Listy

Bibliografické údaje:

Název: Listy
Autor: svatá Kateřina Sienská
Nakladatel: Krystal OP
Ediční řada: Thesaurus, 22. svazek
Překlad, poznámky a úvodní studie: Kateřina Ptáčková, Ludvík Grundman OP
Jazyk: český
Obálka: Tereza Šormová
Rok vydání: 2023
Vazba: vázaná
Počet stran: 264
Rozměry: 15,5 × 22 cm
ISBN: 978-80-7575-149-2

Ukázky:

Nejsvětější a nejlaskavější otče ve sladkém Ježíši Kristu! Já Kateřina, služebnice a otrokyně služebníků Ježíše Krista, píši vám v jeho drahocenné krvi s touhou vidět vás pevně zakořeněného v pravém světle, abyste osvíceným okem svého intelektu mohl poznat a vidět pravdu. Jakmile ji totiž poznáte, zamilujete si ji, a jakmile si ji zamilujete, zaskví se ve vás znovu vaše ctnosti.

A jakou pravdu poznáme, nejsvětější otče? Poznáme věčnou pravdu, která nás milovala ještě předtím, než jsme vůbec byli. A kde ji poznáme? Při poznání sebe sama, když uvidíme, že Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobě, donucen ohněm své lásky. Toto je ona pravda: stvořil nás, abychom měli na něm účast a těšili se z jeho věčné a nejvyšší dobroty. Kdo nám tuto pravdu ukázal a vysvětlil? Krev pokorného a neposkvrněného Beránka, jehož náměstkem a sklepmistrem jste se stal; v rukou máte klíče od krve, v níž jsme byli milostí znovustvořeni. A lze říci, že každý den, kdy člověk vyjde ze smrtelného hříchu a přijme krev ve svaté zpovědi, se pokaždé znovu narodí. A přijímáme-li plody krve, zjišťujeme znovu a znovu, že se nám v ní ukazuje pravda. (Z listu Svatému otci Urbanovi VI.)

Každý okamžik je pro nás vhodný i každé místo je vhodné. Nacházíme-li se v čase pokání, je to pro nás čas jásotu a radosti, neboť ho užíváme jako nástroj. Nacházíme-li se v čase, kdy je třeba pokání přerušit (ať z nutnosti, nebo poslušnosti), také se radujeme, protože touha po ctnostech, která je naším hlavním základem, nám nemohla být a ani nemůže být vzata. A rovněž nás těší, když vidíme, jak se potápí naše sobecká vůle, jíž máme vždy a velmi usilovně vzdorovat (jak jsme díky světlu zjistili). Všude též nacházíme místo k modlitbě, neboť s sebou neustále nosíme místo, ve kterém Bůh díky milosti přebývá a na němž se modlíme. Tím myslím dům naší duše, místo, v němž se naše svatá touha neustále modlí. Tato touha se pozvedá se světlem intelektu, aby nahlédla sebe samu a neocenitelný oheň Boží lásky, který nachází v (Ježíšově) krvi prolité s nesmírnou láskou. Krev pak nachází v nádobě duše. Na toto musíme dávat pozor: abychom se opili krví a v ohni spálili a zničili sobeckou vůli – a ne abychom pouze odříkali dostatečný počet otčenášů. (Z listu Daniele z Orvieta)