O rovnosti lidí

Neohodnoceno
100 Kč

Jacques Maritain, z francouzštiny přeložil Karel Šprunk, brož., 72 str., rok vydání 2018

S nesprávnou či správnou představou rovnosti je spojeno tolik velkých omylů a tolik velkých pravd, že není možné se tomuto problému vyhnout. Co je to rovnost? Jak ji uchopit? Jak jí dosáhnout?

Kategorie: Spiritualita

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. S tímto zdánlivě prostým a samozřejmým faktem člověk neustále zápasí. Co je to rovnost? Jak ji uchopit? A jak jí dosáhnout? Mylné představy o rovnosti lidí a násilné snahy o její ustavení končí vždy tragicky. Vedou k pravému opaku: od rovnosti přes rovnostářství ústí do nejhorších podob otroctví.

Očistit pojem rovnosti od mylných představ – to je cíl, jejž Jacques Maritain sleduje v prvním textu tohoto svazku. Rozebírá tři hlavní pozice řešení problému rovnosti: nominalistickou, idealistickou a realistickou. V dalším textu se pak zabývá specifickou podobou tohoto problému, jak se projevuje v rovnosti a rozdílech mezi mužem a ženou a v jejich vztazích. S tématem rovnosti souvisí také otázka spravedlivého přístupu ke každému člověku, a ta je úzce svázána s pojetím subjektivity člověka. Tomuto tématu je věnován třetí text, v němž se ukazuje, že rovnost není dosažitelná potlačováním nerovností, ale přijetím člověka ne jako objektu, ale jako subjektu, což nás vposledku přivádí k milujícímu poznání, jež druhému dopřává nejen spravedlnost, ale i milosrdenství.

 

Rovnost lidí v přirozenosti je jejich konkrétní společenství v tajemství lidského druhu. Nemá sídlo v ideji, je skryta v srdci toho, co je individuální a konkrétní, v kořenech substance každého člověka. Je temná, protože má místo na rovině substance a jejích hlubinných energií, je prvotní, protože je spjata s prameny bytí, a zjevuje se, jako blízkost bližního, tomu, kdo ji uvádí v život. Je to vlastně sama tato blízkost všech každému a každého všem. Jednáte-li s člověkem jako s člověkem – to jest respektujete-li a milujete tajemství, které v sobě nese, a dobro, jehož je schopen jako jedinečná osoba – pak tím v sobě realizujete jeho blízkost v přirozenosti a jeho rovnost či jednotu v přirozenosti s vámi. Specifickou rovnost lidí vyjevuje a činí skutečnou přirozená láska lidské bytosti k bytostem sobě podobným. Pokud ji láska neprobouzí, spí – v metafyzickém úkrytu, kde ji náš pohled může postihout jen jako abstrakci.

 

Hlásat rovnost lidí v přirozenosti znamená pro rovnostářský idealismus chtít, aby zmizela veškerá nerovnost mezi lidmi. Hlásat rovnost lidí v přirozenosti, neboli jednotu lidského rodu, znamená pro křesťanský realismus chtít, aby se rozvíjely plodné nerovnosti, jimiž se množství individuí podílí na společném pokladu lidství. Rovnostářský idealismus interpretuje slovo rovnost na povrchu, křesťanský realismus je interpretuje v hloubce. Rovnost si musíme přestavovat nejen jako něco základního, z čeho vyrůstá nekonečné množství rozmanitostí, ale sama rovnost je vitální hlubina, intenzivní a kvalitativní. Neříkejme, že jeden člověk je jako druhý, tak mluví nihilismus, a jeho slova nabývají pravdivého smyslu teprve ve velkém pesimismu náboženském (vanitas vanitatum, omnis homo mendax). Říkejme, že v jednom člověku jsou virtuálně všichni lidé. Syn člověka, který „ví, co je v člověku,“ poznává v každém člověku všechny ostatní.

 

V rovnostářském světě není místo ani pro básníka, ani pro člověka nazírajícího.

 

Vědět, že jsem poznáván jako subjekt, ve všech rozměrech mého bytí, to neznamená pouze vědět, že je poznávána má pravda a že se mi v tomto poznání dostává spravedlnosti. Znamená to také vědět, že jsem chápán. I když mě Bůh odsuzuje, vím, že mě chápe. Představa, že jsme poznáváni tím, který zkoumá ledví a srdce, nás nejprve vrhá do strachu a třesení pro zlo, které je v nás. Ale při hlubším pohledu, když vidíme sami sebe a ubohé bytosti kolem nás, které poznáváme jako objekty a na nichž vidíme především jejich bídu, jak nemyslet na to, že Bůh, který je poznává v jejich subjektivitě, poznává zcela jasně nejen jejich rány a jejich skryté zlo, ale také skrytou krásu přirozenosti, kterou jim dal, i nejmenší záblesky dobra v životě jejich svobody, všechnu námahu a všechna hnutí dobré vůle, která v sobě nesou od mateřského lůna do hrobu – projevy dobroty, o nichž oni sami nemají představu. Vše pronikající Boží poznání je poznání milující. Vědět, že jsme poznáváni Bohem, to neznamená pouze zakoušet spravedlnost, ale také zakoušet milosrdenství.