Kázání na žalm Qui habitat

Do našeho nitra je vložena blažená naděje, a to z příslibu samotné Pravdy, že totiž ani vlas z naší hlavy se neztratí. Snad proto je tak významně přislíbeno vidění na vlastní oči, protože je to zřejmě největší touha duše, totiž aby viděla dobro. Věřím, že uvidím dobro od Hospodina v zemi živých (Žl 27, 13), říká. Touží, aby se otevřela jakási nejvyšší okna jeho těla nejvyšší pravdě, a dychtí více po přímém vidění než skrze víru. Víra je ze slyšení (Řím 10, 17), a ne z vidění. Dále [víra je] podstata věcí, v něž doufáme, důkaz toho, co nevidíme (Žid 11, 1). Ve víře tedy, tak jako v naději, není nic platné oko, ale pouze ucho. Panovník Hospodin mi otevřel uši (Iz 50, 5), říká prorok. Ale jednou se ukáže také zraku. Bude to tehdy, až se již nebude říkat: Slyš, dcero, nakloň své ucho (Žl 45, 11), ale spíše: Pozvedni svůj zrak a pohleď! Na co? Jistě na radost a jásot, kterým tě zahrne tvůj Bůh. Na co? Jistě nejen na to, co občas můžeš slyšet nebo věřit, i když ještě ne vidět; ale na to, co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani člověku na mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Po zmrtvýchvstání bude moci oko jistě pojmout tolik, kolik nyní nepojme ani sluch, ani samotný duch. Zřejmě právě kvůli této tak silné touze duše, aby viděla to, o čem slyší a v co věří, učinil tuto zmínku o očích také jiný zřejmý hlasatel budoucího zmrtvýchvstání. Říká: Kdyby mi i kůži sedřeli, ve svém těle uzřím Boha, svého Spasitele, uzřím ho já a nikdo cizí, mé oči ho spatří. A dodává: Tato naděje je uložena v mém nitru (Job 19, 26–27). — z VIII. kázání