze ne nějakým vnějším pomazáním, ale samotným svým božstvím, které se vylévá na jeho lidství a sdílí se mu.

Kněz podle řádu Melchizedechova
Žalm 110 (109) a po něm list Židům označují Pána Ježíše Krista za "kněze podle řádu Melchizedechova". Co chce toto vyjádření říci? Vysvětlení můžeme najít v samotném listu Židům: Melchizedech byl král Sálemu, který přinesl v oběť chléb a víno a požehnal Abrahámovi po porážce králů (srv. Gn 14, 18-20). Melchizedech tímto požehnáním prokázal svou nadřazenost nad Abrahámem, neboť "požehnání dostává nižší od vyššího" (Žid 7, 7). Tato nadřazenost, potvrzená ještě tím, že Abrahám dal Melchizedechovi desátek, se také nepřímo týkala Abrahámova budoucího potomka Léviho a celého starozákonního levitského kněžství, protože Lévi byl "ještě v bedrech svého praotce, když mu Melchizedech přišel naproti" (Žid 7, 10). Pán Ježíš se tudíž nazývá "knězem podle řádu Melchizedechova" zvláště z toho důvodu, že Melchizedechova nadřazenost nad Abrahámem a v jeho osobě nad Lévim byla předobrazem přednosti Kristova kněžství před starozákonním levitským kněžstvím.

List Židům uvádí ještě další důvody: "Jméno Melchizedech se vykládá >>král spravedlnosti, král pokoje<< (Žid 7, 2), a Kristovo kněžské království je království spravedlnosti a pokoje. Dále se v Písmu svatém u Melchizedecha "neuvádí jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal" (Žid 7, 3), a tím se podobá Kristu, který je knězem navěky.

K těmto důvodům z listu Židům můžeme ještě přidat ten, že novozákonní kněží, kteří mají účast na jediném Kristově kněžství, obětují Krista pod způsobami chleba a vína, a tím se podobají Melchizedechovi, který přinesl v oběť chléb a víno: vždyť "v Novém zákoně se pravá Kristova oběť sděluje věřícím pod způsobami chleba a vína".

Kněz i oběť
Již jsme hovořili o tom, že smrt Krista byla jím samým zamýšlena a uskutečněna jako oběť. Nekonečná hodnota této oběti vyplývá nejenom z osoby Ježíše Krista jakožto kněze, který ji přináší, ale také z obětního daru, kterým je opět samotný Kristus. Je zde tedy totožnost obětujícího a obětovaného: Pán Ježíš je zároveň knězem a obětním darem (sacerdos et victima).

Při Kristově obětování se to nejdůležitější odehrává uvnitř, v Ježíšově nejsvětějším Srdci. K oběti nedošlo tím, že druzí lidé Krista zabili, nýbrž tím, že on zcela dobrovolně přijal utrpení a smrt, v poslušnosti k Otcově vůli pro spásonosnou lásku k nám. Tak máme v Ježíšově oběti nejenom totožnost kněze a obětního daru, ale i zcela harmonickou jednotu mezi vnitřní a vnější obětí; vnější oběť je znamením a vyjádřením oběti vnitřní.

List Židům píše o Kristu, že "skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny" (9, 14). Tím poukazuje na to, že jako při starozákonních obětech se celá obětní zvířata či jejich části obětovaly spálením na ohni, tak oběť Nového zákona byla Kristem uskutečněna prostřednictvím Ducha svatého, Ohně nekonečné lásky.

Věčný kněz
Náš Pán je věčným knězem, protože jeho kněžství, které začalo v okamžiku jeho vtělení, nikdy neskončí: vždyť navěky zůstane člověkem a věčné jsou plody jeho kněžské služby - oslava Boží a spása lidí.

Jestliže Kristovo kněžství je věčné, neplatí to pro samotný úkon oběti přinesené Pánem na kříži, ke kterému došlo pouze jednou jedenkrát. Kristus "podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici" (Žid 10, 12) v nebi, kde již svou oběť neopakuje. Oběť mše svaté není proto novou Kristovou obětí, nýbrž zpřítomněním a znázorněním jeho jediné kalvárské oběti. To však neznamená, že Pán Ježíš nepokračuje v nebi ve výkonu své kněžské služby: list Židům zdůrazňuje Kristovu přímluvu u Boha Otce za nás a za naši spásu (srv. 7, 25; 9, 24), která je úzce spojena s jeho obětí na kříži (srv. 9, 12).

I když Ježíšova přímluva u Otce ustane při konečném naplnění všeho na konci časů, neustane tím jeho kněžská služba, neboť bude jako Hlava Církve navěky chválit Boha Otce.

Jediný kněz
Jako Kristova oběť byla jediná a dokonalá a všechny dřívější oběti byly pouze jejím stínem a předobrazem, tak také Kristovo kněžství je jediné a dokonalé. Starozákonní kněžství bylo tudíž předobrazem tohoto jediného Pánova kněžství a novozákonní kněžství ve své dvojí podobě - ve všeobecném kněžství všech věřících a ve služebném neboli hierarchickém kněžství biskupů a kněží - není jeho pokračováním či doplněním, nýbrž účastí na něm. Biskupové a kněží ve chvíli, kdy přinášejí oběť mše svaté, nejednají svým jménem, ale in persona Christi Capitis - "v osobě Krista Hlavy", a sám Kristus "neviditelně předsedá každé eucharistické oběti" (KKC, čl. 1348). Sv. Tomáš Akvinský vyjadřuje tuto jedinost Kristova kněžství v mistrné zkratce: "Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v jeho osobě."

To, že biskupové a kněží jednají "v osobě Krista Hlavy", ukazuje na jejich pravou důstojnost, která nespočívá v jejich lidských a osobních kvalitách, i když jsou u nich jistě potřebné a žádoucí, nýbrž v tom, že jsou živým obrazem Krista, že jsou alter Christus - "druhý Kristus".

To, co platí obecně o všech biskupech a kněžích, platí zvláštním způsobem o papeži, neboť on zcela jedinečným způsobem jedná "v osobě Krista Hlavy". On je vicarius Christi - "náměstek Kristův". To výstižně vyjadřuje svatý papež Lev Veliký, když vkládá Kristu do úst tato slova: "Jestliže já jsem neporušitelná skála, jsem nárožní kvádr, který spojuje obě části v jedno, a jediný základ, kromě něhož nikdo nemůže položit jiný, i ty jsi... skála, protože tě má síla zpevňuje, takže máš se mnou účast na tom, co já vlastním ze své moci."

Doporučená a použitá literatura:
Nový zákon: List Židům (a komentáře k němu).
Sv. Tomáš Akvinský. Summa theologiae, III, ot. 22.
Katechismus katolické církve, čl. 1539-1553.

Neomylnost a církevní autorita

Kenneth T. Overberg, SJ

Je až podivuhodné, kolik lidí mylně chápe učení o neomylnosti a jiných problémech spojených s otázkou církevní autority. Jeden z velmi rozšířených nesmyslů je představa, že všechno, co papež řekne, je neomylné. Faráři mi říkají, že neomylnost je pro řadu lidí velkou překážkou jejich konverze ke katolické církvi. Obvyklá odpověď na pečlivé vysvětlení neomylnosti církve zní: "A proč nám to nikdo neřekl dřív?"

Magisterium
Katolická církev učí, že papež a biskupové v jednotě s ním mají zvláštní a jedinečné povolání a povinnost učit. Papež a biskupové jsou pověřeni, aby autoritativně učili ve věcech víry a mravů takovým způsobem, jaký si nemůže nárokovat žádný jiný učitel. Podle katolické nauky jsou nejvyšší církevní doktrinální autoritou biskupové s a pod papežem. Tato učitelská autorita se dnes obvykle označuje slovem "magisterium" (učitelský úřad církve). Vedení a pastorační starostlivost této učitelské autority je pro církev velkým darem. Pod ochranou Ducha svatého pomáhá magisterium ochránit církev před zbytečnými omyly a nežádoucími odchylkami od pravdy.

Určitou orientaci ve zmatcích týkajících se role magisteria nám může dát zamyšlení nad následujícími tématy.

Kolegialita
2. vatikánský koncil zdůraznil, že odpovědnost za církev se netýká pouze papeže, ale sdílejí ji s ním i všichni ostatní biskupové. Papež je však hlavou biskupského kolegia. Proto jedná jako viditelná hlava církve a celého episkopátu i tehdy, vyjadřuje-li se samostatně, bez pověření ostatních biskupů. "Papež" a "biskupské kolegium" spolu neoddělitelně souvisí. Je jediná nejvyšší autorita, která může být uskutečněna dvěma způsoby: 1) kolegiátní činností (např. ekumenický koncil) nebo 2) úkonem papeže, který je hlavou kolegia biskupů (např. encyklika).

Řádný a mimořádný výkon magisteria
Jiným rozlišením nejvyšší učitelské autority je magisterium mimořádné a řádné. O mimořádném výkonu magisteria mluvíme při slavnostním vyhlášení definujícím dogma (článek víry), což je neomylné vyjádření nějaké božsky zjevené spásné pravdy. Slovem "definovat" se zde myslí dát konečné rozhodnutí v určité otázce. Takto mimořádně může učit jak všeobecný koncil, tak samotný papež. Poslední vyjádření tohoto druhu je dogma o nanebevzetí Panny Marie definované papežem Piem XII. v roce 1950.

Vedle tohoto mimořádného výkonu učitelské autority papeže a biskupů máme i řádný výkon magisteria. Příkladem mohou být učení místních biskupů, pastýřské listy biskupské konference, papežské encykliky a dokumenty 2. vatikánského koncilu (neboť koncil nevyužil své autority k definování žádného nového dogmatu). Přestože takové učení nespadá do oblasti neomylnosti, je také směrodatné a je třeba mu naslouchat.

Ale i řádné magisterium může učit neomylně, pokud je univerzální, tj. dané učení je zastáváno jednomyslně všemi biskupy v čele s papežem, a navíc je zde absolutní explicitní souhlas většiny věřících. Příkladem takového učení, které je neomylně hlásáno, ale přitom nebylo slavnostně definováno, je Kristovo zmrtvýchvstání a vyznání, že je Pán.

Neomylnost
Neomylnost se tedy v prvé řadě týká mimořádného výkonu magisteria, ať už ho vykonává celé kolegium nebo jen jeho hlava. Principem neomylnosti je síla Boží milosti (nikoli lidské schopnosti) nedovolující církvi odpadnout od Boží pravdy. Jednoduše řečeno, přítomnost Boží nedopustí sebezničení církve. Neomylnost je charakteristikou církve; je dána těm, kteří mají v církvi nejvyšší autoritu, což jsou - jak už bylo řečeno - biskupové s papežem jako hlavou.

Neomylnost se tedy netýká papežova osobního chování nebo jeho soukromých názorů. Když 1. vatikánský koncil definoval papežskou neomylnost, udělal to v kontextu církve. Toto dogma říká, že vždy, když papež definuje dogma víry (mluví se také o výroku "ex cathedra" - z učitelského stolce), je Duchem svatým obdarován neomylností, kterou dává církvi Bůh pro definování učení víry a mravů. 2. vatikánský koncil tento bod znovu zdůraznil. "Tato neomylnost, jíž chtěl božský Vykupitel vybavit svou církev při definování nauky o víře a mravech, sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení, který se má svatě uchovávat a věrně vykládat. Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského úřadu, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře nebo o mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře. Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad." (LG 25)

Neomylnost neznamená, že se církev vyhne všem chybám; vyhne se mylnému učení. Přítomnost Ducha to zaručuje. Je zřejmé, že toto přesvědčení nelze zcela prokázat, jedná se o věc víry. Tato víra je zakořeněná ve zkušenosti církve a vyjádřená Písmem v Ježíšově slibu o tom, že zůstane se svou církví do skonání věků.

Oba vatikánské koncily upřesňují nezbytné podmínky, za kterých je možné neomylné prohlášení nauky:

1) musí jít o výklad zjevení týkající se víry a mravů,

2) musí být výslovný požadavek definitivního rozhodnutí,

3) prohlášení musí být jednomyslným učením biskupů.

To znamená, že Duch svatý pomáhá magisteriu tím, že slavnostně zavazuje věřící, aby vírou přijímali to, co je obsaženo v Božím slovu. Konstituce o Božím zjevení takto popisuje úlohu magisteria: "Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha." (DV 10)

Neomylnost se týká podstaty pravdy, ne už jednotlivých slov její formulace. Každá výpověď je omezena lidskými slovy, jejich chápáním, teologickými souvislostmi. Jak se doba a kultura mění, mohou tyto výpovědi vyžadovat nové, odlišné formulace téhož podstatného přesvědčení. Kvůli těmto přísným podmínkám se neomylné výpovědi vyhlašují jen málokdy. Od 1. vatikánského koncilu k tomu došlo jen jednou, při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie (1950).

Nikoli neomylné učení
Co potom můžeme říci o ostatních oficiálních dokumentech, např. dokumentech 2. vatikánského koncilu nebo o papežských encyklikách? Jsou označovány ne zrovna nápaditě: nikoli neomylné, ale autoritativní učení. Nejsou neomylné, ale mají váhu učitelského úřadu církve. Duch chrání učitelský úřad církve a vede ho tak, aby jeho učení bylo správné. Je-li hlásáno oficiální učení katolické církve, očekává se od katolíka kladné přijetí. Jeho explicitní odmítnutí ale neznamená herezi (tak jako v případě odmítnutí dogmatu), tedy ani odpovídající trestní postihy.

Učení církve nevyžaduje slepou poslušnost bez rozmyslu. Jestliže je požadována poslušnost rozumu i vůle, předpokládá se na naší straně určité studium, diskuse, rozvaha a modlitba. Je třeba se vyhnout dvěma extrémům: přeceňování nebo podceňování rozumu ve věcech víry. Správná odpověď hledá citlivou souvislost mezi individuální rozumovou úvahou a autoritou magisteria, přičemž na straně magisteria stojí presumpce (předpoklad) pravdivosti díky vedení Ducha svatého.

Nelze říci, že dobrý katolík nesmí mít v žádném případě ve věci nikoli neomylného učení určité otázky. Většina církevního učení nespadá do kategorie dogmat a je zde tudíž možnost nepřesného nebo příliš zjednodušujícího vyjádření. Například encyklika Pavla VI. o pokroku národů Populorum progressio byla odmítána jako nebezpečně sympatizující s marxismem. Příliš rychlé a jednoduché odmítnutí však vyvolává podezření z odmítavého postoje k autoritě jako takové. Obvykle ale žádná taková diskuse nebo spor nemá příčinu v odmítnutím celého magisteria. Naopak, zřetelně vyjádřený, odůvodněný a citlivý nesouhlas ale v dlouhodobé perspektivě přispívá k pročištění a obohacení nauky, a tudíž může být pro církev velmi užitečný.

Střední cesta
Rostoucí porozumění církevní autoritě, neomylnosti a svědomí je dokladem obnovy současné církve. Vidíme mnohem jasněji jakou hodnotu pro nás představuje vedení církve a hlouběji si uvědomujeme Boží volání k přijetí naší osobní odpovědnosti. Jedná se o velmi širokou oblast, od ryze intimní sféry (antikoncepce) až ke globálním problémům (nukleární zbraně). Někteří lidé utíkají od osobní zodpovědnosti a chtějí po druhých, aby rozhodovali za ně, jiní hloupě odmítají jakoukoli autoritu. Střední cesta zralé a dospělé odpovědnosti oba takové extrémy odmítá a kladně odpovídá na volání po rozumné a uvědomělé účasti.

Z Catholic Update, St. Anthony Messenger Press, 1988 přeložil Tomáš Machula
ThDr. Kenneth R. Overberg, SJ je docentem v oboru křesťanské etiky a vedoucím katedry teologie na Xavier University, Cincinnati, Ohio.

Biskupské a papežské oděvy a insignie

Církev je hierarchicky uspořádané společenství Božího lidu, tajemné Kristovo tělo, jehož život, vzrůst a směřování k cíli jsou na základě Kristova ustanovení spravovány zvláštními úřady a službami. Rozdílnost služeb a posvátné moci v církvi je navenek vyjadřována také růzností liturgického i mimoliturgického oděvu jednotlivých služebníků. Cílem tohoto rozlišování není zdůraznění nadřazenosti některých údů církve nad jinými, ale vyjádření posvátnosti a vznešenosti daného úřadu, který je podílem na Kristově službě. Odlišný oděv a různé odznaky služby nemají posluhovat slávě, důležitosti či pýše svých nositelů, ale sloužit větší slávě Boží.

První křesťané nepoužívali zvláštní liturgický oděv, ani vnější odznaky k rozlišení jednotlivých hierarchických stupňů. vývoj a všeobecné rozšíření liturgických rouch trvaly téměř celé první tisíciletí, teprve v období od 9. do 13. století dochází k úplnému odlišení liturgického a mimoliturgického oděvu, začíná se také rozlišovat liturgický oděv jednotlivých služebníků a vzniká specifický biskupský šat. V této době se začínají také používat různé liturgické barvy.

Liturgický oděv má význam dogmatický, vyjadřuje smysl a cíl liturgie, která je zaměřena k slávě Boží a posvěcení člověka. Krása a bohatost odkazuje na velebnost a svatost Boží a zároveň na krásu a vznešenost ctnostného života, k němuž nás má liturgie povznášet. Má také význam morální - jednotlivé části oděvu znázorňují různé křesťanské ctnosti (např. ornát jako symbol lásky a odpuštění); a význam reprezentativní - části oděvu představují buď některé roucho nebo nástroj Kristova utrpení a upomínají tak na spojení mešní oběti s Kristovou smrtí na kříži (ornát připomíná nachový plášť, do něhož římští vojáci zahalili Krista před jeho umučením). Odlišný oděv a zvláštní odznaky pro různé služby v církvi pak vedle výše uvedených významů mají ještě zdůraznit smysl a posvátnost určité služby a připomenout různé úkoly, které jsou s danou službou spojeny.

Mimoliturgický oděv a všeobecné insignie
Papež a biskupové stejně jako kněží oblékají mimo liturgickou službu kleriku s kolárkem. (Klerika se nazývá též talár nebo sutana a má podobu dlouhého až po kotníky sahajícího oblečení se stojatým pevným límcem a zapínáním vpředu.) Klerika je přepásána cingulem, které má podobu širokého pásu. Rozdíly mezi jednotlivými stupni jsou naznačeny tvarem kleriky a růzností barev. Zatímco kněžská klerika je pouze černá, biskupové nosí kleriku barvy černé s fialovým lemováním a fialovými knoflíky, přepásanou fialovým cingulem; kardinálové mají kleriku černou s červeným lemováním a červenými knoflíky, přepásanou červeným cingulem; papež má kleriku celou v barvě bílé s bílým cingulem.

Dalšími specifickými odznaky či částmi oděvu, které biskup a papež nosí i mimo liturgii jsou pileolus, prsten a pektorál. Pileolus je malá kulatá čepička, kterou nosí papež (v barvě bílé), kardinálové (červené), biskupové (fialové) a opati (černé) téměř stále na hlavě, při i mimo liturgii. Snímají ji pouze při mši sv. od preface po přijímání a před vystavenou Nejsvětější svátostí; proto se jí také říká "Soli-Deo" (= jedinému Bohu), neboť se snímá pouze před samotným Bohem a tím se mu prokazuje zvláštní úcta.

Pektorál je zlatý nebo stříbrný náprsní kříž s ostatky svatých, který se nosí zavěšený na řetízku. Má původ ve starokřesťanských enkolpiích, malých náprsních schránkách, v nichž se uchovávaly lístky s výroky Písma a později ostatky. Nošení enkolpií se brzy stalo odznakem biskupů, ve 13. století nahradil enkolpie pektorál. Pektorál svému nositeli připomíná, že má ve svém srdci nosit Krista, ukřižovaného a vzkříšeného; je také připomínkou utrpení a vítězství svatých a výzvou k stálým prosbám o jejich mocnou přímluvu.

Prsten je znám již z prvních křesťanských dob. Nejprve byl používán jako pečetní prsten, později se stal odznakem úřadu resp. hodnosti kardinálů, biskupů, opatů a doktorů teologie. Je symbolem duchovního zasnoubení a nerozlučného spojení biskupa s jeho diecézí, odznakem věrnosti církvi a diecézi. Rybářský prsten je úřední papežský prsten, který dostává papež ihned po svém zvolení. Je na něm vyryto znázornění zázračného rybolovu sv. Petra (Petr na loďce se sítí s rybami) a jméno papeže. Mimo jiné slouží také jako pečetítko pro papežské listiny méně důležitého významu nebo obsahu. Po smrti papeže se rozlamuje.

Liturgický oděv a insignie
Biskup obléká ke mši humerál, albu, cingulum, pektorál, štolu, dalmatiku a ornát, arcibiskup a papež mají na ornátu ještě pallium. Na hlavě nosí pileolus a mitru, na prsteníku pravé ruky prsten a v levé ruce berlu. Zvláštními doplňky liturgických rouch biskupů a papeže byly dříve také pontifikální punčochy, střevíce a rukavice, odznakem papežského úřadu tiara.

Mitra (infule) je liturgická pokrývka hlavy papeže, kardinálů, biskupů a jiných k tomu oprávněných prelátů. Je předepsána hlavně při takových pontifikálních úkonech, při nichž vystupuje v popředí velekněžská a učitelská moc. Skládá se ze dvou vyztužených nahoře špičatých a látkou potažených částí, které jsou po stranách sešity a uvnitř spojeny podšívkou; na zadní straně má dvě až přes ramena spadající stuhy. Používá se buď jednoduchá mitra bílé barvy nebo mitra zdobená, protkaná zlatem. V liturgii se mitra objevuje začátkem 2. tisíciletí. Vyvinula se z kamelauka, kuželovité bílé čepice, jakou dodnes nosí řečtí kněží a jaké se na Výchově užívalo i mimo liturgii. Promáčknutím vrcholku kamelauka vznikly dva výběžky, nejdříve byly ze stran, později se začal nosit jeden výběžek vpředu a druhý vzadu. Nejprve byla nízká a bez ozdob, postupně se zvětšovala a začala se zdobit zlatým vyšíváním či drahými kameny. Právo nosit mitru udílel zpočátku papež, asi od 12. století se stala součástí biskupského liturgického oděvu. Mitra je symbolem učitelského úřadu papeže a biskupů, její dva vrcholky připomínají dvě části Písma, Starý a Nový zákon, které jsou základem křesťanské nauky. Symbolizuje také přilbu spásy v boji proti zlu (Ef 6, 17) a připomíná biskupovi, že má být věřícím v tomto boji statečným vůdcem.

Berla (pedum, ferula, virga pastoralis) (lat. pedum = pastýřská hůl) je odznakem pastýřského úřadu, používá se při slavení mešní oběti, udělování svátostí a při svěcení. Biskupská berla má podobu hole se zahnutou zdobenou hlavicí a hrotem na dolním konci, papežská berla je zakočena křížem. Berla se objevuje v 6. století, nejprve v Irsku, Španělsku a Galii, v 11. století je její používání již velmi rozšířeno, v Římě však zůstává dlouho neznámá. Původně byla berla kratší, nahoře zakončená koulí nebo křížem a nosila se v ruce jako žezlo, v 11. století dostává dnešní podobu a je vyhrazena pouze pro liturgii. Berla je symbolem pastýřské péče papeže a biskupů; zahnutá hlavice připomíná úkol odvracet svěřené duše od zlého a vést je k dobrému, prostřední část představuje oporu, již má pastýř svým vedením skýtat svěřeným duším, spodní část s hrotem symbolizuje soudní moc papeže a biskupů, která jim dává právo trestat provinění proti církevním zákonům. Zahnutá hlavice má ještě jeden význam, upozorňuje na podřízenost biskupů papežovi, proto papežská berla tuto hlavici postrádá a je zakončena křížem.

Pallium je odznakem arcibiskupů a papeže. Je to okrouhlý pás, k němuž jsou vpředu a vzadu připojeny kratší stejně široké pruhy. Je utkáno z bílé vlny a ozdobeno šesti křížky vyšitými černým hedvábím. Na ornát se upevňuje třemi ozdobnými špendlíky. Objevuje se v 5. století jako napodobenina omoforia řeckých biskupů, původně v podobě bílého pláštíku zdobeného černými křížky. Vlna na pallium se získává ze zvláštních beránků, kteří se zabíjejí na Velký pátek, utkané pallium světí papež v předvečer svátku sv. Petra a Pavla. Pallium symbolizuje plnost biskupské moci a je také symbolem dobrého pastýře - jako pastýř nosí na ramenou své beránky, kladou si papež a arcibiskupové na ramena pallium z beránčí vlny.

Tiara (corona, triregnum), trojnásobná papežská koruna, se dnes již nepoužívá. Vyvinula se, podobně jako mitra, z kamelauka; konečná podoba se ustálila ve formě bílé kuželovité čepice se třemi korunními pásy nad sebou a s dvěma přes ramena spadajícími pásy na zadní straně. Papež jí byl korunován při zvláštním obřadu po své volbě. Tiara byla připomínkou, že papež vykonává nejvyšší úřad učitelský, kněžský a královský.

Pontifikální punčochy a střevíce byly již v 6. století stavovským odznakem římských kleriků, později je převzali všichni biskupové. Střevíce bývaly původně kožené, ve 13. století se začaly používat střevíce hedvábné, ozdobně vyšívané a později i v příslušných liturgických barvách. Pouze černá barva se nepoužívala, protože při zádušních mších a na Velký pátek se nosila obyčejná obuv. Papežské střevíce byly ozdobeny křížem. Střevíce a punčochy symbolizovaly vznešenost biskupa jako prvního hlasatele evangelia v diecézi a připomínaly mu, že jako nástupce apoštolů má na všech cestách kázat slovo Boží.

Pontifikální rukavice se staly doplňkem liturgického biskupského oděvu kolem 10. století. Nejdříve se začaly používat ve Francii. Zhotovovaly se z hedvábí, původně byly celé bílé, později se začaly zdobit zlatým vyšíváním a od 13. století se začaly používat rukavice v příslušných liturgických barvách kromě černé. Symbolizovaly čistotu jednání a úmyslů, důstojnost a bezúhonný život, jimiž by se měli vyznačovat posvátní služebníci. Dnes se nepoužívají.

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
L. Pokorný: Obnovená liturgie, ČKCH, Praha 1976
E. G. Šidlovský OPraem: Svět liturgie, Strahov 1991
J. Reinsberg, T. Kubalík: Knížka pro ministranty, Portál, Praha 1994

Římská kurie

Pat McCloskey, OFM

Mnoho katolíků má pouze mlhavé představy o tom, co znamená "Římská kurie", neboli obecněji "Vatikán". Ačkoli se nám kurie může líbit méně než samotný papež, chápeme, že papež musí mít spolupracovníky. Musí mít lidi, kteří plánují jeho cesty, připravují dokumenty, odpovídají na dopisy apod. Řada lidí však v kurii vidí jakousi záhadnou instituci zahalenou tajemstvím.

Co je to kurie?
Jednoduše řečeno, kurie jsou úřady a lidé pomáhající papeži řídit církev. Podobně jako mají prezident nebo ministerský předseda svůj vládní kabinet rozdělený podle potřeb národa (např. obrana, sociální věci, zemědělství), má i papež kurii zajišťující jeho kontakt s důležitými oblastmi potřeb církve (laici, biskupové, klérus, vzdělání atd.). Když v roce 1988 papež Jan Pavel II. reorganizoval kurii, popsal ji slovy: "nepostradatelný prostředek naší apoštolské služby". Mluvil také o své touze lépe zharmonizovat kurii s eklesiologickými vizemi Druhého vatikánského koncilu. V apoštolské konstituci Pastor bonus z roku 1988, kterou uvedl reformu kurie, napsal, že si nelze kurii představovat jako překážku mezi ním a ostatními biskupy. Kurie se dnes dělí na 24 úřadů, jejichž přehled je vidět na schématu. Papež se s jejich představiteli několikrát do roka setkává, aby zhodnotil jejich práci a projednal důležité otázky.

Užitečné rozlišení
Papežští úředníci bývají lidově a jednoduše nazýváni "Vatikán". Máme-li však být zcela přesní, pak bychom měli termín "Vatikán" používat pouze na označení 108 akrů státu Vatikánské město, který vznikl v roce 1939 na základě Lateránských dohod mezi Mussolinim a Piem XI. Tento stát má vlastní správu a několik tisíc vlastních zaměstnanců pečujících o zahrady, budovy, muzea, knihkupectví, informační středisko, poštu, obchodní středisko a lékárnu.

To, co obvykle nazýváme "Vatikán", existuje v hranicích státu Vatikán a přesněji je označováno slovy "Svatý stolec". Zahrnuje papeže spolu s hlavními úřady Římské kurie: kongregacemi, tribunály a pontifikálními radami. "Svatý stolec" tedy neoznačuje nějaké místo, ale službu a autoritu papeže. Ten ji sdílí se svými spolupracovníky z kurie a z papežského diplomatického sboru.

Rozlišení mezi státem Vatikánské město a Svatým stolcem (jehož součástí je kurie), je nezbytné pro mezinárodní politiku. Když papež vyšle svého nuncia jako velvyslance k nějaké vládě nebo když se katoličtí učenci a vědci účastní mezinárodních sympozií, jsou označováni jako "reprezentanti Svatého stolce" a nikoli státu Vatikán. Od roku 1870, kdy papež ztratil poslední zbytky papežského státu, se Svatý stolec zapojuje do mezinárodních záležitostí stále více jako morální, nikoli politická autorita.

Kontakt se sídelními biskupy
Dříve než si popíšeme úřady Římské kurie, bude užitečné říct si něco o jejich vztahu k biskupům na celém světě, zvláště v souvislosti s návštěvami ad limina (tzn. k hrobům apoštolů), které biskupové konají každých pět let. Návštěvy ad limina ukazují rozmanitost církevního života v různých částech světa, stejně jako jednotu každé místní církve s římským biskupem, nástupcem sv. Petra. Od reformy kurie v r. 1988 posílají biskupové půl roku před svou návštěvou do Říma písemnou zprávu, takže se papež i představení různých úřadů mohou na osobní setkání s biskupy lépe připravit. Návštěvu ad limina konají biskupové jedné země ve stejném termínu. S papežem a s představenými kongregací se pak osobně setkávají jak jednotlivě, tak společně.

Každý kardinál, kterému ještě nebylo 80 let a který žije mimo Řím, je papežem jmenován členem některého úřadu kurie a je zván v určitých intervalech na pravidelná plenární zasedání. Předsedové biskupských konferencí se na jednání s papežem a kongregacemi vydávají do Říma častěji.

Struktura kurie
Státní sekretariát lze přirovnat ke kontrolní věži řídící své dvě sekce (pro všeobecné záležitosti církve a pro mezistátní vztahy) a koordinující práci celé kurie. Je jakousi papežovou pravou rukou a na jeho důležitost poukazuje i jeho sídlo hned proti papežově soukromé residenci. Nunciové jsou ekvivalent velvyslanců. Jedním z jejich hlavních úkolů je ve spolupráci s Kongregací pro biskupy dohlížet na výběr a ustanovování nových biskupů. Sekce pro mezistátní vztahy se zabývá kontakty s vládami jiných zemí a s mezinárodními organizacemi jako jsou OSN nebo WHO.

Kongregace se dají přirovnat k ministerstvům. "Nejpopulárnější" je Kongregace pro nauku víry. Původně to byla Svatá kongregace universální inkvizice, která pronásledovala heretiky, později Svaté Officium, ještě nedávno známé cenzurou, vydáváním indexu zakázaných knih a zásahy proti některým teologům (Hans Küng, Edward Schillebeeckx, Leonardo Boff). Především ale vydává tato kongregace dokumenty týkající se učení církve v různých sporných otázkách (sexuální etika, svěcení žen, genetické inženýrství apod.). Jejími poradními orgány jsou dvě komise - biblická a teologická.

Po posledním koncilu je zřejmě nejvíce zaneprázdněná Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, protože je odpovědná za provádění liturgické reformy a za schvalování liturgických textů do národních jazyků. Podobně je na tom i Kongregace pro blahořečení a svatořečení, která se zabývá zázraky na přímluvu světců a studiem jejich života. Jen za prvních deset let svého pontifikátu prohlásil papež Jan Pavel II. za svaté 121 osob a 309 za blahoslavené (pro porovnání: v předchozích deseti letech to bylo 61 svatořečení a 24 blahořečení).

Z tribunálů je asi nejznámější Římská rota, která slouží jako odvolací soud hlavně při řešení otázek týkajících se manželství. Apoštolská signatura je nejvyšší soudní tribunál Svatého stolce. Věci týkající se svědomí a pokání řeší Apoštolská penitenciárie.

Pokoncilní potřeby si vyžádaly zřízení nových úřadů, takže počet 1 322 pracovníků kurie za Jana XIII. se dnes více než zdvojnásobil. Úkoly jednotlivých Pontifikálních rad lze vytušit přímo z jejich názvů.

Počínaje reformou Pavla VI. z r. 1967 jsou představení kuriálních úřadů jmenováni na pět let a po dosažení věku 75 let musejí podat rezignaci, o jejímž přijetí nebo nepřijetí rozhoduje papež.

Financování
Římská kurie je financována ze čtyř zdrojů. Jsou jimi každoroční tzv. Svatopetrský haléř - sbírka po celém světě sloužící právě k financování kurie -, příjmy z investic a z majetku vlastněného Svatým stolcem a zisk Pošty Vatikánského města. O finanční záležitosti se stará papežem jmenovaná komise 15 kardinálů spolu s kardinálem státním sekretářem. Členové komise jsou jmenováni na pět let a mají k dispozici radu expertů.

Z Catholic Update 1989, St. Anthony Messenger Press přeložil a zkrátil Tomáš Machula

Vitus: Živý

Pavel Konzbul

Ve 14. století byl přijat mezi 14 svatých pomocníků v nouzi také sv. Vít. Tito pomocníci jsou vzýváni při různých zvláštních potřebách. Sami totiž prosili před smrtí Boha, aby mohli poskytnout pomoc každému, kdo je o ni požádá. O sv. Vítovi se nám zachovalo jen velmi málo spolehlivých zpráv, přesto historici nepochybují o jeho existenci. Zemřel pravděpodobně kolem r. 303 v jižní Itálii jako mučedník. Největší úcty požíval od středověku až do sklonku barokní doby. Jeho památku slavíme 15. června.

Úcta
Sv. Vít byl uctíván v církvi od raných dob, ale skutečný příběh jeho života se nedochoval. Pravděpodobně byl umučen v Lukánii v jižní Itálii. Již v 6. století byly tomuto světci zasvěceny kláštery na Sicílii a Sardinii. Jeho svátek se uvádí v bohoslužebné knize raného středověku, v tzv. Gelaziánském sakramentáři, ve všech seznamech mučedníků a světců a ve staré liturgické knize východní církve, v byzantském synaxariu.

Ve středověku se úcta k sv. Vítovi rozšířila po celé Evropě, vznikaly rozmanité projevy lidové zbožnosti a více než 1300 kostelů a kaplí mělo tohoto světce za hlavního, nebo alespoň za vedlejšího patrona. Vít byl vzýván jako ochránce proti mnoha nemocem, zejména epilepsii, dříve nazývané "tanec sv. Víta", hysterii a křečím, proti očním a ušním chorobám, dále byl volán o pomoc při uštknutí hadem a pokousání psem. Jeho údajné ostatky byly r. 836 přeneseny do kláštera Corvey v západním Vestfálsku. V 10. stol. obdržel relikvii jeho ramene darem kníže Václav, který dal postavit na Pražském hradě k jeho poctě chrám. Ten se stal později základem katedrály sv. Víta.

Legenda
Nejstarší dochovaný životopis ze 7. století popisuje Víta jako zázračného chlapce. Podle legendy pocházel z jihozápadního pobřeží Sicílie a byl synem pohanských rodičů. Jeho chůva Krescencie jej ale vychovala křesťansky. Když se o tom jeho otec dozvěděl, chtěl chlapce od víry odvrátit, ale nepodařilo se mu to. Proto ho předal správci Valeriánovi, aby ho dal zmrskat. Když se ho však pokusili jeho pacholci tlouct, zchromly jim paže, ale Vít je svou modlitbou uzdravil. Pak ho zavřeli do místnosti. Jeho otec ho chtěl pozorovat škvírou, byl však tak oslněn září světla, které jeho syna obklopovalo, že oslepl. Ale dál ukládal chlapci o život. Anděl však Víta přenesl do Lukánie, na tzv. kohoutí místo (Alectorius loci), proto je někdy jeho atributem kohout - symbol bdělosti. Tam ho orel zásoboval chlebem a on kázal lidem o Kristu a konal zázraky.

Když byl syn římského císaře sužován posedlostí (nejspíše šlo o epilepsii), uslyšel císař Dioklecián o zázračném chlapci a nechal jej přivést. Vít položil posedlému na hlavu ruce a uzdravil jej. Císař se mu ale necítil zavázán. Dal chlapce a jeho průvodce Krescencii a Modesta vhodit do kotle s vařícím olejem, avšak všichni tři z kotle vystoupili neporušeni. Lev, jemuž je předhodili, si lehl před nimi a lízal jim nohy. Tu dal rozzuřený císař sedmiletého Víta s jeho chůvou a učitelem natáhnout na skřipec a pak stít. V té chvíli se rozpoutal strašný nečas a chrámy bohů se rozpadaly na kusy. Několik šlechticů údajně hlídalo jejich mrtvoly, až je jedna křesťanka pochovala. To se stalo kolem r. 303. Potud legenda.

Jak nám může sv. Vít pomoci?
Vitus znamená v latině živoucí, tedy člověk plný života. Vít je symbolem toho, kdo se nechá zcela proniknout Boží láskou, a proto působí jeho osobnost a přítomnost na lidi uklidňujícím způsobem a projasňuje je. Kdo v sobě nese život, ten ho dovede zprostředkovat i druhým. Vít nás chce povzbudit ke skutečnému životu. Lidé často praktikují násilné a nepřirozené formy zbožnosti, aby unikli před reálným životem, kterého se bojí. Legenda o sv. Vítovi nám ukazuje, jak se z nás mohou stát skutečně svobodní lidé. Vít se nebojí vězení, lvů a utrpení, protože si je vědom toho, že jeho nosnou silou je Bůh. Ani nenávist vlastního otce, ani násilí od cizích nemohou omezit jeho vnitřní svobodu.

Protože je malým chlapcem, tak jeho svoboda nemůže být výsledkem dlouholetých bojů; je svobodný, jelikož zcela klade svou důvěru do Božích rukou. Tak jsme i my svobodni jedině tehdy, když vsadíme svou naději na Boha. V tom ať nám je vzorem a pomocníkem sv. Vít.

Použitá literatura:
Rok se svatými, Karmel. nakl., 1995
A. Grün: Čtrnáct svatých pomocníků - Duchovní terapie a křesťanská tradice, Karm. nakl., Kostelní Vydří 2000
R. Ondruš: Blízki Bohu i ľuďom, Tatran, Bratislava 1991

Svatý Irenej, světlo západní církve

Štefan Šrobár

Svatý Irenej, lyonský biskup, patří mezi nejstarší církevní otce. Pro své jasné myšlení bývá nazýván "světlem západní církve". Jeho životní dílo má velký význam nejen pro církev v Galii (dnešní Francie), ale i pro všeobecnou církev a jeho spisy patří mezi nejcennější dokumenty o životě církve v poapoštolské době.

Nevíme, kdy a kde se Irenej narodil. Mládí prožil v maloasijském městě Smyrně (dnešní přístav Izmir v západním Turecku). Tam se stal žákem Polykarpa, který byl zase žákem apoštola Jana. Irenej v jednom ze svých listů vzpomíná, že byl tehdy ještě velmi mladý, když byl žákem stařičkého Polykarpa. Z toho se dá usuzovat, že se narodil mezi lety 130-140 po Kr., protože Polykarpos byl umučen asi v roce 156 po Kr. ve věku 86 let.

Neznáme dobu ani důvod, proč Irenej přišel z Malé Asie do Lyonu (dnes jihovýchodní Francie), kde už v polovině druhého století byla velká křesťanská obec.

První ověřený časový údaj je z roku 177, v němž Irenej jako kněz přichází do Říma k papežovi Eleuterovi a přináší mu poselství lyonské církve. Tato cesta ho zachránila před předčasnou mučednickou smrtí, protože v době jeho pobytu v Římě padlo za oběť pronásledování křesťanů 48 obyvatel Lyonu, mezi kterými byl i devadesátiletý lyonský biskup Potinus, jehož nástupcem se stal Irenej.

Irenej se jako horlivý duchovní pastýř přičinil nejen o rozvoj lyonské církve, ale také o rozšíření křesťanství ve východní Galii.

V té době se rozmáhal gnosticismus, který se snažil nahradit křesťanskou víru jakýmsi vyšším poznáním, podceňujícím hmotně-smyslovou skutečnost. Protože tento nábožensko-filosofický systém ohrožoval samotné základy křesťanství, věnoval Irenej jeho vyvrácení své nejvýznamnější dílo: "Odhalení a vyvrácení falešné gnóze", později známé jako "Adversum haereses" (Proti bludům). Původně byl spis napsán řecky a skládal se z pěti knih. Irenej ho sestavil pravděpodobně v letech 180-190. Již kolem roku 200 bylo toto důležité dílo přeloženo do latiny a později i do jiných jazyků, mimo jiné i do syrštiny a arménštiny.

Ve svých dalších teologických spisech Irenej vysvětluje a brání křesťanskou víru, případně zkoumá a vyvrací bludy. Ve starém arménském překladu se zachovala kniha "Výklad apoštolského kázání". Církevní historik Eusebius připomíná ještě další spisy: "O schizmatu", "O jedinovládě aneb o tom, že Bůh není původcem zla", "O vědě" a jiné. Zachovaly se z nich jen některé citáty.

V teologickém učení se Irenej opírá především o apoštolskou tradici, která je pro něj pramenem a pravidlem katolické víry. Pro správnost podání mají zvláštní význam církevní obce, které byly založeny apoštoly. Protože vypočítávání nepřetržité řady biskupů v jednotlivých obcích by vedlo příliš daleko, stačí na důkaz uvést "největší, prastarou, všem známou a apoštolskými knížaty založenou římskou obec" (Adv. haer. 3, 3, 2). Posloupnost jejích biskupů sahá až k apoštolům a proto i učení této církve je apoštolské.

Irenej ve svých spisech uvádí už ustálený seznam (kánon) novozákonních biblických knih. Jako první ze starokřesťanských spisovatelů se zmiňuje o křtu dětí.

Okolo roku 190 zasáhl Irenej smírně do tehdejšího sporu o datum slavení Velikonoc.

Asijské církve se přidržovaly tradice, kterou odvozovaly od apoštola Jana a podle které se Velikonoce slavily 14. dne židovského měsíce nisanu, jenž je dnem jarního úplňku. Ostatní církve slavily Velikonoce v neděli po jarním úplňku. O této sporné otázce rokoval už Irenejův učitel Polykarp s papežem Anicetem, ale nedosáhli dohody. Za papeže Viktora (189-198) se konaly synody, na kterých se velká většina církevních obcí rozhodla pro slavení Velikonoc v neděli po jarním úplňku. Pouze maloasijští biskupové pod vedením efezského biskupa Polykrata se odmítli připojit k ostatním. Papež Viktor je proto chtěl vyobcovat z církve. Ale několik biskupů ho prosilo, aby to nedělal. Mezi nimi vynikl Irenej, který ve jménu galských biskupů povzbuzoval papeže, aby měl na zřeteli pokoj, jednotu a lásku. K otevřené roztržce opravdu nedošlo. Starokřesťanský historik Eusebius v této souvislosti napsal: "Irenej, jehož jméno znamená smírce, byl takový i ve svém počínání."

Irenej zemřel jako mučedník někdy kolem roku 202. Jeho hrob se uctívá v Lyonu, v kryptě jemu zasvěceného chrámu.

ze slovenštiny přeložila Kateřina Drnková

Papež jako patriarcha křesťanského Západu

Damián Němec

Pro většinu čtenářů asi není tajemstvím, že se v katolické církvi rozlišují dvě velké skupiny obřadů - západní, latinský obřad, k němuž náleží většina katolíků, a východní obřady, z nichž je nejrozšířenější byzantský, řecký obřad. Jejich názvy už dávno neznamenají geografické rozšíření, i když původně tomu tak bylo. Centrem západního obřadu byl Řím a východního Konstantinopol. Nyní už obřady nedělí hranice ani světadíly, takže na jednom území se můžeme setkat jak se západním, tak s jedním nebo několika východními obřady, i když většinou jeden z nich převažuje. Nejde zdaleka jen o rozdílnost liturgie, ale také o rozdíly v řízení a ve struktuře církve. Nejprve si je ve zkratce srovnáme, a pak se budeme podrobněji zabývat východními církvemi a jejich řízením.

Především musíme zdůraznit, že pro obě části platí primát papeže jako Petrova nástupce, jako hlavy kolegia biskupů a tím celé katolické církve. Co se týče nižších správních celků, zde už začínají rozdíly. Východní církve jsou většinou rozděleny na tzv. patriarcháty, což je územní celek se společným obřadem, v jehož čele stojí patriarcha. V rámci tohoto patriarchátu je více eparchií (biskupství), které se tak jako v západní církvi sdružují do církevních provincií v čele s metropolitou.

Západní církev zdánlivě vynechává úroveň patriarchátu, ale ve skutečnosti je jediným velkým patriarchátem latinského ritu. Římský biskup jako nástupce apoštola Petra je tedy nejen hlavou celé církve - papežem -, ale také patriarchou Západu. Tyto dvě funkce v praxi západní církve nejsou jasně odděleny, ale praxe a právo Východu by nám mohly objasnit, jak se mezi sebou liší - neboli co přísluší římskému biskupovi jakožto papežovi a co jakožto patriarchovi Západu.

Vysvětlení některých pojmů
Dříve než se pustíme do podrobnějšího popisu patriarchálního zřízení církve, připomeňme si některé výrazy používané ve východních církvích a srovnejme je s věcnými ekvivalenty v západní církvi:

eparchie - diecéze
eparchiální biskup (eparcha) - diecézní biskup
exarchát - apoštolská administratura (trvale zřízená - stabiliter erecta)
exarcha - apoštolský administrátor (řídí exarchát, obvykle biskup)
církevní provincie - na Západě shodný název, ale lidově zváno arcibiskupství: několik sousedních diecézí spojených do jednoho celku, v České republice existují 2 provincie: moravská (se sídlem v Olomouci) a česká (se sídlem v Praze)
metropolita - arcibiskup-metropolita - diecézní biskup stojící v čele provincie
autonomní církev - samostatná struktura podléhající přímo papeži. Ve východních církvích patriarcháty, větší metropole, metropole, eparchie, někdy i exarcháty (tak je to v České republice)
ritus (obřad) - liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví vytvořené kulturou a historií různých národů, které specifickým způsobem vyjadřuje způsob života z víry jednotlivých autonomních církví

Patriarchát
Patriarchát je autonomní církev jednoho ritu na daném území. Pro tentýž ritus je možné zřídit více patriarchátů, jednak z důvodu velké rozšířenosti téhož ritu, nebo z důvodu nějaké významné odlišnosti (akcentu) v rámci jednoho ritu. Na jednom území může být současně více ritů, více autonomních církví, tedy i více patriarchátů. To nebrání katolicitě, která je chápaná jako jednota v různosti ritů.

Pro řízení celé katolické církve je charakteristická jedinečná kombinace demokratického a monarchického prvku (např. papež - ekumenický koncil); demokratický prvek v patriarchátu reprezentuje synod biskupů patriarchátu, monarchický prvek reprezentuje patriarcha stojící v čele patriarchátu.

Na území patriarchátu je více církevních provincií i eparchií, tedy i více eparchiálních biskupů. Všichni tito biskupové (v činné službě), případně i další biskupové tvoří dohromady kolegiální orgán s názvem synod biskupů patriarchátu.

Na rozdíl od ekumenického koncilu, kde je papež stále nejdůležitější osobou a suverénem, je v některých záležitostech synod nadřazen patriarchovi. Jedná se především o oblast zákonodárnou. Patriarcha pouze vyhlašuje partikulární zákony a jiná závazná rozhodnutí, jež učinil koncil. Jen se souhlasem většiny členů synodu smí patriarcha přemístit, prodloužit, pozastavit (suspendovat) nebo rozpustit synod (v případě ekumenického koncilu má toto právo papež sám).

Lze tedy říci, že synod biskupů patriarchátu je jakýsi "biskupský parlament patriarchátu" nadřazený patriarchovi. Zatímco papež má na základě svého primátu nezcizitelné výlučné postavení mezi ostatními biskupy, patriarcha je spíše první mezi sobě rovnými.

Patriarcha
Patriarcha je volen synodem biskupů patriarchátu. Ve výkonu jeho služby mu pomáhá patriarchální kurie (obdoba papežské římské kurie). Obdobně jako papež, který je římským diecézním biskupem, je také patriarcha zároveň eparchou své sídelní eparchie; její správa je zcela oddělena od správy patriarchátu.

Patriarchovi je svěřen úkol autentického učitele ve věcech víry a mravů ve shodě s církevním magisteriem a řízení liturgie v patriarchátě; za tímto účelem může vydávat encykliky týkající se záležitostí patriarchátu a vlastního ritu. Po prozkoumání Apoštolským stolcem a se souhlasem synodu biskupů patriarchátu může vydávat liturgické knihy pro vlastní ritus a zřizovat církevní vysoké školy.

V oblasti moci soudní zřizuje patriarcha řádný soudní tribunál patriarchátu. Trestní záležitosti biskupů a veškeré soudní záležitosti patriarchy jsou však ve výlučné kompetenci papeže.

Nejvíce jsou rozpracována oprávnění patriarchy v oblasti moci výkonné. V oblasti struktury patriarchátu má právo se souhlasem synodu biskupů patriarchátu a po konzultaci s Apoštolským stolcem zřizovat, dělit, spojovat, měnit a rušit eparchie a církevní provincie. Realizaci těchto změn musí co nejdříve oznámit Apoštolskému stolci.

Ve věcech pastoračních má úkol podporovat koordinaci mezi biskupy navzájem i mezi biskupy a ostatními věřícími v patriarchátu a pečovat o jednotlivé biskupy i o klérus. Proto má právo v patriarchátě konat kanonické vizitace. Rovněž z důvodů pastoračních má povinnost spolupracovat s ostatními patriarchy na území svého patriarchátu. Ve věci správy patriarchátu udržuje spojení s papežem, posílá mu podle speciálních norem pravidelné zprávy a pravidelně koná návštěvu ad limina Apostolorum; v tom všem se podřizuje papežskému primátu.

Ustanovování biskupů v patriarchátu
Podmínky pro to, aby se někdo mohl stát biskupem, jsou tytéž jako pro latinskou církev: věk 35 let, alespoň 5 let kněžské služby, doktorát, licenciát nebo alespoň hlubší znalost některé teologické discipliny; oproti západnímu kodexu je tu navíc podmínka, že nesmí být vázán manželstvím - v západní církvi tato podmínka odpadá díky obligatornímu celibátu kněží.

Podstatně se však liší způsob výběru biskupů. V západní církvi jsou všichni biskupové jmenováni papežem. Výběr kandidátů je věcí především papežského vyslance (nuncia) ve spolupráci s diecézními biskupy a dalšími vybranými kněžími i laiky; návrh je projednán v Římě na kongregaci pro biskupy a po získání předběžného souhlasu vybraného kandidáta se jmenováním je předložen papežovi.

V patriarchátu jsou biskupové obvykle voleni. Synod biskupů patriarchátu sestavuje seznam kandidátů na biskupa, který zasílá Apoštolskému stolci, aby obdrželi papežský souhlas, tedy souhlas s obecnou kandidaturou na biskupa. V této fázi mají značný význam informace od papežského vyslance i jeho mínění. Volba biskupů je záležitostí synodu biskupů patriarchátu. Zvolený, pokud přijme volbu, složí vyznání víry a přísahu věrnosti, pak je vysvěcen a uveden do úřadu; listinu o vymezení jeho úřadu dává patriarcha.

Ustanovování biskupů v patriarchátu je tedy velmi zajímavou ukázkou vysokého stupně autonomie při zachování spolupráce s Apoštolským stolcem.

Pravomoci papeže
Nakonec se podívejme, jak kodex kánonů východních církví vymezuje pravomoci papeže. Především potvrzuje to, co zaznělo na I. a II. vatikánském koncilu: papež jako nástupce apoštola Petra, prvního mezi apoštoly, je hlavou kolegia biskupů, které bez něj není úplné. Papež své poslání vykonává ve spojení s biskupy a sám přitom určuje, co má vykonávat papež sám s pomocí římské kurie a o čem má jednat ekumenický koncil. Rozhodnutí a závěry koncilu jsou závazná až po potvrzení a podpisu papeže. Vůči rozhodnutím papeže ani rozhodnutím koncilu není přípustné odvolání.

Jako pastýř všeobecné církve má papež mocí svého úřadu nejvyšší, plnou, bezprostřední a univerzální řádnou pravomoc v celé církvi. Tato pravomoc tedy znamená nejen pravomoc nad univerzální církví, ale i nad všemi eparchiemi a jejich svazy (církevní provincie, patriarcháty apod.), přičemž důrazem na pravomoci a odpovědnost místních autorit a zasahováním jen v nejnutnějších případech (princip subsidiarity) je posilována a podporována moc jednotlivých biskupů v jejich eparchiích.

Velkou roli hraje papež v oblasti nauky ve věcech víry a mravů. On sám i celý ekumenický koncil mohou vyhlašovat neomylnou závaznou nauku v této oblasti, tedy jinak řečeno dogmata; rovněž tak mohou vyhlašovat definitivní učení ve věcech víry a mravů, i když se nejedná o dogmata. Apoštolskému stolci je rezervováno řízení pro prohlášení za svatého či blahoslaveného, které se řídí speciálními normami.

Další oblastí, kde je výslovně řeč o nutné činnosti papeže, je řízení a koordinace misijní aktivity církve.

Praktické závěry pro řízení katolické církve a ekumenické hnutí
Různost ritů a patriarchální zřízení nejsou chápány jako překážka jednoty církve, ale jako výraz jejího bohatství a rozmanitosti; o tom výslovně hovoří II. vatikánský koncil (dekret Orientalium Ecclesiarum, čl. 1, 2 dále jen OE). Výslovně též povzbudil ke zřizování nových patriarchátů tam, kde je to potřebné (OE 11). V této souvislosti je třeba se nadále zamýšlet nad existencí dosud jediného latinského (západního) ritu a jediného patriarchátu pro tento ritus. Již na koncilu byla diskutována vhodnost a možnost zřízení patriarchátů v rámci západní církve a text OE 11 je formulován tak, aby k této možnosti byl neutrální, tedy ji ani nepodpořil, ani nevyloučil.

Je otázkou, nakolik je to možné a vhodné a jakou míru autonomie by tyto patriarcháty měly mít. Dosud neexistuje jednoznačná odpověď. V latinské církvi fakticky existuje rozrůznění, nejen co se týká velmi různých podob téže liturgie (např. liturgický tanec v Africe a Azii), ale i různých důrazů teologických a spirituálních; je otázka, kdy bude nutné tuto různost ošetřit i různými normami a zda nenastane situace, která fakticky znamená rozdílnost ritu.

Model patriarchálního zřízení je také významný pro oblast ekumenismu. Po dosažení věroučné jednoty s jinými církvemi bude nutné řešit soužití křesťanů vycházejících z různých tradic, protože nebude možná ani žádoucí nějaká uniformita. Znamenalo by to prakticky koexistenci více ritů na témže území, což i současná praxe církve jednoznačně připouští.

Tyto otázky dosud čekají na odpověď.

Jak Duch svatý zachází s církví

Vojtěch Kodet

Z katechismu víme, že církev je místo, kde poznáváme působení Ducha, kde se jako jednotlivci necháváme vést Duchem. Teď se podívejme, jak Duch svatý zachází s církví jako celkem. Vezmeme si na pomoc Ezechielovo proroctví o suchých kostech (Ez 37, 1-14).

Prorok je vyveden Hospodinovou rukou na pláň plnou suchých, rozházených kostí. Těch kostí je mnoho a jsou velmi suché, což je obraz definitivní smrti, zmaru, tedy nepřítomnosti Boha a Božího života v životě Izraele. Postupně, pod vedením Božím, Ezechiel prorokuje a Duch způsobuje, že se kosti dávají dohromady. Toto všechno je obraz obnovy církve. Prorok je předobrazem Krista. Ježíš sám je totiž ten veliký prorok, který je poslán mezi nás, aby mocí Ducha obnovil trosky Izraele, aby vlil do suchých kostí nový život a vytvořil něco, co zde ještě nebylo. Ta zkáza, zmar a smrt, kterou prorok vidí, je důsledkem lidského hříchu a odpadu od Boha. A Duch Boží vrací život a dává ještě něco nového a netušeného. Je to tedy obraz vzniku církve, toho, co vykonal Duch svatý skrze Krista v tomto světě s lidmi ze společenství Izraele a posléze s námi se všemi.

Obnova církve v etapách
Otázal se Hospodin: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Připomeňme si, že Ježíše nazývali Synem člověka. A prorok říká: "Panovníku, Hospodine, to víš ty." I Ježíš se celý svůj život odvolával na Otcovu vůli. Ježíš ve své poslušnosti pronáší jenom slova Boží a koná pouze skutky Boží a skrze tuto poslušnost obnovuje církev, která vzniká z neposlušných kostí Izraele. Tento text ale naznačuje, že oživení církve je postupný proces, není to něco, co by se dálo v jediném okamžiku, děje se to po etapách a po stupních. To platí jak pro církev jako celek, tak pro každé společenství uvnitř církve. Bez Ducha svatého by církev vlastně vůbec nebyla. To společenství, které tenkrát Pán zanechal v Palestině, by se rozpadlo jako každý jiný lidský spolek, kdyby nepřijalo Ducha svatého. A dnešní propracovaná organizace církve by bez Ducha zašla ze dne na den. Duch svatý způsobuje, že církev je živý organismus. A Bůh chce, abychom žili a aby žil celý tento organismus.

Prorok oznamuje Hospodinovo slovo suchým kostem. Představme si ho, jak stojí na té pláni a mluví k rozházeným kostem - už to je úkon obrovské víry. Ale když Pán Ježíš přišel mezi nás, byl na tom podobně. O jeho současnících evangelista napsal, že "měli uši a neslyšeli". Ježíš mluvil k lidem, kteří mu nerozuměli, přinesl poselství evangelia, celým svým životem svědčil o Otci, on sám byl plný Ducha, a oni netušili, co se děje. Mezi Ježíšem a jeho současníky byla obrovská bariéra nedorozumění - asi jako mezi prorokem a suchými kostmi - a přesto Duch svatý prorazil tento krunýř a v několika lidech se zrodil nový život; začal život církve.

První etapa: "kosti se přibližovaly jedna k druhé"
První etapu obnovy církve můžeme nazvat nastolení řádu. Kosti hledají jedna druhou a dávají se dohromady tak, jak k sobě patří. Nastal hluk, dunění, kosti se přibližovaly jedna k druhé. Bůh začal shromažďovat svůj lid. Možná se vám vybaví text, který je o několik kapitol dříve: "Mé ovce bloudí po všech horách, po kdejakém pahorku. Jsou rozptýleny po celé zemi, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral?" (Ez 34, 6) A o několik veršů dál slyšíme Boží příslib: "Já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat" (Ez 34, 11).

Evangelista Matouš zaznamenává, že se ve velikonočních událostech naplnilo prorocké slovo: "budou bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda". A skutečně všichni ti, kteří s ním byli a počítali se k němu, když dělal zázraky a byl slavný, se v okamžiku jeho odsouzení rozprchli. Ale on začal shromažďovat svůj lid velice zvláštním způsobem, tím, že za své ovečky zemřel, jak předpověděl: "Až budu vyvýšen od země, přitáhnu všechno k sobě" (Jan 12, 32). Ježíšovým křížem začíná velkolepé dílo obnovy Božího lidu, začíná se rodit církev.

Ježíš umírá a odevzdává svého ducha (Jan 19, 30). Ale on neodevzdává ducha jenom Otci, odevzdává Ducha i církvi, kterou zde zastupovali pouze Panna Maria, Jan a ženy, které stály opodál.

Tato fáze v životě církve jako společenství spočívá v tom, že lidé objevují jeden druhého. Začínáme si uvědomovat, že patříme k sobě. "To je tvá matka" - "To je tvůj syn." Patříte k sobě. Člověku v určitém okamžiku dojde, že ti lidé, kteří jsou s ním v kostele, kteří s ním chodí na mši svatou, se kterými se modlí, i když je vlastně jinak nezná, vlastně patří k němu a on k nim. Tvoříme jedno společenství, i když toho o sobě moc nevíme. Možná si nejsme sympatičtí, ale začínáme si uvědomovat, že nelze žít s Bohem soukromě. Když se otevřeme Božímu působení, tak nám Pán dá schopnost vnímat druhé jako součást sebe samých.

Druhá fáze: "pokryly se svaly a kůží..."
Nastává druhá etapa. Prorok prorokuje a kosti se začínají potahovat, nejprve se objeví šlachy, pak svaly, kůže a těla ožívají. To je situace církve mezi vzkříšením Páně a sesláním Ducha svatého.

Apoštolové se scházejí ve večeřadle. Jak spolu žili a vycházeli, nevíme, ale když se zjevil mezi nimi Pán, tak jim řekl: "Pokoj vám". Dechl na ně svého Ducha a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého, komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny". Pán znovu přišel se svým Duchem; toho Ducha, kterého vydal na kříži, novým způsobem předává učeníkům ve večeřadle, a to k odpuštění hříchů.

Toto je také velice důležitá etapa v životě církve. Nejen že objevujeme jeden druhého a snažíme se ho přijmout takového, jaký je, ale dochází mezi námi k vnitřní spolupráci, k jednotě. K tomu je nutné odpuštění. Začínáme žít spolu, což s sebou přináší velké problémy - zraňujeme se, ubližujeme si, máme problémy spolu komunikovat, modlit se spolu. Ale tyto problémy jsou znamením, že je zde život.

Pán nám dal Ducha na odpuštění hříchů, který mezi námi pročišťuje vztahy; uvědomujeme si, že spolu nejsme proto, že jsme si jeden druhého vybrali, ale že jsme byli povoláni Bohem, že tvoříme společenství z Boží vůle. On to byl, kdo nás sjednotil a svolal.

V této fázi už jako jednotlivci jsme napojeni na Ducha svatého a žijeme z něj. Máme pocit živého křesťanství. Jenže prorok říká: "duch v nich ještě nebyl". Co to znamená? Hned to uvidíme.

Třetí fáze: "ožili a bylo to velmi veliké vojsko"
Po dalším prorockém slově se najednou z těchto ležících lidí stalo vojsko, bojovníci. Lidé, kteří byli vyzbrojeni a připraveni k boji. Nastává další fáze: už jsou to lidé, kteří nejen žijí, ale přijímají úkol a poslání. A to nejen jako jednotlivci, ale jako společenství. Letnice - to je okamžik, kdy Pán v plnosti vylévá svého Ducha na učedníky, kteří společně s Pannou Marií přebývají a modlí se ve večeřadle z jeho vůle. Duch svatý způsobuje, že otevírají dveře večeřadla, zbaveni strachu vycházejí ven a zvěstují evangelium. Hned v první fázi hlásají radostnou zvěst, setkávají se s těmi, kteří ukřižovali Pána, usvědčují je z hříchu a posléze se dostávají do konfliktů s židovskými předáky. Začínají vést skutečný duchovní boj o evangelium v tomto světě.

Touto situací musí projít každé společenství, protože přijímá Ducha svatého nejen pro sebe, pro svoji spásu, ale pro záchranu druhých. Církev už není jenom svátostí jednoty, tak jako v těch předešlých situacích, stává se "svátostí spásy", jak učí koncil. To znamená místem, kde lidé nacházejí Boha, jsou přiváděni k víře, nalézají spásu. Tento zázrak Letnic je v církvi stále přítomen. Tak, jako je přítomen okamžik Ježíšova ukřižování, tak jako jsou přítomny Velikonoce, tak jsou také přítomny Letnice. Stále znovu Pán dává svého Ducha ke službě. Dává Ducha k evangelizaci a k duchovnímu boji. Duch svatý už nevede jenom jednotlivce, ale vede církev jako společenství; a jako společenství ji také obdarovává a učí sloužit. Z učedníků se stávají svědkové evangelia až k smrti. Naplňuje se to, co Ježíš předpověděl, že budou získávat učedníky po celém světě. K tomu dostávají Boží moc a Boží výzbroj.

Oblečte zbroj světla
Že jde skutečně o výzbroj k boji, víme z Ježíšova výroku těsně před jeho nanebevstoupením: "zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Jde skutečně o duchovní zbraně, které podrobně popsal apoštol Pavel v listě Efezanům: "A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci." Ta moc Pánova, to je Duch svatý. "Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli obstát, odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste mohli obstát v den zlý, postavit se na odpor, všechno překonat..." (Ef 6, 10-17) A dále apoštol vypočítává Boží zbroj, kterou dává Duch svatý o Letnicích těm, kteří jsou v jednotě společenství a společně prosí o Ducha svatého. Už nežijí každý sám pro sebe, ale jeden pro druhého a společně pro ty, ke kterým je Pán posílá.

Jsou opásáni kolem beder pravdou. Pravda je v přímém odporu proti Božímu nepříteli, který je duchem lži. Proto je tak důležité, abychom my stáli v pravdě a nechávali se Duchem stále uvádět do veškeré pravdy, aby žádnou skulinou Boží nepřítel nepronikl do našeho nitra.

Obrněni pancířem spravedlnosti. Bůh je ten, který nás ospravedlňuje. Člověk si nemůže dát spravedlnost sám. My jsme ospravedlněni tím, co pro nás Ježíš vykonal. To je naše důstojnost, naše velikost, naše sláva i naše vítězství.

Obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. To je charizmatické působení Ducha těch, které Pán volá k evangelizaci, aby přinášeli tomuto světu poselství naděje, aby si nenechali tu velikou zvěst pro sebe.

Štítem víry můžeme uhasit všechny ohnivé střely toho Zlého. Víry, která je darem Božím. Víru můžeme pojímat v různých rovinách. Věří i zlí duchové, jak učí apoštol Jakub, a přesto se třesou hrůzou. To je víra, která nepopírá existenci Boha, ale taková víra nestačí ke spáse. Pouze víra, ve které dáváme Bohu svou důvěru a spoléháme na něj, je spasitelná. Přijímáme to, co Ježíš pro nás vykonal, a na tom stavíme svůj život. A pak je ještě jeden druh víry, který vypočítává sv. Pavel v seznamu charizmat. Víra jako charizma ke službě - to je víra, která nám velí modlit se za druhé, vyprošovat jim Boží pomoc, spásu, uzdravení. Tuto víru nám dává Duch svatý k této konkrétní službě.

"Přijměte také přilbu spasení". Máloco je v našem životě tak důležité, jako jistota, že jsme spaseni. Abychom mohli obstát ve všech pokušeních, zkouškách a pochybnostech, které na nás doléhají, musíme si být jisti, že patříme Bohu, že Ježíš za nás zemřel, jsme jeho a on se o nás postará. Proto nebudu vězet v depresích, nenechám se v tomto světě utrápit, protože patřím Bohu a směřuji k němu. Bratři evangelíci tomuto postoji říkají jistota spásy.

Meč ducha je slovo Boží, oživované Duchem svatým, ne samotná litera. Všechno, co je napsáno, se může stát literou. Kdybychom Písmo četli bez Ducha svatého, tak nám to k životu nepomůže. To, co proměňuje lidská srdce, co zasahuje, vede k obrácení, je slovo oživené Duchem.

Pánu na církvi záleží. Ona je skutečně nevěstou Kristovou a chrámem Ducha. O Letnicích ji Pán učinil krásnou a neposkvrněnou. Dal jí své svatební dary, vyzbrojil ji, aby v tomto světě obstála a aby se zachovala neporušená až pro ten slavný den, kdy nastane mesiánská svatba na věčnosti, ke které jsme všichni pozváni. My jsme ta církev, kterou Pán takto obdarovává, buduje a obnovuje.

Z promluv P. Vojtěcha Kodeta OCarm o Duchu svatém, které vydalo na 4 kazetách Karm. nakl. Kostelní Vydří v r. 1998 s titulem Přijď, Duchu svatý.

Tradice vepsaná do srdcí

sv. Ireneus z Lyonu

Kdyby vznikl spor byť ohledně nějaké nepříliš důležité otázky, neměli bychom se obrátit na nejstarobylejší církve, tedy ty, které zažily apoštoly, abychom od nich přijali v dané otázce pravdivé učení? Neboť jak by nám bylo, kdyby nám apoštolové nezanechali Písmo svaté? Nebylo by pak třeba následovat řád Tradice, kterou předali těm, jimž svěřili církevní společenství?

S tímto řádem věcí vyjadřuje souhlas i celá řada nevzdělaných prostých národů. Mají tak spásu zapsanou bez papíru a inkoustu ve svých srdcích Duchem svatým. Úzkostlivě střeží starobylou Tradici, věříce v jediného Boha Stvořitele nebe i země a všeho, co je v nich, a v Krista Ježíše, Syna Božího, který z hojnosti své lásky k Božímu dílu učiněnému k obrazu Božímu svolil k tomu, že se narodil z Panny, aby člověka přivedl skrze sebe k jednotě s Bohem, který trpěl pod Pontským Pilátem, byl vzkříšen a vzat vzhůru ve slávě, který přijde ve slávě jako Spasitel těch, kteří budou spaseni, a jako Soudce těch, kteří budou souzeni a uvrženi do věčného ohně, těch, kteří dělali lež z pravdy, a kteří pohrdali Jeho příchodem i Jeho Otcem, všemohoucím Bohem.

Ti, kteří se i bez svatých spisů pevně drží této víry, jsou co se jazyka týče nevzdělaní barbaři, ale svým smýšlením, zvyky a stylem života jsou díky své víře nejvýš moudří a Bohu milí. Žijí v plnosti spravedlnosti, čistoty a moudrosti. Kdyby těmto lidem někdo přišel hlásat bludy, uzavřeli by své uši a utíkali by co možná nejdál. Takové rouhavé řeči by prostě nestrpěli. Díky starobylé apoštolské Tradici by tedy odmítli jakékoli lživé a bludné učení heretiků. Vždyť mezi heretiky pravé učení ani pravá církev nepovstala.

Adversus haereses III, 4, 1-2

Nástupci apoštolů Petra a Pavla v Římě

Sv. Ireneus z Lyonu

V díle, jako je toto, by bylo příliš komplikované vyjmenovat posloupnosti všech církví. Vezměme si tedy pouze jednu z nich, církev převelikou a starobylou a všem známou, kterou v Římě založili nejslavnější z apoštolů: Petr a Pavel. Vidíme-li, jak Tradice pocházející od apoštolů a všem lidem hlásaná víra jsou předávány prostřednictvím posloupnosti biskupů až k nám, musíme odmítnout ty, kteří z nějakého důvodu, buď z ješitnosti, kvůli marné slávě nebo pro zaslepenost a naukové omyly, neoprávněně tvoří odloučená společenství. Neboť s touto římskou církví, pro její obzvláště vynikající původ, musí nezbytně souhlasit celá církev, to znamená věřící na celém světě. Tato církev totiž k užitku všech národů zachovala Tradici pocházející od apoštolů.

Poté, co blažení apoštolové založili a vybudovali církev, předali biskupský úřad Linovi. Je to onen Linus, kterého Pavel zmiňuje v listu Timoteovi. Po něm následoval Anaklét. Po něm, jako třetímu po apoštolech, připadl biskupský úřad Klémentovi. On sám viděl apoštoly a byl s nimi v kontaktu. Jejich kázání mu ještě znělo v uších a jejich Tradice byla ještě před jeho očima. To se ovšem netýká jen jeho, neboť tehdy žilo ještě hodně lidí z těch, kteří byli vyučeni od samých apoštolů. Za tohoto Klémenta začala velká roztržka s bratry v Korintu. Římská církev proto adresovala Korinťanům velmi důležitý dopis, aby je usmířila v pokoji, obnovila jejich víru a zvěstovala jim Tradici, kterou před nedávnem přijala od apoštolů:

Je jediný všemohoucí Bůh, Stvořitel nebe a země, který stvořil člověka, dal přijít potopě, povolal Abraháma, vyvedl svůj lid z Egypta, rozmlouval s Mojžíšem, daroval Zákon, posílal proroky a připravil věčný oheň pro ďábla a jeho anděly.

Aby byl tento Bůh hlásán církvemi jako Otec našeho Pána Ježíše Krista, mohou všichni, kteří to chtějí, přijmout skrze tento dopis nauku založenou na apoštolské Tradici církve. Onen dopis je totiž starobylejší než současní hlasatelé omylů, kteří si bludně představují jakéhosi jiného Boha namísto Stvořitele a Původce všeho toho, co existuje.

Od tohoto Klémenta převzal úřad Evaristus a od něj Alexandr. Poté, šestý po apoštolech, byl ustanoven Xystus, po něm Telesforus, který vydal slavné svědectví, poté Hyginus, pak Pius, po něm Anicet. Po Anicetovi následuje Soter. Současný biskup Eleutherus je dvanáctý po apoštolech. Hle, prostřednictvím jaké řady a jaké posloupnosti se v církvi nachází Tradice pocházející od apoštolů a jak se apoštolské kázání pravdy dostává až k nám! A to je velmi dokonalý důkaz toho, že je jen jediná a identická oživující víra, která je v církvi v pravdě uchovávaná a předávaná od samých apoštolů až do současnosti.

Adversus haereses III, 3, 2-3