Magistr Řádu kazatelů, bratr Humbert z Romans, velmi usiluje o povzbuzení svých bratří na cestě k dokonalosti. Je známo, že jeho rady, stejně tak i jeho velmi realistické pohledy, kterými pospal různé konkrétní životní situace, mohou být už na první pohled považovány za zdravé návody, ze kterých vyzařuje lidská moudrost velmi ušlechtilého životního stylu. A o to tady také právě jde. Když však tímto způsobem píše svým bratřím o základních ctnostech řeholního života, je třeba také zdůraznit, že tato cesta lidské moudrosti je tou cestou, na které nás Boží milost přetváří v Krista. Právě toto je vodítkem celého jeho výkladu: od poslušnosti k trpělivosti, přes chudobu, čistotu a pokoru, najít vrchol toho všeho v lásce. A právě to je také hlavním důvodem, proč je dopis Humberta z Romans ještě dnes tolik aktuální: smyslem řeholního života je totiž obrácení. Při čtení tohoto dopisu si čtenář uvědomí, že osobní obrácení je zcela zásadní cestou jednak k pochopení Slova, k čemuž nás vede náročný život podle ctností, a dále pak osobní vydávání svědectví skrze toto vytrvalé úsilí, jež se stane i pro ostatní pozváním ke stejné cestě obrácení. A tak se nakonec samy řeholní sliby, které v nás rozněcují touhu opravdově a trvale žít ctnostným životem, stanou základem služby hlásání Slova, což je právě oním vyjádřením bezvýhradného zasvěcení se samotnému Slovu. (z předmluvy Bruna Cadorého OP)
Chce-li někdo opravdu dosáhnout dokonalé pokory, musí se upřímně snažit stát se hluchým, němým, slepým, ba dokonce musí být v jistém smyslu téměř hloupým: to znamená, že nesmí poslouchat, říkat anebo chtít zahlédnout, co by ho od jeho předsevzetí odvrátilo; ba ani výsměch ho nesmí od dobra jakkoli odvrátit. Kdo chce být dokonale pokorný, musí tak činit bez přetvářky: takže tak, jak se projevuje navenek, i sám o sobě smýšlí v srdci. Nebuďte tedy jako ti, kdo sice mají rádi pokoru, ale nesnesou pokoření; kdyby totiž takoví lidé věděli, co je to pravá pokora, nikdy by nepochybovali, že jí dojdou právě tehdy, když se pohrdá jejich důležitostí.
Netrpělivost působí mnoho zla. Zaslepuje zrak rozumu, brání daru Ducha svatého a zbavuje duši kouzla pokoje. Netrpělivost se tak podobá draku, protože tak jako drak chrlí oheň, tak neklidný člověk pronáší slova plná netrpělivosti. Hněv se totiž podobá zimnici, protože vyvádí z míry nejen mysl, ale i tělo. Ba dokonce bych řekl, že hněv je ještě horší než zimnice, protože ta potrápí člověka jednou až dvakrát za den, kdežto hněv jím může třást i mnohem častěji. Soužení je totiž něco jako holení: když někoho holí, musí sedět klidně a nesmí se pod břitvou neopatrně vrtět. Netrpělivost však působí ještě větší zlo než břitva!
Bůh ať je vaší radostí, když vám prokazují pocty, potěšením v zármutku a útočištěm v těžkostech; ať je vám pokrmem v postech, hojností v chudobě a v nemoci uzdravujícím lékem. A proto když lačníte, ať je vaší hostinou; jestliže žízníte, buď vám vybraným vínem; chybí-li vám oděv, buď vaším rouchem; jste-li nemocní, buď vám lékařem; jestliže bdíte, ať je vaším lůžkem; jste-li znaveni cestováním, ať je sám Bůh vaším spočinutím a stinným přístřeškem. A tak vám říkám, ať je Bůh zrcadlem vašeho srdce, před kterým se strojíte; pečetí, do níž se otiskujete, cestou, kterou kráčíte, a drahokamem, který vás zdobí; pramenem, který vás omývá, chlebem, jenž vás sytí; lékem, který uzdravuje, klíčem, který si vaše srdce pro sebe otevírá a světu zamyká. A když vám docházejí tělesné síly, pak vězte, že pod ochranou Stvořitele se vaše dobré touhy opět roznítí.