Prorokování spočívá prvotně a především v poznání, neboť proroci poznávají to, co je lidskému poznání vzdáleno. Prorok (řecky proféta) je totiž slovo odvozené od fanos (zjevný), neboť činí zjevným to, co je vzdálené. Proto Isidor v knize Etymologií říká, že „ve Starém zákoně se jim říkalo vidoucí, neboť viděli to, co jiní neviděli, a pronikli až k tomu, co bylo skryté v tajemství“. Proto je i pohané označovali jako věštce, neboť věděli. Prorokování spočívá za druhé v mluvení, jak se praví v 1 Kor 12, 7: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu,“ a 14, 12: „Snažte se, abyste měli hojnost toho, co slouží růstu celé církve,“ neboť to, co proroci z božského poučení poznali, zvěstují ku prospěchu druhých, jak praví Iz 21, 10: „Co jsem slyšel od Pána zástupů, Boha Izraele, to vám oznamuji.“ A v souladu s tím Isidor v knize Etymologií uvádí, že proroky lze nazvat „předpovídači, neboť předem vědí“, tj. mluví o vzdáleném a zvěstují to, co nastane.
Ke vznešenosti prorokování patří to, že je někdo nejen osvícen inteligibilním světlem, ale také vnímá obrazné vidění. Podobně i k dokonalosti působení Ducha svatého patří to, že nejen naplňuje mysl prorockým světlem a představivost obrazným viděním, jako tomu bylo ve Starém zákoně, ale také navenek uschopňuje k pronášení různých řečových znaků. To vše se děje v Novém zákoně, jak praví 1 Kor 14, 26: „Jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný promluví v jazycích, další má zjevení,“ tj. prorokuje. Darem prorokování je člověk zaměřen k Bohu co do mysli, což je vznešenější než zaměření co do jazyka. Je však řečeno, že ten, kdo mluví jazyky, nemluví k lidem, tj. k jejich intelektu nebo k jejich užitku, ale k intelektu samotného Boha a k jeho chvále. Proroctvím je však člověk zaměřen jak k Bohu, tak k bližnímu. Proto jde o dokonalejší dar.
Doprava zdarma od 750 Kč
