Prameny křesťanské morálky

4 hodnocení
400 Kč

Servais Pinckaers, z francouzštiny přeložila Tereza Hodinová, brož., 472 s., rok vydání 2018

Křesťanská morálka, která se po několik staletí soustředila jen na povinnosti, zatuhla jako kámen, jenž se staví do cesty všemu, co teče a prýští. Je třeba znovu nalézt v srdci morálky i křesťanské osobnosti místo, kde přebývá tajný pramen Ducha, a zbavit ho nánosu půdy, aby mohl znovu ve vší síle vytrysknout. Tato kniha není pouze učebnicí, ale spíš průvodcem otevírajícím cesty a obzory.

Kategorie: Teologie

Kniha, poprvé publikovaná v roce 1985 a poté přeložená do všech významných světových jazyků, bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského. Přesto se nejedná o žádný novátorský počin – ba naopak. Jak už hlásá její název, jde o návrat k pramenům: k evangeliu jako normě křesťanského života a k Duchu svatému jako jeho Aktéru. Evangelium, zvláště Kázání na Hoře, jasně ukazuje směr, kterým se má křesťan vydat, a Ježíš se netají tím, že je to cesta úzká a nepohodlná. Novověku se zdála dokonce natolik nepravděpodobná, že se ji snažil interpretovat poněkud schůdněji: vytesat stupně závaznosti a opatřit ji zábradlím jasných povinností, příkazů a zákazů. Otec Pinckaers bezmála po šesti stoletích boří tyto opory a vrací morálce její autentickou svobodu, její sepětí s teologií a mystikou, s přirozeností i milostí Ducha svatého – bez které by byl křesťanský život sice krásným, leč neuskutečnitelným ideálem.

 

Problém morální teologie není jen záležitostí moralistů. Krize morálky je zřejmá všem křesťanům, jak lze vytušit z jejich reakcí. V přítomnosti lidí, jako je třeba profesor morální teologie, téměř každého napadají příznačné úvahy. Jedni si říkají. „Pane Bože, tady končí každá legrace!“, a kněží špičkují: „Vida, morální teologie, něco takového ještě existuje?“ Přitom etické problémy všeho druhu jsou na denním pořádku a i ti největší pozitivisté jsou nuceni brát je v úvahu. Práce tedy moralistům neschází, ovšem terén je dnes natolik nestálý a neklidný, že se už nemůžeme jako dřív spokojit s dílčími řešeními a částečnými úpravami. Opět se tu potvrzuje pravidlo, že je třeba hloubit do nitra země, do nitra člověka.

 

Ten, kdo má oči dokořán, objeví v dějinách morálky závažnou skutečnost: pro staré autory, křesťany i pohany, byla otázka štěstí v morálce stěžejní. Podle nich byla celá morálka odpovědí na toto tázání. Šlo o věc samozřejnou, která nevyžadovala žádné další debaty. Svatý Augustin dokonce soudil, že otázka štěstí stojí u kořenů filosofie: „Člověk totiž nemá k filosofování žádné jiné příčiny než touhu, aby byl blažen,“ píše v Boží obci.

Tento rozšířený historický fakt je zvlášť patrný, pokud ho porovnáme s moderním pojetím morálky u filosofů i teologů: Zaměření morální látky na závazek má svůj přímý důsledek ve vytlačení otázky štěstí mimo oblast morálky, přinejmenším ono „pominutí mlčením“. Mohli bychom docela reálně hovořit o dvou velkých obdobích, na něž se dělí dějiny morálky: první, jemuž vévodí otázka štěstí, druhé, jež se odvíjí ve znamení závazků.

 

Z moderní morálky vymizelo kvůli prvenství myšlenky závazku více témat, která byla vlastní morálce starých autorů. Zaprvé je to téma blaženosti, o němž hovoříme. Potom i téma přátelství, jemuž Aristotelés věnoval knihy VIII a IX Etiky Nikomachovy. Uvádí je takto: „Bez přátel by si nikdo nepřál žíti, byť i měl všechna ostatní dobra.“ Podle něj je přátelství mezi občany samotným cílem zákonů a politického života, přesahujícím samotnou spravedlnost. S tématem přátelství se setkáme často i u řeckých otců, dokonce i u pouštních otců, jak dosvědčuje Kasián (Promluvy, XVI). U svatého Tomáše vyúsťuje v definici lásky coby přátelství s Bohem (STh II-II, q. 23) a v popis díla Ducha svatého ve světě jako díla přátelství (Contra Gentes IV, c. 21–22). A přece toto téma v moderní době zcela vymizelo z knih morálky. Důvod je prostý: přátelství, které je svou podstatou svobodné, nemůže žádným způsobem spadat pod závazky. Přátelství může vytvořit závazek, ale ne naopak. Tak bylo přátelství vypuzeno z oblasti morálky coby bezvýznamný cit, jímž moralisté spíš pohrdali kvůli jistým „zvláštním přátelstvím“.

 

Naše duchovní touha po štěstí vyvolaná a vedená Božím Slovem nás vysílá na dlouhou cestu lemovanou nejrůznějšími zkouškami, které postupně očišťují naše srdce od našich hlavních instinktů: chudoba nás vyvazuje z instinktu vlastnit, něha osvobozuje od agresivity, zármutek od žízně po potěšení atd. Písmo přirovnává tuto práci k práci valcháře se suknem, taviče se zlatem či stříbrem. Otcové velmi správně pochopili, že všechna blahoslavenství přispívají k uskutečnění této očisty srdce, nezbytné k patření na Boha a k účasti na jeho blaženosti. A vlastním rysem takové práce je stávat se dílem někoho jiného, než jsme my, totiž Kristova Ducha, který jediný do nás může uvést Boží království a vykonat očistu, která vymýtí sebelásku v samotném jejím kořeni. Na takovou cestu se můžeme vydat, jen pokud jsme ochotni projít úzkými dveřmi pokory a odříkání pro Pána, a můžeme vytrvat, jen když si udržíme živé vědomí své nedostatečnosti společně s radostnou důvěrou v moc milosti. Jakmile se takto vydáme působení Ducha, můžeme si být jisti, že dílo očišťování citů bude vykonáno dokonaleji, než kdyby je měl v rukou ten nejnáročnější člověk ctící povinnost. Duch, místo aby ničil a neustále omezoval naši touhu po štěstí, ji umí léčit, usměrňovat v samotném jejím zřídle a konečně ji i naplnit. Proto nám také blahoslavenství i Horské kázání ochotně slibují radost a odplatu, a to ve vší otevřenosti, protože na konci jejich očistného díla získá touha po štěstí poněkud jiný charakter: najednou vytryskne ze skutečné lásky, jakou umí zažehnout jen Bůh, a nikoli už jen z touhy omezené na svůj vlastní zájem. Za slovy evangelia, přejatými z toho nejprostšího jazyka, musíme odkrýt nové skutečnosti, které hlásá a které formuje v srdcích věřících.