Obsah

Opravdu vám Bůh zakázal jíst?

Když jednou na popeleční středu odmítla pozvání na večeři, byla jí projevena upřímná soustrast s jejím vyznáním. Autor té kondolence vůbec netušil, jakou službu jí prokázal. Jestliže do té chvíle přežívala škaredou středu jen v myšlenkách na to, jak tu újmu ve čtvrtek, možná už po půlnoci dožene, tak teď už se nedalo při tomto plytkém pojetí postu zůstat.

"Opravdu vám Bůh zakázal jíst? Chudáci..." jako by něco podobného už člověk odněkud znal. Snad ze ztraceného ráje? Končí doba bezmyšlenkovitého podřízení se příkazu, a je nutné celou věc promyslet, odůvodnit, nebo zavrhnout jako zbytečnou nebo škodlivou.

"Ale ne, Bůh nám nezakázal jíst, jenom dva dny v roce se máme krotit. Přiblížíme se tím naší spáse." "Ale ale," pokračuje had, a už to ani není had ateista, "tak Bůh chce, abyste trpěli, jinak vás ne- zachrání? Jako by spása závisela na vašich skutcích. Myslíte si, že si postem můžete něco zasloužit? Naopak, zkazíte i to málo dobrého, co ve vás je. Obracíte se proti přirozenosti, kterou do vás vložil Bůh. Jíst je dobré, spát je dobré, radovat se je dobré. Přirozenost nesmíte násilím potlačovat, musíte ji tak nějak produchovnit." Eva odříkala otčenáš a naložila sobě i manželovi pěknou porci vepřového... (srv. Gn 3, 1-6)

Ne, ve skutečnosti to dopadlo jinak. Poučena chybou z ráje chtěla se raději poradit s Bohem, co že tím příkazem vlastně myslí. Ale už to nebylo jako za starých časů, kdy bylo možno potkat Hospodina procházejícího se po zahradě za denního vánku. Procházela celou zemí a ptala se po něm. Matka s dětmi jí řekla: "Ano, šel tudy, jinak bych neměla tak krásné a chytré děti a dobrého manžela." Lidé zpívající a hodující přitakali: "Samozřejmě, že tady musel být, jinak bychom neměli co jíst a proč se radovat." Země byla plná jeho stop, ale on sám nikde. Nebe bylo příliš nedostupné. Měla pocit, jako by procházela chrámem, ale opona jí zakrývala Velesvatyni, trůn Boží slávy. Vtom přišla na místo, kde byla chrámová opona roztržena odshora až dolů. A tam ho spatřila, na trůnu jeho slávy. Visel mezi nebem a zemí v bolestné křeči, celý zkrvavený a potupený. Jeho srdce rychle bilo do rytmu světa a jeho přerývaný dech oživoval celou zemi.

"Pane..., konečně jsem tě našla... Původně jsem se tě chtěla na něco zeptat, ale už ani nevím, na co. Nech mě tu chvíli u tebe spočinout a dívat se na tebe, než zase odejdu a budou mi tě připomínat jen tvé dary."

Eva Fuchsová

Umrtvěte v sobě všecko pozemské (srv. Kol 3, 5)

Dagmar Kopecká

Bůh nás povolal k přátelství, k účasti na svém bytí. Darem milosti nás pozdvihl k nadpřirozenému životu; stali jsme se Božími syny, dědici nebeského království. Zároveň však zůstáváme lidmi, podléhajícími řádu tohoto světa. Náš život je božský i lidský zároveň, rozprostřený mezi nebem a zemí. Nelze v něm nespoléhat na Boží milost, nelze se však také zřeknout zodpovědnosti, jež za svůj život z Boží vůle máme nést. Většina z nás bloudí daleko od "zlaté střední cesty" - jediné, jež směřuje k cíli - či se bezhlavě vrhá z extrému do extrému. Potřebujeme věrné a spolehlivé průvodce, jež nás více otevřou působení Boží milosti. Jedním takovým je křesťanská askeze.

Milostí jsme spaseni skrze víru (Ef 2, 8)

Celý náš duchovní život je dílem Boží milosti. Jejím přijetím jsme se znovuzrodili jako Boží děti. Ona nás uschopňuje žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Bez ní nejsme mocni růst ve svatosti a vytrvat až do konce. Předchází nás v každé dobré myšlence, v každém skutku. "Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit." (Flp 2, 13)

Jedině milost nás může spasit. Spása je Boží dar, nelze si ji za- sloužit, není odměnou za výkon. My sami nemůžeme k dílu spásy přidat nic, co bychom dříve nedostali od Boha. "Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života..." (2 Petr 1, 3)

Naše spása je zatím pouze předmětem naděje (Řím 8, 24)

Dostali jsme všechno, co potřebujeme. Přesto si spásou nemůžeme být jisti. Dnes a denně se stáváme smutnými svědky vlastních selhání. Toužíme být svatí, blízko svého Pána. Naše situace však mnohem víc připomíná bezmocné přešlapování na samém počátku. Či ještě hůře - naše svatá touha již vyhasla; spása nás nezajímá. Milost, všemocná Boží "zbraň", se v našich slabých, líných a neochotných rukách stává neúčinnou.

"Věru, velká je lidská křehkost, která je vždy náchylná k hříchu! Dnes se z hříchů vyzpovídáš, a zítra opět pácháš, z čeho ses vyznal. Nyní si umiňuješ, že si dáš pozor, a za hodinu jednáš, jako by sis nic takového neumínil. Máme tedy proč se pokořovat a nikdy si o sobě nemyslet nic velkého, protože jsme tak křehcí a nestálí. A nedbalostí můžeme rychle ztratit i to, co s takovou námahou z Boží milosti jsme tak tak získali." (T. Kempenský, Následování Krista, XXII. 6)

Milost předpokládá naši spolupráci, nemůže v nás působit proti naší vůli. Jsme povoláni ke svatosti, ale musíme k ní dojít jako lidé, cestou svobodného rozhodování se. Naše svoboda v sobě nutně zahrnuje možnost vědomého a dobrovolného zřeknutí se spásy, možnost nedosažení cíle. Svoboda se může vzepřít milosti.

Dílo milosti je znehodnocováno také naší porušenou přirozeností. Milost smazala dědičný hřích, jeho následky však zůstávají. Obtížně poznáváme pravdu, naše vůle je slabá, nejsme pevní v konání dobra a naše smysly a vášně nejsou podřízeny rozumu (srv. Řím 7, 14-23). A tak jsme nuceni výpověď o naší naprosté závislosti na Boží milosti doplnit: na cestě k spáse záleží i na nás, na naší ochotě, na našem úsilí. Máme pracovat na své spáse (Flp 2, 12), odstraňovat překážky milosti, dávat pozor, abychom se liknavostí o milost nepřipravili (Žid 12, 13.15); máme držet své tělo v tuhé kázni a podrobovat si ho (1 Kor 9, 27), a bojovat s hříchem až do krve (Žid 12, 4). Stručně řečeno, Bůh nás povolal, abychom s ním na své spáse spolupracovali.

V naději pracujeme s Boží milostí

Jakmile však přiložíme ruce k Božímu dílu, vítězí v nás "tělesný" člověk. S nadšením se vrháme do práce, vytváříme smělé plány, a zapomínáme, že Bůh není figurkou na šachovnici. Nastává konflikt zájmů, náš svět se hroutí, jsme znechucení, zoufalí. Kam se poděla naše odevzdanost a důvěra? Jak spolupracovat s Boží milostí, aniž bychom ji tím popírali či odsouvali až na druhé místo?

Musíme svůj duchovní život postavit na naději, ctnosti, kterou nám Bůh spolu s milostí vlévá v okamžiku křtu. V naději, opřeni o Boží moc, můžeme s důvěrou očekávat spásu i prostředky k její- mu dosažení a zároveň o ni usilovat křesťanským životem. V naději pracujeme s Boží milostí, ne bez ní či proti ní.

"Modlete se, jako kdyby všechno záviselo na Bohu, ale pracujte, jako kdyby všechno záleželo jen na vás!" (sv. Ignác z Loyoly) Jaká je naše naděje, takový je i náš duchovní život. Nemáme-li naději, propadáme zoufalství. Přestáváme věřit ve svou spásu, zpochybňujeme Boží všemohoucnost a lásku. Rezignujeme, duchovně umíráme. Přeženeme-li naději opačným směrem, stáváme se opovážlivými. Buď se v pýše spolehneme jen na své vlastní síly a pokoušíme se dosáhnout spásy bez Boží pomoci, a nebo nezřízeně spoléháme na Boží milosrdenství v očekávání, že nás Bůh spasí bez obrácení a našich zásluh. Doufáme, že právě nám Bůh udělí mimořádné dary či bezstarostně hřešíme - vždyť Bůh nám to přece odpustí.

Smysl askeze

Nezáleží samozřejmě jen na naději, ale na celé nadpřirozené výbavě naší duše. Musíme ji používat, ne ji nechat ležet ladem. Naše přirozené schopnosti a návyky musíme uvádět do souladu s ní, aby se s nimi nestřetávala, ale mohla je zapojit do svého spasitelného díla. Lidské musíme podřídit božskému. A právě k tomu směřuje askeze.

Naše přirozenost je následkem dědičného hříchu porušená. V tom- to stavu nás na cestě k Bohu zdržuje, překáží nám. Nemůžeme ji ale zcela odvrhnout, potlačit. Nemůžeme přestat být lidmi. Musíme se pokusit najít ztracený řád. Uspořádat své vášně a nezřízené sklony, nižší složky podřídit vyšším. Proto se věnujeme askezi, tedy sebezáporu, umrtvování, výchově smyslů, vášní, rozumu a vůle. Probouzíme a rozvíjíme přirozené ctnosti. Bez tohoto uspořádání upadáme snadno do pokušení, jsme Bohu nevěrní, nejsme schopni obstát ani v maličkostech.

"Člověk prospívá duchovně tím více a zasluhuje si tím větší milosti, čím víc přemáhá a v duchu umrtvuje sám sebe." (T. Kempenský, Následování Krista, XXV. 3) "Kde není umrtvování, není ctnosti." (Escrivá de Balaguer)

Ukázněná přirozenost se již nestaví proti našemu nadpřirozené- mu životu, nejen že přestala překážet, ale může i spolupůsobit na cestě k cíli. Díky askezi se naše tělo víc a ochotněji podřizuje duši a duše Bohu, a vše v nás se zaměřuje k naší spáse. Askeze tak na- pomáhá vnitřnímu klidu, přivádí k důvěře a radosti z duchovního života.

Takováto askeze není samoúčelným sebetrýzněním, je cestou k Bohu, následováním Krista. Není planým skutkařením, ale zapojuje nás cele do díla spásy. Není ani potlačováním či znásilňováním člověka, naopak objevuje a rozvíjí v člověku všechno dobré. Není nelidská, ale navýsost lidská, protože člověka zaměřuje k jeho poslednímu cíli. "Asketický život nemá jiný cíl než spasit duši." (sv. Bazil)

Potřeba askeze je nejnaléhavější na počátku duchovního života. Tam má askeze nejvíc práce. Vytrváme-li, přináší askeze dobré plody: jejím působením se stále více otvíráme Boží milosti, roste naše odevzdanost a přilnutí k Bohu. Již nepotřebujeme tak často služby askeze, naše činnost, aktivita ustupuje Boží iniciativě, v našem životě se začíná více projevovat pasivita, podřízenost Duchu svatému, duchovní dětství. Asketické období se dovršuje v období mystickém. Pokračování v cestě zde opravdu přesahuje jakékoliv naše síly, zde jsme zcela odkázáni na Boha. Naše bezmocnost nás však už netrápí. Ukřižovali jsme sami sebe, jsme skryti v Bohu, ponořeni do jeho lásky. Pokorně můžeme vyznat: "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus" (Gal 2, 20).

Literatura:

T. Špidlík: Prameny světla (Příručka křesťanské dokonalosti), Refugium, Velehrad 1995

T. Kempenský: Následování Krista, Olomouc 1990

KKC 1987 - 2029

Liturgická roucha

(v "papírovém vydání" i s obrázky)

"Roztrhněte svá srdce, ne šaty" (Joel 2, 13). Církev se připojuje k výzvě proroka Joela a vybízí nás především k vnitřní změně smýšlení. Sama však tuto změnu vyjadřuje i navenek. Ne snad trháním liturgických oděvů, ale aspoň změnou jejich barvy. Jaký je význam těchto změn a liturgického oblečení vůbec?

Vývoj bohoslužebného oděvu

Novozákonní liturgické oblečení se nevyvinulo ze sakrálního oděvu starozákonního kněžstva, ale ze světského šatu běžného tehdy v celém řeckořímském světě. Neexistuje žádný apoštolský příkaz ani příkaz starší doby, který by předpisoval, jak má vypadat liturgické oblečení. V prvních dobách se při liturgických slavnostech užíval stejný oděv jako v běžném životě. Ani hierarchické stupně se neodlišovaly vnějšími odznaky. Při liturgické slavnosti zaujímali nositelé jednotlivých služeb určité místo, a tím byla naznačena jejich služba i postavení.

Spodní oděv tvořila tunika, roucho, které sahalo téměř až k zemi, a přes ni se přehazoval vrchní oděv, který se v různých zemích nazýval různě, u Římanů např. tóga. Takový byl tedy i liturgický oděv, i když to nebyl tentýž, který se nosil při všední práci. Už Hippolyt vyžaduje, aby šaty těch, kdo konají liturgii, byly bělostné, čisté a v dokonalém pořádku, tedy vyloučené ze světského užívání.

Od 7. století se však začíná světská móda měnit. Tunika se zkracuje, plášť, který byl původně kolový s otvorem pro hlavu, se začíná vpředu otevírat, a po germánském zvyku se zavádějí nohavice. Církev se však přidržela staršího způsobu odívání, a liturgický oděv se tím pádem začal nosit přes oděv všední. V 9. století tento zvyk celkem zevšeobecněl. Projevovala se snaha čím dál více zdůrazňovat jeho slavnostní charakter, a tak se bohoslužebná roucha stávala bohatší a zdobenější.

Liturgické barvy

Liturgické barvy se vyvinuly až ve 12. století, kdy zesílila tendence k symbolickému výkladu úkonů a znamení. Různé barvy se snažily vystihnout atmosféru a citovou náplň jednotlivých svátků a slavností. Předpisy o užívání barev se vytvářely poměrně dlouho. Teprve římský misál Pia V. (15. stol.) uvádí barvu bílou, zelenou, červenou, černou a fialovou, vykládá jejich symboliku a určuje první závazná pravidla, kdy se má která barva užívat.

Bílá jakožto barva světla je obrazem jednorozeného Syna Božího, který se nazval světlem světa. Proto církev tuto barvu užívá o všech svátcích a slavnostech Páně, pokud nejsou připomínkou jeho umučení a smrti. Je to také barva nevinnosti, proto se užívá při svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov, kteří neutrpěli mučednickou smrt, ale také při pohřbu dětí. Bílá je také barvou radosti, proto se užívá při všech slavnostních příležitostech, průvodech, při udělování svátostí kromě pokání a pomazání nemocných.

Červená je barva ohně a krve, takže se užívá o svátcích svatodušních, o svátcích připomínajících utrpení Páně a smrt mučedníků a mučednic.

Zelená je barva naděje. Tak jako pohled na zelené osení vzbuzuje naději na bohatou žeň, tak zelená barva liturgických rouch vzbuzuje naději na život věčný, na zmrtvýchvstání, které slavíme vlastně každou neděli během roku. Užívá se jí tedy ve všední dny a neděle během roku.

Fialová vyjadřuje smutek mírněný nadějí. Vykládá se také jako barva popela, tedy jako symbol kajícnosti. Užívá se tedy v obdobích kajících, v adventním a postním čase, při svátosti pokání, při exorcismech a při katechumenátu. O 3. neděli adventní (Gaudete) a 4. postní (Laetare) je možné fialovou barvu ještě více prosvětlit nadějí, která vysvítá i z mešních textů, a tak vzniká barva růžová.

Černá je barvou smutku a smrti. Užívala se na Velký pátek a v den památky Věrných zesnulých. Nyní ji nahradila fialová a černá se může užívat pouze při pohřbu.

Symbolika oděvu

Bohoslužebným rouchům se už ve Starém zákoně připisovala určitá symbolika. V křesťanství se rozvinula až poté, když se rozlišilo světské a liturgické oblečení. Jednak se jim připisoval význam dogmatický, jednak morální. Liturgické roucho jakoby přikrývalo člověka - kněze a činilo z něj druhého Krista, prostředníka mezi Bohem a lidmi. Proto také bohatost a zdobení oděvu má vyjádřit velebnost a svatost Toho, který působí skrze osobu služebníka oltáře. Jednotlivé části oděvu pak zná- zorňují ctnosti, které má liturg jako zástupce Kristův pěstovat ve svém životě.

Spodní liturgická roucha

Z antické tuniky vznikla alba. Původně byla liturgickým oděvem pro všechny osoby, které měly vyšší svěcení, případně i pro kleriky. Bělostná barva značí svatost, obnovu života, čistotu duše v posvěcující milosti.

Není-li alba upravena tak, aby odpovídala postavě, je třeba cingulum. Je to bílá šňůra, kterou se alba zachytí a upraví do patřičné délky. Symbolický význam je uchování svatosti, kterou alba naznačovala, nebo provazy, jimiž byl Kristus bičován.

Z alby vznikly dva oděvy: rocheta a superpelice. Liší se v podstatě jen šířkou rukávů (superpelice vznikla na severu, kde se oblékala na kožich, proto musela mít široké rukávy). Rocheta je vlastně od počátku mimoliturgický oděv, tvoří spíš základ oděvu chórového.

Za zmínku stojí ještě amikt neboli humerál, což je látka, kterou se zahalovala hlava při oblékání liturgických rouch, a teprve poté nebo až u oltáře byla spouštěna na ramena, takže tvořila jakýsi límec. Nyní má podobu čtyřhranného šátku s tkanicemi, kterou kněz obléká jako první pod albu kolem krku. Prakticky brání ušpinění mešních rouch. Amikt byl zdoben krajkami a vyšíváním a symbolicky znamenal přilbu spásy.

Vrchní liturgické oblečení

Původní široký plášť s otvorem pro hlavu se dlouho neudržel. Ve středověku se začal po stranách zkracovat a výsledkem byl tvar, který známe jako barokní kasuli (ornát): přední díl je podobný jakési zástěře a zadní desce z tvrdého neohebného materiálu. Tento typ se příliš nehodí pro celebrování tváří k lidu, protože je zdobený především na zádech. Neodpovídá také požadovanému návratu ke střízlivosti a prostotě v liturgii. Proto je poslední dobou tendence vrátit se opět ke gotickým barokní ornát splývavým střihům.

Kasule je nyní výhradně kněžský oděv, ale ve staré době patřila všem stupňům svěcení. Užívá se při mši svaté, případně při všech obřadech, které se mší svatou souvisejí.

Z vrchního antického oděvu se také vyvinul pluviál (cappa). Původně to byl plášť do deště (latinsky pluvia - déšť), proto byl opatřen kapucí. Vpředu je otevřený a je opatřen sponou. Když kapuce přestala sloužit původnímu účelu, proměnila se ve zdobený štít. Pluviál není rezervován žádnému svěcení, může jej nosit klerik stejně jako biskup. Používá se při procesích, požehnání, chórové modlitbě.

Pro jáhna je bohoslužebným rouchem dalmatika. Je to vrchní oděv ve tvaru T se širokými rukávy v liturgických barvách.

K liturgickým oděvům patří také štóla. Je to dlouhý pás látky, který kněz a biskup nosí okolo krku tak, že její dva konce volně splývají vpředu, jáhen ji nosí na levém rameni a její dva konce má sepnuty u pravého boku. Její původ se dá dost těžko vystopovat, v současnosti je však označením stupně svěcení. Symbolický výklad jí přisoudil význam jha Páně a rozuměl tím závazky svěcence.

Tímto výčtem není zdaleka vyčerpáno bohatství rouch a odznaků, se kterými se můžeme při bohoslužbě setkat. V některém z dalších čísel se budeme věnovat např. biskupským rouchům a insigniím.

zpracovala Eva Fuchsová

literatura:

L. Pokorný a kol.: Obnovená liturgie, ČKCH Praha 1976

E. G. Šidlovský OPraem: Svět liturgie, Strahov 1991

J. Reinsberg, T. Kubalík: Knížka pro ministranty, Portál 1994

Člověk je tragická postava

Diego Arenhoevel

Snad žádnému jinému vyprávění Starého zákona nevěnovali křesťané tolik pozornosti jako pádu do hříchu. Je to pozoruhodné, vždyť v rámci Starého zákona nehraje tak velkou roli. Nijak nesnese srovnání s velkými náměty dějin spásy: s uzavřením úmluvy, vysvobozením z Egypta, dobýváním zaslíbené země. Nicméně dějiny výkladu Písma daly tomuto vyprávění takovou důležitost, protože v něm rozpoznaly odpověď na odvěkou otázku lidstva: odkud se vzalo zlo v lidském životě?

Pád do hříchu

Nejlepší uvedení do problému zla nám skýtá konec vyprávění, kdy Bůh vyčítá zlý čin napřed ženě, pak muži. Oba se omlouvají. Oni za to nemohou, neboť tady byla objektivní příčina, která je víceméně donutila jednat tak, jak jednali.

Nejzřetelněji muž; každý jiný má větší vinu než on: žena, ano sám Bůh, jenž mu ženu dal, za to může. Žena se vymlouvá přinejmenším na hada. Každý ukazuje na někoho jiného, nikdo sám na sebe.

To je podtextem všech pohanských vyprávění o původu zla. Podle nich přišlo zlo do světa závistí a nepřízní bohů. Určili to lidem jako jejich osud. Člověk je tragická postava: buď jsou to zlé moci, které se jej zmocňují dočasně nebo trvale a skrze něj působí zlo, nebo bohové vložili zlo do jeho povahy, takže vůbec nemůže jinak než činit zlo, nebo na člověka vpustili záludné zlé síly, aby ho oslabili. Člověk se stále znova pokouší omlouvat se: "hřeší to ve mně" nebo "skrze mne". Hřích, to je nevyhnutelné určení.

Bible nenechává platit tuto omluvu. Její Bůh ji od člověka nepřijímá. Nemá ukazovat na druhé, nýbrž sám na sebe. Zlo není něco mimo člověka, je to jeho čin. Člověk nemusí činit zlo, ale činí je. Je to "tvářnost jeho srdce" (Gn 6, 5; 8, 21). Definice je pečlivě volena. Neznamená to, že srdce člověka je zlé od přirozenosti. Ne srdce je špatné, nýbrž "tvářnost srdce". Být od někoho "utvářen" znamená podléhat něčí moci. Tvářnost srdce podléhá moci člověka. Zlo není něco v člověku, co by se zlým činem jen ukázalo. Když je člověk nezpůsobí, není.

Co tedy chce spisovatel od čtenáře? Aby neukazoval na jiné, nýbrž bil se v prsa: aby bral na sebe odpovědnost za svou zlou činnost a nesvaloval ji na někoho jiného. Čtenář má poznat, že je hříšník. Není mu pouze vypravováno něco, co se kdysi odehrálo na počátku dějin lidstva, není vzdalován od nějaké dávné doby. Dozvídá se něco sám o sobě, a poznání, jež mu je sdělováno, je tvrdé a neúprosné. Je pro nás stejně nepříjemné jako pro starověkého člověka mýtu: jsou nejen duševní nemoci, je také hřích.

Existují přirozeně i duševní onemocnění; jsou zlé vlivy, které člověku nechávají málo svobody. Ale na tomto místě není kladena otázka, jak dalece nese jedinec odpovědnost za svůj zlý čin. Adam je lidstvo. Lidstvo je odpovědné za své zlé jednání; každý jednotlivec jen potud, pokud se na něm podílí. Je-li sledováno zlo, kterého se dopouští člověk, narazí se vždy na člověka, nikoli na moci, okolnosti, přírodní události nebo dokonce, jak mínili pohané, na samotné bohy. Každý jedinec, nakolik je součástí lidstva, má také svůj podíl na zlu, které lidstvo provádí.

Působnost zla

Hřích není něco, co člověk dělá jen tak mimochodem. Jeho čin má osudovou moc nad jeho životem: krade mu ráj. Co všechno to znamená?

Následek hříchu je nesvornost: nesvornost mezi lidmi se vším žalem a zneuctěním z ní plynoucím; nesvornost mezi člověkem a hmotou; hmota se vzpírá, odráží člověka, způsobuje mu rány a olupuje ho o jeho sílu.

Rozdvojuje Boha a člověka. Bůh Jahve nepřehlíží tak snadno hřích jako pohanští bohové. Je s ním neslučitelný, takže vypuzuje člověka z Boží přítomnosti. Nic, co by člověk mohl udělat, mu nezjedná opět přístup do milostné Boží blízkosti. Ohnivý meč mu navždy brání přiblížit se.

Je i smrt následkem hříchu? Jinak řečeno: lidé bez hříchu by ne- zemřeli? Text zde vůbec není tak jednoznačný, jak byl někdy čten: smrt sice hrozí člověku jako trest, kdyby jedl ze zakázaného stromu, leč tento trest nenásleduje hned, jak přece bylo výslovně řečeno. A v rozsudku Bo- žího trestu vlastně není smrt uvalena. Bude koncem namáhavého života. Jeví se spíš jako hranice trestu než jako trest. Podle starozákonního pojetí není smrt jako smrt. Je obrovský rozdíl, jestli smrt uzavírá bohatý, plný život, nebo zakončuje bídný život. Zlo smrti, to není biologické umírání, nýbrž bídný konec nešťastného života. Tak bude možno říci: hrozná, úzkostlivá smrt, bolestná hranice života je následek hříchu, na němž má jako na ostatních následcích podíl každý, kdo je člověkem. Nebyla by, kdyby lidé nehřešili. Že člověk by bez hříchu vůbec nezemřel, tím není řečeno. Biologická nesmrtelnost se zdá být sotva slučitelná s naší přirozeností.

Vyprávění o pádu do hříchu je ponuré. Hřích si nezaslouží, aby se stal předmětem vtipkování. Že se jím mohl stát, mluví o vzdálenosti, kterou jsme si vytvořili, když jsme pád a jeho následky přisoudili pouze Adamovi a Evě, dávno zemřelým pralidem. Z nich si můžeme tropit žerty, ale pro toho, kdo ví, že jde také o jeho pád, jeho zlobu a celé naše utrpení, se stává takový humor hořký.

Pokušení

Často je právem obdivována rozmluva hada a ženy (Gn 3,1b-6) jako mistrné znázornění pokušení.

Partneři rozhovoru jsou žena a had. Stará vyprávění neznají samo- mluvu. Každé probírání otázky se v nich děje ve formě dialogu. Rozdvojení člověka, jenž neví, co má dělat, je představováno dvěma postavami. Rozmluva se vlastně děje v člověku. Každý člověk v sobě nosí hada.

V člověku to začíná mluvit: "Řekl vám Bůh opravdu, že nesmíte jíst ze žádného stromu v zahradě?" (srv. Gn 3, 1) To je v základě falešné. Proto to také není tvrzeno, nýbrž vysloveno otázkou. Vždyť otázka nic nevymezuje, jen vyslovuje pochybnost. Člověku se zdá, že všechno, co činí život hodný žití, je zakázáno. Je obklopen věcmi, které by rád měl, ale nesmí mít. Říká s téměř komickou beznadějností, kterou lze často najít u dětí: nic nesmím. Ale zatím ví, že jeho beznadějnost je falešná. Je mu dáno téměř vše. Co je zakázáno, je jen malá část světa, který ho obklopuje. Ne každý strom, nýbrž jen jediný mu je zapovězen. V Evině odpovědi (Gn 1, 2-3) mluví ještě nadhled, který vše posouvá na pravou míru.

Teď se však děje něco pozoruhodného. Rozmluva a vyprávění se obracejí s hlodavou výlučností k jednomu zakázanému stromu. Ten jediný, který nemá být k disposici, tento jeden z tisíců, právě ten je to, který je třeba mít. V mistrném šestém verši lze vidět, jak zakázaný strom roste. Už není jeden z mnoha, zaplňuje celý horizont. Nic jiného už nelze vidět. Kamkoli pohlédnete, tam stojí zakázaný strom. Nakonec zaplňuje celý svět. Když Eva vztahuje ruku, nemá už téměř žádnou volbu. Strom ji zdolal. Původně to byl skutečně jediný strom z mnoha. Teprve skrze člověka, jeho myšlení a přání se stal "nadstromem". Tedy v tom spočívá moc pokušení: rozměry jsou zkreslovány jako v lomeném zrcadle. Jediná věc se rozmáhá, stává se celkem, který spoutává všechno dychtění člověka. Stala-li se však jednou tak mocná, těžko jí odolat. Člověk vztahuje ruku a přijímá. Ale požití je jen zpečetění hříchu. Každý hřích má svou prehistorii. Na začátku snad byl jen okrajovou, vůbec ne důležitou otázkou.

Strom pravého poznání

Viděli jsme, jak smrtelně vážný je hřích, který nám krade ráj, jak hrozné má následky, jak je odporný Božím očím. Z toho však neplyne, že je to grandiózní lidský skutek. Je to selhání, často dokonce směšné selhání. Nelze přehlédnout, jak Jahvista ironizuje člověka, jenž hřeší.

Ve starém pohanském mýtu bral člověk svůj hřích nesmírně vážně. Chtěl dosíci moudrosti bohů; chtěl být jako oni, chtěl překročit své hranice. Biblický spisovatel, jak jsme viděli, čerpá také z této předlohy. Ale jak ji zpracoval?

Žena a její muž jedí zakázané ovoce. "Teď se oběma otevřely oči a poznali..." (3, 7). Zní to velkolepě a zdá se to být náramný čin, který má takové účinky. Leč nedočetli jsme do konce: "... a poznali - že jsou nazí!" To je tedy to světodějné poznání, jež získali? Musíme si přitom uvědomit, co znamenala nahota pro Izraelitu. Nepovažoval ji za odkrytí krásy nebo za skryté svádění. V jeho střízlivém a v pohlavních věcech nenuceném pohledu platila nahota prostě za potupu a hanbu, podobně jako se ukazuje v pohádce Císařovy nové šaty. Proto si člověk a jeho žena ihned zhotovují oděv, aby zakryli hanbu.

A poznali, že jsou nazí: V této větě se člověk řítí z nejvyšší výše svého nároku do hloubi trapného, vůbec ne znamenitého postavení. Spisovatel ve světle víry paroduje a posmívá se mýtu, který si člověk o sobě vytvořil.

A co horšího. Novopečení bohové, kteří nuzně zahalili svou hanbu fíkovými listy, slyší kroky Boha Jahve. Skrývají se za stromy jako vy- plašené děti. Tu slyší otázku: "Kde jsi?" (3, 9). A ti, kdo právě pojedli ze stromu moudrosti, dávají odpověď, nad niž nemůže být hloupější. Odpovědí nejen okamžitě prozrazují, kde se schovávají, ale také pro- zrazují, co učinili. Člověkova výmluva, že se schovává, protože je nahý, vydává tajemství, které chce střežit: jedl ze stromu.

V pohanském mýtu se člověk požitím ovoce skutečně stal podob- ný bohům. Pouze žárlivost a převaha bohů, kteří mu upírají život, jej nechávají tragicky ztroskotat. Z této tragiky nezbylo nic. Člověka vy- hnalo z ráje žalostné selhání. Hřích se tím nestal neškodný, nýbrž ještě neomluvitelnější.

Adamův oděv

Zdánlivě mimochodem utroušená poznámka o nahotě prvního člověka (2, 25) našla v dějinách výkladu hlasitou ozvěnu. Nahota je symbol mnoha věcí. Symboly však jsou současně působivé i nejasné. Z mnoha různých výkladů použijeme jeden, který se nejlépe shoduje s tím, co bylo shora řečeno.

Před hříchem byl člověk nahý a nestyděl se. Po hříchu poznal svou nahotu, styděl se a oblékl se. Kdo je nahý a nestydí se? Ve Starém Orientě (a nejen tam) byli lidé, kteří se za svou nahotu nestyděli: děti. Je to znamení začínající dospělosti uvědomit si svou nahotu a zakrývat ji. Před hříchem je člověk dítětem, po hříchu už jím není.

I my mluvíme o nevinném ráji dětství. Dojdeme tím snad k tomu, co je správné, když to nebudeme mínit příliš romanticky. Mínění Starého Orientu o dětech mělo střízlivost, která nás téměř pobuřuje. Jsou to lidé, kteří ještě nic nejsou, z nichž teprve nutno něco udělat, jsou to lidé nehotoví.

Člověk měl možnost dozrát bez hříchu v plného člověka. Pokaždé však tuto šanci prohrává. Jen tehdy nehřeší, když ještě nemůže. To není omluva, ale obžaloba. Téma Adamova oděvu se uzavírá smírným gestem: sám Bůh mu dává lepší oděv než zástěru z fíkovníku. Bůh nenechává člověka o samotě přes jeho žalostný, dětinský a zároveň hrozný hřích. Jeho péče platí i tomu, který ho odmítl. Křesťan poznává v tomto prostém gestu Vykupitele, jenž zase obnoví ráj.

ze samizdatového materiálu: Malý komentář ke Starému Zákonu, Diego Arenhoevel. Redakčně upraveno a kráceno.

Ten Zlý

Pavel Konzbul

Pán nás učí se modlit " ... ale zbav nás od zlého". Od jakého zla ale máme být zbaveni? Po modlitbě Otčenáš prosíme: "Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože ...". Tato prosba obsahuje všechno zlo, jež nás může potkat, jak tělesné, tak i duševní. Církev ve svých modlitbách takové zlo pojmenovává: "Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane". Jakkoli se v Otčenáši jedná o všechna tato zla, není přesto na prvním místě míněno "to zlo", ale "ten Zlý".

Kdo je to "ten Zlý"? Na to nám dává odpověď katechismus slovy: "Zlo v této prosbě není něco abstraktního, označuje naopak osobu satana, zlého ducha, anděla, který se protiví Bohu." (KKC 2851) V modlitbě Páně říkáme její poslední prosbu většinou bez nejmenších potíží, ale jak to vypadá s naší vírou v existenci zlých duchů? Naše představy o jejich působení jsou mnohdy velmi rozporuplné a chatrné. Potácíme se mezi dvěma krajnostmi, kdy na jedné straně máme tendenci umenšovat vliv zlého ducha (Jan 8, 43-44) a na druhé straně jeho působení přeceňujeme a lidově řečeno "vidíme čerta všude". Známý spisovatel C. S. Lewis o tom říká: "Lidé věří v ďábla buď příliš horlivě, nebo příliš slabě". Není proto od věci se zamyslet, jak se může právě "ten Zlý" projevovat v našem běžném životě a jak lze jeho působení čelit.

Kdo jsou padlí andělé a co chtějí?

Abychom pochopili, jak mohou padlí andělé na nás působit, je třeba si uvědomit, čím vlastně jsou. Bůh vše, co stvořil, stvořil jako dobré. Z dobrého anděla se stal satan tím, že odmítl brát své štěstí jako Boží dar a prohlásil se z pýchy za boha. Ovšem přesto, že je padlým andělem, je andělem, tedy nádherným tvorem. Stále zůstává velký rozdíl mezi podobami, v jakých je znázorňován zlý duch, a vzezřením anděla jako jednoho z nejkrásnějších děl Prozřetelnosti. Podle sv. Tomáše Akvinského si satan i po svém pádu uchoval neporušeně své přirozené dary. Zlý duch tyto dary, které převyšují schopnosti člověka, užívá ke zlému. Celý je zaměřen sám na sebe a nenávidí vše, co směřuje ke druhému. André Frossard jej charakterizuje jako "inteligenci, která kontempluje sama sebe". Tato inteligence již nemůže svou vzpouru vůči Bohu odvolat a nemůže jí ani litovat, protože se v ní nemá co změnit.

Ďábel chce celým svým chtěním, aby Bůh nebyl Bůh, aby vůbec nebyl, a protože ví, že toho nikdy nedosáhne, snaží se ze všech sil, aby Boha nikdo nepoznal a nemiloval a aby jej nenáviděl, tak jak to dělá on. Z toho vyvěrá jeho zoufalá bolest závisti k těm, kdo po Bohu touží, a proto se všemožně snaží, aby nikdo nebyl spasen.

Ďábel v Božím plánu

Velikost a význam andělů, i padlých, se odráží v roli, kterou jim Stvořitel určil v dějinách spásy. Svatý Tomáš Akvinský to ve své Teologické sumě vysvětluje takto: "Andělé podle své přirozenosti stojí někde uprostřed mezi Bohem a člověkem. Boží prozřetelnost působí tak, že se o dobro nižších tvorů stará prostřednictvím tvorů vyšších. Dobro člověka je tedy zajištěno dvojím způsobem. Jednak přímo, kdy je člověk přikláněn k dobru a odvracen od zla, tuto službu konají dobří andělé, a jednak nepřímo, je-li člověk pokoušen útoky protivníka, čímž se cvičí v odporování zlu, toto dobro člověku “zprostředkovávají” andělé zlí." Co tedy zlí duchové mohou a co nemohou? Mohou velmi mnoho. Dokáží v nás ku příkladu vzbudit pomocí představivosti taková hnutí vášní, jaká nelze vyvolat žádnými lidskými prostředky, a mohou i více. Ovšem nemohou ani o vlas víc, než jim dovolí Bůh, a ten "vše pořádá k dobru těch, co jej milují" (Řím 8, 28).

Pokušení

Na základě předchozích řádků by mohl vzniknout mylný dojem, že všechny naše náklonnosti a pokušení ke zlému vycházejí od satana. Ve skutečnosti je to ovšem poněkud složitější. Svatý Jan od Kříže uvádí kromě satana dva další možné nepřátele duše, a to tělo a svět. V tomto směru má na mysli především náklonnosti naší přirozenosti a těla po- rušené v důsledku dědičného hříchu. Církev vždy zamítala pesimistické zďábelštění přírody a lidského těla a stále více zdůrazňuje především naši odpovědnost za odstraňování zla. Proto je velmi užitečné snažit se poznat taktiky padlých andělů, kteří jako vysoce inteligentní bytosti dovedou často využívat proti nám jak touhy těla, tak i svět.

Nejzákladnější schéma lze popsat následujícím způsobem. V době pokoušení ke hříchu obviňuje zlý duch nejprve Boha před člověkem (Gn 3, 5) a snaží se ho přesvědčit, že ho Bůh svým zákonem zotročuje, a po hříchu zase obviňuje člověka sama před sebou, ovšem ne jako zdravé svědomí, které vede k lítosti a nápravě, ale tak jako přesvědčil Jidáše, že pro něho neexistuje žádné milosrdenství. Satan navíc očerňuje lidi navzájem jednoho před druhým, a tak rozbíjí jednotu mezi nimi a současně je obviňuje i před Bohem (Zj 12, 10).

Bylo by ovšem velkým zjednodušením připisovat zlému duchu pouhé pokoušení ke zlému. Jeho taktika se mění podle situace člověka. Zatímco hříšníka bude pokoušet pouze ke hříchu, tak člověka putujícího za hlasem Božím povede spíše k menšímu dobru, aby ho pozvolna vedl opět ke hříchu. Zlý duch má totiž tu vlastnost, že se může převlékat za anděla světla (2 Kor 11, 14) a "napodobovat - karikovat" Boha, proto je také někdy nazýván "boží opicí".

František Saleský nám odhaluje další z jeho úskoků, který spočívá v tom, že nás navádí k tomu, abychom začali mnoho dobrých věcí současně a abychom nakonec pro přetížení starostmi nedokončili ani jednu z nich. Jindy se nás zase snaží přesvědčit o započetí nějakého velkolepého plánu, o kterém ví, že jej nebudeme moci uskutečnit. Nabádá nás k přehánění dobrého, které nedbá na míru, dobu, povahu lidí a často směřuje proti povinnostem našeho stavu.

Rozlišování duchů

V duchovním boji to nejsme my, kdo vybírá, kde se bude válčit, ale zlý duch na nás zaútočí na nejslabším místě a tím nejrafinovanějším způsobem. Musíme tedy dobře znát sami sebe, naše neuspořádané city a slabosti, abychom těmto útokům a to nejen ze strany ďábla, ale i ze strany naší chatrné přirozenosti a světa dokázali čelit. Rozlišování duchů, to je nepřetržité hledání a volba toho, co nám nabízí Bůh, který touží po naší spáse.

Při tomto rozlišování je rozhodujícím kritériem (ovšem nikoli jediným) ovoce tohoto působení. Za dobré lze považovat pouze ta vnuknutí a hnutí, která se nezdají být dobrá jen na začátku, ale především, přinesou-li ovoce většího dobra.

Podle sv. Pavla je umění rozlišovat duchy jedno z charizmat, darů Ducha svatého, které se v církvi projevují (1 Kor 12, 10). Z toho je zřejmé, že k odhalení satana pouze lidský důvtip nestačí, ale je zapotřebí především víry a ctnosti. Svatý Jan od Kříže tvrdí, že duše spojené s Bohem se ďábel bojí stejně jako samotného Boha.

Jak se chránit před útoky zlého?

Závěrem se naskýtá otázka, která je pro každého z nás snad nejdůležitější. Jak se chránit před nástrahami zla? Zde nám opět může pomoci sv. Tomáš Akvinský, který udává tři prostředky, které nám mohou proti zlu pomáhat, a to duchovní radost, upřímná modlitba a práce konaná v duchu víry a lásky. Dále je to vše, co posiluje náš duchovní život (svátosti, svátostiny, sebezápor, rozjímání atd.), který začíná právě osvobozováním se z dvojakosti protichůdných tendencí v našem nitru, tak abychom mohli jednat pouze pod vlivem jedné síly, a to síly Ducha svatého.

Použitá a doporučená literatura:

Jozef Augustyn: Jak hledat a nalézat Boží vůli, Karmelitánské nakladatelství 1997

Georges Huber: Odstup, satane (ďábel dnes), Zvon 1997

Jiří M. Veselý: Bůh, anděl a já, MCM 1993

Jan B. Scaramelli: Pravidla pro rozlišování duchů, MCM 1995

Pokora je pravda

David Pancza

Pokora má mezi ostatními ctnostmi výjimečné, klíčové postavení. K tomu, aby byl člověk spasen, nepotřebuje mít všechny ctnosti, pokora mu však scházet nesmí. "Pokora je základ spásy, posadíš-li pyšného třeba i násilím do ráje, nenajde tam pokoj a bude mu to i tam málo." (starec Silván)

A. Pokora ve vztahu k sobě

Snad žádná jiná ctnost nemá tolik falešných napodobenin jako právě pokora. Proto je důležité uvést hned na začátku slova sv. Terezie: pokora je pravda. Mnozí si myslí, že pokory dosáhnou, budou-li se znevažovat a zesměšňovat, anebo když si začnou namlouvat něco, co sice není pravda, ale zní to pokorně. To je ale nesmysl. Což ctnost může být postavena na klamu a překrucování skutečnosti? "Pokorný je ten, kdo se správně, pravdivě hodnotí." (T. Špidlík) Poznání a přijetí pravdy o sobě je většinou mnohem těžší než "zbožná" hra na poníženost.

Druhý typ falešné pokory spočívá v mylném názoru, že pokornými se staneme, když odstraníme vše, na co bychom případně mohli být pyšní. Tady učitelé duchovního života velice přísně rozlišují vnější poníženost, která ještě vůbec nemusí být ctností, od pravé pokory, která je vnitřním postojem člověka, jeho moudrostí. Skutečná pokora je schopnost být pokorný i tehdy, když mám možnost být pyšný.

Pokora vůči sobě samému tedy znamená podřídit své smýšlení a konání pravdě, i když to není příjemné, a naopak pýcha je snahou upravovat pravdu tak, aby nám co nejvíce lichotila. Jinak řečeno: pokora je záliba v pravdě, pýcha záliba v sobě.

Zkusme se teď zamyslet nad konkrétními projevy lidské pokory nebo pýchy.

Hodnota člověka

Pokora není komplex méněcennosti. Poměrně rozšířený je názor, že pokorní jsou lidé ubití, bez sebevědomí, považující se za absolutně nehodné a bezcenné. A pyšný je pak podle tohoto názoru každý, kdo si moc věří a za někoho se pokládá.

Tento postoj je ale od pravé pokory na míle vzdálený. "Člověk má o sobě rozhodně mít vysoké mínění." (T. Špidlík) Základem našeho psychického zdraví je vědomí naší hodnoty, jinak ztratíme všechnu chuť do života. Rozdíl mezi pokorou a pýchou je v tom, kde hledáme svou hodnotu. Naše velikost spočívá v tom, že jsme stvoření k Božímu obrazu, že jsme vrcholným dílem stvoření, jsme milované Boží děti, povolané k zbožštění. "I kdybys byl posledním žebrákem na ulici, který má na sobě jen hadry, nikdy nezapomeň, že jsi obraz Boha, syn velkého Otce." (sv. Basil Veliký) Být pokorný znamená poznat, kým opravdu jsme, a přijmout svou pravou důstojnost, kterou nikdo nemůže zpochybnit ani nám ji vzít. Pak nebudeme potřebovat ubohé a falešné náhrady, které nabízí svět.

Pokora neznamená, že by se člověk musel za každou cenu špatně oblékat a ošklivě se upravovat, že by se nikdy nesměl "naparádit" anebo si občas nemohl něco dovolit. Sv. apoštol Pavel říká: "Umím žít v nouzi i v dostatku." V rozporu s pokorou rovněž není zastávání nějaké vyšší a čestnější pozice. Důležité je jen neztotožňovat svou velikost se svým postavením.

Ježíšovi, který je vzorem pokory, nedělalo potíže vyhnat kupce z chrámu, otevřeně nazývat lidské hříchy jejich pravými jmény, ohradit se proti nepravdivým obviněním farizeů. Cílem našeho života je plnit Boží vůli, a ta nemusí být vždy totožná s vůlí nejhlučnějších křiklounů. To se pak někdy neobejde bez přísnosti a určité tvrdosti a neoblomnosti.

Rozdíl mezi pokorou a pýchou je v tom, zda vystupujeme jako služebníci pravdy nebo jako vlastníci pravdy. Pyšný člověk ztotožňuje vítězství pravdy se svým vlastním vítězstvím, porážku lži vidí v pokoření svého protivníka a "spravedlivé" pomstě. Pokorný vidí hranici mezi sebou a pravdou, umí se přít, aniž by urážel, umí ustoupit všude tam, kde jde jen o něj, a ne o pravdu samu.

Pokora je vědomí, že jsme závislí, nevystačíme si sami, jsme odkázaní na Boha a na lidi, jejichž prostřednictvím nám Bůh pomáhá. Je to přijetí skutečnosti, že jsme dlužníky, kteří svůj dluh nemohou vyrovnat a "musí" být jednoduše vděčni. Pokora nás uschopňuje k přijímání lásky, přízně a darů, které si nezasloužíme, činí nás schopnými poprosit o pomoc.

Často se za pokoru vydává postoj: "To nemohu přijmout." Jsou situace, kdy je tento postoj oprávněný, ale může se za ním skrývat i hřích nezávislosti, pýcha, kdy chceme dokázat, že si vystačíme sami a se všemi budeme vyrovnáni. Pyšný člověk je uzavřený vůči lásce, za vše chce zaplatit, aby si byl jist, že mu to patří. Nesnese pocit, že by měl být někomu nějak zavázaný. Proto je mnohem chudší než pokorný člověk.

Malý chlapec se pokoušel přenést velkou vázu z jedné místnosti do druhé, ale nešlo mu to. Otec se ho zeptal: "A použil jsi opravdu všechny síly, které máš?" Chlapec rozhodně odpověděl: "Ano." - "Ne, nepoužil jsi všechny síly. Zapomněl jsi na sílu svého otce." Často pod rouškou pokory odmítáme prosit Boha o pomoc, natož pak o charizmata, a přitom skutečně pokorné by bylo uznat, že je potřebujeme.

Hříšnost člověka Pokora je také poznání a přijetí skutečnosti, že jsme hříšní. Je to schopnost přiznat si svůj hřích a poprosit o odpuštění. Pokorného člověka můžeme poznat podle toho, že se nebojí hovořit o svých poklescích a nesnaží se je přikrašlovat. Pyšný neumí přijmout odpuštění, snaží se sám ze své viny vykoupit a zasloužit si odpuštění, aby cítil, že ten, komu kdysi ublížil, je vlastně povinen mu odpustit.

Pokora v žádném případě neznamená neurotický stav neustálého pocitu viny a vnitřní trýznění pro svá selhání. Pro člověka je přirozené, když se cítí být spravedlivým. Pyšný člověk se však snaží o nemožné: považuje se za spravedlivého pro to, jaký je a co vykonal. Pokorný nachází ospravedlnění v tom, že jsou mu odpuštěny hříchy.

Je hloupé bojovat proti pravdě, protože Pravda je milosrdná. Základem pokory je důvěra v Boží milosrdenství. "Když se podle pravdy odsoudíš za své hříchy, Bůh ti podle své lásky určitě odpustí." (sv. Mojsej Optinský) Svatí tady na zemi nejsou ti, kteří jsou bez hříchu, ale ti, kteří si pospíší s pokáním.

B. Pokora ve vztahu k Bohu

Nejen pravdivý pohled na sebe, ale i hledění na Boha nás vede k pokoře. Je více stupňů pokory před Bohem.

Nejníž stojí strach z Boha, pocit, "jakým ubohým a bezvýznamným červíčkem jsem před velkým Bohem, jak špinavý jsem před jeho svatostí," kdy se člověk neodváží ani zdvihnout zrak. To vlastně ještě není pokora, to je jen poníženost, která nás od Boha mnohdy spíš vzdaluje, než aby nás k němu přibližovala.

Pokora začíná pokořením před Bohem, když ho uznáme za svého Boha a ve svém nitru mu dáme přednost přede vším, když se rozhodneme pro poslušnost jeho vůli a dáme mu právo velet v našem životě. Bez tohoto pokoření není možno přiblížit se k Bohu.

Není možné pokořit se před Bohem "jen tak". Většinou člověk potřebuje zakusit svou bezmocnost a odkázanost na Boha, přesvědčit se o pravdivosti Ježíšových slov: "Beze mne nic nemůžete udělat". Potřebujeme si "rozbít nos" a uvidět, uvěřit, že Boží plány jsou lepší než naše vlastní. "Bůh lidi miluje, a proto posílá trápení, abychom poznali svou slabost a pokořili se, a tak mohli přijmout Ducha svatého, kterého nám chce dát. Pokora je nutným předpokladem toho, abychom v sobě měli oheň Ducha svatého. Jinak to bude jen lidské nadšení." (starec Silván)

To všechno ještě však není dokonalá pokora. Starec Silván vysvětluje: "Poslušnost, pokořování, pokání za hříchy, to je jen začátek. Pravá pokora přichází, když v Duchu uvidíš Pána a JEHO POKORU. Tehdy se duše sama začne pokořovat." Bůh v nás tvoří pokoru tím, že nám zjevuje a dává pocítit svoji velikost. A svou velikost nejúčinněji projevuje tím, že on sám se před člověkem pokořuje, sklání se před ním, nehodným a špinavým červíčkem, aby mu svýma rukama umyl nohy. Nic nespaluje pýchu lépe, než když se Bůh jako první pokoří před člověkem.

Hřivny

Pokora není namlouvání si, že nic nemám, nic nevím, nic nedokážu. Rovněž by bylo nesmyslné, aby např. vědec o svém převratném objevu prohlašoval, že za nic nestojí, nebo umělec o svém podařeném díle tvrdil, že je ošklivé. Proč bychom potom vůbec měli něco dělat a o něco se snažit? A není hříchem nazývat bezvýznamným své dílo, za které jsme se modlili a na němž Bůh spolupracoval?

Rozdíl mezi pýchou a pokorou není v tom, zda víme nebo nevíme o svém talentu a úspěších, ale v tom, komu za své dary a schopnosti děkujeme a koho jimi oslavujeme. Pokora je vědomí, že všechno dobré, co jsem a co mám, je od Boha, a žádný z mých úspěchů není ani zdaleka jen mou zásluhou. Je to umění rozlišit, co je opravdu moje a co mám jen v pronájmu.

Pokora nás neokrádá o naše kvality, ale učí nás být za ně vděčnými a odevzdávat "svou" slávu tomu, komu ve skutečnosti podle pravdy patří. To je smysl zvláštního slovního spojení, které často slyšíme ve sv. liturgii: "vzdáváme Ti chválu". Nejde o umělé vyrábění oslavných frází, ale o pohotové odesílání té chvály, která se u nás "zastavila", Bohu.

Díky pokoře můžeme naplno využívat své dary bez špatných pocitů nebo pohrdání těmi, kteří tyto dary nemají. "Není hříchem přát si a konat dobro, ale myslet si, že ho konám lépe než ostatní." (sv. Petr Damaský) Je zvláštní, že my, lidé, jsme někdy schopni i svědectví o velkých Božích skutcích říci tak, že tím oslavujeme sebe, a ne Boha.

Pokora dává našim ctnostem tu správnou příchuť, dělá z nich nástroj nezištné lásky k druhým. Je známý příběh o tom, jak Diogenes, který s nadhledem nad celým světem žil nezávisle v sudu, přišel k Platónovi a špinavýma nohama mu zamazal koberec se slovy: "Šlapu po Platónově nadutosti." Na to mu Platón odpověděl: "Ale jen nadutostí jiného druhu, Diogéne."

Obvykle prožíváme zklamání, když zjistíme, že člověk, jehož dovednost jsme obdivovali, je "nafoukaný". Už to není ono. A naopak - pokora dodává dovednostem člověka zvláštní a velice přitažlivou krásu.

Sv. Tomáš Akvinský nazývá pokoru matkou a strážkyní všech ctností. Svatý Augustin přirovnává dokonalost člověka k domu, čím vyšší dům stavíme, tím hlubší musí mít základy. Podobně je tomu se stromem - čím výše roste, tím hlouběji musí zapustit kořeny, aby se v bouři nevyvrátil. Základy a kořeny ctností - to je pokora. "Žádná ctnost nemůže být pevná bez pokory." (sv. Makarij Optinský)

Hranice lidských možností

Často můžeme zaslechnout "pokorné" tvrzení: "Já raději nic nedělám, jen bych to zkazil. Raději nebudu mluvit, abych neřekl nějakou hloupost. Ať mluví a konají jiní. Ještě nejsem dost dokonalý, abych mohl dělat takovou práci." Za tímto postojem se skrývá pýcha, protože se snažíme nepokazit si své jméno, na němž nám velice záleží. Je to pýcha, s níž často umíme náležitě kritizovat druhé, kteří narozdíl od nás našli odvahu a něco řekli nebo udělali. Skutečná pokora, to je odvaha a ochota dělat, co je potřeba, i když se necítíme být dokonalí, je to odvaha riskovat omyl, neúspěch, ztrapnění. Pokorný člověk se nebojí, že udělá chybu, protože mu jde o cíl, a ne o něj samotného. Není těžké nic nepokazit, jestliže nic neděláme.

Pokora je rovněž vědomí, že naše možnosti, schopnosti a vědomosti jsou omezené. Je to odstup od svého názoru a činnosti, schopnost v každém okamžiku připustit, že naše verze není nejdokonalejší, schopnost uvažovat i o jiných návrzích, ochota přijmout radu nebo kritiku. Je to umění přiznat si chybu a aspoň trochu o sobě pochybovat. "Zlé není mít rozum, ale myslet si, že ho máme." (Sv. Petr Damaský)

To samozřejmě neznamená, že je vždy třeba dát za pravdu ostatním, ustoupit a podřídit se. Být pokorný neznamená být zakřiknutý a falešně poslušný, nikdy se nebránit, vše snést a být zticha. Za takovouto pokorou se často skrývá pohodlnost, měkkost, volba cesty nejmenšího odporu, "aby byl pokoj", a to jistě není ctnost. Umět se ozvat, když je to třeba a to i za cenu ztráty přízně "mocných" - to někdy vyžaduje více pokory než zůstat tiše sedět. Pokora činí člověka schopného i trpět pro pravdu.

Když Pilát vybízel Ježíše k výpovědi slovy: "Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?", Ježíš místo ponížené výpovědi odvětil: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry."

C. Pokora ve vztahu k lidem

Bůh je vůči lidem pokorný, naše pokora vůči lidem tedy znamená přistupovat k nim tak jako Bůh. Pokora je Boží vlastnost, jíž se máme připodobnit. "Být pokorný znamená být podobný Kristu"(Silván), být na posledním místě proto, že Bůh tam byl dříve než my. Ježíš sám říká: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem." To je pohled zvnějšku. Při pohledu zevnitř musíme tyto výroky zpřesnit. Pokora vůči lidem znamená dovolit Bohu, aby k nim přistupoval skrze nás. Je to vlastnost Krista přebývajícího v nás, která se má stát naší a má se projevit na nás. Silván říká: "Pokora je nedosažitelná lidskými silami, je to účast na pokoře Boží. Pane, dej nám svou pokoru, dej nám svého pokorného Ducha."

V čem spočívá Kristova pokora, kterou hledáme? Jistě ne v tom, že se cítil vinným nebo ve vědomí jeho malosti, omezenosti a slabosti. Kristova pokora tkví v tom, že ač je velký, ponížil se, ač je nevinný, přijal zodpovědnost za hřích. Je Bůh a ví o tom, ale vzdal se každého nároku na poctu, jaká mu náleží. I když mu patří prvenství a nepopírá to, stal se posledním.

Ale jaký to má význam? Pokud by to bylo jen samoúčelné ponižování se pro ctnost samu, pro zálibu ve vlastní pokoře, byl by to nesmysl a pýcha. Význam pokory tkví v tom, že člověka obrací k druhým, činí ho schopným vidět, chápat a milovat druhé, činí ho schopným být jedné mysli s ostatními. Je to zřeknutí se nároků, postavení a slávy proto, aby se člověk mohl přiblížit k druhým, pomoci jim, sloužit jim. Potřeba pokory vychází z lásky. Jako když král, aby zachránil tonoucího, svleče svůj nádherný oděv, vystoupí z kočáru a skočí do špinavé vody. Ježíš říká: "Kdo chce být první, ať se stane služebníkem všech." Skutečné prvenství, které má v Božích očích cenu, je prvenství v darování se. Naše velikost spočívá ve schopnosti dělat druhé velkými.

ze slovenštiny přeložil Petr Beneš

Literatura:

Tomáš Špidlík: Prameny světla, Refugium 1995

Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmel. nakl. 1994

Svatý Josef, ochránce církve

Petr Beneš

V každém světci se naplňuje jiná stránka nevyčerpatelného bohatství Kristova. S tím souvisí fakt, že jednotliví světci bývají vzýváni v různých potřebách. Výjimečné místo mezi světci patří sv. Josefovi. Jeho spojení s Kristem bylo totiž po Marii to nejužší možné. Ježíš stál doslova uprostřed všeho jeho života a snažení. Proto mají jeho přímluvy takovou moc a takový rozsah. Jako byl za života ochráncem Svaté rodiny, je ve slávě ochráncem celé církve.

Skrytost

Josef je světcem, který je zcela dobrovolně mužem ve stínu Ježíše a Marie. Jediné zprávy, které o něm máme, jsou nepříliš podrobná místa v evangeliích. Ale pro Josefa je právě to "nemluvení" a mlčení typické.

V čem je tedy tajemství Josefovy svatosti?

Především v úplném obětování jakýchkoli vlastních plánů vůli Boží. Pro zralého muže, který jistě měl nějaké představy o svém životě, nemohlo být jednoduché úplně se vzdát vlastních plánů. Celý Josefův život je neustálým vyváděním ze zajetých kolejí. Stále být otevřen Božímu vnuknutí, nikde nebýt zabydlen, nehledat žádný svůj plán.

Josef je postavou starozákonní (srv. rodokmen u sv. Lukáše a Matouše). Pro židy byla důkazem Božího požehnání velká rodina, její materiální zajištění, jistý blahobyt (srv. např. Ž 126, 127). Na tomto pozadí musíme chápat velikost Josefovy oběti. Musel přistoupit na úplně jiné pojetí života. Jistým způsobem vlastně "vyšel, vydělil se" ze svého lidu, ač plně navazuje na všechny tradice. Je předobrazem naplnění a překročení Starého zákona. Zachovává všechny předpisy a přikázání (srv. Lk 2), zároveň však na své vlastní existenciální rovině je neustále konfrontován s tím, že v událostech, jichž je svědkem, jsou překračovány. Nikoli nějak revolučně, smetením, ale vskrytu, v životě Ježíše Krista. Josef je vyzván, aby cele žil přítomností, bez nároku schovat se do zaběhlých zvyklostí a bez nároku porozumět nějak tomu, co přinese budoucnost. Josefovým časem je Ježíš Kristus. Josef velice pravděpodobně nebyl svědkem žádného z Ježíšových zázraků. K plnění Boží vůle jej vedla jen a jen úplná důvěra.

Zodpovědnost

Josef ale není jen tím, kdo stále něco ztrácí a něčeho se vzdává. Pak by nebyl světcem, ale rezignujícím fňukalem. Josef bytostně vnímá, že za to vše dostává mnohem víc - lásku k Marii a Ježíšovi. Jeho život má smysl jen vzhledem k nim.

Neznamená to však, že by Josef byl nějakým slabým, poddajným člověkem v ústraní. Naopak, on přece v řádu tohoto světa zastupuje Ježíšovi Otce. Slouží mu i svou otcovskou autoritou. Opravdu, niterné tajemství lidské spásy, tajemství, na němž Maria měla vnitřní podíl, je svěřeno do ochrany člověku - Josefovi. Boží slovo je zvláštním způsobem schopné přetvořit svět a zároveň být zcela tichým a závislým na nás. Josef ukazuje, že za spásu, která se nám dostává jako dar, jsme osobně zodpovědni. I my máme Ježíše - Boží slovo v nás, chránit před útoky sebe samých i našeho okolí. I my jsme zodpovědni za Ježíšův růst v nás. I my mu nejlépe sloužíme pokornou, tj. pravdivou každodenní službou. Vše dostáváme - a zároveň jsme za vše zodpovědni. Křesťanství skutečně není záležitostí nerealistických snílků! Josef uplatňoval vůči Ježíšovi svou autoritu. Byla to ale dokonale služebná autorita - sloužila růstu Ježíše Krista. Podobně by měli svou autoritu chápat všichni otcové. Ne se jí vzdávat, jak se dnes často děje, ale s plnou zodpovědností ji převzít z Božích rukou.

Kristus - smysl života

Josef nás učí tomu, že jediným naplněním našeho života je Ježíš Kristus. Učí nás učinit z Ježíše střed všech našich aktivit, cíl všeho našeho snažení. Ani ta nejobyčejnější všední činnost nemá smysl bez zakotvení v Kristu. Josef je tak učitelem skutečné jednoty kontemplace a aktivity. Jako takový bývá vzýván zasvěcenými osobami. I tolik zdůrazňovaný aspekt Josefa - dělníka, který je téměř jediným aspektem pobožnosti k sv. Josefovi, jež přežívá, není pouhou oslavou lidské práce, ale je oslavou toho, že tato práce dostává smysl, pouze je-li zapojena do Kristova díla.

Josef byl vlastně celý svůj život adorátorem Ježíše Krista, chránil jej, je proto velkým přímluvcem kněží, ctitelů a ochránců svátostného Krista. Eucharistie, v níž přijímáme Kristovo tělo a krev, je zkropena potem Josefových rukou a jeho slzami, protože z nich rostlo a sílilo Ježíšovo tělo. Jako strážce eucharistického Ježíše Krista je Josef vzýván i jako mocný ochránce před démony.

Mlčenlivost

Josef je pro nás velkým příkladem mlčenlivosti a vnitřní usebranosti - všechny ty velké věci, které se děly před narozením Ježíše, si nechal pro sebe, svědčí o tom jasně to, že Ježíšovi spoluobčané v Nazaretu neměli v na počátku Ježíšova veřejného působení ani potuchu o Ježíšově početí. Tedy: Josef tak velké věci, které by mohly v očích světa třeba i obhájit jeho zvláštní jednání, uchovává ve svém nitru. Nezneužil Boží slovo k vyvýšení sebe, k tomu, aby se učinil zajímavějším. Nechal to vše uzrávat v sobě v úplné důvěře v Boha. Roztrubujeme-li do světa citlivá znamení, jež Bůh dává každému z nás, činíme z nich zboží a svou odměnu jsme již dostali.

Strážce církve

Jako starostlivá hlava Svaté rodiny umožnil Josef pokojný a skrytý růst a vývoj Ježíše Krista. To, co mu bylo svěřeno, spravedlivě chránil. Je tedy logické, že v řádu milosti chrání celou Ježíšovu rodinu - církev. Ta si to ve své historii mnohokrát uvědomila a úcta k sv. Josefovi byla velice podstatnou složkou západního křesťanství.

Výrazněji ji začali šířit na počátku velkého ohrožení církve v pozdním středověku františkánští a dominikánští kazatelé. Na kostnickém koncilu, který se zasadil o ukončení západního schizmatu, navrhl kancléř Pařížské univerzity Jan Gerson zavedení svátku sv. Josefa jako předzvěst smíření. Velkou ctitelkou sv. Josefa byla sv. Terezie od Ježíše, která jeho ochraně svěřila sebe samu i své dílo za obnovu Karmelu.

Píše o tom ve svém Životě: "Já si zvolila za svého přímluvce a patrona slavného sv. Josefa a svěřila jsem se mu s nadšením. Tento můj otec a ochránce mi pomohl v nesnázi, do které jsem se dostala, a v mnoha jiných daleko těžších, v nichž šlo o mou čest a o spásu mé duše.

Viděla jsem jasně, že jeho pomoc byla vždy větší, než jsem mohla doufat. Nevzpomínám si, že bych ho někdy prosila o nějakou milost, aniž bych ji hned dostala. A je to úchvatné vzpomínat na velkou přízeň, kterou mě Pán zahrnul, a na nebezpečí pro duši i tělo, z něhož mne vysvobodil na přímluvu tohoto požehnaného světce. Jiným světcům, zdá se, že Bůh dovolil, aby nám přispívali v té či oné potřebě, zatímco já zakusila, že přímluva sv. Josefa se vztahuje na všechny. Tím nám Pán dává pochopit, že jako mu byl na zemi poddán, kde mu jako pěstoun mohl rozkazovat, tak i nyní v nebi udělá vše, oč ho požádá. ... Nepoznala jsem člověka, který by ho opravdu ctil a prokazoval mu nějakou službu, aniž by rostl ve ctnosti. On totiž nesmírně pomáhá tomu, kdo se mu svěřuje. Už po několik let ho vždy prosím na jeho svátek o nějakou milost a vždycky jsem vyslyšena. A jestliže má prosba není zcela správná, on ji zaměří k mému většímu dobru."

Papež Urban VIII. (17. stol.) zařazuje slavnost sv. Josefa mezi svátky zasvěcené pro celou církev. 8. 12. 1870 prohlašuje Pius IX. sv. Josefa za ochránce celé církve.

V dnešní době však úcta ke sv. Josefovi, tak jako i k ostatním světcům, upadá. Nezdá se však, že bychom se tím více blížili ke Kristu. Spíš opak je pravdou. Svatý je nádherným dílem Božím, je aktualizací Ježíšova života, zpřítomněním jedné části jeho nevyčerpatelného tajemství.

Průvodce na cestě za Kristem

Na některých vyobrazeních Svaté rodiny je už trochu větší Ježíš veden za ruce svými rodiči. Nechme Josefa, aby uvedl Ježíše i k nám. Aby v nás mohl žít i svůj skrytý život, tichý, nenápadný, odevzdaný, ale přesto naprosto nutný k tomu, aby mohl později vystoupit, vyučovat, trpět a být oslaven. Josef vychoval Ježíše pro jeho velké dílo, odevzdal jej lidem v okamžiku své smrti, ne náhodou bývá uváděno, že umírá v době, kdy Ježíš zahajuje své veřejné působení. (A je nepodstatné, je- li to fakticky pravdou. V legendách jde daleko více o pravdu vnitřní.) I v nás musí Boží slovo růst, aby mohlo vydávat plody, aby se podílelo na stavbě církve. Stane se to tehdy, až zemřeme sami sobě a necháme Ježíše vystoupit z našeho stínu.

Doporučená literatura:

sv. Terezie od Ježíše, Život, Křesťanská akademie, Vimperk 1991 Dobraczynski

J: Stín otce, Brno, Blok 1994

Zdrávas, Milostiplná

Tomáš Machula

K událostem dějin spásy je možné přistupovat z různých stran a odkrývat tak lépe jejich hloubku. Také na slavnost Zvěstování se můžeme podívat přinejmenším dvěma způsoby. První z nich, reprezentovaný liturgickým čtením, nás uvádí do děje a vypráví, jak to tehdy v Nazaretu proběhlo. Dá se říct, že má mariánský charakter, protože v centru pozornosti stojí především Panna Maria.

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to uslyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího." (Lk 1, 26-32)

Jiný pohled na událost zvěstování se nesoustřeďuje na děj, ale na podstatu události, kterou je vtělení Boží. Je to přístup christologický. Máme-li i v tomto případě vybrat vhodný biblický text, bude to bezpochyby prolog Janova evangelia.

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. (Jan 1, 1-5.9-14.17)

V Lukášově vyprávění o setkání Marie s andělem stojí za pozornost výraz milostiplná. O toto slovo se vedly a vedou spory, protože má velký význam pro samotné tajemství Božího vtělení. Jedná se o otázku, do jakého prostředí a jak přišlo mezi lidi Slovo, které se stalo tělem. Že byl bez hříchu Ježíš, o tom nepochybuje žádný soudný křesťan, ale co Maria? Katolíci a pravoslavní se shodují v tom, že Maria byla bez osobního hříchu. Sv. Hypolit Římský (235) poeticky vysvětluje, že Pán byl bezhříšný, protože jako člověk byl vytvořen z neporušitelného dřeva, tj. z Panny a Ducha svatého, uvnitř i zevně jako nejčistším zlatem obložený. Sv. Augustin (430) říká totéž střízlivěji: ...kromě Panny Marie, o které pro důstojnost Páně nechci mít ani zmínku, když je řeč o hříších.

Mluví-li se o důstojnosti, může to vzbuzovat dojem, že Bůh je jako kníže, který si před sebou nechává rozvíjet kobereček, aby se jeho nejdůstojnější boty neznečistily prachem. Takový ale Ježíš není. O tom, že lidi miluje takové, jací jsou, a že se neštítil jakékoliv práce a jakéhokoliv prostředí, víme z evangelií dost. Proč tedy muselo být jeho matce zvláštní Boží milostí umožněno zachovat dokonalou svatost bez hříchu? Odpověď je jednoduchá. Opravdový a úplný člověk není hříšník, ale dokonale svatý. Čím víc člověk hřeší, tím více se vzdaluje svému lidství. A protože Ježíš přijal lidskou přirozenost od Panny Marie, připravil ji Bůh pro tuto situaci tak, že jí umožnil předat lidství opravdu dokonalé. Poznamenejme ale, že rozhodně neplatí, že bezhříšný se může narodit pouze z bezhříšného. To bychom museli považovat za bezhříšné i všechny předky Panny Marie. Jde jen o jedinou osobu, kterou je Ježíš, věčné Slovo Otce, které na sebe jedinečným způsobem přijalo naše lidství.

Mariinu dokonalou svatost vyjadřují slova plná milosti. Hřích je umenšení milosti. Svatost proto znamená hojnost milosti, naprostá svatost pak plnost milosti. Anděl Marii oslovuje ne jejím jménem, ale právě tímto titulem. Když víme, jaký význam mělo pro Židy jméno, pochopíme dosah tohoto oslovení snadněji. Podobně jako je Ježíš nazýván také Immanuel (Bůh s námi), je Maria pojmenována kecharitómené.

Toto Mariino vyvolení k dokonalé svatosti je jakoby předchutí naše- ho vykoupení. Bůh "sestoupil" a stal se v Ježíši Kristu člověkem, aby se naplnilo slovo evangelisty Jana: Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Poníže- ní Božího Syna, které začalo přijetím lidské přirozenosti, se tak stalo příčinou našeho povýšení ke slávě Božích synů. Chvála neposkvrněné Boží matky a Panny Marie je vlastně oslavou Boha za jeho spásné dílo, kterým obnovuje celé tvorstvo.

Dnes je radost zvěstování a slavnost panenství. Dnes snoubí se země s nebesy. Adam se obnovuje a Eva zbavuje se prvotního zármutku. Stín naší podstaty, zbožněné Bohem, přijavším lidskou přirozenost, Stává se církví Boží. Ó tajemství! Neznám jest způsob jeho sebeponížení, Nevýslovné jest bohatství jeho dobroty. Anděl stává se služebníkem zázraku. Panenské lůno přijímá Syna, Duch svatý sestupuje, Otec milostivě se sklání. To vše děje se společným trojjediného Boha úradkem, V němž a skrze nějž dosáhnuvše spasení, Spolu s Gabrielem jásejme k oslavě Panny: Buď zdráva, omilostněná radostí: z tebe vzejde spasení naše, Kristus Bůh náš, který přijal naši přirozenost a pozvedl ji k sobě. Jeho pros za spásu duší našich.

Zvěstování a byzantský hymnus Akathistos

Evžen Kindler

S byzantským hymnem Akathistos a s jeho autorem Romanem Melodem jsme se už jednou seznámili (Amen 10/97). Uvedli jsme, že Akathistos opěvá úsek života Panny Marie od Zvěstování po útěk do Egypta, a ukázali jsme překlad textu a některé melodické úryvky třetího oiku (třetí části) Akathistu, který zpívá o setkání Panny Marie se sv. Alžbětou.

V březnu je aktuální všimnout si prvního oiku Akathistu, týkajícího se Zvěstování. Než však přistoupíme k jeho rozboru a k ukázkám, uveďme jeden důležitý údaj týkající se celého Akathistu.

Akathistos je alfabetický akrostich (viz Amen 11/97). Znamená to, že počáteční písmena jeho strof mají abecední pořadí, v našem případě pořadí řecké abecedy, tedy alfa, beta, gamma atd. Pro křesťanské Řeky byla jejich abeceda zvlášť bohatým zdrojem podnětů pro duchovní interpretaci, vždyť i Kristovo božství charakterizovali slovy Alfa a Ómega (tj. Začátek a Konec - ómega je poslední písmeno řecké abecedy), slovy, jež se dokonce dostala do latinské liturgie svěcení velikonoční svíce. Alfa, začátek, je tedy písmeno spojené s něčím základním, s příčinou, s východiskem. A jestliže první část Akathistu, začínající tímto písmenem, opěvá Zvěstování Panně Marii, dává tím i najevo jeho důležitost. Všimněme si však slov, která na toto písmeno navazují, a to nejprve v českém překladu:

Nejpřednější anděl byl poslán z nebe, aby Bohorodičce přinesl pozdrav "Raduj se". A když při tomto netělesném zvuku poznával, Pane, Tvé vtělení, strnul, zastavil se a volal k ní takto: Raduj se, pro kterou se rozzářila milost,

Raduj se, pro kterou ustala kletba, Raduj se, povstání padlého Adama, Raduj se, vykoupení slz Evy, Raduj se, výšino nedosažitelná lidskému myšlení, Raduj se, hlubino neproniknutelná ani andělským očím, Raduj se, neboť jsi královským trůnem, Raduj se, neboť neseš toho, který nese všechno, Raduj se, hvězdo dávající světlo slunci, Raduj se, lůno dávající tělo Bohu, Raduj se, pro kterou bylo obnoveno stvoření, Raduj se, pro kterou bylo poctěno vytvořené, Raduj se, nezadaná nevěsto! A všimněme si i ozdobné, vroucí a láskyplné melodie, jíž tato část Akathistu začíná.

Jak vidíme, výraz nejpřednější anděl zní v originále Anjelos prótos- tatis. V řečtině jsou tato slova vůči češtině přehozena a písmeno alfa zde zdůrazňuje jméno pro bytosti, kterým je pro jejich ryze duchovní přirozenost dáno nejvyšší bytí a nejvyšší důstojnost po Bohu; a hned je doplněno, že jde o nejpřednější z takových bytostí, tedy o bytost, která by dle metafyzických zákonů měla být nejblíže Bohu a nejvýše nad všemi lidmi. Ale o málo slov dále čteme, že tento nejpřednější z andělů, když se setkal s Marií, se zastavil a strnul. A tato pro nás velmi nezvyklá myšlen- ka je v hudbě nápadně zdůrazněna - slova se totiž třikrát opakují (což není na žádném jiném místě Akathistu), a to na nápěv, který je daleko od vroucích a důvěrných melodií celého hymnu a připomíná spíše tvorbu moderních autorů 20. století - čeští čtenáři asi zaznamenají podobnost s tvorbou Bohuslava Martinů:

V evangeliu sv. Lukáše je reakce Panny Marie na Gabrielovo po- zdravení charakterizována slovem, které se do češtiny překládá jako zaražena, zmatena, užaslá. Na základě tohoto překladu a následujího Gabrielova výroku (Neboj se ...) vznikla podvědomá povrchní před- stava, že Maria, která se právě v tichosti k Bohu modlila, se vylekala, když Boží posel archanděl Gabriel suverénně vnikl do jejího domu. Je sice pravda, že Panna Maria byla ve své pokoře a čistotě Gabrielovými slovy na nejvyšší míru překvapena, avšak Akathistos nás vede k tomu, abychom si představy o Gabrielově suverénním příchodu opravili: on sice bez reptání plnil vůli svého Boha a nesl budoucí Bohorodičce tu nejdůležitější zprávu, ale - jakožto bytost blízká Bohu - poznával mnohem dokonaleji než my lidé jak Mariinu dosavadní velikost, tak její poslání, obojí tak úžasné, že daleko převyšuje i tu velikost archandělů; ti v její blízkosti strnou.

Jen tělesná bytost může strnout. Autor Akathistu Romanos však tohoto slova použil; jak jinak by totiž lidský jazyk mohl Romanovu myšlenku vyjádřit? Překlady Akathistu do jiných liturgických jazyků východních křesťanů interpretují slovo strnul jako užasl (dle slov Bible užasla ovšem Panna Maria), jiné jako dostal se do vytržení. Nechť se čtenář sám zamyslí nad tím, jak je představa, že archanděl se při setkání s Marií dostal do vytržení, blízká představě, že před ní strnul, a jak současně tuto představu obohacuje.

Říci o někom, že strnul nebo že se dostal do vytržení, znamená, že nebyl schopen pohybu ani jakékoliv akce. To obvykle iterpretujeme i jako okamžitou neschopnost mít rozumnou myšlenku. Ale jak to bylo s archandělem, když strnul před Pannou Marií?

V loňském říjnovém čísle jsme upozornili na dvanáct chairetismů, které jsou v každém lichém oiku Akathistu. V překladu prvního oiku, uvedeném výše, se může čtenář seznámit s dalšími dvanácti chairetis- my, které autor Akathistu Romanos Melodos vkládá "do úst" (a ovšem do mysli) strnulému Gabrielovi. Literární rozbor v nich může nalézt bohatství logické, stylistické i teologické nádhery. My však necháváme na každém čtenáři, zda si sám podobný rozbor udělá, a uzavřeme naši úvahu následující poznámkou. Romanos dal pomocí chairetismů i nám, ostatním lidem, na vědomí, že jakýkoliv respekt před velikostí Bohorodičky (a žádný takový respekt není dost velký) by byl zcestný, kdyby nám přerušil kontakt s ní. Kdykoliv si uvědomíme, že její veli- kost je tak obrovská, že nám nezbývá než před ní strnout, měli bychom jí sdělit i něco podobného těm chairetismům, které nám Gabrielovým prostřednictvím nabízí Romanos (jak důvěrně byly takové chairetis- my zpívány, je ukázáno v loňském říjnovém čísle našeho časopisu).

Etika (5. díl)

Oldřich Selucký

I život se dělá aneb O poznání v etice 2.

Všechny tři stupně mravního poznání, kterými jsme se minule zaobírali (1. jednotlivá obecná pravidla mravního jednání, vyslovená ve formě přísloví či rad lidové moudrosti; 2. "knihy moudrosti" - písemné sbírky nejlepších z těchto pravidel, tak jak je daná kultura poznala; 3. abstraktní uchopení a vědecké usoustavnění mravní problematiky v podobě morální filosofie či teologie), mají něco společného: jsou snahou o zevšeobecnění jedinečné lidské zkušenosti. Jen tak totiž mohou lidé mít užitek ze zkušenosti jiných, předávat si své mravní poznatky.

V mravním světě však existuje ještě jiný typ poznání, takový, který právě není určen k tomu, aby byl předán jiným. Je to dokonce poznání, které je tak cele a trvale, ba neodlučitelně spojeno s tím, kdo si ho sám získal, že není mimo něj vůbec myslitelné. A chceme-li se pokusit odpovědět na otázku, jaké je vlastní poslání rozumu v mravní oblasti, musíme se zabývat právě tímto druhem mravního poznání. Uvidíme totiž, že právě ono je pro "fungování" rozumu v mravním životě typické.

Začněme srovnáním s jinou oblastí lidské činnosti, která má výhodu větší názornosti, totiž s řemeslem, například truhlářským. Jakým způsobem se učedníkův rozum vpravuje do tajů řemesla? Vykládá mu snad mistr nějaké abstraktní teorie? Nikoliv, dá mu do ruky hoblík a řekne: "Dívej se na mě a dělej to jako já." A přičinlivý učedník se dívá, dívá - ale chápat začíná teprve v okamžiku, kdy sám hoblík uchopí a dá se do díla. Tehdy mu totiž rozum (případně mistrův) začne říkat: "Podívej, tady jsi moc přitlačil pravou rukou, zkus to znovu a jemněji." A není-li učedník výjimečně neobratný, pak se toto rozumové pochopení postupně "vtělí" do jeho ruky, dlaně, prstů, očí, pohybů celého těla, ba i do práce jeho představivosti, takže se v jistém ohledu - právě v ohledu vytváření krásných a užitečných věcí ze dřeva - promění celá bytost učedníkova a nabude nové podoby. Tato nová podoba je očím neviditelná, je duchovní, právě proto, že její nejhlubší pramen je v lidském duchu - rodí se z rozumového pochopení věcí.

V mravním světě je to podobné, byť ne zcela stejné. Dílem, které se zde má "učedník" (každý z nás) naučit vytvářet, je jeho vlastní život. Od každodenního rodinného soužití, přes závažná profesionální rozhodnutí až ke vnášení světla a harmonie do toho složitého světa, kterým je naše lidská psychika. Citlivá a vnímavá inteligence se zde tedy - podobně jako v truhlařině - pouští do konkrétního díla. Už jí nejde o to, vyslovovat obecné principy. Ve vesmíru reálných možností, který se před ní rozprostírá, má právě v této chvíli a pro toto já odhalit tu nejlepší možnost a takříkajíc tlačit celou naši bytost, abychom ji uskutečnili. Kolik okolností, překážek či výhodných cest přitom musí - má, mohla by - zvažovat! A jak často doplácíme na to, že to nedělá! Pro inteligenci je zde tedy prostor učení - ale učení zcela zvláštního! Jde v něm o to, dobře a rychle vidět do sebe i kolem sebe. Jde v něm o to, mít stále na mysli to, co jsem pochopil jako hlavní a dobrý cíl svého žití - a ve světle tohoto cíle zvážit okolnosti a vykonat rozhodnutí. Jde v něm konečně o to, aby se postupně přetvořila celá moje bytost (mé strachy a úzkosti, má nadšení a radosti) a byla tak schopna nechat se nést k uskutečnění toho dobrého, co inteligence svým světlem právě teď postřehla. Jedním slovem - jde o získání nové kvality toho typu, který klasická filosofie nazvala ctnost. Získaná ctnost je vždycky jistou novou životní silou, bytostným kladem, který nám otvírá nové cesty - a jako takové se jí budeme ještě podrobněji věnovat.

Ta konkrétní ctnost, o níž hovoříme - nazvěme ji praktickou moudrostí - má však jistou zvláštnost a řekl bych výsadu: je to cesta cest. Je u kořene mravního života proto, že je nejenom sama ctností, ale současně i ostatním ctnostem (spravedlnosti, štědrosti,...) dává míru, vrhá světlo na jejich cestu. Je to ctnost dělného (jak by řekl pan Čapek) rozumu, který pracuje s tou materií, jíž je naše osobní, každodenní rozhodování a všechny síly (tedy právě i ostatní ctnosti) a nabídky světa, které má v dané chvíli toto rozhodování k dispozici. Jako se truhlářský učedník učí čistě a jemně hoblovat desku, tak se náš rozum učí vždy jemněji "hoblovat" naše jednání, aby se podobalo více obrazu člověka, který se nám líbí, jenž máme před očima jako náš ideál.

Takovou činností se však především přetváří sám dělný rozum - vzniká v něm kvalita, již staří myslitelé nazvali termínem recta ratio agibilium. Je těžko přeložitelný, ale opsat bychom ho mohli jako právě tu energii, která všem našim skutkům vtiskuje novou podobu, duchovním pochopením prozářenou podobu lidštějšího bytí. Tak je tato rozumová hodnota u kořene celé bytostné proměny, bytostného zhodnocení našeho osobního života. Chceme-li tedy zhodnotit činnost rozumu v mravním životě, musíme se zaměřit na ctnost praktické moudrosti.

Výroky otců, kterými je toto číslo prokládáno

Co se vyznačuje stářím, je hodno úcty. Měj tedy v úctě půst pro jeho stáří. Je tak starý jako stvoření člověka, neboť byl přikázán už v ráji. Jako první obdržel příkaz postu Adam, když mu bylo zakázáno jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Ono slovo "nesmíte jíst" je příkaz postu a zdrženlivosti. Kdyby se byla postila Eva, nepotřebovali bychom půst my. Neboť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Hříchem jsme onemocněli, postem se musíme léčit. (sv. Basil Veliký)

Kdybys seděl na divokém koni, který by tě chtěl každou chvíli shodit, neomezil bys mu příděl ovsa, abys ho zkrotil hladem, když ho nelze zkrotit uzdou? Pak teprve budeš moci bezpečně konat cestu. Cestuji do Jeruzaléma, a mým ořem, který mě hrozí každou chvíli vyhodit ze sedla, je mé tělo; mou cestou je Kristus. Proč bych nezkrotil to neklidné tělo postem? (sv. Augustin)

Pokušení jsou pro člověka mnohdy velmi užitečná, i když jsou nepříjemná a těžká, protože jimi bývá člověk pokořen, očištěn a poučen. Často nevíme, jak mnoho můžeme, až pokušení nám ukazuje, co jsme. (Tomáš Kempenský)

Dokud lupič zvenčí doráží, je to jisté znamení, že ještě není v domě. Stejně tak je jistou známkou, že se duše nalézá ve stavu milosti, pokud je pokoušena ďáblem. (sv. František Saleský)

Když se abba Makarios vracel do svého příbytku z místa, kde sbíral palmové listy, potkal ďábla s kosou. Ďábel ho chtěl udeřit. Ale nešlo to. Ďábel vykřikl: "Velice mě trápíš, Makarie, chci tě zranit, ale nikdy nemohu. Vše, co děláš ty, dělám já také, a dokonce ještě víc. Ty se hodně postíš, ale já jsem ještě nikdy nepozřel žádnou potravu. Ty v noci často bdíš, já však nespím vůbec nikdy. Ty jsi odešel ze světa, já už dávno žiju v pustině. Ale vím, že v jedné jediné věci jsi lepší než já." Makarios se zeptal: "Ve které?" A ďábel mu odpověděl: "Jedině pro tvou pokoru nad tebou nikdy nemohu zvítězit."

Abba Antonín řekl: "Viděl jsem všechny nepřítelovy pasti rozestavené po zemi." Zasténal jsem a řekl: "Kdo může překonat takovéto nástrahy?" A zaslechl jsem hlas, který mi odpověděl: "Pokora."