Pohledy na svátost eucharistie, které Tomáš formuluje v traktátu o svátostech obecně, musíme doplnit o to, co se dočteme ve vlastním traktátu o eucharistii. I když se témata překrývají, Tomáš považuje za důležité se k nim vrátit a případně je rozvinout. Tři analogické pojmy, které jsou u Tomáše určující v pojednání o svátostech obecně, ukazují, že se pojem svátosti uskutečňuje v případě eucharistie nejdokonalejším způsobem. Nejprve to je funkce znamení ve svátosti, které odkazuje na tři časové roviny dějin spásy: odkazuje do minulosti na Ježíšovu oběť na kříži; odkazuje na přítomné posvěcující působení Kristem; odkazuje na budoucí slávu, jíž je svátost zárukou a předchutí. Dále je to skutečnost, že svátosti mají dvojí cíl: posvěcení člověka a oslavu Boha. Eucharistie toto naplňuje dokonale, protože je obětí, což je vrcholným úkonem bohopocty, a obsahuje autora milosti. A nakonec je to pravidlo, že svátosti působí (a obsahují) to, co znamenají. Eucharistie znamená a obsahuje Krista, a „tato svátost se nazývá obětí, pokud znázorňuje samo Kristovo utrpení; a nazývá se dar, pokud obsahuje samého Krista, který je darem líbezným, jak se praví v Ef 5, 2“ (STh III, q. 73, a. 4, ad 3). Svátost eucharistie, jak říká sám Tomáš, naplňuje pojem svátosti nejdokonaleji ze všech svátostí. Proto také „eucharistie je jakoby završením duchovního života a cílem všech svátostí“ (srov. STh III, q. 73, a. 3, corp.). — z úvodní studie B. Mohelníka OP
Tato svátost byla vhodně ustanovena při Večeři, při níž byl Kristus naposled spolu se svými učedníky. A to nejprve pro obsah této svátosti. Sám Kristus je totiž obsažen v eucharistii jakožto ve svátosti. Když měl tedy Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zanechal jim sebe ve svátostné podobě, podobně jako se v císařově nepřítomnosti dává uctívat jeho obraz. Eusebius proto říká: „Protože přijaté tělo mělo být odňato jejich očím a vzato do nebe, bylo nutné, aby v den Večeře pro nás konsekroval svátost svého těla a své krve, aby skrze tajemství bylo stále ctěno to, co jednou bylo obětováno jako výkupné.“ (STh III, q. 73, a. 5, corp.)
Slavení této svátosti je jakýsi názorný obraz Kristova utrpení, které je pravou obětí. Proto Ambrož k listu Židům říká: „V Kristu byla jednou podána oběť přinášející věčnou spásu. Co tedy děláme my? Zda každý den neobětujeme na připomínku jeho smrti?“ (STh III, q. 83, a. 1, corp.)
Aby byla působnost znamení dokonalejší, je ve svátostech nějaký obsah naznačován dvěma způsoby, totiž slovy a úkony. Při slavení této svátosti se pak slovy naznačuje to, co se týká Kristova utrpení, které tato svátost znázorňuje, nebo také to, co se týká mystického těla, které tato svátost naznačuje; a také to, co se týká užívání této svátosti, které má být provázeno zbožností a úctou. A proto se některé úkony při slavení této svátosti týkají znázornění Kristova utrpení nebo uspořádání mystického těla, a některé se konají k povzbuzení zbožnosti a úcty vůči této svátosti. (STh III, q. 83, a. 5, corp.)