Prvním důvodem vtělení je Boží láska. Láska, jejíž vlastností je, že se dává. Prostřednictvím nějakého vlastního dobra, které dárce sdílí někomu jinému, dárce vždy dává sám sebe. Je to důležitý metafyzický princip, který ovládá celý řád jednání: Bonum diffusivum sui. Jestliže každý jednající jako takový sleduje účinek dobra také pro sebe, je to právě proto, že dobro, které sděluje druhému, je jeho vlastním dobrem, a že mu je sděluje proto, aby se stalo jejich společným dobrem.
Každý Boží čin ad extra je sdílením božského dobra, protože na počátku Božího jednání nemůže být žádné jiné než božské dobro. Boží jednání je čistým sdílením dobra druhému (tvoru), neboť Bůh, který je od začátku nekonečně dobrý, nemůže svým vlastním jednáním nic získat. Boží jednání je čistým darem a nelze ho vysvětlit jinak než láskou.
Vtělením se Bůh sděluje tvoru substanciálně. Ne v tom smyslu, že by se stvořené jsoucno stalo nestvořeným nebo že by se stalo něčím složeným spolu s Bohem, ale v tom smyslu, že se Slovo stalo člověkem, když přijalo lidskou přirozenost, a že v důsledku toho je tento člověk Slovem. V Osobě Slova, které se stalo tělem, se uskutečňuje ontologické spojení mezi stvořeným a nestvořeným. Dochází k nekonečnému sdílení: tento člověk Ježíš je dobrý samotnou Boží dobrotou.
Vyplývá z toho, že vtělení je nejvyšším uskutečněním oné vlastnosti dobra sdílet se. Tomu, který je dokonalým Dobrem, přísluší dokonale se sdílet. Avšak úkon sdílení je úkonem lásky. Proto můžeme věc vyjádřit i jinak: Tomu, který je nekonečnou Láskou, přísluší nekonečně se sdílet. A to se uskutečňuje vtělením.