U nás máte vždy dopravu zdarma!

Tertulián. O křtu

1 hodnocení
170 Kč

David Vopřada

váz., 128 str., rok vydání 2021

 

Jedenáctý svazek edice Patristika předkládá čtenáři další text významného křesťanského spisovatele Tertuliána, tentokrát pojednávající o svátosti křtu. Jedná se o nejstarší dochovaný křesťanský spis věnovaný tomuto tématu, jenž přináší cenné informace o teologii a liturgii křesťanské iniciace severoafrické církve na přelomu 2. a 3. století.

Tertulián vysvětluje katechumenům a čerstvě pokřtěným křesťanům, jak vypadá autentická křesťanská tradice křtu, kterou si církev předává od dob apoštolů, a zároveň varuje před učením gnostických sekt, které křestní praxi církve zpochybňovaly. Podrobně rozebírá křestní koupel, zamýšlí se nad významem vody a její účinností ve křtu, věnuje se křestním typologiím a zdůrazňuje nezbytnost křtu pro spásu. Objasňuje také smysl Janova křtu, rozebírá vztah křtu a Kristova utrpení, řeší otázku křtu apoštolů, problém platnosti křtu heretiků a připomíná význam mučednictví jakožto křtu krve.

Tertuliánovo pojednání o křtu je zásadním pramenem pro poznání vývoje starokřesťanské křestní nauky i praxe.

 

Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály.

Kategorie: Patristika

Q. S. F. Tertulián (160 – pravděpodobně 220) je jedním z nejzajímavějších autorů křesťanského starověku. Jeho dílo zásadním způsobem ovlivnilo křesťanské myšlení, učení i latinskou církevní terminologii. Přesto byl považován za schizmatika, nebyl mu přiznán titul apoštolského otce a jeho přijetí bylo v průběhu celých dějin křesťanství značně ambivalentní. Důvodem pro tento postoj je Tertuliánův příklon k montanistickému hnutí a také jeho radikální názory v oblasti morálky.

 

Jak veliká je síla zvrácenosti, která se snaží víru oslabit, nebo dokonce způsobit, aby ji člověk nepřijal, a proto napadá její samotné základy! Nic nezatvrzuje lidskou mysl více než prostota božských činů, již lze pozorovat, když se dějí, v porovnání s velikostí jejich zaslíbených účinků! A tak je tomu i v tomto případě. Člověk sestoupí do vody prostě, neokázale, bez nějakého nového zařízení, nakonec i zdarma, a jen mezi pár slovy se noří do vody a povstává z ní jen trochu anebo vůbec ne čistší. Ani se nechce věřit tomu, že je tak možné získat věčnost. Pokud se nemýlím, veřejné oslavy model a jejich tajemné obřady naopak staví svou věrohodnost a autoritu na vnější okázalosti, různých přístrojích a na tom, co je za ně třeba zaplatit. Ubohá nevíro! Proč odpíráš Bohu to, co mu náleží – prostotu a moc! Co s tím? Copak není podivuhodné, že smrt může být smyta koupelí? Je možné nad tím žasnout – a to má být důvodem, aby se tomu nevěřilo? Naopak, tím spíš tomu věřit lze! Což božským činům nepřísluší být nad veškeré podivení? My sami se divíme, avšak věříme. Ale nevíra se diví, protože nevěří. Žasne totiž nad prostými věcmi, protože nejsou k ničemu, a nad věcmi vznešenými, protože je považuje za nemožné.

 

Člověče, nejprve máš mít v úctě věk této vody a starobylost této látky! Pak měj v úctě také její důstojnost jakožto stolce božského ducha, který ji upřednostnil před ostatní tehdy existující látkou. Vždyť i veškerá temnota byla dosud beztvará a nezdobily ji hvězdy, propastné hlubiny byly temné, země nepřipravená a nebesa jen hrubě utvořena. Pouze voda, látka vždy dokonalá, radostná a prostá, sama o sobě čistá, se rozprostřela jako trůn hodný Boha. (…) Kdybych měl pokračovat tím, že vyjmenuji vše nebo většinu toho, na co si mohu vzpomenout, o významu tohoto elementu – jak veliká je síla vody, jak je krásná, kolik dober a kolik služeb koná, kolik užitku světu přináší – obávám se, že bych spíše složil chvalozpěv na vodu než shromáždil důvody pro křest. A přesto bych i tak úplněji vysvětlil, že nelze být na pochybách: to, co Bůh použil ve veškerém svém díle, využil i ve vlastních svátostech, a tento element, který řídí pozemský život, získává dokonce i dary nebeské.