V novozákonní perspektivě musíme s apoštolem Pavlem trvat na tom, že ospravedlňuje Kristus, resp. víra v Krista, a nikoli zachovávání skutků zákona. S apoštolem Jakubem pak musíme konstatovat, že víra bez skutků je mrtvá. Skutky jsou tedy důležité a jejich rozumné směřování tak jako tak promýšlíme rozumem přirozeným i rozumem osvíceným vírou. Toto promýšlení nás vede k formulaci určitých pravidel, což není nic jiného než zákony. Perspektiva křesťana nelpí na skutcích zákona, ale ptá se na jejich smysl. Východiskem je cíl našeho života, kterým je Bůh a společenství s ním. Toto přibližování se Bohu je následováním Boha, který se stal člověkem, a tedy i stávání se Bohu v jistém smyslu podobným. Zákony nejsou pak nic jiného než formulace obecných zásad, které člověku pomáhají k tomuto cíli směřovat a brání mu sejít z cesty. Proto Desatero stále platí, neboť jednat jinak, než Desatero přikazuje, znamená odbočit z cesty následování Krista. Na otázku, jak poznáme Boha, se často odpovídá, že dodržováním přikázání. Jistě je to odpověď částečná, ale má velmi hluboké opodstatnění. Dodržovat přikázání totiž znamená přibližovat se Bohu, takže i lepší poznání Boha. Jistě nesmí jít o dodržování bezduché a neuvážené, ale o dodržování pod vedením víry, naděje a lásky. V tom spočívá novozákonní perspektiva poslušnosti zákonu.
(Z úvodní studie Tomáše Machuly)
Starý zákon byl bez jakékoli pochybnosti dobrý. Jako se nějaká nauka ukazuje jako pravdivá, když je v souladu se správným úsudkem rozumu, tak se i nějaký zákon ukazuje jako dobrý, když je v souladu s rozumem. Starý zákon však v souladu s rozumem byl. Krotil totiž žádostivost, která odporuje rozumu, jak je zřejmé z přikázání „Nepožádáš majetku svého bližního“, které je uvedeno v Ex 20, 17. Také zakazoval všechny hříchy, které jsou v rozporu s rozumem. Proto je jasné, že byl dobrý. A z tohoto důvodu Apoštol v Řím 7 praví: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím,“ a také: „Souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.“
Cílem lidského zákona je časný pokoj obce. K tomuto cíli zákon dojde tak, že brání vnějším úkonům, které jsou zlé a narušují pokoj v obci. Cílem božského zákona je však přivést člověka k cíli, jímž je věčné štěstí. Tomuto cíli brání všechny hříchy, které se dějí nejen úkony vnějšími, ale i vnitřními. A proto to, co stačí k dokonalosti zákona lidského, tj. bránění hříchu a hrozba trestem, nestačí k dokonalosti zákona božského, který musí člověka dokonale uschopnit k účasti na věčném štěstí. To je možné pouze skrze milost Ducha svatého, skrze něhož je „láska vylita do našich srdcí“. Tato milost naplní zákon, neboť „darem Boží milosti je život věčný“, jak praví Řím 6, 23. Tuto milost však starý zákon dát nemohl, protože to bylo vyhrazeno Kristu, jak praví Jan 1, 17: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, ale milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ Proto je starý zákon sice dobrý, ale nedokonalý, jak praví Žid 7, 19: „Zákon nic nepřivedl k dokonalosti.“