Vědění člověk získává jak z principu vnitřního, jak je to vidět u toho, kdo ho získává skrze vlastní zkoumání, tak z principu vnějšího, jako u toho, kdo se učí. Každý člověk má totiž nějaký princip vědění, a sice světlo činného intelektu, jímž jsou hned od počátku přirozeně poznávány některé obecné principy všeho vědění. Když pak člověk takové obecné principy vztahuje na nějaké jednotlivosti, které přijal skrze smysl a uchovává v paměti a zkušenosti, získává vlastním zkoumáním vědění o tom, co dosud nevěděl, takže postupuje od neznámého ke známému. Proto i každý, kdo učí, přivádí žáka od toho, co ví, k poznání toho, co nevěděl.
Učitel přivádí žáka od toho, co již zná, k poznání toho, co dosud neznal, dvěma způsoby: za prvé mu předkládá nějakou pomoc či nástroje, které může jeho intelekt použít k získání vědění, např. mu předkládá nějaká méně obecná tvrzení, která žák může na základě toho, co už zná, posoudit, nebo mu předkládá příklady z oblasti smyslové, které mohou být podobné, protichůdné nebo nějaké jiné, které intelekt žáka přivádějí k poznání dosud neznámé pravdy. Za druhé posiluje intelekt žáka nikoli nějakou činnou silou jakoby vyšší přirozenosti (jak bylo uvedeno výše o osvěcujících andělech), neboť všechny lidské intelekty jsou v řádu přirozenosti na stejném stupni, nýbrž nakolik objasňuje vztah předpokladů a závěrů žákovi, který by nejspíš sám od sebe neměl takovou srovnávací sílu, aby závěr z předpokladů vyvodil.