Proč chodit do kostela?

Neohodnoceno
300 Kč

z angličtiny přeložila Marcela Koupilová, brož., 256 str., rok vydání 2018

„Tato kniha není komentářem eucharistické liturgie. Ani to není striktně řečeno teologie eucharistie, jako kdyby člověk byl zastáncem např. určité teologie manželství nebo křtu. Je to spíše velmi nedokonalé zkoumání toho, jak se eucharistie týká všeho. Všechny naše zkušenosti s tím, co to znamená být živí, nacházet i ztrácet smysl, mít z něčeho požitek i trpět, jsou eucharistií osvětlovány a samy ji také osvětlují. Je to svátost naší radosti, svobody a naděje,“ vysvětluje autor v úvodu své knihy, jež volně navazuje na knihu Proč být křesťan?

Kategorie: Dominicana

„(Tato kniha) nás provádí jednou ze dvou nejdůležitějších událostí, které se v kostele mohou odehrát – slavením eucharistie –, ukazuje nám, jak je cesta do středu Ježíšova sebeodevzdání také objevováním toho, kdo jsme a kým bychom se v Ježíši mohli stát. Toto drama v jádru lidskosti se týká naší neochoty být lidští. A dar, který nám církev nabízí, je prostředek a odvaha k tomu, abychom vstoupili do Ježíšova světa a nově se pustili do onoho podniku být lidští – znovu a znovu, protože naše neochota se k nám stále vrací. Když ale takový krok opravdu učiníme, krajina kolem nás se změní: neznámí lidé už nás tolik neohrožují, dokážeme spíše žít se svými selháními a pokořením a možná budeme moci alespoň trochu pochopit, co znamená tvrdit, že lidský život je stvořen k radostnému podílu na Božím životě. A ještě něco víc – staneme se vyslanci tohoto nového světa, kteří se snaží, ať jsou kdekoli, říkat všem, ženám i mužům, že tam, kde je přítomna lidskost, nemají násilí ani smrt poslední slovo.“ (Z předmluvy canterburského arcibiskupa Rowana Williamse)

 

 

Ukázky:

 

Je báječné, když mám blízko k lidem, s kterými se sejdu tam, kde žiji, na bohoslužbu, když se tam cítím vítán a respektován. Přátelská atmosféra farnosti však nestačí. Kvůli ní do kostela nechodím. Toto malé společenství, se všemi svými nedostatky, je znamením toho, jak v Kristu náležím celku Kristova těla, společenství živých i mrtvých, svatých i hříšníků, napříč časem a prostorem, vlastně celému lidstvu. V první části eucharistie se stáváme společenstvím víry. Když se společně modlíme vyznání víry, vyjadřujeme tím své sjednocení se všemi, kdo stejná slova pronášeli ve všech koutech světa, s těmi, kdo v prvních staletích křesťanstva vyznání víry složili, a s každým, kdo kdy během staletí takto hlásal svou víru. Když si pak připomínáme Poslední večeři, stáváme se společenstvím naděje, které žije nadějí nejen pro své malé shromáždění a místní problémy, ale pro všechny, kdo už zemřeli, pro všechny, kdo prožívají utrpení a zármutek, pro celé lidstvo se všemi jeho bolestmi a trápením. A nakonec, když přijímáme eucharistii, jsme znamením společenství lásky, kterou je život trojjediného Boha, konečný domov lidstva. Shromáždění, do kterého chodím, je můj křesťanský domov, který je však jenom obrazem mé přináležitosti k celku lidstva shromážděného v Kristu napříč časem a prostorem, a v konečném důsledku k poslednímu shromáždění lidstva, Božímu království.

 

 

Přicházíme do kostela se svou křehkou identitou, často předem nastavení jeden proti druhému. Přicházíme jako lidé, jejichž vnímání sebe sama má někdy základ v soupeření, v touze po nadřazenosti, anebo v boji s pocitem méněcennosti. Dokonce i naše láska může mít v sobě uzly rivality nebo zdrženlivé mlčenlivosti. Začínáme vzýváním trojjediného Boha, domova, ve kterém můžeme prospívat a nalézt své štěstí, osvobozeni od potřeby bojovat za svou identitu, ospravedlňovat svou existenci, být uvolnění v lásce Otce a Syna, kterou je Duch svatý, která nesoupeří a která je stejná pro všechny.

Když tedy takto vzýváme Trojici, děláme při tom znamení kříže, protože kříž je, jak uvidíme, naše cesta do tohoto sdíleného božského života. Toto znamení děláme na svém těle a umisťujeme se tím do domoviny Trojice.

 

 

Dnes čelíme většímu problému než jen odvěkému problému nudných kázání. Náš jazyk víry prochází krizí. Ať už kážeme v kostele nebo se snažíme sdílet svou víru s dětmi a přáteli, je těžké nacházet správná slova. Když cítíme rozpaky, nejspíš to není proto, že jsme jako většina Britů plaší. Mluvíme-li o Bohu, je těžké mluvit tak, aby naše slova nevyzněla moralisticky nebo sentimentálně. Lidé hladovějí po knihách o spiritualitě, ale ty se často, tedy alespoň mně, jeví jako bezduché anebo lehce bláznivé. A akademické knihy zabývající se teologií jsou obvykle těžké na čtení a vzdálené naší životní zkušenosti. Mým vlastním pokusům o pochopení evangelia často více pomáhají romány a filmy.

 

 

Jsme povoláni, abychom vydávali svědectví o hlubší svobodě, která znamená vydat své životy, jako to udělal Kristus: „To je mé tělo, které se za vás vydává.“ Jsme volní, abychom mohli být vysláni. Jsme volní, abychom na konci eucharistie mohli odejít z kostela a mohli se vydat k druhým lidem, sdílet jejich životy a pojmenovat Boha, který už tam je. Křesťané však jako by často byli paralyzováni strachem a těmi dveřmi, které Ježíš odemkl, odmítali odejít. Bojíme se říkat, co si myslíme. Možná se bojíme vyznat svou víru světu a jeden druhému své pochybnosti. Možná se obáváme, že nás naše sekulární společnost bude pokládat za excentriky, nebo že nás budou mít za ty, kdo „nedrží partu“ naší církve, která je zavřená v nějaké malé církevní horní místnosti. Možná máme strach ztratit svou útulnou identitu a nechat Ducha svatého, aby nás vystrčil z hnízda. Ale „to je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5, 1).