Na počátku Adam – muž i žena – přebývá nejen u Boha, ale přebývá v Bohu. Mezi jeho způsobem jednání a jednáním jeho Stvořitele není diskrepance. Možná, že Adamova nahota je jednoduše toto. Je více než pravděpodobné, že toto vyprávění o našem původu nám líčí nejen příběh ráje, který jsme prý ztratili, ale daleko spíš to, k čemu jsme všichni povoláni: přebývat s Bohem, přebývat v Bohu. Ostatně právě tak to říká Pavel ve svém listu Efezanům, když neochvějně tvrdí, že si nás Bůh vyvolil „ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“. A toto „my“, jak pevně věřím, zahrnuje všechny lidi.
Být svatý a neposkvrněný v přítomnosti Stvořitele, to je veliké poslání člověka. Dokonalý člověk, ten, který prožívá své prvotní povolání „být stvořen k Božímu obrazu a podobě“, je zván – jako byla pozvána Maria – žít svatě a neposkvrněně v Boží přítomnosti. Ten, kdo přebývá s Bohem, zcela blízko Boha, žije již nyní v této svatosti. Toho, kdo miluje, chrání a přikrývá Boží láska a hřích je od něho vzdálen. „Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu (...); nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha“ (1 Jan 3, 9).
Co je to hanba? Hanba je především bolest. Bolest hanby se nemůže odpoutat od toho, co ji vyvolalo. Uprostřed různých trápení je hanba utrpením na druhou, je to šedé a potměšilé utrpení, které podsouvá tomu, koho lapí do svých sítí, že by pro něj bylo lepší, kdyby se nebyl narodil. Koho ovládne hanba, ten zakouší pocit špíny, něčeho lepkavého, co ho sráží k zemi, tváří do prachu. Pro člověka pociťujícího hanbu je nemožné hledět na druhého zpříma. Stáčí pohled k zemi, klopí oči, hrbí záda. Hanba požírá svými ostrými zuby vše, co spadne do její tlamy: sebeúctu, možnost hledět druhým do očí, radost. Nabádá k odmítání lásky. Kdo žije v hanbě, cítí se nehodný: nehodný dobroty druhého, kterou považuje za blahosklonnost, nehodný jeho něhy, kterou má za soucit, nehodný jeho lásky, kterou považuje za soustrast. „Ať nejsem zahanben, Hospodine!“ (Žl 25). K tomu, aby se Bůh mohl setkat s člověkem ztraceným ve své hanbě, bylo třeba, aby se ponížil ještě hlouběji než on, aby byl v rovině tohoto pohledu při zemi. Bylo třeba, aby sám Bůh snášel prokletí provinilců, hanbu, která se rodí z pohrdlivého pohledu, jímž na ně ostatní hledí. Bylo třeba, aby se postavil po bok viníků. To také udělal. Ale ještě předtím Bůh přivírá oči, před Adamovou hanbou, překrývá ji, zahaluje.
Doprava zdarma od 750 Kč
