Obsah

Ve společenství Otce i Syna i Ducha svatého

Kráčíme vstříc Velkému jubileu, ubíráme se cestou do domu Hospodinova. Zastavme se na chvíli a rozhlédněme se po svých souputnících: s kým vším jsou naše kroky na této cestě pevně svázány, kdo všechno s námi sdílí radosti i útrapy tohoto putování.

Nejdeme k svému Pánu sami, nestojíme osamoceni na nebezpečné cestě do neznáma. Ten, ke kterému se upínáme jako k cíli své cesty, je již s námi a doprovází nás; ba co víc, v Kristu Ježíši se stal jedním z nás a do té doby neznámou a neschůdnou cestu nám prošlapal. Nejdeme sami, jdeme ve společenství s Bohem, on je tím nejvěrnějším společníkem na naší cestě.

Bůh každého z nás volá jménem, s každým z nás navazuje intimní rozhovor. A přece nás k sobě nezve jako nezávislá, v sobě uzavřená individua, nýbrž jako údy téhož těla. Putujeme k Bohu jako jeden Boží lid, spojeni mezi sebou viditelnými i neviditelnými pouty, která se rozpínají napříč církví putující, trpící i vítěznou. Vytváříme společenství víry, naděje a lásky, společenství svátostí, společenství modlitby a charismat. Ani jeden krok na naší cestě k užšímu sjednocení s Bohem nemůže být odtržen od přímluvy svatých, od solidarity se zemřelými, kteří ještě procházejí očišťováním, od sdílení duchovních i hmotných dober s těmi, kdo dosud jako my putují po této zemi. Nejdeme k Bohu sami, jdeme s celou církví, ve společenství věřících.

Tělo Kristovo však není žádný jednoduchý organismus. Vztahy mezi jeho jednotlivými údy jsou velmi spletité, rozvíjejí se v mnohovrstevnou strukturu. Společenství univerzální církve v sobě zahrnuje množství větších či menších společenství, která se vzájemně proplétají, překrývají, přecházejí jedno v druhé. Nejsme jen členy církve, patříme také do určité diecéze, do konkrétní farnosti. A i v nich, a někdy také vedle nich, se dále sdružujeme, vytváříme různá další modlitební či apoštolská společenství. Tím se však naše začleňování do církevního organismu zdaleka nevyčerpává. Především jsme členy rodinného společenství, jsme pevně svázáni se svými příbuznými, se svým životním partnerem, svými dětmi, případně s řeholní komunitou, jíž jsme se zasvětili. Bůh si nepřeje, abychom na cestě k němu všechny tyto svazky zrušili, chce nás k sobě dovést skrze ně, spolu s těmi, k nimž jsme připoutáni. Říká-li každému z nás "ty", není to "ty sám, bez ohledu na druhé", ale "ty, jakožto manžel či manželka, rodič či potomek...., ty, jakožto člen této komunity, tohoto řeholního společenství, ty jakožto farník, diecézan..." Nejdeme k Bohu sami, jdeme k němu ve společenství rodiny, své řeholní komunity, v různých společenstvích modlitby a služby, ve společenství farnosti, diecéze.

Z našeho putování k Bohu však nemůžeme vyloučit ani profánní oblast, své kolegy v zaměstnání, sousedy, obec, národ, stát. Bůh není soukromou záležitostí věřících, je Pánem celého tvorstva; celá lidská společnost, celý svět má být vysvobozen z područí hříchu a vtažen do Božího království. Nejdeme k Bohu sami, jdeme k němu ve společenství všech lidí, s celým stvořeným světem a jsme povoláni být zde solí, kvasem a světlem, aby vše stvořené směřovalo k řádu podle Boží vůle a k jeho oslavě.

Sečteme-li všechna společenství, na jejichž životě se - ať už jsme si to vybrali či ne - více či méně podílíme, spočítáme-li všechny lidi, za něž neseme nezanedbatelný díl zodpovědnosti, dojdeme pravděpodobně k znepokojivě vysokému číslu. Tím spíš, když si za každým člověkem a za každým společenstvím představíme oprávněný nárok zakládající naši další povinnost. Jak se v tom všem vyznat, jak skloubit všechna tato svá poslání, aby náš život skutečně byl cestou k Bohu a ne jen bezradným nervózním přelétáváním od jednoho k druhému či sobeckým uzavřením se před vším, co ruší náš klid? Jak z této roztříštěnosti a spletitosti vztahů dospět k cíli, v němž má být sjednoceno všechno, co je na nebi i na zemi?

Náš život nazíraný jen lidskýma očima bude asi vždy vypadat trochu jako souboj mnoha povinností, kde upřednostnění jedné znamená zanedbání jiné, kde chybí univerzální klíč k posuzování důležitosti a naléhavosti jednotlivých úkolů, kde zapojení do různých společenství je vnímáno víc jako břemeno než jako Boží dar. Je třeba pohlédnout na sebe, na svůj život a na společenství, v nichž jsme zakotveni, z Boží perspektivy. Náš výčet jednotlivých společenství začíná vztahem Bůh - člověk. Toto společenství však není tím prvním, určujícím. Společenstvím "par excellence" je Bůh sám, společenství Otce i Syna i Ducha svatého. Tajemství Nejsvětější Trojice, přebývání božských osob v láskyplném sebedarování, v dokonalé jednotě a sdělování této jednoty všemu stvoření - to je ten správný zorný úhel, v němž můžeme nahlédnout, jak to vlastně Bůh s našimi společenstvími zamýšlí.

Společenství není pouhým lidským výtvorem. Je stopou, kterou Nejsvětější Trojice zanechala ve svém stvoření, když jej vyvedla z nicoty, aby mu dala podíl na svém životě. Je formou života prvních lidí, stvořených jako společenství muže a ženy, které bylo jednotné skrze účast na jednotě Trojice. A je i formou života nového Božího lidu, který byl Kristem vykoupen z porušení a Boží milostí je znovu přizván k podílu na společenství tří božských osob a jednotou těchto osob je sjednocován.

Jsme na cestě k Bohu, kráčíme k němu ve společenství s ním a ve společenstvích s ostatními lidmi, s celým stvořením. Společenství s Bohem nestojí vedle, ale nad všemi ostatními společenstvími. Bůh nás i s nimi zapojuje do niterných vztahů Trojice a stává se tak středem každého z nich. Jedině tak je možné, že se náš život neroztříští na množství nezávislých epizod, že se naše povinnosti vůči různým lidem a společenstvím nepostaví proti sobě, že v tomto a spolu s tímto spletitým organismem můžeme směřovat k jednotě. Bůh, jednota tří božských osob, je zdrojem této jednoty.

Jedině ve společenství Otce i Syna i Ducha svatého mohou být uzdraveny a zdokonaleny naše vztahy k podobě úplného, nezištného odevzdání se a bezvýhradného přijetí, jedině zde se našim společenstvím otvírá cesta k dokonalému sjednocení v lásce. A jedině zapojením do Nejsvětější Trojice může být celý svět proměňován v Boží království. Skrze účast na životě Nejsvětější Trojice se posvěcuje náš život osobní, společenský, i celý svět. A to bude spása světa: až celé stvoření dosáhne dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí, až všechno bude podřízeno Bohu, aby Bůh byl všechno ve všem. (1 Kor 15, 28) Dagmar Kopecká

Přijmi pečeť daru Ducha svatého

Vladimír Slámečka

Ustanovení svátosti biřmování a její vývoj
Svátost biřmování tvoří spolu se křtem a eucharistií jednotu tzv. iniciačních svátostí (svátostí uvedení do křesťanského života). Abychom pochopili její význam pro křesťanský život, vrátíme se do apoštolských dob. Těsně po Kristově smrti jsou učedníci ze strachu před Židy schováni za zavřenými dveřmi a bojí se, aby je Židé kvůli Kristu nepronásledovali. Když se prvního dne po sobotě dozvědí, že Pán vstal z mrtvých a dokonce se s ním osobně setkají, jejich postoj se přesto příliš nezmění (srv. Jan 20, 19). Jsou stále tou bázlivou skupinkou jedenácti mužů, od kterých může Pán těžko očekávat, že naplní jeho příkaz a stanou se jeho svědky až na konec země. A přece se jednoho dne situace radikálně změní. Petr, který ještě před necelými dvěma měsíci svého Mistra třikrát zapřel, nyní vystoupí před celým Jeruzalémem a navzdory všemu nebezpečí vyzná, že toho Ježíše, kterého Židé ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem (srv. Sk 2, 36). Byl totiž den Letnic a naplnil se Kristův příslib, že učedníky nenechá samotné, ale pošle jim Ducha Utěšitele, který je uvede do veškeré pravdy (srv. Jan 14, 16.26; Lk 24, 49; Sk 1, 5). Z vystrašených a bázlivých apoštolů se stávají odhodlaní svědkové víry, kteří už nebudou ani okamžik váhat a položí za svého Mistra svoje životy. Ale ještě předtím stačí v síle Ducha svatého získat pro Krista celý svět. Dějiny Církve toho slavného rána právě začínají.

Biblické Letnice, které si připomínáme padesátý den po Kristově vzkříšení slavností Seslání Ducha svatého, jsou vlastně prvním slavením svátosti biřmování. Apoštolové, vykoupení a očištění Kristovou krví, jsou teď naplněni plností Ducha svatého, aby mohli uskutečnit úkol, který jim Pán před svým nanebevstoupením svěřil. A oni sami jsou si vědomi tohoto poslání: i jim jistě Pán uložil, aby všechny národy nejen křtili, ale aby jim zprostředkovávali plnost Ducha svatého. A tak nás nepřekvapí, když ve Skutcích apoštolských čteme:

Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, jen byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14-17)

Podobná událost se stala v Efezu, kde apoštol Pavel pokřtil asi dvanáct mužů, a jakmile na ně vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. (Sk 19, 6)

V úvodním díle našeho seriálu jsme si řekli, že každá svátost byla ustanovena Kristem. O ustanovení svátosti biřmování toho však v Písmu kromě výše citovaných míst mnoho nenacházíme. Přesto však z uvedených míst jasně vyplývá, že apoštolové konali svátostný obřad, spočívající ve vzkládání rukou a modlitbě, jehož účinkem bylo přijetí Ducha svatého. Podle toho, s jakou samozřejmostí apoštolové, považující se vždy jen za správce Božích tajemství (srv. 1Kor 4, 1), konali tento obřad, můžeme usuzovat na Kristovo ustanovení. Sv. Tomáš k tomu připomíná, že Kristus tuto svátost sám nikdy neuděloval, nýbrž přislíbil její udělení až v budoucnu po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Jiní scholastičtí teologové (např. sv. Bonaventura) se naopak domnívali, že biřmování bylo ustanoveno Duchem svatým skrze apoštoly v prvotní církvi. Alexandr Haleský se domníval, že svátost biřmování byla ustanovena v roce 845 na synodě v Meaux. Ve všech těchto případech však šlo jen o upřesnění obřadu. Svátost jako taková má původ ve vkládání rukou, jak je doloženo v Písmu a v tradici prvních staletí církve. Jisté tedy je, že už ve 3. stol. má biřmování, dosud spojené se křtem, tuto podobu: vkládání rukou, pomazání hlavy olejem, poznačení čela a polibek pokoje. Později se začíná biřmování v latinské církvi oddělovat od křtu a rozvíjejí se úvodní a závěrečné obřady.

Materie a forma svátosti biřmování
Podle konstituce Divinae consortium naturae je materií svátosti biřmování individuální vzkládání ruky spojené s pomazáním čela křižmem. Tím apoštolský stolec učinil definitivní tečku za teologickými spory, co vlastně tvoří svátostnou materii. Někteří teologové se totiž domnívali, že podstatnou materii tvoří pouhé vzkládání rukou, jiní zas naopak považovali za nutné pouze mazání křižmem. Písmo svaté potvrzuje jednoznačně, že k svátostnému znamení patří vzkládání rukou, naproti tomu teprve ve 3. století vystupuje současně s ním i pomazání olejem. Vzkládání rukou je prastarý rabínský úkon, který přejímal i Kristus. Proto se stalo vzkládání rukou běžnou praxí prvotní církve a jako symbol naplnění Duchem svatým se dostalo i do svátostných obřadů (svěcení kněžstva, svátost smíření).

Zdá se tedy, a dokumenty magisteria tomu neodporují, že církev později doplnila původní obřad vzkládání rukou obřadem pomazání, které je biblickým znamením zasvěcení a posvěcení Božím Duchem. Již ve starém Izraeli bylo trojí velké poslání v lidu posvěcováno pomazáním: králové (1Sam 10, 1), kněží (Ex 28, 41) a někdy i proroci (1Král 19, 16). Pomazaný par excellence - Kristus - v sobě toto trojí poslání spojuje a dovršuje je.

V antickém světě byli zas mazáni olejem zápasníci, aby lépe vyklouzli nepříteli. Pomazaný se tak stává odolnější v boji se zlem, vždyť se má pomazanému stát štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.

Pomazání se provádí směsí balzámu a olivového oleje, které je na Zelený čtvrtek posvěceno biskupem. Posvěcení biskupem vyjadřuje jednotu s církví; je považováno již velmi brzy za podmínku platnosti svátosti, pouze v nebezpečí smrti lze použít olej katechumenů nebo nemocných, vždy však musí jít o olej posvěcený biskupem. Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást.

Podobný vývoj prodělala i forma. Od konce 12. století užívaná svátostná formule Znamenám Tě znamením kříže a upevňuji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého byla v obnovené liturgii nahrazena krátkou a výstižnou formou Přijmi pečeť daru Ducha svatého. Tím se latinská církev přiblížila církvi východní, neboť ta už nejméně od 5. století používá formu Sfragis doreás pneumatós hagiú - Pečeť daru Ducha svatého.

Od 1. ledna 1973 je tedy svátost biřmování udělována v latinské církvi vkládáním rukou, spojeném s mazáním křižmem a provázeném modlitbou Přijmi pečeť daru Ducha svatého. Ve východních církvích se po modlitbě epikleze uděluje pomazání křižmem na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukou a na nohou a pokaždé je doprovázeno formou Pečeť daru Ducha svatého.

Účinky svátosti biřmování
Jaké jsou účinky svátosti biřmování, jsme poznali především na apoštolech a dějinách prvotní církve. Svátost biřmování bývá označována za svátost křesťanské dospělosti a tomu také odpovídá věk, kdy se v latinské církvi svátost uděluje. Křest je v duchovním slova smyslu nové narození. Člověk se křtem stává Božím dítětem, je naroubován na Krista a naplněn milostí Ducha svatého. Biřmování na této skutečnosti křestního vyvolení nemůže nic změnit. Jen pokřtěný člověk je však dosud duchovním dítětem a chová se tedy jako dítě. A i když je dítě plnohodnotným člověkem i v běžném slova smyslu, přesto od něj řadu věcí nemůžeme očekávat. Je přirozené, že dítě se učí, přijímá od okolí a jen málo dává. Těžko budeme po dítěti chtít, aby rozhodovalo o zásadních věcech, aby zakládalo rodinu či vstupovalo do politiky. Na to si bude muset počkat až do své dospělosti.

Stejně je tomu i s pokřtěným. I on je jako dítě, které jen přijímá a připravuje se tak na dobu, kdy bude plně dospělé. A pečetí dospělosti v duchovní rovině je svátost biřmování. Apoštolové byli jistě už před Letnicemi naplněni milostí posvěcující, přece se však báli a až na jediného nebyli ani schopni doprovodit svého Mistra na jeho křížové cestě. Z týchž apoštolů se však rázem stávají po Letnicích jiní lidé: už se nebojí a jsou ochotni pro svého Mistra přinést oběť nejvyšší. Od dítěte nemůžeme očekávat, že za nás položí svůj život, od dospělého ano. Svátostí biřmování se člověk stává Kristovým vojínem, dospělým křesťanem, který s apoštolem vyznává: vím, komu jsem uvěřil.

Jako každá svátost, tak i biřmování rozmnožuje milost Boží posvěcující a přináší aktuální pomáhající milosti pro celý život. Zatímco ve křtu působil Duch svatý znovuzrození, ve svátosti biřmování se nadpřirozený život dovršuje. Biřmováním udělená posvěcující milost přispívá zvýšenou silou k vnitřní posile a k vnějšímu statečnému vyznání víry.

Nelze pominout též ekklesiologický rozměr svátosti biřmování. O historických letnicích se bourají přehrady babylónského rozdělení a v síle Ducha svatého se rodí nový Boží lid, kde si všichni navzájem rozumějí (srv. Sk 2, 8), ač pocházejí z nejrůznějších koutů světa. Duch svatý je principem společenství v jednotě v Trojici a stejně tak je principem jednoty v Kristově mystickém těle - v církvi.

Svátost biřmování vtiskuje též do duše příjemce nezrušitelné znamení, biřmovací charakter. Proto otcové zakazují opakování biřmování stejně jako opakování křtu. Podle sv. Tomáše biřmovací charakter připodobňuje biřmovaného ke Kristu, učiteli pravdy, králi spravedlnosti a veleknězi, odlišuje Kristovy bojovníky od prostých členů Kristova království, uschopňuje a opravňuje k aktivní, i když ještě omezené účasti na trojím Kristově úřadu a zavazuje k veřejnému vyznávání křesťanské víry. Biřmovací charakter je tedy základem všeobecného kněžství všech pokřtěných a zavazuje k laickému apoštolátu. Lze předpokládat, že biřmovací charakter je reálně rozdílný od charakteru křestního.

Udělovatel a příjemce svátosti

Biřmování může a má platně přijmout každý pokřtěný člověk. K přijetí svátosti se též vyžaduje užívání rozumu, vhodné poučení spojené s řádnou přípravou a schopnost obnovit křestní sliby, pokud nehrozí nebezpečí smrti.

Zásadní pastorační otázkou v latinské církvi však zůstává doporučený věk příjemce, ve kterém jsou požadavky církve splněny. Kodex k tomu poznamenává, že svátost se má přijímat ve věku, kdy člověk dosáhne vlastního rozhodování a starost o to svěřuje rodičům a duchovním pastýřům. Otázka věku je však problematická a většinou je třeba ji řešit u každého člověka individuálně. Většinou se uvádí věk rozlišování kolem sedmi let, jsou však pastoralisté, kteří tento věk posouvají do období skutečného dospívání člověka. Stále je však třeba mít na paměti, že biologická zralost nemusí nutně znamenat zralost duchovní a naopak. Sv. Tomáš k tomu připomíná: Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může člověk dosáhnout dokonalosti duchovního věku..

Z výše uvedeného vyplývá, že svátost biřmování je nutné přijmout ve stavu milosti (je to svátost duchovně "živých") a proto je vhodné před jejím přijetím slavit svátost smíření. Rovněž tak je vhodné najít duchovní pomoc kmotra nebo kmotry, jejichž úkolem je dbát o to, aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí.13 Kmotr má být pokud možno totožný s kmotrem křestním, aby vynikla těsná spojitost obou iniciačních svátostí.

Řádným udělovatelem svátosti biřmování je biskup.14 To byl v minulosti také jeden z důvodů časového oddělení slavení křtu a biřmování na Západě. Zvětšující se diecéze a narůstající počty křtů totiž nedovolovaly, aby byl biskup přítomen každé křestní slavnosti.

Praxe křesťanského východu je však jiná. Tam obyčejně kněz, který křtí, při jedné a téže slavnosti uděluje i svátost biřmování a eucharistii, a to většinou už nemluvňatům. Tato praxe podtrhuje jednotu všech tří iniciačních svátostí. I východní kněz však může biřmovat jen křižmem posvěceným patriarchou nebo biskupem, což naznačuje apoštolskou jednotu církve.

Avšak i latinská Církev dovoluje v některých případech biřmovat kněžím. Je to především při křtu dospělých nebo při přijímání již pokřtěného do plného společenství katolické církve, kdy současně s biřmováním přijímá nově pokřtěný poprvé i eucharistii.15 Vzhledem k praxi církve se teologové domnívají, že pravomoc biřmovat je součástí kněžské moci, je však vlivem božského či církevního ustanovení vázána a může se uplatnit pouze na základě papežského zmocnění, jak se tomu děje ve výše uvedených případech v latinské církvi a běžně v praxi východních církví.

I když biřmování není bezpodmínečně nutné ke spáse, církev přesto chce, aby žádné z jejích dětí, i těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy.16 V nebezpečí smrti proto právo povoluje biřmovat faráři, kaplanovi nebo kterémukoliv knězi.17

Dar rozlišování

Vojtěch Kodet OCarm

Výsadní postavení mezi charismaty1 zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm v jistém smyslu závislá, protože bez něj bychom dost dobře nevěděli, které dary jsou skutečně od Boha a které jsou jejich falzifikáty. Dary Ducha totiž dokáže dobře imitovat Boží nepřítel, ale i člověk ve snaze upoutat na sebe pozornost dokáže být docela schopný a vynalézavý. Potřebujeme tedy rozlišovat.

Duch svatý jako vůdce v duchovním životě
Evangelista Jan zaznamenal Ježíšův výrok, že "Duch svatý nás uvede do veškeré pravdy" (srv. Jan 16, 13). To se naplňuje v celém našem duchovním životě. Duchovní otcové rádi mluvili o tom, že tak jako je Ježíš cestou našeho života (on sám to o sobě to řekl, srv. Jan 14, 6), tak Duch svatý je ten, který nás po této cestě vede. Nikdo není schopen sám po ní jít. Potřebujeme vedení, a to z mnoha důvodů: jednak jsme poznamenáni hříchem, který nás často zaslepuje a mate, jednak je zde Boží nepřítel, který rafinovaně číhá na naší duchovní cestě, aby nás z ní odvedl. Duch svatý je tedy vůdcem našeho duchovního života a je také vůdcem v rozlišování.

Duch přichází na pomoc naší slabosti...
To nejdůležitější v našem životě je spása, to víme. Že svou spásu nejsme schopni uskutečnit vlastní silou, že nejsme schopni sami ze svého poznání nezbloudit, že potřebujeme milost, to také víme. Ale jak máme ve zvyku, ty samozřejmé a nejdůležitější věci podceňujeme. To ovšem nedělá Boží nepřítel, poněvadž ten dobře ví, co je pro nás nejdůležitější. A tak někdy věnuje naší duchovní cestě daleko více pozornosti než my sami. Proto je tak důležité, abychom o tomto rozlišování, o tomto vedení Duchem Božím nejen hovořili, ale abychom se učili pod konkrétním Božím vedením žít. První podmínkou je tedy poznat a přijmout tu skutečnost, že si na duchovní život nestačím sám se svými přirozenými schopnostmi. Druhá věc je poznat, že mám spousty slabostí, které mi překážejí, hříchů, které mě odvádějí z cesty a rozbíjejí moje nitro. Že mám dispozice, které častokrát nejsou v souladu s Božím záměrem. Že mnou zmítá spousta vnitřních hnutí, která mi zatemňují pravdu - člověk se špatnou náladou reaguje jinak než člověk, který je ve vnitřní pohodě. To nemusí mít nic společného s konkrétním hříchem, jde o vnitřní postoj, který je nesmírně důležitý pro poznání, co je v mém životě správné, a co ne. Musím tedy přijmout jako fakt svoji ohraničenost a potřebu Boží milosti a vedení v duchovním životě. Pak o to také budu stát. Člověk nejenže nemůže najít cestu spásy, ale už vůbec nemůže najít tu konkrétní cestu, kterou pro něj Bůh připravil, čili své osobní povolání. Bůh chce člověka vést jeho jedinečnou cestou a dává mu milost pro to, co od něho očekává.

Dokonce bychom mohli s určitým zjednodušením říct, že Bůh svoji milost nedává člověku na cestu, ke které ho nezve. Jestliže se Božímu nepříteli podaří člověka odvést z jeho vlastní správné cesty, pak člověk zůstane sám pouze se svými přirozenými schopnostmi. Začne být velice nespokojený, nešťastný a může se stát, že ho to v důsledku odvede od Boha. Proto je tak důležité, abychom se skutečně nechali vést. Ale opět jen díky daru rozlišování poznám, jestli mě opravdu vede Bůh. Ne každý nápad, který mám, je od Boha. Je spousta lidských nápadů a lidských hnutí, a pak je zde také Boží nepřítel, který se nás snaží zavést, jak už jsme říkali.

Otevřme svá srdce
K tomu je nutná poslušnost: nechtít dělat to, co poznám jako nesprávné a dávat si velký pozor na skutky svévole, na to, co si prostě jen tak vymyslím a prosadím ve svém životě, častokrát proti vůli druhých lidí a někdy i proti Pánu Bohu. S tím souvisí také umění určité vnitřní svobody. Bůh nás vede, aby naše svoboda vůči stvořeným věcem, vůči všemu pomíjivému byla stále větší. Člověk se učí dávat k této svobodě souhlas a žít v ní. Pokud je si člověk vědom, že potřebuje něco, co není v jeho silách, vede ho to k prosbě, konkrétně ke každodenní modlitbě k Duchu svatému, aby mu potřebnou milost dával. Boží vedení se děje především nebo převážně v modlitbě. Proto je tak důležité rozhodnutí vést život modlitby. To neznamená jenom, že se ráno a večer pomodlím, protože to pan farář tak říká. Žít životem modlitby znamená počítat s tím, že je zde Bůh, který do mého života mluví, znamená učit se vnitřní bdělosti. To se učíme hlavně ve chvílích, kdy máme na modlitbu opravdu čas: učíme se modlit srdcem, vnímáme Boha ve svém nitru. Neméně důležité je nechat se vést Božím slovem. Duch svatý, hlavní autor Písma, si počíná častokrát velmi prostě: připomíná člověku v konkrétních situacích slova Písma, anebo naopak, při čtení Písma člověk jasně poznává, že toto slovo teď je pro něho. Proto je tak důležité naučit se tomuto rozjímavému čtení Písma a zařazovat ho co nejčastěji do svého života. Pravidelná vnitřní modlitba a čtení Písma je nejlepší ochranou proti Božímu nepříteli.

Úrovně rozlišování
Rozlišování se děje v několika rovinách. Tou nejzákladnější je rovina přirozená. Mnohým lidem je dána schopnost zdravého lidského úsudku, v češtině tomu říkáme zdravý selský rozum. Takový člověk neztratí hlavu, dokáže přemýšlet a spočítá si, co kam vede, učí se ze zkušenosti druhých lidí, dovede si leccos dát dohromady a vyvodit z toho důsledky. Taková zdravá soudnost častokrát bývá předpokladem přijetí charismatu rozlišování duchů, o kterém hovoří apoštol Pavel v listě Korinťanům. Tento dar stojí jakoby na druhé rovině, která zcela přesahuje lidskou schopnost rozlišení a vztahuje se právě na to, co lidsky rozlišit nejde - dává obdarovanému poznat, jakým duchem se co nese - je-li to od Boha, nebo z člověka, nebo od Božího nepřítele. Třetí rovina rozlišování je na úrovni ctností - je to životní umění rozlišovat. To se postupně získává věrností v duchovním životě. Když člověk poctivě žije s Bohem léta, poctivě se modlí, čte slovo Boží, studuje, žije v církvi, žije v milosti, Bůh v něm vytváří tuto vnitřní schopnost Božího úsudku, jakéhosi správného Božího pohledu na život. Tato schopnost rozlišování byla v církvi velice častá u tzv. duchovních otců, ať už to byli staří mniši nebo otcové pouště. Svatý Ignác rozpracoval toto umění rozlišovat do konkrétních pravidel a učinil z toho celou nauku. Jak vidíme, toto umění se dá z velké části naučit, ale ještě z větší části je darem Boží milosti právě díky věrnosti člověka ve vnitřním životě. A pak je zde ještě jedna rovina rozlišování, která je pro nás nesmírně důležitá, a to je rozlišování v církvi. Církvi je dáno jako celku a uskutečňuje se uprostřed církve skrze plnost svátosti kněžství. To znamená, že biskupové ve své kolegialitě, společně s papežem, mají jasnou schopnost rozlišit, co je Boží. A to je to nejobjektivnější rozlišení, kterému se nakonec všechna ostatní rozlišování podřizují, je pevným opěrným bodem, základní orientací pro poznání, jak Bůh vede mě jako jednotlivce - i když samozřejmě v praxi neběháme se vším za biskupem nebo za Svatým otcem.

Oblast působnosti daru rozlišování
Dar rozlišování se netýká v první řadě odlišení dobra a zla (i když dnes vidíme, že lidé nedovedou už rozlišit ani to; jsou tak zmateni, že považují hřích za ctnost a ctnost za slabost). Uplatňuje se především v oblasti, která přesahuje schopnost lidského rozumu, a tam je velice důležité, ba můžeme říci nepostradatelné - jde o rozlišení mezi několika dobry, aby člověk poznal, které se ho týká a které ne. I dobro může být v mém životě nakonec zlem, pokud ho Bůh po mně nechce. Nemohu vykonat všechno dobro, které je možno vykonat; musím vykonat jenom to dobro, které vykonat mám a mohu. Jak ještě uvidíme, Boží nepřítel rád přehání a vede člověka k věcem, které od něho Bůh nechce, čímž si člověk nesmírně komplikuje život. Někdy to má podobu pokušení, abychom zanechali toho dobrého, co konáme, a upřednostnili něco lepšího, co od nás Bůh nechce. Moudré lidové rčení říká, že "lepší" je nepřítel dobrého. Je třeba si dát veliký pozor na to, abychom pro přílišnou snahu po dokonalosti a horlivosti neutíkali z místa, kde nás chce mít Bůh, a nenechali se odvést od našeho povolání a poslání, které nám Bůh dal a ke kterému jsme přijali milost.

Umění rozeznat Boží vedení
Duchovní umění rozlišovat klade veliký nárok na to, aby člověk zkoumal své nitro a rozuměl tomu, co se v něm děje. To se učíme reflexí, čili každodenním zamýšlením se nad svým životem s Bohem - jak jsem ho vnímal, jak jsem na lásku Boží odpovídal, jak jsem byl věrný Božím vnuknutím. Člověk snadněji pochopí, proč v některých situacích jednal tak, a ne jinak. Např. dojde k tomu, že se setkám s člověkem, kterého mám relativně rád, nic proti sobě nemáme a najednou se pohádáme. Večer si promítám celou tu situaci a přemýšlím, proč jsme se pohádali? A zjistím, že příčinou toho bylo, že dvě hodiny před tím se mně něco nepodařilo, nedokázal jsem se s tím smířit, měl jsem v sobě napětí a situace, která nastala, byla jenom příležitostí, jak se to napětí ze mě dostalo ven. Tedy rozliším, že hádka byla zapříčiněna něčím, co jsem měl v sobě, ne oním člověkem ani věcí samou, a příště si na to mohu dát větší pozor. Důležité je si ujasnit, kterým směrem v životě jdeme. Protože jde-li člověk opravdu k Bohu, tak se Boží vedení projevuje trochu jinak, než když jde od Boha pryč. Když jde člověk k Bohu a Duch svatý mu něco vnukne, v jeho srdci to způsobí vnitřní pokoj a radost. Když jde člověk od Boha, přitahuje ho nějaká věc ve světě, žádostivost, a Duch svatý mu dá vnuknutí, tak mu nezpůsobí pokoj, ale nepokoj. Duch svatý v nás nepůsobí přímo. Rozehrává struny naší lidské přirozenosti - čili naši citovost, fantazii, pocity, chtění a myšlení. Ale pozor, stejně působí i duch zla. Tedy když člověk něco řekne, myslí, prožívá, vždycky je to jeho, ale může to být ovlivněno nebo inspirováno Duchem svatým, anebo tím Zlým. Dar rozlišování je právě duchovní schopnost k rozeznání toho, co přichází od Ducha svatého, a co ne. Nejčastěji je člověk plný sám sebe a své člověčiny, a projektuje ji na jednu nebo na druhou stranu. Když se člověk rozhodne opravdu intenzivně žít s Bohem, modlit se, dělat to, co chce Bůh, je potřeba, aby nezapomněl, že se stane předmětem zvláštní pozornosti Božího nepřítele. A jak se lidově říká, když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene. Vede člověka k přehánění; když se mu nepodaří člověka odvést od nějaké dobré věci, tak ho vede k tomu, aby ztratil míru, aby přepínal svoje síly, aby dělal navíc, aby přeháněl. K tomu svatá Terezie napsala: Touha po nemožném nás odvádí od možného. Člověk najednou začne mít příliš veliké touhy, začne myslet příliš vysoko o sobě a o všech, a ztratí smysl pro realitu, pro to, co měl v této chvíli udělat. Pak ještě jeden důležitý moment. Boží cesta je vždycky dobrá nejen na začátku, ale i uprostřed a hlavně na konci. Boží nepřítel většinou nabízí cestu dobrou na pouze začátku. Na nás je, abychom nikdy k dobru nepoužívali zlých prostředků a abychom se dívali, kam která cesta vede, protože zlo se pozná nejvíce podle závěru. Písmo svaté rozlišuje mezi Duchem svatým a duchem světa, kterého nazývá také duchem lži, duchem klamu a zmatku. To naše slovo diabolos, ďábel, je z řeckého slova másti, rozhazovati. Ďábel je ten, který mate Boží cesty a libuje si v temnotě, ve zmatku, v šeru, v nejistotě, v klamu, v polopravdách. Zatímco Duch svatý je duchem, který si libuje v jasném světle. Je duchem lásky, vnitřní radosti, důvěry a pokoje. Pro zachování si tohoto vnitřního smyslu je velice důležité, abychom měli vždycky někoho, s kým se můžeme na duchovní cestě poradit, a dokázali otevřít svoje srdce duchovnímu vedení. Abychom neměli věci, o kterých s nikým nechceme mluvit. V těchto tajnostech si vždycky libuje Boží nepřítel, protože jednotlivce odvést od cesty Boží to není pro něho žádná práce. Je daleko chytřejší, než jsme my sami. To, co nám pomáhá, je, když žijeme ve společenství lásky mezi sebou navzájem a prosíme Boha o světlo.

Žijeme dnes v náročné době, většina lidí je ve velkém životním zmatku a celá společnost je pod vlivem nových i starých pohanských filosofií, cizích náboženských systémů, okultních praktik, které se dnes pořádají zcela veřejně a okázale. Dnes když si někdo nechá číst z ruky, není považován za nějakého blázínka, který někomu naletěl, ale za člověka, který zodpovědně hledá svoji budoucnost. Čtení horoskopů je považováno za neškodnou součást nedělního odpoledne, jako zákusek ke kávě. Vůbec nikoho nenapadne, že se tím dostává do vlivu temných sil, které ho odvádějí od Boha. Dalším nebezpečím je léčitelství, alternativní medicína. Když k tomu připočteme ještě celou tu škálu pokušení, kterou nabízí dnešní svět, pochopíme, že máloco je tak důležité v duchovním životě, jako dar rozlišování, který nám pomůže stát pevně nohama na zemi, patřit Kristu, a nechat se skutečně vést Duchem svatým.

promluvy P. Vojtěcha Kodeta OCarm. z r. 1998 o Duchu svatém vydalo na 4 kazetách Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří, 1998, s titulem Přijď, Duchu svatý

Dar jazyků

Charisma "mluvení jazyky" je jedním z nejproblematičtějších darů Ducha svatého. Někteří jeho existenci a potřebnost v dnešní církvi popírají a veškeré jeho projevy považují za davovou psychózu, jiní ho naopak považují za jedinou autentickou modlitbu a zakládají na něm celou stavbu duchovního vývoje. Pravda bude jako vždy někde uprostřed - dar jazyků je charisma, které Bůh svobodně uděluje, komu chce. Není známkou duševní nemoci, ale ani neomylnou a nezbytnou známkou svatosti.

Různé projevy daru jazyků
Představte si nejprve tři zcela odlišné události, ve kterých se účastní dar jazyků:

Událost první: kdosi se během zahraniční cesty účastní mše svaté v jazyku, kterému ani trochu nerozuměl. Kázání, kterému samozřejmě také nerozuměl, ho tak zasáhlo, že se rozhodl zříci se svých hříchů a vydat se na cestu víry.

V historii církve jsou zaznamenány případy, kdy se něco podobného stalo "hromadně". Tak sv. Jan Kapistrán v 15. stol. procestoval celou Evropu a vyzýval k pokání latinsky, tedy řečí, které většina posluchačů nerozuměla. Jeho kázání měla přesto nepopsatelný ohlas a vedla k velkým duchovním skutkům. Sv. Ludvík Bertrand v 17. století, který byl obhájcem Indiánů, neznal jejich jazyk, a přesto jeho kázání ve španělštině způsobila mezi Indiány mnohá skutečná obrácení.

Událost druhá: Zhlédl jsem kdysi dokument o komunitě Blahoslavenství, kterou založil známý konvertita ke katolictví bratr Efraim. Zaujalo mě to, jak v této komunitě začíná společná modlitba: Kdosi začal vydávat zvuky připomínající mumlání nemluvněte, pak se přidali jiní, až to zachvátilo celé společenství. Kupodivu to vůbec neznělo jako kakofonie, naopak to bylo pro sluch velmi příjemné. Nepochyboval jsem, že toto společenství prodchl duch dětské, nemluvněcí důvěry v Boha. Byl bych pobouřen, kdyby se někdo pokoušel provozovat takový druh modlitební techniky rozumovým způsobem - modlitba nemůže být předmětem nějakých experimentů. Ale když jsem viděl tuto scénu, nějak jsem cítil, že se ve společenství děje cosi velmi dobrého, že je ovládá Duch svatý.

Událost třetí, velmi častá: Duch svatý nás obdarovává řečí lásky. Lidem, kteří jsou obdařeni tímto darem, rozumí i ti, od kterých je dělí nemožnost dorozumět se obvykým způsobem - za pomoci slov. Tito lidé přispívají všeobecně k růstu vzájemného porozumění mezi lidmi.

Dar jazyků v Novém zákoně a dnes
Duch svatý jistě nachází ještě mnoho jiných způsobů, jak udělit dar jazyků. Sám Nový zákon se zmiňuje o dvou úplně odlišných projevech tohoto daru. Jednak v den seslání Ducha svatého tento tajemný dar umožnil, aby Evangeliu rozuměli lidé mluvící různými jazyky. "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že každý z nás slyší svoji mateřštinu?" (Sk 2, 7)

Svatý Augustin byl nadšen z toho, že církev od prvního dne své existence byla katolická, čili všeobecná, neboť mluvila různými jazyky. V daru jazyků, který dostali apoštolové v den letnic, viděl Augustin prorockou předpověď rozšíření evangelia do celého světa a do všech národů. Dnes už je církev katolická nejen v příslibu, ale ve skutečnosti. "Copak dnes už není udělován Duch svatý?" - ptá se Augustin v souvislosti se sesláním daru jazyků na apoštoly. "K čemu? Vždyť předpověď už je dnes vyplněna... Tehdy malá církev, která se vešla do jednoho domu, mluvila jazyky mnohých národů. Dnes velká církev na Východě i na Západě rovněž mluví jazyky různých národů."

O zcela jiném projevu daru jazyků píše apoštol Pavel (1 Kor 14). Byl to dar modlitby nesrozumitelné i pro samotného modlícího se, nesrozumitelné proto, že nepochází z člověka, ale od Ducha svatého. Tento druh modlitby měl na mysli Pavel zřejmě i ve svém listě Římanům (8, 26): "Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Této řeči Ducha nerozumí ani ten, kdo jí mluví, není určena lidem, ale Bohu. Slouží především k užitku toho, kdo promlouvá, a jen s výkladem může posloužit také společenství. Dar porozumění a výkladu není s darem jazyků automaticky spojen, přičemž výkladem se nerozumí překlad - kdyby šlo o nějakou srozumitelnou řeč, nemusela by být schopnost překladu vázána na duchovní dar. Výklad tedy znamená porozumění obsahu, nikoliv řeči samotné.

Dar jazyků je v církvi přítomen stále, jak o tom svědčí komunita Blahoslavenství a mnohé jiné. [Ti, kdo s ním mají zkušenosti, říkají, že jde opravdu o vnější dar, který člověk nemůže nijak ovlivňovat - svou vůlí může ovlivnit pouze začátek a konec. Má význam především v duchovním životě jednotlivce: umožňuje daleko snáze se soustředit na modlitbu; umožňuje modlit se i v situacích, kdy člověk sám není mocen ani odříkat Otče náš. Pro výklad zřejmě platí, že to není dar trvalý, ale propůjčený v dané situaci. Zkušenost potvrzuje, že jde skutečně o dar porozumění smyslu, nikoliv porozumění slovům.]

Jak ale rozeznat autentický dar Ducha od emocionálního vzrušení, jaké v sobě může člověk - obyčejně v dobré víře - sám vyvolat? Na tuto otázku, i když ne takto výrazně zformulovanou, odpovídá apoštol Pavel: základní kriterium je prosté - Duch svatý nemůže odporovat sám sobě, on dává církvi život a opatruje ji a proto nemohou jeho dary vnášet do církve ducha neposlušnosti a neshody (1 Kor 38-40). Pavel kritizuje chybnou praxi při užívání tohoto daru - Korintští považovali zřejmě mluvení v jazycích za rovnocenné kázání. Pavel říká, že bez výkladu takové promlouvání vnáší do liturgického shromáždění pouze nepokoj a nepořádek.

Řešení obtížné situace, která nastala v Korintě, je jen jednou konkrétní podobou problému, jak rozpoznat působení Ducha svatého. Obecné kriterium formuloval apoštol Pavel v jiném svém dopisu: ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání...(Gal 5, 22) Avšak Pavel upozorňuje, že jakkoliv je dar jazyků vzácným darem, který Bůh neuděluje každému, existuje dar mnohem důležitější a cennější, kterým Bůh chce obdarovat skutečně všechny: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl bych lásku, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon." (1 Kor 13, 1)

Jacek Salij, Dar jazyků, W drodze 10/97, přeložila Eva Fuchsová
doplněno (poznámky pod čarou a část v textu v hranatých závorkách) o informace z článku: Pavel Brož, Mluvení jazyky a Bible, internetový časopis Getsemany (www.clavis.cz/Getsemany)

Koho hledáte? Já jsem to! (srv. Jan 18, 5)

Rozhovor Božího Ducha s duší bloudící v labyrintu lidských vztahů

Eva Fuchsová

DUCH: Zastav se na chvíli, prosím! Proč mi unikáš? Když tě doženu, vytrhneš se mi a běžíš dál. Zastoupím-li ti cestu, hledíš skrze mne někam do dáli...

DUŠE: Mýlíš se! Já se tě snažím zachytit, ne ty mě! Běžím pořád za tebou, ale ztrácíš se mi v davu lidí, kteří mě neustále obklopují, ve zmatku a hluku, v množství povinností. Ty víš, Pane, že po ničen jiném tak netoužím jako po tichém koutu bez lidí, kde bych s tebou mohla být častěji sama. Ale nic mi v životě tak neschází, jako soukromí.

DUCH: Stále nechápeš? Představ si milence, kteří spolu v soukromí tráví tiché večery, plné porozumění a laskavostí. On by s ní chtěl být pořád - touží ji doprovázet v její službě a starostech, vzít na sebe část jejího údělu. Ona ale ve dne, kdy je potřeba pracovat, sloužit bližním, obstarávat životní potřeby, nechce o milém ani slyšet: "Ne, můj milý, naše láska nemůže být znesvěcena všedním životem a indiskrétními zraky lidí. Přijď až večer, abychom spolu mohli být sami." Tváře všech lidí jí připadají šedivé ve srovnání s úsměvem milovaného, hledí skrze ně k vytouženému večeru.

Je tohle skutečná, zdravá láska? Sama vidíš, že je to spíš droga, která na okamžik vytrhne člověka z reality, aby ho mohla s tím větší surovostí vrhnout zpět. Zdravá láska bere milého s sebou do všech zákrutů života. Nechce bez něj být ani na okamžik, ze všednosti dělá jeho přítomnost slavnost.

Takovou lásku bych si přál, abys ke mně měla. I já toužím, aby sis našla čas, kdy spolu budeme sami - to jsou chvíle, ze kterých tvoje láska čerpá sílu. Ale sílu k čemu? Sílu k životu, ke službě, k oběti, k poslušnosti. To nejsou davy lidí, kteří ti překážejí a zdržují tě na cestě za mnou. Jsem to já sám, který se ti staví stále do cesty. Já - slabý, hladový, bezmocný, který potřebuje tvou službu, já - silný, autoritativní, moudrý, který potřebuje tvou pokoru a poslušnost. Poznáváš mě?

DUŠE: Ano, chápu, že mluvíš o mých bližních. Vždyť já je miluji, nehledím skrze ně, jak říkáš. Starám se o děti, manžela ctím a miluji, starám se o nemocné, poslouchám nadřízené, všechny miluji křesťanskou láskou - dokonce i toho nesnesitelného souseda Hroudu.

DUCH: Začněme u toho souseda; postupně možná přijdeš na to, že i ostatní tvé vztahy mají velké rezervy, pokud je chceš nazývat křesťanskými. Tak tedy Hrouda a tvá duchovní láska k nepřátelům. Uvědom si, jak ve skutečnosti funguje: Hrouda je starý protivný dědek, který křičí na tvé děti, otírá si nohy o tvou rohožku, nezamyká hlavní vchod a má psa, který na tebe vztekle štěká. Ty mu ale ve své "duchovní lásce" velkoryse odpouštíš, neboť nechceš být stejná jako on. Okázale ho zdravíš a usmíváš se na něj. Chodíš za ním zamykat, aniž bys mu cokoliv vyčítala (stejně je to marné). Všechnu tu ubohost, kterou na něm vidíš, jsi zabalila do neprodyšného sáčku křesťanské lásky k nepřátelům, a máš vystaráno. Když chceš někomu říct, koho že to vlastně takto miluješ, začneš rozbalovat zahnívající pytlík a popisovat jeho obsah. Ale nikdy neopomeneš dodat - neboj, mám to dobře zabalené. Je tohle skutečně láska? Přirozená ne, to netvrdíš ani ty, ale nadpřirozená už vůbec ne! Ty dvě lásky se od sebe nemají příliš lišit podobou, ale motivem. Víno přirozené lásky ti dala sama přirozenost, nadpřirozené dal Bůh. Ale to neznamená, že první bude sladké, kdežto druhé trpké s vinětou, která popisuje jeho sladkost.

DUŠE: No dobrá, ale jak se člověk může přinutit opravdově milovat někoho, kdo je mu ve skutečnosti protivný?

DUCH: Přinucení tu opravdu nepomůže. Víš, že všechno nadpřirozené je Božím darem, tak i nadpřirozená láska. Ale řeknu ti, jak se můžeš na přijetí tohoto daru připravit. Jednak vůlí spojenou s modlitbou: "Pane, skutečně ho chci milovat." Jednak rozumem: opravdová láska může totiž přijít jen tam, kde je něco milováníhodného. Musíš se tedy snažit objevit to, pro co bys mohla svého nepřítele milovat. Většinou stačí podívat se na něj pravdivě - bez toho filtru, kterým všechno posuzuješ podle toho, jak se to tobě hodí či nikoliv. Někdy tento pohled nestačí, když je v tvém "nepříteli" opravdové zlo, bez ohledu na to, jestli tobě překáží nebo ne. Na takového člověka je třeba se podívat pod zorným úhlem Božím, pokusit se nahlédnout jakoby dovnitř, pod povrch jeho temnoty. Obvykle se tam skrývá zraněné, zakomplexované, smutné já, o kterém už možná neví ani jeho vlastník. Kdo by se nad ním neustrnul? Ale i když se ti tohle podaří, ještě to nepovažuj za lásku - to je vítězství rozumu osvíceného vírou. Nadpřirozená láska je vždycky dar. Ve chvíli, kdy ho dostaneš, nejen víš, ale také zakoušíš, že tento člověk si zaslouží tvou lásku.

DUŠE: A to opravdu každý, kdo má nadpřirozenou lásku, musel projít touto klopotnou rozumovou cestou?

DUCH: Samozřejmě že ne. Bůh rozdává své dary nezávisle na lidských schopnostech, tedy i na schopnosti rozumovat. Ale ne nezávisle na touze lidského srdce. Touha po Božím daru se u lidí, kteří jsou toho schopni, projevuje také přípravou rozumu.

DUŠE: Dobrá, snad jsem pochopila, v čem spočívá duchovní láska k nepřátelům. Stručně bych to vyjádřila tak, že prostě z Boží milosti přestanou být mými nepřáteli. Ale vrtá mi hlavou, co jsi říkal na začátku: že i má láska k přátelům má své rezervy. Co jsi tím myslel? Vždyť tady mi přece úplně stačí přirozená náklonnost, k milování přátel snad nepotřebuji žádný dar shůry!

DUCH: Než ti odpovím, připomeň si, co způsobilo, že se z tvých nepřátel stali v určitém smyslu přátelé; pomůže ti to odhalit princip každého pravého přátelství: musela sis uvědomit a zakusit, že ti lidé nejsou méněcenní, musela jsi jimi přestat pohrdat. Objevila jsi určitou rovnost mezi vámi, povýšila jsi je ze smetiště lidskosti mezi normální lidi. Nuže, jestliže přátelství je ideálním vztahem, pak rovnost je jejím principem. Otec vás všechny miluje, vždyť z lásky každého stvořil. Kristus vás všechny společně pozvedl ze smetiště lidskosti a nejen že vám vrátil plné lidství, ale pozvedl ho k účasti na svém božství. Otec vás přitahuje k sobě společně, jako jedno Tělo. Nikdo z vás na tom nemá takovou zásluhu, aby byl něco víc než ostatní. Ale už předem slyším tvoje námitky...

DUŠE: Samozřejmě se neodvažuji vznášet námitky proti tak vysokým pravdám víry. Nepopírám, že v obecném duchovním smyslu jsme si všichni rovni. Ale přeci jenom, nemluvme teď o tajemném Těle Kristově a o duchovních vztazích, které v něm panují, ale o konkrétních vztazích a lidech, kteří mě dennodenně obklopují. A tam mám skutečně námitky. Copak je rovnost mezi rodičem a dítětem? Mezi učitelem a žákem, mezi podřízeným a nadřízeným? Mezi slabým umírajícím stařečkem a jeho ošetřovatelkou? Mezi biskupem a prostým věřícím? Mezi Bohem a člověkem? To všechno jsou vztahy velmi nerovné - na jedné straně autorita, moc, síla, moudrost, svatost, na druhé poslušnost, slabost, hřích...

DUCH: Především - jestliže je něco pravda v duchovním smyslu, znamená to snad, že to nemá žádný význam v konkrétním životě? Ten vztah mezi duchovní pravdou a jejím konkrétním uskutečňováním musíš najít. Hledejme tedy spolu. Své námitky jsi uzavřela vztahem úplně nejnerovnějším: Bůh a člověk. A přesto, vzpomínáš si? "Už vás nenazývám učedníky, protože učedník neví, co dělá jeho Pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od Otce." (Jan 15, 15) Tak vidíš, sám Syn ve své nekonečné svatosti si vybírá člověka za přítele: odhaluje mu své nitro, povyšuje ho v určitém smyslu na svou úroveň. Nic neskrývá, vše zjevuje - jenom omezenost lidských možností brání člověku, aby všechnu tu nabízenou důvěrnost přijal a zažil. Ale v přátelství se musí růst - řekněme vrůstat do jednoty s přítelem, milovat ho až ke "sjednocení". To znáš z četby mystiků; nerozumí se tím samozřejmě sjednocení bytostí, ale srdcí.

DUŠE: Když lze překonat přátelstvím takovou vzdálenost, jaká je mezi Bohem a člověkem, tak už věřím, že to jde i mezi lidmi, kde se počítá na mnohem menší vzdálenosti. Ale stejně mi není jasné, jak to v praxi provést.

DUCH: Podívej, jak podobný je třeba vztah matky a dítěte vztahu Boha a člověka. Je jasné, že každý z nich má jiné dary, jiné možnosti, jinou roli. Dokud ale ve svém dítěti nezahlédneš obrovské bohatství, které ho staví naroveň tobě, v mnohých ohledech i výš, bohatství, které je schopno dávat ono tobě, pak nebudeš schopna dobře uplatňovat ani svou autoritu. Budeš mu dávat najevo svou převahu. Ta se může navenek projevit buď tvrdostí: "Jsi malý a hloupý, ničemu nerozumíš, a proto ti to nařizuji," nebo naopak přílišnou měkkostí: "Chudinko, jak jsi bezmocný, udělám pro tebe vše, protože bez mé neustálé péče bys zahynul." Podobné je to i se vztahem ke starým bezmocným lidem. Jsou bezmocní fyzicky, mnohdy i duševně. Dala sis ale někdy práci objevit jejich vnitřní bohatství? O kolik větší služba je poskytnout starému člověku přátelství, než sloužit třeba velmi obětavě "starému bezmocnému chudákovi". Vidět rovnost tam, kde na první - přirozený - pohled panuje velká nerovnost, to jde často jen s pomocí nadpřirozeného daru lásky, tak jako u vztahu k nepřátelům.

DUŠE: Chápu, že je možné pracovat na přátelství i ve vztahu, kde jsem já zdánlivě výš. Ale co tam, kde jsem ta slabá já? Jak mám přesvědčit druhou stranu o naší vzájemné rovnosti?

DUCH: Nejspíš tak, že o ní budeš sama přesvědčena. Každý člověk má své světlé i stinné stránky, a světlé stránky těch druhých ti nemají sloužit k nekritické adoraci jejich nositelů, ale k vlastnímu povzbuzení, k práci na sobě. Ve vztahu, kde se jednoznačně postavíš do role té slabší, hloupější, hříšnější, nemáš možnost zaujímat pravdivá stanoviska. Pravdu má vždy v rukou ten silnější. To je pak na úkor nejen pravdy samotné a tebe, ale i toho zdánlivě silnějšího, který nemá tak možnost sebereflexe a růstu ve vašem vztahu. Skutečná pravda je taková: jste si opravdu rovni. Nezrazuji tě od úcty k vynikajícím osobnostem, zrazuji tě od neúcty k sobě - protože Bůh tě miluje a vyznamenává tě božskou důstojností.

DUŠE: Když tě tak poslouchám, zdá se mi, že je opravdu vzácné skutečně milovat, zažívat rovnost s druhým člověkem. Od jedněch mě odděluje pocit nadřazenosti, od jiných zase pocit podřazenosti. Je velké štěstí, že mám pár přátel, kde pociťuji skutečně rovnost. Máme stejné zájmy, názory, stejný humor, prostě si s nimi rozumím a nikdo není výš nebo níž..

DUCH: Máš pravdu, přirozená podobnost věku, zájmů, povahy může být výborným předpokladem skutečného rovného přátelství. Takové přátele si většinou vybíráš a oni si vybírají tebe. Tvoříte spolu společenství, ve kterém se vám "dobře dýchá", ve kterém panuje příznivé klima pro růst lásky. Ale takové vazby jsou velmi citlivé na proměny. Stačí, aby někdo změnil názory, styl života nebo jen bydliště, a s přátelstvím je konec. Ale člověk touží po stálosti, nejen po prchavých příjemných okamžicích - už jsi sama jednou zakusila, jaké to je, když "věrná" přítelkyně, které jsi otevřela srdce, o tobě za rok nevěděla. Aby přátelství mohlo trvat a prohlubovat se, musí být založeno na něčem podstatnějším, co se tak snadno nemění.

DUŠE: Máš na mysli zase to vědomí duchovní příbuznosti, o kterém jsi už mluvil a ke kterému je potřeba milost? Chceš snad říct, že mezi lidmi nemůže existovat bez milosti opravdové přátelství?

DUCH: To nechci říct. Člověk je obrazem Božím, obrazem Nejsvětější Trojice, už ve své lidské přirozenosti. Takže schopnost a zároveň potřeba žít ve vztazích, prohlubovat je a posilovat, to je lidská vlastnost. Je to vlastně potřeba objevovat v druhém jeho skutečné já a sjednotit se s ním, tak jako Otec a Syn a Duch jsou jedno. Ale tak jako člověk není schopen bez milosti být ani plným člověkem, tak není často schopen pevného hlubokého vztahu. Milost tomu pomáhá, očišťuje lidské vztahy od hříchu a jeho následků, posunuje je na božskou úroveň, sjednocuje člověka s člověkem v Bohu. Mohli bychom dokonce říct, že přiblížit se svou jednotou obrazu Božímu, to je cíl každého přátelství, ať už o tom přátelé přemýšlejí, nebo ne.

DUŠE: Ale většina lidí, se kterými musím žít, pracovat, sdružovat se, je mi úplně lhostejných.

DUCH: To je tím, že lidské srdce není tak široké jako Srdce božské. Ale nenazývej to lhostejností, spíše jen nedostatkem sympatií - té přirozené základny, na které se vztahy snadno budují: podobnost věku, povahy, zájmů atd... To, že je někdo úplně jiný než ty a nevíš, o čem nebo jak si s ním povídat, ještě neznamená lhostejnost. Je ti snad lhostejné, jestli je dobrý a šťastný a jestli přijde do nebe?

DUŠE: To ne, ale neodpovídáš mi na otázku, jak s takovými lidmi žít.

DUCH: Především si musíš ujasnit, jestli s nimi opravdu musíš žít. Pokud si můžeš vybrat, vyber si. Ale pokud tě k nim váže společný cíl, prostředí, povinnost, služba, závazek, nebo dokonce veřejný slib, pak si samozřejmě vybírat nesmíš. Na takových vztazích je nutno pracovat, ať už to pouto, které tě s nimi spojuje, je řádu přirozeného (zaměstnání, bydliště...), nebo nadpřirozeného (farnost, společenství uvnitř církve). Jestliže je to společenství svou povahou nadpřirozené, musíš se dívat především na jeho nadpřirozené kvality a cíle a nenechat se zmást tím, když přirozenost za nimi pokulhává. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se nadpřirozená blízkost a jednota spojila i s normálním lidskou sympatií, aby tě to s těmi lidmi "bavilo". Ale pokud to tak není, není to důvod, abys odcházela. Tak je to i naopak - přirozené vztahy (např. pracovní) stojí zase na přirozených cílech. Pokud se k tomu přidá ještě blízkost duchovní, je to ideální. Ale to, že se ti nedaří kolegu v práci obrátit na víru, rozhodně neznamená, že dáš výpověď. To, že jsou tyto vztahy jakoby "vynucené" zvenčí, ještě neznamená, že jsou méně důležité než ty, které si volíš sama. Naopak! Jsou to vztahy, které pro tebe považuje za nutné Bůh, proto tě do nich vtahuje. Jsou prubířským kamenem toho, zda jsi pochopila, co je to skutečné přátelství, kde má svůj zdroj. Takové vztahy můžeš přežít, dokonce i budovat bez milosti. Ale pokud k jejich budování pozveš Boha, překročí svým významem tebe, ostatní lidi, ba celou pozemskost: stane se z nich "svátost" - viditelné znamení neviditelné Boží milosti, nástroj jednoty vykoupeného lidstva. Pak už mi nebudeš utíkat, už nebudeš hledět skrze mne do vysněných dálek a vyhledávat mě na skrytých místech. "Koho hledáte? - Já jsem to!" Poznáš, že ty "nepřehledné davy lidí" jsou tvá Cesta, Pravda a Život.

Nejkrásnější z písní

Tomáš Machula

Celý svět nemá takovou cenu jako den, v němž byla Píseň písní dána Izraeli. Jestliže celé Písmo je svaté, je Velepíseň nejsvětější.
(Rabbi Akiva)

Když se sv. Terezie z Avily svěřila zpovědníkovi, že sepsala své úvahy o Písni písní, poručil jí zpovědník spisy okamžitě spálit. Zajímavé je to, že příčinou tohoto striktního rozkazu nebyla autorka, ale komentovaná kniha - součást kánonu Písma svatého. Takový postoj k Písni písní, jako měl Tereziin zpovědník, není v dějinách žádnou výjimkou. Obsahem knihy je totiž milostný dialog.

Píseň písní však není v kánonu Písma náhodou nebo nedopatřením. Je nejkrásnější z písní Šalomounových (Pís 1, 1), to znamená vrcholem starozákonního mudrosloví. Hebrejský název knihy je Šír ha-šírím (šír znamená píseň), což vyjadřuje nejvyšší místo této písně mezi jinými písněmi. Hebrejština tímto způsobem vyjadřuje superlativ, tedy nejvyšší stupeň určité kvality (podobně nalezneme v Bibli obraty jako král králů, jméno nad každé jiné jméno apod.). Český název Píseň písní je tedy překlad víc doslovný než výstižný, Velepíseň snad odpovídá originálu lépe.

Je ale taková pitva už samotného nadpisu k něčemu dobrá? Nejprve se podívejme, jak se jmenují texty, o jejichž svatosti nikdo nepochybuje; mám na mysli Žalmy. V hebrejštině se Žalmům říká nejčastěji mizmor, méně často pak tehillá (chvalozpěv) a šír (píseň). Žalmy tedy patří mezi písně a Velepíseň je ze všech písní ta "nejpísňovatější". Je tedy nad žalmy a podle rabbiho Akivy, jehož výrok stojí v záhlaví tohoto textu, i nad celou hebrejskou Biblí.

Na první pohled se takové tvrzení zdá být naprosto absurdní a přehnané. Potíž je ale v tom, že u Velepísně s prvním pohledem nevystačíme, ba ani s druhým a třetím ne. Poměrně krátký text s jednoduchým a srozumitelným obsahem bez jakékoli spekulace totiž skrývá obrovské bohatství a netušenou hloubku.

Vztah mezi milým a milou, o kterém zpívá Velepíseň, je obrazem každé skutečné lásky. Když chtěl Bůh člověka poučit, v čem spočívá podstata lásky, zvolil jako příklad vzájemnou náklonnost muže a ženy, protože ta je ze všech druhů lásek pro člověka ta nejsrozumitelnější. Může nám proto pomoci v pochopení jakéhokoli jiného společenství lásky. Z toho se odvíjejí i různé tradiční výklady Velepísně.

Literární smysl
Správný výklad Písma má vždy vycházet ze smyslu literárního, tedy toho, jaký mu dal jeho lidský autor. V případě Velepísně je to evidentně přirozený vztah lásky mezi mužem a ženou. Právě tento první smysl tak často vzbuzoval u vykladačů rozpaky. Je to pochopitelné. Máloco lidského je tak náchylné k deformaci a pokřivení jako sexualita, která se navíc týká všech lidí a je spjata s nejhlubší intimitou lidské osoby. Čistá a upřímná láska je jakoby plachá a skrytá, nerozhlašuje se po nárožích, viditelné jsou spíše její perverzní napodobeniny. Snad z těchto důvodů láska muže a ženy byla, je a bude do značné míry podezřelá. Velepíseň ovšem ukazuje právě onu čistou a posvátnou lásku, která je darem od Boha, a ve které nejsou žádné pohoršlivé prvky. Láska muže a ženy čerpá svou sílu v lásce Boží, a také o ní svědčí.

Alegorický smysl
Dostáváme se tak ke druhému smyslu Velepísně, k alegorii. Alegorie zde není únik před literárním smyslem, ale cesta k jeho plnějšímu pochopení. Přirozená láska nám poslouží jako východisko, z něhož stoupáme vzhůru k nahlédnutí do tajemství Boha, k božskému zdroji každé lásky. Odtud pak opět budeme sestupovat zpět k lidským vztahům, ale už je budeme chápat nejen tak, jak se jeví našim smyslům. Uvidíme je o mnoho jasnější a vznešenější, jakoby ve světle Boží slávy, z níž vycházejí a k níž směřují. Konkrétně to znamená, že obraz lásky muže a ženy nám pomáhá pochopit láskyplný vztah Boha k tvorstvu a ten zpětně dává sílu a pravý smysl lásce člověka k Bohu a k ostatním lidem. Sledujme tedy cestu našeho poznávání a přejděme od lásky muže a ženy k lásce Boží.

Bůh sám je láska. Nepotřebuje žádné tvory k tomu, aby mohl milovat. Láska je vnitřním principem nejsvětější Trojice. Velepíseň ale nemluví o tomto vnitřním (imanentním) řádu lásky v Bohu. Porozumět mu není pro člověka možné - je to podobné jako Augustinovo přelévání moře mušlí. Můžeme ale nahlédnout, jak se rozlévá Boží láska do celého tvorstva, a především jak sestupuje k nám, lidem. Tomuto řádu lásky se říká oikonomický, či v počeštěné podobě, ekonomický (což může být pro laika výraz dost matoucí).

Židovská tradice výkladu
Židovská tradice výkladu viděla v Písni zobrazení vztahu Šalomouna a Moudrosti a obecněji vztah Boha a Izraele. Tato teologie svatebního vztahu není v Písmu nijak neobvyklá. Velmi často je používána proroky (srv. např. Iz 54, 5; Oz 2, 18; Jer 3, 14). Podobně z ní vychází i alegorický výklad Žalmu 45. (Zde si dovoluji čtenáři doporučit, aby si biblické citace opravdu vyhledal.) Za vše mluví liturgické použití Velepísně při židovských velikonočních svátcích Pesach.

Křesťanská tradice
Křesťanská tradice alegorického výkladu s výkladem židovským úzce souvisí. V postavách milého a milé bývá spatřován obraz Boha a duše nebo Krista a církve. První z nich je typický pro mystiky. Sv. Terezie dokázala jen nad veršem Líbej mě polibkem svých rtů (Pís 1, 2) napsat velké a nádherné vyznání o Kristu přicházejícím v Eucharistii. V tomto životě, můj Pane, neprosím o nic jiného než, abys mě líbal polibkem svých úst. Líbej mě tak, aby má vůle, Pane mého života, byla tak spojena s tvou, aby se od ní nikdy neodloučila, ani kdyby chtěla zrušit toto přátelství a spojení. Ne, kéž mi nic nedokáže zabránit, můj Bože a má slávo, abych upřímně vyznávala: "Tvé milování je lahodnější než víno" (Nad Velepísní 3, 15).

Druhý typ výkladu, tedy Kristus a církev, je navýsost biblický. Je to také výklad typický pro církevní otce. Sv. Řehoř z Nyssy píše: Až dokonalá láska vyhostí strach a až se strach promění v lásku, pak všechno spasené bude tvořit jednotu a bude to společně přitahováno jediným Dobrem. A všichni budou navzájem jedno v dokonalé Holubici. Takto můžeme chápat tato slova: "Jediná je má holubička, má dokonalá (Pís 6, 8)" (Hom. 15 in Cant.). Podobně sv. Bernard z Clairvaux ztotožňuje milou z Velepísně s církví: "Uspořádal ve mně lásku" (Pís 2, 4). Tato slova se uskutečnila, když v církvi jedny určil za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné za pastýře a učitele (Sermo 49 in Cant.). Manželství a církev dává do přímé souvislosti sv. Pavel v listu Efezanům: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo." Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu (5, 31-33). Se vznikem novozákonní církve tak je i manželství povýšeno na velké tajemství, svátost. Na prvním místě již není zachování rodu nebo právní vztah, ale zobrazování Ježíšovy lásky k církvi. Vidíme, že se vracíme k literárnímu smyslu Velepísně, který ovšem spatřujeme v novém, Božím světle.

Apokalypsa ukazuje ve svém závěru vítěznou církev jako Beránkovu (Ježíšovu) nevěstu (21, 9nn) a říká: Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" (21, 17). Do společenství Boží lásky zve jak Bůh, tak i církev. Každý z nás, který tuto výzvu zaslechl, se má přidat a zvát k hostině Beránkově i ostatní.

Láska jako princip každého vztahu
Boží láska je základem všech věcí. Její všudypřítomnost (nebo snad lépe "všudypotřebnost") ukazují velmi zřetelně různé výklady Velepísně, které pronikají všechny lidské vztahy. V dnešní době techniky, plánů a projektů by lidé neměli zapomínat, že jakýkoli vztah nebo společenství nemůže žít z ničeho jiného než z této lásky Boží. Čím více je odmítána, čím více se jí lidé brání, tím upadají hlouběji do temnot. Pokus vybudovat lidskými silami společenství, které by bylo v pravém smyslu slova dobré, a přitom se spoléhalo jen na vlastní síly, je předem ztracený. Veškeré naše vztahy, mají-li být dobré, totiž musí být obrazem a plodem rozdávající se Lásky Boží. A to platí pro rodinu, farnost, řeholní komunitu i obec. Jen tak se naplní slova Šalomounova:

Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob je žárlivost lásky.
Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.
Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu,
sklidil by jen pohrdání (Pís 8, 6b-7).
Literatura: Výklad ke Starému zákonu III, Kostelní Vydří 1998; F. Hochmann: Láska v Písni nejkrásnější, Praha 1984; Terezie od Ježíše: Nad Velepísní, Kostelní Vydří 1991; Henri de Lubac: Katolicismus, Kostelní Vydří 1995 (citace otců)

Maria, pravzor církve

Norbert Baumert SJ

Maria evangelií - to je nejprve izraelská dívka vynikající zbožností, pak matka Ježíšova, následující svého syna, ale vždy v pozadí, skrytá, snad někdy nechápající, o to víc trpící jeho trápením. Tak ji vidí a bez problémů přijímají všichni křesťané. Maria ve Skutcích apoštolů už je trochu jiná. Jakou roli jí máme přisoudit ve sboru apoštolů a v prvotní církvi, když ji vidíme spolu s nimi o letnicích čekat na příchod Ducha svatého? A co teprve ona žena s dvanácti hvězdami z knihy Zjevení - je to vůbec Maria? S takovou námitkou se setkáváme poměrně často: Maria evangelií, to ano. Ale všechny ty tituly a hodnosti, kterými ji obdařila církev během staletí, naprosto neodpovídají zprávě evangelií o skryté dívce z Nazareta, nezaslouženě vyvolené k úchvatnému poslání - být matkou Božího Syna.

Tento problém by nám mohl pomoci vyřešit svatý Pavel jako most mezi prostým vyprávěním evangelií a složitými teologickými úvahami následujících věků.

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ťProto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo.Ř Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. (Ef 5, 21-32)

Lidstvo - nevěsta Kristova
Obraz vzájemné lásky a vzájemné odkázanosti muže a ženy je zde aplikován na vztah mezi Kristem a "shromážděním" ("ekklesia" v nejširším slova smyslu). V 5, 30 říká: "jsme údy jeho těla" (tj. všichni k němu patříme!) A to odůvodňuje pozoruhodnou větou: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo." Zde Pavel cituje Gn 2, 24, ale v jakém smyslu? Nechce přece na tomto místě mluvit o manželství, nýbrž o tom, že všichni lidé jsou spojeni s Kristem; oním "mužem" je zde myšlen Kristus; a koho opustí? "Lůno Otcovo" (Jan 1, 18; srv. Flp 2, 6n).

Pak následuje další krok: "A připojí se ke své ženě". K jaké ženě se připojí Kristus, jenž se stal člověkem? List Efezanům zde má na mysli právě ono "shromáždění". Většinou tento výraz překládáme jako "církev", ale správněji bychom museli říci: "lidstvo", neboť církev v této chvíli přece ještě vůbec neexistuje! A právě toto "shromáždění", toto lidstvo sjednocené z Židů a pohanů (srv. Ef 2, 11-16), je zde představeno obrazem ženy. Kristus se s touto "ženou" spojuje tak, že se s ní stává "jedním tělem".

Celé lidstvo už tedy skrze Vtělení, ještě před vykupitelskou smrtí, vstupuje do základního vztahu ke Kristu. Tím, že se Bůh stal člověkem, nevstupuje do vztahu pouze s tím či oním člověkem, nýbrž jakožto člověk má vztah ke všem lidem. To bylo pro abstraktní myšlení antického člověka zcela jasné. Takto jsou tedy do jisté míry všichni lidé onou nevěstou, se kterou se Kristus stává "jedním tělem", bere na sebe všechnu špínu lidstva a tím, že své tělo obětuje, očisťuje je. Nakonec Pavel ještě výslovně připomíná, že tajemství, o kterém mluví, vztahuje na Krista a církev.

Maria - zástupce lidstva
Postupme nyní ještě o krok dále a ptejme se: jak se Kristus spojí s lidstvem jako celkem? Kde je onen "bod dotyku"? Je jím Maria. Ta má v Božím plánu spásy zcela jednoznačné a jedinečné poslání. Stojí zde vůči Kristu jako ta žena, z níž on přijímá své lidství, které ho spojuje se všemi lidmi. Bůh přijímá svůj způsob bytí člověkem od člověka! Proto Pavel zdůrazňuje: "narozen z ženy" ("Když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem" (Gal 4, 4). Proč Pavel zdůrazňuje tuto skutečnost? Je přece samozřejmostí, že každé lidské dítě je narozeno z ženy! Pavel zde jistě nechce poukázat na Ježíšovy předky. Ta žena, Maria, je zde Kristovým nejvlastnějším protějškem jako zástupce lidstva a takto jsme i my všichni (myslím, že tomu nyní lépe rozumíme) v této události spásy skrze Marii spojeni s Kristem.

Pavel tuto skutečnost vyjadřuje v 1 Kor 11,11n ještě jinak. Aby objasnil vztah muže a ženy, říká: při stvoření to bylo tak, že nejprve byl stvořen muž a pak žena; proto zde existuje určité pořadí (což neznamená nutně nadřazenost). Avšak "v Pánu" k tomu nyní cosi přistupuje. Už tu není přítomen pouze tento původní vztah, nýbrž platí: "ani žena bez muže, ani muž bez ženy". A to odůvodňuje takto: "Neboť jako žena z muže (Eva z Adama), tak také muž skrze ženu (muž Kristus skrze ženu Marii)".

Na tom je cosi nápadného: Při stvoření je muž tím prvním a žena je vytvořena z jeho boku. Avšak skrze pád do hříchu zde vzniká trhlina, rozkol mezi mužem a ženou. Důsledkem toho je, že muž panuje nad ženou, důsledkem hříchu (Gn 3, 16) zneužívá své postavení - a žena svým vlastním způsobem samozřejmě opět zneužívá svých schopností. V jejich vzájemném vztahu se něco podstatného porouchalo! Bůh to však uzdravuje tím, že u nového Adama je tomu naopak: nyní se muž sklání a staví se pod ženu. Neboť nyní tím prvním není muž, nýbrž nová Eva; ona je tou, kdo novému Adamovi dává život. Tedy: Při stvoření je Adam tím prvním a z něho povstává Eva; avšak v plánu spásy je tou první Maria a z ní povstává Ježíš. To je výpovědí verše 12. Tím, že se sklání pod ženu jako ten, kdo je - zcela vědomě - "narozen z ženy", jakoby uzdravuje onu ránu v lidstvu, onu trhlinu mezi mužem a ženou. Myslím, že toto vše zde u Pavla v jeho výpovědích náznakově zaznívá.

Tak se Marii dostává jedinečného významu, protože je matkou Vykupitele. Avšak ona je zároveň "ženou", jež zde jako protějšek stojí vůči "muži". Neboť když syn dospěje, není již vztah matka - dítě tak určující; tak je nám v tomto novém prapůvodním páru zároveň zjeven a odkryt vztah mezi mužem a ženou. To je v každém případě téma, které Pavlem v 1 Kor 11, 11n hýbe. Tomu odpovídá v Janově evangeliu: "Co mi chceš, ženo?" (Jan 2, 4) a pod křížem: "Ženo, hle, tvůj syn! Hle, tvá matka!" (Jan 19, 26n). Kde Ježíš oslovuje Marii jako ženu, tam je pro něj právě "ženou" jako takovou - jeho protějškem.

Co to pro nás znamená?
Radovat se z Mariina vyvolení! Maria je naší sestrou, kterou Bůh vyvolil k tomu, aby byla vedle Krista novou Evou, a tak aby měla také význam pro duchovní život všech lidí. Takové poslání nevlastní tak univerzálním způsobem žádný jiný člověk. Naše duchovní otcovství či mateřství vůči jiným lidem, které my jako křesťané můžeme uskutečňovat, je nutně ohraničené (srv. 2 Kor 4, 15; 1 Sol 2, 7-12). Maria je jediným člověkem, který má toto univerzální postavení. o Mohu přijmout Marii jako svoji zástupkyni? Ona za mě a pro mě řekla své Ano. Ovšem, že se mě nikdo neptal, jestli si to přeji; avšak nikdo se mě neptal ani na to, jestli za mě a pro mě má zemřít Kristus. To pro mě udělal prostě předem a bez mého souhlasu. Podobným způsobem svěřil Bůh Marii poslání vyslovit její "ano", které ona vyslovila i v mém jménu. Mohu se za toto "ano" postavit?

Přijmout Marii jako ženu, která stojí vedle Krista. Maria je v koncilové konstituci nazývána společnicí, velkomyslnou společnicí Ježíšovou. Celý Mariin život až po její "ano" pod křížem je spoluúčastí na díle vykoupení. Samozřejmě, že jediným Vykupitelem je Kristus, pravý Bůh a pravý člověk; Maria je pouhým člověkem. Avšak pokud je Ježíš člověkem, je právě mužem a jako takový má neustále po svém boku ženu, jež svým "ano" spolu s ním nese jeho lidské konání. Takto můžeme s určitou opatrností říci, že Maria je spolučinná na díle vykoupení. Správně tomu lze porozumět ovšem pouze tehdy, jestliže pochopíme své vlastní poslání: neboť každý z nás je spoluúčastný na vykoupení druhých tím, že se za druhé modlíme a neseme mnohá jejich břemena (srv. Kol 1, 24). Co však pro nás platí vždy jen částečně, to platí pro Marii v univerzálním smyslu.

Mohu přijmout Marii jako svoji matku? Jako se Ježíšovo narození neodehrálo pouze v Betlémě, nýbrž Ježíš je nově rozen v každém člověku (srv. Gal 4, 19), tak jej jeho matka nepřivedla na svět jen ve stáji, nýbrž "v Duchu" jej nyní na svět přivádí ve všech věřících - po všechna století až do dnešní doby, až ke mně osobně. Proto je třeba, abych se přes všechno své ohraničené chápání vcítil do tohoto duchovního mateřského Mariina vztahu ke mně, a tak jej přijal za svůj.

Nakonec je toto vše shrnuto do jakéhosi ohniska: jestliže Marii nazveme pravzorem, předobrazem církve, jako "pravzor" je zároveň vzorem pro mě. Toto vše Maria vykonala právě jakožto "typ", typologicky, jako pravzor, a tím tedy zastupuje i mě na konkrétním místě události spásy. Ještě jednou opakuji: Pokud se na Ježíše dívám jako na Boha, je Maria vůči němu zástupkyní celého lidstva; pokud se na něj dívám jako na člověka, stojí Maria vedle něj jako jeho matka. Pravzorem církve je jakožto nevěsta, pokud stojí vůči Kristu jako jeho protějšek; jakožto matka Kristova je i matkou církve a celého lidstva.

Jestliže jsme porozuměli tomuto, pochopíme i poslední krok: že je Maria pozdvižena nad všechny anděly, tedy nad všechna stvoření, která jsou větší než my lidé. Pak vidíme Marii jako onu ženu s korunou z dvanácti hvězd, oděnou sluncem, s měsícem pod nohama (Zj 12). To vše jsou jistě pouhé obrazy, které však chtějí vyjádřit, že Maria má v události spásy jedinečné poslání. To je třeba odlišovat od postavení ostatních (žijících i zemřelých) "svatých", které přece také prosíme o přímluvu. A toto Mariino vyvolení je pro nás důvodem k velmi hluboké radosti a vděčnosti, protože zde znovu jasněji vidíme, jak hluboko nás Bůh vtahuje do tajemství vykoupení.

ze sborníku textů pro seminář charismatické obnovy "Povolání a věrnost", vydalo Pastorační středisko Praha, upraveno a kráceno

Boží věčnost

Ctirad Václav Pospíšil ofm

Boží nesloženost a jednoduchost se vztahuje i na neomezenost časem. Hospodin, který je pánem a stvořitelem času, jím nemůže být podmíněn. Čas existuje jako složenost plynoucích okamžiků, které z našeho hlediska označujeme jako minulost, přítomnost a budoucnost. Boží věčnost není totéž, co nekonečné množství okamžiků v minulosti (Bůh nemá počátek) i v budoucnosti (nemá ani konec).Boží věčnost je kvalitativně odlišná od takovéto "nastavené" časovosti. Její trvání je nesložené z minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a ve své jednoduchosti se dá přirovnat k ustavičné přítomnosti jediného okamžiku. Neomezenost "trvání" jediného "teď" je vlastně přepisem téhož tajemství Boží jednoduchosti a nezměrnosti, které jsme si v prostorovém aspektu přiblížili obrazem "ničím neomezeného a všudypřítomného bodu".

To ale také znamená, že nemá smysl hovořit o nějakém čase před stvořením světa. Výraz "před stvořením světa byl pouze Bůh" je logicky vzato nesprávný, neboť úkon stvoření nemá žádné časové "před". Pokud se tím chce říci, že svět není nekonečný v čase a že je naprosto závislý na Stvořiteli, pak je v daném tvrzení jádro pravdy. Pokud bychom však pojímali Boží věčnost časově složeným způsobem, mýlili bychom se. Takže vlastně nebyl ani jediný okamžik stvořeného času, v němž by svět neexistoval. Naše představivost vázaná na kategorie času a prostoru je opět v úzkých. Nezbývá než stát v úžasu před nevýslovným tajemstvím Stvořitele.

Jestliže Bůh je radikálně nesložený, odpovídá tomu také věčnost jako "neomezený okamžik". Tvor je naopak vždy složený (to platí i pro anděly, vždyť se skládají minimálně z esence a existence), a také způsob jeho bytí je vždy složený. I věčnost definitivně oslavených lidí se vzkříšeným tělem bude složena, minimálně z přítomného okamžiku a nějakého "předtím" pozemského života a poté stavu oddělení těla a duše. Navíc reálné vzkříšení těla je nevyhnutelně prostorovou záležitostí, která by zřejmě měla být provázena nějakou, nám zatím ne zcela pochopitelnou, formou časové složenosti.

Co to znamená? Náš způsob bytí, naše prožívání času je vždy nějakým druhem složené (tedy stvořené) účasti na Boží věčnosti. Svatí v nebi participují na Boží věčnosti, na onom "jediném neomezeném okamžiku", jiným a rozhodně vyšším způsobem než my, nicméně i jejich participace odpovídá jejich stvořenosti, tedy složenosti. Obsahuje minimálně nějaké "předtím" a před vzkříšením těl i nějaké "potom". Hovoříme-li o věčnosti svatých v nebi či andělů, jedná se tedy pouze o analogii s Boží věčností. Pochopíme-li hlouběji vztah mezi nestvořenou a stvořenou věčností, budeme spíše schopni odpovědět sobě i jiným na otázky týkající se očistce, nebe, společenství svatých. Uvědomíme si, že ačkoliv v nebi ani v očistci neexistuje čas v tom smyslu, jak ho známe my, přesto je tu možnost změny, což má velký význam jak pro náš vztah k těm, kteří nás již předešli, tak pro jejich vztah a propojenost s námi, kteří ještě putujeme po této zemi. Opět jsme svědky toho, jak se stýká "nezáživná" spekulace s duchovním životem, jak se teologie stává "branou chvály a velebení".

Jakou hudbu při liturgii?

Jiří Kub

V únorovém čísle Amen jsme snesli mnoho dobrých argumentů pro to, aby při liturgii zněla hudba jako její integrální součást. Na otázku, jaká hudba by to měla být, je snadná odpověď - no přece liturgická!1 Jaké předpoklady však taková hudba musí splňovat, se pokusme rozhodnout ve světle církevních dokumentů a v duchu úvah o posvátném z minulého měsíce.

1]Při četbě dokumentů a článků věnovaných vztahu huby a liturgie se setkáváme s mnoha příbuznými pojmy (hudba duchovní, liturgická, sakrální, posvátná, církevní...), které bývají často zaměňovány a mohou tak působit nepříjemná nedorozumění. Zmiňme alespoň rozdíl mezi hudbou duchovní, sakrální a liturgickou. Duchovní hudba se vztahuje k nějaké duchovní skutečnosti či ideji. Kromě hudby spojené s křesťanstvím (křesťanské písně, duchovní kantáty, oratoria...) i s jinými náboženstvími sem můžeme případně zařadit i některé světské skladby oslavující dějiny národa a jeho mytologii nebo jiné, např. humanistické ideje (Zlato Rýna, Má vlast, Óda na radost...) Patří sem zjevně i hudba satanistická. Sakrální hudba je ta část duchovní hudby, která je přímo určena k veřejné oslavě Boha či božstva. Kromě hudby křesťanské sem patří např. kantorský zpěv u židů. Je zajímavým poznatkem etnomuzikologie, že mnoho kultur, jestliže ne přímo většina, si pro ni vytvořilo specifické hudební formy, značně se lišící od hudby světské. Sakrální hudba v katolickém prostředí se nazývá liturgická.

Obecné požadavky na liturgickou hudbu
Liturgická konstituce II. vatikánského koncilu potvrzuje, doplňuje a rozvíjí obecné požadavky, které formuloval začátkem tohoto století papež sv. Pius X. v jeho Mottu proprio. Hudba musí být:

• posvátná
• pravým uměním
• všeobecná

Protože jsme se právě dostali k zásadním východiskům našich úvah, k nimž se budeme znovu a znovu vracet, ocitujme nyní přesně základní závazné dokumenty. K Mottu proprio v poznámkách pod čarou uvádíme, jak by formulace z počátku století mohla vypadat dnes.

Sacrosanctum concilium (112):
Bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době v čele se sv. Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě.

Motu proprio (2):
Posvátná hudba musí tedy mít ve vynikajícím stupni vlastnosti, jež jsou vlastní liturgii, a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost.

Musí být posvátná, a tedy prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících.

Musí být pravým uměním, neboť není možno, aby jinak měla na ducha posluchačů onu působivost, které chce Církev dosáhnout, když přijímá do své liturgie zvukové umění.

Ale musí být zároveň všeobecná v tom smyslu, že třebas je dovoleno každému národu užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které tvoří odlišný ráz jeho vlastní tvorby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem.

SC shrnuje:
Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodává slavnostnější ráz. Přitom církev schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie.

Jinými slovy - hudba musí být nejprve posvětitelná a pak může být začleněna do posvátné liturgie (je někým interpretována a akceptována za určité situace) a tím posvěcena. Navštívíme-li tedy koncert gregoriánského chorálu, neposloucháme posvátnou hudbu, přestože splňuje beze zbytku požadavky na ni kladené v Mottu proprio. Z tohoto modelu plyne také to, že posvátná hudba je de facto neznesvětitelná. Za situace, kdy by znesvěcena být mohla, se posvátnou vůbec nestane.

Existují i další dvě odlišné, vlastně extrémní a vzájemně si protiřečící představy o posvátnosti liturgické hudby, z nichž obě mají vlivné stoupence a propagátory. První je představa, že pravá liturgická hudba má pro svou dokonalou formu tzv. "druhou kanonicitu" a je tedy posvátná sama o sobě (to znamená: posvětitelné je již automaticky posvátné). Opačný extrém spojuje s liturgií a tedy posvěcuje jakoukoli hudbu, která je považována (často i neoprávněně) za vhodnou pro to které společenství (tedy: posvětitelné je všechno profánní, co se líbí).

Proti prvnímu z těchto extrémů lze namítat to, že hudba totiž jako akcident nemůže být sama o sobě posvátná, tedy vyňatá z profánního užívání a zasvěcena Bohu, jak to lze například s budovou, která se tak stane chrámem. Proti druhému modelu lze namítat nejúčinněji z hlediska uměleckosti a všeobecnosti (viz dále). Profánní hudba vlastní určité zájmové skupině bude těžko zároveň umělecká a přijatelná pro všechny nečleny této skupiny. Navíc naše anticko židovsko-křesťansko-evropská civilizace má tradici odlišných forem hudby sakrální a profánní.

Věnujme se nyní rozboru jednotlivých požadavků na posvětitelnost.

Uměleckost
Uměleckost je vyjádřením požadavku dokonalosti pro hudbu. O kritériích uměleckosti vzniklo v hudební vědě několik názorů a škol, podle toho, zda krásno bylo pokládáno za objektivní vlastnost hudby, či dokonce skladby, podle názoru na podmíněnost vnímání hudby kulturními a společenskými hledisky atd. V celku však můžeme shrnout, že hodnocení uměleckosti je záležitost odborná, která vyžaduje určité vzdělání a zkušenost. V názorech na jednotlivá díla se však dobří hudebníci a teoretici přes rozdílná východiska kupodivu většinou shodnou, což je pro nás, méně poučené, dobrým základem pro důvěru v tato hodnocení.

Pro praktickou potřebu existuje jedno velmi hrubé, avšak často použitelné kritérium, které vypovídá téměř s jistotou o umělecké hodnotě mnoha žánrů a skladeb pro liturgické účely. Je to možnost koncertního provedení. Dobrá díla dokáží zajisté zaujmout posluchače i při uvedení mimo liturgii. Neměli bychom mít tu troufalost nabízet Bohu a ostatním bratřím a sestrám to, co ani pro lidi není dost dobré.

Všeobecnost
Kritérium všeobecnosti uvedené v Mottu proprio je formulováno negativně. Liturgická hudba nesmí znepříjemňovat slavení liturgie - analogie nepohoršlivosti. To je podmínka pasivní všeobecnosti. Druhý vatikánský koncil však položil důraz na aktivní účast věřících. Každý se tedy má zapojit i do liturgického zpěvu v míře, která mu podle jeho role při slavení liturgie náleží. Podrobněji tuto problematiku zmíníme v následující části věnované struktuře slavné bohoslužby.

Zastavme se nyní nad vztahem mezi uměleckostí a všeobecností. Různé žánry a dokonce jednotlivé skladby jsou různě citlivé na způsob provedení. Je pravda, že jakkoli dobrá interpretace banalitu nezachrání, ale jsou naopak hodnotná díla, jako například černošské spirituály, která se v interpretaci Božího lidu v české či moravské farnosti za doprovodu varhan banalitou snadno stanou. Na druhé straně i méně dokonalá interpretace neodejme některým skladbám (např. gregoriánského chorálu) všechnu vnitřní krásu. (Srovnej Amen 12/97). Spíše ten druhý příklad by měl být charakteristikou dobré liturgické hudby, aneb hudba by vůči interpretovi (interpretům) měla být poněkud "idiotensicher".

Posvátnost
Posvátnost v tomto užším slova smyslu je vlastně spojením neposkvrněnosti a rozpoznatelnosti. Neposkvrněnost charakterizuje Mottu proprio slovy, že "musí být prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících." Rozpoznatelnost charakterizuje Petr Eben v předmluvě k zpěvníku Hosana velmi výstižně slovy: "Pokud jde o hudební posouzení, viděl bych jedno zásadní kritérium: jednotlivé melodie by neměly být poznamenány duchovností pouze podložením textu s náboženskou tématikou; o duchovním obsahu by měla přesvědčit melodie samotná, i kdyby textu nebylo rozumět."

Shrňme na závěr podmínky, za jakých se hudba stane posvátnou, tj. oslavě Boha vhodnou a pro účastníky přínosnou:

1) Hudba musí být posvětitelná, tj.

• Musí mít svou vlastní charakteristickou rozpoznatelnou formu, která ji odlišuje od hudby profánní.
• Musí být umělecká alespoň tak, aby byla lidem předložitelná.
• Musí být všeobecná, aby v nikom nevyvolávala nepříznivý dojem a nebránila tak aktivní účasti.
• Měla by být spíše chybovzdorná.

2) Musí být prováděna při liturgii.
3) Musí být interprety, účastníky a spolutvůrci liturgie jako nedílná součást liturgie akceptována.

Tyto požadavky jsou nesmírně silné a v následujících částech se budeme zabývat mimo jiné tím, zdali je vůbec možné všechny zároveň splnit.

Literatura:
Motu proprio Pia X. O posvátné hudbě z 22. listopadu 1903 - z knihy Duchovní hudba Dr. Antonín Čala O.P., Krystal 1946
Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Consilium - Dok. II. vat. koncilu - Zvon 1995