V Tomášově metafyzice je nejvyšší dokonalostí bytí jako takové, které je ztotožněno s Bohem. Všichni tvorové jsou (existují) proto, že v různých stupních a různou měrou participují na tomto nejvyšším bytí. Ze strany Boží lze totéž popsat tak, že Bůh jako výchozí a první příčina své bytí různými způsoby a různou mírou sděluje tvorům, a tak s nimi vstupuje do vztahu. Tento vztah Boha a tvorů na rovině bytí je trojí: přímé uvedení něčeho do bytí (tj. stvoření z ničeho – creatio); uchovávání stvořené či přirozeně vzniklé věci v bytí (tj. udržování v bytí – conservatio); součinnost při působení jedné věci na druhou (tj. spolupůsobení – concursus). Shrnuto, Bůh tvoří věci z ničeho, poté je udržuje v bytí díky účasti na svém bytí, tj. na bytí Božím, a rovněž je doprovází svým spolupůsobením při jejich kauzální činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)
Někteří starověcí filosofové řízení světa odmítali s tím, že vše je dáno náhodou. Tento postoj se však ze dvou důvodů ukazuje jako nemožný: za prvé to ukazují věci samotné. Vidíme, že ve věcech přírody se vždycky nebo většinou děje to, co je nejlepší, což by nenastávalo, kdyby věci přírody nebyly jakousi prozřetelností přiváděny k cíli dobra – což je řízení. Proto samotný jistý řád věcí evidentně dokazuje řízení světa: jako kdyby někdo vešel do dobře spravovaného domu a z jeho uspořádání by vyvozoval existenci řídícího rozumu, což jako citaci Aristotela uvádí Tullius v knize O přirozenosti bohů.
Za druhé je to zjevné z úvah o božské dobrotě, skrze niž byly věci uvedeny do bytí, jak plyne z toho, co bylo uvedeno výše. A protože „dílem nejlepšího je to nejlepší“, Boží dobrotě by neodpovídalo tvoření nedokonalých věcí. Poslední dokonalost každé věci však spočívá v dosažení cíle. K božské dobrotě proto patří nejen uvést věci do bytí, ale také je přivést k cíli. Což je řízení.
Celé stvoření se k Bohu vztahuje podobně, jako se vztahuje vzduch k osvěcujícímu Slunci. Slunce totiž svítí přirozeně, zatímco vzduch se stává světlým účastí na světle Slunce, nikoli však účastí na přirozenosti Slunce. A podobně jediný Bůh je jsoucnem skrze svou vlastní esenci, neboť jeho esence je jeho bytím, zatímco každý tvor je jsoucnem na základě účasti, nikoli proto, že by jeho esence byla jeho bytím. A proto, jak říká Augustin ve 4. knize Doslovného výkladu Genesis, „Kdyby síla Boží přestala řídit stvořené věci, zmizely by s tím i druhy těchto věcí a veškerá přirozenost by skončila.“ A v 8. knize tohoto díla říká, že „jako se vzduch stává přítomností světla světlým, tak je člověk v přítomnosti Boha osvěcován, ale bez Boha zůstává v temnotě.“