Stejně jako všichni mniši zdůrazňoval i svatý Bernard zásadně náboženskou povahu poznání Boha a nutnost, aby taková zůstala. Musí to být poznání, které člověka k Bohu přibližuje a sjednocuje ho s ním. Používá rozum, dialektiku a vědu, ale zároveň je nekonečně přesahuje podobně jako Boží tajemství přesahuje přirozenost. „Ten, který je úběžníkem všeho,“ říká Mikuláš z Clairvaux, „nemůže být uzavřen do hranic dialektiky.“ Boží tajemství jsou „nepochopitelná“. Do jisté míry je „pochopit“ lze, můžeme je chápavým pohledem jakoby obkroužit, ale věda samotná k tomu nestačí. Poslechněme si svatého Bernarda ještě jednou: „Lze-li pochopit nepochopitelné, pak platí, že k tomuto pochopení nevede disputace, ale svatost. Jakým způsobem? Jsi-li svatý, tak jsi pochopil a víš, jak to je. Pokud svatý nejsi, staň se jím a poznáš to z vlastní zkušenosti.“
Středověcí mniši měli důležitou roli, kterou nikdo jiný takovou měrou nesehrál: roli spojovacího článku mezi dvěma kulturními epochami, mezi dobou církevních otců a dobou „moderní“. Starobylé texty neuchovávali pro potěšení, ale proto, že z nich žili, a proto, že pro jejich duchovní život bylo nutné, aby kult a kultura tvořily jednotu. Za tímto účelem uchovávali a předávali dál kulturní poklady z období antiky. Románské umění, které se uplatnilo především v klášterním prostředí, předcházelo umění gotickému a připravilo jeho rozkvět. Monastická kultura byla rovněž živnou půdou, z níž vyrostl zlatý věk scholastiky i ono krátké období, jemuž se posléze dostalo názvu „renesance“.
Svoboda ducha umožňuje autorovi, který je zároveň mystikem, užívat vlastního literárního nadání s velkou volností. Tato svoboda a tato oproštěnost by však měly vést k mlčení, neboť mystická zkušenost je jednou z podob vzájemné lásky mezi Bohem a duší. Je to zkušenost osobní a nesdělitelná, a proto vyhledává ticho. Tato láska však kromě mystika zajímá i jeho bližní, a pokud je mystik duchovním pastýřem, učitelem či spisovatelem, musí to, co o Bohu ví, sdělit ostatním. Pokud však o své zkušenosti promluví, je třeba, aby mluvil dobře, i když ví, že všechno, co řekne, bude jen nedokonalé. Svatý Bernard je přesvědčen, že mu v tom pomohou andělé, protože i oni jsou služebníky slova a lidskému duchu „vnukají“ krásné myšlenky a obrazy, které přizpůsobí slovo lidským smyslům. Obrazy však Boha nejen přibližují, ale i zahalují. Tato zásadní nedokonalost všeho, co se mystik snaží vyjádřit, ho od literatury odpoutává, protože mu brání nalézt v tom, co píše, jakékoli zalíbení. Dobře ví, že literatura se všemi svými pravidly a zákonitostmi je vlastně jen projevem lidské bezmocnosti a omezenosti, protože to, z čeho člověk žije, nelze slovy postihnout. Mystik si tuto nedokonalost a tuto nemožnost velmi dobře uvědomuje, a proto jeho touha plně se s Bohem sjednotit ve věčnosti ještě vzrůstá.