Doprava zdarma od 750 Kč

Svatý Jan Chrysostomos. O kněžství

1 hodnocení
210 Kč

Jiří Pavlík, váz., 180 str., rok vydání 2022

 

Dvanáctý svazek edice Patristika přináší překlad dialogu Jana Chrysostoma O kněžství s komentářem a úvodní studií Jiřího Pavlíka. Jde o jedno z Janových nejznámějších děl, které však není snadné správně chápat a interpretovat. Literární žánr textu je složitý, okolnosti a postavy dialogu vyvolávají historické nejasnosti, autenticita zmiňovaných událostí je nejistá.

Text je stylizován jako dialog dvou přátel, Jana a Basileia, v situaci, kdy mají oba být povýšeni do kněžské hodnosti. Rámec rozhovoru využívá Jan k tomu, aby představil vysoké hodnoty kněžské služby, vykreslil moc a důstojnost kněžství, ale také jeho nároky a rizika. V průběhu debaty postupně popisuje, jaké kvality a jaké vzdělání člověka uschopňují k této službě, na co všechno musí nositel kněžství dbát, v čem se musí neustále zdokonalovat. Kněžství je pro Jana veřejným úřadem par excellence, jenž svou důležitostí převyšuje úřady světské i vojenské. A vzorem hodným napodobování je apoštol Pavel, který ztělesňuje obraz dokonalého kněze.

Janův text patří k důležitým svědectvím toho, jak církev jeho doby pohlížela na kněžský úřad a jak se v dějinách církve postupně utvářelo pojetí církevní autority.

Úvodní studie a komentář Jiří Pavlík. Překlad z řečtiny Jiří Pavlík.

Kategorie: Patristika

Svatý Jan Chrysostomos neboli Zlatoústý (cca 350 – 407), konstantinopolský arcibiskup, patří mezi nejplodnější církevní otce: dochovalo se 17 jeho traktátů, více než 700 homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a přes 240 dopisů. Vynikal řečnickým a kazatelským uměním, jeho teologie je vytříbeně pastorační, zaměřená na nápravu společnosti a prohloubení zbožnosti každého člověka. Předával tradiční a bezpečnou nauku církve v dobách teologických sporů, vyvolaných zejména arianismem, který popíral Kristovo božství, a je tedy věrohodným svědkem dogmatického vývoje, kterého církev dosáhla ve 4.–5. století. V roce 1568 jej papež Pius V. jmenoval učitelem církve.

 

Kněží jsou solí země. Kdo by mohl tak snadno snést nerozumnost a všeobecnou nezkušenost nás obyčejných lidí, když ne vy, kteří jste si zvykli nás nesmírně milovat? Kněz musí být totiž nejen čistý, aby byl hoden tak velké služby, ale také velice moudrý a velmi zkušený. Musí rozumět všem světským věcem neméně než lidé, kteří žijí ve světě, a musí být ode všeho oproštěn více než mniši, kteří se usadili v horách. Aby se mohl stýkat s muži, kteří mají ženy, vychovávají děti, vlastní otroky, jsou obklopeni velkým bohatstvím, jsou veřejně činní a mají moc, potřebuje být obratný. Říkám obratný, nikoli zkažený nebo pochlebník nebo pokrytec. Musí být plný veliké svobody a otevřenosti a musí se také umět vhodně přizpůsobit, když to vyžadují okolnosti, a být zároveň laskavý i přísný. Nemůže se všemi lidmi pod svým vedením zacházet stejným způsobem, jako není dobré, aby lékař používal jediný postup na všechny nemocné nebo aby kormidelník znal jedinou metodu boje proti větrům. I tuto loď totiž soustavně sužují bouře a tyto bouře nedorážejí jen zvenku, ale rodí se také uvnitř. Proto je potřeba veliké přizpůsobivosti i pečlivého rozlišování. Všechny tyto rozdílné úkoly míří k jedinému cíli: ke slávě Boží a k budování církve.

 

Nikdo nemiloval Krista víc než Pavel, nikdo neprojevil větší horlivost než on, nikdo nebyl obdařen větší milostí, přesto však se i on při tolika výhodách stále ještě obával a chvěl strachy před tímto úřadem i před těmi, kdo byli pod jeho vedením. „Bojím se,“ říká, „aby se vaše myšlenky nenechaly odvést od prosté oddanosti Kristu, tak jako had oklamal Evu,“ a dále: „Přišel jsem k vám s velkým strachem a bázní.“ Tento člověk, který byl uchvácen do třetího nebe, který dostal účast na Božích tajemstvích, který vytrpěl tolikrát smrt, kolika dní se dožil po svém obrácení k víře, tento člověk nechtěl použít ani moci, kterou sám dostal od Krista, aby nepohoršil někoho z těch, kdo uvěřili. Jestliže tedy on, který překonával Boží přikázání a nikde nehledal svůj prospěch, ale prospěch lidí jemu svěřených, měl při pohledu na velikost tohoto úřadu stále takové obavy, co bude s námi, kteří hledáme často právě vlastní prospěch a kteří Boží nařízení nejen nepřekonáváme, ale dokonce většinou ani nedodržujeme?