Kniha, poprvé publikovaná v roce 1985 a poté přeložená do všech významných světových jazyků, bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského. Přesto se nejedná o žádný novátorský počin – ba naopak. Jak už hlásá její název, jde o návrat k pramenům: k evangeliu jako normě křesťanského života a k Duchu svatému jako jeho Aktéru. Evangelium, zvláště Kázání na Hoře, jasně ukazuje směr, kterým se má křesťan vydat, a Ježíš se netají tím, že je to cesta úzká a nepohodlná. Novověku se zdála dokonce natolik nepravděpodobná, že se ji snažil interpretovat poněkud schůdněji: vytesat stupně závaznosti a opatřit ji zábradlím jasných povinností, příkazů a zákazů. Otec Pinckaers bezmála po šesti stoletích boří tyto opory a vrací morálce její autentickou svobodu, její sepětí s teologií a mystikou, s přirozeností i milostí Ducha svatého – bez které by byl křesťanský život sice krásným, leč neuskutečnitelným ideálem.
Problém morální teologie není jen záležitostí moralistů. Krize morálky je zřejmá všem křesťanům, jak lze vytušit z jejich reakcí. V přítomnosti lidí, jako je třeba profesor morální teologie, téměř každého napadají příznačné úvahy. Jedni si říkají. „Pane Bože, tady končí každá legrace!“, a kněží špičkují: „Vida, morální teologie, něco takového ještě existuje?“ Přitom etické problémy všeho druhu jsou na denním pořádku a i ti největší pozitivisté jsou nuceni brát je v úvahu. Práce tedy moralistům neschází, ovšem terén je dnes natolik nestálý a neklidný, že se už nemůžeme jako dřív spokojit s dílčími řešeními a částečnými úpravami. Opět se tu potvrzuje pravidlo, že je třeba hloubit do nitra země, do nitra člověka.
Ten, kdo má oči dokořán, objeví v dějinách morálky závažnou skutečnost: pro staré autory, křesťany i pohany, byla otázka štěstí v morálce stěžejní. Podle nich byla celá morálka odpovědí na toto tázání. Šlo o věc samozřejnou, která nevyžadovala žádné další debaty. Svatý Augustin dokonce soudil, že otázka štěstí stojí u kořenů filosofie: „Člověk totiž nemá k filosofování žádné jiné příčiny než touhu, aby byl blažen,“ píše v Boží obci.
Tento rozšířený historický fakt je zvlášť patrný, pokud ho porovnáme s moderním pojetím morálky u filosofů i teologů: Zaměření morální látky na závazek má svůj přímý důsledek ve vytlačení otázky štěstí mimo oblast morálky, přinejmenším ono „pominutí mlčením“. Mohli bychom docela reálně hovořit o dvou velkých obdobích, na něž se dělí dějiny morálky: první, jemuž vévodí otázka štěstí, druhé, jež se odvíjí ve znamení závazků.
Z moderní morálky vymizelo kvůli prvenství myšlenky závazku více témat, která byla vlastní morálce starých autorů. Zaprvé je to téma blaženosti, o němž hovoříme. Potom i téma přátelství, jemuž Aristotelés věnoval knihy VIII a IX Etiky Nikomachovy. Uvádí je takto: „Bez přátel by si nikdo nepřál žíti, byť i měl všechna ostatní dobra.“ Podle něj je přátelství mezi občany samotným cílem zákonů a politického života, přesahujícím samotnou spravedlnost. S tématem přátelství se setkáme často i u řeckých otců, dokonce i u pouštních otců, jak dosvědčuje Kasián (Promluvy, XVI). U svatého Tomáše vyúsťuje v definici lásky coby přátelství s Bohem (STh II-II, q. 23) a v popis díla Ducha svatého ve světě jako díla přátelství (Contra Gentes IV, c. 21–22). A přece toto téma v moderní době zcela vymizelo z knih morálky. Důvod je prostý: přátelství, které je svou podstatou svobodné, nemůže žádným způsobem spadat pod závazky. Přátelství může vytvořit závazek, ale ne naopak. Tak bylo přátelství vypuzeno z oblasti morálky coby bezvýznamný cit, jímž moralisté spíš pohrdali kvůli jistým „zvláštním přátelstvím“.
Naše duchovní touha po štěstí vyvolaná a vedená Božím Slovem nás vysílá na dlouhou cestu lemovanou nejrůznějšími zkouškami, které postupně očišťují naše srdce od našich hlavních instinktů: chudoba nás vyvazuje z instinktu vlastnit, něha osvobozuje od agresivity, zármutek od žízně po potěšení atd. Písmo přirovnává tuto práci k práci valcháře se suknem, taviče se zlatem či stříbrem. Otcové velmi správně pochopili, že všechna blahoslavenství přispívají k uskutečnění této očisty srdce, nezbytné k patření na Boha a k účasti na jeho blaženosti. A vlastním rysem takové práce je stávat se dílem někoho jiného, než jsme my, totiž Kristova Ducha, který jediný do nás může uvést Boží království a vykonat očistu, která vymýtí sebelásku v samotném jejím kořeni. Na takovou cestu se můžeme vydat, jen pokud jsme ochotni projít úzkými dveřmi pokory a odříkání pro Pána, a můžeme vytrvat, jen když si udržíme živé vědomí své nedostatečnosti společně s radostnou důvěrou v moc milosti. Jakmile se takto vydáme působení Ducha, můžeme si být jisti, že dílo očišťování citů bude vykonáno dokonaleji, než kdyby je měl v rukou ten nejnáročnější člověk ctící povinnost. Duch, místo aby ničil a neustále omezoval naši touhu po štěstí, ji umí léčit, usměrňovat v samotném jejím zřídle a konečně ji i naplnit. Proto nám také blahoslavenství i Horské kázání ochotně slibují radost a odplatu, a to ve vší otevřenosti, protože na konci jejich očistného díla získá touha po štěstí poněkud jiný charakter: najednou vytryskne ze skutečné lásky, jakou umí zažehnout jen Bůh, a nikoli už jen z touhy omezené na svůj vlastní zájem. Za slovy evangelia, přejatými z toho nejprostšího jazyka, musíme odkrýt nové skutečnosti, které hlásá a které formuje v srdcích věřících.