Obsah

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle lidu

Na události spojené s utrpením Ježíšovým můžeme nahlížet z nejrůznějších hledisek. Můžeme rozjímat nad slovy, která pronesl, podivovat se nepochopitelné Jidášově zradě a sestavovat hypotézy o jeho falešných předpokladech i psychologických pohnutkách, prvoplánově odsuzovat Petrovo zapření či obdivovat pedagogiku, s kterou Bůh Petra připravoval na jeho budoucí úkol, soucítit s Marií sledující Synovo utrpení, uvažovat o Pilátově slabošství a nezdravých kompromisech, které přináší praktická politika.

Život nás (naštěstí) nestaví často do takových situací, ve kterých bychom se mohli stylizovat do postavy Jidáše, Petra, Marie či Piláta. Všimněme si proto nyní, jakou roli při pašijových událostech sehrál lid, jeho představitelé i náhodně vybrané osoby.

...oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš vyšel a řekl jim: Koho hledáte? A oni řekli: Ježíše Nazaretského!

My všichni hledáme Ježíše Nazaretského. Někteří z nás (placení kostelníci, vrátní, kuchaři, pastorační asistenti, účetní, ekonomové, právníci, redaktoři, varhaníci, technici ve službách církve) jej hledají i z profesionální povinnosti. Dej, Pane, aby když Ježíše v osobě svého bližního nalezneme, se ho pouze nezmocníme, nesvážeme a neodvedeme k těm, kdo nás poslali.

U Annáše, který byl jakousi šedou eminencí v pozadí, Ježíš zpočátku odpovídá vyhýbavě: Ptejte se svědků, vždyť jsem vždycky mluvil veřejně. Tato Ježíšova vyhýbavost, co se týče nezakryté formulace jeho božství, je pro člověka velkým dobrodiním. Neuzná-li totiž prozatím Ježíše za Syna Božího, nemusí to udělat formou otevřené vzpoury a má šanci vyznat víru později. Za tuto šanci však dostává Ježíš od sluhy pár facek se slovy: Takhle se odpovídá veleknězi?

Pomoz nám, Pane, ke zdrženlivosti, abychom nebyli zbytečně horliví ve věcech, kterým nerozumíme a které se nás netýkají.

Potom odvedli Ježíše k veleradě shromážděné u velekněze Kaifáše a snažili se jej usvědčit pomocí svědků z rouhání, ale k ničemu to nevedlo. Proto jej velekněz vyzval: Jsi-li Mesiáš, otevřeně nám to tady řekni! a Ježíš to ve svém veřejném působení poprvé a naposledy otevřeně a s plným důrazem prohlásil. Velerada zareagovala: K čemu ještě potřebujeme svědectví, teď to řekl sám a Je hoden smrti.

Pane, každý z nás bude jednou jedenkrát postaven před skutečnost, že Ježíš je Bůh - Spasitel, a to tak, že nebude možno pochybovat, ale jen přijmout nebo odmítnout. Ať potom nedáme přednost své představě o Spasiteli před ním samým a s vděčností jej přijmeme.

Potom mu plivali do tváře a bili ho pěstmi, jiní mu zavázali oči, políčkovali a říkali: Hádej nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! Nyní je Ježíš nejvyšší autoritou prohlášen za podvodníka a rouhače. Teď je možné vrátit mu ty pokrytce, pokolení zmijí, pokolení zlé a cizoložné, obílené hroby, zlý kvas a ostatní urážky, kterými nás dosud beztrestně častoval. Maska vznešené zbožnosti padá. I kdyby Ježíš nebyl Synem Božím, ale jen pomateným blouznivcem, stejně by takové chování vůči němu bylo neomluvitelné.

Pane, dej, ať i vůči těm, které ať už právem či neprávem, pokládáme za své nepřátele, zachováme v době jejich pádu úctu a respekt a podle tvého příkazu i blíženskou lásku.

Jidáš, který v zoufalství a s výčitkami svědomí vrací veleradě peníze za zradu, uslyší: Co je nám do toho, to je tvůj problém.

Pane, již jsme potkali nebo určitě ještě potkáme člověka zoufalého, který je odporný i sám sobě. Pomáhej nám, ať ho od sebe neodeženeme jako prašivého psa, i když budeme mít zrovna vlastních starostí až nad hlavu. Neboť hříšník pak bude potrestán podle své viny, ale ti, kteří mu nepomohli, budou za jeho zkázu spoluodpovědní.

Potom předvedli Ježíše Pilátovi. Pilát se jich zeptal, z čeho jej obviňují. Oni odpověděli: Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho předvedli! Zde se projevuje další, dnes velmi aktuální lidská neřest, a sice ztotožňování vlastního tvrzení s vlastní důstojností. Nedáš-li nám za pravdu, urážíš nás osobně.

Pane, kolikrát již použil tuto taktiku někdo vůči nám a kolikrát jsme ji použili my sami. Dej, ať to, co hledáme, je pravda či správné řešení problému, a ne úlitba naší sebelásce a ješitnosti.

Pilát se jich zeptal: Proč si ho tedy neodsoudíte sami? Oni odpověděli: My nemáme právo někoho popravit. Proč bych měl zamýšlenou špinavost udělat sám? Lépe, když to za mě udělá někdo jiný. Já pak budu moci, kdyby se to nějak zvrtlo, zvedat čisté ruce a ukazovat na jiného.

Pane, dej, ať ostatní lidi bereme vždy jako bližní, a nikdy ne jako nástroj sloužící našim cílům.

Začali na něj žalovat: fTohodle jsme ti přivedli, protože pobuřuje náš národ. Brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše a krále. Když ani to nestačilo, naléhali: Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku. Začal v Galilei a přišel až sem! Přidávání lži k pravdě. Jak frekventovaná a neustále efektivní taktika. Nedostatečně informovaná cílová osoba naší kampaně se chytne té pravdy, která by jako dostatečný argument nestačila, a spolkne nám i tu lež. Raději ani nebudu vyjmenovávat všechny okruhy osob a obory lidské činnosti, kterých se to týká.

Pomáhej nám, Pane, proti pokušení vylepšovat pravdu za účelem přesvědčení našeho bližního. Ať se nikdy nikoho nesnažíme obalamutit neplatnými argumenty.

Koho vám mám propustit? Oni řekli: Barabáše! - A co mám udělat s Ježíšem zvaným Mesiáš? - Ať je ukřižován! Pryč s ním! Ukřižuj ho! - Co zlého učinil? Ale oni křičeli ještě hlasitěji: Ať je ukřižován! A jejich křik se stále stupňoval. Další osvědčená taktika. Nemůžeme-li někoho přesvědčit, můžeme ho ještě ukřičet. Opakovaná lež, zvláště hodně hlasitá, se stává pravdou.

Pane, ať se nikdy nesnažíme protivníka ukřičet a ať, máme-li sami pravdu hájit, se ukřičet nenecháme.

Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. (Římští) vojáci upletli z trní korunu, dali mu ji na hlavu, přes ramena mu přehodili purpurový plášť a do ruky dali třtinu jako žezlo. Klaněli se mu a říkali: Zdráv buď, králi židovský! Brali mu tu třtinu a bili ho s ní po hlavě.

Podle statistik se prakticky každý nějakým způsobem se šikanou - záměrným ubližováním pro zábavu - již setkal. Jako trýznitel, oběť nebo alespoň jako svědek. Málokdo má v tomto ohledu čisté svědomí. Kdyby se to netýkalo člověka (a dokonce Boha), byla by taková maškaráda docela vtipná, dokonce víc než obligátní čištění latrín kartáčkem na zuby. Jenže ono se to vždy člověka a Boha velice týká.

Pane, dej nám odvahu postavit se šikaně, kdekoli se s ní setkáme.

Pilát nechal ztýraného Ježíše přivést a řekl jim: Ejhle, člověk! Velekněží a jejich služebníci se dali do křiku: Ukřižuj ho! Pilát se spolehl na humanitu. Takového ubožáka přece už nemohou nenávidět. Člověk však vlastními silami bez pomoci Boží nemůže být dobrý.

Ať se, Pane, chceme-li konat dobro, spoléháme vždy na tvou pomoc, a ne pouze na lidské pohnutky.

Pilát řekl: Já na něm vinu nenalézám. Odpověděli mu: My máme zákon a podle toho zákona musí umřít, neboť se vydával za Syna Božího. Nejlepší způsob, jak dosáhnout nespravedlnosti, je dosáhnout jí pomocí zákona. Buď podle zákona špatně pochopeného nebo schválně překrouceného, nebo podle zákona (lidského), který je sám o sobě nedokonalý.

Ať nikdy, Pane, nehájíme podle zákona nespravedlivou při.

Pilát už chtěl Ježíše propustit, ale Židé křičeli: Propustíš-li ho, nejsi (hoden svého čestného titulu) přítel císařův, neboť každý, kdo se vydává za krále, se bouří proti císaři! Hrozby a intriky jsou také úspěšná přesvědčovací metoda.

Dej nám, Pane, sílu k takovým prostředkům se nikdy neuchýlit, a pokud jsou užity proti nám, jim statečně odolat, i kdybychom pro to museli něco obětovat.

Pilát jim řekl: Nevinen jsem krví toho spravedlivého, to je vaše věc. A všechen lid odpověděl: Krev jeho na nás a na naše děti! Takové výroky jsou velmi neprozřetelné. Vždy se může najít někdo, (třeba Zlý), kdo nás vezme za slovo.

Dej nám, Pane, rozvážnost, abychom se lehkomyslně nedopouštěli výroků, které by nás mohly později velmi mrzet.

Pilát jim řekl: Vašeho krále mám ukřižovat? Velekněží odpověděli: Nemáme krále, jen císaře! Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován. Pokud je již někdo našimi přesvědčovacími metodami nahlodán, ale ještě se brání, je účinné mu znechutit další diskusi tím, že řekneme něco tak evidentně falešného, že to protivníka přímo uzemní. Nehoráznost o císaři byla také poslední kapkou, která pohnula Piláta k tomu, aby velekněžím učinil po vůli.

Pane, tváří v tvář této nehoráznosti nenacházíme ani slova modlitby. Buď, prosíme, milostiv nám, hříšníkům.

Okolojdoucí se mu vysmívali a říkali: Cha, cha! Tys chtěl zbořit chrám a za tři dny ho zase postavit, pomoz sám sobě! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže! Velekněží se zákoníky zase říkali: Jiným pomohl, sám sobě pomoct nemůže. Je-li král izraelský, ať tedy sestoupí z kříže a my mu uvěříme! Doufal v Boha, ať ten ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Vždyť řekl, že je Syn Boží! ... Po Ježíšových výkřicích mu jeden z přihlížejících chtěl dát pít. Ostatní čumilové (okounějící) jej však zrazovali: Počkej přece, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho! Když křižují někoho známého po celé zemi, je to přece nadmíru zábavná podívaná. Ještě lépe by však bylo, kdyby se udála nějaká senzace, sestupování s kříže nebo alespoň příchod Eliáše. Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Ještě si počkáme na lámání nohou těch druhých dvou a půjdeme domů. Zítra už to nebude tak zajímavé, jako dneska ten soud a to křižování. Budou muset vzít zavděk pouhým oběšeným Jidášem.

Hnusí se nám takový lid? Nepoznáváme se v něm? Ale Ježíš nejen přesto, ale právě proto, přišel, zemřel a třetího dne vlastní mocí vstal z hrobu.

Jiří Kub

Katechumenát - cesta víry a obrácení

Postní dobu jsme se naučili chápat především v perspektivě Kristova kříže. Více než světlo na konci této pouti vnímáme bolestnou pouť samu, temnotu a tíhu postního období. Pro křesťany prvních století byl ale půst mnohem více ozářen světlem vzkříšení. Bylo to více radostné a tajemné očekávání povstání ze smrti, z nicoty, z hříchu do plnosti křesťanského života. A zároveň nejvhodnější doba přípravy nových kandidátů na křest.

Jak se z nepokřtěného člověka stane křesťan? "No přece přijetím křtu," bude znít asi nejčastější odpověď. Víceméně pravdivá, ale... Křest je svátostí víry, víra a vnitřní obrácení jsou u dospělého člověka nutným předpokladem pro jeho přijetí. Obrácení však není dílem okamžiku, je to dlouhodobý proces. Člověk, který je poprvé osloven, zasažen slovem Božím, má do zralé víry a pevného rozhodnutí pro křesťanský život ještě velmi daleko. Potřebuje se dozvědět spoustu nových věcí, potřebuje dostatek času pro osobní dozrávání ve víře, potřebuje pomoc a modlitby církevního společenství. To vše mu nabízí katechumenát, přesněji řečeno období uvedení do křesťanského života.

Historie katechumenátu
První zmínky o období systematické přípravy ke křtu pocházejí již z doby Justinovy (+ 167). Tertulián z Kartága (+ 220) a Klement Alexandrijský (+před 216) dosvědčují existenci tříletého katechumenátu. K velkému rozvoji a propracování katechumenátu dochází v 3.-5. stol., toto období je nazýváno "zlatou dobou katechumenátu". Ve 4. stol. dochází k rozdělení katechumenů na dvě části: audientes, slyšící (doba katechetické výuky), a electi, vyvolení (příprava na brzké zasvěcení).

Na začátku 6. stol. se katechumenát zjednodušuje, začíná převládat křest dětí a katecheze se přesouvá na období po křtu. V 9.-10. stol. končí těsné spojení slavnosti křtu s Velikonocemi či Letnicemi, křest se začíná udělovat i v jiné dny liturgického roku. Jednotlivé obřady katechumenátu jsou postupně omezovány a většina z nich se stává přímo součástí obřadu křtu.

Katechumenát dospělých opět obnovuje až Druhý vatikánský koncil. Vymezuje jej jako období výchovy a dostatečně dlouhého uvádění do celého křesťanského života, v němž jsou katechumeni postupně zasvěcováni do tajemství spásy a uváděni do života víry, liturgie, lásky Božího lidu a také do apoštolátu (SC 64, AG 14).

Uspořádání katechumenátu
Období uvádění do křesťanského života je rozděleno do čtyř částí: I) předběžný katechumenát; II) katechumenát; III) období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe; IV) období mystagogie.

I) Předběžný katechumenát je obdobím zvěstování evangelia. Aby člověk uvěřil, aby zatoužil po změně svého života, musí nejprve slyšet Boží slovo (srov. Řím 10, 14-17). Zájemci jsou proto v tomto počátečním období seznamováni s evangeliem; hlásání Božího slova má prohloubit jejich počínající obrácení, očistit pohnutky ke změně života a pomoci jim, aby mohlo dozrát jejich rozhodnutí požádat o křest.

II) Katechumenát. Je zahájen obřadem přijetí do katechumenátu. Žadatelé o křest se poprvé veřejně shromáždí a oznámí svůj úmysl stát se křesťany. Tento obřad se koná tehdy, když už žadatelé přijali počáteční zvěst o živém Bohu a mají první základ víry. Předpokládá se, že již mají správnou představu o církvi a že jsou v kontaktu s knězem nebo s některými členy církevního společenství, které je bude jako katechumeny přijímat.

Obřadu se spolu s žadateli účastní také jejich ručitelé, kteří je představí církevnímu společenství a dosvědčí jejich touhu po křtu a ochotu vzdělávat se ve víře. V rámci úvodních obřadů žadatelé projeví svoji vůli účastnit se křesťanské formace a společenství je přijme za katechumeny. Poté jsou katechumeni označeni křížem, znamením jejich touhy patřit Kristu, a následuje bohoslužba slova. Po homilii může celebrant katechumenům darovat knihu Nového zákona a příp. také křížek. Obřad je uzavřen prosbami za katechumeny. Katechumenát má trvat tak dlouho, aby víra katechumenů mohla dozrát, v případě nutnosti i několik let. Formace katechumenů probíhá čtverým způsobem: a) katecheze přizpůsobená liturgickému roku, příp. ve spojení s bohoslužbami slova; b) seznamování s praxí křesťanského života s důrazem na život modlitby; c) vhodné obřady očišťování a žehnání, účast na bohoslužbách slova s ostatními věřícími; d) výchova k apoštolátu. K zvláštním obřadům pro období katechumenátu patří menší exorcismy a žehnání katechumenů. Koná je kněz nebo jáhen během bohoslužby slova nebo na zakončení katechetických shromáždění. Exorcismy jsou prosebné modlitby, jimiž se katechumenům vyprošuje Boží pomoc pro osvobození od hříchu a zlého ducha a posila na jejich cestě k plnému křesťanskému životu. Podobně žehnání zprostředkovávají katechumenům Boží pomoc pro dosažení cíle jejich cesty, jsou prosbou o milost pomáhající, o upevnění jejich víry, očištění od hříchu a přilnutí k dobrému.

III) Období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe. Náplní tohoto období je bezprostřední příprava na přijetí svátostí; je vhodné, aby tato část křesťanské iniciace probíhala v době postní, která má charakter přípravy ke křtu, a aby vrcholila přijetím svátostí při slavnosti Zmrtvýchvstání Páně.

Toto období je zahájeno obřadem zařazení mezi čekatele křtu (tzv. "vyvolením" či "zapsáním jména"). Pro katechumeny je účast na tomto obřadu podmíněna obrácením mysli a života, dostatečnou znalostí křesťanského učení, duchem víry a lásky a samozřejmě rozhodnou vůlí přijmout svátosti. Obřad je jakousi korunou celého katechumenátu. Obvykle se koná během mše svaté o první neděli postní po homilii. Účastní se ho již také budoucí kmotři katechumenů. Katechumeni jsou nejprve představeni celebrantovi, ten si pak vyžádá dobrozdání kmotrů, příp. dalších přítomných a potvrzení žádosti ze strany katechumenů. Poté jsou katechumeni přijati mezi čekatele křtu. Obřad je zakončen prosbami za čekatele křtu.

Období očišťování a zasvěcování je spíše duchovní obnovou než katechezí, směřuje k očistě srdce i mysli zpytováním svědomí a pokáním a k osvícení hlubším poznáním Krista. Katechumeni ("čekatelé křtu", "vyvolení") se spolu s místním společenstvím věřících připravují na velikonoční svátky a na přijetí svátostí. Významnou roli v této přípravě hrají tzv. skrutinia a obřady svěřování pokladů církve.

Skrutinia (scrutare = zpytovat) se běžně slaví na 3., 4. a 5. neděli postní. Jejich účelem je očišťovat mysl i srdce katechumenů, osvobodit je od následků hříchu a ďábelského vlivu a upevňovat je v jejich rozhodnutí pro Krista. Jádrem skrutinií je exorcismus a prosby za čekatele křtu.

Po skrutiniích se slaví, obvykle v některý všední den doby postní, svěřování pokladů církve. Církev čekatelům slavnostně předává vyznání víry a modlitbu Páně. Účelem těchto obřadů je prohloubit zasvěcení katechumenů, připomenout jim velké dílo, které Bůh vykonal pro spásu světa a dovést je k hlubšímu pochopení nového ducha synovství, v němž budou Boha nazývat Otcem.

Na Bílou sobotu probíhá bezprostřední příprava na křest. Katechumeni skládají vyznání víry, poté se může konat obřad "Efeta" ("Otevři se"), který symbolicky vyjadřuje nutnost milosti k přijetí Božího slova a ke spáse. Následuje volba křesťanského jména; nové jméno je symbolem nového života, k němuž se katechumen zrodí ve křtu. Na závěr je možno vykonat obřad mazání olejem katechumenů; toto mazání je symbolem Kristovy moci, která katechumena vytrhne z moci zla a bude ho posilovat v boji proti pokušení.

Období očišťování a zasvěcování vrcholí o velikonoční vigilii nebo neděli přijetím iniciačních svátostí, křtu, biřmování a eucharistie.

IV) Období mystagogie je posledním obdobím uvádění do křesťanského života (mystagogie = zasvěcení do tajemství). Probíhá po celou dobu velikonoční a jeho smyslem je provázet a podporovat novokřtěnce při získávání a zužitkovávání nových zkušeností, které jim přináší svátostný život a plné zapojení do církevního společenství. Novokřtěnci se potřebují v této nové situaci zorientovat, musí se naučit žít ze svátostí a začlenit se do společenství věřících; tak dojdou k plnějšímu a plodnějšímu porozumění tajemstvím víry a naučí se promítat tyto zkušenosti do běžného života. Hlavním prostředkem této závěrečné formace jsou mše velikonočních nedělí (tzv. mše za nově pokřtěné). Nově pokřtění mají účast na společném slavení liturgie, jsou pro ně vybrána vhodná čtení z Písma svatého a je vhodné, aby i homilie byla přizpůsobena jejich potřebám. Důležitou roli v tomto období mají také kmotři, kteří mají nově pokřtěným usnadnit zapojení do společenství a pomoci jim v uvádění požadavků evangelia do praktického života.

Postavení katechumenů
Obřadem přijetí do katechumenátu se žadatelé o křest stávají katechumeny. Jsou již zvláštním způsobem spojeni s církví a patří do Kristovy rodiny: žijí již životem víry, naděje a lásky a nechají se vést Duchem svatým. Církev jim věnuje zvláštní péči, živí je Božím slovem, vyučuje ve víře a při liturgii se za ně modlí. Katechumeni již mají některá práva patřící pokřtěným, např. právo na křesťanský pohřeb.
zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
Katechismus katolické církve 1229-1233, 1247-1249
P. Giglioni: Svátosti Krista a církve, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996
Uvedení do křesťanského života, Česká liturgická komise, Praha 1987

Kmotr

Martin Rosenbaum

Milý Filipe,
Položil jsi mi důležitou, ale nesnadnou otázku. Ač se tvůj křest kvapem blíží, stále nevíš úplně přesně, k čemu slouží starobylá instituce kmotra. Slíbil jsem ti, že se pokusím odpovědět, a proto píšu tento dopis.

Začnu sice trochu nevážně, ale ne zas tak docela. Kmotr dospělého křesťana se snadno stane připomínkou skutečnosti, že "na naší slabosti se o to víc ukáže Boží síla." Kmotr totiž jako každý křesťan bojuje se svými hříchy a slabostmi, a tak se i na něm kmotřenec učí nenávidět hřích a milovat hříšníky. Postupně se odhalí v jeho chování i radách mnoho věcí, které ti přinesou zklamání. Kmotr se tak stane součástí tvého "pádu" (doufejme, že spíš jen probuzení) do všednosti církve, kterou se budeš učit milovat: ne jako ideální společenství, ale jako nevěstu Kristovu, kterou i on sám miluje ne pro její dokonalost, ale zcela nezištně takovou, jaká je, ať jsou její slabosti a viny sebevětší. Krása církve záleží především v tom, že je Bohem milovaná a stále znovu obdarovávaná. Přijmout církev takovou, jaká je, vidět ji přes všechny její slabosti jakoby Božíma očima, je úkolem každého, kdo chce být trvale opravdovým křesťanem.

Co se samotného kmotra a jeho chyb týče, pokud cítí alespoň trochu své kmotrovství jako úkol, ke kterému je Bohem povolán, může nás povzbudit naděje, že ho snad snaha být nám (když už ničím jiným, tak alespoň) trochu dobrým příkladem povede ke snaze o dobrý duchovní život. Takže vlastně můžeme bez větší námahy dělat ze svého kmotra světce.

Ale trochu vážněji: kmotr se stává pro kmotřence jakýmsi "zhmotněním" nebo zkonkrétněním lidské stránky církve. Na jedné straně jeho existence kmotřenci připomíná, že víru nepřijal z "luftu", ale díky hlásání konkrétních křesťanů. Vždyť také si dospělý katechumen vybírá kmotra mezi lidmi, kteří skutečně přispěli k jeho obrácení a růstu ve víře. Na druhé straně je kmotr stálou připomínkou, že křtem člověk vstoupil do lidského společenství církve, že se nestal jen individuálním členem jakési veskrze duchovní společnosti. Z toho vyplývají práva, ale i povinnosti vůči novým bratřím a sestrám. Instituce kmotrovství konkretizuje tyto lidské vazby, a má proti farnímu nebo jinému společenství tu výhodu, že není tak citlivá na změny místa bydliště, stavu, duchovní orientace apod. (zase je ale citlivější na změny, které se dějí s kmotrem samotným - např. smrt).

Co to znamená v praxi? První velká věc, kterou kmotr může a musí pro svého kmotřence udělat, je vytrvalá modlitba. Na první pohled to možná vypadá banálně, ale modlitba za druhého je služba nesmírně mocná. Kmotr na sebe bere zodpovědnost provázet kmotřence na jeho cestě ke Kristu, a plnění takového úkolu si nelze představit bez modlitby, skrze kterou kmotřencův život neustále vkládá do rukou toho Jediného, který má moc ho naplnit. Modlitba tak je a musí být jedním z pilířů kmotrovy služby.

Kmotrův úkol se ale samozřejmě nevyčerpává modlitbou. Může být taky tím, kdo je připraven, kdykoli je třeba, poskytnout pomoc nebo radu. Mělo by být samozřejmé, že na svého kmotřence má čas (a otevřené srdce), vždyť podle starobylého zvyku a chápání se vlastně stává blízkým příbuzným. Schopnost být opravdu platným pomocníkem a rádcem, nebo snad dokonce oporou, ale trochu souvisí s tím, co bylo řečeno hned na začátku. Můžeme tedy říci toto: pokud kmotr bere svůj "úřad" alespoň trochu vážně, máme se vždy na koho obrátit. Jeho schopnost nám pomoci ale často závisí víc na milosti, kterou dostává, než na jeho vlastních schopnostech. A často se může stát, že i on zůstane před naším problémem stát s prázdnýma rukama.

Bylo by ale chybou, kdyby kmotr vždy jen vyčkával, až se kmotřenec na něj obrátí. Zodpovědnost, kterou na sebe vzal, by ho měla vést k tomu, aby se zajímal o život (především duchovní) svého kmotřence. Aby mu byl platný příkladem, pomocí a radou vždy, když je třeba. I tehdy, kdy kmotřenec sám ještě tuto potřebu nevidí. Patří sem, i když to bývá často nepříjemné, i napomenutí, které každý z nás čas od času potřebujeme. Ani to ale nemusí být všechno.

Pokud nás Hospodin obdaří tou milostí (a kmotr byl dobře vybrán, ať už námi, nebo rodiči, v případě, že jsme byli pokřtěni v dětství), může se kmotr stát skutečným duchovním průvodcem. Pak bude tím, kdo nám otvírá cestu k Pánu, kdo nám pomůže rozeznat, k čemu nás Pán volá (aniž by do toho promítal své přání a představy). Dokáže se radovat s radujícím a plakat s plačícím, a v obojím ukazovat krásu a velikost milujícího Boha, skloněného ve svém Synu k nám. Ne vždy se ale kmotr "vydaří" (vlastně většinou se "nevydaří"). Pak tě jako tvůj budoucí kmotr prosím, abys nezapomněl, že takový duchovní průvodce (myslím že to slovo lépe vystihuje podstatu takové služby než "duchovní vůdce") může být v křesťanském životě opravdu vítanou pomocí a stojí za to ho hledat. Pokud nevíme jak, měli bychom se modlit za to, aby nám Pán nějakého poslal. Ostatně bez naší modlitby se taková služba v žádném případě neobejde. To samozřejmě platí v plné míře i o našem kmotrovi, ať už je jeho úloha v našem životě takhle velká, nebo mnohem prostší.

Jak vidíš, nakonec to vypadá, že povinnosti má vlastně kmotřenec vůči kmotrovi, byť se to týká "jen" modlitby. Ale to už je taková zvláštnost křesťanství. Ať už jsme "zběhlí křesťané" a nebo "novokřtěňátka", máme-li co rozdávat, vždy je to z cizího, totiž ze zásluh ukřižovaného Ježíše. A proto by bylo bláhové se domnívat, že věk, přečtené knihy či hodiny odsezené v kostele nás kvalifikují dávat více než jiní. Nakonec jen důvěra, s jakou přijímáme Boží dary, láska k Stvořiteli a k druhým je tím, co nám umožňuje stávat se světlem pro lidi okolo. Každé sdílení víry obohacuje všechny zúčastněné a nikdy nemůžeme vědět, jestli si více odneseme my, nebo ti druzí. Ať už jsme kmotři nebo kmotřenci.

Ať tě Pán vždy provází
Tvůj kmotr

Velikonoční tajemství Krista v listu Filipanům

Benedikt Mohelník

Rozjímání o hymnu v listě Filipanům nám může pomoci hlouběji proniknout smysl velikonočního tajemství, do jehož liturgické oslavy vstupujeme Květnou nedělí. Sv. Pavel uvádí hymnus výzvou, aby křesťané měli takové smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš. Hymnus je tak obrazem, který svou krásou uchvacuje a zve k následování. V Kristu se nám dává nejen zpráva o spáse, ale v něm je skutečnost naší spásy: skutečnost, na které mají ti, kdo vyznávají Ježíšovo jméno, zatím skrytý, ale skutečný podíl.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost,
nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,
ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka
a stal se jedním z lidí.
Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti,
a to k smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil
a dal mu jméno nad každé jiné jméno,
takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi,
na zemi a v podsvětí
a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat:
Ježíš Kristus je Pán.
(Flp 2, 6-11)

Druhou kapitolu listu svatého Pavla Filipanům otevírá hymnická pasáž. O tomto textu se může říci, že je dvojnásobně liturgický. Jednak proto, že se řadí mezi hymny, které můžeme najít v Novém zákoně, a pak také proto, že ho čteme při bohoslužbě slova Květné neděle jako druhé čtení. (Kromě dalšího jiného liturgického užití je tento hymnus zařazen jako kantikum do prvních nedělních nešpor.) V prvotní církvi patřil k liturgickým textům, které se velmi pravděpodobně užívaly při udílení křtu anebo při slavení eucharistie. Také jeho zařazení do liturgie Květné neděle není náhodné. Dva aspekty tajemství Kristova života, nad nimiž rozjímáme na začátku Svatého týdne, totiž Kristus jako král a jako trpící Mesiáš, se v hymnu vzájemně spojují a prolínají. Zamyšlení nad hymnem z listu Filipanům nám tedy může dobře posloužit k pochopení smyslu liturgického slavení Květné neděle. Není divu, že pro svou poetičnost a hluboký teologický obsah našel hymnus širokou odezvu v mnoha rovinách života Církve ve všech dobách. Množství duchovních úvah, teologických pojednání, ale i dokumentů učitelského úřadu Církve z textu vychází. Výjimkou není ani Katechismus katolické církve, který se mnohokrát na hymnus z listu Filipanům odvolává. Proto nám Katechismus také bude sloužit jako jistý průvodce při následující úvaze nad textem.

Hymnus se skládá ze dvou základních tematických částí. V první části, verše 6-8, se mluví o Kristově ponížení, ve druhé části, verše 9-11, naopak o Kristově vyvýšení. V každé části najdeme dvě důležitá témata, jejichž uspořádání dává hymnu dynamický ráz. Úvodní verš poukazuje na téma božského bytí Ježíše Krista. V další pasáži se rozvíjí téma Kristova ponížení až k smrti kříže. Druhá část mluví nejprve o tom, že Bůh vytrhl Krista ze smrti, aby mu dal Jméno, před kterým se sklání každé koleno. Hymnus uzavírá vyznání, že Ježíš Kristus je Pán. Tento titul náležející Bohu novým způsobem zjevuje Ježíšovo božství. Nyní se podrobněji zastavíme u jednotlivých témat.

Kristus je od věků
Sv. Pavel pevně věřil, že počátkem Kristova bytí není jeho lidské narození. Vícekrát ve svých listech zdůrazňuje, že Kristus "je jsoucí" ve své nebeské existenci dříve, než přijal pozemské poslání v lidském těle (srov. Řím 1, 3n; 8, 3; Gal 4, 4; 1 Kor 10, 4; 2 Kor 8, 9). V textu se říká, že Ježíš Kristus nelpěl na své rovnosti s Bohem. Být rovný Bohu znamená mít plnou účast na Božím bytí, tedy být Bůh. Církevní otcové častěji spojují toto místo u sv. Pavla s Prologem evangelia sv. Jana: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (Jan 1, 1)

Rovnost Bohu, i když jiným způsobem, je také vyjádřena výrazem, který stojí na samém počátku verše: "má božskou přirozenost", v ekumenickém překladu "způsobem bytí byl roven Bohu". Nacházíme zde slovo "forma", které je zde přeloženo jako "způsob bytí" nebo "přirozenost". Formou se rozumí to, co je zjevné navenek, jak se nám věc jeví, jak ji vnímáme. Forma ale není jen vnější stránkou věci, neboť nevypovídá jen o tom, jaká věc je, ale také co věc je. Božská forma je Kristu přirozeně vlastní od věčnosti, tedy Kristus Ježíš je věčný Bůh. Také Katechismus se drží této linie chápání textu, když ho uvádí jako výpověď o Kristově božství (srov. KKC 449).

Kristovo ponížení až k smrti
Ponížení Krista, který je od věků, začíná vtělením. Věčné Slovo se vzdalo "božské formy", vyprázdnilo ji, aby na sebe mohlo vzít jinou formu, a to formu služebníka. "V hymnu sv. Pavla Církev zpívá o tajemství Vtělení." (KKC 461, srov. také 2641) Ježíš Kristus se stal skutečně jedním z lidí. Jeho lidství není zdánlivé, ale je opravdové, protože na sebe vzal hmotné lidské tělo, a je celistvé, protože Věčné Slovo se spojilo s lidskou přirozeností, která zahrnuje tělo i duši. Kristus se vtělil do lidství v tom stavu, v jakém se nachází po hříchu, totiž do lidství, jež pro hřích propadlo smrti (srov. KKC 602 a 713). Slovo Otce se "odělo" do způsobu bytí otroka (tak je sv. Pavlem vyjádřena skutečnost, že lidská přirozenost byla podrobena a znetvořena pádem do hříchu, srov. KKC 1224) a udělalo to zcela dobrovolně (srov. KKC 472).

Ponížení Ježíše Krista, které započalo přijetím lidské přirozenosti podrobené otroctví, se završilo smrtí na kříži. V kontextu Písma sv. se nám nabízejí dvě linie porozumění významu Ježíšovy smrti na kříži:

Nejdřív vidíme v Kristu nového Adama (viz 1 Kor 15, 21-22.45), jehož poslušnost je v ostrém protikladu vůči neposlušnosti Adama prvního (srov. KKC 1850). Člověk byl stvořen k obrazu a podobnosti s Bohem, kterou ztratil, když se vzepřel Božím příkazům. Boží Syn přijal podobnost s člověkem ve všem kromě hříchu, aby svou poslušností obnovil Boží obraz v člověku. Místo člověka odsouzeného k smrti pro svou neposlušnost Kristus přinesl Otci oběť poslušnosti až k smrti (srov. KKC 612). Člověk chtěl svou neposlušností uchvátit jako kořist důstojnost božství (srov. Gn 3, 5), zatímco Kristus, kterému božská důstojnost přirozeně náleží, se jí dobrovolně vzdal, aby jako otrok svou smrtí dosvědčil, že poslušnost Bohu je mu nade vše. "Kristus svou poslušností až k smrti udělil svým učedníkům dar královské svobody, aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu." (KKC 908, srov. LG 36)

Jiným způsobem se nám otevírá smysl Kristovy poslušnosti až k smrti, když se na ni díváme v perspektivě "Božího Služebníka". Způsob služebníka, který na sebe Kristus vzal, odkazuje na písně o Služebníku v knize Izaiáš (srov. KKC 713). "Služebník Boží" je čestný titul, protože ten, komu je dán, je tím zároveň povolán ke spolupráci na naplnění Božích záměrů. Kristus je "Služebníkem Božím" v nejvlastnějším slova smyslu a v něm se spojují všichni služebníci Boží Staré úmluvy. Kristus-trpící služebník, který na sebe bere všechny nemoci a nepravosti, ukazuje, v čem záleží pravá služba Bohu: v poslušnosti. Oslavený "Služebník" pozvedá k opravdové důstojnosti také ty, za které trpěl a které tak ospravedlnil. Kristus získal důstojnost Služebníka pro ty, kdo nechtěli sloužit (srv. KKC 623).

Povýšení a klanění
Protože byl Kristus poslušný až do krajnosti, Bůh ho vyvýšil. Ježíšovo oslavení se uskutečnilo ve dvou etapách, které tvoří jediný celek, a sice vzkříšením z mrtvých a následným nanebevstoupením (srov. KKC 2641, 449). Vznešené jméno, které dostal Ježíš, je darem milosti (řecký text užívá slovo, které vyjadřuje zdarmadanost - dar z milosti) a je vrcholným bodem velikonočního tajemství (srov. KKC 2812).

Za Jménem, kterého se vyvýšenému Ježíši dostalo, musíme vidět celou starozákonní teologii Božího jména. Boží jméno zjevuje a zároveň ponechává v nedostupnosti Boží identitu. Boží jméno je výrazem absolutní Boží svrchovanosti a přesažnosti. Boží jméno je právem předmětem klanění a středem bohoslužby. Zde se znovu vyjadřuje božská identita Krista, na kterou je narážka na začátku hymnu. Titul "Pán" je božským titulem (srov. KKC 449.) Vyznání Ježíšova božství je základem křesťanství, neboť v Ježíšově jménu docházíme spásy. Kristus-Pán je Boží moc, která dává věčný život.

Kristovo panování
Vyznání, že Ježíš Kristus je Pán, ve kterém vrcholí celý hymnus, je svým charakterem opravdovým vyznáním víry (viz Řím 10, 9). Božství Kristovo, na začátku hymnu naznačené jen diskrétně, je zde ohlašováno zcela otevřeně a slavnostně. Výraz "Pán" odkazuje na význam Božího jména ve Starém zákoně (nevyslovované Boží jméno "Jahve" bylo ve SZ nahrazováno slovem "Adonai", které překlad SZ do řečtiny (Septuaginta) přeložil slovem "Kyrios", což znamená Pán. Tento obecný výraz tak dostal hluboký náboženský obsah). To, že božské panství náleží Kristu oslavenému, je podtrženo také citací z Izaiáše, kde se mluví o klanění se Bohu (verše Flp 2, 10-11 jsou volným citátem Iz 45, 23). Jméno Ježíš vyjadřuje plnost svrchované moci "jména nade všechna jména" (srov. KKC 434). Kristus je Pánem celého stvoření, protože veškeré tvorstvo na nebi, na zemi i v podsvětí se musí před ním sklonit. On je Pán pánů, a ani mocnosti smrti se neskryjí před jeho mocí (srov. KKC 633). Všeobecností Kristova panství je vyjádřena také všeobecnost spásy, kterou svou smrtí na kříži získal. Kristus-Pán je hlavou celého stvoření, které on svou poslušností obnovil a přivedl zpět k účasti na Boží slávě. Část hymnu, která vyjadřuje klanění se Kristu, dává textu eschatologický ráz. Kristus je už oslaveným Pánem veškerenstva, ale plné uskutečnění jeho všeobecné královské božské moci čeká ještě na své završení.

Pesachový seder

Kateřina Jurečková

Proč je tato noc odlišná od ostatních nocí?
1. Proč každé jiné noci jíme jak kvašený, tak nekvašený chléb, a této noci jen macesy?
2. Proč každé jiné noci jíme všechnu zeleninu, ale dnešní noci pouze hořkou?
3. Proč každé jiné noci ani jednou nenamáčíme (do slané vody), ale této noci podvakrát?
4. Proč každé jiné noci jíme opřeni či neopřeni, ale této noci jsme všichni pohodlně opření o lokty?
Odpovědi na tyto otázky, které klade nejmladší dítě hlavě rodiny při pesachové hostině, i nám pomohou pochopit význam židovských Velikonoc.

O kterou noc se jedná? Je to připomínka noci 15. nisanu 2448 (žid. letopočtu), kdy Hospodin při desáté ráně pobil vše prvorozené a přitom přeskočil (pasach) obydlí Izraelců, kteří měli veřeje natřeny krví zabitého beránka. Na základě této události faraón propustil izraelský lid z otroctví (Ex 12). Pesachová večeře je nejen připomínkou darované svobody, ale také výborným pedagogickým prostředkem k jejímu pochopení. Každoročně je v nové generaci podněcována vášnivá láska a úcta ke svobodě jako k nezadatelné hodnotě každého člověka. S tím koresponduje i zvyk sedět v pohodlně vystlaných křeslech a opírat se o levou ruku. Tato poloha byla ve starověku vyhrazena svobodným občanům - otroci jedli ve stoje nebo vsedě. A tak se má při oslavě cítit každý Žid, i ten nejubožejší, jako král.

Na základě biblického příkazu se tento svátek slaví sedm (v diaspoře osm) dní a v jeho průběhu si Izrael připomíná celý průběh východu z Egypta až po zázračný průchod Rudým mořem. V tyto dny nesmí Žid nejen pojíst, ale ani vlastnit nic kvašeného (aškenázští Židé ani rýži, luštěniny a kukuřici). Proto se před započetím svátku pečlivě uklízí, odstraňuje se vše, co by mohlo zkvasit - obiloviny i potraviny z nich vyrobené (třeba whisky). Tyto věci se nazývají chamec a je třeba je do rána pesachu spálit, prodat nebo zapečetit. K odstraňování chamecu se váže hezký zvyk, kdy v předvečer pesachu hledá otec s dětmi ve vycíděné domácnosti úmyslně schovaný chamec, který druhý den ráno obřadně spálí. Přitom prosí, aby to, co zůstalo nepovšimnuto, bylo v Božích očích pokládáno za nic (za prach země). Nekvašené chleby můžeme v souladu s rabínskými výklady chápat dvojím způsobem: Podle Ex 12, 39 symbolizují rychlost, s jakou Bůh vysvobodil Izraelity, že nestačilo ani těsto vykynout, a podle Ex 12, 15 nepřítomnost kvasu sama o sobě znamená konec všeho starého, nový počátek, a dodává naději na konečnou spásu.

Odstraněním všeho kvašeného jsme se bezprostředně přiblížili k hlavní bohoslužbě svátku nekvašených chlebů - pesachové hostině. Její průběh se v běhu staletí měnil, zvláště v závislosti na tom, zda v Izraeli fungovala chrámová bohoslužba. V dobách existence Chrámu (např. v době Ježíšově) byla těžištěm svátku pouť do Jeruzaléma, protože Chrám byl centrem uctívání Hospodina pro celý Izrael (viz Lk 2, 41nn, Lk 22, 7nn, Jan 12, 12, Jan 7, 8). V Chrámu se o Pesachu obětovali roční beránci pro každou domácnost v Izraeli. Po upečení na ohni byl beránek pak s hořkými bylinami a nekvašeným chlebem sněden. Je-li Izrael v diaspoře (jak je tomu i dnes), přesouvá se důraz od oběti beránka na nekvašené chleby jako symbol vysvobození. Stěžejní část svátku se přenáší do užšího, až rodinného společenství a převládají domácí obřady. Z nich postupně vznikl dnešní seder pesach (pesachový pořádek). Podívejme se podrobněji na jeho průběh.

V místnosti, kde se bohoslužba koná, je mnoho světel. Na slavnostně prostřeném stole je speciální pesachový porcelán a číše na víno, protože je povinností každého vypít v průběhu hostiny čtyři poháry vína. Nejkrásnější číše před prázdným místem je určena pro proroka Eliáše. V židovské tradici je to postava tajemná, mystická a mesiánská - oznamuje příchod Mesiáše. Dále vidíme čtyřpatrovou mísu. V dolních patrech jsou nad sebou umístěny tři macesy. Spodní jisrael, střední levi a horní kohen. Prostřední maces je při sederu rozlomen. První část se sní na počátku hostiny a druhá, tzv. afikoman, až v úplném závěru. Je zvykem, že děti afikoman schovají a v závěru hostiny jej otec po marném hledání musí vykoupit drobnými dárky. Na svrchní míse jsou podle daného pořadí umístěny tyto potraviny: zeroa: upečená kost z beránka se zbytky masa; bejca: pečené vejce ve skořápce - vejce v židovské tradici symbolizuje smutek, snad na protest proti všeobecně rozšířené představě vnímat vejce (a uctívat je) jako symbol plodnosti. Skořápka symbolizuje křehkost lidského osudu. Charoset: strouhaná mrkev s jablky, ořechy a hrozinkami, zadělaná červeným vínem a okořeněná skořicí. Svou barvou a konzistencí připomíná maltu, z níž Židé v Egyptě vyráběli cihly. Majim: slaná voda k namáčení, která symbolizuje yzop namáčený do krve beránka a slzy, které židé v otroctvích prolévali. Karpas: zelenina, např. brambor. Maror: hořké byliny - v našich zeměpisných šířkách obvykle křen, salát nebo čekanka. Jejich symbolika je nasnadě - připomínají, jak Egypťané ztrpčovali život našich předků v Egyptě.

Bohoslužba je uvedena symbolickým pozváním pro chudé a potřebné, zaznívá zde důraz na to, že důstojnost člověka není měřitelná jeho hmotnou situací, ale mírou jeho svobody. Poté bere otec do rukou výše popsané potraviny, žehná je, ochutnává a podává přítomným. Nejdůležitější částí sederu je tzv. magid (vypravěč). Nejmladší člen společenství položí hlavě rodiny (otci) otázky z úvodu tohoto článku. Otec pak na ně odpovídá formou vyprávění (hagada), a tak naplňuje biblický příkaz: "A vypravuj synu svému toho dne a řekni: Toto se děje pro to, co pro mne Hospodin učinil, když jsem vyšel z Egypta." Úryvky vyprávění jsou vzaty zejména z Bible a Talmudu.

Liturgie naprosto plynule a "nečekaně" přechází ve skutečnou hostinu, kde se jí, pije víno a proudí nerušená zábava, vrcholící rozlomením afikomanu a rozdělováním dárečků, abychom rovnýma nohama skočili zpět do liturgie - pojedením afikomanu jako posledního jídla té noci, "aby nám chuť sederu zůstala v ústech." V závěru se zpívá chvalozpěv - malý a velký halel (Žl 136 a Žl 113-118), ale jen polovina. Tradice to vysvětluje takto: Když Židé utíkali z Egypta, pronásledující faraónova vojska byla nadpřirozeným zásahem zahubena v Rudém moři. Tehdy chtěly nebeské chóry jásat, ale Hospodin řekl: Vy chcete zpívat, ale dílo mých rukou se utopilo v moři. Tak ani Židé nezpívají celý Halel.

Slovníček:

HAGADA: dosl. "Vyprávění"; kniha zaznamenávající řád domácí bohoslužby při sederu, pravděpodobně nejstarší a nejrozšířenější modlitební kniha.

SEDER: doslova pořádek, uspořádání; předepsaný rituál pro první den svátku pesach

KADEŠ: požehnání nad vínem pronášené na počátku šabatu (před večerním jídlem) a při ranní bohoslužbě. Jeho účelem je posvětit svatý den a dosvědčit Boží stvoření, dobrotivost a milost.

TALMUD: doslova "studium", obsahuje učení Mišny (právní řád) a Gemary a komentáře k nim. Je vlastně souhrnem celé ústní tradice judaismu. Existují dva velké soubory - starší jeruzalémský a závazný babylonský.

HALEL: doslova chvalozpěv, soubor žalmů chval. Velký halel jsou Žl 113-118, malý halel je Žl 136. Tvoří součást liturgie velkých svátků (Pesach, Šavuot, Sukot) a Chanuky.

AŠKENÁZŠTÍ ŽIDÉ: Aškenazim, obyvatelé Aškenazu (podle raně středověké tradice byl Aškenaz ztotožněn s Německem). Používa se pro Židy původem z východní Evropy, spojené specifickou kulturou a náboženskou tradicí. Do této oblasti spadají také české země.

Hospodin zatvrdil faraónovo srdce

Hospodin řekl Mojžíšovi: "Farao vás neposlechne, a tak mých zázraků v egyptské zemi ještě přibude." Mojžíš a Áron všechny ty zázraky před faraónem učinili, ale Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže Izraelce ze své země nepropustil. (Ex 11, 10)

Citát z knihy Exodus mluví o faraónově zatvrzelosti jako o skutečnosti, kterou zapříčinil přímo Hospodin. Mohlo by se proto zdát, že egyptský farao byl v celé věci nevinně a nespravedlivě manipulován Hospodinem jako loutka. Řada míst sice příčinu zatvrzelosti srdce připisuje nikoli Hospodinu, ale samému faraónovi, nicméně zůstává otázka po vztahu obou typů vyjádření.

Hebrejský výraz "zatvrdit srdce" je jedinečné ustálené slovní spojení, které se dostalo do mnoha moderních jazyků. Výraz "tvrdé srdce" ukazuje, že má někdo málo soucitu, že odmítá soucítit s druhými lidmi v jejich problémech a starostech. Toto vyjádření se však stane problematickým v okamžiku, kdy - jak se zdá - je tím, kdo zatvrzuje faraónovo srdce, sám Hospodin. Všimněme si, že v textu knihy Exodus jsou použity dva typy výroků. Podle prvního se "faraónovo srdce zatvrdilo". Druhý však říká, že Bůh je tím činitelem, který zatvrdil faraónovo srdce. První typ vyjádření se vyskytuje v první polovině zprávy o "egyptských ranách". Ve druhé polovině, kdy je faraónův odpor nejostřejší, však převládá vyjádření druhé. O tom, co toto druhé vyjádření znamená, se vedly dlouhé diskuse. Nejběžnějším řešením je interpretace hebrejského pojmu Boží všemohoucnosti. Jestliže je Bůh všemohoucí, pak musí být pod jeho přímou kontrolou i lidská hříšnost. V konfrontaci s výroky, které připisují tvrdost srdce samotnému faraónovi, přičemž to Bůh pouze předvídá, se však zdá, že tento typ interpretace není zrovna nejlepším výkladem věty "Bůh zatvrdil faraónovo srdce". Je pravda, že se v textu mluví o Bohu jako o příčině toho, co se má stát. Přesně řečeno je však Bůh příčinou toho, že faraón odhaluje tvrdost svého srdce. Jedinou možností, jak se dovědět, zda lidé mají "tvrdá srdce", je postavit je do situace, v níž se to projeví. Každá rána seslaná na Egypt ve skutečnosti ukazuje hluboký nedostatek faraónova soucitu. A každé odmítnutí, každé zatvrzení faraónova srdce, pak Boha nutí k tomu, aby faraónův odpor konfrontoval s další ranou. Každá taková rána pak postupně všem zúčastněným včetně faraóna odhaluje hloubku jeho odporu. Věta "Bůh zatvrdil faraónovo srdce" by tedy mohla znamenat, že Bůh přinutil faraóna, aby odhalil hloubku vlastního vzdoru a tvrdosti srdce. To by vysvětlovalo i fakt, že se tato věta používá častěji ve druhé polovině textu, kdy každá rána výslovně ukazuje hloubku faraónova odporu proti Boží vůli.

Ze slovenského vydání knihy Zmluvy v Starom zákone, Bratislava 1996 přeložil Tomáš Machula

Velký pátek

Hans Urs von Balthasar

Lidstvo už od nepaměti touží hodit svou vinu na nějakého "kozla hříchu". Ať už to byl starozákonní kozel pro Azázela, nebo novověké nevinné oběti Gulagu. Byli víceméně náhodně vybráni jako nositelé hříchu a oběti za hřích, aby mohl běh světa alespoň trochu zdárně pokračovat. Problém je ale v tom, že nikdo nechce být tím kozlem sám a dobrovolně. Žádný z nich nemůže vzít na sebe hřích světa jednou provždy. Žádný nemůže nést veškerý hřích. A především, žádný z nich nemohl vzít a zničit hřích skutečně.

Až v Kristu tato potřeba došla naplnění. Objevil se Někdo, kdo byl ochoten a schopen na sebe vzít hřích. Žádný z ostatních kozlů hříchu to udělat nemohl. Ale právě kvůli tomu, aby náš hřích převzal, se Syn Boží stal člověkem. Žil pro onu hodinu, která ho čeká na konci života, pro strašlivý křest, kterým musí být pokřtěn, pro hodinu, jež ho spoutá nejen zevně a jež ho povleče před soud, jež rozdrásá nejen jeho tělo důtkami a přibije ho na dřevo, nýbrž která vnikne i do jeho duše a ducha, naplní jeho vroucí vztah k Bohu, jeho Otci, a vůbec všechno prázdnotou a smrtelnou hrůzou opuštěnosti, jako jemu naprosto cizí, nepřátelskou, smrtelně jedovatou substancí, která mu brání v přístupu k prameni, z něhož žije. Musíme myslet na scénu v Apokalypse, kde se otevřel jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. A z dýmu se vyrojila hrozná zvířata, bodající a trápící jako škorpióni (Zj 9, 2).

V hrůze těchto temnot jsou pronesena slova na Olivové hoře: Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich. Kalich, o němž je zde řeč, je ve Starém zákoně dobře známý: je to pohár plný Božího hněvu, který hříšníci musejí vyprázdnit až po kvasnice a kterým se vícekrát vyhrožuje nevěrnému Jeruzalému i nepřátelským národům. V téže hrůze duševního zatmění Ježíš vyrazí výkřik na kříži, otázku, proč ho Bůh opustil. Volající ví jen, že je opuštěný, proč, to nemůže v té tmě vědět. Dokonce to ani vědět nesmí, protože myšlenka, že by mohlo jít o zástupné nesení temnot druhých, by již byla ulehčením, paprskem světla. Ale paprsek dán není, neboť jde v absolutní vážnosti a přísnosti o očištění vztahu mezi Bohem a hříšným světem.

Ten, který protrpí noc, je navýsost nevinný, jiný by ji zástupně vůbec snášet nemohl. Který obyčejný nebo i mimořádný člověk by v sobě měl místo na vinu světa? Takový prostor v sobě mohl mít jen jeden, jenž v božské diferenci stojí proti věčnému Otci, totiž Syn, který, ač člověk, je Bůh.

Zde vládne propastné tajemství, neboť skutečně je nekonečný rozdíl mezi plodícím lůnem v Bohu Otci a plozeným plodem, Synem, ačkoli oba jsou v Duchu svatém jeden Bůh. Mnozí teologové dnes právem říkají, že právě na kříži se zcela ukázala tato diference, právě zde se plně zjevilo tajemství Boží Trojice. Ten rozdíl je tak velký - vždyť v Bohu je všechno nekonečné - že v něm má místo všechno odcizení a hřích světa, že Syn je může pojmout do svého vztahu k Otci, aniž by tím vzájemná věčná láska mezi Otcem a Synem v Duchu svatém utrpěla škodu. Hřích je jakoby spálen v ohni této lásky, protože Bůh, jak říká Písmo, je oheň stravující, jenž v sobě nestrpí nic nečistého, ale spálí to.

Ježíš, Ukřižovaný, protrpí na našem místě naše vnitřní odcizení Bohu a temnoty, a sice tím bolestněji, čím méně je on sám zavinil. Pro něj, jak jsme řekli, nejsou ničím důvěrným, ale něčím naprosto cizím, strašlivým. Ano, on trpí něco mnohem hlubšího, než co může trpět obyčejný člověk, i kdyby byl odsouzený k odcizení od Boha. Protože jen Syn, jenž se stal člověkem, ví, kdo ve skutečnosti Otec je a co to znamená muset se ho zříci, zdánlivě navždy ho ztratit. Není vhodné nazývat toto utrpení peklem, neboť v Ježíši není nenávist k Bohu, ale bolest, hlubší, než jakou by mohl vydržet normální člověk v životě nebo po smrti.

Nebudeme také v žádném případě říkat, že Bůh Otec trestá trpícího Syna na našem místě. Nejde o trest, neboť dílo, které se zde koná mezi Otcem a Synem v Duchu svatém, je čistá, nejryzejší láska. Proto je to také dílo nejčistší dobrovolnosti ze strany Syna, právě tak jako ze strany Otce a Ducha. Boží láska je tak bohatá, že může přijmout i tuto formu temnoty z lásky k našemu temnému světu.
A my, co můžeme dělat my?
V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin odpoledne. Když kosmos cítil, co rozhodujícího se zde odehrává, jako by se podílel na zatmění Kristovy duše. My se nemusíme zatmívat, my jsme již cizí a temní dost. Stačilo by, kdybychom se ve světě, jenž je kolem nás tak temný, pevně drželi víry a vzali vážně, že za veškeré vnitřní světlo, radost a jistotu, za všechnu životní důvěru vděčíme golgotské temnotě. A abychom nikdy nezapomněli za to Bohu děkovat.

Z časopisu Christliche Innerlichkeit 16/2, 1981. Kráceno. Přeložila s. M. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD

Ježíš a zločinci na kříži

Všechna kanonická evangelia se zmiňují o tom, že spolu s Ježíšem byli ukřižováni ještě dva odsouzenci, jeden po pravici a druhý po levici. Mt 27, 38 a Mk 15, 27 je označují za povstalce (ČEP), Lk 23, 32-33 mluví o zločincích; pouze Jan 19, 18 se o nich vyjadřuje jako o "dvou jiných".

Synoptici se rovněž shodují v tom, že se ukřižovaný Ježíš stal předmětem výsměchu lidí, kteří v jeho utrpení a ponížení viděli důkaz ztroskotání jeho mesiánského poslání. Podle Lk 23, 35 "lid stál a díval se". Stejné sloveso theórein je užito v řeckém překladu Žl 22, 7: "Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou". Posmívají se mu členové velerady a vojáci a nakonec podle Mt, 44 a Mk 15, 32 Ježíše tupili i oni dva odsouzenci. Lukáš (23, 39) však jako jediný z evangelistů uvádí, že se rouhal pouze jeden z nich: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý zločinec uznává svou vinu a o Ježíšovi říká, že "on neudělal nic zlého". Poté se na něho obrací s prosbou: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království."

Ježíšova odpověď zločinci má slavnostní ráz, protože je uvozena slovem "amen": "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Slovo paradeisos (ráj) je řeckého původu a znamená původně oboru, park. Později označuje místo blaženého pobytu, jakým byla podle Gn 2-3 zahrada Eden. V Novém zákoně se tento výraz vyskytuje ještě na dvou místech: v 2 Kor 12, 4 apoštol zmiňuje "člověka, který byl uchvácen do ráje" a ve Zj 2, 7 říká Duch církevním obcím: "Kdo zvítězí, tomu dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji."

Ježíšova odpověď zločinci na kříži je ve shodě s obrazem Lukášova Ježíše, který během svého veřejného působení odpouštěl hříchy (5, 20; 7, 48) a přinášel spásu (19, 9).

Svatý Cyril Jeruzalémský ve svých Katechezích (5, 10) píše: "Neobyčejná dobroto Boha k lidem! Spravedliví Starého zákona se zalíbili Bohu, když se dlouhá léta namáhali. Ale to, čeho oni dosáhli dlouhou a hrdinskou bohumilou službou, dává tobě Ježíš v jediné hodině. Věříš-li, že Ježíš Kristus je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen a budeš uveden do ráje, kam on sám uvedl dobrého lotra."

Hlavním posláním a smyslem tohoto lukášovského oddílu je důraz na svrchovanou a odpouštějící milost Ježíše Krista, kterou evangelista zdůrazňoval už dříve příběhem o ženě hříšnici (7, 36-50), podobenstvími o hledání ztracených (15. kap.), vypravováním o farizeovi a celníkovi (18, 9-14) a o Zacheovi (19, 1-10).

zpracoval Pavel Jartym

Literatura:
R. Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karm. nakl. Kostelní Vydří 1996
P. G. Müller: Evangelium sv. Lukáše, Karm. nakl. Kostel. Vydří 1998
J. B. Souček: Utrpení Páně podle evangelií, Kalich Praha 1951

Pašije

PAŠIJE (Passio Domini nostri Jesu Christi), příběh o utrpení a smrti Ježíše Krista podle sdělení evangelistů. V římské liturgii se pašije četly nebo zpívaly ve Svatém týdnu, po liturgické reformě II. vatikánského koncilu došlo k přesunu pašijí podle sv. Matouše, Marka a Lukáše na Květnou neděli v souladu s nedělním cyklem. Na Velký pátek připadají vždy pašije podle sv. Jana.

Čtení pašijí bylo do liturgie zavedeno od 4. století. Od 14. století jsou zpívány. Pro přednes chorálním způsobem je závazný zvláštní vzorec, (resp. vzorce, které se poněkud liší u různých řádů a místních církví) který se liší od ostatních lekcí. Text je rozdělen mezi tři osoby: vysvětlující text (evangelista), slova Krista a ostatní (Petr, Pilát, Jidáš atd.) včetně skupin osob, tzv. turbae(Židé, svědkové atd.). Slova Kristova zpívá zpravidla sám kněz.

Každá z těchto osob zpívá v jiné tónové poloze. Kadence zpěvu odpovídají interpunkci textu (otázka, zvolání, odlišná terminace evangelisty před nástupem Krista apod.). Nejstarší vícehlasé zpracování pašijí pochází z doby kolem r. 1450. Nejprve byly takto zpracovány turbae na způsob motet. Později proniká tento princip i do ostatních partií, které byly dříve jednohlasé. Podle místních liturgických poměrů vznikají kombinované pašije: part evangelisty je jednohlasý chorál, ostatní partie, nebo jen turbae , popř. slova jednotlivých osob a turbae jsou vícehlasé. Tento způsob se nazývá responsoriální (dříve dramatické) pašije. Tato forma pašijí užívaná v řím. katol. církvi se stala vzorem pro německé protestanty. Takzvané chorální pašije, (latinské responsoriální pašije) komponovali: Ruffo, Lasso, Vittoria, Byrd, Asola, Guerrero, Suriano a další. Vedle responsoriálních pašijí vznikly v 16. st. v rámci katolické církevní hudby prokomponované pašije, např. s vícehlasým partem evangelisty (G. Nasco, C. de Rore, Ruffo), nebo se zkráceným textem, popř. s kompilací textů ze 4 evangelií (tzv. Summa Passionis).

V protestanské hudbě byly významné motetové pašije. Pašije se uzavíraly tzv. conclusio (... qui passus es pro nobis, miserere nobis. Amen. ... který jsi trpěl za nás, smiluj se nad námi. Amen). Z tohoto závěru se v protestantských pašijích vyvinulo zbožné rozjímání nad smrtí Krista, tzv. gratiarum actio (díkůvzdání).

V první polovině 17. st. byl vývoj responsoriálních a motetových pašijí v podstatě uzavřen. Další vývoj v 17. a 18. st. je ovlivněn latinským a italským oratoriem. V pašijích se objevují árie, doprovázené recitativy a instrumentální vložky. V oratorních pašijích je zachován biblický text, jsou připojeny chorály, které příležitostně zpívají také věřící. Tyto pašije komponují např. Sabestiani, Flor, Thiele, Kuhnhausen a d. Oratorní pašije úzce souvisely s protestantskou bohoslužbou. V Itálii a ve Vídni ztrácejí pašije v 17. st. svůj liturgický význam. Biblický text je přebásněn. Takové pašije vznikají po r. 1700 a v Německu potlačují pašije oratorní. (např. Telemann). Vrcholem pak jsou Janovy a Matoušovy pašije J. S. Bacha. Ty se vracejí k liturgickému textu, který je doplněn kontenplativními sbory, áriemi a protestantským chorálem.

V dalším vývoji dochází ke splynutí formy pašijí se sepolcrem a oratoriem (C. H. Graun: Smrt Ježíše, J. Haydn: Sedm slov Vykupitelových).

V druhé polovině 19. století dochází k novému zájmu o liturgickou úlohu pašijí v rámci tzv. ceciliánské reformy církevní hudby. V té době také začíná i v rámci katolické církve pronikat do zpěvu pašijí národní jazyk (Nešvera).

V současné době jsou ojedinělé Lukášovy pašije Pendereckého (zpívaný a mluvený text, žalmy a jiné liturg. texty).

Podle: Stručný slovník duchovní hudby. Jiří Vyskočil. Městské muzeum v Čelákovicích 1991, zpracoval Jiří Kub.

Jsme spaseni Kristovým zmrtvýchvstáním?

Štěpán Filip OP

"Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil."
Tak zní jedna ze základních Božích pravd, které jsme se učili v mládí v hodinách katechismu. Je nutno toto tvrzení chápat výlučným způsobem, tedy v tom smyslu, že jsme byli spaseni jedině a pouze Kristovou smrtí na kříži? A jak je to pak s Kristovým zmrtvýchvstáním? Má s naší spásou něco do činění či nikoliv? Má pouze apologetický význam, totiž že je potvrzením božství Pána Ježíše Krista i všeho toho, co vykonal a učil, nebo nám také přináší spásu? Budeme-li se nyní snažit odpovědět na tyto otázky, umožní nám to hlouběji proniknout do tajemství Ježíšova vzkříšení z mrtvých, které je ústředním tajemstvím naší víry a našeho křesťanského života.

Svědectví Písma sv. o spásonosném významu Ježíšova zmrtvýchvstání
Jak je zřejmé z mnoha míst Nového zákona, zmrtvýchvstání našeho Pána má nejen velký a nepřekonatelný apologetický význam (jakožto jeho největší zázrak), ale i význam spásonosný. Tak svatý apoštol Petr v úvodu svého 1. listu píše: "Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé" (1, 3-4). Sv. Petr zde ukazuje na to, že vzkříšení, které Bůh uskutečnil nejprve v Kristu, uskuteční pak Kristovým prostřednictvím také v nás.

Další významné svědectví o spásonosném významu Ježíšova zmrtvýchvstání nám podává sv. Pavel, který ve svém listě Římanům uvádí známá slova o Kristu: "Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění" (4, 25). V 1. listě Korinťanům Apoštol národů dále píše: "Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde" (15, 20-23). Mluví se tu o Kristu jako o "prvním z těch, kteří zesnuli", doslova o "prvotině těch, kteří zesnuli". Podle židovského zákona náležela prvotina plodů země Hospodinu a obětovala se mu, aby se tak vyprošovala dobrá úroda. Zároveň tato obětovaná prvotina jako zástupce celé úrody byla znamením jejího celkového zasvěcení Bohu. Podobně Kristovo zmrtvýchvstání je "prvotinou", která působí dobrou úrodu vzkříšení "těch, kteří zesnuli", to jest naše vzkříšení, a je jeho předzvěstí. Sv. Pavel ukazuje dále na to, že jako starý Adam nám předal smrt, tak Kristus, nový Adam, nám předává své vítězství nad smrtí, neboli vzkříšení z mrtvých. Kristus je tak "prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých" (Kol 1, 18). Mohli bychom ještě uvést další místa Písma sv., ale i ta, která jsme právě citovali, postačí k přesvědčení, že jsme byli spaseni také Kristovým vzkříšením.

Různý vztah tajemství Ježíšova života k naší spáse
Všechny události neboli tajemství (mysteria) Ježíšova života mají totiž vztah k našemu posvěcení a naší spáse, ale ne všechna stejným způsobem. Při hledání správné odpovědi na tuto otázku se ukazuje pravdivost starého úsloví: "Qui bene distinguit, bene docet." (Kdo dobře rozlišuje, dobře učí). Musíme zde rozlišit tajemství Ježíšova života od početí po umírání na kříži a tajemství od jeho smrti po slavné nanebevstoupení. Zatímco tajemství Kristova života jsou zásluhou, vzorem a příčinou našeho posvěcení a naší spásy, tajemství jeho smrti, vzkříšení a nanebevstoupení pouze jejich vzorem a příčinou.

Dále můžeme vidět, jak se jednotlivá tajemství Kristova života vzájemně odlišují v tom, že působí různé aspekty naší spásy. Např. Ježíšovo narození v Betlémě působí naše duchovní zrození k Božímu životu a jeho nanebevstoupení naše nebeské oslavení. Zmrtvýchvstání je pak vzorem a příčinou našeho vzkříšení z mrtvých, a to jak našeho nynějšího duchovního vzkříšení skrze ospravedlnění (čili přechod ze stavu hříchu do stavu milosti), tak také vzkříšení našich těl na konci časů. Naše nynější duchovní vzkříšení je cestou k našemu budoucímu tělesnému vzkříšení a jeho předchutí.

Ježíšovo zmrtvýchvstání není zásluhou našeho vzkříšení
Pojem zásluhy se dotýká toho nejhlubšího v Ježíšově vykupitelském díle: jeho mravní hodnoty. Zásluhu totiž můžeme definovat jako mravní hodnotu určitého lidského skutku, pro kterou může být tento skutek uznán, přijat a odměněn tím, z poslušnosti k němuž byl vykonán. Když tedy říkáme, že Pán Ježíš zasloužil sobě oslavení a nám spásu, říkáme tím, že jeho skutky měly před Boží moudrostí a spravedlností takovou mravní hodnotu, že určitým způsobem nárokovaly toto oslavení a tuto spásu.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že "materiálem" Kristových zásluh je láska a poslušnost, kterou padlé lidstvo dlužilo Bohu. Kristovy zásluhy jsou tak něčím, co vyjadřuje hluboký vztah mezi Ježíšem a Otcem, neboť Pán svou láskyplnou poslušností, kterou přebohatě nahrazuje naši neposlušnost, přitahuje Otcovo zalíbení. Strádání, utrpení a bolestná smrt jsou ve světě plném hříchu nutné průvodní jevy návratu k Bohu, není to tedy to podstatné, co Bůh "vyžadoval" na Kristu jako náhradu.

Kristovy skutky, kterými Pán Ježíš zasluhoval, byly sice jako lidské skutky omezené a konečné, avšak protože náležejí Kristově jediné božské Osobě, mají nekonečnou mravní hodnotu. Jsou proto také víc než dostatečným zadostiučiněním (satisfactio) za naše hříchy. Pojem Kristovy zásluhy je tak úzce spojen s pojmem zadostiučinění. Můžeme dokonce říci, že se jedná jen o dvě hlediska téže skutečnosti: o zásluze mluvíme s ohledem na Kristovu osobu, totiž na nárok odměny za jeho dobré skutky, o zadostiučinění vzhledem k Bohu, neboť jde o náhradu Boží urážky.

Pro řešení naší otázky je důležité, že zásluha se týká svobodné činnosti člověka v jeho stavu poutníka na této zemi (in statu viae), neboli v době jeho pozemského života: smrtí tedy končí čas zásluh. Proto z tajemství a činů Kristova života jen ty byly záslužné, které Pán vykonal během svého pozemského života. Zvláštním způsobem se pak zdůrazňuje záslužnost Kristovy smrti na kříži, jak je to také patrné ze základní Boží pravdy, kterou jsme citovali na samém počátku naší úvahy. To ovšem neznamená, že výlučně utrpení a smrt našeho Pána na kříži zasloužily naši spásu, neboť všechny pozemské činy Ježíšovy byly záslužné. Toto zdůrazňování musíme chápat přednostně, nakolik toto utrpení bylo vrcholným projevem jeho vnitřní poslušnosti a lásky a zároveň nejvhodnějším a dokonalým zadostiučiněním za naše hříchy.

Protože Kristovo zmrtvýchvstání nenáleží k jeho pozemskému životu, není zásluhou našeho duchovního a tělesného vzkříšení. Naše vzkříšení bylo tudíž zaslouženo - stejně jako samotné Pánovo zmrtvýchvstání - všemi skutky Ježíšova pozemského života, zvláště pak jeho utrpením a smrtí na kříži. To vyjadřuje hluboce list Židům, když píše o Kristu: "Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají" (5, 8-9).

Ježíšovo zmrtvýchvstání je vzorem a příčinou našeho vzkříšení
Není-li Ježíšovo zmrtvýchvstání zásluhou našeho vzkříšení, je nicméně jeho vzorem, a to vzorem jak našeho duchovního vzkříšení skrze ospravedlnění, tak zvláště vzkříšení našich těl na konci časů. Naše oslavené tělo bude mít tehdy ty vlastnosti, které má již nyní Kristovo vzkříšené tělo. Jak píše sv. Pavel v listě Filipanům, Pán Ježíš "přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko." (3, 21)

Právě citovaná slova z listu Filipanům nám však ukazují na to, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není nějakým nehybným vzorem našeho duchovního a tělesného vzkříšení, nýbrž jeho živým a účinným vzorem, neboli i jeho příčinou: my jsme ospravedlňováni a jednou budeme slavně vzkříšeni podle vzoru a zároveň v síle Pánova vzkříšení z mrtvých. Kristovo slavné vítězství nad smrtí je sice minulou událostí, která se udála na určitém místě a v určitém čase, avšak její oživující moc zasahuje lidi všech míst a dob, neboť se nejedná o událost a moc pouhého člověka, nýbrž Bohočlověka.

Shrnutí
Pokud si shrneme, o čem jsme nyní uvažovali, můžeme říci, že jsme spaseni také Kristovým zmrtvýchvstáním, protože toto zmrtvýchvstání je vzorem a příčinou nynějšího ospravedlnění našich duší a budoucího vzkříšení našich těl. Není však jejich zásluhou, neboť naše ospravedlnění i vzkříšení - stejně jako samotné Ježíšovo zmrtvýchvstání - byly zaslouženy Kristovým pozemským životem, a to zvláště jeho utrpením a smrtí na kříži. Na závěr ještě dodejme, že Kristovo zmrtvýchvstání se takto nedotýká jen nás, lidí, ale skrze nás celého stvoření, které má sice již nyní jistou a nepřímou účast na našem ospravedlnění, avšak které očekává, že na konci časů "bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí" (Řím 8, 21). "Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle" (Lumen gentium, čl. 48).

Literatura: Katech. kat. církve. Praha: Zvon, 1995, čl. 638-658.1002-1004.

Pozvání k hrdinství

Jiljí Příkaský

Stává se, že ve svém křesťanském životě příliš sledujeme to vnější, jakési pozlátko událostí. A tak vykoupení se sice může chápat jako důležitá událost, avšak povrchnost a neznalost může zapříčinit zmatenost pojmů a tím duchovní prázdnotu, která přináší své ovoce. Ale na Velikonocích máme co oslavovat pouze za těch okolností, že se nás osobně týkají, že si chceme přivlastnit ovoce vykoupení. To znamená, že ve svém životě usilujeme o svatost.

Velikonoční oběť a svatost
Bůh člověka po pádu neopustil a neopouští. Přichází mu na pomoc. Jeho spása se uskutečňuje jakoby ve třech fázích:

1. Bůh chtěl, abychom poznali jeho lásku a ta se stala důvodem jeho příchodu na svět. O tom mluví sv. Jan: Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3, 16) Je dojemné, že Bůh nečekal, až začneme toužit po Bohu a jeho záchraně (to by se totiž nedočkal) a tak nás zcela předbíhá, jak to potvrzuje opět evangelista Jan ve svém listě: V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. (1 Jan 4, 10) Co konkrétně znamená to Boží: zamiloval si nás, vidíme nejlépe v pohledu na kříž, kde dává své lásce výraz v podobě utrpení, ačkoliv on sám byl bezúhonný a hříchem neposkvrněný.

2. Bůh chtěl, abychom měli účast na jeho božské přirozenosti a to především svátostí křtu, která je darem pramenícím z Kristova vykoupení. Touto svátostí se stáváme adoptivními dětmi Božími a máme účast na božské přirozenosti. Bůh už není člověku vzdálen, ale žije s ním v intimitě, posvěcuje svou přítomností člověka, který se tak stává chrámem Ducha svatého. Sv. Tomáš Akvinský učí: "Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby se stal člověkem, z lidí udělal bohy."

3. Bůh chtěl, abychom jej měli za vzor svatosti. Ježíš sám mluví o svatosti svého Otce a k takové svatosti nás povzbuzuje: Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5, 48) Ježíš svým učením a sám na sobě ukazuje, jak by měl vypadat život, který nese pečeť svatosti. Apoštol Petr vedený Duchem svatým a příkladem Pána Ježíše povzbuzuje: ... v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vám dal povolání. (1 Petr 1, 15) Věroučná konstituce O církvi nás nenechává na pochybách, jaký život se od křesťana očekává: "Věřící ať se snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru, aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli." (LG 40)

Cesta ke svatosti - odpověď na Kristovo vykoupení
Ježíšova oběť na kříži a celé vykoupení je výzvou, nabídkou: přijmi dar života, který ti Kristus zasloužil. Ta odpověď nespočívá pouze ve verbálním vyjádření: ano, chci, nýbrž v konkrétní, denní odpovědi na Kristovu výzvu: Chceš být spasen? Tak se snaž denně odpovídat na Boží podněty a naplňuj vůli nebeského Otce.

Dobře však tušíme, že říct: "jsem svatý, žiji svatě", se těžko může srovnávat s pravdou o našem životě. Vlastní snaha o svatost je spíše velmi nedokonalá a bez přispění Boží milosti je v podstatě nemožná. Výsledek a posmrtné zhodnocení musíme tedy přenechat Bohu (případně církvi - při procesu blahořečení či svatořečení).

Slovník spirituality nabízí následující shrnutí:

"Svatý je tedy ten, kdo se v okruhu svých omezených, ale neopakovatelných vlastností a osobních okolností, podle povolání a milostí obdržených od Boha v míře, v jaké je chtěl Kristus dát (Ef 4, 7), otvírá a odpovídá na udělenou milost, připodobňuje se Kristu a plně žije - a dovoluje Kristu, aby v něm žil - onu určitou formu existence, jaká mu byla dána."

V teorii jednoduché, při uskutečňování může někdy vést k obdivuhodnému hrdinství. Ježíšovo pozvání ke svatosti často bývá velmi náročné. Sv. Řehoř z Nyssy povzbuzuje:

"Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. Ten, kdo stoupá, nikdy nepřestává toužit po tom, co už zná."

Falešná svatost odpuzuje
Pojem svatost se u mnohých zmítá ve velkých nejasnostech. Člověk může mít o svatosti mylnou představu a taková svatost ho pochopitelně neláká. Příčinou odmítání však může být také to, že křesťané sami ukazují světu pokroucenou, nepravdivou tvář svatosti. Nepravá svatost je pokřivený obraz Krista. Taková znetvořenina deformuje Krista a zamlžuje vznešenost velikonoční oběti, kterou má křesťan ve svém životě uskutečňovat.

Falešné představy o svatosti mohou spočívat na mnoha omylech. Přibližme si alespoň některé:

1. Strach ze svatosti. Někteří křesťané se svatosti bojí a svůj strach odůvodňují tím, že nechtějí vypadat jako svatí z barokních soch (takový strach by byl odůvodněn, pokud by svatost skutečně spočívala ve strnulých pózách a očích obrácených v sloup).

Především však podléhají přesvědčení, že svatost je pouze pro vyvolené a nebo pro ty, kteří "utekli" před realitou života do kláštera a teď si tam tu svoji svatost v klidu žijí. Pokud má člověk takovou mylnou představu o svatosti, pochopitelně se vzpírá o ni usilovat.

V lepším případě může být strach zapříčiněn dojmem, že svatost je pro ty silnější, schopnější, duchovnější ... To ale jinými slovy znamená: nechce se mi, je to příliš nepohodlné a náročné. Ve skutečnosti totiž neexistuje člověk, pro kterého by svatost nebyla. Každý je povolán ke svatosti - k takové svatosti, na kterou s milostí Boží stačí.

2. Minimalizování Kristovy výzvy: Buďte svatí. Takový křesťan nepopírá, že svatost patří k náboženskému životu. Dává však Kristu nepatrnou míru oběti a námahy. Průměrnost se projevuje i v tom, že takový křesťan dělá pouze to, co je přísně nutné (např. dodržuje slovní význam Desatera) nebo to, co je předepsané (třeba chodí každou neděli a zasvěcené svátky do kostela). Ale tím také jeho náboženský život končí. A tak se stává, že se takový člověk spokojeně pousměje, když slyší z kazatelny, že úsilí o svatost zavazuje každého křesťana. To by si měli uvědomit jeho sousedé, příbuzní apod. On už po cestě ke svatosti dávno kráčí!

3. Maximalizace užívání vlastních sil ke spasení. Někdy s úctou pozorujeme nasazení, s jakým někdo usiluje o svatost. Po nějakém čase nás nemile překvapí, že tento "služebník Kristův" najednou ochladne a začne se chovat značně podprůměrně. Jak k tomu dochází? Jedním z důvodů je snaha o svatost bez Krista, bez milosti Boží. Dá se říct, že v tomto případě vzrůstá lidská snaha o dokonalost, avšak chybí sebeposvěcování, které musí jít s přirozeným snažením ruku v ruce. Tito lidé přehlížejí vlastní křehkost a přeceňují své přirozené síly. Apoštol Pavel (a jaký to byl veliký světec) připomíná všem přítomným a budoucím:

Ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. (2 Kor 3, 5)

4. Pošilhávání po svatosti druhého a snaha jej napodobovat. To je častý omyl, se kterým se můžeme setkat i u lidí na dobré duchovní úrovni. Vyplývá z mylného přesvědčení, že svatost má jedinou podobu, že se dá poznat podle jasně viditelných znaků, a naopak - že tyto znaky samy o sobě zaručují svatost svému nositeli. Stačí napodobit to, co obdivujeme u světců, a noví světci jsou na světě! Opak je pravdou. Slovník spirituality o tom píše:

"Proto nauka, že všichni křesťané jsou povoláni ke křesťanské svatosti, vůbec neznamená, že jsou všichni povoláni ke stejné svatosti nebo že jsou povoláni ke shodné intenzitě a hloubce spojení s Kristem. Dokonce znamená opak." Tato slova jsou velmi osvobozující, protože se berou v úvahu přirozené i nadpřirozené možnosti a dary jedince.

Každý je totiž povolán k takové dokonalosti lásky a k takovému způsobu křesťanského života, jaký odpovídá daru, který dostal od Pána. Proto můžeme některé svaté obdivovat, ale těžko následovat.

5. Svatost bez Kristova kříže skrývá v sobě duchovní pýchu. Člověk se chce zdát něčím, čím není. Pro tyto "světce" je příznačné, že vybírají z toho, co ke svatosti vede, volí slova a způsob jednání, který vzbuzuje obdiv a úctu. Na druhou stranu dávají přednost pohodlné cestě, utíkají před povinnostmi a problémy, které běžně život přináší. Sotva kdy u nich vysledujeme ochotu zapřít sebe, ustoupit druhému, uznat svou chybu, neřkuli hrdinskou obětavost, pohotovost ke každé službě či ochotu vydat svůj život pro druhé. Zde v plné míře platí Kristova slova:

A kdo nebere svůj kříž a chtěl by mě následovat, není mě hoden. (Mt 10, 38) Kristova svatost má své neoddiskutovatelné podmínky.

Svatost všedních dnů
Životopisy svatých jsou nevyčerpatelnou studnicí příkladů, jak odpovídat na Kristovu oběť. Nalezneme zde mučedníky, vychovatele, učitele, panny i matky. Život některých z nich je tak neuvěřitelný, že nás nutí obdivovat především Boha, zdroj veškeré svatosti. Nejlepším příkladem pro nás jsou však svatí všedních dnů. To jsou ti, kteří sotva kdy budou kanonizováni. Vyznačují se nenápadností, pracovitostí, spolehlivostí a obětavostí. Jsou zbožní a plní lásky. Někdy se jejich velikost ukáže až po smrti, protože ve své skromnosti a pokoře dokázali svou svatost skrýt. Tito lidé pochopili, že křesťanský život je neopakovatelný a každý den je darem a pozváním k vlastní oběti. Věděli, že patří Kristu a že musí kráčet jeho cestou. Tito nenápadní bratři a sestry pochopili, že protivenství, utrpení, zklamání a neúspěchy jsou neopakovatelnu příležitostí vtisknout svému životu tvář ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista.

použitá literatura:
Slovník spirituality, Karm. nakl., Kostelní Vydří 1999, heslo Svatý

Svatá Kateřina Sienská

Metoděj Kočí

Kateřina di Benincasa žila ve čtrnáctém století. Narodila se v Sieně v roce 1347 na svátek Zvěstování 25. března. Zemřela, když jí bylo 33 let - 29. dubna 1380. Papež Pius II. ji 29. června roku 1461 prohlásil za svatou. 4. října 1970 byla papežem Pavlem VI. prohlášena za učitelku církve.

Proč hned na úvod našeho krátkého zamyšlení všechna tato data? Zdá se totiž, že Kateřina není člověkem minulosti a že může ukázat mnohé nám, lidem sklonku dvacátého století.

Druhá polovina čtrnáctého století, doba ve které žila, se té naší v mnohých rysech podobá. Končí totiž bezpečný a spořádaný středověk a o slovo se hlásí renezance. Ta se pokouší nahradit tradiční hodnoty "ještě tradičnějšími". Přináší návrat k antice a tím i praktické pohanství. Za krásnými formami se skrývá prázdnota. Krize víry a křesťanského života postihuje společnost i církev. Úpadek kněží má za následek také úpadek věřících. K tomuto duchovnímu zlu se přidávají mnohé války a přírodní katastrofy. Lidé ztrácejí víru v budoucnost. Hladomor a morové rány přispívají k celkové nejistotě a lidé už přestávají věřit ve vlastní důstojnost.

Jmenování svaté Kateřiny ze Sieny učitelkou církve je znamením času. Její čas a náš čas jsou si tak podobné. Nemohla by snad naše odpověď na problémy, se kterými jsme konfrontováni my, být podobná té její? Čemu se od ní můžeme naučit?

Kateřina se narodila v rodině barvíře jako dvacáté třetí dítě. Mezi svými bratry a sestrami prožila šťastné dětství. Byla velice citlivá. V mládí se rozhodla zůstat svobodná a zasvětit svůj život Bohu. Stala se dominikánskou "mantelatou", jednou z žen, které své dominikánské zasvěcení neprožívaly za klášterní zdí, ale ve světě. Po svém přidružení k mantelatám prožila asi tři roky doma ve své rodině téměř v úplné samotě, kterou naplňovala intenzivní modlitbou. Mluvila s Kristem "jako přítel s přítelem". Na konci tohoto tříletého období slyšela Boží výzvu k opuštění samoty. Obávala se, že ve světě ztratí svého kontemplativního ducha, ale byla Bohem ujištěna, že se nemusí ničeho obávat: "Nemám v úmyslu se od tebe odloučit, ale spíš tě k sobě ještě víc připoutat poutem lásky k bližnímu. Pamatuj, že jsem dal dvě přikázání lásky - lásky ke mně a lásky k bližnímu ... Spravedlnost těchto dvou přikázání chci nyní naplnit. Musíš kráčet po mé cestě na dvou nohou."

Od té chvíle touží Kateřina sdílet toto poznání nutnosti obojí lásky, nebo chceme-li, kontemplace a aktivního života, se všemi lidmi. To, že láska k Bohu a láska k bližnímu je od sebe neoddělitelná, je jedním z naléhavých Kateřininých sdělení. Nejen, že jedna bez druhé nemůže existovat, ale jedna roste v závislosti na druhé. Po svém návratu do rušného světa se Kateřina věnovala běžným pracem a službám. Pomáhala doma s různými záležitostmi, starala se o chudé a nemocné v Sieně. Později si uvědomila svoje povolání usmiřovat znepřátelené rodiny a městské státy. Tato služba ji odvádí z rodného města a Kateřina přichází do Pisy, Florencie a vtahuje ji do politických aktivit. Vidíme ji jako usmiřovatelku. Bylo by však omylem si myslet, že se z ní stala profesionální politička. Usmíření, které přináší, je mírem, který přinesl největší mírotvorce, Ježíš Kristus, který je mostem mezi Bohem a lidmi a znovu nastolil mír, ztracený hříchem. Ve svém dialogu Kateřina zdůrazňuje, že Kristus usmiřuje lidství s Bohem a že každý, kdo se o tento úkol smíření snaží, je "další ukřižovaný Kristus".

Roku 1376 odešla na žádost florentských vládců Kateřina do Avignonu, aby nastolila mír mezi Florencií a papežem Řehořem XI., který zde sídlil. Za svého pobytu v Avignonu využila příležitost a naléhala na papeže, aby se vrátil do Říma. Ještě v tom samém roce se papež do Říma vrátil. Zemřel však nedlouho poté. Jeho nástupce Urban VI. zahájil různé kroky k reformě církve, znepřátelil si však proti sobě mnohé kardinály. Ti šli tak daleko, že jeho volbu prohlásili za neplatnou a zvolili proto nového papeže Klementa VII. Tak začalo schizma, které rozdělilo křesťany mnoha zemí, měst, řeholních řádů, diecézí a dokonce jednotlivých rodin. Kateřina tím velmi trpěla a zbylých osmnáct měsíců svého života se snažila znovu nastolit jednotu církve. Z této doby se nám zachovaly její nejvroucnější modlitby a dopisy, které adresovala všem, kteří mohli se schizmatem něco dělat. Jejím největším skutkem bylo obětování svého života za církev. Modlitba, ve které nabízí Bohu svůj život, se nám dochovala v jejím posledním dopise zpovědníkovi a příteli, dominikánu Rajmundovi z Kapui: "Ó věčný Bože, přijmi oběť mého života v mystickém těle svaté církve. Nemám ti co dát, kromě toho, co jsi ty dal mě. Vezmi tedy mé srdce a vymačkej je na tvář snoubenky." Snoubenkou nazývala Kateřina církev. Kateřina zemřela v Římě, kam přišla na žádost papeže Urbana, aby jej podporovala svou modlitbou. Je pohřbena pod hlavním oltářem v bazilice Santa Maria sopra Minerva.

Svatá Kateřina Sienská byla jako první žena prohlášena učitelkou církve. Pro někoho může být tato skutečnost překvapující. Opravdu překvapivý je ovšem fakt, že Kateřina neuměla dlouho číst a ještě déle psát. Nikdy nestudovala teologii a nevěnovala se žádnému bádání. Zatímco její duchovní život je plný mimořádných skutečností - Kateřina byla stigmatisovaná, prožívala mystická vytržení, její nauka neobsahuje žádné mimořádné momenty. Přesto, že nenapsala mnoho spisů (jedná se o různé dopisy, modlitby a potom o její Dialog s Boží Prozřetelností), vyznačuje se v nauce překvapivou uceleností. Je důkazem toho, že člověk může žít hluboký duchovní život, aniž by vyhledával nějaké mimořádnosti. V dnešní době, poznamenané honbou za senzacemi, je její příklad velmi žádoucí. Nauku, kterou Kateřina slouží církvi jako její učitelka, poznávala v běžných situacích - při soukromé modlitbě, z kázání, která slyšela v dominikánském kostele v Sieně, při společné modlitbě v rodině, od svých zpovědníků, především od Rajmunda z Kapui. Tuto duchovní potravu však dokázala beze zbytku využít. Měla bezpochyby dobrou paměť, ale také hluboký zájem o Boží věci. Na tento přirozený základ navázal Bůh svou milostí, kterou Kateřině mohl udělit v tak mimořádné míře. Hluboký vhled do náboženských pravd je u ní dán hloubkou její modlitby. Právě tímto rysem je pro nás svatá Kateřina tak inspirující. Měli bychom si uvědomit, že teologie není pouze záležitost katedry, skript, doktorských prací, opovážlivého balancování na hranici církví definovaných dogmat, ale především je podmíněna upřímnou osobní modlitbou, která je živým rozhovorem s Bohem. Můžeme směle říci, že svatá Kateřina je důkazem toho, že znát Boha má být cílem každého křesťana.

Jádrem a ohniskem Kateřinina učení je Ježíš Kristus, který je živým projevem Boží lásky k padlému člověku. Tuto lásku ukázal svou vykupitelskou smrtí na kříži. Jak se objevuje v Dialogu, hlavním tématem je Kristus jako most mezi Bohem a člověčenstvím. Velikonoční události jsou středem lidských dějin a také Kateřininých úvah a modliteb. Její mystika není meditací prázdnoty, ale uchvácením Kristem. Je tedy také jednoznačným nasměrováním pro meditujícího křesťana, který tak často šilhá po nějaké inspiraci východních náboženství. Ve svém dopise florentskému krejčímu (!) Francescovi Kateřina píše: "Cesta už je dána. Je to učení o Kristu ukřižovaném. Kdo jde touto cestou, dochází nejdokonalejšího světla."

Posledním důležitým momentem, o kterém bych se chtěl v této krátké úvaze zmínit je důraz, který svatá Kateřina klade na sebepoznání. Nemá však na mysli nějaké morbidní přehrabování se v sobě, ale poznání sebe, tak jak člověka vidí Bůh. Toto poznání vede zároveň k pokoře i k důvěře a lásce k Bohu. Vede také k hlubokému uznání lidské důstojnosti a je cestou z depresí a ostatních nemocí naší doby. V úvodních větách Dialogu Kateřina popisuje sebe jako "přebývající v cele sebepoznání, aby byla schopna lépe poznat Boží dobrotu vůči ní". Nikdy nepoznáme sebe do hloubky, pokud nebudeme hledět na sebe v laskavém zrcadle Boží dobroty.

Stejně jako ta Kateřinina, je i naše doba plna lidské bídy, rozčarování a nedostatku naděje. Tato učitelka církve nám však dává poznat cestu z ubohosti. Její nauka je plna naděje, víry a lásky a radosti, a to bez zastírání problémů a různých falešných útěch. Nechme ještě jednou promluvit její Dialog: "Byla to moje prozřetelnost, se kterou jsem tě stvořil a když jsem nazíral v sobě svého tvora, zamiloval jsem si krásu svého stvoření. ... Toto vše učinila má něžná prozřetelnost pouze proto, abys byla schopna pochopit a okoušet mě a radovat se v mé dobrotě skrze věčné nazírání."

Podle knihy Mary O'Driscoll OP: Catherine of Siena. Passion for The Truth, Compassion for Humanity
Literatura: Sv. Kateřina Sienská: Dialog s Boží Prozřetelností, Krystal OP 1998

Homilie svatého papeže Řehoře Velikého proslovená ve svatý den velikonoční
(Mk 16, 1-7)

... Slyšeli jste, bratří nejmilejší, že svaté ženy, jež následovaly Pána, přišly k hrobu s vonnými látkami a tomu, jehož milovaly živého, i mrtvému prokazují láskyplnou péči... I my tedy, věříce v toho, jenž zemřel, přicházíme k jeho hrobu s vonnými látkami, jestliže naplněni vůní ctností hledáme Pána s předsevzetím dobrého díla. Ony ženy pak, jež přišly s vonnými látkami, vidí anděly, poněvadž nebeské občany spatřují duše, jež putují k Pánu skrze svaté touhy s vůní ctností. Je nám však třeba si všimnouti, co to znamená, že anděl je viděn, an sedí na pravé straně. Neboť co se označuje levou stranou, ne-li přítomný život, a co pravou, ne-li život věčný? Proto je psáno v Písni písní: Levice jeho pod mou hlavou a pravice jeho mě objímá (2, 6). Protože již tedy Vykupitel vyšel z porušení tohoto života, správně seděl anděl, jenž přišel zvěstovati jeho věčný život, na pravé straně. A objevil se oděn bílým rouchem, protože zvěstoval radosti našeho svátku. Bělost šatu zajisté hlásá skvělost naší slavnosti...

Slyšme však, jak oslovuje přicházející ženy: Nebojte se. Jako by zjevně říkal: Nechť se bojí ti, kdo nemilují příchod nebeských občanů; ať se strachují, kdo sráženi tělesnými touhami zoufají nad tím, že by mohli dosáhnouti jejich společenství. Proč se však bojíte vy, které vidíte své spoluobčany? Proto též praví Matouš, líče zjevení andělovo: Obličej jeho byl jako blesk a jeho roucho jako sníh (Mt 28, 3). Bleskem je zajisté vyjádřena hrůza bázně, sněhem pak líbeznost čisté mysli. Poněvadž pak je všemohoucí Bůh i hrozný hříšníkům i líbezný spravedlivým, správně je anděl, svědek jeho vzkříšení, ukazován i v blesku tváře i v bělosti roucha, aby už svým vzhledem i děsil zavržené i těšil zbožné. Proto také správně předcházel lid pouští putující v noci sloup ohně a ve dne sloup oblakový (Ex 13, 21-22). Oheň, toť hrůza; oblak, toť jemná líbeznost vidění, dnem pak se rozumí život spravedlivého, nocí život hříšníků. Proto také dí Pavel obráceným hříšníkům: Byliť jste někdy tmou, nyní však jste světlem v Pánu (Ef 5, 8). Ve dne byl tedy sloup ukazován jako mrak a v noci jako oheň, protože všemohoucí Bůh se ukazuje i spravedlivým jako líbezný i hříšníkům jako strašlivý. Ony potěší, až přijde k soudu, líbeznou laskavostí, tyto však poděsí přísnou spravedlností...

Tu se nám vynoří v paměti, co říkali Židé potupně ukřižovanému Synu Božímu: "Je-li král israelský, ať sestoupí s kříže, a uvěříme mu" (Mt 27, 42). Kdyby byl tehdy sestoupil s kříže, vyhovuje tupitelům, nebyl by nám zajisté ukázal ctnost trpělivosti. Vyčkal však maličko, snesl urážky, strpěl posměšky, zachoval trpělivost, oddálil obdiv; a nechtěje sestoupiti s kříže, vstal z hrobu. Větší bylo tedy vstáti z hrobu než sestoupiti s kříže. Větší bylo zahubiti smrt vzkříšením než zachovati život sestoupením. Když ho Židé po svých urážkách nikterak nezřeli sestupovati s kříže, když ho viděli umírat, uvěřili, že ho přemohli, zaradovali se, že jeho jméno jakoby vyhladili. Avšak hle, jeho jméno vzrostlo po celém světě právě pro tu smrt, pro niž se nevěřící dav domníval, že je vyhladil, a jak se radoval nad zabitým, tak teď truchlí nad jeho smrtí, protože poznává, že skrze pokutu dospěl k své slávě. To je dobře znázorněno v Knize Soudců činy Samsonovými; když vešel do Gazy, města filištínského, tu ihned Filištíni, zvěděvše o jeho příchodu, obsadili znenadání město posádkou, postavili stráže a radovali se, že již polapili Samsona přesilného. Je nám však známo, co učinil Samson. O půlnoci odnesl městské brány a vystoupil na vrcholek hory. Koho, bratří nejmilejší, koho znázornil Samson tímto činem, ne-li našeho Vykupitele? Co znamená město Gaza, ne-li peklo? Co představují Filištíni, ne-li nevěru Židů? Když ti viděli, že je Pán mrtev a jeho tělo již uloženo v hrobě, postavili tam strážce a radovali se, že toho, jenž se zaskvěl jako původce života, polapili uvězněného závorami tak jako kdysi Samsona v Gaze. Samson však nejen o půlnoci vyšel, nýbrž i odnesl brány, neboť náš Vykupitel, vstav před úsvitem z mrtvých, nejen vyšel svoboden z pekla, nýbrž i zničil samy závory pekla. Odnesl brány a vystoupil na vrchol hory, neboť zmrtvýchvstáním odstranil závory pekla a vystoupením vyšel do království nebeského. Tuto tedy slávu jeho vzkříšení, bratří nejmilejší, jež byla i nejprve ukázána znamením i potom zjevena skutkem, milujme celou myslí a láskou k ní umírejme. Hle, ve vzkříšení svého původce jsme poznali služebníky jeho anděly jako své spoluobčany. Spěšme tedy k bohaté slavnosti těchto občanů. Nemůžeme-li se k nim dosud přidružiti patřením, přidružme se k nim touhou a myšlením. Přesídleme od nepravosti k ctnostem, abychom si zasloužili spatřiti svého Vykupitele v Galileji. A naší touze k životu pamáhejž Bůh, jenž pro nás vydal na smrt jediného Syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, jenž s ním žije a kraluje Bůh v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.