Modly nemohou skýtat vnitřní svobodu, je to zřejmě dokonce jejich poznávací znamení. Vytvářejí posedlost, skrupule a strach, což je dáno přímo jejich povahou: tyto modly nejsou Bůh, a jsou tudíž omezené. Uzavírají nás do svých vlastních omezení a nejsou schopny otevřít nás nekonečnu. Bůh je ovšem jiný: právě jeho nekonečnost ho v našich očích činí stále novým. Sotva jsme z něj něco zachytili, už nás vyzývá, abychom šli dál, a snaha jít za ním je cesta, která je pro naše zpohodlnělé duše vždy matoucí.
Problém s Bohem spočívá v tom, že ho nelze ovládnout ani použít; pokud je to pravý Bůh, živý Bůh, nelze se ho zmocnit a učinit z něj nástroj moci. Duchovní život nás nepřestává učit, že jedině Bůh je Bohem, a tím v nás formuluje tautologie, které zdánlivě nic neznamenají až do dne, kdy se otevřou v celé své oslnivé úchvatnosti. Jedině Bůh je Bohem a nic jiného. Jedině Bůh je Bohem a jedině on mě miluje. Nemilují mě jeho přikázání, nemiluje mě liturgie, ani Bible, ani morálka. Nic z toho není Bůh. Jen on sám je Bůh a miluje mě. Ani celý život nestačí na to, abychom ho pochopili.
Mít víru v Boha je velmi nepohodlné. Znamená to smířit se s tím, že spíš než pocit spokojeného a dostatečného naplnění v nás Bůh ponechá prostě místo pro Sebe sama: prázdnotu tak nepříjemnou, že jakmile máme příležitost, snažíme se ji rychle zaplnit. O tuto prázdnotu bychom ale naopak měli co nejvíce pečovat, protože ona je v nás místem, kde může růst naše touha po Bohu, jediná touha přiměřená našemu srdci.