Servais Théodore Pinckaers OP (Lutych, 1925 – Fribourg, 2008) byl francouzský dominikán, kněz a morální teolog. Působil na Univerzitě ve švýcarském Fribourgu, byl členem Mezinárodní teologické komise a poradcem Kongregace pro katolickou výchovu, podílel se na redakci Katechismu katolické církve. Je autorem mnoha knih a článků týkajících se základů křesťanské morálky.
Každé slovo Horského kázání je jakoby pšeničné zrno uzavřené v obalu různých výrazů, přirovnání a pojmů. Každé to slovo na sebe obvykle bere formu průpovědi, stručného zhuštění nauky určeného pro hlásání Božího slova, pro cvičení paměti, pro rozjímání. K tomu, abychom se dostali k onomu vnitřnímu zrnu, v němž tkví celá hodnota oněch slov evangelia, neexistují konec konců jiné prostředky než ty, jež mají naštěstí na dosah ruky všichni: totiž jednak příklon k víře, že každý úsek Kázání obsahuje, ať v jakémkoli obalu, slovo přicházející k nám od Krista, pravdu pro nás drahocennou, a pak snahu řídit se tím, o čem v evangeliu čteme, neboť pouze čin a zkušenost nám zjednají přístup k pochopení skutečnosti tam ukryté. Závěr tohoto kázání nás na to upozorňuje: ten, kdo tato slova slyší a řídí se jimi, je jako člověk, jenž si zbudoval dům na skále; ten, kdo je slyší a jimi se neřídí, staví na písku.
V blahoslavenství zazněla první slova Ježíšova učení, jak nás o tom zpravuje svatý Matouš, zazněla v onom Kázání na hoře, v němž je soustředěna veškerá morálka evangelia, vše, co bude určovat zvyklosti křesťanského života. V blahoslavenstvích Ježíš, ano Bůh sám, dává formou řady příslibů a výzev odpověď na onu tolik lidskou otázku, kde najít štěstí. Každé blahoslavenství popíše před očima věřícího cestu, která ho povede ke štěstí pocházejícímu od samotného Boha. Můžeme otevřeně říci, že evangelium nás učí něčemu jako morálce blahoslavenství. Pak přicházejí na řadu povinnosti a ty pokaždé stojí v pozadí jakožto služebnice.
Pokud k nám evangelium promlouvá tak často o štěstí, nikterak to neznamená, že se pohybuje v oblasti krásných snů a smyšlených rájů. Naopak, je tvrdě věcné. Vede nás k tomu, že se zabýváme otázkou štěstí, a ihned nás nutí, abychom čelili problému neštěstí a utrpení: což je chudoba, nářky, hlad a žízeň. Námětem blahoslavenství, Ježíšovou odpovědí na naši touhu po štěstí, je veškerá realita člověka a Boha, kteří se navzájem hledají ve světě obsahujícím to nejlepší i to nejhorší.
Blahoslavenství před námi vyvstala jako Slovo, jež je zároveň hluboce lidské i křesťanské. Blahoslavenství jsou lidská, protože se obracejí na člověka, jenž zakouší tužby přirozeně přítomné v lidském srdci, touhu po štěstí či blaženosti, po lásce, po spravedlnosti a pokoji, a obracejí se na člověka zejména tehdy, když podstupuje zkoušky charakteristické pro náš lidský úděl, to je nouzi, strádání, nespravedlivé násilí a smrt, zkoušky, jež na nás doléhají a otřásají námi až do hlubin našeho bytí. A proto je zde cosi víc než mluva slov a myšlenek, jako jsou slova a myšlenky naše; je zde, dalo by se říci, mluva existence, je zde pravé slovo Boží, jež do nás proniká přesahujíc myšlenky a pocity, a jež se nás dotýká až u kořenů bytí, u pramenů života. Blahoslavenství mají následkem toho univerzální dosah: každý člověk, jehož navštěvují pod jakoukoli formou chudoba, utrpení, zkoušky, je tím uveden, aniž si to často uvědomuje, do situace, kterou již můžeme nazvat evangelijní, neboť poskytuje látku vhodnou pro utváření niterné řeči blahoslavenství, jíž promlouvá Duch svatý.