Obsah

Duch svatý, původce nové smlouvy

Raniero Cantalamessa

Nový zákon, nebo zákon Ducha, není v úzkém slova smyslu ten, který Ježíš vyhlásil na hoře blahoslavenství, ale ten, který o letnicích vryl do srdcí učedníků. Evangelní přikázání jsou samozřejmě vznešenější a dokonalejší než starozákonní; přesto by sama o sobě zůstala neúčinná. Kdyby stačilo vyhlásit novou Boží vůli evangeliem, proč by pak Ježíš musel umřít a proč by musel přijít Duch svatý? Že to nestačilo, dokazují sami apoštolové, kteří vyslechli celé evangelium - například, že mají nastavit druhou tvář - a přesto pak při Kristově umučení nenacházejí sílu ke splnění žádného z Ježíšových přikázání. Kdyby Ježíš zůstal jen u vyhlášení nového přikázání: Nové přikázáni vám dávám, abyste se navzájem milovali (Jan 13, 34), pak by z něj zbyla jen "litera", jako předtím ze Starého zákona. Novým zákonem, zákonem Ducha, který vede k životu, se plně stává o letnicích, když Ježíš vylije skrze Ducha lásku do srdcí učedníků. Toto přikázání je "nové" Duchem, nikoli literou; literou je "staré" a zdá se, že evangelista Jan si toho byl vědom, protože píše: Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, aby vzápětí zdůraznil: A přece vám píšu přikázání nové (1 Jan 2, 7-8).

Ale jak tento nový zákon, kterým je Duch, působí a v jakém smyslu se může "zákonem" nazývat? Působí láskou! Nový zákon není nic jiného než to, co Ježíš nazývá "nové přikázání". Duch svatý vepsal nový zákon do našich srdcí tím, že do nich vylil lásku. Je psáno: "Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Ř 5, 5). Touto láskou nás miluje Bůh a současně způsobuje, že my jí milujeme jeho a bližního. Je to nová schopnost milovat. Láska je znakem a projevem nového života z Ducha: My víme - píše Jan - že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. (1 Jan 3, 14)

Tomu, kdo k evangeliu přistupuje s lidským smýšlením, připadá absurdní, že se z lásky dělá "přikázání" a namítá: co je to za lásku, když není svobodná, ale nařízená? Odpověď zní: jsou dva způsoby, jak přimět člověka k tomu, aby určitou věc udělal, nebo neudělal: buď ho k ní přinutit, anebo ho přivábit; zákon vede člověka prvním způsobem, přinucením, pod hrozbou trestu; láska ho vede druhým způsobem, přivábí ho. Všichni jsou totiž přitahováni tím, co milují, aniž by k tomu museli být nuceni zvenčí. Jen ukažte dítěti ořechy a uvidíte, jak se po nich vrhne. Kdo ho k tomu nutí? Nikdo, je přitahováno předmětem své touhy. Ukažte Dobro duši žíznící po pravdě, a ona se po něm vrhne. Kdo ji k tomu nutí? Nikdo, vábí ji touha. Láska je jako "závaží" na duši, které ji táhne k předmětu vlastní touhy, o němž ví, že v něm najde pokoj (sv. Augustin). V tomto smyslu je Duch svatý - konkrétně, láska - "zákon", "přikázání": sám vytváří dynamičnost, v níž křesťan spontánně dělá všechno, co chce Bůh, ani na to nemusí myslet, protože přijal Boží vůli za svou a miluje všechno, co miluje Bůh. Láska se spojuje s živou Boží vůlí v Duchu, přímo v jejím prameni. Čerpá živou Boží vůli z Ducha. Je to, jako když se člověk zamiluje a samou láskou dělá všechno s radostí, sám od sebe, ne ze zvyku, ani z vypočítavosti. "Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží. Láska často nezná míru, nýbrž plane nade všechnu míru. Láska necítí břímě, nedbá námahy; chce vykonat více, než nač stačí její síly; nevymlouvá se na nemožnost, neboť si myslí, že všechno dokáže a smí. Všeho je tedy schopna, mnoho dokáže a přivede k výsledku i tam, kde nemilující umdlévá a klesá." (Následování Krista, III, 4). Dalo by se říci, že žít v milosti, podle nového zákona Ducha, je žít jako "zamilovaní", uchvácení láskou. Stejnou změnu, kterou vytváří láska v životním rytmu a ve vztahu dvou lidí, vytváří ve vztahu člověka a Boha příchod Ducha svatého.

Z knihy Život pod vládou Kristovou, vydalo Karm. nakl., Kostelní Vydří 1994, str. 157 - 160

Řeč ruky

Dagmar Kopecká

"Krásná a velkolepá je řeč ruky.
Církev o ní praví, že nám ji Bůh dal,
abychom v ní nosili duši."
(R. Guardini)

Dialog člověka a Boha se neodehrává pouze v duchovní oblasti, člověk do něj vstupuje celý, s duší i tělem. Neomezuje se jen na vnitřní hnutí a stavy, ale zahrnuje i vnější znamení, tělesné postoje, úkony, gesta. Úvodní lekci řeči těla jsme absolvovali v minulém čísle, tentokrát se podívejme, co všechno lze v liturgii vyjádřit rukama.

Symbolika ruky v Písmu sv.

Ve Starém i Novém zákoně je ruka nebo také prst symbolem Boží přítomnosti, věrnosti a moci. Boží ruka stvořila nebe i zemi (Iz 66, 2), ochraňuje duše spravedlivých (Mdr 3, 1), těžce dopadá na hříšníka (Žl 32, 4; Iz 5, 25). Do dlaní si Bůh vyryl své město Sión, aby na něj nezapomenul (Iz 49, 16). Prstem Božím je napsáno Desatero na kamenné desky (Ex 31, 18) a Ježíš prstem Božím vyhání zlé duchy (Lk 11, 20).

Ruce Ježíšovy odhalují jeho božskou moc. Otec mu všechno dal do rukou (Jan 3, 35), jeho rukama se dějí velké zázraky (Mk 6, 2), Ježíš svýma rukama uzdravuje (Mk 7, 32-35) a žehná (Mk 10, 13-16). A přesto se tyto všemohoucí ruce nechají spoutat a vést na porážku, a probodené a rozepjaté na kříži hlásají podivuhodný a tajemný způsob našeho vykoupení.

Lidská ruka je ve srovnání se silnými Božími pažemi bezmocná. Často se stává nástrojem hříchu, vzpoury proti Bohu. Může se však také zapojit do Božího díla, stát se nástrojem spásy. Pozdvižené ruce jsou znamením modlitby (Žl 28, 2; 1 Tim 2, 8), zdvižená ruka doprovází přísahu (Gn 14, 22), vztaženýma rukama se sděluje požehnání (Gn 48, 14).

V Novém zákoně se pak stále častěji objevují ruka a prst jako symboly Ducha svatého. Tato symbolika je odvozena především z úkonu vkládání (vzkládání) rukou, jímž se sděluje dar Ducha svatého (Sk 8, 17; 13, 3; 19, 6; 1 Tim 4, 14, Žid 6, 2).

Ruce v liturgii

Sepětí rukou
Stání se sepjatýma rukama patří k základním liturgickým postojům. Ruce jsou obráceny dlaněmi k sobě, prsty směřují šikmo vzhůru, pravý palec je křížem přes levý. Jsme si vědomi toho, že vše dobré jsme dostali od Boha, bez něho bychom neexistovali, nic bychom neměli. Proto je naším základním postojem postoj prosby, již vyjadřujeme sepjatýma rukama.

Dlaně směřující vzhůru nám připomínají naše základní nasměrování, náš cíl. Jsme na cestě k Bohu, stále se k němu máme myslí i srdcem pozvedat, máme usilovat o stálý růst, jít cestou svatosti.

Sepjaté, jakoby nečinné ruce jsou také výrazem našeho naprostého odevzdání se Bohu a ochoty ke službě podle jeho vůle. Vkládám své ruce do tvých, Bože, neboť nic nechci dělat bez tebe, dávám ti své ruce, abys skrze ně konal své dílo sebeoslavení a posvěcení všeho tvorstva.

Sepětí rukou k modlitbě vyjadřuje také vnitřní usebranost, učí nás dívat se a hodnotit vnitřníma očima, vidět veliké věci, které klíčí a rostou v skrytosti, svlažované chvílemi pokorné a oddané modlitby a ne bezhlavou horečnatou činností, jež se staví na místo spasitele.

Palce zkřížené přes sebe připomínají, že cesta spásy je cestou kříže, následováním Krista, jenž se pro nás ponížil, rozepjal své ruce a dal se přibít na kříž.

Obdobou tohoto základního postoje jsou sepjaté ruce s propletenými prsty, jimiž vyjadřujeme, že nás nic - ani soužení, ani útisk, ani pronásledování, ani hlad, ani bída, ani knížata, ani mocnosti, ... ani smrt - nemůže odloučit od Kristovy lásky (Řím 8, 35-39). Dalším z příbuzných postojů jsou ruce přeložené křížem přes prsa, znamení intimní, usebrané modlitby a vyjádření hluboké úcty.

Rozpětí rukou
Modlitba s rozpjatýma rukama byla všeobecně rozšířena v křesťanském starověku. Také v dnešní liturgii patří tento postoj k základním. Kněz jej zaujímá např. při pozdravu "Pán s vámi", při předsednických modlitbách (vstupní modlitba, modlitba nad dary, některé části eucharistické modlitby, modlitba po přijímání) a při modlitbě "Otče náš".

Otevřená náruč vyjadřuje naše radostné očekávání a vroucí touhu nechat se obdarovat Božími dary. Chceme se vydat naproti svému Pánu a příteli, rozeběhnout se s rozpjatýma rukama, abychom ho mohli obejmout. Rozpjaté ruce jsou připravené pojmout hojnost darů, které nám Pán přináší. Zároveň jimi vyjadřujeme i svoji prosbu a očekávání pomoci: bez Božích darů by naše náruč zůstala prázdná, a bez Božího sebedarování by naše touha zcela se vydat lásce druhého a opětovat ji nikdy nedošla naplnění. Rozpínám-li paže, jako bych říkal: Co bych měl, kdybys mě neobdaroval, koho bych obejmul, kdyby ses mi nedal poznat?

Rozpjaté ruce kněze doprovázející pozdrav "Pán s vámi" symbolizují všeobjímající Boží lásku. Pán je stále s námi, čeká na nás s otevřenou náručí, abychom se v ní mohli skrýt, abychom v ní nalezli skutečný Pokoj, abychom se v ní mohli zahřát teplem Lásky. "Pán s námi" není strašný a trestající, s hrozící rukou, se vztyčeným prstem. Je tichý a pokorný, trpělivý, dávající se všanc - s rozepjatýma rukama, které se nechávají přibít na kříž, aby nás naučily milovat.

Podobným úkonem je pozdvižení rukou, jím vyznáváme, kde je náš skutečný domov, kdo je náš skutečný Pán, kam by měly směřovat naše kroky. Kněz tento postoj zaujímá při dialogu před prefací, když se obrací k lidu se slovy: "Vzhůru srdce."

Vkládání rukou
Tento úkon známe již ze Starého zákona jako znamení předání Boží moci, požehnání a posvěcení ke službě (Gn 48, 14; Nm 8, 10; Dt 34, 9) a také jako symbol očištění a odvrácení se od hříchu (Lv 16, 21). Tato symbolika je zachována a dále rozvedena v Novém zákoně, vkládání rukou je ustanoveno jako znamení epikléze, vzývání Boha Otce, aby daroval svého svatého Ducha a jeho dary. Vkládáním rukou spojeným s prosbou o dary Ducha svatého udělují apoštolové svátost biřmování (Sk 8, 15-17; 19, 6), svátost jáhenského svěcení (Sk 6, 6), kněžského či biskupského svěcení (1 Tim 4, 14), a dávají pověření ke zvláštnímu poslání (Sk 13, 3).

Ruce vložené na hlavu věřícího symbolizují Boží moc, kterou Bůh skrze dar Ducha svatého sděluje svým služebníkům. Tento úkon je znamením vyvolení a uschopnění k zvláštní službě pro Boží království.

Pomazání

Symbolika pomazání vycházející z přirozených vlastností oleje se objevuje již ve Starém zákoně. Olej patří mezi základní potraviny, je znamením hojnosti (Dt 11, 14; Žl 23, 5). Symbolizuje Boží požehnání (Dt 7, 13; Jer 31, 12) a spásu (Jl 2, 19). Slouží k posílení (Ez 16, 9) a léčbě (Iz 1, 6), používá se při péči o tělo (Am 6, 6; Est 2, 12). Je také symbolem krásy, lásky (Pís 1, 3), přátelství (Př 27, 9) a radosti (Žl 104, 15).

Pomazání je ve Starém zákoně obřadem posvěcení. Pomazáním byly posvěcovány některé kultovní předměty (Ex 29, 36), především pak králové (1 Sam 10, 1), kněží (Ex 29, 7) a někdy i proroci (1 Král 19, 16).

V Novém zákoně je titul Pomazaný vyhrazen pro Ježíše Krista, jehož "Bůh pomazal Duchem svatým a mocí" (Sk 10, 38) na kněze, proroka a krále.

V dnešní liturgii se pomazání olejem užívá především při slavení svátosti křtu, biřmování, kněžského svěcení a pomazání nemocných. Používá se trojí druh olejů: olej katechumenů, křižmo a olej nemocných. Pomazání olejem katechumenů před udělením svátosti křtu naznačuje očištění a sílu. Pomazání křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení, přijetí podílu na trojím Kristově úřadu. Pomazání nemocných je symbolem uzdravení a občerstvení.

Podání ruky

je vyjádřením odpuštění, přátelství, vzájemné otevřenosti, důvěry a jednoty. Při pozdravení pokoje, které předchází přijímání eucharistie, si věřící projevují navzájem ochotu k pokoji a ke smíření. Přijímání eucharistie nás sjednocuje nejen s Kristem samotným, ale i se všemi jeho údy, s ostatními bratřími a sestrami. Má-li nás Kristus přijímaný pod způsobami chleba a vína skutečně proměnit, musí nás nalézt připravené, pohotové k obrácení, se srdcem toužícím po pokoji a odpuštění, ne se srdcem zatvrzelým, plným pohrdání a nenávisti vůči druhým.

Podání ruky také stvrzuje smlouvu. Tento symbol známe např. ze svátosti manželství, kde podání ruky doprovází manželský slib.

Bití v prsa

vyjadřuje lítost nad spáchanými hříchy. Jsme si vědomi svých vin a veřejně to vyznáváme. Toužíme po obrácení. Pěst bijící v prsa nás má vyburcovat k pokání, má rozbít zeď hříchů, jež obklopuje naše srdce a zabraňuje Bohu vejít. V předkoncilní liturgii bylo toto gesto častější, dnes je zachováno pouze při úkonu kajícnosti při slovech "je to má vina, má veliká vina", celebrant koná toto gesto navíc ještě při přednesu 1. eucharistické modlitby při slovech "I nám hříšníkům".

Mytí rukou

symbolizuje touhu po vnitřní očistě. První křesťané si myli ruce přede mší svatou i před soukromou modlitbou. V dnešní liturgii doprovází mytí rukou prosbu kněze při přípravě darů: "Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu".

Zahalení rukou

je výrazem úcty vzdávané Bohu. Kněz si halí ruce vélem při žehnání Nejsvětější svátostí.

Dotek palcem (rtů a uší)

známe z obřadu "Efeta", který je součástí bezprostřední přípravy na přijetí křtu a symbolizuje nutnost milosti k přijetí Božího slova a ke spáse. Kněz se palcem dotýká pravého a levého ucha a rtů čekatele křtu a říká: "Efeta, to jest "Otevři se": k chvále a slávě Boží vyznávejte víru, kterou jste přijal(a)." (srv. Mk 7, 31-37)

Znamení kříže

je jedním z nejčastějších úkonů rukou, a to nejen v liturgii. Zahajuje každé slavení liturgie, začínáme jím či zakončujeme své osobní modlitby. Kříž je ústředním tajemstvím naší spásy, z kříže pramení všechna milost, cesta k Bohu je cestou kříže... Podrobné zpracování tohoto tématu najdete v článku Svatý kříž, Amen 3/97.

Bůh nás Duchem svatým pomazal na kněze, proroky a krále, vyvolil nás k účasti na tajemném a mocném díle svého oslavení a posvěcení tvorstva. Jsme jeho, patříme mu se vším, co máme, chceme ho chválit a sloužit mu nejen svou duší, ale i svým tělem. Celou svou bytostí se upínáme k němu, naší chloubě, našemu štěstí, našemu pokoji. Kéž v nás tato svatá touha nevyhasne a dovede nás až k branám nebeského Jeruzaléma.

Literatura:
R. Guardini: O posvátných znameních, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1992
A. Donghi: Gesta a slova, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1995
J. Studený: Křesťanské symboly, MCM Olomouc 1992

Staneme-li se učenlivými žáky Ducha svatého a budeme rozumět smysluplné řeči, z níž je liturgie utkána, propukne naše radost a my vyzpíváme svou víru nejen slovy, ale způsobem, který angažuje celého člověka, znovuzrozeného v Bohu. (A. Donghi)

Liturgie je svět svatě skrytého dění, jež se viditelně zpodobilo; má ráz svátostný. Běží tedy především o to, naučit se onomu živému úkonu, kterým věřící člověk chápe, přijímá a koná ta svatá "viditelná znamení neviditelné milosti". (R. Guardini)

Význam seslání Ducha svatého

Ctirad Václav Pospíšil ofm

Každoročně si křesťané připomínají velikou událost seslání Ducha svatého na Kristovy učedníky. Tato událost má dalekosáhlý význam pro církev a také pro každého, kdo ní patří. V obecném povědomí je, že den seslání Ducha svatého je také dnem založení Kristovy církve. Pokud ovšem čteme pozorně koncilové dokumenty, zjistíme, že výslovně nehovoří o založení církve v den Letnic, ale o jejím zjevení, kterým se završuje velmi dlouhý proces jejího zrodu.(1) Výslovně se ale tvrdí, že začíná veřejné působení církve, tedy její poslání.

"A ustanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi, která byla už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně, byla založena v posledních časech, stala se zjevnou díky vylití Ducha svatého, na konci věků dojde slavného dovršení." (Lumen gentium, 2). Český překlad v Dokumentech II. vat. koncilu (Zvon 1995) bohužel není zcela přesný, protože vytváří dojem, jako kdyby založení církve v plnosti času a její veřejný projev díky seslání Ducha svatého byly jedno a to samé. Rovněž v Katechismu Katolické církve čl. 731-747 bychom nenašli formulaci, že církev byla založena v den Seslání Ducha svatého. Výslovně se ale tvrdí, že církev se zrodila na kříži (srov. čl. 766). Letnice jsou dnem jejího veřejného vystoupení (srov. čl. 767).

Analogie Kristova křtu a Letnic

"Není pochyby, že Duch svatý působil ve světě již dříve, než byl Kristus oslaven. V den Letnic však sestoupil na apoštoly, aby s nimi zůstal navěky... O Letnicích začaly "skutky apoštolů", tak jako sestoupením Ducha svatého na Pannu Marii byl počat Kristus a jako sestoupením téhož Ducha svatého na Krista při modlitbě byl Kristus veden k dílu své služby." (Ad gentes, 4)

Koncilní otcové zdůrazňují paralelismus mezi různými sesláními Ducha svatého v životě Ježíše z Nazareta a sesláním téhož Ducha na učedníky. Autor Lukášova evangelia a Skutků výslovně podtrhuje souvislost mezi tím, že Ježíš byl pomazán Duchem svatým při křtu v Jordánu, a tím, že v den Letnic jsou tímtéž Duchem pomazáni učedníci. Jako jediný se totiž zmiňuje o tom, že Duch sestoupil na Ježíše v podobě holubice v okamžiku, kdy se Ježíš modlil. Rovněž učedníci se shromáždili o Letnicích proto, aby se modlili. Navíc v souvislosti se začátkem svého veřejného působení Ježíš v Lukášově evangeliu pronáší jakési programové prohlášení. Podobně i prvotní církev ústy Petra po seslání Ducha svatého pronáší svoje programové prohlášení. To znamená, že církev má vystupovat a působit v síle téhož Ducha, kterým se nechal vést jejich Pán. To také znamená, že Duch svatý je Duchem poslání,

Duchem misie, která patří k podstatě existence Kristovy církve a která je určitým pokračováním v poslání zakladatele. Jestliže se tedy ve křtu Ježíš, jednorozený Boží Syn, ujímá svého poslání mesiáše, pomazaného, tak v den Letnic se Ježíšovi učedníci stávají podílníky na jeho mesiášském pomazání, stávají se vlastně "kristovci", tedy křesťany.

Toto tajemství lze osvětlit následujícím přirovnáním: Církev si můžeme představit jako Petrovu rybářskou loď. Na této bárce nejsou pouze rybáři a sítě, ale najdeme tam i plachtu. Má-li plachta sloužit svému účelu, musí být celistvá a dobře napjatá na stěžni, který má často formu kříže tyčícího se k nebi. To jsou modlitby a sounáležitost s Ukřižovaným projevující se v kázni a čistotě života. Tím vším se učedníci disponují k tomu, aby v životě jednali podle Boží vůle. Slovo duch - hebrejsky ruach, řecky pneuma, latinsky spiritus - znamená ale také vítr nebo dech. Pokud chceme a disponujeme se pro Boží vedení, pak Bůh sám svým dechem - Duchem napíná plachty a je tím, kdo směruje a svou vlastní silou přivádí bárku Petrovy církve i každé jednotlivé věrné křesťanské duše po stopách Kristova pozemského putování do přístavu věčné slávy. Ježíš je cesta, Duch svatý je průvodcem, který touto cestou vede.

Pokud se týká vztahu mezi Letnicemi a Kristovým křtem v Jordánu, je třeba alespoň stručně se zmínit o symbolu holubice. Ve Starém zákoně totiž nikdy není znamením působení nebo přítomnosti Božího Ducha, ale spíše lidu, nebo milované osoby - nevěsty či snoubenky.Holubice proto v události Ježíšova křtu naznačuje nejen přítomnost Ducha, ale také cíl poslání Božího Syna i cíl seslání Ducha, tedy shromáždění rozptýlených Božích dětí v jeden nový Boží lid posledních časů. Celou symboliku události křtu lze vidět i tak, že Kristus ve křtu zastupuje svoje budoucí tajemné tělo, kterým je církev, jakožto cíl poslání Božího Ducha.

Můžeme tedy shrnout, že oslavený Kristus daruje svým učedníkům Ducha Božího, který je zároveň jeho Duchem. Jestliže ve Starém zákoně uděloval Božího Ducha pouze Hospodin, pak skutečnost, že oslavený Ježíš daruje nebo sesílá Ducha, velmi zřetelně vyjadřuje jeho božství. Tento Duch spodobuje církev s Kristem a je silou, jež ji uschopňuje k tomu, aby pokračovala v poslání Božího Syna, v poslání hlásat a zachraňovat.

Svátost jednoty lidského rodu

Charakter misie svěřené církvi naznačuje i to, že učedníci hovoří jazyky všech přítomných. Církevní Otcové v tomto divu spatřovali opak a překonání zmatení jazyků a rozdělení lidstva při stavbě babylonské věže. Tato misie tedy má být univerzální, církev má hlásat Krista v síle jeho Ducha všem národům, rasám, jazykům, lidem všech dob a všech kultur. A nejenom hlásat, církev se má v síle jediného Božího Ducha stát i svátostí jednoty celého lidského rodu (srov. LG, 1). Duch je tedy nejenom Duchem poslání, on je i Duchem, který vnitřně sjednocuje církev. Analogicky tedy plní v mystickém těle Kristově stejnou funkci jako duše v lidském těle.

Tato shůry darovaná vnitřní jednota společenství je možná jedině díky překonání toho, co odděluje člověka od Boha a lidi navzájem. Každé rozdělení je způsobeno hříchem, protože hřích je protikladem sjednocující lásky. Duch svatý je tedy Duchem sjednocení, Duchem smíření, které na svém těle naplnil Kristus, když láskou překonal hřích těch, kteří jej zavrhli, odsoudili a vydali do rukou katů, a v tomto největším možném hříchu Kristus zároveň překonává každý jiný hřích. Duch je tedy i Duchem, v jehož síle mohou učedníci odpouštět hříchy, a tak budovat jednotu církve.

Jednota církve pro nás v tomto životě není pouze Boží dar, ona je i úkolem, úkolem stejně naléhavým jako boj s hříchem. Máme den ze dne vrůstat do jednoty, do společenství, a cílovým bodem tohoto našeho růstu je společenství svatých. Duch Boží darovaný oslaveným Kristem je tedy i darem plnosti, dokonalým Božím sebedarováním člověku. Můžeme říci, že se jedná o eschatologický dar, díky němuž se církevní společenství může stávat skutečnou ikonou nejsvětější Trojice, mnohosti osob v dokonalé jednotě jediné všeobjímající lásky. Vždyť Ježíšovi současníci neočekávali pouze Mesiáše, očekávali i eschatologické vylití Božího Ducha na všechen lid. A Petr rozuměl seslání Ducha svatého o Letnicích přesně v tomto smyslu, jak o tom svědčí skutečnost, že cituje slova proroka Joela, v nichž Hospodin dal příslib, že v posledních dnech vylije svého Ducha na každé tělo.

Zákon vložený do srdcí

Ve výčtu jednotlivých složek komplexního významu seslání Ducha svatého na Ježíšovy učedníky shromážděné v Jeruzalémě nesmí rozhodně chybět ani souvislost mezi touto událostí a darem Zákona na hoře Sinaj. Původně měla slavnost Letnic rolnický význam - jednalo se vlastně o díkůvzdání za úrodu - ten byl postupně nahrazován novým významem. Snad již ve třetím století před Kristem se objevují náznaky toho, že Letnice se stávají slavností Zákona a smlouvy. Ve druhém století se setkáváme s výslovnými zmínkami o tom, že Letnice jsou slavností daru Zákona, a právě z tohoto důvodu Letnice představovaly pro qumránskou komunitu největší slavnost v roce. Není tedy divu, že Lukáš popisuje událost seslání Ducha svatého jako naplnění příslibů ohledně Zákona, vloženého do srdce člověka. Tento příslib se objevuje poprvé v díle proroka Jeremiáše a v době babylonského vyhnanství jej rozvíjí prorok Ezechiel:

"A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. ... Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich." (Ez 36, 26n; srv. Ez 11,19n)

Zniternění Zákona je tedy dílem Božího Ducha vylitého do srdce člověka. To ale zároveň znamená, že sám Duch Boží je oním slíbeným novým Zákonem a to všechno se stane v posledních, mesiášských dobách, jak o tom svědčí již dříve vzpomenutá slova proroka Joela. Koneckonců i událost seslání Ducha sama obsahuje řadu prvků, které prozrazují určitou příbuznost s událostí daru Zákona na hoře Sinaj. Církevní Otcové pochopili tuto souvislost mezi oběma událostmi velmi dobře, jak o tom svědčí následující citace:

"Apoštolové sestupovali s hory ne s kamennými tabulemi v rukou, jako Mojžíš, ale s Duchem vloženým do svého nitra, a z tohoto pokladu a pramene dogmat i charismat začali rozdávat." (Jan Chryzostomos)

Mimořádné projevy Ducha

Nakonec bych si ještě dovolil poznamenat, že kupříkladu v knize Skutků se setkáme s výrazem Duch - pneuma celkem čtyřiapadesátkrát, z toho v šestatřiceti případech působení Ducha není provázeno žádnými vnějšími mimořádnými znameními. Když se pak Lukáš zmiňuje o těchto mimořádných vnějších projevech, bývá většinou velmi diskrétní. Podstata působení Ducha svatého tedy nespočívá v čemsi pozorovatelném a vnějším, ale ve vnitřním působení v srdci člověka. V Janově evangeliu se hovoří velmi často o Duchu svatém, Duchu pravdy a o Paraklétovi, nicméně bychom tam skutečně marně hledali byť i jen sebemenší zmínku o nějaké vnější podívané spojené s působením tohoto Ducha. Myslím, že to všechno může být velice poučné i pro nás.

Událost seslání Ducha svatého padesát dní po Velikonocích v Jeruzalémě představuje určité paradigma obdarování, které trvá. Otec a Syn totiž Ducha neseslali pouze kdysi, sesílali jej na učedníky i nadále a sesílají jej své církvi a do našich srdcí i dnes. Proto platilo, platí a vždy bude platit, že:

"Každý má Ducha svatého v té míře, v jaké miluje Kristovu církev." (sv. Augustin)

Literatura:
Slovník biblické teologie, Velehrad-Křesť. akademie, Řím, 1991
Dokumenty II. vatikánského koncilu, LG, AG, Zvon, Praha 1995
Katechismus katolické církve 731-747

Holubice - symbol Ducha svatého

Pavel Konzbul

Duch svatý jako Bůh je velmi těžko uchopitelný pro naše chápání a vnímání. Není proto vůbec překvapující, že se svatopisci v Písmu a posléze i církevní otcové a starokřesťanští umělci utíkají k symbolickému vyjádření této třetí Božské osoby. Může to být oheň, oblak, ruka, prst, pečeť, voda, pomazání. Většině z nás se však při slovech Duch svatý vybaví holubice. Vznáší se nad kazatelnou, zdobí ambon, vidíme ji na obrazech a ikonách. Jak tedy tomuto symbolu plně porozumět, jak jej správně pochopit?

Holubice jako odvěký symbol

V celém předním Orientu byla holubice posvátným ptákem, který byl zasvěcený bohyni plodnosti. Později se stala symbolem manželské lásky a věrnosti. Ve starověku se domnívali, že holubice nemá žluč, a proto byla považována za nositelku ctností. Také v islámu je posvátným ptákem, neboť podle mohamedánské tradice provázela a chránila Mohameda při jeho útěku. Pro svůj prostý a mírný vzhled je symbolem nevinnosti. Kromě toho má bílou barvu, která především na Východě vyjadřuje čistotu, pravdu a již vzpomínanou nevinnost.

Holubice ve Starém zákoně

Ve Starém zákoně se setkáváme s holubicí na konci potopy, kdy Noe vypustil tři holubice, z nichž jedna se vrátila s olivovou ratolestí v zobáčku (Gn 8, 11). Praotec Noe v tom poznal znamení Božího usmíření, konec potopy a naději na brzký pokoj jako Boží dar. Proto se stala později holubice s ratolestí v zobáčku symbolem míru. Také v kultickém životě hrála holubice v izraelském národě význačnou roli. Při narození dítěte sloužila k oběti, především pro chudší ženy, které si nemohly opatřit jehně (Lv 12, 8). Byla ovšem obětována i při jiných příležitostech, jako při uzavírání smlouvy (Gn 15, 9) nebo při obětech za hřích, zvláště pro ty, kdo neměli majetek (Lv 5, 7). Stánky prodavačů holubů tak bylo možno nalézt v době Ježíšově i na nádvoří jeruzalémského chrámu. I v mystické rovině má symbol holubice u Židů své místo, a to jako přechod mezi vnějším věcným světem a vnitřním duchovním světem. Představuje obrazotvornost, která skrze stvořené věci zahlédá duchovní skutečnosti: Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, do přej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! (Pís 2, 14) Básník v době vyhnanství si představuje, že modlitby a samotná jeho duše letí k Sionu v podobě holubice: Pravím, kéž bych měl křídla jako holubice ... (Žl 55, 7). Také Duch Hospodinův je přirovnáván k ptáku budícímu svá mláďata slovy: Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. (Pís 2, 10-12)

Holubice - symbol Ducha svatého

V křesťanství bílá holubice vyjadřuje prostotu, čistotu, ale především Ducha svatého, který v podobě holubice sestoupil na Ježíše při jeho křtu v Jordánu (Mt 3, 16). Právě toto zjevení ovlivnilo křesťanské umění, proto vidíme holubici na obrazech zvěstování Páně, dokonce i v zobrazení stvoření světa, kdy Duch Boží se vznášel nad vodami (Gn 1, 2), a při seslání Ducha svatého o Letnicích.

V rámci této symboliky byla především ve středověku v některých kostelích používána pro uchovávání eucharistie zlatá nebo stříbrná schránka ve tvaru holubice zavěšená nad oltářem, tzv. columbárium (lat. columba - holubice). Tyto schránky byly často velmi nákladně zdobeny broušenými drahokamy, což mělo vyjadřovat plnost a cenu darů Ducha svatého. Holubice se také často v chrámech vznáší nad kazatelnou, nebo zdobí ambon, protože Bůh nás učí pravdě skrze Ducha svatého.

Holubici můžeme nalézt na malbách s křestními scénami. Vyjadřuje Ducha svatého, který sestupuje do očištěného srdce podobně jako sestoupil na Krista při jeho křtu v Jordánu. V některých biblických epizodách, jako Jonáš, Noe, obětování Izáka, tři mládenci v peci ohnivé vyjadřuje záchranný Boží zásah. Při výjevu rozmnožení chlebů sedí na sloupu a připomíná duši a duchovní pokrm. Holubice se tak stává také symbolem pokřtěného člověka a lidské duše. V katakombálních malbách jsou holubičky symbolem zemřelých, a to těch, kteří vešli do věčného pokoje. Podobně také mohou představovat mučedníky, v tom případě mají v zobáčku vavřínovou větvičku nebo trnovou korunu.

Holubičky s lidskou hlavou - výzva pro nás

Velmi zajímavé jsou některé ikony ze 16. století, na nichž vidíme holubičky s lidskou hlavou. V žádném případě nejde o návrat k antice, v jejíž mytologii bylo možno nalézt bytosti napůl lidské a napůl zvířecí. Jde o vyjádření prosté náboženské pravdy, že Duch svatý může na zemi působit také prostřednictvím lidí. Tato skutečnost je výzvou k zamyšlení i pro nás. Jsme i my takovými holubicemi, skrze něž může působit v našem okolí Duch svatý? Necháváme bílé holubici ve svém srdci místo, nebo představujeme pro naše bližní spíše černou holubici starých Germánů, která znamenala neštěstí, bolest a smrt?

Použitá literatura:
J. Studený: Křesťanské symboly, Olomouc 1992
F. Gottlieb: Symboly židovského života, Tvorba 1997
A. Novotný: Biblický slovník
J. Escrivá: Jít s Kristem, Zvon 1995

Biřmování

T. Camelot OP

Církev nás zvláště v tomto roce vybízí, abychom "vyšli vstříc Duchu svatému". Pro mnohé z nás bude tou nejpravdivější odpovědí ohlédnutí se zpět, k okamžiku, kdy jsme byli Duchem svatým pomazáni na kněze, proroky a krále a přijali jsme pečeť daru Ducha svatého. Ta drahocenná perla neleží kdesi ve výškách dosažitelných pouze ve vytržení a v mimořádných stavech duše, je zakopaná v nás. Dar už jsme dostali, je nejvyšší čas ho rozbalit, začít ho poznávat a používat.

Svědectví Písma

Jan Křtitel předpovídal, že Mesiáš bude křtít Duchem svatým a ohněm. Ježíš sám prohlásil, že nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Že Duch svatý zasahuje při křesťanově křtu, jako se zjevil při Kristově křtu v Jordánu, o tom není pochyb. Jenom Boží Duch může vniknout jako oheň do hlubin duše, dát jí, aby se narodila znovu, zbožštit ji. Ježíš oznámil apoštolům, že jim pošle Ducha svatého. Tento slib opakuje důrazně v řeči po Poslední večeři (Jan 14, 16; 17, 26; 16, 7 13). Připomeňme ještě Skutky: Přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale aby čekali na Otcovo zaslíbení ... (Sk 1, 4-8). Víme, jak Duch svatý na ně sestoupil v ohni. Tehdy je uvedení apoštolů do křesťanství dokonáno. Jsou vnitřně přetvořeni, dospěli do plné křesťanské mužnosti, byli oděni silou a nesou s jistotou do světa svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše (Sk 4, 31-33). Každý křesťan musí také projít tímto dvojím uvedením skrze vodu a Ducha. Máme o tom svědectví už od prvních dob církve. Jáhen Filip přichází do jednoho samařského města a káže tam Krista. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14-17) Tak tedy křest nestačí k uvedení do křesťanství. Je ještě potřeba, aby pokřtěný přijal Ducha svatého. A to se děje zvláštním obřadem vkládání rukou, vyhrazeným apoštolům. Podobný případ popisují Sk 19, 1-7. V listu Židům 6, 4 můžeme dokonce spatřovat všechny tři úvodní (iniciační) křesťanské svátosti: Komu se už dostalo světla (křest), kdo okusil nebeských darů (eucharistie), kdo přijal Ducha svatého (biřmování)...

Křesťanský starověk

Mezi apoštolskou dobou a začátkem 3. století, kdy je biřmování jasně doloženo, zeje mezera. Toto mlčení půldruhého století se dá vysvětlit. Protože bylo biřmování udělováno bezprostředně po křtu, bylo s ním úzce spojeno. Dokonce se jim dohromady říkalo "dvojitá svátost". Křesťanský zvyk je nerozlučoval, pomalu je začalo rozlišovat až teologické myšlení.

Obřad

Nejprve se tato svátost udělovala vkládáním rukou. Postupně se k němu začalo přidávat pomazání křižmem doprovázené znamením kříže. Od 5. století se důrazy přesunují: z pomazání se stává podstatné znamení svátosti a vkládání rukou zůstává jen přídavným obřadem. Je to zajímavý případ hluboké změny v obřadu svátosti. Církev užívá svobodu, kterou jí ponechal Kristus, aby doplnila neurčitost ustanovení. Kristus tuto svátost ustanovil ne tím, že ji udělil, ale že ji slíbil. Jakým způsobem se bude udělovat, nechal na církvi. Jak vkládání rukou, tak pomazání olejem je vhodným naznačením přijetí Ducha svatého do duše. Nynější obřad latinské církve sestává z pomazání posvěceným křižmem na čele, z vkládání ruky a slov: Přijmi pečeť daru Ducha svatého.

Účinky biřmování

Biřmování dokonává dílo uvedení do křesťanství a "odívá Duchem svatým víru vyznanou při křtu" (Tertulián). Církevní otcové, kteří v praxi skoro neoddělovali křest a biřmování, málo zdůrazňují vlastní účinek této druhé svátosti. Mluví rádi o darování Ducha svatého, o znamení nebo duchovní pečeti, která dokončuje, zpečeťuje dílo křtu. Ale neudělal už křest z duše chrám Ducha svatého? Nepřebývá už v pokřtěném celá Nejsvětější Trojice, v jejímž jménu byl pokřtěn? Otcové tu mluví o novém vylití, o větší plnosti, o podobné plnosti, která byla vylita na apoštoly o letnicích, podobné vylití sedmi darů na mesiáše (Iz 11, 2-3). Apoštolové obdrželi o letnicích plnost Ducha, který v nich dokonal dílo započaté Kristem a udělal z nich svědky jeho zmrtvýchvstání. Toto svědectví může jít až k mučednictví. Stejným způsobem dostává pokřtěný biřmováním sílu Ducha svatého, která ho uschopňuje vyznávat odvážně Kristovo jméno. Síla a odvaha při svědectví, to je to, co charakterizuje apoštola.

Takto je biřmování svátostí křesťanské dospělosti, ba přímo mužnosti. Zatímco křest je účinným znamením narození k životu podle Ducha a dělá z člověka dítě v životě milosti, biřmování uskutečňuje duchovní zralost, dělá z dítěte dospělého. Nový dar, nový účinek milosti dělá z biřmování zvláštní svátost.

Této nové aktivitě dospělého křesťana odpovídá nový charakter, duchovní moc, která ho uschopňuje k úkonům zralého člověka. Křestní charakter dává křesťanovi právo a moc účastnit se křesťanské bohopocty, zvláště přijímání svátostí. Biřmovací charakter už nedává jen právo, ale i povinnost, poslání. Dospělý už se nespokojí s pasivním přijímáním dobrodiní církve. Aktivně se zapojuje do jejího poslání, dostává v ní své místo, je povolán k tomu, aby začal rozdávat z plnosti, kterou obdržel. Rozmožení darů Ducha svatého v něm posiluje schopnost veřejně svědčit slovy i skutky o Kristu, postavit se proti nepřátelům víry, ať jsou to osoby, události nebo vlastní špatné sklony.

Udělovatel svátosti

Řádný udělovatel svátosti biřmování je biskup, nástupce apoštolů. Když se ale začal množit počet farností a křtů, takže biskup nemohl být u všech přítomen, aby udělil zároveň biřmování, dala východní církev přednost jednotě těchto dvou svátostí a delegovala moc udělovat biřmování kněžím. V západní církvi se více zdůrazňuje jednota s církví a biskupem, proto svátost biřmování uděluje biskup, odděleně od křtu. I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování, je právě kvůli významu této svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu (KKC 1313). I pověřený kněz však může biřmovat jen křižmem, které posvětil biskup, aby se vyjádřila apoštolská jednota církve, v jejímž středu dostává biřmovanec své místo a úkol. Svědky Kristovými se můžeme stát jen v jednotě s církví, jejímž strážcem je biskup.

Potřebnost biřmování

Milost biřmování není nezbytně nutná ke spáse, tak jako např. milost křestní. Ale bez jejího přijetí a rozvíjení by zůstal duchovní život neúplný. Odmítne-li někdo svátost biřmování, nejen že pohrdá darem Ducha svatého, ale odsuzuje se k jakési duchovní infantilitě. Zaviněnou nedbalostí se připravuje o pomoc v nevyhnutelném zápase s nepřáteli víry, s mocnostmi temnoty, se starým člověkem v sobě. I míra naší věčné slávy bude zřejmě závislá na míře přijatých milostí zde na zemi. Proto v nebezpečí smrti by se mělo udělit biřmování i malým dětem. Jak jsme viděli, bývalo starým zvykem udílet biřmování ihned po křtu. Východní církve zachovali tuto praxi i u malých dětí. Latinská církev má ve zvyku odkládat biřmování až na "věk rozumu" (CIC kán. 891), ale normálně by mělo být biřmování přijato před eucharistií (Směrnice pro svátostnou pastoraci, č. 33)

samizdatový překlad z francouzštiny (Teologická iniciace, kniha III - Svátosti církve). Upraveno a kráceno.

Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchu, dal ti život z vody a z Ducha svatého a přijal tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, chce označit posvátným olejem také tebe, abys měl jeho Ducha; toho Ducha, kterého seslal Pán Ježíš o letnicích na apoštoly a který přebývá v jejich nástupcích a v těch, kteří skrze ně uvěřili. Také tobě bude vtisknuta pečeť daru Ducha svatého, abys byl naplněn jeho silou, byl podoben Kristu a vydával svědectví o jeho smrti a vzkříšení, abys byl opravdovým členem jeho církve a aby se šířilo království Boží také skrze tvou víru a skrze tvou lásku.
(z liturgie biřmování)

Posvátné sedmero

Eva Fuchsová

Od chvíle křtu jsme nositeli a správci duchovního organismu, jehož cíl je nejvyšší, jaký si vůbec umíme představit - poznávat Boha tváří v tvář. Tomu odpovídá také vybavení, kterým disponujeme už zde na zemi a které tak často necháváme ležet ladem. Přítomnost Ducha svatého v nás a jeho působení se samozřejmě vymyká všem popisům a "škatulkování". Přesto bychom neměli zcela rezignovat na snahu nějak se v mnohotvárnosti projevů Boží milosti orientovat, abychom mohli plně využít všech prostředků spásy, které se nám nabízejí. Jedním z nejvíce opomíjených je tzv. "posvátné sedmero", neboli dary Ducha svatého.

"Nenarodí-li se kdo znova..."

Přidržíme se obrazu, který použil Pán Ježíš, když Nikodémovi vysvětloval tajemství spásy: analogie s narozením (srv. Jan 3, 3-8). Novorozený lidský život v sobě skrývá mnoho možností a schopností, které teprve čekají na rozvinutí. Schopnost růst a vyvíjet se, fungující tělesné orgány a údy, smysly a rozum, schopnost komunikovat a navazovat vztahy... To všechno může být plně rozvinuto nebo to může zakrnět a minout se svým cílem. Někomu chybí tělesné nebo duševní zdraví, někomu mravní zásady, jinému síla je uskutečňovat, někdo má jenom nepříjemnou povahu. Chceme-li být šťastní a prožít svůj život co nejlépe, musíme na sobě pracovat, musíme odhalit, co nám chybí nebo přebývá a na tom poli nejusilovněji pracovat. Potřebujeme znát svoji "diagnózu" - ať už se týká tělesné nebo duševní stránky. Nespokojíme se s konstatováním, že se necítíme dobře. Chceme vědět, v čem přesně je problém a jak ho odstranit. Vědy, které se tím zabývají (např. medicína, psychologie), jsou v největší vážnosti a považují se za mravní vrchol lidského snažení. I nadpřirozený organismus, který byl v nás počat ve křtu svatém, dostal do vínku specifické možnosti, pro které má teologie různé názvy: posvěcující milost, teologální ctnosti, vlité mravní ctnosti, dary Ducha svatého, aktuální milost... Některá z těchto slov příliš nepoužíváme, jiná jsou naopak v módě, jako např. dary Ducha. Většinou však zaměňujeme jejich význam, nemáme potřebu je nějak rozlišovat. Neznáme jejich hierarchii, nepídíme se po jejich úloze, nemáme jasno v tom, jak by nadpřirozený organismus měl "fungovat". Jako by všechna ta slova byly různé názvy pro totéž.

Do jisté míry je to pravda, asi tak jako zrak, pohyb, růst a přijímání potravy jsou jenom různé názvy pro životní sílu. Když mi ovšem není dobře, těžko budu léčit životní sílu; musím odhalit příčinu nesnází, abych na ni potom soustředil svou pozornost. To platí i pro růst a vývoj duchovního organismu. Když se necítíme duchovně ve formě, je dobré si ujasnit, jestli mi chybí posvěcující milost, nebo např. ctnost trpělivosti, nebo dar síly. Každá z těchto "diagnóz" vyžaduje jinou "terapii". Nesmíme pochopitelně ztrácet ze zřetele, že přítomnost Ducha svatého v nás a jeho působení se všem popisům vymyká a vždy bude nekonečně přesahovat všechno, co o něm jsme schopni říct. To ale neznamená, že jakákoliv snaha o orientaci je zbytečná. I neúplné rozlišení nám pomůže lépe, vědomě a cíleně používat všechny prostředky spásy, které nám Bůh nabízí.

Získané mravní ctnosti

Podívejme se tedy stručně na to, čím jsme byli ve křtu vybaveni. Poslouží nám opět příklad, tentokrát trochu vzdálenější Ježíšově době i duchu. Představme si, že jedeme na kole, na starém "pětníku", co má velké přední kolo a zadní slouží pouze k udržení rovnováhy. To kolo symbolizuje naše přirozené lidské vybavení, s kterým se rodí každý člověk - rozum, schopnosti, nadání... Takové kolo ovšem nejede samo, ujede přesně tolik, kolik našlapu. Jeho používání je sice výhodné, ale namáhavé, všechno závisí na mé síle a vytrvalosti. Pokud trénuji, může se ze mě stát přeborník a jízda už mi nepůsobí žádné potíže, jen potěšení.

Tomuto stavu, kdy je všechna naše aktivita řízena rozumem, se v mravním životě říká získané mravní ctnosti. Je to vrchol lidského snažení, ideál starověkých mudrců a filosofů. Má ovšem své meze dané omezeností lidských schopností.

Vlité ctnosti

Je tu ale další možnost, jak jízdu zefektivnit a zpříjemnit. Ve křtu svatém přichází na pomoc Duch svatý a našemu kolu dává sedm převodů. Používá stále stejné vybavení - kola, šlapky a lidskou sílu, ale usnadňuje jejich chod. Můj výkon už není pouze součtem lidských schopností. Šlapat musím, ale každý pohyb je znásoben převodem přes ozubená kola, která mi usnadňují cestu terénem. Těm převodům říkáme vlité ctnosti. Některé z nich jsou doplněním a jakoby "nastavením" získatelných mravních ctností: opatrnost, statečnost, spravedlnost, mírnost... Tři z nich však nemají v přirozeném řádu svůj protějšek, jsou vysloveně darem navíc, božským darem. Proto jim také říkáme božské neboli teologální ctnosti. Jsou to víra, naděje a láska, které nám umožňují poznávat a milovat Boha a všechno k němu vztahovat. Rozum a vůle tu fungují jako nástroj něčeho, co je vysoko přesahuje. Víra nás neosvobozuje od používání rozumu, naděje a láska nás nepřipravuje o svobodné rozhodování. Naopak, rozum osvícený vírou vede a řídí všechny ostatní vlité ctnosti.

Principem, který mi umožnil vystoupit nad hranice lidských možností jak v oblasti mravního života (vlité mravní ctnosti) tak přímého vztahu k Bohu (božské ctnosti), je milost posvěcující, neboli láska, obnovení přátelského vztahu s Bohem skrze Kristovu oběť. Když padla přehrada hříchu, může volně proudit milost do naší duše a povznést všechny naše lidské schopnosti na božskou úroveň.

Dary Ducha svatého

Tím se ale ještě nevyčerpává možnost Božího působení na lidskou duši. On se totiž nemusí omezovat na naše schopnosti, aby jim dal božský rozměr. Může je docela obejít a vyvolat účinek bez jejich prostřednictví.

Představme si cyklistu, který i přes dokonalost převodů stále naráží na hranice možností svých i svého kola: jsou prostě výšky, do kterých nevyjede. Tlačí kolo do kopce, když kolem projíždí motorista a nabízí mu kanystr benzínu. Vždyť na benzín vyjede do jakéhokoliv kopce! Problém je v tom, že cyklista ho nemá kam nalít, není tu nic, co by mohl spalováním benzínu rozhýbat: chybí mu motor. Zde jsme se konečně dostali k úloze darů Ducha svatého v nadpřirozeném organismu. Jestliže vedení Ducha, jeho vnuknutí přirovnáme k pohonné látce, která je s to zdolat jakoukoliv překážku v našem životě, pak dary Ducha svatého jsou jako motor, který je těmito vnuknutími rozhýbáván. Už nepotřebujeme usilovně šlapat, a přesto jedeme s největší lehkostí přes nejobtížnější překážky. Sám Duch svatý vede naše kroky (naši jízdu), najednou s jistotou víme, co potřebujeme vědět, bez pomoci rozumové úvahy, nacházíme v sobě sílu k hrdinským skutkům, o kterých jsme předtím ani neuvažovali. Jestliže ctnosti nás uzpůsobovaly, abychom s větší lehkostí naslouchali svému rozumu a jednali podle něj, tak dary nás uschopňují, abychom naslouchali vedení Ducha svatého.

Každý z nás má jistě zkušenosti se situacemi, na které rozum nestačí. Ať sebeusilovněji přemýšlíme, ve vší upřímnosti s vírou a láskou rozvažujeme, co máme udělat, ptáme se na radu zkušených, stejně se ničeho nedopátráme. Nebo nejsme přes veškerou snahu schopni překonat nějakou zlou náklonnost nebo pokušení. To je chvíle pro Ducha svatého a mobilizaci jeho darů.

Mohlo by se zdát, že dary Ducha svatého jsou zbytečný přepych, že je to něco mimořádného, co má význam pro pár vyvolených. Ale to je omyl. Ty nejstrmější kopce našeho života musíme zdolat přesně tak jako ty nízké, abychom došli k cíli své cesty. Zde nám naše přirovnání pokulhává, protože my ve skutečnosti nejsme schopni naše "kolo" do patřičných výšek ani vytlačit. A navíc cílem našeho duchovního života není zdolávat s pomocí Ducha svatého jen extrémní situace, ale nechat se jím řídit úplně ve všem. Mystika - to nejsou v prvé řadě mimořádné jevy, extáze a zjevení. Je to normální každodenní život pod bezvýhradným vedením Ducha svatého, a to je povolání každého křesťana.

Tradice se přidržela výčtu darů, nebo spíše "duchů", které spočinou na slíbeném mesiáši: Spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch umění a pobožnosti a naplní jej duch bázně Hospodina (Iz 11, 2-3a).

Dnes se pod pojmem dary Ducha svatého míní spíše to, co se dříve označovalo za mimořádné milosti nebo charismata a tradiční rozdělení darů "vyšlo z módy". Když ale budeme mít na paměti, že působení Ducha svatého je mnohem širší než našich sedm kolonek, a zároveň komplexní, nedělitelné, takže jakékoliv škatulkování je pouze pomůckou pro zmapování členitého terénu našich duší a Božích stop v něm, může nám tradiční rozdělení velmi prospět. Bez mapy se obejdou jen velmi prosté duše, které jdou k Bohu nejpřímější cestou. Většina z nás potřebuje vědět, jaké prostředky spásy se v danou chvíli nabízejí, kam sáhnout pro rezervy, jaké síly zmobilizovat a především o co prosit. A pro tento účel nám stará nemoderní mapa docela dobře poslouží.

DARY DUCHA SVATÉHO

Moudrost je nejvyšší ze všech darů. Přichází na pomoc božské ctnosti lásky. S jeho pomocí vnímáme Boha jako duši naší duše, život našeho života. Téměř experimentálně zakoušíme přítomnost Boží v činnosti, jakou v nás koná, v duchovní radosti a pokoji, kterými nás zaplavuje. To nijak nesouvisí s citovými nebo smyslovými prožitky, je to radost mnohem hlubší a niternější, která ve vyšších stupních duchovního života přichází zároveň s citovou vyprahlostí a temnotou. V tomto životě zůstává dar moudrosti v temnotě víry, ale jeho vrchol směřuje až k nazírání Boha v nebeské blaženosti.

Rozumnost nám pomáhá proniknout do smyslu zjevených pravd, je posilou pro ctnost víry. Víra je pouhým souhlasem se slovem Božím, který může existovat i ve stavu smrtelného hříchu. Dar rozumnosti však proniká obsahy víry, aniž by jim bral jejich tajemství. Proto je také přístupný jak pro vzdělané, tak pro prosté lidi. Mnozí, kteří nejsou schopni studovat důvody uvěřitelnosti, disponují darem rozumnosti v mnohem větší míře než učenci. Nahlížejí nekonečnou velikost Boží, hloubku vztahů v Nejsvětější Trojici nebo hluboké pokoření vtěleného Slova s takovou intenzitou, která nekonečně přesahuje možnosti stvořeného rozumu.

Umění nemá nic společného s můzami. Vede nás, abychom svatě posuzovali stvořené věci, buď že nám ukazuje jejich nicotu, nebo nás vede jejich prostřednictvím k Bohu. Dává nám poznat, že tvorové sami o sobě nejsou nic a že se na ně nemáme vázat jako na svůj poslední cíl. Na jeho vrcholu máme sílu k odříkání až k hrdinskému stupni. Připodobňuje nás ukřižovanému Kristu, připojuje nás k velkému tajemství vykoupení. Zvláště je to umění poznat závažnost hříchu, které má za ovoce nadpřirozenou lítost. Tento dar souvisí se ctností naděje a řídí dary rady, síly a nábožnosti.

Rada zdokonaluje ctnost opatrnosti, tedy schopnost správně se rozhodovat, volit dobré prostředky k cíli. Jenže v lidském životě přicházejí situace, kdy se musíme rozhodovat mezi dvěma zly. Dobro jednoho je často zlem pro jiného. Jindy nám zase chybí dostatečný rozhled pro to, abychom se mohli rozhodnout v závažné věci, protože nám všechny možnosti připadají stejně dobré. Dar rady přichází na pomoc při volbě nejlepších prostředků k věčnému cíli; ukazuje, co je třeba činit a čeho se varovat, co říci a co zamlčet, co podnikat a čeho nechat.

Síla nám dává odvahu podnikat pro Boha veliké věci a snášet útrapy. Je doplněním ctnosti statečnosti. Vnuká nám neochvějnou důvěru v pomoc Boží, i v nejtěžším utrpení posiluje duši nadpřirozenou radostí ze spojení s Kristem. Zároveň podpírá ty, kteří procházejí obdobím vnitřní vyprahlosti, kdy nezakoušejí Boží přítomnost a lásku. Posiluje jejich víru a zbožnost, aby neklesli a nevzdálili se od Boha.

Bázeň nevzbuzuje strach, ale posvátnou úctu před svatostí. Přichází na pomoc ctnosti mírnosti. Chrání nás před poklesky naší zkažené přirozenosti. Nejprve vnuká odpor k hříchu a chrání před pokušením, v dalším stupni v nás vzbuzuje synovskou úctu k Boží velebnosti, chrání před neúctou ke svatým věcem a před opovážlivostí.

Nábožnost (zbožnost) je pozitivním doplněním daru bázně. Plní nás synovskou oddaností k Bohu, pobízí nás, abychom s ochotou a láskou plnili všechno, co se týká modlitby, bohoslužby, rozvíjení duchovního života. Je tedy dovršením ctnosti spravedlnosti, v níž dáváme Bohu i bližnímu to, co mu náleží. V nejvyšším stupni nás pobízí zcela se oddat službě Boží, přinášet Bohu všechny své skutky jako oběť ve spojení s jedinou dokonalou obětí našeho Spasitele.

Boží přítomnost

Anselm Moynihan OP

Co potřebujeme k tomu, abychom si navykli žít v Boží přítomnosti? Především musíme vědět, jakým způsobem je Bůh s námi.

Čtyři způsoby Boží přítomnosti

Teologové hovoří o čtyřech různých způsobech, jak je Bůh přítomen ve stvoření. Za prvé je přítomen ve všech věcech svou přítomností, nakolik je všechno před jeho očima nezahalené a odkryté, nakolik všechno vidí. Dále je ve všem svou mocí, poněvadž všechno je podřízeno jeho prozřetelnosti, jíž všechno řídí. Za třetí je ve všem svou bytností (per essentiam), tedy přímo a bezprostředně se dotýká všeho, co je, protože při všem je stále činnou příčinou bytí a pohybu. A nakonec existuje čtvrtý způsob Boží přítomnosti, který nesdílí všichni tvorové, ale jen ti jeho duchovní tvorové, lidé a andělé, kteří mají nadpřirozenou milost anebo její nebeské naplnění ve slávě: v těchto je přítomen svým přebýváním, poněvadž v nich skutečně přebývá jako ve svém vlastním chrámu.

Boží oči

Pod pohledem Božích očí prožívá každý z nás okamžik za okamžikem celý svůj život. "Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat" (Žid 4, 13). Reflektor Božích očí je na mě stále zaměřen, soustředí se na mě, jako bych byl na celém světě jediný. Proto je hřích tak hrozný, že je vždycky a nutně urážkou vmetenou Bohu přímo do tváře. Boží oči jsou na mne skutečně stále upřeny a příliš často musí vidět zlo, ale nijak je nevyhledávají. Pohled, který mě provází, je pohled milujícího Otce. "Dívá se na tebe, ať jsi kdekoli. Volá tě jménem. Vidí tě. Rozumí ti. Zná všechny tvé skryté pocity a myšlenky, tvou slabost i sílu. Hledí na tebe, když je ti veselo i když jsi smutný. Pozoruje tvou tvář. Slyší, jak mluvíš, jak ti tluče srdce, dokonce jak dýcháš. Uhýbáš před bolestí, ale pro něj je daleko těžší vidět tě trpět. A - on je Bůh." (Newman)

Pak tedy nejsem nikdy sám, ani nemůžu být sám. Boží oči a srdce na mně spočívají stále.

Boží ruka

Náš nebeský Otec však není jen nějaký trpný pozorovatel našich životních osudů. Je přítomen světu a každému z nás nejen svým pohledem, ale i svou mocí. Jeho moudrost a moc prostupuje a řídí každou událost tak přímo a bezprostředně, že si mohu myslet, že všechno pochází přímo z jeho rukou a nemusím si všímat lidského nebo jiného nástroje, který použije. Nástroje bývají nedokonalé a někdy i zlovolné, ale překazit Boží úmysly nedovedou. A tak všechno, co se v tomto světě děje, i to, co nese tvářnost zla, musí nakonec nevyhnutelně přispět k většímu dobru světa, poněvadž v pozadí stále působí Boží prozřetelnost. Bůh neřídí svět jen všeobecně, tak, že by určil obecné zákony a dál už nechal všechno svému osudu. Jeho vláda se týká všech podrobností. U Boha neexistují žádné náhody. I cokoliv se stane mně osobně, se obrátí k mému dobru, pokud má vůle je správná, to znamená, pokud mám v srdci Boží lásku. "Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému" (Řím 8, 28).

Nekonečná moc, která na nás v každé události působí, je pokorná moc milujícího, moc, která netouží se ukázat, nýbrž způsobit dobro těm, kterých se dotkne.

Zakořeněni v Bohu

Bůh je ve všech věcech přítomen nejen svým poznáním a mocí, ale samou svou bytností (esencí).

Všemohoucí Bůh neřídí svět tak, že by věci i lidi jen zevně vedl. Působí v jejich nitru, zevnitř je pobízí k plnění jeho záměrů. Činnost každé stvořené věci závisí na podnětu Boží činnosti v ní. A nejen to, samo trvání jakékoli stvořené věci závisí okamžik za okamžikem na Boží moci, jež v ní působí a zachovává ji. Patří již k Boží přirozenosti, že všude, kde vykonává svou moc, kde působí, je Bůh skutečně a podstatně přítomen v plnosti svého bytí. Proto kdekoli něco existuje, tam je nutně i Bůh jako dárce všeho bytí. Už sama skutečnost, že nějaká věc je, znamená, že u kořene jejího bytí je Bůh. Všechno je zakořeněno v Bohu. "Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme" (Sk 17, 27-28).

Kdybych dovedl očima proniknout nejzazší skryté hlubiny čehokoli, co existuje, zrnka písku, stébla trávy nebo své vlastní duše, uviděl bych, kde její vlastní bytí končí, a poznal bych, že dál už je nejvýš svatý Bůh, zcela jiný, a přece nekonečně bližší, než je hlína kořenu, který živí. "Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko." (Řím 11, 36).

Bůh je čirý duch, bez množství a rozsahu. Sama jeho přirozenost nemá s prostorem a místem nic společného. Avšak věci, které jsou v prostoru, hmotné předměty nebo těla, se skrytými kořeny svého bytí bezprostředně dotýkají Boha jakožto zdroje své existence, a proto je Bůh skutečně přítomen všude, kde jsou. Sám je mimo prostor, ale je přítomen bezprostředně za vším, nebo chcete-li, pod povrchem všeho, co je v prostoru. Je třeba zdůraznit, že tato přítomnost není žádné rozptýlení, nýbrž celé nekonečné Boží bytí je soustředěno v každé jednotlivé věci: za každou částečkou bytí, která ve vesmíru existuje, se skrývá plnost božské přirozenosti.

Bůh je tedy přítomen u kořenů mé bytosti, ať se obrátím kamkoli, je ve mně v plnosti svého bytí. V tomto smyslu je přítomen stejně skutečně v zatracených duších v pekle jako ve svatých v nebi. Je ve mně skutečně a bezprostředně přítomen, jinak bych vůbec neexistoval, avšak je přítomen tak, že zatímco on je se mnou spojen, já se s ním spojit nemohu, dotýká se mne, ale já se ho dotknout nemohu.

Host naší duše

Existuje však víc - nový druh přítomnosti v duších věřících, kdy Bůh v nás přebývá jako ve svém domově.

"Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás" (Jan 14, 15-17).

Otec, Syn a Duch svatý, podivuhodní Tři v Jednom, nám nabízejí, že budou stálými hosty naší duše. Jestliže je jako první jmenován Duch svatý, a Písmo a tradice spojují Boží přebývání v duši zvláště s ním, pak je to proto, jak jsme již uvedli, že toto přebývání je především dílem lásky, a my připisujeme zvláštní projevy Boží lásky té osobě, která je zosobněnou Boží láskou. "Otec ho bude milovat a přijdeme k němu." Nejprve přichází dar lásky a s ním i Otec a Syn. První křesťané chápali naplnění těchto příslibů velmi živě.

"Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!" (1 Kor 3, 16-17).

Přebývání Boha v duši má mnoho společného s uchováváním přítele v srdci. Boží přebývání je také výsledkem nadpřirozeného přátelství mezi Bohem a námi. To, čemu říkáme láska (charitas), není nic jiného než právě toto: přátelská láska k Bohu, kterou nám vložil do srdce Bůh sám, když nás miloval jako první a nabídl nám své přátelství.

Svým účinkem však božské přátelství daleko převyšuje přirozené lidské přátelství. Vede totiž nejen k tomu, že Boha nosím v srdci tím, že na něj s láskou myslím, i když k tomu také směřuje, ale především působí, že Bůh sám, jako osoba, přichází do mého srdce, skutečně, nejen v podobě nějakého obrazu nebo dojmu. Ačkoli Bůh je už přirozeně přítomen v hlubinách mé bytosti, je tu takovým způsobem, jako by má duše od něj byla odvrácena tváří. Jeho přirozená přítomnost mi neumožňuje navázat s ním kontakt. Ale když začne v mé duši působit nadpřirozeně, jako ten, který mi dává a zachovává milost a lásku, vše se mění. Boží nadpřirozená činnost duši mění tím způsobem, že Bůh je v ní nyní přítomen jako někdo, jehož přítomnost může zakusit. Tuto změnu ani její účinky si nemusím hned uvědomit, jako si ji neuvědomuje dítě při křtu. A přece, ať už si to uvědomuji nebo ne, ona změna působí, že nyní stojím tváří v tvář Bohu, původci svého nadpřirozeného života, skutečně a podstatně přítomnému v mé duši. Moje duše se stala živým svatostánkem podivuhodné Trojice. Nelze dost zdůraznit, že Boží přítomnost v duších skrze milost je skutečná a podstatná. Bůh je přítomen ve svatostánku srdce stejně skutečně, opravdově a podstatně, jako je přítomen ve svatostánku na oltáři, i když jiným způsobem.

Nejsvětější Trojice je trvale přítomna ve svatostánku mého srdce, dokud jsem ve stavu posvěcující milosti, nezáleží na tom, jestli na Boha zrovna myslím, nebo ne. Zatímco v nebi uvidím Boží přítomnost v plné slávě a to bude mým věčným štěstím, zde na zemi zůstává skryta. Bůh je skutečně přítomen v mém srdci, ale jakoby zahalen závojem, nemohu doufat, že v tomto životě uvidím jeho tvář, nanejvýš mi občas dá duchovně pocítit svou přítomnost. Duše v milosti stojí tváří v tvář věčnému slunci, dokonce je má v sobě skutečně, i když její oči jsou příliš slabé, takže nevidí jeho slávu, může jen cítit teplo jeho paprsků.

z knihy A. Moynihan: Boží přítomnost, Krystal OP, Praha 1996

Boží Beránek v nejstarší liturgické hudbě

Evžen Kindler

Koncem měsíce června slavíme svátek sv. Jana Křtitele, který označil Krista za Božího Beránka (Jan 1, 29). Do mešního řádu vložil tato slova jediný papež syrského původu Sergios I. (687-701). Od té doby je recitujeme při každé mši svaté, takže nám zevšedněla. K přemýšlení nad jejich výjimečným významem nás nevytrhnou ani nápěvy českých mešních lidových zpěvů. V češtině říci někomu "beránek" není žádná velká pocta ani něžnost. Za berany označujeme lidi, kteří jsou tvrdohlaví a nepřizpůsobiví bez ohledu na své okolí. Ani latina ale nepoužívá k označení Krista slovo beran, aries, ale beránek, který je utvořen od zcela jiného kořene, agnus (lze ho přeložit i jako jehňátko). A o další potíž se postarali novověcí skladatelé: Když v osmnáctém století skládali "mše", to jest když zhudebňovali texty mešních ordinárií pro sbor, sóla a orchestr, první část, tedy Kyrie, zhudebnili bez ohledu na její slova jako veselou ouverturu k celému cyklu částí mše a její hudbu nechali zaznít také na konec celé své skladby, na slova dona nobis pacem (to bylo možné proto, že tato slova mají stejný rytmus jako Kyrie eleison). Toto opakování dávalo skladatelům příležitost efektně "zarámovat" celý jejich výtvor mezi dvě podobně znějící části; že ten výtvor bude prostřídán a následován dalšími částmi liturgie, to skladatele málo zajímalo. Zásady hudební kompozice vyžadovaly, aby úsek před pohodovým závěrem zněl konstrastně, tedy dramaticky, a tak třikrát zpívané Agnus Dei, qui tollis peccata mundi (Beránku Boží, který snímáš hříchy světa), prostřídané slovy miserere nobis (smiluj se nad námi), zní často jako napětí před šťastným rozuzlením, které přinesou slova dona nobis pacem. Tento způsob zhudebnění se přenesl i do pozdějších dob a vrývá bohužel do podvědomí zpěváků i posluchačů pocit, že hudba spojená se slovem beránek má vztah spíše k večerníčku s hladovým vlkem a beránkem, který na něj vyzraje, než k nejvyšší liturgii a nejniternějšímu oslovení.

K tomu, abychom vrátili slovům o Božím Beránkovi jejich původní význam, může pomoci i jejich nápěv z dob, kdy hudba nebyla ještě chápána jako přepychový doplněk liturgie nebo dokonce její nežádoucí přítěž, nýbrž jako její integrální část. Vatikánské vydání tohoto zpěvu nabízí 20 různých nápěvů. Všimněme si zde prvních dvou. Byly již v 10. Století zaznamenány v neumách, takže jde o nápěvy nesmírně staré.

První nápěv navazuje melodicky přímo na předchozí chorální invokaci celebrujícího kněze: Pax Domini sit semper vobiscum (Pokoj Páně buď vždycky s vámi) a na odpověď lidu Et cum spiritu tuo (I s duchem tvým). Všimněme si, jak oslovení Beránku klesá do jakéhosi vnitřního usebrání, aby se ihned vzepjalo k radostnému ale skromnému zazpívání přívlastku Boží (proužek na druhé slabice značí mírné zpomalení a zeslabení). A v tomto vzepjetí se rozvíjí přívlastková věta, se zdůrazněním na přízvučnou slabiku slova peccáta (hříchy): která nese přízvuk: ta je zpomalená, avšak s důrazem. Věřící nedramatizují, ale Beránkovi vřele vyzpívají svou naději, že snímá hříchy. A pak následuje jádro věty, sloveso miserére (smiluj se); jeho přízvučná slabika je tak bohatě a přitom naléhavě vyzpívána, že snad další komentář není nutný. Upozorňujeme však ještě na to, jak je nápěv slova nobis podobný nápěvu slova mundi a jak připravuje zpěv následujícího vzývání Beránka; podobnost dává melodii jistou jednotu spojenou s naléhavostí a niterností. Všechny tři složky skladby mají stejný nápěv. Proto ho uvádíme v notách jen jednou. Trojnásobné opakování téže melodie (a téměř týchž slov) však nezní nudně, nýbrž naléhavě i vřele.

Druhé zhudebnění slov o Beránkovi začíná na pevném tónu, z jehož spodního sousedství se však ihned "odráží" do výše. Druhá slabika slova Agnus vyjadřuje cosi podobného tomu, s čím jsme se v předešlé ukázce setkali až na druhém slově: ono skromné a důvěrné vzepjetí duše ke Kristu. Avšak zde na druhé slovo ústí zpěv v pokorném usebrání, z něhož se postupně vzpíná na větné členy qui tollis a peccáta, aby se vrátil ve slově mundi na motiv velmi podobný tomu, jímž byla vyzpívána druhá slabika slova Agnus. Pak následuje ta hlavní věta celé prosby: přízvuk slova miserére je opět vrcholem jeho zhudebnění, poslední slabika téhož slova se mírně zeslabí a zpomalí. A přízvučná slabika závěrečného slova celé věty, nobis (nad námi), je počtem svých tónů a opakováním toho nejvyššího z nich zdůrazněna nejvíce. Všimněme si, že motiv, který se opakoval na slovech Agnus a mundi, se v jisté obměně vyskytuje i v závěru slova nobis.

Opakování celého verše, to jest druhá část celého zpěvu, je na svém počátku zvýrazněno; jeho zpěvem jsme vedeni k tomu, že Beránka musíme prosit více, že k němu musíme zaujmout ještě bližší vztah; avšak již druhé slovo navozuje opět ten počáteční něžný tón, který jakoby chtěl - ne do všech extrémů - zjemnit naléhavost celého úseku qui tollis peccáta mundi. Závěrečná slova, miserére nobis, se vrací k témuž nápěvu, kterými byla zhudebněna v první části, avšak už slovo před nimi, mundi, navazuje melodicky na tuto část. Třetí část je zhudebněna stejně jako část první, takže ji v notové ukázce nevypisujeme.

Rozbor, který jsme uvedli, se sice leckde týká formální struktury melodie, ta je však nositelem vnitřní náplně zpěvu, kterou lze těžko popsat dalšími slovy. Nechť si čtenář sám přezpívá vše, co je uvedeno v notách, uvědomí si přitom, co znamenají příslušná slova textu a co k notám říkají právě uvedené vysvětlivky (malé noty zpíváme na -n- a -s). Text celého zpěvu, a tím i slova Beránek Boží - se nám objeví v mnohem konkrétnějším i niternějším významu.

Etika (7. díl)

Oldřich Selucký

O ctnosti

1. Co je vlastně mým majetkem?

Ctnost je ústředním morálním tématem.
Ctnost má smutné privilegium, že patří k nejčastěji špatně chápaným morálním pojmům.
Ctnosti (právě proto, že je viděna ve špatném světle) se mnohá současná morální pojednání vyhýbají. To jen přispívá k tomu, že ctnost upadá v zapomenutí.

To jsou tři dobré důvody, proč se tématu ctnosti důkladně věnovat. Nejdůležitější z těchto tří důvodů je samozřejmě ten první, pozitivní: od samého počátku morálního uvažování v rámci evropského civilisačního okruhu stálo téma ctnosti v jeho středu. A i když sám pojem ctnosti prošel v průběhu věků významnými změnami, provází evropského člověka už téměř 2500 let v jeho úsilí o pochopení sebe sama - a co víc, o práci na sobě samém. Je tedy třeba ještě váhat, zda stojí za to věnovat mu významnou pozornost? Zkusme se k ctnosti přiblížit po poněkud méně obvyklé cestě. Dnešní úvahu jsme nazvali "Co je vlastně mým majetkem?" Ano, ctnost je něčím, co mi náleží. Ale mnoho jiných "věcí" mi také náleží. Každá ovšem jinak. Proveďme srovnání.

Náleží mi kniha, skříň, byt nebo auto, na které příslušné dokumenty potvrzují mé vlastnické právo. V této větě je řečeno několik základních charakteristik tohoto typu vlastnění. Za prvé se týká konkrétních, materiálních předmětů: knihy, auta... Vlastním zde tedy něco, co je ode mne odděleno, co má svoji na mně nezávislou hmotnou existenci. Odtud za druhé plyne, že tyto předměty mohou velmi snadno svého vlastníka změnit. Každodenní život ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby člověk o věci přišel.

Samo vlastnictví je mi za třetí zde dáno právem, tedy jinými lidmi (společností). Může mi tudíž být nezávisle na mně právě tak dobře těmito - nebo jinými - lidmi upřeno. Odtud častý výskyt konfliktů v této oblasti vlastnění.

A konečně za čtvrté je tento typ majetnictví všeobecně lidmi pokládán za základní - ba často jediný - typ vlastnění. Proč je tomu tak? Moudří lidé všech věků si všimli, že "devadesát devět" procent každodenního života nás lidí se odehrává v oblasti starostí těla; duchu náleží jen zbyteček. Nepřekvapuje proto, že v otázce vlastnictví se naše oči otáčejí především k předmětům viditelným a hmatatelným.

Postupme o stupínek výše.

Říkáme také: "Mám řidičské oprávnění; mám základní, středoškolské... vzdělání; mám manžela..."

I zde existuje jakýsi materiální předmět, nejčastěji listina: řidičský průkaz, školní diplom, zápis v matrice o uzavření manželství. Cítíme ale, že hmotná podoba tohoto předmětu je zde jen proto, aby cosi jiného stvrzovala, na cosi jiného poukazovala. Totiž na společenské uznání jisté kvalifikace, jistého vztahu.

Opět tedy zde jde o cosi, co je mi vnější, tedy konec konců nezávislé na mé vlastní bytosti. Vždyť řidičský průkaz (a oprávnění) mohu získat, aniž bych uměl řídit. I manželství lze před společností uzavřít bez jakéhokoliv vztahu k partnerovi. Pro jeho sníženou materialitu lidé už většinou nepovažují takové vlastnictví za "majetek" v pravém slova smyslu.

Na druhé straně je v něm zakódován jistý statut daný společností. Tento statut umožňuje ve společnosti jednat, získat postavení, prostřednictvím postavení majetek... Proto jsou tyto "listiny" rovněž záviděníhodné. A čím vyšší je civilisační úroveň společnosti, tím zřetelněji se potvrzení o absolvovaném vzdělání stává "materiálním" majetkem.

Přejdeme-li od řidičského průkazu ke skutečné schopnosti řídit vůz, pak provádíme zdánlivě malý, ale ve skutečnosti obrovský krok. Dostávám se do vnitřního světa člověka. Vlastnictví, o něž tu jde, přestává být tím, co lidé povšechně nazývají "majetek". Tím více se však stává tím, co je člověku vlastní.

I když se řízení vozu provádí rukama, nohama a očima, přece jeho ohnisko je v inteligenci, a sice praktické inteligenci člověka, v praktickém pochopení jistých vztahů (mezi pohybem ruky a reakcí vozu, ...). Ještě zřejmější je, že skutečné vzdělání nebo skutečné manželství má své centrum v duchu zainteresovaných, nikoli v příslušném potvrzení. Zde jde tedy o vnitřní, duchovní vlastnění. Všimněme si, jak i tady neutuchající sklon k materiálnu podsouvá své významy slovům: mluví-li se o "duševním vlastnictví" autora knihy, nejde vůbec o schopnost jeho ducha knihu vytvořit. Jde o nárok získat honorář od každého, kdo by chtěl knihu vydat.

Tento třetí typ vlastnění - vlastnění např. schopnosti vytvářet užitečné a vzhledné výrobky ze dřeva - má následující charakteristiky.

Schopnost je neprodejná a nezcizitelná. Abychom ji jeho "majiteli" odebrali, museli bychom ho zničit, celého anebo aspoň zčásti.

Už to poukazuje na fakt, že zde spíše než o věci, které máme, jde o to, čím jsme. Jde o jakési "vlastnění sebe sama", jde o novou, vyšší úroveň mého vlastního bytí.

Nicméně - a to je poslední charakteristika - jde o navýšení mého "bytostného kapitálu" pouze v jedné, částečné oblasti mého života. Metaforu z finančnictví ("kapitál") používám záměrně. Poukazuje na to, že i k těmto částečným kvalitám svého bytí se člověk může chovat "tržně": získávat je s čistě užitkovým záměrem; zneužívat je k málo chvályhodným cílům (schopnost řídit auto se může stát útočnou zbraní; vzdělání v oboru může být zneužito k ponižování či destrukci kariéry kolegy).

Tušíme už, že na čtvrtou, nejvyšší příčku se mezi různými typy vlastnění postaví ctnost. Řekněme zatím jen, proč. Bližšímu pohledu budou vyhrazeny další úvahy.

Stejně jako v předchozím případě je ctnost kvalitou vnitřní, kvalitou ducha, tedy nezcizitelnou, a náleží do oblasti toho, čím jsem, spíše než toho, co mám.

Mravní ctnost je vždy v úzkém vztahu k oblasti - široce řečeno - afektivní, tedy oblasti citů a vůle. To neznamená, že v ní inteligence, rozum nehraje roli. Ale nikdy není - jako např. řízení vozu či matematické myšlení - jen věcí praktického nebo teoretického uvažování. Dotýká se tedy toho centra ("srdce") člověka, ze kterého celý jeho život získává pohyb, dynamiku - ale i kouzlo.

Odtud už vysvítá, že ctnost je kvalitou, která má hluboký, neodstranitelný vztah k celkovosti mého života. Žádná ctnost není od celku života a jeho zaměření oddělitelná. Perfektní řízení auta zůstane - a naopak se prokáže - dokonalým i v okamžiku, kdy vozem neomylně srazím k zemi vyhlédnutou oběť. U ctnosti takové zneužití není možné. Štědré dávání, kterým bych chtěl ponížit obdarovaného, přestává být štědrým v témže okamžiku, kdy se tento úmysl ve mně zrodí. Už tu není ctnost štědrosti, ale neřest pýchy, která jako prostředek používá klamné zdání daru.

"Co je vlastně mým majetkem?" ptali jsme se nadpisem této úvahy. Jenom v nedělitelném celku mravních ctností "vlastním" své vnitřní já, mám v držení sám sebe - a sebe celého. Jestliže mi však toto vlastnictví schází, jestliže sám sebe nemám - mohu pak ještě hovořit o tom, že mám něco jiného? Komu by pak ony předchozí tři typy vlastnění měly být připsány?

"Co pomůže člověku, kdyby celý svět získal..."

6/1998 Duch svatý

10 Kč

Detail

912

1 položek celkem

Přihlášení k vašemu účtu

Co potřebujete najít?

Doporučujeme