Vydání Tomášova pojednání o dvou prvních svátostech křesťanské iniciace nemá být pouhým příspěvkem k dějinám teologického myšlení. I když oba traktáty nutně nesou rysy doby svého vzniku a typické znaky Tomášovy teologické práce, mohou být přínosné i pro současné čtenáře, kteří se nespecializují na studium středověké scholastické teologie. Jde totiž o samotnou skutečnost, o níž se pojednává. Svátosti křtu a biřmování jsou základem církve od jejího založení a jsou počátkem duchovního života každého křesťana.
Svátosti jsou pro Tomáše integrální součástí Boží spásné ekonomie, která má svůj vrchol v Kristově velikonočním tajemství a prodlužuje se v životě putující církve. Jsou událostmi dějin spásy jak ve svém ustanovení, tak následně při jejich udílení církví jednotlivým věřícím. Kristus neustanovuje svátosti nějakým jediným výrokem či gestem. Svátosti vyrůstají z Kristova mesiášského působení a v jednotlivých událostech Ježíšova života se postupně formuje jejich obsah, a především v případě křtu a eucharistie také jejich vyjádření ve vnějším svátostném znamení.
Z Tomášova pojednání o křtu můžeme vytušit, že byl uchvácen nesmírným bohatstvím duchovních účinků svátostného obmytí vodou. Pro současného čtenáře Tomášovy teologické reflexe jistě nebude obtížné nechat se vtáhnout do kontemplativního ponoru, s nímž nauku o křtu vykládá. Naše spiritualita nemůže být jiná než bytostně křestní.
(Z úvodní studie Benedikta Mohelníka OP)
Křtem je člověk znovuzrozen k duchovnímu životu, který je vlastní Kristovým věřícím, jak praví Apoštol v Gal 2, 20: „Život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího.“ Život však mají pouze údy spojené s hlavou, od níž dostávají cítění a pohyb. A proto je nutné, aby byl člověk křtem přivtělen ke Kristu jako jeho úd.
Jako však od přirozené hlavy vyvěrá do údů cítění a pohyb, tak také od duchovní hlavy, jíž je Kristus, vyvěrá k jeho údům duchovní cítění, které spočívá v poznání pravd, a duchovní pohyb, který se děje skrze pobízení milosti. Proto se v Jan 1, 14.16 říká: „Spatřili jsme ho plného milosti a pravdy; z jeho plnosti jsme byli všichni obdarováni.“ A proto z toho vyplývá, že pokřtění jsou Kristem osvíceni v poznání pravdy a vlitím milosti jsou jím učiněni plodnými plodností dobrých skutků.
Ve svátosti biřmování člověk dostává Ducha svatého k síle v duchovním boji, aby statečně vyznával Kristovu víru také mezi protivníky víry. Proto je vhodně znamenán křižmem znamením kříže na čele, a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že je označován znamením kříže jako voják vůdcovým znakem, který ovšem musí být očividný a viditelný. Mezi všemi místy lidského těla je pak nejviditelnější čelo, které se skoro nikdy nezakrývá. A proto je biřmovanec mazán křižmem na čele, aby viditelně ukazoval, že je křesťanem. Takto se také po obdržení Ducha svatého ukázali apoštolové, kteří se předtím ukrývali ve večeřadle.
Za druhé proto, že člověku ve svobodném vyznávání Kristova jména překážejí dva důvody, totiž strach a ostych. Známky obojího se pak nejvíce projevují na čele, kvůli blízkosti obrazivosti a protože hnutí ducha stoupají od srdce přímo k čelu. Proto [lidé] „ostychem rudnou, kdežto strachem blednou“, jak se praví ve 4. knize Etiky. A proto se [biřmovanec] znamená křižmem na čele, aby ani z bázně, ani ze studu neopomíjel vyznávat Kristovo jméno.