Svatý Jan Chrysostomos neboli Zlatoústý (cca 350 – 407), konstantinopolský arcibiskup, patří mezi nejplodnější církevní otce: dochovalo se 17 jeho traktátů, více než 700 homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a přes 240 dopisů. Vynikal řečnickým a kazatelským uměním, jeho teologie je vytříbeně pastorační, zaměřená na nápravu společnosti a prohloubení zbožnosti každého člověka. Předával tradiční a bezpečnou nauku církve v dobách teologických sporů, vyvolaných zejména arianismem, který popíral Kristovo božství, a je tedy věrohodným svědkem dogmatického vývoje, kterého církev dosáhla ve 4.–5. století. V roce 1568 jej papež Pius V. jmenoval učitelem církve.
Když přijde milost a vyžene z mysli temnotu, rozeznáváme pak přesnou povahu věcí a to, čeho jsme se dříve báli, je nám k smíchu. Už se přece nebojíme ani smrti, protože jsme se z této svaté křestní iniciace důkladně naučili, že smrt není smrtí, ale dočasným zdřímnutím a spánkem, ani chudoby se nebojíme, ani nemoci, ani žádné jiné takové věci, protože víme, že spějeme k lepšímu životu, ryzímu a neporušitelnému, zbavenému všech těchto nedostatků.
Přestaňme si už něco slibovat od světských věcí, jako jsou bujné hostiny nebo nádherné šaty. Vždyť přece máš ten nejdůležitější šat, máš duchovní hostinu, máš nebeskou slávu a Kristus se ti stává vším –pokrmem, šatem, příbytkem, hlavou i kořenem. „Neboť všichni, kdo jste byli křtem ponořeni do Krista, oblékli jste se do Krista.“ – Vidíš, že se ti stal šatem.
Chceš také poznat, jak se ti stává pokrmem? – Říká: „Kdo jí mne, bude žít skrze mne, jako já žiju skrze Otce,“ a protože se ti stává i příbytkem, říká: „Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm.“ – Protože je kořenem, říká opět: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti,“ a protože se stává bratrem, přítelem i ženichem: „Už vás nenazývám otroky, jste totiž mí přátelé.“ Pavel pak zase říká: „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás přivedl Kristu jako čistou pannu,“ a jinde: „… aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.“ Nestáváme se však pouze jeho bratry, ale i dětmi, protože říká: „Hle, já a mé děti, které mi dal Bůh,“ a nejen to, ale i jeho údy a jeho tělem. Jako by totiž tato slova nestačila ukázat jeho lásku a přízeň, kterou nám prokazuje, učinil ještě další věc, větší a důvěrnější, když se nazval naší hlavou.