Obsah

O posledních věcech člověka

"Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt" (1 Kor 15, 26). Smrt je plodem hříchu. Tím, že ji Syn člověka vzal na sebe, proměnil ji z definitivního konce v přechod.

Celý křesťanský život je velký exodus. Cesta do zaslíbené země. Nezmizely z ní sice skály a rokle, stále tu číhá ten, který nám ukládá o život. Ale je tu vyvýšený Kristus. Ti, kdo mu důvěřují a nechají se vést jeho světlem, se nemusejí "bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne" (Ž 91). Ale chtít musíme sami, stále znovu.

Budeme-li se však zatvrzele držet map, které jsme si podle svých představ nakreslili při světle čadících lamp nad egyptskými hrnci, neuvidíme stezky, které nám světlo ukazuje. Cesty, kam nás světlo zve, jsou často úzké, na první pohled i nahánějí strach, těžko se na ně vejdeme se všemi zavazadly, která bychom si chtěli vzít s sebou.

Byli jsme pozváni dojít k cíli. Nelze se jen tak nezávazně procházet, anebo prostě zmizet. Každým svým činem, svým rozhodnutím se k cíli buď blížíme, nebo se od něj vzdalujeme. Zabloudíme-li, sejdeme-li ze správné cesty, pastýř si nás najde. Jen když jej zavoláme a budeme ochotni vrátit se tam, kde jsme správnou cestu opustili.

Na samém konci bude velké světlo. Ale nebude nám neznámé. Bude jen intenzivnější. Uhýbali-li jsme celou cestu před ohnivým sloupem, který byl před námi, uhneme i teď. Naše oči prostě nebudou na světlo zvyklé. Příliš dlouho hleděly do země, do tmy, do umělého třpytu svých svítidel. Odvrátíme se od světla, budeme se ho bát. Ruce plné zbytečného haraburdí, nebudeme se moci nikoho chytnout. A ve strachu, že přijdeme o to, co vlastně nemáme, budeme balancovat na prostoru přesně tak úzkém, jak úzké bylo naše srdce.

Jestliže jsme však celou cestu za světlem aspoň klopýtali, mžourali do něj, náhle se nám rozjasní. Uvidíme celý svůj život, jakoby naráz. Ale v jaké změněné perspektivě! To, co jsme pokládali za skvělé a důležité, uvidíme třeba jako něco úplně nepatrného. To, co pro nás byly jen maličkosti, bude ohromné, možná rozhodující o naší věčnosti. To, čemu jsme říkali zajímavý osobní názor, uvidíme jako lež, co jsme shovívavě nazývali přirozenou seberealizací člověka, se ukáže tak, jak to vždy bylo - jako zvrácenost, jako pýcha. Všechna naše "možná" teď jasně uvidíme jako jednoznačná "ano" či "ne". Nebude nás to ale už trápit. Pochopíme, že v srdci jsme šli opravdu sem, že sem patříme. I když si možná ještě budeme muset nechat léčit oči, aby mohly snést všechen ten jas. Bude to sice pálit, ale budeme vědět, že léčba bude úspěšná. Nebude tu už o čem diskutovat, a ani se nám nebude chtít. Všechno tu bude totiž pravda.

"Já jsem ... pravda (Jan 14, 6)," praví Pán. A celý život nám to říkal.

Petr Beneš

Nad liturgickým kalendářem (listopad)

V listopadu se naše pouť liturgickým rokem symbolicky uzavře. Postupné slavení a zpřítomňování jednotlivých událostí dějin spásy v ročním cyklu nás dovede až k tajemství naší smrti a přechodu do věčnosti a naplnění dějin v druhém Kristově příchodu. Věčná blaženost, očistec, peklo, Poslední soud, obnova světa..., to jsou témata, která zaznívají v liturgických textech konce církevního roku a kterým se věnují i nejvýznamnější svátky tohoto období.

Téma posledních věcí člověka (tzv. individuální eschatologie) otvírají hned na začátku listopadu dva významné svátky, slavnost Všech svatých a vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Svátek nebe a svátek očistce. Připomínka údělu, kterému se nevyhne žádný z nás: smrt (pokud nás ovšem na zemi nezastihne druhý Kristův příchod, srv. 1 Kor 15, 51), soukromý soud a věčný život - s Bohem anebo bez Boha. Závěr listopadu pak splývá s koncem liturgického roku, a ten je již tradičně věnován eschatologii obecné, tj. eschatologii celého světa a lidstva.

Poslední týden liturgického roku, tj. 34. týden v mezidobí, začíná slavností Ježíše Krista Krále. Liturgie zaměřuje náš pohled ke kon- ci věků, kdy Kristus, Král všeho tvorstva, přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království dosáhne plnosti. Stejné téma je pak připomí- náno a rozvíjeno i v dalších dnech, až do soboty 34. týdne v mezidobí, která je posledním dnem liturgického roku. Letos připadá na 29. lis- topad. Při prvním mešním čtení se na pokračování předčítá z knihy Daniel, jakési starozákonní apokalypsy. Přináší nám slova proroctví o nastolení Božího království a vítězství Boha nad všemi nepřáteli. Slova, která nás zároveň mají potěšit a posílit, neboť jsme-li věrní, Bůh nás ochraňuje a nemáme se čeho bát. Také úryvky z evange- lií vypovídají o druhém Kristově příchodu, především o znameních, která mu budou předcházet: vystoupení falešných proroků, války po celém světě, zemětřesení a hladomor, pronásledování křesťanů (Lk 21, srv. také Mt 24, Mk 13). Poselství evangelia uzavírá výzva: "Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli tomu všemu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka." (Lk 21, 36) "Bděte a modlete se v každé době." To není jen napomenutí pro závěr roku, je to výzva pro každý náš den. Myšlenky na poslední věci nejsou módní záležitostí, která se nosí jen v závěru roku, musí prokvasit celý náš život. Stejně jako vše ostatní, co tvoří poklad naší víry. Narození Páně, jeho smrt a zmrtvýchvstání, seslání Ducha svatého, nanebevzetí a korunování Panny Marie,... to nejsou krásné vzpomínky, které oprašujeme v den výroční oslavy, ale nad čas povýšené události, z kterých žijeme a čerpáme v každé chvíli svého života. Očekávání soudného dne se však nemá stát nesnesitelným břemenem, má být prosvětleno nadějí, důvěrou a bázní Boží. Ne strachem, ale bázní, která je darem Ducha svatého. Jsme povoláni ke svobodě Božích dětí, ne k otrockému strachu z trestu. K lásce, která nepotřebuje pouta zákona, neboť sama dobře ví, co by odloučením od Boha ztratila. K lásce, která je pevně připoutána k svému Milovanému a netouží už po ničem jiném než být s ním. Ani ji nenapadne bát se, že Pán jednou přijde, nečekaně a zastihne ji nepřipravenou. Sama k němu spěchá a těší se na chvíli toho setkání.

1. 11. slavnost Všech svatých

Svatí jsou chloubou tvé církve a v nich nám dáváš příklad, oni jsou naši přátelé, zastánci a pomocníci a mezi nimi v nebeském Jeruzalémě je náš domov, k němuž putujeme s vírou v našeho Pána, Ježíše Krista. (z preface) Předchůdcem dnešní slavnosti je svátek všech mučedníků, který se začal slavit ve 4. století na Východě. V syrském obřadu byl zařazen do doby velikonoční, na 13. května, v byzantském obřadu na neděli po Seslání Ducha svatého. V Římě se podobný svátek objevuje v 7. století. Církev tehdy dostala darem od byzantského císaře Pantheon, dřívější pohanský chrám. 13. 5. 609 jej papež Bonifác IV. zasvětil Matce Boží a všem svatým mučedníkům. Z výroční oslavy posvěcení tohoto chrámu se postupně vyvinul svátek všech mučedníků. V 9. století jej papež Řehoř IV. přeložil na 1. 11., posléze byl svátek rozšířen na celou církev a stal se svátkem nejen mučedníků, ale všech svatých, uctívaných i neznámých.

2. 11. vzpomínka na všechny věrné zemřelé

V Ježíši Kristu nám zazářila naděje, že vstaneme z mrtvých: Nevyhnu- telnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný. (z preface) Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Církev na ně pamatuje při každém slavení eucharistie, přimlouvá se za ně a prosí Boha, aby je uvedl do svého království (srv. eucharistická modlitba). Zvláštní vzpomínku na věrné zemřelé začali jako první slavit benediktini v Cluny v 10. století. K jejímu zavedení významně přispěl clunyjský opat sv. Odilo (y1048), který je označován za patrona duší v očistci. Od 11. století se tato památka začala šířit do dalších zemí, ve 14. století se začala slavit i v Římě. Z 15. století pochází zvyk slavit v tento den tři mše svaté. Zavedli jej dominikáni ve Valencii, papež Benedikt XIV. jej roku 1748 potvrdil a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 bylo toto dovolení papežem Benediktem XV. rozšířeno pro celou církev. Každý kněz může tedy v tento den slavit tři mše svaté, jedna z nich má být obětována za všechny zemřelé, druhá na úmysl papeže.

9. 11. svátek Posvěcení lateránské baziliky

Ty nám, Bože, dáváš všechno dobré, jsi vždycky a všude s námi a ustavičně nám pomáháš; ty přebýváš ve své církvi a stále ji posvěcuješ, aby ti opravdovým životem vydávala svědectví. Ona je dům modlitby a chrám tvého svatého Ducha, nevěsta Kristova a matka, radující se ze svých dětí, ona zdědí slávu tvého království. (z preface) Lateránská bazilika v Římě je katedrálním kostelem papeže ja- ko římského biskupa. Její zvláštní postavení charakterizuje nápis na bráně: Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis (Matka a hlava všech kostelů hlavního města a celého světa). Baziliku nechal vystavět císař Konstantin kolem roku 324 na poděkování Bohu za vítězství nad Maxentinem v bitvě u Milviova mostu (312). Pro stavbu byl vybrán pozemek, který původně patřil senátoru Plautiovi Lateranovi, odtud získala bazilika své jméno. Bazilika je zasvěcena přesvatému Spasiteli, od 10. století také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi. Posvětil ji papež Silvestr I.; vlastní den posvěcení není znám, ale už od 12. století se výročí posvěcení slaví 9. listopadu. Výročí posvěcení chrámu patří k nejstarším a nejvýznamnějším svátkům Páně. Je především oslavou Emanuela, Boha přebývajícího mezi námi a poděkováním za milosti, kterými nás ve svém chrámu obdarovává.

13. 11. svátek sv. Anežky České

Bože, tvá služebnice Anežka šla za tvým voláním, zřekla se bohatství a zamilovala si chudobu, následovala tvého ukřižovaného Syna a došla do nebeské radosti; na její přímluvu veď i nás, abychom nelpěli na věcech pomíjejících a dosáhli slávy věčné. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

23. 11. slavnost Ježíše Krista Krále

Bože, tys svého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, pomazal olejem radosti na kněze a krále. On je kněz navěky: sám sebe položil na oltář kříže jako dokonalou oběť našeho smíření a vykoupení. A on je král vesmíru: všechno tvorstvo jsi mu podřídil, aby všechno bylo podřízeno tobě v tvém království věčném: v království pravdy a života, v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje. A proto tě celý vesmír oslavuje a všechno tvorstvo ti zpívá novou píseň. (z preface) Ve křtu svatém nás Bůh vytrhl z moci temnosti a převedl do své- ho království. Věčným poutem nás svázal se svým Synem, Kristem Králem a dal nám podíl na jeho královské službě. Skrze naši víru a lásku se má šířit Boží království. Máme naplňovat svět Kristovým duchem, spravovat a zaměřovat všechno stvořené k oslavě Boha. Tomuto poslání však můžeme dostát jedině tehdy, upevní-li se nejprve Boží království v nás. Právě u nás samých naše královská služba začíná. Jak chceme kralovat, vládne-li nám hřích? Jak můžeme prospět Bohu, jsme-li nespravedliví? Čím posloužíme království lásky, když neumíme milovat a srdce nám sžírá nenávist? K čemu je nám světská moc a panovačnost tam, kde vítězí trpělivost a pokora? Jak se máme stát tvůrci pokoje, když šíříme pomluvy a rozněcujeme hádky? ... Bože, přijď království tvé! Znič v nás všechen hřích, spal všechno, co nás od tebe vzdaluje. Učiň si v nás příbytek, staň se naším svrcho- vaným vládcem. Kéž v nás nalezneš oddané a věrné služebníky, kéž tvoje království v nás zvítězí a přinese hojné ovoce.

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:

Český misál, Česká liturgická komise, Praha 1983

K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996

Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995

Věřím ve společenství svatých

Martin Rosenbaum

"Svatí jsou v nebi a přimlouvají se za nás," slyšíme často "výklad" tohoto článku apoštolského vyznání. Můžeme se ale tak lehce vypořádat s pravdou víry, která stála otcům římské církve za to, aby ji už v raných dobách církve zařadili do křestního vyznání, anebo jsme si odpověď značně zjednodušili? V nejstarším, dnes nešťastně zašantročeném významu znamenají tato slova společenství "svatých věcí", tedy přesněji společenství se svatými věcmi - svátostmi. Se křtem, kterým jsme přičleněni k tělu Kristovu, s eucharistií, kterou je jeho tělo živeno, neméně i s ostatními svátostmi, kterými je celý náš život posvěcován. Z toho, co jsme řekli o křtu, tedy že se jím stáváme údem Kristova těla, vysvítá ještě jeden, s prvním úzce spjatý, význam našeho výrazu - společenství mezi těmi, kdo mají účast na vykoupení. Jak ale můžeme v této souvislosti mluvit o "svatých"? Znamená snad křest vstup do dokonalosti? Stačí se rozhlédnout kolem... Hlavou těla je ale Kristus, "Svatý Boží". Hovoříme-li o křesťanech jako o "svatých", máme na mysli účast na jeho svatosti, na svatosti toho, který se zcela vydal za nás a nám a sdílí své dobro údům těla. Tato účast, získaná křtem, vytváří jednotu, vzájemnou závislost, provázanost s těmi, kteří spolu s námi "oblékli Krista". Pak už "žádný z nás nežije sám sobě." Náš život se stává součástí velikého koncertu společné oslavy Boha, ke které jsme byli stvořeni. Tak každý, byť se- bemenší skutek vykonaný v lásce prospívá všem, obohacuje symfonii církve. Každý náš hřích se zase stává falešným tónem, který celek pokazí. Život uprostřed Božího lidu by měl vyrůstat z této jednoty. Os- tatní křesťané jsou skutečně našimi bratry a sestrami. Vztahy v církvi, posvěcované společným vztahem k její Hlavě, jsou velmi úzké, dokonce snad užší než vztahy příbuzenské. To je velká výzva k tomu, abychom tuto vzájemnost uskutečňovali ve svém každodenním životě a aby se společné slavení liturgie stalo jejím opravdovým znamením. "Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši." (Sk 4, 32) Nesmírně důležitou součástí společenství církve je také sdílení zvláštních milostí darovaných věřícím pro dobro společenství - charismat. Těmito rozmanitými dary volá Pán každého z nás ke službě svému tajemnému tělu. Necháme-li svoje hřivny ležet, nezazní melodie církve v plné kráse. Nezapomeňme ale na to, že společenství svatých je jednotou vy- jádřenou svátostmi. Svátosti zpřítomňují Kristovo vykupitelské dílo, získáváme jimi pravou účast na něm. Toto zpřítomnění se odehrává v církvi po celou dobu jejích dějin. Tato skutečnost nám otvírá další obzory: křtem nejsme připojeni pouze k těm, se kterými se setkáv- me ve svém kostele. Dokonce ne jen k těm, kteří spolu s námi putují na zemi. Stáváme se jedním tělem se všemi, kdo mají podíl na Kristových dobrech - s těmi, kteří hledí na Boží tvář, i s těmi, kteří se po smrti očišťují. A to bez ohledu na délku času, který nás dělí od jejich pozemských životů. Eucharistie, svátost svátostí, ke které "jsou ostatní zaměřeny jako ke svému cíli" (KKC 1211) je účastí na jediné oběti, kterou se stal Kristus. Mohli bychom říci, že při jejím slavení se připojujeme k nebeské liturgii, ve které Kristus stále předkládá svou oběť Otci. Otci, který "není Bohem mrtvých, ale živých" (Mt 22, 32). Bůh není samotářem ve své nebeské slávě. Proto v prefaci při slavení mše svaté můžeme volat "se všemi nebeskými zástupy". Toho si byli dobře vědomi starověcí křesťané, kteří se scházeli v katakombách, kde slavili eucharistii na hrobech mučedníků. Tím vyjadřovali jednotu s nimi a nejen to - připomínali si, že i na oběti mučedníků stojí jejich víra. Nejen společenství svátostí, ale všechna dobra totiž sdílíme i s těmi, kteří nás předešli na cestě k Bohu. Stejně jako naše i všechny jejich dobré činy, které vykonali při svém pozemském putování, slouží celé církvi. Slouží o to víc, že nyní jsou nejúžeji spojeni s Kristem, a spolu s ním a v něm Otci podávají zásluhy, které skrze téhož Krista na zemi získali. Ne všichni zemřelí jsou ve slávě u Boha. Někteří z těch, kteří jsou si jisti spásou, teprve procházejí očišťováním, potřebným k dosažení svatosti, nutné k vstupu do slávy. Ani těm se ale nevyhýbá všeobecné sdílení dober. Proto je neodmyslitelnou součástí tradice církve modlitba za zemřelé. Článek kreda o společenství svatých nás tedy uvádí do tajemství lásky a vzájemného obdarovávání dobry, čerpanými z nekonečné studnice Kristových zásluh. Do tajemství vzájemnosti a jednoty, která překonává prostor, čas i hranice smrti.

Disputace lidské svobody s Boží Moudrostí

Eva Fuchsová

Boží Moudrost: Svobodo, dala jsem tě člověku jako nejcennější dar svému stvoření. Měla jsi mu dát schopnost milovat, a zatím se stáváš jeho největším úskalím. Proč mu otvíráš dveře pekelných propastí, místo abys mu ukazovala cesty lásky?

Lidská svoboda: Spíš se ptám já tebe: jak k tomu přijde ubohý člověk, že by mu měly zůstat navěky některé dveře zavřené? Nazýváš mě svobodou, a přitom jsi mi dala úkol člověka omezit v jeho pohybu, ukazovat mu jen tu cestu, která vede bezpečně k tobě. Nedivím se člověku, že mě donutil ty zapovězené dveře pootvírat, aby se podíval, co je za nimi, a sám se rozhodl, jestli nechce raději jít tudy.

B. M.: Pověz mi svobodo, doprovázíš nebohého člověka do těch dveří, které jsou označeny znamením Šelmy? Zůstáváš jeho věrným průvod- cem, nebo ho zbaběle opouštíš?

L. S.: Nemohu vstoupit, ty to víš. Ale ne pro zbabělost, ale pro vnitřní nemožnost. Což může vstoupit oheň do vody, život do smrti, svoboda do otroctví? V okamžiku, kdy bych vstoupila, přestala bych existovat. Co bych byla pak platná člověku?

B. M.: Když víš, co za těmi dveřmi čeká, proč je otvíráš? Nemáš snad dostatečný prostor na bezpečných cestách, kde tě nic neohro- žuje? Neříkej, že tě nutím chodit úzkými tmavými koridory, kde by nezasvitlo slunce a kde by ses nesměla odchýlit napravo ani nalevo! Znám ty překrásné kraje s množstvím nejrozmanitějších cest, jedna krásnější než druhá. Byla jsem u toho, když je Věčný tvořil, a vím, že ti je dal k užívání. Proč otvíráš ty zatracené dveře, co ti chybí?

L. S.: Mně nic. Ale vždyť přece musím poslouchat člověka, který je mým pánem. Když člověk poručí - otevři ty dveře! - musím poslechnout, i když vím, že tím člověka ztrácím. Čekám u těch dveří jako věrný pes a doufám, že se můj pán vrátí. Často se vrátí, ale jak chudá- ček vypadá! Na celém těle má rány a modřiny po řetězech, kterými byl připoután, sotva může jít kupředu. Často ještě dlouho vleče kouli na noze. A jak mi nadává! Málokdy ocení, jak věrně jsem na něj čekala, natož aby měl radost, že jsme zase spolu. Chtěl by se tam vrátit, ale se mnou. Zahlédl tam prý v dáli něco velmi krásného, co mu stále unikalo, a kdyby nebyl zajat a spoután řetězy, jistě by k té kráse došel. Ale to bych tam prý musela jít s ním. Nechápe, chudáček, že to je nemožné, a že to žádoucí, co před sebou viděl, bylo jenom zrcadlo odrážející krásu tam venku. Až se trochu oklepe, bude chtít zase ty strašné dveře, nebo jiné, otevřít. Je to ale od tebe nepěkná lest, že nemohu vstoupit s ním.

B. M.: Proč nazýváš lstí něco, co ti zachovává existenci?

L. S.: Ale můj ubohý pán neví, co ho čeká a že mě ztratí.

B. M.: Tomu sama nevěříš. Dala jsem mu přece velkého rádce, odlesk mé božské záře. Kdyby ho jen poslouchal...

L. S.: Myslíš rozum, že? Máš pravdu, ten je jediný, kdo ještě občas pozvedne hlas a zabrání nejhoršímu. Ale všichni ostatní průvodci - smysly, pocity, vášně, které jsi člověku dala, aby zkoumaly terén a vybíraly nejlepší cestu, zklamaly. Rozum jim měl velet, přebírat a hodnotit jejich zprávy, než je předá člověku, a oni zatím rozum obcházejí a křičí jeden přes druhého: "Támhle ty dveře stojí za to! Tam je štěstí, které hledáš! Neboj se znamení Šelmy, to zvládneš, máš na to!" A pak, rozum, chudák, už to také není, co to bývalo kdysi, při stvoření. Je velmi zubožený, částečně přišel o zrak, chodí o holi a belhá se daleko za všemi těmi, kterým měl ukazovat cestu.

B. M.: Ano, vím o tom. Nemysli si, že mi není člověka líto. Udělala bych všechno proto, aby se k tobě vrátil, aby tě už neopouštěl a mohli jste přijít spolu před můj trůn. Proto jsem se slitovala a poslala jsem božského Lékaře. On může obvázat a zahojit všechny jeho rány, uzdravit rozum, posilovat člověka na každém kroku a dát mu vítězství v boji se Šelmou.

L. S.: Ale řekni mi, pro koho jsi Lékaře poslala? Podle čeho vybíráš pacienty, kterým se bude Lékař věnovat?

B. M.: Všechny, které má Láska stvořila, zůstávají mojí láskou. Nedělám výběr, není pro něj kritérium.

L. S.: A přece k němu nepřijdou všichni. Někteří zase odmítají užívat hořké léky a odejdou. Jiní mají pocit, že Lékař je mým nepřítelem a dají přednost mně.

B. M.: To je pravda, nemohu přece nikoho násilím nutit ke štěstí. Mají tebe. Zneužíváním tě nejspíš brzy ztratí, ale dokud tě mají, mohou a musejí tě užívat. Je Bohu žel myslitelné, i když nesmyslné, aby si někdo svobodně a dobrovolně zvolil doživotní otroctví. Nikdo mu v tom nemůže zabránit, leda by ho připravil o svobodu, o kterou vzápětí stejně přijde.

L. S.: Ale ty přece předem víš, jak se kdo zachová!

B. M.: Ano, ve věčnosti neexistuje předtím a potom, příčina a ná- sledek. Všechno je přítomnost, všechno je realita. Neexistuje žádné kdyby...

L. S.: Teď jsem tě usvědčila z další lsti. Všechno je předem dané, a ty mi dáváš jméno SVOBODA. Jaké je mé skutečné jméno? Není to spíše PŘEDURČENÍ?

B. M.: Ne, to není tvé jméno, to je mé jméno, LIDSKÁ SVOBODO! Trvám na tvém jménu, které jsem ti dala. Mé jméno ho nemůže zrušit, i kdyby bylo jakékoliv. Cokoliv jednou vyřknu, je věčné a neměnné.

L. S.: Dobrá tedy, vysvětli mi, jak jsi ty, Předurčení (teď tě budu nazývat jménem, které jsi mi odhalilo) mohlo vyřknout mé jméno? Připadá mi to podobné, jako by Boží všemohoucnost chtěla stvořit Boží omezenost!

Předurčení: Svobodo, opravdu si myslíš, že bys mě TY mohla nějak omezovat? Ty určitě ne, myslíš asi spíš na svou nepřítomnost. Jsi stvořena tak, abys dala v člověku prostor lásce, realitě, Bohu. Teprve v okamžiku, kdy o tebe člověk přichází, jako bys začala překážet Božímu plánu spásy. Ale to nejsi ty, to je velké NIC, prázdnota, díra po realitě. Vše, co je, kromě Boha, může nebýt. Ani ty nejsi věčná, nutná, neomezitelná. Kdyby tě Bůh chtěl takovou stvořit, musel by stvořit sám sebe - a to uznej, že i pro Všemohoucího je to těžký oříšek. Jako by oheň chtěl uhasit sám sebe.

L. S.: Chceš snad říct, Předurčení, že ani ty nepředcházíš člověka do těch temných míst, kam já nemám přístup?

P.: Nepředcházím, ale následuji ho. Chodím před člověkem všude tam, kudy se jde ke Světlu. Ale jakmile se obrátí k temnotě, předchází mě a běží přede mnou. Chvátám za ním, volám ho jménem, které mu dal Stvořitel, s nadějí, že se přece jednou ohlédne a spatří krásu mé tváře. Když se ohlédne, je vyhráno. Podám mu ruku, zahrnu ho láskou, dám mu sílu a běžím s ním nazpět, ke Světlu.

L. S.: Ale co když se neobrátí?

P.: Čekám až do jeho posledního výdechu. Pak vydechnu spolu s ním, tak jako ty čekající venku před dveřmi. Zůstane po nás prázdno, jako by vypadl kamínek z překrásné mozaiky.

L.S.: Promiň, ale vždycky jsem si myslela, že zavržení máš na svědomí ty. Že ty člověka vedeš do těch temných končin, a on se nemůže bránit, nebo jenom tak naoko.

P.: Pamatuj si: ve všem dobrém Bůh předchází člověka. Ve všem zlém pak člověk předchází Boha. I když ti zůstane mnoho věcí nejasných, například já, nezoufej a drž se pravdy, kterou přinesl světu Boží Syn. Bůh je věrný, milosrdný, spravedlivý. Bůh je všemohoucí, vševědoucí. Bůh je láska. I když ti tyto věty budou v tomto životě připadat jako rovnoběžky, které se nemohou nikdy protnout, na věčnosti uvidíš jejich průsečík, před nímž se klanějí sbory nebeských duchů a svatých a bez ustání provolávají: Svatý, svatý, svatý, Hospodin zástupů!

L. S.: Děkuji ti, že jsi mi pootevřelo oči. Nechci všechno pochopit, konec konců, co bych byla za hrnec, kdybych mohla pochopit důmysl svého hrnčíře. Spokojím se s tím, že budu sloužit.

Soud

Peter Kreeft

Existenci soudu vyžaduje Boží spravedlnost. Ano, Bůh je milosrdný. Ale zároveň je i spravedlivý. "Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení." Spravedlnost a milosrdenství usmířil na Kalvárii. Vždyť proto musel Kristus zemřít. Kdyby byl Bůh jen milosrdný, soucitný, mohl Kristus prostě jen tak říct "zapomeň na to" místo "odpusť". Odpuštění něco stojí. Jestliže mi budete dlužit 1000$ a já vám ten dluh odpustím, budu pak muset svým věřitelům zaplatit z vlastní kapsy. Dluh musí být splacen. To vyžaduje sama spravedlnost. A soud je tedy nezbytnost daná věčným zákonem, nikoli svéhlavý vrtoch. Soud prostě musí být proveden - někde, někdy, nad někým a nějak. A místo abych byl souzen já ve své smrti, jak by dal rozum, byl odsouzen před dvěma tisíci lety na Kalvárii Kristus. To je velké Boží tajemství. Ale soud proveden byl. "Mzdou za hřích je smrt," a Kristus ji na sebe vzal se vším všudy. Smrt v tomto smylu zahrnuje i duchovní smrt, vzdálení od Boha, samo peklo. Žádná duše v pekle netrpí více než ten, který zvolal "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil." ...Naše jediná cesta, jak uniknout soudu, je v tom, který se mu nevyhnul. Jsme spaseni v Kristu. Ne tak, že Krista napodobujeme. Ani tak, že bychom se jaksi zvnějšku do Krista oblékli, aby Bůh v oslepení místo nás viděl jej (to je Lutherův názor). Spíš jde o to, že jsme ke Kristu přivtěleni.

V životě se nám dostává mnoho varování, abychom se připravili na poslední soud. Dost příkladů nám poskytuje psychoanalýza: potlačte nějaký problém, pronikne vám do podvědomí, ale nezemře, spíš bude jakoby zaživa pohřbený. A bude vstávat z mrtvých a strašit vás. V každém skutku našeho života je spravedlnost. Tentýž úder sekery, který oslabuje strom, posiluje svaly dřevorubce. Každá rána palicí, která oslabuje tělo oběti, zatěžuje duši vraha. Každá akce vy- volává opačnou reakci stejné intenzity. To platí v duchovním světě, stejně jako ve světě materiálním. Ani tady nic nedostaneme zadarmo.

...Navyklý způsob myšlení moderního člověka se zdráhá připustit možnost, že by nás život mohl postavit před poslední volbu mezi dvěma cestami, které se rozcházejí. Není snad život spíš horou, na jejímž vrcholu se všechny cesty setkají? Rozum by si tu lákavější možnost přirozeně přál. Jenže Bůh nám řekl, že to tak není. Řekl nám, že život je jako strom, ne jako kopec, kde se všichni sejdeme. Na cestě životem je mnoho rozcestí. A nemůže se stát, že bychom se nakonec jen náhodou dostali do jedné ze dvou závěrečných stanic. Žalm 1 vysti- huje tento tón, který prolíná celým Písmem: jsou dvě cesty, ne jedna pro všechny. Dvě cílové stanice, ne jedna. A to je smysl spravedlnosti: oddělit ovce od koz.

S Božím soudem se nebudeme moci přít, protože to bude prostě pravda, světlo. Peklo je světlo, které nenávidíme, a pravda je utrpením pro duše, které ji nenávidí. Nebe je totéž světlo, ale pro ty, kteří je milují. Je to jako s dvěma lidmi, kteří poslouchají symfonii. Pro jednoho je to peklo, pro druhého nebe. Soud je proto nezměnitelný. Není to svévolný rozmar. Je to prostě pravda o tom, kdo jsme.

A přece je soud i osobní. Je to věc vztahu. Bůh není neosobní světlo. Bůh chce světlo. Víra - přijetí zjeveného Božího světla - je podobná možnosti přijmout nabídku k sňatku. Nevěra je vědomé odmítnutí této nabídky. Odpadnutí od víry je duchovní rozvod. Soud není neosobní, tak jako není ani svévolný. Pro Boha je soud zároveň osobní i dokonale spravedlivý.

Protože Bůh je spravedlivý a spravedlnost je věčná, Kristus ji nezrušil, ale naplnil. Zákon, neměnná Boží výzva, abychom byli dokonalí ("Buďte svatí, protože Já, Pán, jsem svatý") byl naplněnn jen Kristem. A náš věčný osud je zcela závislý na našem vztahu ke Kris- tu. To, co sv. Pavel nazývá "spravedlností Boží" je evangelium, dobrá zvěst o tom, že nejnespravedlnější věc, k níž kdy došlo, se proměnila v naši spásu. Vidíte, jak rafinovaný je Bůh. A to proto, že miluje. Láska udělá cokoli, aby si našla průchod. Amor vincit omnia, láska vítězí nade vším, láska si vždy najde cestu. Způsob, kterým Bůh uspokojuje poža- davek spravedlnosti, je ohromující. A ateisté mu to vmetají do tváře jako výčitku: nevinný to odnáší za skutečné viníky. A Boží odpověď? - Ano, nevinný to odnesl za viníky. A to je vaše jediná šance, jak unést můj soud.

přeložil Petr Beneš

Co je člověk?

Tomáš Machula

Každý z nás je přesvědčen, že ví, co to je duše, ale máme-li to někomu vysvětlit, objeví se komplikace. Naše představy obvykle končí u konstatování: člověk je tělo a duše, tělo vidíme, duši nevidíme. Nevyřešíme-li si ale otázky jako: jaký je vztah mezi duší a tělem, jakou cenu má duše a jakou tělo, jestli mají duši i zvířata, apod., můžeme sami dospět k nejrůznějším mylným představám o člověku. Uškodí to tak nám, ale i lidem, kterým jsme měli vydat svědectví o víře, a kteří po našem nepřesvědčivém blábolení hledají odpovědi na své otázky o člověku u pochybných sekt.

Mylné představy o těle a duši

Než se dostaneme k otázce, čím duše a tělo jsou, podívejme se na to, čím nejsou. Za hlavní bludy v otázce co je člověk? můžeme označit jednak materialismus, jednak radikální dualismus. Oba dva postoje jsou extrémní řešení otázky po vztahu duše a těla. Materialismus většinou dobře známe z doby nedávno minulé jako takřka povinné přesvědčení každého správného socialistického občana. Kromě hmoty není ničeho. Toto přesvědčení je dnes v našich krajích poměrně rozšířené, ale křesťanovi snad nehrozí, že mu podlehne. Nebezpečí vážného omylu ale představuje extrém druhý. Vede k němu už jednoduchá lidová představa, že tělo je pouze od toho, aby shnilo v hrobě, zatímco duše po smrti odchází do nebe nebo do pekla. Od podobné úvahy je jen krůček k nebezpečnému omylu, kterým je radikální dualismus, jehož klasickým představitelem je manicheismus. Zjednodušeně řečeno: duše je od Boha, tělo od ďábla, cílem života je vysvobodit duši z pout těla. Velmi často jsou podobné teorie spojeny s odpovídající praxí, tzn. zásadním odmítáním mnoha dobrých a Bohem chtěných činností, jako je realizace sexuality nebo přijímání potravy. Známe i příklady společností, pro něž bylo největší dobro a nejzáslužnější čin sebevražda, která měla urychlit kýžené osvobození duše od těla.

Odpověď křesťanské víry

Křesťanská odpověď na otázku o člověku říká, že člověk má stránku hmotnou i nehmotnou, tedy tělesnou i duchovní. Tělo je hmotný projev člověka. Duše je pak nehmotný, oživující princip, projevující se v případě člověka rozumem a možností svobodně se rozhodovat. Oba tyto rozměry k člověku patří a ani jeden z nich nelze potlačovat nebo dokonce popírat. Je pravda, že po těchto slovech může někdo, kdo zná křesťanský důraz na askezi, "boj s tělem" apod., znejistět. Jak je možné vyznávat, že tělo i duše jsou od Boha a jsou dobré a při- tom mluvit o "umrtvování"? Co říct na biblické oslavujte svým tělem Boha a vaše tělo je chrám Ducha svatého (1 Kor 6, 19-20) v kontrastu s Ježíšovými slovy tělo nic neznamená (Jan 6, 63)?

Jako lidé podrobení dědičnému hříchu máme sklon ke zlému. Velmi často je tento sklon ke zlému, tedy ke hříchu, spojen s úkonem těla, např. smilstvo nebo obžerství. Špatný však není sexuální pud sám o sobě, špatná není ani chuť k jídlu. To, před čím jsme varováni, nejsou prosté úkony těla, ale dobrovolné a vědomé rozhodnutí se k tomu, co je špatné. Chuť k jídlu se neřídí podle postního kalendáře, ale podle toho, je-li náš žaludek prázdný nebo plný. Přijde-li vhod, je to normální a vybízí nás k nasycení, přijde-li nevhod, představuje pokušení. Ale samu o sobě, bez přihlédnutí k okolnostem, nelze chuť k jídlu morálně posuzovat. Hříchem je v tomto případě až naše rozhodnutí vyhovět tělesné žádosti v nevhodné situaci. Jak prý říkal svatý František, tělo je náš bratr oslík, který je dobrý a milý, ale je potřeba umět mu poručit, i když se občas projevuje velmi tvrdohlavě. Proto je v morální a duchovní literatuře kladen tak velký důraz na duši, která má tělu vládnout a bez které nelze mluvit o hříchu nebo ctnosti. Z toho vychází i askeze, snaha neotročit tělu, ale podřídit tělo vedení duše. Církev proto trvá na přesvědčení, že tělo je dobré a zároveň nabádá k nepodléhání tělesnosti.

Vztah duše a těla

Člověk má, jak už jsme řekli, stránku tělesnou i duchovní. Toto konstatování však nelze chápat jako jakousi schizofrenii nebo radikální rozpolcenost. Člověk je jednotka, ne dvojice. Říkám JÁ a myslím tím tělo i duši. Obojí patří k mému já a je velmi úzce svázáno. Koncil ve Vienne to charakterizoval slovy anima forma corporis, tzn. duše je forma těla. Bible ve Starém zákoně ještě přesně terminologicky nerozlišuje. Používá slovo nefeš, které se obvykle překládá duše, i tam, kde jde o celého tvora, tedy včetně těla. Není to nic nezvyklého, i křesťané mluví o "spáse duší", o "počtu duší" v souvislosti, kdy se jedná o celého člověka. Někteří křesťané, např. adventisté sedmého dne, na základě podobných biblických výroků neuznávají posmrtný život mezi smrtí a vzkříšením. Tento názor zastávají např. i svědkové Jehovovi. Obvyklá argumentace zní: Duše, která hřeší, zemře (Ez 18, 4), tedy duše není nesmrtelná a umírá. Překládáme-li však logicky a ne přísně doslovně, musíme slovo nefeš překládat v podobných případech jako člověk, ne jako duše. Výrok člověk, který hřeší, zemře je pak logickým varováním před následky hříchu a ne dogmatickou výpovědí o smrtelnosti či nesmrtelnosti duše. Podobně volání SOS (anglicky save our souls, tzn. zachraňte naše duše) mluví sice o duších, ale vyjadřuje volání o pomoc pro celého člověka, tedy i pro tělo.

Jednota a podstatná svázanost těla a duše je však natolik důležitá a zřejmá, že se i mnozí katolíci přestávají držet tradičního učení o nesmrtelnosti duše. Zemře-li tělo, musí s ním podle nich zemřít i duše. Příkladem může být známý holandský katechismus (česky Zvěstování víry, I a II, nakl. Síť). Zastánci podobných názorů jsou si však vědomi, že se odmítnutí nesmrtelnosti duše neshoduje s jinými články naší víry, a proto se snaží najít takové vysvětlení, které by na jedné straně zachovávalo tradiční víru a na druhé straně se nevyjadřovalo k posmrtné existenci duše bez těla. Poznamenejme jen, že tento problém je skutečně důležitý a komplikovaný, ale odmítání jednoho článku víry proto, abychom zachránili jiný, se nezdá být nejšťastnějším přístupem.

Obvyklou v hovorech o duši bývá otázka, mají-li duši i zvířata. Držíme-li se výše zmíněného vysvětlení duše jako oživujícího principu těla, musíme ji přiznat nejen živočichům, ale i příslušníkům rostlinné říše. Pokud nám jde ale o duši, která je rozumová, svobodná (má možnost se rozhodovat) a nesmrtelná, musíme omezit své úvahy na člověka.

Tělo, duše a duch?

Poslední otázkou, kterou se budeme zabývat, je tzv. trichotomie, tedy dělení člověka nejen na duši a tělo, ale i na ducha. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné, vzkazuje svatý Pavel (1 Sol 5, 23). Na základě podobných úryvků z Bible rozlišují někteří lidé v člověku i ducha. Výklady bývají nejrůznější. Rozdělení tělo, duše a duch však znali i staří církevní otcové, ale slovem duch označovali přítomnost Ducha svatého v člověku. Nejednalo se tedy o nějaké hluboké metafyzické úvahy o podstatě člověka samého. Otázky o těle a duši jsou opravdu zajímavé a složité a nenechávají spát nejen teology a psychology, ale i obyčejné křesťany. Nezapomí- nejme však, že naší věcí není především řešit dogmatické problémy, ale dbát na to, abychom si uchovali ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Látka a forma

"Tak tohle jsem já," říká vousatý stařec svému vnukovi a vrásčitou rukou přitom ukazuje na fotografii chlapečka s naducanými tvářemi v kalhotách s kšandami.

"Dědo, tohle přeci nejsi ty, ty máš fousy a brejle a jsi starej, a nenosíš přece kalhoty s kšandama."

"No máš pravdu, za tu dobu se toho hodně na mě změnilo..." Starý pán se v myšlenkách zatoulal do svého rodného domečku, k mamince, na studia, na vojnu...

"Dědo, ty spíš!"

"Ale ne, chlapče. Jenom přemýšlím, co všechno už jsem byl, jak jsem vypadal, co jsem prožil. A přece jsem to byl vždycky já. Ani na chvilku jsem si nemohl říct: to nejsem já, to je někdo jiný. I když jsem po tom kolikrát toužil, zvlášť když jsem dělal něco moc ošklivého a neměl jsem sílu přestat. Bohužel celou tu dobu jsem to byl já."

"Ale dědo, co je to já? Když vyrosteš, zestárneš, úplně všechno se na tobě změní, co teda zůstane, abys mohl pořád říkat Já?"

"To, co se mění, je jaksi nepodstatné, jsou to jenom moje vlastnosti, schopnosti, činnosti, tvary a podobně. Zůstává ale něco podstatného, proto tomu staří filosofové říkali podstata, cizím slovem substance. Já, to je moje substance... Ale hochu, ty spíš!" Stařec položil vnukovu hlavu na polštář a smutně povzdechl: "Tak se svět bude muset obejít bez filosofa."

Ani se nedivíme chlapci, že ho přemohl spánek. I nás se zmocňuje nepřekonatelná nuda při takových úvahách, které zdánlivě nemají nic společného s životem teď a tady. O co důležitější je problém, co si vezmu ráno na sebe nebo kam půjdu co nejlevněji nakoupit. Před Božím soudem ale nebudou stát moje šaty ani levné máslo, ale JÁ. Proto je nadmíru důležité vědět, kdo jsem to já, naučit se rozlišovat podstatné od nepodstatného a důležité od nedůležitého. Samozřejmě ne každý k tomu potřebuje být filosofem, ale filosofie nám v tomto rozlišování může hodně pomoci.

Substance

Kdyby býval chlapec zvídavější, dozvěděl by se o substanci, že se netýká jen živých organismů, u kterých je jejich jednota a celistvost jasně patrná. Substance je každé přírodní jsoucno (ne tedy složené útvary, např. lidské výtvory), které má své vlastní bytí, je to něco určitého - kámen, voda, mravenec, pampeliška. V duchovním světě existují také substance, nejsou pro nás ale smysly poznatelné - např. anděl. Hmotná substance je nositelem svých vlastností a činností, neboli akcidentů. Skála má své místo, tvrdost, barvu, rozměry, je substancí. Odlomí-li se od skály kámen a spadne do vody, stává se novou subs- tancí, která je nositelem svých vlastností a činností. Už má jiné místo, jinou vhlkost, tvar. Existuje nezávisle na své skále. Někdy je ovšem těžké s jistotou identifikovat substanci, a to v případě, že není v prostoru přesně ohraničena a oddělena od jiných. Ale s tím si nemusíme dělat starosti, stačí nám vědět, že je to něco, co existuje samo v sobě, ne v jiném, a co je nositelem svých stavů, čili akcidentů. Akcidenty naproti tomu existují jen ve svém nositeli. Substance trvá, i když se akcidenty mění. Říkáme, že je to pořád stejný pes, který je jednou na zahradě, jednou v domě, před rokem se vešel do krabice a teď se nevejde do boudy. Změny, které se s ním dějí, jsou pouze akcidentální.

První látka

To ale není jediný typ změn, které pozorujeme v hmotném světě. Věci se nejen mění, ale také vznikají a zanikají. Živý strom se mění v kus dřeva, dřevo v popel. Mění se nejen akcidenty, ale i substance. Jestliže však mluvíme o změně, musí tu být něco, co se mění, nějaký substrát, který zůstává za všemi změnami. Tentokrát už to není něco určitého, každé určení je jenom potenciální. Filosofie toto "neurčené určitelno" označuje termínem první látka, materia prima. Tato první látka je něco zcela pasivního, co přijímá svůj podstatný tvar, neboli substanciální formu, a v tom okamžiku vzniká hmotná substance. Říkáme "v tom okamžiku", jako by mu předcházel nějaký jiný okamžik, v němž by existovala materie a forma odděleně. Nejde tu ale o posloupnost časovou, ale příčinnou. Materie a forma vždy tvoří jednotu. Můžeme si pomoci příkladem modelíny, která může být formována do různých tvarů, ale neexistuje ani nejkratší okamžik, kdy by neměla žádný tvar. To je ovšem příklad z oblasti akcidentálních změn, který naše představy může snadno zavést na scestí. Stále musíme mít na paměti, že první látka nemá nic společného s hmotou, tak jak ji známe, ani s nejmenšími částečkami hmoty. Všechno, co může být v hmotném světě předmětem našeho zkoumání, je už druhá látka, materia sekunda, zformovaná podstatnou formou. Substanciální forma

Došli jsme tedy k první látce, která je subjektem podstatných změn. Ona zůstává, i když se všechno mění. Je to čirá potencialita, není v ní nic určeného, narozdíl od substance. Je schopná přijmout jakoukoliv realizaci (aktualizaci), ale sama o sobě vlastně není - není jsoucnem. Podle toho, čím je určena, jaksi konkretizována, tím se stává. To určení se nazývá substanciální (podstatná) forma, která sama o sobě také není jsoucnem. Podstatná forma je tedy to, co dělá věc tím, čím je. "Formuje" totálně neurčenou první látku (která nezformovaná reálně neexistuje) do "tvaru" substance, tedy něčeho určitého.

Člověk jako hmotná substance

Aplikujme teď toto rozlišení na člověka. Podstatnou formou člo- věka je duše. Lidské tělo samozřejmě není první látkou, ale už zformovanou, druhou látkou. Přijmeme-li aristotelskou teorii hylemorfismu (hýlé - látka, morfé - forma) a její aplikaci na člověka, hned nás napadne otázka: jak může tedy duše existovat po smrti, bez těla? Tvar bez tvarovaného, forma bez materie? A i kdyby nějakým zázrakem (který by ovšem postavil na hlavu sám sebe) mohla takto odděleně existovat, byl by to ještě člověk? Když vypadne podstatná složka sub- stance, lze ještě mluvit o téže substanci? Budu to pořád já, kdo se ve smrti oddělí od těla a stane před Soudcem? Pokud ano, pak moje tělo bylo jen nepodstatným akcidentem. Pokud ne,... následky jsou nedozírné. Jedno z možných řešení je pro potřeby víry a jejího vyjadřování pojem duše rozšířit ve smyslu starozákonního nefeš. Když říkáme, že ve smrti se duše oddělí od těla, nemyslíme tím přesně filosoficky definovanou substanciální formu těla, ale to, co by nefilosof nazval prostě JÁ. Já stanu před soudem, já se budu zodpovídat ze svých činů, na kterých mělo podíl i mé tělo, součást mého já. Duše v tomto smyslu je tedy jediná nedělitelná substance, složená z materie a formy. Zbývá si položit otázku, jakým způsobem si naše duše (ve filo- sofickém smyslu) uchovává vazbu na materii, když se tělo rozkládá v hrobě. Nevíme jak, ale můžeme si být jisti, že "u Boha není nic nemožného..." Víme, že při Posledním soudu bude vzkříšeno naše tělo, budeme to my, kdo stane před Božím soudem, a ne nějaké nové stvoření. Proto celou dobu mezi smrtí a konečným vzkříšením (dá-li se to nazvat dobou) si duše musí uchovat souvislost s materií, formuje ji do tvaru "já", i když způsobem jiným a pro nás nepostižitelným. Nemusíme se tedy bát, že bychom ve smrti nebo při vzkříšení ztratili svou identitu. Problém duše a těla není tímto řešením ani zdaleka vyčerpán. Uvítáme jakýkoliv čtenářský podnět k rozvinutí diskuse na toto téma, i když je téměř jisté, že na konečnou odpověď si budeme muset počkat až na věčnost.

zpracovala Eva Fuchsová

Literatura:

S. Sousedík: Jsoucno a bytí, Křesťanská akademie, Praha 1992 E.

Coreth: Co je člověk?, Zvon, Praha 1994

A. Kenny: Tomáš Akvinský, Oikúmené, Praha 1993

A. Kenny: Tomáš a lidská mysl, Krystal OP, Praha 1997

J. kard. Ratzinger: Eschatologie, CDK Brno 1997

Odpustky

Pavel Konzbul

Když se zeptáme dnešního praktikujícího katolíka na obsah pojmu odpustek a na odpustkovou praxi v církvi, dostane se nám řada mnohdy rozporuplných odpovědí. Na jedné straně stojí názor, že odpustky jsou již zastaralé a po II. vatikánském koncilu snad i zrušené. Na opačném pólu pak jsou ti, kteří v období kolem Dušiček pořádají zběsilé hony za odpustky, kterými chtějí pomoci svým blízkým a známým, na něž si po celý rok ani nevzpomenou, aby jim ukrátili jejich pobyt v očistci. Tato optika pohledu na odpustky ovšem svědčí spíše o nedostatcích v našich znalostech učení církve a v nedokonalém pochopení jak odpustků samotných, tak i celé odpustkové praxe. Podívejme se proto ve stručnosti na odpustky ve světle současných církevních dokumentů.

Vznik a vývoj odpustkové praxe

Praxe a učení o odpustcích vznikly v západní církvi teprve počátkem XI. století, ale kořeny mají v dějinách svátosti pokání již v prvním tisíciletí. Božským odpuštěním viny jsou sice odpuštěny věčné tresty, nejsou ale nutně odstraněny její časné následky, jak nás poučuje i apoštol Pavel - "vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně" (1 Kor 5, 5). Tyto následky vin a hříchů musí být odčiňovány pokáním. Při tom může také účinně pomoci církev, která je solidárním společenstvím, v němž existuje vzájemné sdílení viny a milosti. Ve společenství svatých totiž existuje mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a vzájemná bohatá výměna všech dober. Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá druhým a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním, protože "Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním" (1 Kor 12, 24-26). Odpustky v dějinách, ale i v dnešní době, jsou předmětem mno- hých nedorozumění. Snad k tomu poněkud přispívá i nevhodný tradiční český výraz, který je zavádějící. Odpustky nejsou odpuštěním hříchů, ale nahrazením časných trestů za již odpuštěné hříchy a nemohou se nikdy vztahovat k nějakým hříchům v budoucnosti. K správnému chápání odpustků významně přispělo učení sv. Tomáše Akvinského, který vidí pramen jejich udělování v "pokladu církve". Ten si ovšem nemůžeme představovat jako nějaké nahromadění hmotných statků, jež by církev nashromáždila během staletí, ale jde o nekonečnou hodnotu Kristových zásluh a smírných skutků, které byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo věčné spásy. Od XIII. století se odpustky oddělují od svátosti pokání a jejich udělování je vyhrazeno papežům. Odpustky byly vždy duchovní záležitostí patřící mezi svátostiny. Snad byly kdysi snižovány či degradovány tím, že mezi podmínkami pro jejich přijetí byl nevhodný způsob náhrady za časné tresty (poskytnutí daru na nějaký účel), a tak mohl vzniknout dojem uplatňování jakéhosi tržního principu v této oblasti. Ovšem již reformy provedené před staletími těmto zvyklostem učinily konec. Tak proti těm, kdo odpustky odmítali, definuje již Tridentský koncil r. 1563, že "požehnané používání odpustků je třeba ponechat, církev má právo je propůjčovat, ovšem zlořády (v jejich udělování) musejí být odstraněny." (DS 1835) Také řada současných církevních dokumentů věnuje pozornost odpustkům. Kromě Kodexu kanonického práva je to Apoštolská konstituce Pavla VI., Indulgentiarum doctrina, dále Nová příručka o odpustcích vydaná Svatým Stolcem 29. června 1968 a také Katechismus katolické církve, který o odpustcích mimo jiné píše: "Odpustky se získávají prostřednictvím církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky."

Co jsou to odpustky?

Odpustky (latinsky indulgentiae) jsou prominutí časných trestů před Bohem za hříchy, jejichž vina a s ní související věčné tresty již byly odpuštěny. Je to odpuštění, které může náležitě připravený věřící obdržet prostřednictvím církve. Podle toho, odpouštějí-li všechny časné tresty, nebo jen část, rozlišují se odpustky na úplné a částečné. Každý věřící při tom může získat tyto odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy. Udělení částečného odpustku se již dnes neoznačuje dny nebo roky, ale znamená, že věřící, který s kajícím srdcem vykoná skutek obdařený částečným odpustkem, do- stane z moci církve navíc stejný díl odpuštění časného trestu, který již dosáhl samotným tímto činem. Znamená to tedy, že "podíl odpuštění je zdvojnásoben". K tomu, aby byl někdo způsobilý získat odpustky, musí být pokřtěný, neexkomunikovaný a ve stavu milosti. K tomu, aby způsobilý člověk odpustky získal, musí mít úmysl je získat a musí splnit uložené skutky v předepsané době a stanoveným způsobem.

Odpustky a zemřelí

Sv. Tomáš Akvinský píše: "Ti, kteří jsou v očistci, přestože jsou výše než my pro svoji neschopnost konat hřích, jsou pod námi v trestech, které trpí, a podle toho nejsou v takovém stavu, aby se za nás modlili, ale naopak, aby se za ně konaly modlitby." Církev zná jen jeden způsob spojení s dušemi v očistci a tím jsou naše přímluvy a modlitby za ně. Církev tak již od prvních dob křesťanství uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela za ně eucharistickou oběť. V tomto kontextu také doporučuje odpustky a kající skutky za zemřelé. Proto můžeme číst i dnes v Katechismu katolické církve: "Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy." Zcela logicky lze předpokládat, že každá duše osvobozená z očistce v okamžiku vstupu do církve oslavené bude pamatovat i na ty, kteří přispěli ke zkrácení jejích časných očistcových trestů.

Odpustky jako šance

Odpustky jsou šancí v prostoru vytváření křesťanského života, jsou pomocí k tomu, abychom překonali následky hříchů - časné tresty. Tyto tresty nelze ale chápat jako Bohem uložená trestní opatření a sankce, ale jako následky hříchu, které působí utrpení, jako po- ruchy v hříšníku samotném a v jeho vztazích k okolí, které božským odpuštěním nejsou jednorázově odstraněny. Odpustek není snadněj- ší cestou k plnému překonání následků hříchů, je ale v případě jeho správného pochopení a užívání podanou rukou, kterou nám církev chce pomoci dojít ke křesťanské plnosti.

Doporučená literatura:

P. Winfrid Herbst S.D.S: Nové předpisy o odpustcích, Řád 1992

Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995, par. 1471-1479

Jak získat plnomocné odpustky?

Pokud jde o plnomocné odpustky, jejich počet byl omezen, aby si jich věřící více vážili a také aby je získávali s větší připraveností. Plnomocný odpustek můžeme nyní získat jen jednou denně. Výjimkou jsou ti, kteří jsou v nebezpečí smrti. Je mnoho modliteb a dobrých skutků, se kterými jsou spojené plnomocné odpustky. Jsou uvedeny v Příručce o odpustcích. Zde uvádíme pro ilustraci některé z nich. Plnomocný odpustek je nám ku příkladu udělen, když:

o nejméně půl hodiny rozjímáme Písmo svaté s úctou povinnou Božímu slovu o pomodlíme se růženec v kostele, ve veřejné oratoři, v řeholním společenství, v rodině nebo v jiném společenství; růženec je třeba modlit se nepřetržitě, bez přerušení. o přijmeme požehnání papeže městu a světu (Urbi et orbi) a to i prostřednictvím rozhlasu o se účastníme nejméně třídenních exercicií o navštívíme v době od 1. do 8. listopadu hřbitov a pomodlíme se za duše v očistci o zbožně navštívíme řeholní kostel či oratoř na svátek jejich svatého zakladatele o zbožně vykonáme křížovou cestu; na místech zastavení rozjímáme o utrpení a smrti Krista o zbožně používáme předmětu posvěceného papežem nebo biskupem; tento plnomocný odpustek může být získán jen na svátek sv. apoštolů Petra a Pavla o vykonáme nejméně půl hodinovou adoraci před Nejsvětější Svátostí o navštívíme farní kostel o poutním svátku, nebo druhého srpna (Porciunkula) o jsme zbožně přítomni při obřadech prvního svatého přijímání, anebo přijetí prvního sv. přijímání o obnovíme křestní slib použitím jakékoli obvyklé formule během oslavy velikonoční vigilie nebo při výročí našeho křtu

K získání plnomocného odpustku jsou nutné čtyři věci: vykonání skutku, s kterým je spojen odpustek, přijetí svátosti smíření, eucharistické přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. Navíc je požadováno, aby se nelnulo ke hříchu, a to i všednímu. Podmínky zpovědi, přijímání a modlitby na úmysl papeže mohou být splněny i několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Pro získání několika plnomocných odpustků v různých dnech stačí jedna zpověď. (Doporučuje se, aby její přijetí nebylo více než před dvěma týdny.) Kdo se úplně nezbavil záliby v hříchu nebo plně nesplnil uvedené podmínky, získává odpustek pouze částečný.

Získání částečných odpustků

Částečný odpustek můžeme získat, když při konání svých běžných denních povinností a při snášení životních břemen obrátíme svou mysl k Bohu a v důvěře přidáme "střelnou modlitbu". Dále, když s milosrdným srdcem a oživeni duchem víry pomůžeme službou našim bližním, kteří jsou v nouzi, nebo když se v kajícím duchu zdržíme něčeho, co nám je dovolené a příjemné. Částečný odpustek tak lze získat vícekrát za den. Mezi velkým množstvím modliteb a skutků spojených s částečným odpustkem patří ku příkladu: modlitba Magnificat, recitace Apoštolského vyznání víry, učení nebo studium křesťanské nauky, účast na rekolekci, pozorná přítomnost při kázání, modlitba Anděl Páně, recitace ranních nebo večerních chval, zbožné použití předmětu posvěceného knězem, modlitba Salve Regina, návštěva hřbitova a modlitba za zesnulé atd. Pokud je odpustek vázán na posvěcený předmět, tak zaniká v případě, že je tento předmět zcela obnošen nebo prodán. Nezanikne ovšem, pokud předmět někomu darujeme.

Řekl jsem: jste bohové (Jan 10, 34)

David Pancza

Normální je být svatý

Jedno rčení říká: "Jsme především lidé, až potom křesťané (a až nakonec katolíci)." Jistě je v něm kousek pravdy, ale je značně zavádějící, bere-li se příliš doslova. Bohužel právě tímto rčením můžeme charakterizovat vztah mnohých lidí ke křesťanství: být křesťanem je sice pěkné a úctyhodné, ale je to cosi navíc, vybočení z běžného lidského normálu, nebo přinejlepším jakási nepovinná nadstavba. Často můžeme od nevěřících slyšet: "Vážím si křesťanů, ale já raději budu obyčejným člověkem." A od křesťanů zase: "Nechci být svatý, chci být normální." Ale ve skutečnosti to je naopak. Křesťanství směřuje právě k tomu, aby učinilo člověka člověkem. Svatost je ten normální stav, kdy je člověk tím, čím má být. Dokud nejsme svatí, cosi nám chybí, nejsme úplní, žijeme v nenormálním stavu redukovanou formou života.

Být člověkem znamená být chrámem Ducha

Církevní otcové nás učí, že člověk se skládá ze tří částí: z těla, duše a (svatého) Ducha. Nemůžeme mluvit o člověku izolovaně od Boha, Duch svatý je nedílnou součástí člověka, jeho vertikální osou. Můžeme říci, že je duší naší duše, Božím životem v nás, který dává další rozměr našemu bytí. Řekli bychom, že člověk definitivně přichází na světlo světa svým narozením, Písmo svaté však hovoří o dvou narozeních. Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království (Jan 3, 3). Je třeba narodit se nejen jako lidé z pozemského otce, ale narodit se i z Boha (srov. Jan 1, 13) a nechat Boha narodit se v nás. Až po tomto druhém narození, kdy se člověk stane chrámem Ducha svatého, je úplný. Naší úlohou je rozvíjet v sobě tento Boží život, nechat Boha růst v nás. Cílem duchovního života je získávání Ducha svatého (sv. Serafim Sa- rovský). Musíme dát velký prostor ve své duši Duchu, aby v ní mohl opravdu žít a abychom my cítili jeho přítomnost (sv. Silván Athoský). Duch svatý je Bůh, dát mu prostor znamená dovolit mu být v naší duši Bohem, podřídit mu svoji vůli, naslouchat mu a nechat se jím vést, věnovat mu svou pozornost. Znamená to hledat jednotu s ním v lásce, proto že člověk vzniká sjednocením těla, duše a Ducha (sv. Teofan Zatvornik). Odevzdáme-li se tomu, který je, on nás učiní těmi, kterými máme být, neboť jsme stvořeni k jeho obrazu. Bůh v nás nepřebývá jen jako host. Patří k naší identitě. Naše "já" je neúplné bez Božího "Já". Naše osobnost je jako vzácný broušený drahokam, který vynikne až tehdy, když skrze něj září Bůh. Sv. Apoštol Pavel říká: Už nežiji já, žije ve mě Kristus (Gal 2, 20). Ježíš říká: Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho (Mt 10, 39). Jsme stvořeni k Božímu obrazu, naší pravou tváří je Boží tvář v naší. Ne naše seberealizace, ale realizace Krista v nás nám dává dokonalost. Je to tajemství lásky, která jediná umožňuje úplně se odevzdat, ztotožnit se s Bohem, a přesto, nebo přesněji právě proto být plně sám sebou, neztratit svoji tvář v odosobněném rozplynutí. Mé skutečné já je živým dialogem mě a Boha, Kristus je moje "druhé já". Proto vztah s Bohem smíme a máme prožívat především v nitru, v našem srdci. Mnozí světci radí modlit se tak, že sestoupíme myslí do svého srdce a právě tam budeme přebývat s Bohem. Je to obzvláště vhodné ve chvíli po přijetí Ježíše v eucharistii. Povoláním člověka je spolu s Bohem najít a vytvořit sebe, svoje já (Thomas Merton). Je-li základem mého já vztah s Bohem, potom duchov- ní život musí být snahou o prohlubování tohoto vztahu, o poznávání Boha a vzájemné sbližování se, snaha o růst v lásce k němu. V našem jednání nemáme Krista (jen) napodobovat, ale žít v něm, a nechat jeho žít v sobě (V. Lossky).

Zbožštění člověka

Bůh svým vtělením překonal propast mezi svou a naší přiroze- ností a sjednotil je v Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku. V něm nám nyní dává účast na své přirozenosti (srov. 2 Petr 1, 4). Člověk je bytost určená k tomu, aby se stala Bohem (sv. Bazil Veliký). Zbožštěná přirozenost člověka je jeho pravou přirozeností. Sv. Terezie z Lisieux vysvětluje toto tajemství takto: Člověk je hostie a jeho život je mše svatá. Cílem je jeho proměnění, konsekrace. Věříme, že v eucharistii je Bůh skutečně přítomný pod způsobou chleba a vína, očima vidíme chléb a víno, ale dotýkáme se Boha. Tak to má být i s námi, aby byl Bůh přítomný v nás pod způsobou člověka: vidět člověka a dotýkat se Boha. Snad nejdůležitějším účinkem eucharistie je právě to, že při svatém přijímání jsme proměňováni v toho, kterého přijímáme (sv. Augustin). Bůh do nás vkládá cosi ze sebe samého, aby se to stalo naší součástí. Podstatou života v Kristu je proměna duše i těla (sv. Teofan Zatvornik), naše proměna v Krista. Prorockým svědectvím jsou ostatky světců, které i po mnoha letech mají moc uzdravovat a vyhánět zlé duchy, nebo světci, jejichž těla se po smrti nerozkládají. Samozřejmě, proměna se netýká jen těla, ale celého člověka, i našeho charakteru, povahy, nadání, rozumu a citů, ba dokonce i naší schopnosti milovat, aby každá naše myšlenka, slovo i skutek byly zároveň Božími, aby se celý člověk stal svátostným zpřítomněním Boha. Tento cílový stav se v jazyce církevních otců nazývá "theosis", zbožštění.

Církev je tělo Kristovo

Proto, když hovoříme o církvi jako o těle Kristově, není to jen obrazné pojmenování. Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem (sv. Anastázius), aby v církvi pokračovalo jeho vtělení, dokud nebude Bůh všechno ve všem. Bůh v nás chce nejen přebývat, ale zcela nás naplnit a "ochutit" sebou. Jeden prostý člověk řekl: "Máme být naloženi v Bohu podobně jako okurky v nálevu." Podobným obrazem to přibližuje sv. Simeon Nový Teolog. Člověka přirovnává k peci a Ducha svatého k ohni. Když v peci zatopíme, je to jen začátek. Teprve až se pec rozžhaví do ruda, až železo přijme oheň do sebe, bude dávat dostatek tepla celému okolí. Ač železo není oheň, nelze už mezi nimi stanovit jasnou hranici. Tak i člověk má Boha nejen nosit v sobě, ale nechat se jím zcela "rozžhavit". Je nádherné, že jedním ze starozákonních předobrazů eucharistie je právě žhnoucí uhlík (srov. Iz 6, 1n). U všech těchto přirovnání je důležité nezapomenout, že Boha se nelze zmocnit jako nějaké věci či energie, naše zbožštění není mechanickou záležitostí ani nemůže nastat jako výsledek duchovních technik bez osobního vztahu k Bohu. Je svobodným darováním se Boha člověku a je vzájemné: nakolik se člověk v lásce daruje Bohu, natolik se Bůh daruje člověku.

ze slovenštiny přeložil M. Rosenbaum

Doporučená literatura:

Thomas Merton: Semena kontemplace, Křesťanská akademie Řím

Tomáš Špidlík: Ruská idea, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 1996

Arménský šarakan o Hripsimé

Evžen Kindler

I když svatost je mezi lidmi výjimkou, víme, že množství svatých nemůže pojmout žádný seznam či kalendář, a tak slavíme prvního listopadu svátek Všech svatých, abychom si připomněli také památku těch neznámých světců a světic, abychom je uctili a abychom si u nich vyprosili přímluvu. Svatí jsou naši přátelé a chceme s nimi navázat srdečný vztah. Pod těmi neznámými svatými si někdo snad může představit nějakého známého zbožného, který nebyl oficiálně kanonizován. Spíš je ale vnímáme jako "abstraktní" světce, o nichž se ví jen to, že svatí vskutku byli. Získat k takovým svatým vřelý vztah je opravdu těžké. Dobrý filosof nebo teolog si pomůže opět abstraktní úvahou: vědět o někom to, že je svatý, je vlastně to nejpodstatnější, co o něm lze vědět; ale jak to má udělat ten, kdo není schopen abstrakt- ně uvažovat nebo kdo se pod tlakem dnešní doby dokonce abstrakně uvažovat obává? V takové situaci mohou pomoci "vzdálení" svatí, totiž ti, kteří žili v době a prostředí tak vzdáleném, že se domníváme, že něco podob- ného nemůžeme nikdy pochopit. Každý soudný člověk ovšem může namítnout, že se tak dostaneme "z bláta do louže": světec z tak vzdálené situace není přece o nic méně abstraktní než obecný neznámý svatý. Tuto námitku může odstranit umělecký projev: skutečné umění nezná žádné bariéry a může nám osobu vzdáleného svatého velmi přiblížit. Ukažme si to na příkladu světice, která se jmenovala Hripsimé a - chápána vskutku abstraktně - připomíná naši svatou Ludmilu: žila v Arménii koncem 3. století, tedy na konci její pohanské epochy, a pro víru protrpěla tolik, že jí Arméni až do dneška děkují, že se stali křesťanským národem. O Hripsimé se zajímal pohanský vladař Arménie Trdat. Ta však chtěla věnovat svůj život jen Kristu, nabídku stát se královnou odmítla a Trdat ji dal mučit a někdy mezi lety 304 a 308 popravit. Bůh však přijal Hripsiinu oběť jako výkupné za celou Arménii, Trdat konvertoval a dal zasvětit Kristu celou zemi, která se od té doby pyšní faktem, že byla prvním křesťanským státem. Počátkem 7. století byl hlavou arménských křesťanů Komitas Katholikos. Komitas bylo jeho vlastní jméno a Katholikos titul jeho církevního postavení. Pro znalce výtvarného umění představuje Komitas jednoho z největších arménských církevních stavebníků a znalci arménské literatury jej považují za velkého básníka. Avšak být v raném středověku básníkem znamenalo být také skladatelem: básník musel být schopen své texty zhudebnit. S arménskou středověkou hudbou to však dopadlo stejně jako s křesťanským raně středověkým zpěvem jiných oblastí: ke konci středověku byla na dlouhou dobu zapomenuta. Zatímco gregoriánský zpěv byl "znovuobjeven" koncem minulého století a byzantská hudba mezi oběma světovými válkami, sovětská totalita výzkumu arménské - a nadto dokonce křesťansky orientované - středověké hudby nepřála, a tak byly principy notace (tzv. chazů) a další vlastnosti této hudby pro novověk objeveny až koncem 60. let našeho století a výsledky musely být v pravém smyslu propašovány, aby se dostaly za hranice Arménie. Komitas dal roku 618 postavit překrásný chrám ke cti sv. Hripsimé a složil k její cti takzvaný šarakan. Šarakany jsou hymny zpívané při liturgii slova a představují vrchol raně středověké arménské literární i hudební tvorby. Šarakan o sv. Hripsimé obsahuje takzvaný alfabetický akrostich: počáteční písmena jeho strof sledují arménskou abecedu. Dnešní člověk má sice tendenci chápat něco takového jako pustý formalismus, pro křesťany prvního tisíciletí (nejen arménské, ale i byzantské a západoevropské), a dokonce i pro starozákonní proroky však byly alfabetické akrostichy upřímným (a při tom inteligentním) díkem Bohu za dar gramotnosti. Přečtěme si český překlad tří strof Komitasova šarakanu ke sv. Hripsimé, které se ze středověké Arménie dostaly přes všechna století a geografické, politické a válečné bariéry až do naší země:

• Osoby, které jste se odevzdaly Kristově lásce, nebeští patriarchové a moudré panny, k naší hrdosti slaví vaše povznesení Matka Sion se svý- mi dcerami.
• Síly pevně napjatých strun ochably a slabé ženy zahořely. Král byl zahanben dívkou, ozdobenou silou a slávou.
• Hripsimé, velké tajemství a kýžené jméno, vyvolena na zemi a učiněna andělem, stala ses příkladem svatosti pannám a moudrosti spravedlivým mužům.

Arménská liturgická hudba nabízela jistý počet základních melodických motivů, kterých měli skladatelé využívat k vyjádření některých nálad. Takových motivů použil i Komitas k nápěvu šarakanu o sv. Hripsimé, a to konkrétně motivů určených pro zpěvy opěvující hrdiny. Tyto motivy byly využívány i ve světské hudbě, např. k oslavě hrdinů padlých v boji nebo úkladně zavražděných dobrých vládců. Takto zní poslední zde uvedená strofa (apostrofem značíme polohlásku, která je podobná např. tvrdému jeru ve staroslovanštině, š'wá v hebrejštině nebo zvuku, jímž končí výslovnost anglického slova never): Čtenář, který si ji dle not zazpívá, bude asi překvapen tím, jak se střídají mollové - tedy smutné - úryvky s úryvky durovými, tedy radostnými (konkrétně úryvky v f-moll s úryvky v F-dur). Tato praxe byla ve středověké arménské hudbě velmi rozšířena, a ačkoliv v konkrét- ních skladbách byla mistrně využita k individuálním účelům, obecně platí, že jakoby vyjadřuje to, co křesťan ve svém pozemském životě pociťuje: na jedné straně vědomí vlastní slabosti a na druhé straně naději vkládanou v Boha. V šarakanu, kde oslavujeme sv. Hripsimé, může zmíněný hudební znak každý zpívající i poslouchající pociťovat právě popsaným způsobem, lze jej však interpretovat i jako vyjádření protikladu Hripsiiny tělesné slabosti a duševní síly, vedoucí k jejímu vítězství. Doporučujeme čtenářům, aby si úryvek alespoň v duchu zpívali, když budou pociťovat kontrast mezi vlastní slabostí a Kristovými přísliby, a tak - v jisté jednotě s dávnými ctiteli sv. Hripsimé - prosili tuto světici o pomoc a přímluvu: bude ve svém nebeském sídle jistě potěšena, že se k ní utíkají lidé ze země, o které si ve své pokoře jistě nikdy nepředstavovala, že by se tam mohla proslavit, a její přímluva bude zvlášť intensivní. A v tomto oboustranném vztahu nám může sloužit i jako prototyp vztahu, který lze navázat s ostatními nám neznámými svatými.

Etika

Oldřich Selucký

Slova jako "etika", "morálka", "moralizovat" v nás vyvolávají spíše pocity chladu a stísněnosti než radosti a svobody. Cílem seriálu, který nás bude provázet i příštím ročníkem, je ukázat etiku v lepším světle - jako cestu k osvobození a radosti, k věčné radosti.

1. Úvodem o věcech příjemných a radostných

Začněme své zamýšlení tam, kde začínali o morálních otázkách uvažovat první řečtí filosofové: u prožitků radosti, štěstí. Každému z nás byly v životě určitě darovány - kromě mnoha jiných - dva typy příjemných, radostných prožitků. Oblíbené jídlo, podané v pravý čas a okořeněné vlčím hladem, nemůže nerozechvět jazyk, patro i útroby pocitem tak příjemným, že není mnoho věcí, za které bychom ho v té chvíli vyměnili. I svaté právo prvorozence prodal hladový lovec za mísu čočovice. Ale pocitem blaha nás naplní i vlahý jarní vítr laskající tvář po dlouhé zimě. Nebo báječná koupel po horkém, prašném a navíc prací naplněném letním dnu. To všechno jsou příjemné prožitky, jejichž centrum je v některém smyslovém "přijímači": např. v chuťových či hmatových buňkách. Jaké štěstí, že takové prožitky máme, samy o sobě stojí za to, a navíc pomáhají překonat nejednu nelehkou chvilku. Nicméně hloubaví lidé si všimli, že prožíváme i okamžiky intenzívní radosti, jejichž "sídlo" není v žádném smyslovém receptoru. Kde tedy je? Zauvažujme nad následujícím příkladem. Aničce ze 6. A hrozí v pololetí ve třech předmětech propadnutí. Holčičce se podařilo sebrat odvahu jako nikdy předtím a celé druhé pololetí se snažila seč mohla. Když na konci roku bere do nejistých rukou vysvědčení, má slzy na krajíčku. "Co když bylo všechno snažení nanic?" Pak pohlédne na vysvědčení - a slzy jí vyhrknou doopravdy. Ale nikoliv slzy zoufalství, nýbrž slzy radosti. Nejenže nepropadla - vždyť ona nemá dokonce ani žádnou čtyřku! Ta radost, která se v ní rozlila, to není radost smyslů (byť bylo potřeba očí, aby známky uviděla). Pramen, ze kterého tryská její radost, je pochopení, a to pochopení jedné věci: "Dokázala jsem to!" Odtud jako stužky vodotrysku se rozlévají nové radosti, tak jak si postupně uvědomuje další souvislosti: "Jak budou šťastní maminka a tatínek!... A už se mi spolužáci nebudou smát!... A příští rok to bude ještě lepší!... Už žádné proplakané noci!..." Kdo by neviděl, jak hluboce odlišný je takový prožitek radosti od pouhé - byť milé - ochutnávky nové čokolády. Je odlišný svým obsahem, ale také - a na to zde chceme klást důraz - nutnou vazbou na myšlenkovou činnost. Pozor! Každá myšlenková činnost nespočívá v pracném a zdlouhavém přemýšlení a rozumování. To, co "osvítilo" Aničku, se spíše podobalo zásvitu blesku, náhlému projasnění mysli, ve kterém ono "Dokázala jsem to!" ani nebylo slovně formulováno - ale bylo to tam! Věděla, že nepropadla, pochopila, že se k tomu skutečně dopracovala - a právě to ji zalilo radostí. Srovnání příjemného prožitku z jídla s radostným zážitkem Aničky ze 6. A nás dovádí k následujícímu rozlišení. Existují přinejmenším dva odlišné typy pozitivních prožitků. Jeden je vázán na smyslové vjemy a doprovází je, druhý se rodí z myšlenkového pochopení. Nazvěme pro jednoduchost ty první prožitky příjemnými, ty druhé radostnými. Nuže, kde "sídlí" ony radostné prožitky, kterou strunu v nás rozechvívají, když to není "nerv" prožitků smyslových? Hodně dávní mudrcové nazvali onu duchovní schopnost, v níž sídlí prožitky radosti, vůlí. Aniččina (duchovní) radost se zrodila z pochopení. Všude tam, kde inteligence (rozum) vidí (to jest chápe), tam vůle prožívá. A jako nemá hranic to, co lze rozumem chápat, tak je neomezitelné to, co můžeme vůlí prožívat. Jako můžeme rozumem uvažovat o všem, co existuje, tak se svou vůlí můžeme radovat, že to existuje. A nejen radovat. Naše vůle má tisíce způsobů, jak se k poznaným věcem a událostem vztahovat. Dokáže toužit, bát se, nést bolest, milovat, nenávidět, obdivovat, žasnou, lkát, "svíjet se" v úzkostech, zapřísahat v nebezpečí atd. atd. Vždyť tak jako inteligence je tím zdaleka nejcitlivějším receptorem, který máme, stejně tak vůle je tou nejdelikátnější schopností cítit, chvět se radostnou nebo bolestnou ozvěnou na "vstupy" věcí světa do nás. Úhrnem tedy řekněme, že tímto pojmem "vůle" je v nás odhaleno celé pole duchovních (protože z duchovní schopnosti inteligence se rodících) prožitků. Vzpomeňme si na Aničku ze 6. A, abychom si uvědomili, že "duchovní" tu neznamená ani nereálný, ani nedosažitelný, ani mystický. Znamená spíše schopný mnohem větší intenzity, šíře a hloubky. Radost duchovní je radost vpravdě člověčí. A právě o ní je řeč v morálce. O tom, jak k takové radosti dojít, jak ji rozšiřovat a prohlubovat, jak jí naplnit celý život a rozsévat ji kolem sebe. Co myslíte, je nutné chápat morálku jako odpudivou, studenou vědu o tom, co musíme a nesmíme, abychom nepřišli do pekla?

Kristus - vzor a cíl veškerého stvoření

Království našeho Pána má mnohem širší hranice, než jsme ochotni mu přisoudit. Kristus Král je nejen Pánem našich srdcí, hlavou svého tajemného těla, to je církve , a pastýřem všech křesťanů. V něm má vzor, příčinu a cíl veškeré stvoření, jeho království je ve skutečnosti bez hranic.

Všichni lidé byli od věčnosti myšleni a chtěni v Kristu Vykupiteli, od počátku mají v něm pravzor i cíl a s ním radikální sepětí. On je nejprve hlava celého stvoření, a teprve pak hlava církve. Každý člověk mu patří ještě dříve, než je zasažen a proměněn jeho Duchem. Každý člověk určitým způsobem reprodukuje jeho tvář ještě předtím, než má účast na jeho božském životě. Tato počáteční příslušnost ke Kristu není totožná s příslušností k církvi. Liší se předně proto, že je původní - její počátek se kryje s počátkem samé existence a není k němu zapotřebí žádného úkonu jedince ani společnosti. Dále proto, že je univerzální a neuskutečňuje se jen v pokřtěných nebo v těch, kdo nějakým způsobem došli k víře. Poté proto, že je nezrušitelná. Ani vzdorovité chování nemůže způsobit, že by člověk přestal být tím, čím v pravdivosti svého bytí je, totiž obrazem Pána, byť jakkoli vybledlým nebo znetvořeným. Příslušnost ke Kristu je v tomto padlém a vinou poskvrněném světě samozřejmě jen částečná a počáteční a tíhne ke svému kladnému naplnění a povznesení vykupitelským činem. Je jakýmsi náčrtem obrazu, který ontologicky volá po svém dokončení, aby mohl jasně vyjevit, čím je, a stát se mistrovským dílem. Ale náčrt je autentický, už je ve všech, a žádné násilí zla ho nikdy nemůže zničit. Každý člověk se tedy už rodí s nesmazatelnou značkou svého Pána, která byla vtisknuta do hloubi jeho bytí. Každý člověk se však rodí také pod "vládou" "knížete tohoto světa" (srv. Jan 12,31), který brání této exemplaritě v rozvoji, dokud se neobjeví štědrý dar božského života: to je tajemství prvotního hříchu, které musí být překonáno v tajemství vykoupeného života. Milost člověka osvobozuje od dusivého útlaku zla a dovoluje mu uskutečňovat jeho vrozený dar být "ikonou Krista" tím, že mu dává růst v jeho sepětí a podobnosti s jeho Spasitelem. Jak vidno, člověk, který je bez milosti "méně člověkem", se milostí "totálně polidšťuje" neboli dosahuje plnosti své původní a nezničitelné přirozenosti "obrazu", který se chce stále více stávat "obrazem podle podoby" (srv. Gn 1,26). Proto křesťanství nezná přikázání milovat věřícího, ale milovat bližního, i když je duchovně vzdálený a odlišný. Stačí, aby byl člověkem, už proto je objektivně pravou a láskyhodnou "ikonou Krista". A je nesnesitelné, aby autentický obraz ukřižovaného a vzkříšeného Božího Syna byl mrzačen nebo zatemněn pochybením, nevěřícností, zlou vůlí. Kdo tedy pochopil kristocentrickou povahu bytí, nemůže než začít usilovat o to, aby se všichni přiblížili Pánu Ježíši a více se mu podobali. Kdo bere své křesťanství vážně, nemůže nebýt zároveň Kristovým apoštolem mezi lidmi.

G. Biffi, Kristocentrismus, Krystal OP, Praha 1997, str. 56-57

Slovo čtenářům

Milí čtenáři,

církevní rok se naplnil a s ním i první kolo našeho časopisu. Od 12. čísla se začnou témata opakovat, znovu se před námi začne odvíjet tajemství naší spásy v liturgii, věrouce a jeho účinky ve svátostech, v morálce, v duchovním životě a v umění. Nebojíte se, milí čtenáři, že to bude nuda? My zatím ne, zdá se nám, že jsme vám toho zůstali mnoho dlužni z bohatství témat a možností jejich zpracování. Přesto bychom se s vámi o tom chtěli poradit. Amen by se chtěl stát čtenářským časopisem, tedy takovým, který by odpovídal potřebám a zájmu čtenářů. Nemíníme sice upravovat podle vkusu čtenářů články víry nebo morálku, ale i tak zbývá mnoho, v čem vám můžeme vyjít vstříc.

Možná jste narazili na článek, který ve vás zanechal více otázek než odpovědí a uvítali byste podrobnější zpracování tématu. Možná jste s nějakým tvrzením nemohli souhlasit a rádi byste věděli, jak to autor myslel. Třeba se vám nelíbí styl nebo úroveň některého pravidelného přispěvatele. Nebo snad znáte ve svém okolí někoho, jehož úvahy byste rádi četli v Amen? Prosíme, nenechávejte si své návrhy a připomínky pro sebe. Nemůžeme pochopitelně zaručit, že je budeme všechny akceptovat. Chceme-li zůstat věrni programovému zaměření Amen, musíme si stanovit určité hranice, za nimiž už by se Amen zpronevěřil svému poslání nebo se překrýval s jinými periodiky. V každém případě čtivý a přínosný časopis se může zrodit jenom v kontaktu se čtenáři, s jejich názory a potřebami. Amen už vám svých názorů sdělil požehnaně (doufejme, že doslova), teď je řada na vás!