Obsah

O poutnících a pouť-nících

Každoročně 1. července se církev usedlá (a pohodlně rozvalená) mění konečně v to, čím má být - v církev putující. Naložíme kufry (s uchem) do kufrů (od auta), batohy na záda, těla do vlaků, autobusů a letadel a staneme se na této zemi poutníky. Skutečně?

Před časem mi jakýsi pamětník vyprávěl o mnoha silničkách, cestách i pěšinkách, které se sbíhaly ze všech stran k jednomu poutnímu místu na jihu Čech. Po nich zdaleka přicházeli pěšky a bez ohledu na počasí poutníci. Je tohle církev putující?

Autor listu Diognetovi, který snad zažil ještě putující apoštoly, píše o křesťanech: "Žijí ve svém domově, ale jako cizí, všechno mají společné s ostatními jako občané, a všechno snášejí jako cizinci, každá cizina je jim vlastí a každá vlast cizinou ...křesťané přebývají ve světě, ale nejsou ze světa." Církev putující. Církev těch, kteří poznali, že jsou na cestě a nechávají se po ní vést Duchem Toho, který je Cesta. Těch, kteří svůj pozemský život svěřili Tomu, který je Život. Církev těch, kteří obracejí mysl k Tomu, který je Pravda.

Co má tedy církev společného s naším poutním místem? Všechno, nebo také nic. Všechno potud, pokud je pouť připomenutím a znamením našeho celoživotního hledání Boha, nic potud, pokud je zbožnou kratochvílí v našem životě zakořeněném v záležitostech tohoto světa. Všechno, jsme-li poutníky na této zemi, nic, jsme-li turisty po království Božím.

Až tedy sbalíme kufry, spíš před cestou na dovolenou než na pouť, nenechávejme svého Pána naší všednodennosti, ale směle ho "přibalme" s sebou. Mezi vyhledáváním neobvyklých zážitků a dojmů nezapomeňme na toho, který je tak jako tak posledním cílem každého našeho hledání. Pak nám i letní cestování připomene naši velkou a jedinečnou cestu, na jejímž konci nečeká hromada špinavého prádla a mrzutost z návratu k povinnostem, ale nekonečně bohatá, milující náruč. Buďme údy církve putující, ne pouťující.

Martin Rosenbaum

Nad liturgickým kalendářem (červenec, srpen)

"Prázdný" čas prázdnin a k tomu liturgické mezidobí... Než mávnete ru kou nad touto zdá se liturgicky nezajímavou dobou, nahlédněte s námi do kalendáře a počítejte: 9 nedělí, 2 slavnosti, 4 svátky, 17 památek zá vazných, 25 památek nezávazných; vyjma nedělí a Proměnění Páně samé svátky mariánské či svátky svatých. Nejsou sice tak významné jako svátky Páně, jsou ale jistě mnohem víc, než jen pouhé zpestření liturgického roku.

Základní uspořádání liturgického roku - doby a dny, v nichž cír kev postupně slaví a zpřítomňuje všechny důležité události dějin spá sy - je doplněno oslavou událostí ze života Panny Marie a výročních dnů svatých. Vedle událostí z Kristova života a tajemství naší víry chce nám církev v průběhu roku připomenout také ty, kteří na víře v Krista postavili svůj život, kteří si Krista zamilovali a následovali ho. Dává nám v nich příklad svatého života, znamení a svědectví víry a mocné přímluvce a průvodce na naší cestě ke svatosti. "V nebi zpívají (svatí) Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary." (Sacrosanctum concilium 104)

Svatí nejsou pouhým předmětem naší úcty, neživými hrdiny dáv ných příběhů; jsou především subjekty liturgie, jsou součástí mys tického těla Kristova - církve, která jediným chvalozpěvem oslavuje trojjediného Boha. Nestačí číst si o nich, obdivovat je, či napodobo vat; žít křesťansky znamená žít s nimi, vytvářet s nimi jedno spole čenství, společenství lásky k Bohu a k bližnímu.

Každý svátek svatých je oslavou Boha, díkůvzdáním za jeho lásku a dary, které nabízí člověku; zprostředkuje také poznání jednotlivých světců a světic, sbližuje nás s nimi, učí nás hledat u nich povzbuzení a prosit o přímluvu. Takové vztahy samozřejmě nelze budovat letmým pohledem na jméno v kalendáři, nýbrž četbou a rozjímáním životo pisů svatých, jejich knih, mešních či breviářových textů, prosebnou a děkovnou modlitbou, modlitbou litanií, apod. Zabere to čas - co by to ale bylo za přátele, kteří by netrpělivě odměřovali minuty svého setkání, co by to bylo za lásku, která by si nedopřála čas na přebývání s milovaným. S kým se tedy můžeme v prázdninovém období seznámit? Nabízíme stručný výběr, ne žádné životopisy - této literatury je u nás dostatek - spíše jen postřehy či náměty k zamyšlení, a především mešní texty - krátké, ale o to výstižnější, podnětné, vhodné k rozjímání.

Na úvod si dovolíme zalistovat krátce ještě v červnovém kalendáři. Již od 4. století slaví církev předposlední červnový den slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů. Vracíme se k tomuto svátku proto, že právě on nás inspiroval při výběru hlavního tématu tohoto čísla - tématu církve.

Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů (29. 6.)
Šimona Petra ustanovuje Kristus prvním z apoštolů: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou" (Mt 16, 18). O Pavlovi říká: "...on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům" (Sk 9, 15). Významné postavení těchto dvou apoštolů a jejich úzké spojení s počátky církve je vyjádřeno v titulu "sloupy církve", který církevní tradice Petru a Pavlu připisuje. Slavíme-li Petra a Pavla, slavíme samotnou církev, církev, již Kristus založil na apoštolech a pověřil hlásáním evangelia národům.

Svátek sv. Tomáše (3. 7.), sv. Jakuba (25. 7.) a sv. Bartoloměje (24. 8.)
V průběhu prázdnin si církev připomíná hned další tři apoštoly, Tomáše, Jakuba Staršího a Bartoloměje - letos vlastně jen dva, neboť svátek sv. Bartoloměje ustupuje neděli. Znovu se setkáváme s Kristovými "vyslanci", čteme příběhy těch, kteří se všeho zřekli pro Pána a položili za něj svůj život. Ve křtu jsme i my získali podíl na Kristově moci a byli povoláni za hlasatele jeho zmrtvýchvstání. Celým svým životem máme o Kristu svědčit: "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20, 28), máme být první ve službě a nežádat si odměnu (Mt 20, 20-28), sami sebe máme přinášet za oběť Bohu.

Slavnost sv. Cyrila a Metoděje (5. 7.)
Slyšte slovo, které od Boha přišlo, slovo, které krmí lidské duše, slovo, které sílí srdce i rozum, slovo, které vede k poznání Boha. (vstupní antifona, Proglas k čtveroevangeliu 24-27)
Církev je poslána ke všem národům, k lidem bohatým i chudým, k lidem úspěšným i k lidem na okraji, bez uznání či bez přístřeší, k lidem, kteří propadli slávě, penězům, drogám... Všem těmto lidem máme přinášet Boží slovo, jazykem, kterému jsou schopni porozumět. Musíme chtít pochopit jejich postavení, brát vážně jejich situaci, musíme je milovat. Nemáme jim být kamenem úrazu, máme hledat jejich prospěch, aby byli spaseni. Svobodni ode všech, máme se učinit otroky všech, abychom mnohé získali. (1 Kor 9, 19-23)

Svátek sv. Benedikta (11. 7.)
Bože, tys povolal svatého opata Benedikta, aby jako veliký učitel duchovního života ukazoval cestu těm, kdo se zasvětili tvé službě; prosíme tě, uč i nás, abychom ničemu nedávali přednost před láskou k tobě a velkodušně kráčeli po cestě tvých přikázání. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)
Modli se a pracuj (Ora et labora). Nežijeme dva životy - světský a náboženský. Doma, v zaměstnání, na dovolené se nemusíme vzdalovat Bohu, v kostele bychom zas neměli zapomínat na svět. Bůh chce i naši práci, i naši modlitbu; žijeme-li ve shodě s jeho vůlí, naše práce není útěkem před Bohem, naše modlitba není útěkem před světem. Obojí nás k Bohu přivádí a upevňuje naše spojení s ním.

Památka sv. Marie Magdalény (22. 7.)
Bože, tvůj jednorozený Syn poslal Marii Magdalénu, aby jako první zvěstovala jeho učedníkům radostné velikonoční poselství; na její přímluvu dej, ať i my hlásáme vzkříšeného Krista a jednou ho spatříme ve věčné slávě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého... (vstupní modlitba)

Památka sv. Marty (29. 7.)
Bože, ty nás živíš svátostným pokrmem a ukazuješ cestu k životu, který nepomíjí; nauč nás správně hodnotit věci pomíjející, abychom podle příkladu svaté Marty z lásky k tobě svědomitě plnili své životní poslání a dočkali se blaženého patření na tebe v nebi. Skrze Krista, našeho Pána. (modlitba po přijímání)

Svátek Proměnění Páně (6. 8.)
Neboť tys nám zjevil, že v Kristu přebývá plnost tvé slávy: vždyť učedníci viděli jeho lidství prozářené tvým světlem a vydali nám o tom svědectví, abychom se nad jeho křížem nepohoršili, ale s nadějí očekávali, že se i na církvi jednou zjeví tvá sláva, jako se zjevila na Kristu, jejím Pánu. (z preface)
Proměnění Páně odkazuje na tajemství zmrtvýchvstání, zjevuje Ježíšovu božskou slávu. Pro Petra, Jakuba a Jana bylo setkání s oslaveným Kristem oporou pro nadcházející zkoušky, kdy spolu s Kristem měli trpět a zakoušet jeho ponížení. Také my se křtem podílíme na Kristově utrpení, a jedině setkání se zmrtvýchvstalým Kristem nás pro chvíle utrpení může posílit. Proměnění Páně připomíná také naše postupné proměňování, ke kterému jsme povoláni již zde na zemi: mocí Ducha se stále víc a víc přetvořujeme k zářivé podobě našeho Pána (2 Kor 3, 18), až konečně v nebeské vlasti naše ubohé tělo nabyde stejné podoby jako Kristovo tělo oslavené (Flp 3, 21).

Památka sv. Dominika (8. 8.)
Hlasitě volal: "Pane, smiluj se nad svým lidem. Co bude s hříšníky?" (z historických pramenů o sv. Dominikovi)
Kdo pozná Pravdu a zamiluje si Dobro, nemůže si je nechat jen pro sebe. Kdo skutečně přijme Pána, nemůže jinak, než rozdávat. Přivádět k pramenům živé vody ty, kdo žízní. Svět je plný chudých; přitom strašnější než chudoba hmotná je chudoba duchovní. Kristus se nabízí všem, a přece je tolik těch, kdo ho neznají, kdo o něm ví jen velmi málo, kdo si jeho obraz znetvořili. Jak ho pak mohou milovat? Svatému Dominiku Pravda učarovala a jeho nadšení pro ni je dosud nakažlivé. Může oslovit každého z nás, vždyť obdarovávat chudé Pravdou je součástí každého křesťanského povolání.

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.)
Neboť tys Marii přijal k sobě, tys nedopustil, aby nad ní panovala smrt: Vždyť ona nám dala Dárce života, tvého Syna, Ježíše Krista; ona je prvotinou tvé církve a obrazem její budoucnosti, a sláva, kterou má u tebe, je nám nadějí a útěchou na cestě k tobě. (z preface)

Památka sv. Moniky (27. 8.)
Bože, útěcho zarmoucených, tys vyslyšel svatou Moniku, když tě se slzami prosila za obrácení svého syna Augustina; vyslyš také naše prosby: dej nám ducha opravdové kajícnosti a ukaž i na nás bohatství své milosrdné lásky. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

Památka sv. Augustina (28. 8.)
Prosíme tě, Bože, posiluj ve své církvi ducha, kterým jsi naplnil svatého Augustina, a dej, ať i my stále toužíme po tobě a hledáme tebe, zdroj pravé moudrosti a původce lásky. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)
"Miluj, a čiň, co chceš." Plnit křesťanské povinnosti, nebo milovat Boha? Počítat si dobré skutky, nebo se stravovat touhou po svém Pánu? Bát se trestu, nebo trpět bolestí z toho, že zraňuji přítele, že se mu hříchem odcizuji? Kéž přetvořeni milostí Boží dokážeme říci se sv. Augustinem: "Dotkl ses mě, Bože, a zahořel jsem touhou po tvém pokoji."

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
Katechismus kat. církve 857-870, 946-962, 966-975
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991 (hesla Apoštol, Církev, Proměnění)
Lumen gentium 49-51
Sacrosanctum Concilium 102-111

Církev

Termín, který by se dal jednoznačně přeložit "církev", tedy shromáždění věřících, se nevyskytoval v kázáních Pána Ježíše nijak často. Ústředním bodem jeho hlásání bylo "nebeské království". Kdyby byl říkal "církev", mohl si možná ušetřit mnohé těžkosti a nedorozumění. Učedníci by do něj nevkládali politické naděje, nebyla by záminka k jeho odsouzení (nemáme krále, ale císaře!). Proč Pán Ježíš nezvolil jednoznačný slovník?

Nejspíš proto, aby ušetřil mnohých omylů nás. Slovo "církev", ekklesia, shromáždění věřících, vyjadřuje totiž jen malou část pravdy - mohlo by se zdát, že jde jen o jedno z mnohých náboženských hnutí. "Nebeské království" naproti tomu skrývá plnost významů toho, co přinesl světu. Je v něm zahrnuta podstata a cíl spásy. Při slově "království" se nám v první řadě vybaví král. A to je dobře, protože tady je tou nejdůležitější skutečností opravdu Král, který se stará o dobro poddaných, neváhá obětovat cokoliv pro svůj lid, čili církev, která mu naopak v lásce slouží a vzdává díky (postupně se vyjeví, že poddaní jsou zároveň kralevici). Ve slově "nebeské" zase jasně slyšíme, odkud se toto "shromáždění věřících" bere a kam směřuje. Nemluví jen o cíli naší cesty, kterým je nebe, ale spíše o její podstatě, která je z nebe.

Pán Ježíš tedy dobře volil slova. Výraz "nebeské království" je obsažnější než "církev", a především odkazuje na to nejpodstatnější. Sice v sobě skrýval nebezpečí nepochopení Ježíšových současníků, kteří čekali pozemského krále, ale i to bylo součástí Boží pedagogiky. Bylo potřeba ukázat, že Ježíš je skutečně ten král, na kterého čekají - i když vypadá a působí jinak, než si představovali. Pán jejich představivost usměrňoval především v podobenstvích, která učedníkům pomáhala pomalu vrůstat do správného chápání: podobá se semeni rostoucímu bez lidského přičinění, je zatím malé jak zrnko hořčičné, má se však stát košatým stromem. Nelze je sice spatřit obyčejnýma očima, ale přesto se navenek projevuje. Vstupují do něj chudí, děti, ti, kdo trpí pro spravedlnost. A nakonec "království Boží je ve vás" (Lk 17, 21).

Tyto a podobné výroky nemohly Ježíšovy učedníky nechat na pochybách, že se jedná o něco podstatně jiného než o světovládu izraelského národa. V jistém smyslu už se čas naplnil a královsví je zde (Mt 11, 12n), zároveň ale ještě musí dorůst do své plnosti na konci věků. Církev je první podobou království, které není z tohoto světa. Její viditelná, organizovaná stránka není nějakým "nutným zlem" vyplývajícím z porušenosti lidské přirozenosti, jak se často interpretuje v protikladu k "Církvi skutečné, neviditelné", ale je to skutečný, viditelný počátek éry Božího království na zemi. Kristus jejím prostřednictvím pokračuje ve svém kněžském a prorockém poslání "až na konec světa" (časově i místně pojato), aby tak zviditelnil a naplnil svou královskou moc, která mu přísluší od počátku světa.

Prvním teologem, který se výslovně zabýval tajemstvím církve, byl svatý Pavel. Viděním před branami Damašku se mu dostalo rázem vhledu do tajemství jednoty mezi církví a Kristem, který potom rozvinul a obohatil vlastní zkušeností.

Přemýšlí především nad životodárným spojením věřících s Kristem. Všichni pokřtění jsou údy jediného těla Kristova, jehož soudržnost udržuje eucharistie. Kristus není se svou církví totožný, ale je s ní spojen jako její hlava. Církev z něj čerpá svůj život, svou soudržnost a růst. Jako je Kristus jeden, je také církev jedna, nemůže být rozdělena pod vedením různých učitelů. Tak jako je Kristus jediný Syn Boží, je také církev jedinou cestou k synovství Božímu - pro židy i pohany.

Tento pavlovský obraz je nevyčerpatelným zdrojem teologické reflexe i rozjímání o církvi. Je tak výstižný, že nás svádí až ke ztotožnění obrazu se skutečností. Tak jako Kristus, má i církev dvě přirozenosti, božskou a lidskou. Kristovo lidství však je bez hříchu, církev ke své eschatologické neporušené kráse teprve spěje. Dá se však zároveň říci, že její svatost a neposkvrněnost je už implicitně obsažena v jejím prvním údu, v Marii, která je zároveň vzorem a předobrazem církve. Zde se stýká obraz Kristova mystického těla s obrazem nevěsty (srv. 2 Kor, 11,2), kterou miloval až k sebeobětování. Posvěcuje ji a očišťuje a činí si z ní nevěstu jedinečné krásy. Zde také narážíme na hranice této analogie - církev je natolik tělem Kristovým, nakolik je jím Maria. Ani sebevětší blízkost neznamená totožnost nebo splynutí s milovaným - i v nebeském království zůstaneme Božím lidem, církví.

Podle Slovníku biblické teologie, Velehrad - Křesť. akademie, Řím 1991,
zpracovala Eva Fuchsová

Svátost kněžství

Metoděj Kočí OP

Pán Ježíš ustanovil svátost kněžství při slavení Poslední večeře s učedníky. Když proměnil chléb a víno ve své tělo a krev, řekl apoš tolům: "To konejte na mou památku" (Lk 22, 19). Po svém zmrt výchvstání jim udělil moc odpouštět hříchy - dechl na ně se slovy: "Přijměte Ducha svatého, komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuště ny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jn 20, 22). Z těch to okolností je patrné, k jakému účelu Kristus tuto svátost ustanovil. Není to nějaký druh odměny, jíž by se apoštolům dostalo, nějaké vy znamenání, nebo dekorace. Pán je v této svátosti posílá sloužit církvi. Mají být udělovateli svátostí, hlavně eucharistie a svátosti smíření, prostředníky posvěcení, které dává Bůh. Je jisté, že jediný prostřed ník mezi Bohem a lidmi je Ježíš Kristus (1 Tim 2, 5). On je také pravým knězem. Tak o něm čteme v listu Židům. Tam také čteme, že nikdo si kněžskou důstojnost nemůže dát sám, ale musí mu být svěřena. I Kristus se stal knězem v poslušnosti Otci. On je tudíž vzo rem každého kněze. Každý kněz má jednat, jako by jednal Kristus, "in persona Christi".

Jediný prostředník
Není ale najednou těch prostředníků trochu moc? To je častá námitka těch, kteří tvrdí, že uznávají pouze jednoho kněze - Krista. Stejně jako ostatní svátosti, i kněžství zapadá do obecné definice svá tosti. Svátost je viditelné znamení, které působí neviditelnou milost. Člověk ze své přirozenosti potřebuje "vidět, aby uvěřil," a Bůh mu to po mocí těchto viditelných znamení usnadňuje. Zároveň je třeba říci, že o kněžství by se vůbec nedalo hovořit bez Krista a bez církve. On je dobrý pastýř a chce, aby jeho stádo mělo i po jeho odchodu viditelné pastýře. Těmto pastýřům dává svého Ducha, aby jím byli sami vedeni. Jako Kristova oběť, jedinečná a jednou provždy přinesená, se stále zpřítomňuje v jeho církvi, tak i jeho kněžství je v církvi stále viditelně přítomné. Kristovo kněžství přitom není nijak umenšováno.

Dvojí kněžství
V církvi rozeznáváme dva způsoby kněžství. Každý pokřtěný je ve křtu připodobněn Kristu - stává se Božím dítětem. Důstojnost, které se mu při tom dostává, je trojí - kněžská (máme sami sebe přinášet jako oběť Bohu a posvěcovat svět, ve kterém žijeme), dále prorocká (máme být hlasitými svědky Božími a ukazovat světu naději) a královská ("Království Boží je ve vás", jednou zasedneme s Kristem v jeho věčném království).

Zároveň jsou ale společenství pokřtěných a ostatním lidem posíláni služebníci, aby v nich byl Kristus přítomen jako hlava svého těla, jako pastýř svého stádce a jako učitel pravdy, jako velekněz výkupné oběti.

Kněz má také jednat jménem církve, když přednáší Bohu modlitbu církve, a hlavně, když přináší eucharistickou oběť. To však neznamená, že by kněz byl "delegován" společenstvím. Je povolán Kristem, aby měl účast na jeho moci, a stejně jako v Kristu, i v něm se setkávají dva směry. Jeden bychom si mohli představit jako shora dolů, od Boha k člověku, druhý je vzestupný, od člověka k Bohu. Kristus je prostředník Božího posvěcení a zároveň obhájcem našich záležitostí u Boha.z

Jako ve křtu získává duše zvláštní charakter, tak také svátost kněžství působí v duši nesmazatelné znamení. Tato svátost dává člověku, který ji přijímá, moc jednat, jako jednal Kristus.

Služebné, nebo také hierarchické kněžství, a všeobecné kněžství každého pokřtěného jsou ve vzájemném vztahu, ale přesto se liší. Proto také je služebné kněžství udíleno zvláštní svátostí.

Kněžství má tři stupně
Už od počátku církve je svátostné kněžství vykonáváno ve třech různých stupních, a sice v biskupské službě, ve službě kněžské a službě jáhenské. Výrazu "kněz" se používá pro biskupa a kněze, ale ne pro jáhna. Jáhen má být pomocníkem biskupů a kněží, ale i jáheství se uděluje svátostným úkonem. V listě svatého Ignáce Antiošského Tralijským na toto téma čteme: "Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev."

Biskupové
Každý stupeň kněžství má pro církev význam a praktické opodstatnění. Biskup přijímá svěcením plnost svátosti kněžství. Má moc udílet svátost kněžství dál, tak jako apoštolové předali z moci svého kněžství, přijatého od Krista, tuto moc svým nástupcům. Tak máme jistotu, že v této posloupnosti můžeme dojít od nás až k samotnému Kristu.

Spolu s biskupským úřadem přijímá i úřad učitelský a pastýřský. Je určen k tomu, aby vedl lidi k Bohu a aby byl pravým učitelem víry. Svěcením a společenstvím s hlavou a členy sboru se biskup stává sám členem biskupského sboru. Svůj pastýřský a učitelský úřad může pravdivě vykonávat právě jen společně s ostatními biskupy, pod vedením prvního z biskupů - biskupa Říma - papeže. Pokud se od tohoto společenství odtrhne, ztrácí právo vést společenství církve jménem Krista. Jednota biskupů je pěkně vyjádřena v obřadu svěcení. Přestože k platnému svěcení stačí jediný biskup, udělující svěcení, vyžaduje se účast více biskupů. Aby bylo svěcení dovolené, tedy v jednotě s úmysly církve, vyžaduje se zvláštní výnos papeže. Kdo by bez tohoto výnosu posvětil někoho na biskupa, ocitá se, stejně jako nově vysvěcený biskup, mimo církev. Papež je chápán jako symbol a pouto jednoty církve.

Jednota biskupského sboru je nutná pro dobré vykonávání pastýřské služby a učitelského úřadu. V jednotném sboru biskupů působí Duch svatý a neomylně vyučuje církev prostřednictvím učitelského úřadu. Z toho plyne, že biskupové nemají na starosti pouze blaho jim svěřené místní církve - diecéze, ale mají společně dbát o blaho všech místních církví.

Slavení eucharistie s biskupem tedy má veliký význam pro všechny věřící. Při mši svaté, které předsedá biskup, je patrná jednota věřících a jejich sounáležitost s celou církví.

Kněží
Biskupové, kteří přijali své kněžské svěcení od Krista prostřednictvím apoštolů, svěřili tuto svou službu v podřízeném stupni kněžím. Stalo se tak v praktickém zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání.

Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství, ve výkonu své moci závisí na biskupech, ale přijímají tuto moc, aby hlásali evangelium, aby byli pastýři věřících a aby Kristovou mocí udělovali svátosti. Na biskupech závisí tím, že od nich svěcením dostávají kněžskou moc, a dále poslušností, kterou jsou vázáni k církvi a jejímu učitelskému úřadu. Spolu s ostatními kněžími vytvářejí v diecézi jeden kněžský sbor. Tato jednota je naznačena i tím, že při kněžském svěcení vkládají po biskupovi ruce také kněží.

Svůj posvátný úřad vykonávají kněží především při slavení eucharistie. Zastupují Krista. Ovoce jeho oběti a posvěcení, které z ní plyne, udílejí věřícím. Celý život kněží čerpá svou hodnotu z tohoto slavení eucharistie.

Kněží tedy v jednotlivých místních shromážděních zastupují biskupa. Berou na sebe jeho povinnosti, pokud jim to přísluší. Mají moc a oprávnění slavit eucharistii, křtít, udílet svátost nemocných, sloužit věřícím tím, že předsedají různým bohoslužbám, a tím, že jménem církve asistují při svátosti manželství. Od biskupa dostávají právo udílet svátost smíření, a mimořádně i svátost biřmování. Jáhnové
Na jáhny byly vkládány ruce nikoli ke kněžství, ale ke službě. Ruce vkládá jen biskup a tak se naznačuje, že jsou ve svých úkolech spojeni zvlášť s ním. Jáhenské svěcení, stejně jako kněžské a biskupské, vtiskuje nesmazatelný charakter, kterým se podobají Kristu, jenž se stal služebníkem všech (Mk 10, 45). Jáhnové tedy mají za úkol sloužit církvi zvláštním způsobem. Mají se věnovat různým charitativním službám. Mají pomáhat biskupům a kněžím při slavení eucharistie a při jejím rozdávání. Jsou jménem církve přítomni při uzavírání manželství, mají hlásat evangelium a kázat. Mají také předsedat různým obřadům, například pohřbům.

Po II. vatikánském koncilu bylo v římské církvi obnoveno trvalé jáhenství. Není tedy už bráno pouze jako předstupeň kněžství, ale jako trvalý hierarchický stupeň, s vlastním posláním a úkoly.

Vkládání rukou
Od apoštolských dob bylo vkládání rukou na hlavu svěcence způsob, jak se ustanovovali jáhnové a kněží. Toto vkládání rukou doprovází modlitba, ve které světitel vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných ke službě, k níž je kandidát svěcen. Text modlitby vyjadřuje smysl a úkoly biskupského, kněžského, nebo jáhenského stavu.

Velmi výmluvné jsou obřady, které doprovázejí svěcení. Biskup nebo kněz jsou pomazáni křižmem, které symbolizuje Ducha svatého a jeho zvláštní pomazání. Biskupovi je předáván evangeliář, znamení jeho apoštolského poslání hlásat evangelium, mitra a berla jako znamení úkolu pást stádo, které mu Pán svěřil, a prsten, znamení jeho věrnosti církvi, nevěstě Kristově.

Knězi se předává patena a kalich - oběť věřících, kterou má přinášet Bohu.

Jáhen dostává do ruky evangeliář na znamení svého poslání hlásat evangelium. Někteří jsou ustanoveni za apoštoly
Kristus předal svou moc apoštolům. Ti ji předávali vkládáním rukou svým nástupcům. Svátost svěcení je svátostí, kterou se udílí účast na apoštolské službě. Proto právě biskupové jako nástupci apoštolů mohou právoplatně udílet tři stupně svátosti kněžství.

Z mnoha lidí, kteří byli s Kristem, si Pán vybral dvanáct mužů, kterým nakonec dal svátostnou moc kněžství. Předtím, než je povolal, se celou noc modlil. Jistě vybral ty správné. Mezi vyvolenými apoštoly se však neobjevila ani jedna žena, i když třeba Panna Maria by jistě byla vhodnou kandidátkou. Apoštolové volili opět pouze muže. Z tohoto faktu, i z toho, že Kristus sám vykonával své kněžství jako muž, plyne, že žena nemůže platně přijmout kněžské svěcení.

Praxe západní církve je dále taková, že kněžské a biskupské svěcení může přijmout dovoleně pouze svobodný muž, který se zaváže slibem života v celibátě. Jáhenské svěcení může přijmout ženatý muž, který se tak stává trvalým jáhnem. Kdyby však ovdověl, nemůže se již znovu oženit. Církev tyto požadavky klade na základě své zkušenosti a také proto, že má možnost takové požadavky klást. Nikdo totiž nemá na svěcení výslovné právo. Povolání ke kněžství je nezasloužený dar a je to povolání ke službě církvi.

Literatura: Katechismus katolické církve, par. 1536-1600

Kdo vás slyší, mě slyší...

(Význam učitelského úřadu církve)

Vladimír Slámečka

Žijeme v době, jejímž charakteristickým rysem je pluralita pravdy. Každý má právo na svoji pravdu. Platí-li definice pravdy jako shody poznání se skutečností, pak může být pravda jen jedna, nezávislá na nás. My ji jen odkrýváme, poznáváme zákonitosti platící v objektivní realitě. Sa mozřejmě - vlivem omezenosti našeho poznání - se nemůžeme vyhnout ani omylům, tím spíše v oblasti nadpřirozeného poznání, kde si nelze na nic sáhnout, nic vidět, exaktně si ověřit... Je nějaká záruka, že církev zná o Bohu pravdu?

Bůh si dopisuje se svým lidem
Chceme-li se zabývat poněkud podrobněji otázkou učitelského úřadu církve (magisteria), musíme se nejprve podívat na dějiny vztahu člověka a Boha ve starozákonní době. Bůh navazuje s člověkem kontakt skrze svůj vyvolený národ, vždyť mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k našim předkům skrze proroky (srv. Žid 1, 12), poněvadž se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srv. Dei Verbum 10, dále "DV").

Zjevení Boha ve Starém zákoně je omezené, úměrné ke stavu lidstva a obsahuje tudíž věci jak vznešené a krásné, tak také nedokonalé a dočasné (srv. DV 15). Kdosi vtipně nazval Starý zákon obdobím, kdy si Bůh s člověkem dopisuje. Každý jistě víme, že z dopisu se sice můžeme dozvědět řadu důležitých věcí, ale také řadu věcí pochopíme jinak a často i zkresleně. A tak se Bůh "rozhodl" v dějinách spásy k radikálnímu kroku: přestane si už se svým národem dopisovat a oslovovat ho prostřednictvím proroků, ale vstoupí přímo do jeho středu. Dávné Izaiášovo proroctví o Bohu uprostřed nás (srv. Iz 7, 14) se stane skutečností v Ježíši Kristu. Přichází i proto, aby upravil naše představy o Bohu a o jeho vůli, aby naplnil a završil Zákon. Vždyť poté, co nám dal svého Syna, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. Neboť to, co nám dříve sděloval po částech a co my jsme ještě často pokroutili, řekl nám cele ve svém Synu (srv. sv. Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel 2, 22).

Věrouka říká, že v Ježíši Kristu bylo zjevení završeno. Znamená to, že všechno to, co potřebujeme o Bohu vědět, abychom mohli dojít spásy, nám bylo skrze Ježíše Krista zjeveno. Latinský termín revelatio (zjevení) nám to plně vysvětluje - Bůh v Ježíši Kristu jako by "odkryl roušku" (velum - rouška) ze své tváře, abychom ho mohli poznat. Večer před svým utrpením slavnostně vyznává Tomášovi a ostatním učedníkům, že On je ta cesta, pravda i život (Jan 14, 6), neboť na tuto zemi přišel, aby vydal svědectví Pravdě. Znamená to tedy, že Ježíšovi učedníci, přátelé a zástupy nadšených obdivovatelů naslouchali z jeho úst pravdě o Bohu i člověku a ať se ho dotázali na cokoliv, slyšeli z jeho úst vždy jen skutečné Boží slovo.

V tuto chvíli nás možná napadne, že proti nám měli veliké štěstí. Narodili se ve vhodnou dobu a na vhodném místě, zatímco my, žijící dva tisíce let po těchto událostech, máme prostě smůlu.

Kdo vás slyší, mě slyší
Kdyby tomu tak opravdu bylo, museli bychom zákonitě propadnout beznaději. Neměli bychom vlastně nic jiného, než jakousi sbírku starozákonních posvátných knih, která by v nejlepším případě mohla být archivem dávno napsaných a nám už nic neříkajících duchovních spisů. Ježíšovo učení by se postupem doby překrucovalo, takže skutečný význam by mělo jen pro nepatrný okruh Ježíšových současníků. Ale Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (srv. 1 Tim 2, 4) a Kristus touží po tom, aby byl hlásán všem národům a všem lidem, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo vždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením (srv. KKC 74, DV 7).

Proto už na počátku své veřejné činnosti vybírá dvanáct mužů, mnohdy ještě chlapců, a svěřuje jim fantastický úkol: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všem národům! (srv. Mk 3, 13-14). Budou to oni, kdo budou naslouchat Ježíšovým slovům, kdo s ním budou procházet celou Palestinou a den za dnem si osvojovat jeho chování, jednání a učení. Zpočátku nebudou rozumět všemu tomu, čemu je bude jejich Mistr a Pán učit, ale on jim pošle Ducha, který je uvede do veškeré pravdy (Jan 16, 13). V síle tohoto Ducha z výsosti je pošle do celého světa, aby pro něho zapálili srdce všech národů. Oni, prostí rybáři a řemeslníci z Galileje, mají oslovit celý svět. Jim svěří Pán veškerou pravdu o Bohu, aby ji uchovávali neporušenou, dokud nepřijde.

Ale Pán Ježíš jde ještě dál: v památném rozhovoru u Caesareje Filipovy odpoví na Petrovo vyznání víry v něho: a já ti říkám, ty jsi Petr - to je skála - a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou (Mt 16, 18). Skalou, na které vystaví Kristus svou církev, bude apoštol Šimon Petr (řecky petra znamená skála) a jeho pověří po svém zmrtvýchvstání, aby utvrzoval ve víře svoje bratry (srv. Lk 22, 31), neboť se má stát pastýřem celého Kristova stádce (srv. Jan 21, 15-20). A před svým odchodem k Otci slibuje Zmrtvýchvstalý svým učedníkům, že je neopustí a bude ve své církvi až do skonání věků (srv. Mt 28, 20), neboť je jedna a táž osoba s církví (srv. sv. Řehoř Veliký: Moralia in Job). Vždyť církev je mystickým Kristovým tělem a tak, jako je Kristus Učitelem, Knězem a Pastýřem, bude i jeho církev naplňovat v dějinách toto trojí poslání svého Pána a Mistra.

Apoštolové se stávají nejen vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy církve (KKC 860), ale mají také za úkol hlásat evangelium všemu stvoření. Od této chvíle jsou skutečně apostoloi - poslaní, neboť v nich Ježíš pokračuje ve svém díle spásy: Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás. Nevadí, že Pán odejde ke svému Otci. Jeho učení, které přinesl, svěřil Dvanácti, a kdo bude naslouchat jejich slovům a přijímat jejich učení, bude naslouchat slovům samotného Krista a přijímat jeho učení (srv. Lk 10, 16; Mt 10, 40). Nebude to způsobeno jejich osobními teologickými schopnostmi, nebude to záviset na jejich duchovním i mravním charakteru, ale bude to zakotveno jen a jen v Kristu. To on jim prvního dne po sobotě, když vešel zavřenými dveřmi do jejich společenství, dává Ducha svatého (srv. Jan 20, 19-23), aby mohli odpouštět hříchy, neboť moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou (srv. LG 22).

Neboť z Kristova rozhodnutí to bude Petr, kdo bude mít v apoštolském kolegiu zvláštní postavení: utvrzovat ve víře svoje bratry. Když po Kristově zmrtvýchvstání vyzná Petr svoji lásku a oddanost Kristu, dostává pověření být pastýřem Ježíšova stádce (srv. Jan 21, 15-19) a stává se tedy od této chvíle významnou postavou apoštolského kolegia. Ani nás tedy nepřekvapí, když při sporu o tom, zda pohanokřesťané jsou či nejsou nuceni přijmout obřízku, radikálně vystoupí a rozhodne (tzv. apoštolský sněm v Jeruzalémě, srv. Sk 15. kap.), jak ho k tomu sám Pán pověřil.

Na výsadním postavení apoštolského kolegia a samotného Petra v něm se asi všichni shodneme. Máme ale Pánova slova "kdo vás slyší, mě slyší" chápat jen jako příslib daný apoštolům, nebo je to něco, co platí stále, a tedy i my máme možnost naslouchat autentickým slovům našeho Pána a Učitele?

...aby převzal místo v apoštolské službě...
Shodli jsme se tedy na tom, že apoštolové v čele s Petrem dostali od svého Pána a Mistra zvláštní pověření. Mohli bychom se domnívat, že to vzali jako svoje osobní vyznamenání, určené jen jim, které s jejich odchodem zanikne. Bylo toto ustanovení výsadou jen pro ně osobně, nebo to byl spíše úkol a poslání určené jak pro ně, tak i pro jejich nástupce? Měl se stát skalou církve jen samotný galilejský rybář Šimon, nebo Ježíšova zaslíbení jemu daná platila i pro ty, kdo přijdou v jeho službě po něm?

Odpověď na tyto otázky nám snad alespoň částečně osvětlí příběh zaznamenaný ve Skutcích apoštolských. V první kapitole čteme o doplnění apoštolského kolegia, kde se "uprázdnilo" místo zrádným odchodem Jidáše. Lukáš nám připomíná slova žalmu: jeho pověření ať převezme jiný (srv. Ž 109, 8), která apoštolové vztáhli na Jidáše. Vlastní volbě nového apoštola pak předcházela modlitba, která je pro nás velmi důležitá: Ty, Pane, znáš srdce všech lidí, ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil. Když volba zdárně proběhla, byl Matěj připojen k jedenácti apoštolům (Sk 1, 24-26).

Apoštolové tedy od dávných dob chápali tuto moc, svěřenou jim Kristem, jako nikoliv svoji osobní, ale jako moc samotného Krista, projevující se v jejich apoštolském úřadě. I Matějovi, který po Jidášovi převzal místo v apoštolské službě, byla dána moc svazovat a rozvazovat, neboť právě z moci přijaté od Krista mohli apoštolové předávat tuto moc neporušeným řetězcem následovníků (hovoříme o tzv. apoštolské posloupnosti) až do konce věků. Poprvé to učinili při volbě apoštola Matěje a od těch dob to jejich nástupci konají neustále.

V Novém zákoně se nedočteme o tom, jak to bylo po smrti apoštola Petra, ale je mnoho vážných důvodů se domnívat, že prvotní církev nevztahovala Kristova zaslíbení jen na Petrovu osobu, ale i na jeho pokračovatele. Petrovo působení a závěr jeho života, který tradice jednoznačně klade do Říma, je celkem jednoznačně doložený jak z Písma samého (srv. 1 Petr 4, 13), tak z ostatní tradice (srv. nejstarší seznamy římských biskupů) a v neposlední řadě i antropologickým průzkumem Petrových ostatků. Ze svědků tradice je pro nás pro potvrzení výsadního postavení římských biskupů už v prvních staletích významný zejména list papeže Klementa I., adresovaný korintské církevní obci (90. léta 1. stol.). V době, kdy zdaleka ještě není hotov Nový zákon a kdy patrně ještě žije apoštol Jan, zasahuje Kliment zcela autoritativně do záležitosti korintských křesťanů, ač oni mají svoje představené. O několik let později oslovuje sv. Ignác Antiochijský, velký mučedník prvotní církve, římskou církev jako předsedkyni sboru lásky a ve 3. stol. zas papež Viktor I. řeší autoritativně problém slavení Velikonoc v maloasijských církevních obcích. Ač je sám svým občanským povoláním prostým římským řemeslníkem, hrozí, že neuposlechnutí jeho příkazu potrestá vyloučením z církve. To jsou jen některé náznaky toho, jak první křesťané chápali poslání Petrových nástupců.

Jděte a učte všechny národy...
Už jsme si dostatečně objasnili, proč můžeme právem věřit tomu, co nám předkládá k věření svatá Matka církev prostřednictvím svého učitelského úřadu, magisteria. Toto slovo slyšíme v církvi v mnoha souvislostech a často si ani neuvědomujeme, o čem je vlastně řeč. Jedná se snad o nějakou konkrétní skupinu lidí, nebo je to nějaký úřad v Římě nebo snad jen sám papež?

Na tuto otázku nám odpoví sám koncil: biskupové jsou totiž zvěstovatelé víry, ..., jsou Kristovou autoritou obdaření učitelé, ..., když učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě jako svědkové božské a katolické pravdy (LG 25). Dokument dále poznamenává, že zvláštní postavení v biskupském kolegiu zaujímá Petrův nástupce, ve kterém se učitelská služba církve projevuje zvláštním, výsadním způsobem. Magisterium tedy není nějaká instituce v církvi, ale je to vlastně dar Krista, který k nám promlouvá skrze společenství biskupů v čele s papežem uprostřed. Těch biskupů, které sám pověřil, aby šli a učili všechny národy. Je to služba hlásání Pravdy, ve které sám Pán a Mistr pokračuje skrze svoje učedníky ve své církvi.

Položme si nyní otázku, jakým způsobem se tahle služba v církvi uskutečňuje. A zabývejme se dalším důležitým termínem, spojeným s magisteriem, kterým je neomylnost.

Církev chce naukou o neomylnosti vyjádřit to, že v podstatných okamžicích, kdy církev vykládá pravdy zjevené Kristem, je mocí Ducha svatého uchráněna od veškerého omylu. Kristus přece svůj lid musí uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Proto vybavil pro tuto službu svoje pastýře charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů (KKC 890).

Nejsilnějším projevem učitelské služby církve je ekumenický (všeobecný) koncil, reprezentativní shromáždění biskupů celé církve s římským biskupem uprostřed. Není nutné, aby koncil byl papežem svolán (srv. Nicejský koncil svolaný císařem Konstantinem), není nutná ani jeho osobní přítomnost (prvních sedm ekumenických koncilů) a společenství biskupů nemusí být ani reprezentativním vzorkem všech. Podstatné je, aby římský biskup takový koncil schválil a přijal i s jeho dokumenty. Od počátku církev věřila, že rozhodnutí takového koncilu ve věcech víry a mravů jsou neomylná, neboť církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu (LG 25, srv. KKC 891).

Církev ale také věří a vyznává, že darem neomylnosti je nadán i římský biskup, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel..., který své bratry utvrzuje ve víře (srv. I. vatik. koncil: Pastor aeternus, LG 25). Říkáme, že papež učí "ex cathedra", v takovém případě totiž nevystupuje jako soukromá osoba, nýbrž vysvětluje nebo brání učení katolické víry jako nejvyšší učitel univerzální církve (LG 25). Je však třeba připomenout, že charizma neomylnosti sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení, které se má svatě uchovávat a věrně vykládat (LG 25). To znamená, že ke zjevení, uzavřenému jednou provždy v Ježíši Kristu, nelze nic ubrat ani přidat a není k tomu oprávněn ani papež, ani kdokoliv jiný v církvi.

Výše uvedeným "úkonům" učitelského úřadu v církvi, kdy papež nebo koncil definuje nějakou pravdu, říkáme mimořádné. Církev nám je předkládá k věření jako zjevené od Boha (DV 10) a my jsme povinni k nim vnitřně přilnout náboženskou poslušností (LG 25), neboť jedině taková rozhodnutí magisteria jsou neomylná, byť jsou velmi zřídká.

Daleko častěji ale nasloucháme tzv. řádným výkonům magisteria, kdy k nám učící církev promlouhá mnoha způsoby. Mohou to být nejen papežské encykliky, dokumenty kongregace pro nauku víry či jiných kongregací, ale třeba i promluvy Svatého otce nebo pastýřské listy našich biskupů. A poněvadž zprostředkovaně mají svůj podíl na magisteriu kněží, jáhnové i pověření laici, můžeme naslouchat církvi i při výkonu jejich služby. Na první pohled je patrné, že v této oblasti je třeba pečlivě rozlišovat. Důležitost předkládaných skutečností může být často patrná z povahy dokumentů nebo z častého předkládání téže nauky nebo ze způsobu, kterým je vyslovena (LG 25). I když si řádné výkony magisteria neomylnost nenárokují, neznamená to však, že např. papežské encykliky jsou plné omylů. Stále je třeba mít na paměti, že božská pomoc je poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, ..., když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se definitivním způsobem (KKC 892). Učení, které nám církev touto formou předkládá, máme přijímat s úctou a upřímně (LG 25), i když se vnitřně liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením (KKC 892).

...a brány pekelné ji nepřemohou...
Kristův příslib, daný Petrovi v památném rozhovoru u Caesareje Filipovy, plně platí i pro naukovou stránku církve. Pokusili jsme si objasnit základní teologické aspekty učitelského úřadu církve. Kristus založil svoji církev a přislíbil, že s námi zůstane ve své církvi přítomen až do skonání světa. On je hlavou a církev je jeho mystickým tělem. Dal svým apoštolům ujištění, že je bude chránit před omylem a že bude stát při nich v závažných momentech jejich apoštolské služby. Ač je dnes patrná snaha význam magisteria zlehčovat, je už z dějin prvotní církve patrné, že apoštolové a jejich nástupci tento Kristův příslib ochrany a pomoci chápali zcela jednoznačně. V jeho síle rozhodl Petr, že křesťané nejsou vázáni ani obřízkou, ani jinými předpisy Starého zákona (srv. Sk 15. kap.). Uvážíme-li význam tohoto obřadu a jeho pevné zakotvení v náboženském životě, pochopíme odvážnost tohoto kroku prostého rybáře z Galileje.

A kdybychom popřeli neomylnost učitelského úřadu církve, museli bychom na prvním místě popřít autoritu samotné Bible. Vždyť Bible "nespadla z nebe", ale to prvotní církev vybrala z nepřeberného množství duchovních spisů té doby ty, jejichž obsah souhlasil s obsahem Ježíšova poselství, jak mu prvotní církev rozuměla. Byla to jen a jen církev, která v těchto knihách rozpoznala autentický Bohem inspirovaný text. Popřeme-li magisterium, nemáme jediný důvod uznat, že v Bibli nacházíme opravdu Boží slovo. Důvodů pro to, že prvotní církev dobře chápala Kristův výrok: kdo vás slyší, mě slyší, bychom jistě našli celou řadu. Měli bychom si vážit možnosti naslouchat i v této době, plné nejrůznějších zmatků a nejistot, hlasu samotného Krista, jak k nám promlouvá už dvě tisíciletí skrze svoji milovanou Nevěstu.

Ježíš, jeho život v církvi a ve věřící duši

meditace Charlese de Foucalda

Můj pane Ježíši, ty jsi "s námi po všechny dny až do konce světa", nejen ve svaté Eucharistii, ale i skrze tvou milost. Tvá milost je v církvi, je a žije v každé věřící duši. Církev je tvá nevěsta, tvá nevěsta je také každá věřící duše. Jak v nich tvá milost působí? Připodobňuje ti je... Tvá milost působí v církvi neustále, aby ji učinila dokonalejší: dokonalejší skrze rostoucí počet jejích svatých; ke starým se neustále připojují noví a tuto korunu svatých den co den doplňují nové a nové drahokamy; dokonalejší skrze stále jasnější vysvětlení jejích dogmat, skrze stále obsáhlejší uspořádání její liturgie, její vnitřní kázně; dokonalejší skrze nové kříže, které jí denně ukládáš, skrze vítězství, kterých denně dobývá nad mocnými tohoto světa; dokonalejší skrze pronásledování, kterými trpí století co století a které ji činí stále více podobnou svému ženichovi pro všechna vytrpěná muka; dokonalejší skrze zásluhy jejích členů, které se připojují k zásluhám z předchozích dnů. To je plnost svatosti, která neustále roste, plnost neustále nového velebení Boha, které se spojuje se starým a tím je před Bohem bez přestání živé. Dokonalejší skrze bezpočet mší svatých, svatostánků, svatých přijímání, ve kterých je Ježíš přinášen z tohoto světa den co den Bohu jako oběť a tyto nové oběti se přidružují k těm předchozím. Dokonalejší, neboť se dnešní milost připojuje k té včerejší, nevěstu neustále proměňuje a pozvedá ji blíž a blíž ženichovi. Ježíš je duše církve: Dává jí vše, co dává duše tělu - život. Věčný život, neboť ji činí vítěznou a nepřemožitelnou. Světlo, neboť ji činí neomylnou při zvěstováni pravdy. Jedná skrze ni a tak pokračuje v díle, jež započal zde na zemi v lidském těle: spásou lidstva oslavovat Boha. A toto dílo je i cílem církve, tak jak bylo cílem Kristovým: Ježíš ho dokončuje v ní a skrze ni, neustále, napříč stoletími.

Ty přebýváš ve věřící duši, můj Pane: "Přijdeme a nalezneme v tobě příbytek." Stáváš se jakoby duší této duše, tvá milost ji podpírá, rozjasňuje její mysl, řídí její vůli. Už nejedná ona, ale ty jednáš skrze ni... Dáváš jí život, život v milosti, jenž je počátkem života ve slávě a v neustálé hojnosti. Dáváš jí pravdu; v pravdě jsi ji pevně ukotvil, necháváš ji v ní nalézat zalíbení, otevíráš jí oči, aby viděla věci očima pravdy. Tak ji stavíš do Božího světla, vysoko nad temnotu světa: v ní pokračuješ ve svém díle. Cíl každého člověka, cíl celé církve i tvůj vlastní cíl, můj Pane Ježíši, je oslava Boha, tedy zjevení jeho slávy a spása lidstva. Ty nás miluješ; čím budeme dokonalejší, tím více útěchy nalezneš. A my se musíme snažit tě co nejvíce těšit, neboť nám přikazuješ, abychom tě ze všech sil milovali. Musíme si tedy přát být co nejdokonalejší. Učiň proto naše myšlenky, slova i činy podobné tvým, dej, ať myslíme, mluvíme a jednáme tak, jak bys to udělal ty. Žij v nás, panuj v nás, abychom už nežili my, ale abys v nás žil ty, můj Bože, abys použil naše těla a naše duše, které ti upřímně a bez výhrad odevzdáváme, k pokračování svého života a svého díla na tomto světě: k oslavě Boha a spáse lidstva, jak jsi to sám ve svém věčném úradku stanovil, v tobě, skrze tebe a pro tebe. Amen, amen, amen.

z knihy Die Geistlichen Schriften, Verlag Herold, Wien 1963, str. 62-64, přeložila Veronika Mandlíková

Písmo svaté

David Pancza

Neodmyslitelnou součástí duchovního života křesťanů je čtení Písma sva tého. Mezi všemi moudrými knihami mají knihy Písma zvláštní postavení, jsou základem, středem křesťanského učení, od kterého se odvozuje vše os tatní. Jsou zdrojem pravdy "z první ruky", vzhledem k výjimečné Boží inspiraci autorů Písma je v nich pravda přítomná v nejčistší a nejkon centrovanější formě. Písmo svaté můžeme směle nazvat přímou řečí Boha k nám. "Kdykoliv čteš Písmo svaté, hovoří s tebou sám Bůh. Při čtení se modlíš a rozmlouváš s ním" (sv. Tichon Zadonský).

Důležitost Písma pro křesťanský život
K pochopení důležitosti čtení Písma svatého nám pomůže podívat se, jaký k němu měli vztah mniši, jejichž život je sám o sobě proroctvím pro tento svět. Otcové pouště říkají: Bůh nežádá od křesťanů více, než aby naslouchali svatým Písmům a uskutečňovali, co je v nich napsané. Sv. Antonín radil: "Kamkoliv jdeš, měj Boha stále před očima, pro vše, co říkáš nebo konáš, měj příklad ve svatých Písmech, a ať jsi kdekoliv, nechtěj být hned někde jinde. Drž se těchto tří pravidel a zachováš si život." Sv. Benedikt ve své řeholi vyhradil mnichům tři hodiny denně jen na studium Písma. A podobně to vypadalo snad v každé mnišské komunitě. O sv. Serafimovi ze Sarova je známo, že každý týden přečetl celý Nový zákon. Každému evangeliu věnoval den, zbylé dny patřily Skutkům a epištolám.

"Obyčejný" člověk, který žije v tomto světě, může těžko strávit nad Písmem tolik času jako mniši; je však nepochybné, že pro každého je studium Písma životně důležité a je potřeba si na něj vyhradit přiměřené množství času. Žalmista naším jménem říká: "Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl... Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval." (Ž 118, 148.167). V dnešní době, přes všechnu uspěchanost, máme obrovskou výhodu proti minulosti - umíme číst a Písmo je každému z nás dostupné ve srozumitelné řeči. Na druhé straně je však dojemné dozvídat se o prostých negramotných lidech z dávné i nedávné minulosti, kteří se jen díky pozornému poslouchání v kostele naučili nazpaměť velkou část Písma svatého a liturgických textů. Ale možná i mezi námi ještě žije nějaká milá babička, která nám na požádání věrně převypráví celé evangelium.

Poznávání Boha a sebe
Hlavním důvodem, který nás vede ke čtení Písma, je poznání. Pro náš růst, pro náš vztah s Bohem je důležité stále víc a víc poznávat Boha, jeho charakter a uvažování, jeho pohled na nás a na svět, a poznávat v Písmu i sebe, podstatu a cíl svého života, odpovědi na základní otázky, se kterými se setkáváme. "Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4, 4). Sv. Augustin říká nekompromisně: "Neznat Písmo znamená neznat Krista." Vztah, kterému chybí vzájemné poznání nebo ve kterém toto poznání neroste, je mrtvým vztahem.

Základním přikázáním je milovat Boha a bližní. Ježíš nám vysvětluje, jakým způsobem: "Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo" (Jan 14, 23). Prvním krokem k zachovávání Pánových slov je jejich poznání. "Lidé tě nemilují, protože tě neznají." (sv. Augustin)

Tři stupně poznání
Jak máme poznávat Písmo svaté? Tradice tu rozlišuje tři stupně: osvojení, porozumění, osvícení. Rozeberme si je podrobněji.

1. Osvojení

Nejprve je potřeba naučit se, to znamená poznat a osvojit si text Písma svatého. Vzhledem k tomu, že Písmo je dost "hutné", je třeba mnohé texty číst mnohokrát, aby si člověk všiml všech jejich detailů. Poprvé člověk vnímá většinou jen základní linii, až později si začne uvědomovat různé vedlejší okolnosti, které také mají co říci. Cílem je mít přehled, co všechno v Písmu je a co ne, a mít aspoň přibližné tušení, kde se o čem píše, abychom v případě potřeby věděli, kde hledat přesné znění toho, co máme matně zapsané v paměti.

Velmi dobrou pomůckou je, když si barevně (podle charakteru slov: příkazy, přísliby, napomenutí, Boží činy, Boží vlastnosti, proroctví atd.) v Písmu označíme důležité, klíčové věty. Při listování spíš udeří do očí, jsou jakýmisi orientačními body, které nám pomohou vyznat se v textu. Je také prospěšné jednou za čas si sednout k Písmu a hledat v různých jeho knihách věty k nějakému tématu, dát si tématicky dohromady to, co je roztroušené po celém Písmu. Člověk potom žasne, jak nádherně se jednotlivé texty doplňují a navzájem objasňují. Například stojí za to si někdy lépe prohlédnout starozákonní čtení z vigilií některých svátků.

Jestliže pravidelně čteme Písmo svaté, postupně se nám vryje do paměti. Církev nám pomáhá tím, že každý rok při svaté liturgii přečte téměř celý Nový zákon. Kdo se však snaží urychlit tento proces a cílevědomě se učí důležité části Písma nazpaměť, nedělá chybu.

2. Porozumění

Samotné poznání textů nestačí. Nejednou člověk čte a "nic mu to neříká". Není vždy jednoduché vypátrat smysl nějakého textu, poznat, co nám vlastně chce říci.

Z evangelií se dozvídáme, že Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích a mnozí mu nerozuměli. Dokonce ani učedníci. Proto se ho později, když osaměli, ptali na smysl toho, co učil, a on jim to trpělivě vysvětloval. Jindy, na cestě do Emauz, Ježíš opět svým souputníkům vysvětloval, co je kde v Písmech, a nakonec jim "otevřel mysl, aby jim rozuměli".

Ve snaze porozumět textům je třeba používat svůj rozum, ale jsou potřebné i "konzultace" s Pánem. Duch svatý, který inspiroval pisatele, musí inspirovat i nás, abychom text pochopili v témže duchu. Jistý křesťan si nalepil na své Písmo výstražný nápis: Nikdy neotvírej bez modlitby! Ještě před čtením se modlí za to, aby mu Pán "otevřel mysl". Narazíme-li na něco, čemu nerozumíme, je třeba žádat vysvětlení. Někdy ho dá Bůh hned, někdy je to delší proces, ve kterém nám musí vysvětlit ještě mnoho jiných věcí s tím souvisejících. Sv. Augustin nás vyzývá k odvážné zvědavosti: "S nejasností v Písmu je třeba zápasit, dokud se nevyjasní!"

Pro porozumění Písmu svatému je důležitý rozměr církve. Pán dává každému člověku část poznání, a je na nás, abychom se jím navzájem obdarovávali tak, aby bylo úplné. Proto je velmi dobré, když nás bude Písmo číst více společně a vzájemně se budeme poučovat. Ve Skutcích se připomíná etiopský velmož, který studoval Izaiáše a nerozuměl mu. Bůh mu text nevysvětlil přímo, ale prostřednictvím apoštola Filipa.

Při studiu Písma je dobře vzít více různých překladů (každý překlad je zároveň i výkladem) a pomoci si dobrými komentáři k Písmu. Nejsme ponechaní jen sami sobě, na mnohé naše otázky se ptali už i jiní před námi, proto je třeba se podívat, co se dozvěděli. O jedné, snad nejlepší sbírce duchovních ponaučení, Filokalii, se říká, že je čočkou, přes kterou jsme schopni "ostře" vidět pravdy Písma. Podobně v posvátných liturgických textech je skrytý úžasný poklad výkladů Písma: Jestliže si člověk někdy pozorně prostuduje všechny texty nějakého svátku, a potom si přečte příslušné evangelium, přímo fyzicky pocítí, že se na věc dívá úplně jinýma očima.

Tři úrovně porozumění
Nikdy nelze říci, že jsme už něco pochopili. Naše poznání je částečné, a kdykoliv se po čase vrátíme k nějakému textu, může nám povědět ještě mnoho nového. Každé porozumění se dá ještě prohloubit, Písmo svaté je tak bohaté, že se nám ho nikdy nepodaří vyčerpat. Bohatost Písma svatého spočívá i v tom, že každý text má více významových "vrstev", podle toho, z jakého úhlu pohledu k němu přistupujeme. Origenes přirovnává Písmo svaté k člověku a rozeznává v něm tělo, duši a ducha. Toto rozdělení se ideálně hodí na starozákonní příběhy a události popisované v evangeliích.

Tělem je samotná historická skutečnost, svědectví o události, ve které můžeme vidět, jak Bůh koná, jak se staví k jednotlivým situacím, poznat cesty, kterými vede své lidi, nebo se jednoduše jen radovat z toho, že je živý a dává se poznat skrze své zásahy do dějin.

Duší je "morální ponaučení", které vyplývá z textu. "Kdo smýšlí pokorně a oddá se duchovní činnosti a čte svatá Písma, bude všechno vztahovat na sebe a ne na někoho jiného" (sv. Marek Mnich). Jednání každé z postav je buď povzbudivým nebo odstrašujícím příkladem pro naše jednání, každý text v sobě nese výzvu k následování.

Duchem je skrytý, alegorický význam textu, kdy se událost chápe jako předobraz budoucích věcí, jako proroctví, jako podobenství o duchovních skutečnostech. Celý Starý zákon v obrazech mluví o Kristu, osudy Izraele jsou zase obrazem života duše člověka apod. Jako příklad uveďme výrok sv. Jana Křtitele: "Mezi vámi stojí ten, kterého neznáte." Mluví o tehdejších lidech, že neměli tušení, kdo je ten Ježíš, kterého znají, a přece neznají. Mluví i o nás, že ani zdaleka nevidíme Boha všude tam, kde je přítomný. A hovoří o nás ještě hlouběji, že uprostřed nás, ve středu naší osobnosti je Kristus, že jsme svatyní Boha a nevíme o tom.

Podobně na událostech východu z Egypta a čtyřicetiletého putování pouští si můžeme všímat samotných událostí, Boží péče, neomezené moci, moudrosti a pedagogiky, jeho dialogu s Izraelem, můžeme si brát ponaučení z jednání Mojžíše, Árona a Izraelitů, ale také zde můžeme vidět předobraz Kristova umučení a zmrtvýchvstání a paralelu s duchovním růstem člověka.

V popisu Pánova utrpení můžeme vidět historický popis události a poznávat v něm Boží lásku a pokoru. Můžeme v něm hledat vzor pro nás, jak přijímat utrpení a jak odpouštět těm, kteří nám ubližují. Stejně tak se smíme na utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Páně dívat jako na něco, co udělal a dělá s námi (jsme jeho tělem), a tak v něm poznávat sebe. Právě o to se více nebo méně úspěšně snaží mnohá rozjímání křížové cesty.

Samozřejmě ne každý text dovoluje všechny tři zmíněné roviny, a naopak některé jich dovolují více než tři.

3. Osvícení

I když člověk zná posvátné texty a chápe je rozumem, stále ještě mu mohou být cizí. Skutečné, plné poznání znamená blízkost, příbuznost, ztotožnění, prožití na vlastní kůži. Všimněme si Ježíšova "titulu": Slovo. Kard. Ratzinger vysvětluje, že to, co Kristus hlásal, nebylo jeho učení, teorie, jeho slova, ale byl to on sám. Neexistuje žádná hranice mezi Kristem a jeho slovem, on je tím slovem. A přesně tak naše poznání vrcholí tím, že se doslova staneme tím Božím slovem, že Boží slovo se v nás stane tělem. Boží slovo nemá být nauka, kterou se řídíme, ale něco, co je zcela naše, co je nám zcela přirozené, o čem můžeme říci: to jsem já. Má se tedy vrýt nejen do naší paměti, ale i do srdce.

Tento dar se nazývá osvícením. Žalmista nazývá Pánův zákon světlem pro svoje nohy. Jestliže se člověk "stane" Božím slovem, bude už on sám tím světlem pro druhé. To je i původní smysl slov "živá tradice" církve. Pravda přítomná nejen na papíře, ale uskutečněná v lidech. Apoštol Pavel nás samotné nazývá Božím listem, psaným Duchem svatým na desky srdce (srv. 2 Kor 3, 2-3). Když se vrátíme k Origenovu členění významů Písma, potom první, historickou rovinu završuje naše osobní setkání s Bohem v dané situaci, prožití vzpomínané události tak, jako bychom tam byli, živé poznání Boha v ní. Druhá, morální rovina pochopení vrcholí zkušeností a úplným přijetím vnitřního postoje kladné postavy (např. kajícího se celníka) nebo rozeznání a zřeknutí se postoje záporné postavy (sebeospravedlňující se farizeus). Třetí rovina může vyústit do nového, mocného, bytostného sebeuvědomění v tajemství, které jsme objevili.

Prosba za světlo
Jak dosáhnout tohoto osvícení? Prvním prostředkem je jednoduše modlitba za to, aby nám Pán vepsal svoje slova do srdcí, a ta má provázet každé čtení Písma. Právě modlitba nás proměňuje z povrch ní "skalnaté půdy", kde zrno rychle vzklíčí a ještě rychleji uschne, v půdu hlubokou, kde se dobře zakoření. Známá trapistická příručka "Scala paradisi" (Stupně k ráji) hovoří o čtyřech stupních: Hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Hledat pravdu v Božím slově a nacházet ji tam. Klepat na nebeskou bránu v modlitbě, prosit za uskutečnění Božího slova v sobě, dokud se brána neotevře a nestane se to, oč žádáme. Nedostatek modlitby způsobuje ustrnutí v polovině cesty žebříku. Na druhé straně je ale modlitba málo učinná, jestliže chybí snaha všemi silami to Slovo uskutečnit.

Přemílání Písma
Druhý prostředek vychází z faktu, že Boží Slovo je stvořitelským slovem, že je-li vyslovované, čtené nebo poslouchané v Pánově přítomnosti, s vírou a "poddajností" v srdci, má moc uskutečnit v nás to, co říká. Mniši (především na Západě) proto praktikovali tzv. "přemílání" Písma. Podobně jako se kráva napase a potom ještě dodatečně zpracovává potravu, i mnich se po přečtení vrátil k těm větám, které ho oslovily, a jejich mnohonásobným opakováním tváří v tvář Bohu se vystavoval jejich moci. Na Východě zase Boží slovo našlo bohaté rozpracování v poezii liturgických písní, a tak pozorné poslouchání mnohokrát se opakujících pravd během dlouhých bohoslužeb také "vrývá" toto slovo do nás. Podobný účinek má, když Písmo svaté čteme ne studijně, ale "k posvěcení", když se nesnažíme rozjímat nad slovem, ale přijímáme ho jako Boží řeč, když se ho modlíme v delších úsecích.

"Nasáknutí atmosférou Písma"
Výsledkem je, že nakonec jakoby nasákneme Božím slovem, dostaneme jeho chuť a vůni, Bůh nás ztvární podle něho. "Mějte Kristovo smýšlení!" O svatém Serafimovi se říká, že když tolik četl Písmo, nakonec uvažoval a mluvil k lidem téměř jen slovy Písma nebo podobně, v témže duchu.

Písmo svaté, Pravda, má svou chuť, svou atmosféru. Žijeme-li v tomto světě se zcela jinou atmosférou a nechceme být jako on, je pro nás důležitý častý kontakt s Písmem svatým, četba jako vdechování atmosféry pravdy a svobody, abychom se neotrávili, poznávání této chuti, abychom ji dovedli odlišit od svůdných pachutí světa. V pokušeních někdy nepomáhá modlitba vlastními slovy, neboť je ovlivněná vášní, která se nás zmocnila. Právě tehdy je dobré si otevřít Písmo a nechat se vtáhnout do jeho světa pravdy a osvobodit se jí. Je však dobré, když každá modlitba pramení z Písma, když ji obohatíme Pánovým slovem z Bible nebo liturgických modliteb, a napsaná slova si "necháme osobně říkat přímo Pánem". To je často nejúčinnější prostředek proti každé nechuti, skleslosti a prázdnotě, můžeme tak zakoušet reálnost Boží lásky k nám.

Aktualizace
Zvláštním způsobem výkladu Písma svatého je též tzv. aktualizace, čtení v modlitbě, kdy hledáme odpověď na otázku: "Co mi chceš, Pane, povědět tímto slovem právě TEĎ, v této situaci?" Tady nejde o poznání věčných Božích pravd (logos), ale o konkrétní Pánovo slovo do našeho života (réma), o poznání jeho vůle. Tímto způsobem dostane Pánovo slovo pro nás nesmírné množství dalších významů, a i jeho základní význam přestane být "odtržený od všedního života".

Potřeba řádu
I když si člověk uvědomuje důležitost práce s Písmem, nedostane se většinou k němu, dokud si nestanoví nějaký režim čtení, který ho podrží. Je dobré mít vyhrazený pravidelný čas na Písmo svaté, nejlépe jako součást našeho modlitebního rytmu, a kromě modlitby vlastními slovy se modlit i žalmy a novější inspirované modlitby z pokladnice církve. Také je dobré mít alespoň přibližný plán, podle kterého čteme, a společenství, ve kterém se navzájem dělíme o to, co jsme poznali. "Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého... tvá řeč mi zachová život" (Ž118, 18. 50).

přeloženo ze slovenštiny a kráceno

literatura:
Anselm Grün: Hlubinně psychologický výklad Písma, ČKA 1994
Kard. J. Ratzinger: Hledět na probodeného, CDK 1996
Mario Masini: Úvod do "lectio divina", Karmelitánské nakl. 1993
Výklad Bible v církvi, Papežská biblická komise, Zvon 1996
Scala paradisi, Stupně k ráji, Karmel. nakl. 1996

Řeckokatolické prostopinije

Evžen Kindler

Mnoho příslušníků slovanských národů spojuje měsíc červenec se jmény svatých Konstantina-Cyrila a Metoděje. O jejich vlivu na slovanskou literaturu a na náš vstup do kulturního a civilizovaného světa se učí děti ve škole, patronát těchto bratrů přijala Evropa, jejich tradici v liturgii vyznávají východní křesťané i mimo Evropu a kromě této tradice je pro jejich respektování papežského primátu (a nejen pro ně) obzvlášť ctí katolická církev.

Katolická církev uznává byzantskou eucharistickou liturgii jako zcela právoplatnou mši svatou, ať už je sloužena v řečtině, ve staros lověnštině či v dalších jazycích (v rumunštině, gruzínštině, maďaršti ně, syrštině atd.). Všeobecně se ví, že její překlad z původní řečtiny do slovanského jazyka je dílem právě výše zmíněných bratrů, avšak zdaleka není známo, že tito světci museli přinést i umění liturgického zpěvu: v tehdejší době totiž byla liturgie bez zpěvu právě tak málo myslitelná jako liturgie bez kněze.

Ve vlasti obou bratrů-věrozvěstů kvetla za jejich života nejen teo logie, výtvarné umění (obojí právě tehdy zbavené stoletého jha iko noklasmu čili obrazoborectví) a literatura, ale i liturgický zpěv, a to v metropolitních chrámech (katedrálách), ve venkovských sídlištích i v klášterech. Klášterní (monastický) zpěv byl brzy na to bohatě za znamenáván v rukopisech, které dnes po mnoha stoletích dokážou odborníci znovu přečíst, a tak seznámit s jeho krásou i dnešní gene race (viz např. závěrečné stránky čísel 3 a 4 našeho časopisu); skladby klášterního zpěvu ovlivňovaly a často i nahradily odpovídající zpěvy v katedrálách. Rustikální zpěv, totiž zpěv na malých sídlištích (mohli bychom říci vesnický) však zaznamenán nikdy nebyl a zdálo by se tedy, že je pro nás ztracen.

Bylo by nelogické předpokládat, že by svatí Konstantin a Metoděj nutili Slovany zpívat propracovanou monastickou hudbu, když jejich tehdejší negramotnosti vyšli vstříc tím, že pro ně vytvořili srozumitel ný jazyk a přeložili do něho liturgické a biblické texty. Liturgii museli evidentně začít s jednoduchými, tj. rustikálními zpěvy. Mnozí badate lé jsou toho názoru, že tyto zpěvy se udržely na pomezí mezi západní (latinskou, katolickou) a východní (byzantskou, pravoslavnou) Evro pou, tedy tam, kde je těžko mohly vytlačit nově vznikající hudební formy přicházející z východu nebo ze západu. Někteří z nich - jako např. profesor Papežského orientálního ústavu a kněz basiliánského kláštera sv. Nila v italské Grottaferratě Bartolomeo di Salvo - v tomto případě konkrétně poukazují na tzv. prostopinije, což je lidový liturgický zpěv praktikovaný na západní Ukrajině, na východním Slovensku a v řeckokatolických slovanských komunitách po celém světě, tedy i ve Spojených Státech nebo v Praze (u sv. Klimenta u Karlova mostu).

V naší zemi (a ještě více v bývalém Československu) tedy žije jediný svědek toho, jak zpívali Byzantinci ve svých vesničkách. Je to nesmírný poklad nejen kulturní ale i liturgický: vždyť prostopinije od dávných dob vedlo věřící k fyzickému vyjádření aktivní účasti na liturgii, tedy k tomu, co dnes kdekdo považuje za výdobytek II. vatikánského koncilu. Opusťme však povšechné informace a uveďme ukázku.

V byzantské liturgii říká kněz bezprostředně po proměňování tato slova: Když vzpomínáme tohoto spasitelného příkazu a všeho, co bylo za nás vykonáno - kříže, hrobu, zmrtvýchvstání třetího dne, nanebevstoupení, trůnu po pravici a druhého a slavného příchodu, přinášíme Tvé z Tvého za všechny a za všecko.

To, co jsme uvedli jako první odstavec, říká potichu a bere do jedné ruky patenu s Kristovým Tělem, do druhé ruky kalich s jeho Krví, ruce pozvihne a překříží, v tomto nádherném postoji druhou část - Tvoja ot Tvojich Tebi prinosim o vsich i za vsja - slavnostně zazpívá a lid mu odpoví:

noty

V překladu to znamená: Tebe opěvujeme, Tebe blahoslavíme, Tobě děkujeme, Pane, a prosíme Tě, náš Bože.

Mezitím už kněz potichu pokračuje, a to tak zvanou epiklesí: vzývá Ducha svatého, aby posvětil naše zpřítomnění Kristovy oběti.

První, co pozorného čtenáře na zpívané odpovědi asi zaujme, je ta priorita zpěvu: po té úžasné události, kdy Kristus reálně přichází mezi nás, jej blahoslavíme, prosíme, děkujeme mu, ale nejprve ze všeho jej opěvujeme!

Avšak nezapomeňme na melodii. Jako v minulých číslech našeho časopisu i nyní musíme doporučit čtenáři, aby si uvedenou skladbu zazpíval. Pokud by si ji chtěl zahrát nebo nechat zahrát na klavíru, ať se vyvaruje jakéhokoliv doprovodu: skladba svádí k romantickému doprovodu mohutnými akordy, ale ten by z ní udělal "doják". Než něco takového, to ať si raději čtenář brnkne ten nejnesmyslnější akord a snaží se jej melodií zpívané skladby "přemoci"; jde o jednohlasou hudbu, která se nikdy s doprovodem nehraje. V kostelích východních ritů se varhany nepoužívají a pravoslavné chrámy dokonce po zaznění jakéhokoliv nástroje vyžadují znovuvysvěcení, neboť zvuk nástroje se považuje za znesvěcení. Ať se však čtenář při zpěvu nebojí zdůraznit vřelost, kterou patrně v melodii pocítí a která se běžně považuje za něco typicky slovanského. Je to snad něco příznačného i pro byzantský venkov? Nebo dokonce pro celý raně křesťanský venkov? Nebo je ten typický slovanský cit v hudbě sám dědicem něčeho typicky byzantského? Těžko říci. V každém případě je to však jedna z mnohých ilustrací věty, kterou východní teologové vyslovují a kterou by se měl každý z nás dle svých možností snažit uskutečňovat: Liturgie je nebe na zemi.

Aby jedno byli...

(Úvahy nad encyklikou Jana Pavla II. o ekumenismu Ut Unum Sint)

Tomáš Machula

Ekumenické úsilí patří k velkým tématům dnešní doby a podle slov papeže Jana Pavla II. i k prioritám jeho pontifikátu. Encyklika Ut Unum Sint z května 1995, která je otázkám ekumenismu věnována, však bývá kri tizována z obou stran. Podle některých názorů zašel papež příliš daleko, když vyzval k diskusi okolo svého úřadu, podle jiných prý zase zatvrzele lpí na neudržitelné iluzi katolické výlučnosti. Většina lidí však toho o obsahu encykliky moc neví, což je škoda, protože problém ekumenismu je zároveň problémem naší vlastní katolické identity. Ponechejme ale nyní stranou ono množství "výkladů", jak to vlastně papež myslel, a podívejme se na dokument samotný.

Problematika vztahu jednotlivých křesťanských denominací je velmi spletitá a zatížená řadou různě interpretovaných historických událostí. Vezmeme-li v úvahu celá staletí vzájemné nevraživosti, je nutné uznat, že současný rychlý vývoj ekumenických vztahů je věcí pozoruhodnou a nadějnou. V katolické církvi představuje nepochyb ně velký krok kupředu dekret 2. vatikánského sněmu o ekumenismu Unitatis Redintegratio (dále UR). V této době také odvolala katolic ká a pravoslavná církev téměř tisíc let stará vzájemná odsouzení. Po rychlém nástupu, který vyvolal řadu nadějí a vizí do budoucna se však mnohým křesťanům zdá, že se ekumenický pokrok zastavil. Pou hé letmé nahlédnutí do encykliky Ut Unum Sint (dále UUS) nás však musí přesvědčit o opaku.

Místo katolíků v ekumenickém hnutí
Hodně křesťanů problémy vztahů jednotlivých denominací vůbec necítí. Představy o věrouce a církevní praxi v jiných křesťanských církvích, než je ta vlastní, jsou jak na katolické, tak na nekatolické straně bohužel mnohdy velmi mlhavé, což představuje živnou půdu pro nejrůznější předsudky a příliš rychle vyřčené soudy. Tento stav je třeba změnit. Ekumenické úsilí proto není zbytečným přepychem, ale jedním ze stěžejních úkolů pro všechny věřící. Sjednocení všeho rozptýleného lidstva je Boží vůlí, upozorňuje papež a dodává, že věřící katolíci dnes pociťují volání k účasti na hledání plného společenství všech křesťanů. Není možné stavět se pasivně do role čekajících na to, "až se konečně s námi ti odloučení bratři sjednotí". Přestože věříme, že Kristova církev se v plnosti uskutečňuje v katolické církvi řízené Petrovým nástupcem, nemůžeme se postavit do role nezaujatých pozorovatelů, kterým v jejich plnosti už nic nechybí. Jednak je vina rozdělení na obou stranách, jednak je i mimo katolickou církev velké bohatství prvků posvěcení a pravdy, které ke katolicitě církve patří. Mnohé věci z tohoto bohatství nekatolických křesťanů mohou být pro nás velmi cenné. Nejedná se o podstatné věroučné a morální prvky, které by katolické církvi chyběly, ale například o doplnění a vyvážení pohledu na určité články víry ze strany pravoslavných i protestantských teologů, bohatou a starobylou liturgii a sakrální umění pravoslavné církve a podobně. V nekatolických církvích jsou přítomné nezřídka velmi cenné tradice a jejich nauka často poukazuje na některé aspekty doktríny, jejichž význam byl v katolickém prostředí oslaben. Tady musíme poněkud slevit z našich častých představ o naprosté dokonalosti a úplnosti katolické církve (plnost zjevení, kterou si katolíci nárokují, automaticky neznamená, že by katolická církev už byla dokonalá po všech stránkách) a přiznat, že rozdělení se bolestně dotýká i nás. Nejedná se totiž jen o jakési abstraktní otázky běžnému životu vzdálené, ale především o jednotu Kristova těla - církve, která se projevuje i svátostným společenstvím. Činný zájem o obnovení jednoty je tedy záležitostí celé církve, věřících i pastýřů. Nejedná se o nějaký přívažek k tradičním činnostem církve, ale o organickou součást jejího života a působení.

Nutnost osobního obrácení
Ekumenismus není jen věcí nauky, ale také vztahů jednotlivých církví. Těžko si představit opravdovou jednotu církví, když by sice bylo prohlášena formální shoda věrouky, ale mezi příslušníky obou stran by existovala i nadále obrovská nevraživost. Donekonečna bychom mohli licitovat, co oni nám a my jim, a společenství jedné víry a jednoho stolu Páně by bylo v nedohlednu. Papež proto upozorňuje jak na prvenství modlitby v ekumenickém úsilí, tak na vstřícnost a respektování druhého v dialogu. Sám uvádí příklad takové vstřícnosti vyjadřující prohloubené vědomí naší sounáležitosti: Výraz "odloučení bratři" je dnes stále více nahrazován slovy, která lépe vyjadřují hloubku společenství vyplývající z charakteru křtu. Mluví se o "dalších křesťanech", o "jiných pokřtěných", o "křesťanech jiných společenství".

Je poněkud paradoxní, že zatímco s většinou křesťanů vyšlých z reformace máme skutečně dobré vztahy, přestože mezi námi existují velmi vážné naukové spory, s pravoslavnými církvemi je to nezřídka naopak. Jak jsme si blízcí v nauce, tak jsme si bohužel vzdáleni ve vzájemné lásce a spolupráci. Je evidentní, že pouhý doktrinální konsensus nebo pouhá spolupráce jsou sice skutečnosti žádoucí a bohulibé, ale takto izolovaně k plné jednotě nestačí.

Společná víra
Přes všechny pokroky a optimistické výhledy do budoucnosti bychom ale měli být pravdiví sami k sobě. Nelze si namlouvat, že jednota je snadno a rychle dosažitelná a ignorovat vážné doktrinální rozdíly. Bylo by to krátkozraké a ekumenismu by to neposloužilo. Redukce dogmat totiž není možná, důležitá je celá pravda, bez které není jednoty. Některé výsledky práce mezicírkevních komisí dávají nahlédnout, že mnoho sporů bylo způsobeno odlišným teologickým slovníkem, různým používáním slov a nedorozuměními při hlásání určitých bodů věrouky, takže jednota ve víře v této věci existovala a existuje (uveďme například překvapivá vyjasnění ve věci christologie u starobylých východních církví nebo katolicko-luterské prohlášení o otázkách ospravedlnění). Bohužel zdaleka ne všechny spory ohledně nauky jsou způsobeny pouhým nedorozuměním ve formulacích a akcentech. Hlavní body, které vyžadují hlubší studium, jsou podle papeže především: Písmo a tradice, charakter eucharistie a Kristova přítomnost, svátost svěcení, učitelský úřad církve a Panna Maria.

Mezi dvěma extrémy
Pro některé katolíky bude asi četba Ut Unum Sint rozčarováním. Pro ty, kteří jsou příliš liberálně orientovaní, je zklamáním, že papež trvá na jisté výlučnosti katolické církve a na trvalé a nezměnitelné hodnotě dogmat. Na druhé straně příliš konzervativní věřící asi znejistí některé papežovy velmi vstřícné kroky ve věcech často považovaných za naprosto neměnné a definitivní, u nichž se zapomíná na rozlišení podstaty a formy, jako je výzva k ekumenické diskusi o Petrovu úřadu. Papežská služba je skutečně nejkontroverznějším tématem ekumenického dialogu a encyklika jí věnuje zvýšenou pozornost. Papež vybízí k reflexi kolegiality biskupů (papež je jedním z biskupů) a k hledání způsobu vykonávání primátu, který by byl přijatelný pro všechny. Nedopustíme se snad nepřiměřené spekulace, když poznamenáme, že je třeba rozlišit službu papeže jako patriarchy Západu na jedné straně a prvního z biskupů - nástupce Petrova - papeže všech křesťanů. To, co je dnes běžné při výkonu papežské služby v římskokatolické církvi, nebude možné vzhledem k jiným církvím v případě sjednocení. Jedná se hlavně o jurisdikční problémy. Koneckonců v malém měřítku známe tento problém i dnes, kdy východní katolické církve (u nás jsou to řeckokatolíci) se řídí jiným kodexem církevního práva než římští katolíci, a přitom jsou v plné jednotě s papežem. Římský biskup musí být čím dál víc skutečný Servus Servorum Dei a jeho služba musí být především služba pravdě a jednotě. Jan Pavel II., navazuje v tom na své předchůdce, je si této své povinnosti služby jednotě dobře vědom a podle toho i jedná. Jak už bylo ale řečeno na začátku, ekumenický problém není pouze věcí papeže nebo biskupů. Jsme si také vědomi naší spoluodpovědnosti za jednotu církve?

Literatura:
UUS - encyklika Ut Unum Sint, Zvon Praha 1995
LG - konstituce 2. vatikánského sněmu o církvi Lumen gentium
UR - dekret 2. vatikánského sněmu o ekumenismu Unitatis redintegratio

Proměnění Páně
v Markově evangeliu

Mireia Ryšková

Markovo evangelium je podle mínění většiny exegetů nejstarším evangeliem a podle stoupenců teorie dvou pramenů o vzniku synop tických evangelií i jednou z předloh, z nichž čerpali ve své práci autoři Matoušova a Lukášova evangelia. Autor Markova evangelia je tedy pravděpodobně i tvůrcem literárního druhu zvaného evangelium, k němuž snad nejbližší paralely najdeme v řecké hrdinské biografii nebo v židovských příbězích o životě významných lidí.

Evangelista Marek sepsal své evangelium nejpravděpodobněji pro potřeby církevní obce mimo Palestinu, asi již vesměs složené z křesťanů z pohanství, a to někdy kolem r. 70 n. l. (možná až po něm), tedy v době židovské války nebo krátce po ní. Hodnocení literárního a teologického výkonu autora Markova evangelia prošlo do dnešních dnů značným vývojem: od tradičního pojetí evangelisty Marka jako věrného tlumočníka očitých svědectví a kázání apoštola Petra (jež se opírá o svědectví Papiášovo uchované v Eusebiových Církevních dějinách) přes pojetí Marka jako konzer vativního sběratele tradic, které by víceméně pouze uspořádal (R. Pesch), až po přiznání skutečného autorství a jednotícího teologické ho konceptu evangelia.

Při všem respektu ke starobylým tradicím, z části jistě již písem ným, se autor Markova evangelia pokusil pojmout Ježíšův příběh od jeho vystoupení až po jeho zmrtvýchvstání jako cestu víry a vydanos ti, na kterou je zván každý člověk jako Ježíšův učedník. Tato cesta je viděna ve dvou fázích: první znamená být s Ježíšem a pochopit, že právě on je Mesiáš, druhá vede k poznání, že skutečné pochopení toho, co to znamená, je možné jen z perspektivy kříže. Středobodem této cesty je Petrovo vyznání u Césareje Filipovy (Mk 8, 27-30). Na počátek druhé fáze cesty víry je umístěna scéna proměnění Páně na hoře (9, 2-8), kterou jako by autor chtěl dodat odvahy těm, kteří se odhodlají jít po cestě víry a vydanosti. Bezprostředně po Pet rově vyznání, že Ježíš je Mesiáš, následuje Ježíšova první předpověď utrpení a Petrova odmítavá reakce (8, 31-33), neboť on ještě nero zumí tomu, co to ve skutečnosti znamená, že Ježíš je Mesiáš, a tak chce představu utrpení odstranit, dnes bychom řekli vytěsnit či po tlačit. Když je Petrovi vykázáno pravé místo "za Ježíšem", vyzývá Ježíš všechny své učedníky k následování, tj. přijetí kříže na cestě (8, 34 38). A poté - snad jako dodání odvahy a orientace - se před čtenáři odkrývá průhled do budoucnosti, která se otevírá pro ty, kdo Ježíše následují.

Pozoruhodný příběh proměnění Páně začíná vyprávěním o tom, že Ježíš vyvedl své nejbližší učedníky Petra, Jakuba a Jana na horu, aby byli sami. Při vší rovnosti mezi učedníky si Ježíš vybírá jen některé z nich, aby šli s ním na zvláštní místo. Jsou tři, ačkoliv jako svědci by stačili dva. Číslo tři samo o sobě má symbolickou hodnotu, jež je zřejmě v souladu s jistým vnitřním ustrojením člověka. Odcházejí na horu, na tradiční místo setkání člověka a Boha (podobně jako např. Mojžíš a vyvolení starci při putování na poušti Ex 24, 1.9-11), do samoty. Hora mj. také vyjadřuje pevnost, stálost, blízkost nebi. Lze ji pochopit i jako symbol pevnosti víry a důvěry. Zároveň se člověku nevzdává snadno.

Ježíš odcházel častěji do samoty, na horu (srv. 1, 35; 6, 46), aby se modlil, aby se setkával zvláštním způsobem s Otcem, aby viděl jeho tvář. Na tomto svém tajemství se v uvedeném příběhu rozhodl dát podíl i svým třem učedníkům. Snad aby o něm mohli svědčit dál. Ježíš se svými učedníky vystupuje z prostoru běžných starostí, shonu a potřeb, aby byli sami - daleko od všeho zmatku a zavádějících představ, nutností, důležitých a nedůležitých sporů, kontaktů... - a tak se mohli setkat s novou skutečností.

Setkání s Bohem se může odehrát jen tehdy, když člověk vystoupí z proudu ohlušujícího světa vnějšího i vnitřního a uvolní prostor. Nechat se vyvést na horu znamená překonat to, co člověka svazuje od vlastní pohodlnosti až po pocit neschopnosti.

Učedníci byli tedy vyvedeni na horu, kde byl Ježíš před jejich očima proměněn, jakoby nepopsatelně rozzářen, a jeho šat dosáhl naprosté, s ničím nesrovnatelné bělosti, neposkvrněnosti, neznečistěnosti žádnou příměsí. A k tomu se jim zjevil Mojžíš a Eliáš, dvě postavy shrnující dosavadní Boží zjevení (Zákon a proroky).

Učedníci, kteří vystoupili nad banalitu života, resp. byli vyvedeni nad své pozemské vidění a chápání, se ocitli v novém světě, v prostoru Božího sebeodkrytí, tedy v tom prostoru, který se tradičně označuje slovem nebe. Spatřili události definitivní - Ježíše ve společenství dvou postav reprezentujících dosavadní dějiny spásy: Mojžíše jako zakladatelskou postavu vyvolení Božího lidu sinajské smlouvy a Eliáše, proroka, který nezemřel, nýbrž byl vzat na nebe, a o němž se věřilo, že se znovu objeví na konci času. Dva starozákonní svědkové svědčící pro Ježíše. Učedníci uzřeli tři důležité postavy dějin spásy a v nich výhled na završení dějin, které tím pádem přichází v Ježíši. Zatímco ovšem Mojžíšovi při setkání s Hospodinem zářila pouze tvář, tedy Hospodinova sláva se mu odrážela ve tváři (Ex 34, 29nn.), Ježíš září celý - on neodráží pouze Boží slávu a moc, on je jí prostoupen, v něm se koncentruje.

Jenže učedníci té hoře setkání, Ježíšovu tajemství ještě nedorostli, jak svědčí Petrova poznámka o stanech. Přebývání v Božím království člověka naplňuje nevýslovným štěstím, není tedy divu, že se učedníci chtěli pokusit tento vzácný okamžik proměnit v trvalý stav. Chtít nebe na zemi patří k odvěkým touhám člověka. V Markově pojetí tu scéna nabývá dramatického vrcholu: čtenáři ještě doznívá v uších Ježíšova předpověď utrpení a výzva k následování nesením kříže a už je konfrontován s touhou dojít do slávy Boží bez námahy: vzdálit se světu, zůstat na hoře (nahoře), ponořen do Boha. Jak svůdné!

Evangelista charakterizuje Petrovu reakci jako výraz vyvedení z míry. Na jedné straně prožívají učedníci nevyslovitelné štěstí, plnost, na druhé straně v nich vědomí, že zahlédli cosi z Boha, probouzí strach. Vzpomeňme na strach Mojžíšův (Ex 3, 7) nebo Izaiášův (Iz 6, 5), když se setkali s Boží slávou tváří v tvář. Člověk nemůže vidět Boha tváří v tvář, aniž by zemřel (Ex 19, 21.24). Pouze vyvolení Boží, ti, které si Bůh sám připravil, ho mohou vidět. Bůh je tak veliký, že to člověka ohromuje a ochromuje zároveň. Až doposud učedníci nechápali, že Bůh je v Ježíši zcela zvláštním způsobem, který završuje veškeré dosavadní společenství Boha s člověkem. Tady jim je - a s nimi i čtenářům - zjevováno tajemství Ježíšovo, jeho definitivní určení. Ale to se může naplnit jen skrze kříž. Aby Petr, Jakub a Jan, a také každý další učedník, mohli prožívat definitivní společenství s Bohem, vidět Boha, musí Ježíš vzít na sebe svůj kříž.

Na konci celého setkání zaznívá jasné poselství a vysvětlení pro všechny učedníky: Ježíš je onen zaslíbený milovaný Syn Boží, proto je třeba ho poslouchat. Skrze Ježíše mluví Bůh. Tak jako Mojžíš dostal na hoře od Hospodina v oblaku desky Zákona, tak zde dostávají učedníci pokyn poslouchat Ježíše, jenž stojí na místě Zákona. On je ztělesněním Boží vůle. Ne už tedy sám Zákon, ale Ježíšovo slovo je slovem zjevujícího se Boha. Zákon tu není jednoduše popřen nebo postaven mimo hru, ale Ježíš je pro učedníky postaven nad něj jako ten, kdo je poslán, aby ho naplnil.

Petr chtěl tři stany, pro každou z postav dějin spásy jeden, neboť vidí Ježíše stále očima své dosavadní zkušenosti a tradice, v níž je zakotven, Bůh mu a všem ostatním dává v této zvláštní scéně na srozuměnou, že Ježíš je nad jakoukoliv tradici. A to právě ten Ježíš, který vypadá "tak" obyčejně, který hovoří o tak nemožných věcech, jako je kříž, ztráta prestiže, prohra, smrt. Evangelium říká, že když se rozhlédli, nebyl tam nikdo jiný než Ježíš jejich zkušenosti. Vrchol scé ny netvoří tedy velkolepý prožitek definitivní slávy, zakoušení krásy nebe, nýbrž odkaz na věrnost a poslušnost víry.

Toto vyprávění je také vyprávěním o vztahu naděje, touhy, doteku Boží milosti a reality křesťanského života. Vírou člověk poznává, kam směřuje, může zažívat v modlitbě, tj. všude tam, kde se povznese nad pouze pozemské vidění světa, nádheru Boží, která se zračí v Ježíši, ale musí vždy nakonec sestoupit dolů z hory (stejně jako učedníci, srv. 9, 9) a pokračovat v cestě následování, jež znamená vzdávat se vlastního egoismu a egocentrismu. V poslouchání Ježíšových slov se zpřítomňuje Boží vůle pro člověka, nemusí ji složitě hledat.

Evangelista Marek tedy na samém počátku líčení Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, to znamená cesty naplňování poslání od Boha a cesty víry, ukazuje cíl, k němuž vše směřuje - proměněné bytí v Božím království - a nabízí poslouchání Ježíšova slova jako bezpečnou oporu na této cestě, a varuje před touhou uniknout mimo tento svět. I Ježíš sešel opět dolů a pokračoval dál uprostřed těch, kteří i přes tento zážitek - a mnohé další - chápali tak málo.

Nanebevzetí Panny Marie

V den svátku všech svatých roku 1950 vyhlásil papež Pius XII. jako Bohem zjevené dogma, že "neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu lidského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy." Co to znamená pro ni? Co to znamená pro nás?

Písmo svaté se o závěru Mariina života přímo nezmiňuje. Místa ukazující, že matka Mesiáše nebude nikdy v moci ďáblově (především Gen 3,15 a Lk 1,28), však naznačují její vítězství nad smrtí, která je důsledkem hříchu (Moud 2,24, 1 Kor 15,22).

Ani z prvních křesťanských staletí se nám nedochovaly žádné zprávy o Mariině nanebevzetí. Již v této době ale můžeme poznat ži vou víru v její přítomnost ve slávě, jak o tom svědčí nejstarší marián ské modlitby (např. "pod ochranu tvou", kterou můžeme vystopovat hluboko ve 3. století).

Víme, že v 5. století slaví svátek tohoto tajemství církev v Jeru zalémě, o sto let později celý křesťanský Východ. V Římě byl převzat koncem 7. století za papeže Sergia. Spory teologů o tuto otázku po stupně polevovaly a nanebevzetí se ukazovalo stále více jako součást pokladu víry. Sv. Tomáš je např. připomíná v pojednání o vzkříše ní jako "zbožnou víru". Později ještě probíhaly určité spory o stupni jistoty nanebevzetí a o tom, zdali se dá dokázat ze Zjevení. Na 1. vatikánském koncilu však asi třetina přítomných biskupů žádala, aby tělesné oslavení Panny Marie bylo vyhlášeno za dogma. Násilně přerušený koncil ale tuto otázku nestihl projednat. Až po ne celých 80 letech se Pius XII. otázal všech biskupů, zdali spolu "se svým klérem a lidem" souhlasí, aby nanebevzetí Panny Marie bylo definováno jako pravda víry. V celé církvi se setkal s téměř jednomyslným souhlasem.

Pius XII. při vyhlášení dogmatu o čtyři roky později uvádí jako důkaz tento souhlas řádného učitelského úřadu církve, svědectví liturgie, Otců i teologů. Připomíná také Písmo jako poslední základ těchto důkazů. Písmo ukazuje Marii jako neposkvrněnou pannu, naplněnou milostí, ukazuje ji jako první úd církve. Ona první při zvěstování uvěřila v Krista, první se účastní Kristova utrpení a spolupracuje na jeho vykupitelském díle. Právem tedy první následuje svého Syna do nebeské slávy.

Nanebevzetí není jen nějakou mimořádnou odměnou pro tu, jež řekla Bohu úplné "ano". Je také znamením naděje pro ty, kdo jí budou svým ano následovat, obrazem budoucnosti církve. V ní, "první křesťance", začíná církev být svatá a neposkvrněná, účastná Kristových tajemství a vzkříšená spolu s ním. Ona se skutečně stává "bránou nebe". V Marii nám Bůh ukazuje cestu k životu, v Marii nám dává jistotu, že "spolu s ním budeme žít." (Řím 6,8)

zpracoval Martin Rosenbaum

Nezbožšťujeme Pannu Marii?
Dogma o nanebevzetí neubírá jedinečnost Božího Syna. On vstal z mrtvých vlastní mocí, Maria byla vzata do nebe pro zásluhy svého Syna. Tato skutečnost naopak zdůrazňuje velikost Kristova vykupitelského činu: Bůh, jediný svatý, se stal člověkem, aby učinil lidi svatými.

Panna jako eschatologický obraz církve

Mariino zesnutí
Nebudeme se zdržovat u Mariiny smrti. Tato smrt je tak zvláštní! Zdá se, že můžeme stejně pravdivě říci s jednou skupinou autorů, že Maria zemřela, a s jinou (mnohem užší), že Maria nezemřela. Důvody pro popírání Mariiny smrti jsou zřejmé: smrt jako důsledek prvotního hříchu a porušení se nemůže vztahovat na neposkvrněnou Pannu. A přece se zdá, že se tradice kloní spíše k přesvědčení o oddělení Mariiny duše od těla na konci jejího pozemského určení, avšak bez porušení. Jakým způsobem lze sloučit tyto skutečnosti, je především filosofická otázka, ke které bychom potřebovali složitý "pojmový aparát". Naší víře prozatím postačí vědomí, že její konec je plný tajemství, jak zjišťoval už starý Epifanius. A Řekové nalezli pro vyjádření tohoto tajemství velmi šťastnou formulaci: tento stav, kdy Bohorodička přešla ze svého pozemského života do života nebeského, nazývali zesnutím.

Plnost nebeského mateřství
Nanebevzetí znamená v určení Panny poslední krok. Opět nalézá svého Syna po dvojím odloučení: první bylo za jeho veřejného působení, a druhé po jeho smrti na kříži. Od nynějška je jejich spojení definitivní. Od nynějška je beze stínu. Maria už nepoznává svého Syna ve víře, přes pozemská znamení, temná a omezená, nýbrž v patření tváří v tvář na božství.

V tomto blaženém patření je poslední dovršení jejího duchovního mateřství. Svatá Panna měla už před zvěstováním mateřskou duši vůči lidem. Její milost mateřství dostává základy při vtělení, souběžně s Kristovou "milostí hlavy". Zatímco se Kristus stává vtělením hlavou lidstva, stává se Maria jeho matkou. Tato milost se dovršuje na Kalvárii, když Kristus jako hlava zasluhuje svému lidu vykoupení, a Maria jako matka trpí spolu s ním. Proto tehdy Kristus prohlašuje její mateřské poslání, které se pak viditelně projevuje o letnicích.

Teprve v nebi se stává toto její určení vědomé. Dřív Maria, pohroužená do temnoty víry jako my, neznala moc a účinek svých přímluv. Neznala jako Kristus (Jan 10, 14) každou ovečku ze stáda. Nyní zná každé své dítě. Milovala všechny ve svém Synu všeobecnou a nerozlišenou láskou. V blaženém patření je zná jednotlivě a osobně, poznáním obzvlášť vřelým a přesným, důvěrnějším mateřským poznáním, než je poznání ostatních blažených. Jedna okolnost korunuje vřelost a důvěrnost tohoto poznání: prostřednictvím svého těla, vzkříšeného jako tělo Kristovo, si Maria podržuje fyzickou spřízněnost a onu zvláštní citovou schopnost, které jsou ostatní svatí ještě zbaveni.

Mariino nebeské mateřství obsahuje tedy velmi dokonalou znalost jejích dětí. Ale být matkou neznamená jenom znát, ale také jednat. V čem záleží Mariina činnost vůči jejím dětem? To je těžká a sporná otázka. Jedno je jisté: přimlouvá se za ně a její přímluva je univerzální a živá a vychází z lásky. Matka nezná své děti jako vědec, který chladně zaznamenává jevy. Její znalost je plná úmyslů, přání, tak jako znalost umělce o jeho díle, ale s tím rozdílem, že díla jsou zde osoby. To, co si Maria přeje pro své děti, přeje si sám Bůh. Je zbytečné stavět Boží spravedlnost do protikladu k mateřskému milosrdenství Mariinu. Milosrdná modlitba Panny Marie je neomylně účinná proto, že plyne z jejího blaženého patření na Boží tvář, je výrazem lásky milosrdného Boha.

Maria - prostřednice
S tím souvisí její úloha "prostřednice všech milostí". Její prostřednictví, to byla nejprve přečistá přímluva její modlitby před zvěstováním, přímluva už mateřská, protože Maria si zasloužila víc než Debora, aby byla nazvána matkou Izraele (Soud 5, 7). Potom to byla ona úloha spojky, kterou zastávala při vtělení: její svatost byla mostem mezi svatým Bohem a hříšným lidstvem. Skrze ni mohlo Slovo vstoupit bez poskvrnění do porušeného světa. V tomto okamžiku je Maria prostřednicí mezi hříšnými lidmi a třikrát svatým Bohem. Ale od chvíle, kdy se vtělilo Slovo, stává se ono jediným Prostředníkem (1 Tim 2, 5) a Mariino prostřednictví dostává zcela jiný, plnější smysl. Není přidáno k prostřednictví jediného Prostředníka, má na něm účast. Panna Maria je méně prostřednicí u Prostředníka, ale spíš v něm a skrze něho. V podstatě je její prostřednictví jen jiným názvem pro její mateřství. Když se řekne, že je univerzální matkou, vyjadřuje se tím současně nejplněji a nejpřesněji, co je na jejím poslání pozitivního, co je odlišuje od poslání Kristova a co ji povyšuje nad svaté.

"Zárodek" církve vítězné
S tím souvisí ještě jeden aspekt Mariiny úlohy v díle vykoupení, který jde až na dno její bytosti: ona je nejen předobraz a vzor církve vítězné, ale téměř se dá říci její dokonání. Jako v semínku je v Panně, vzkříšené spolu s Kristem, přítomná církev, kráčející k paruzii, k dokonání svého tajemství. V tomto prvním údu, který nepřestal kráčet před ní, dosahuje církev svého cíle, svého odpočinku i své plnosti: své tělesné přítomnosti bez závoje a bez konce u zmrtvýchvstalého Krista.

podle Teologické iniciace (Mariologie, Cerf, Paris 1962, česky samizdat) zpracovala Eva Fuchsová

Doporučená literatura:
M. Minařík OCarm: Mariánská dogmata, Karmel. nakl. 1991
Ch. O'Donnell: Slavíme s Marií. Matka Boží v liturgii, Karmel. nakl. 1996

Ohlasy

Závěrem vás chci požádat o několik vysvětlení... Jeden článek se jmenuje Sestoupil do pekel. Je to jeden z článků apoštolského vyznání víry, nikoli nicejskocařihradského.

První otázka zní: Proč nebylo zařazeno toto "sestoupil do pekel" do nicejskocařihradského vyznání víry? Druhá otázka: V moc povedeném článku o zlu od Petera Kreefta je věta... "Jestli důsledkem hříchu byla také fyzikální proměna světa, nebo jen spirituální změna v lidském vědomí - zda trní a bodláčí vyyrostlo v zahradě až po pádu, nebo zde bylo vždy a jako bolestivé bylo pociťováno až novým padlým lidským vědomím, to je jiná otázka..." Tato jiná otázka je tedy má druhá otázka, na kterou navazuje následující: Zvířata, která evolučně předcházejí člověka o miliony let, trpí a trpěla také. Jak by za to mohl lidský hřích? (M. P., Pardubice)

K první otázce: každé vyznání víry je ovlivněno dobou, místem i účelem, pro které bylo sestaveno. Apoštolské vyznání víry je starobylým křestním vyznáním římské církve. Proto není divu, že do něj byl zařazen článek vyjadřující, že Ježíš skutečně zemřel a svou smrtí smrt přemohl. Připomíná tak, že křtem jsme byli spolu s Kristem položeni do hrobu... (Kol 2, 12).

Nicejské vyznání víry bylo obráceno proti bludu alexandrijského kněze Aria a jeho přívrženců, kteří popírali Kristovo božství. Proto se jeho druhá část, týkající se Syna Božího, soustřeďuje především na jeho vztah k Otci.

V žádném případě si nesmíme myslet, že odlišné důrazy znamenají popření jednoho vyznání druhým. Spíše každé objasňuje jinou část nekonečné hlubiny Pravdy.

Druhá (a třetí) otázka souvisí s naším běžným chápáním souvislosti mezi příčinou a následkem. Celé naše myšlení a poznání je podmíněno naší existencí v čase. Události dělíme na předtím a potom, na příčinu a následek podle toho, jak jdou chronologicky za sebou. V řadě běžných situací je příčinná souvislost mezi jednáním člověka a jeho dopadem na okolní svět zřejmá - např. vymírání určitého živočišného druhu způsobené změnou jeho životního prostředí (vykácením lesů). V řadě případů nám však zůstává při prvním pohledu souvislost příčin a následků utajena. Ke zdrojům našeho poznání nepřispívají ovšem jen přírodní vědy, které jsou schopny popsat stav a v určité míře poznat jeho příčiny, ale i filosofie a teologie, které jsou schopny postihnout i další souvislosti.

Člověk byl Bohem stvořen jako jeho obraz, a to se všemi svými schopnostmi (rozumovými, volními, tvůrčími apod.). Aby mohl tyto schopnosti naplnit, učinil Bůh i ostatní stvoření a svěřil je pod vládu člověka. Člověk tedy stojí v řádu stvoření nejvýše, je korunou tvorstva (Gen 2, 4nn). Proto jeho odmítnutí Božího řádu má důsledky pro veškeré stvoření, které potom trpí jeho vinou (Řím 8, 19-22). Proto můžeme tvrdit, že fyzické zlo, a tedy jistá fyzikální proměna světa, je důsledkem lidského hříchu bez ohledu na časovou souslednost, jak se nám jeví. Z hlediska věčnosti, z pohledu Boha, který stojí mimo tento svět, je naše časově podmíněné poznání nedokonalé. Přesto jsme schopni se kladením otázek a hledáním odpovědí přiblížit plnosti poznání na věčnosti a uvědomovat si svou zodpovědnost za své skutky, jejichž důsledky nemusí být zřejmé na první pohled.

...Váš časopis mě velmi nepříjemně překvapil. Už to násilné dělení na "dary a charismata", se kterým se setkávám poprvé, odporuje např. 1 Kor 12, 4 atd. Z Dopisu od kmotry jsem získala dojem, že Duch svatý je "něco", s čím není příliš radno se stýkat, ačkoli je přece "Někdo", kdo nás uvádí do celé pravdy (Jan 16, 5 atd.), z jehož moci jsme živi (Řím 8, 9-10), jehož mocí usmrcujeme hříšné činy, voláme Abba, Otče, atd., zkrátka Někdo, kdo je nutný a jehož dary nejsou jen nahodilé a nevyzpytatelné (tvrzení, že o ně nemáme prosit, přímo odporuje např. 1 Kor 14, 1. 12-13). Také věta, že "v prvních dobách církve se stávalo, že biřmovanci dostávali spolu s Duchem svatým různá charismata" je nepřesná, podle Skutků apoštolů dostali dar Ducha i nepokřtění a charismata se neváží jen na svátosti, kromě toho přece víte, že se tyto dary vyskytují i dnes a že svatý Pavel vybízí, abychom o ně usilovali, v první řadě o dar proroctví. Písmo svaté nám vůbec ukazuje dary Ducha jako žádoucí a ukazuje jako žádoucí s nimi spolupracovat. Je zajímavé si povšimnout důležitosti v pořadí, jakou dává Pavel jednotlivým charismatům, která Vy "cudně odmítáte", ve srovnání s těmi, která zdůrazňujete, viz 1 Kor 14, 39; 1 Kor 12, 27-31; 1 Kor 14, 12... Vadí mi, že se z Ducha svatého dělá někdo podivný a nevyzpytatelný, zatímco je to někdo velice blízký, niterný, přátelský. (M. V., Plzeň)

Takových ohlasů jsme dostali víc. Všechny mají společného jmenovatele - výhrady k rozlišování darů Ducha svatého a charismat, a z toho vyplývající nesouhlas s některými vyjádřeními v Amen č. 5. K tomu připomínáme, že rozlišování "řádných" a "mimořádných" darů Ducha není naším výmyslem, ale tradičním učením církve, viz Katechismus kat. církve par. 1831-32:

"Oporou mravního života křesťana jsou dary Ducha svatého. Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého. Je sedm darů Ducha svatého; jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží... Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí." (srv. obřad biřmování) Dále par. 799: "Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa." Už z účelu je tedy patrné, že se jedná o dvě rozdílné věci. Dále par. 2003: "Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem charismata, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní..."

Výrazem dary Ducha svatého se tedy tradice snaží postihnout ten aspekt milosti posvěcující, který nás činí vnímavým pro vnuknutí Ducha svatého. Dostáváme jej v každé svátosti spolu s milostí, v plnosti ale ve svátosti biřmování. Je patrné, že nijak nekonkurují charismatům, tedy mimořádným darům, které nejsou závislé ani na svátostech ani na osobní duchovní zdatnosti příjemce. To, že hnutí charismatické obnovy klade mimořádný důraz na obojí, není snad důvod k tomu, aby se zavrhlo jejich rozlišení. Dokonce ani skutečnost, že charismata v praxi jdou ruku v ruce s poslušností Svatému Duchu (jakož i se všemi ctnostmi a milostmi) k tomu neopravňuje.

Svatý Pavel nás nerozsoudí, protože se k tomuto tématu nevyjadřuje, jako k mnoha jiným, které byly teologicky rozpracovány až v rámci tradice.

Nezbývá než opravit některé věty z posledního odstavce Dopisu do kmotry, aby mohly být správně pochopeny. Tedy místo "V prvních dobách církve ..." by mělo stát "nejen v prvních dobách církve..."; slova "není radno o ně osobně prosit..." rozhodně neměla znamenat, že si máme Ducha svatého držet dál od těla a nedůvěřovat všemu mimořádnému, co od něj přichází, ale "nechat na rozhodnutí Božím, která charismata společenství právě nejvíce potřebuje, a nevnucovat mu své představy, byť sebezbožnější. I zde platí, že podstatná je otevřenost působení Ducha svatého v duši (ke které nás uschopňují dary Ducha), abychom poznali, co od nás Bůh chce, kam nás volá a jak nás k tomu vybavuje." Za nejasnosti se omlouváme.

O hoře, která chodila

Martin Rosenbaum

Dnes ti, Kačenko, budu vyprávět o hoře, která chodila. Co říkáš? Že to není možné? Tak počkej, něco ti přečtu. Pán Ježíš nám přece slíbil: "Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: Přesuň se odtud tam! a přesune se; a nic vám nebude nemožné." (Mt 17,20)

Že nevíš, o čem je řeč? Hořčice, to je taková rostlinka se žlutými květy. Ty hořčici znáš? Ale co je víra, nevíš! Tak to musíme vyprávět úplně jiný příběh:

Ale vždyť už jsi ho slyšela. Hospodin kdysi řekl jednomu starému muži jménem Abraham: "Opusť svou zemi, své příbuzné a dům svého otce a jdi do země, kterou ti ukáži." A slíbil mu, že z něj učiní veliký národ a jeho potomstvu bude žehnat navěky. Abraham uvěřil Hospodinovým slovům a vydal se na velkou, dobrodružnou cestu neznámými kraji. Vždy chodil cestami, které mu Bůh ukázal. Máš pravdu, aby to dokázal, musel mít mnoho moudrosti, trpělivosti, věrnosti, a kdoví čeho ještě. To víš, že ne sám od sebe. Bůh provází každého, kdo naslouchá jeho volání, svou pomocí nebo, chceš-li, milostí. Už po staletí tomu moudří muži říkají "dary Ducha svatého". Správně, slouží k tomu, abychom poznali tu zemi, kterou nám Hospodin ukázal. Anebo tu horu, kterou máme pohnout. Co ti pořád není jasné? Jak tou horou pohneme? Ale snad si nemyslíš, že tě Pán Bůh nechá na holičkách, jestliže tě poslal přenést nějaký kopec! Samozřejmě k tomu dostaneš všechno, co potřebuješ. Co to bude? Přece zvláštní milost, daná právě tobě právě k tomu úkolu, který jsi od něho přijala. A tomu už po staletí říkají moudří mužové "charismata". Říkáš: obojí je milost, obojí je od Ducha svatého, tak proč tolik divných slov?

Přece proto, děvenko, abys to úplně nepopletla! Abys nezapomněla, že na charisma "hýbání horami" musíš nejdřív stát před tím správným kopcem! A musí tě tam opravdu postavit Hospodin, a právě proto, aby se ten vršek pohnul. Jinak by ses mohla dočkat velkého zklamání, a ten příběh o hoře, která chodí, bys nadobro odsunula do říše pohádek. A to by byla škoda.

Dobrou noc!