O víře. O naději. O lásce

Neohodnoceno
290 Kč

Josef Pieper, z němčiny přeložil Jan Frei, brož., 244 str., rok vydání 2018

Josef Pieper, významný německý tomistický filosof 20. století, pojednává ve svých filosofických traktátech o víře, naději a lásce. Ukazuje, jak tyto teologální ctnosti souvisejí s existenciální situací člověka a s jeho směřováním k plnosti bytí.

Kategorie: Filosofie

Co to je víra, naděje a láska? Autor upozorňuje, že chceme-li najít pravdivou odpověď, musíme nejprve klást otázku po člověku – kdo je člověk, co je od přirozenosti. Předkládá obraz člověka jako stvořené bytosti, bytosti in statu viatoris, která se teprve stává tím, kým má být. A ukazuje, že k tomuto bytí na cestě teologální ctnosti neodmyslitelně patří. Nejsou totiž nějakou krotkou „spořádaností“ a „správným chováním“ šosáka, ale bytostným povýšením lidské osoby. Jsou krajností toho, co člověk může být, naplněním lidské možnosti být. Neochvějně člověka zaměřují k pravému uskutečnění jeho podstaty – k dobru.

Autor čtenáře postupně dovádí k poznání, že víra, naděje a láska jsou jedinou odpovědí, jež je přiměřená skutečné existenciální situaci člověka. Dokládá, že pro člověka je dobré věřit, doufat a milovat, neboť jde o účast na božské skutečnosti samé. Ve víře, naději a lásce se člověk dovršuje až k úkonu, jímž uskutečňuje svou blaženost.

 

Ukázky z knihy:

Nikdo, kdo věří, nevěří proto, že by musel; víra je svou povahou svobodný akt. Poznání věrohodnosti svědka nikdy nemůže stačit k tomu, aby věřícího k víře donutilo; a fakt, jehož zjevnost zajisté může poznávajícího nutit, se právě věřícímu neukazuje. Věřící je tedy při věření vždy svobodný. Ostatně právě proto je víra fenomén ve zvláštní míře neobjasnitelný. Nejen náboženská víra ve zjevení, ale i věření jednoho člověka druhému je, protože vychází ze svobody, samou svou povahou blízké a příbuzné tajemství.

Věřící by tedy mohl i jinak; mohl by i nevěřit. Jelikož ale na druhé straně „jistota“ znamená něco jako rozhodnutí pro jednu jedinou možnost, je od začátku jasné, že jistota věřícího musí být cosi zvláštního.

Přirozená naděje pramení z mladistvé síly člověka a s tou i vysychá. „Mladost je příčinou naděje. Mládí má totiž mnoho budoucnosti a málo minulosti.“ (STh I-II, 40, 6) Tak také s mizejícím životem vadne především naděje; „ještě ne“ se převrací v to, co už bylo, a stáří se namísto k „ještě ne“ ve vzpomínkách přivrací k „už ne“.

Pro nadpřirozenou naději však platí opak: nejenže není vázaná na přirozené mládí, nýbrž přímo zakládá jistou daleko podstatnější mladost. Dává člověku takové „ještě ne“, které je naprosto nadřazené poklesu přirozených sil naděje a mimo jeho vliv. Dává člověku tak „mnoho budoucnosti“, že minulost sebedelšího a sebebohatšího života se proti tomu jeví jako „málo minulosti“. Teologální ctnost naděje je schopnost natáhnout se po tom „ještě ne“, jež se rozšiřuje tím nezměrněji, čím jsme mu blíže.

Ve všech myslitelných případech znamená milovat tolik co schvalovat, prohlašovat za dobré, dobrořečit. To je nejprve třeba vzít zcela doslova. Někoho nebo něco milovat znamená: tohoto někoho nebo toto něco nazvat „dobrým“, obrátit se k němu a říci: je dobře, že existuješ; je dobře, že jsi na světě! – Tato formulace ovšem, má-li se zabránit možným nedorozuměním, potřebuje okamžitě vyjasnění a téměř opravu. – Především je třeba vidět, že se navzdory přesnému znění nejedná o pouhé vyslovování a pojmenovávání, o výpověď, což by samo o sobě jistě bylo také možné. Schvalování, které se tu míní, je spíše projev vůle; znamená tedy protiklad distancované, ryze „teoretické“ neutrality; znamená: být srozuměn, souhlasit; znamená schválení, pochvalu, přisvědčení, chválu, slavení a velebení. Jakkoli zřejmý je rozdíl v intenzitě mezi pouhým srozuměním a entuziasticky velebící afirmací – všem členům této řady, kterou by přirozeně bylo snadné ještě rozšířit, je společné jedno: jsou to bez výjimky podoby projevení vůle. Všechny mají smysl: chci, abys byl (aby to bylo)! Milovat je tedy určitý způsob chtění.

Nadpřirozený život v člověku má tři proudy: ve víře se Boží skutečnost, přesahující všechno přirozené poznání, zjevuje lidskému zraku. Láska tomuto nejvyššímu dobru, které se ve víře stalo zahaleně viditelným, přitakává kvůli němu samému. Naděje je důvěra a vzepětí, které očekávají věčnou blaženost v nahlížející a objímající účasti na trojičním Božím životě; naděje očekává z Boží vlastní ruky věčný život, jímž je Bůh sám, „sperat Deum a Deo“.

 

Začtěte se do ukázky z knihy