Charles Journet se narodil v roce 1891 v Ženevě. Studoval teologii ve Fribourgu a poté zde působil jako profesor dogmatiky. Věnoval se především eklesiologické problematice a na toto téma napsal mnoho knih a článků. Patřil do okruhu přátel Jacquese Maritaina, s nímž v roce 1926 založil teologický časopis Nova et Vetera. Byl členem přípravné komise Druhého vatikánského koncilu, kterého se v jeho poslední fázi také aktivně zúčastnil; významně se podílel na formulacích Dignitatis humanae a Nostra Aetate. V roce 1965 byl jmenován kardinálem. Zemřel v roce 1975 ve Fribourgu.
„Podle starých autorů je moudrým ten, kdo nejprve upře svůj pohled na nejvyšší příčinu jistého celku, a pak je schopen podle ní zhodnotit a uspořádat všechny prvky tohoto celku. Jakmile se intelektu podaří pozvednout až k první příčině celého vesmíru, je čas nejvyšší a nejvíce božské aktivity – na základě této první příčiny a z jejího hlediska znovu sestoupit k mnohosti věcí světa, uchopit je jediným pohledem a v něm spatřit jejich jednotu. Po cestě „objevování“ (via inventionis) tak následuje cesta „sjednocení“ (via judicii). To je charakteristický rys poznání, jež nese jméno moudrost.“
První věc, na kterou nesmíme nikdy zapomenout a kterou nikdy plně nepochopíme, je to, že židovsko-křesťanské zjevení je zjevením Boží lásky k nám. Je zjevením lásky, která nás bude zde na zemi vždy udivovat, poněvadž přesahuje naprosto vše, co bychom si mohli představit. Jejího dna se nikdy nedobereme – museli bychom být Bohem, abychom ho dosáhli. Účinky této lásky jsou pro nás tak překvapivé právě proto, že nemůžeme pochopit její Zdroj. Jsou zarážející nejen pro čistě racionalistický rozum, ale pro rozum vůbec. (Promluvy o milosti)
Tajemství, přítomnost, naplňuje i ten nejubožejší katolický kostel. Je obydlen, nežije na prvním místě z pohybu, který do něj vnášejí příchody a odchody davů. Je sám v sobě jak první zdrojem života a čistoty pro ty, kdo překračují jeho práh. Vlastní reálnou přítomnost, tělesnou přítomnost Krista, v němž se nejvyšší Láska setkala s naší lidskou přirozeností, aby s ní slavila věčné zásnuby. Je v něm ohnisko záření, schopné osvítit veškeré drama času a lidského údělu. Předem přijmout všechno, co kdy Bůh řekne či učiní, v totální důvěře v něj. Úplně odevzdat svůj rozum a svou lásku tomu, co přijde, ať se bude jednat o cokoli. Předem říkám ano. Ti, kdo přijímají, aniž by rozuměli, a vědí, někde v nadvědomí svého bytí, že se jedná o něco úžasného, jsou v pravdě. (Promluvy o eucharistii)
Když Panna Maria stojí zcela sama tváří v tvář Kristu, je v ní obsažena celá církev. Když Kristus přichází na svět, všechna milost minulé i budoucí církve se soustřeďuje do Panny Marie. Tváří v tvář Ženichu-Kristu stojí Nevěsta-Církev, jejíž čistota je neslýchaná, absolutní. Za svého života v sobě Kristus soustřeďoval všechnu hierarchickou moc. Řadu pravomocí sice svěřil Petrovi, ale k jejich vykonávání došlo až po jeho odchodu. Když je Ježíš přítomen, Petr nemluví. Kristus je Kněz a Král, je sama Svatost. Panna Maria nemá hierarchickou moc, není jí svěřeno ani kněžské poslání, ani kázání či výuka. Ježíš ji však učinil nanejvýš svatou, protože se v ní v nejvyšší intenzitě soustředila všechna svatost církve. V té chvíli nemá tedy církev žádnou hierarchickou moc, je taková, jaká bude v nebi, kde už žádné pravomoci nebude potřebovat, protože bude patřit na Boha a zůstane jí jen velikost její svatosti a ponoření do Lásky. (Promluvy o Marii)
V očištěné duši přebývá svatá Trojice a proniká do ní plnost božského života. Otec v ní plodí Slovo, Otec a Syn v ní vydechují Ducha. Plyne z toho, že duše se účastní těchto nevýslovných dějů, že spolu s Otcem plodí Syna, že s Otcem a Synem vydechuje Ducha, že tedy duše vstupuje do proudu věčných vycházení? Takové tvrzení by bylo čirým šílenstvím, kdybychom ho aplikovali na rovinu bytí. Co by mohl ubohý tvor přidat k nekonečné dokonalosti těchto věčných vycházení? A přece je to tvrzení pravdivé, pokud mu ovšem rozumíme na rovině lásky. Duše, jejíž hlubiny byly očištěny milostí, je v nejvyšších chvílích své existence vrcholně vnímavá k božské skutečnosti, je unesena její nádherou, kterou jí dává vytušit víra, s bezmeznou otevřeností přijímá tajemství vycházení, která se odehrávají v nitru bytí božské Trojice. V duši se vytváří jakoby zrcadlový odraz těchto vycházení. Duše intenzivně zakouší, dalo by se říci, že zkušenostně prožívá sama v sobě pravdu těchto vycházení. A v tomto smyslu je jedno s Otcem, jenž plodí Syna, je jedno s Otcem a Synem, kteří vydechují Ducha. (Promluvy o Duchu svatém)