U nás máte vždy dopravu zdarma!

O habitech v Teologické sumě

Neohodnoceno
120 Kč

Tomáš Akvinský, překlad Tomáš Machula

brož., 96 str., rok vydání 2021

 

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49–54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22–48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka.

Tomáš se nejprve zabývá habity obecně, tj. substancí habitů a jejich nezbytností pro lidský život (q. 49). Poté se zaměřuje na subjekt habitů, tj. na duševní potence, které jsou habity rozvíjeny a zdokonalovány (q. 50). V následující otázce (q. 51) se zabývá způsobem, jak lze habity získat, a rozlišuje habity přirozené a vlité od Boha. Dále pojednává o růstu habitů (q. 52) a jejich zániku a zmenšování (q. 53). V poslední otázce (q. 54) zkoumá rozlišování habitů.

Na traktát o habitech navazuje traktát o ctnostech (STh I-II, q. 55–67), tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.

Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

Kategorie: Summa theologiae

Lidské jednání, pokud je svobodné, je zaměřené k nějakému cíli. Toto zaměření je pro etickou tradici, k níž Tomáš patří, zásadně důležité. Člověk je totiž, stejně jako jiná jsoucna, na světě z nějakého důvodu. Má nějaký cíl své existence, který je dán tím, jak je vnitřně uspořádán a duševně i tělesně vybaven. Je jsoucnem, tělesem, živočichem a rozumovu bytostí. Tyto jednotlivé „vrstvy“ lidské esence s sebou nesou určitou vnitřní logiku, kterou musí člověk sledovat, nemá-li se postavit sám proti sobě. Pokud to nečiní, nechová se jako člověk, takže jedná nelidsky, jinými slovy proti své přirozenosti, a tedy nepřirozeně. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho tedy dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl. Jednat ctnostně tak znamená být věrný sobě samému a chovat se jako to, co jsem, tedy jako člověk. U neřestí je tomu přesně naopak.

            Vidíme tedy, že etika propojující nauku o morálních habitech (ctnostech a neřestech) s naukou o přirozenosti a teleologickém rozměru lidského života představuje zcela jiný typ etiky, než je normativní etika postavená jen na příkazech a zákazech. Ty zde samozřejmě také mají své místo, ale jsou až jakýmisi logickými důsledky plynoucími z toho, kdo je přesně vzato člověk a jaké místo v celku světa zaujímá. Příkaz, zákaz či dovolení tak není cosi uloženého z vnějšku, ale jde o věrnost sobě samému a hlubokou jednotu lidského života. Právě v tomto smyslu bude v Sumě teologie nauka o habitech dále aplikována a prakticky rozvíjena.  — z úvodní studie Tomáše Machuly

 

[Latinský] původ slova habitus vychází ze slova habere, tj. mít. Avšak od tohoto slova se slovo habitus odvozuje dvěma způsoby. Za prvé, když se o člověku nebo nějaké jiné věci říká, že něco má, za druhé, když se nějaká věc nějak má buď sama v sobě, nebo vůči něčemu jinému.

            Ohledně prvního významu je třeba uvážit, že mít, které se vztahuje k čemukoli, co je vlastněné, je společné všem rodům. Proto Filosof řadí mít mezi post-predikamenta, do seznamu toho, co náleží více rodům věcí, jako jsou protiklady, první a následující apod. Avšak mezi tím, co lze mít, shledáváme následující rozdíly: v některých případech není mezi tím, kdo má, a tím, co má, nic středního, např. mezi subjektem a kvalitou nebo kvantitou. V některých případech mezi nimi něco středního je, ale jde pouze o vztah, např. když říkáme, že někdo má společníka nebo přítele. V některých případech pak mezi nimi je něco středního, co sice není činnost nebo trpnost, ale je to něco na způsob činnosti či trpnosti, např. když je jedna věc ozdobou nebo oděvem a druhá je zdobená nebo oblékaná. Proto říká Filosof v 5. knize Metafyziky, že „o habitu mluvíme jako o jakési akci mezi tím, kdo má, a tím, co má,“ jako je tomu u věcí, které nosíme na sobě. A pro tyto případy se ustavil jeden zvláštní rod věcí, který byl nazván kategorií habitu a o němž Filosof říká, že „mezi tím, kdo oděv má, a oděvem, který má, je cosi středního, totiž habitus.“

            Avšak pokud mít o něčem vypovídáme v tom smyslu, že se to nějakým způsobem „má“ vzhledem k sobě nebo k něčemu jinému, pak tento způsob „mětí se“ je nějakou kvalitou, a tento habitus je tedy nějakou kvalitou. Filosof o tom říká, že „habitem se nazývá dispozice, kterou jsme dobře nebo špatně disponováni buď vzhledem k sobě, nebo k jinému; příkladem habitu je zdraví.“ A v tomto smyslu zde mluvíme o habitu. Proto je třeba říci, že habitus je kvalita.