Člověk není samostatná jednotka, nutně se vztahuje k druhým lidem a také k Bohu. Člověk je Božím obrazem a je mu podobný také v tom, že je vztahový, stejně jako Boží Trojice má mezi sebou láskyplný vztah. Boha poznáváme v druhých lidech a skrze poznání sebe sama. Sebe nemůžeme poznat, nepoznáváme-li se nejprve v zrcadle Božím a v zrcadle ostatních lidí a naše bližní vidíme pravdivě, jedině když pravdivě nahlížíme Boha a sebe… Tato kniha nabízí hluboké myšlenky o základních kamenech duchovního života jako je svědomí, naděje, usebranost, askeze, blíženská láska, milosrdenství či upřímnost. Autor přináší mnohé odpovědi na otázky ohledně našeho vnitřního života s Bohem, ale ty vnímavého čtenáře neuspokojí, naopak v něm vzbuzují další otázky, nutí ho přemýšlet o sobě samém, o tom, jaký duchovní život vede a nestává-li se ze své vlastní vůle osamělým ostrovem, který i pro něho samého zůstává neobjevený. Thomas Merton sice tuto knihu původně věnoval bohoslovcům z jednoho trapistického opatství, avšak člověk žijící „ve světě“ může mít z její četby stejný užitek jako mnich žijící v klášteře, neboť oba pálí stejné otázky bytí, jelikož oba jsou lidé – obrazy Boží, vztahující se ke svému původci, i když cesta každého z nich je jiná.
„Štěstí, které hledáme jen pro sebe, nikdy nenajdeme, protože štěstí umenšené tím, že se rozdělí, není velké tak, aby nás učinilo šťastné. Existuje klamné a chvilkové štěstí v sebeuspokojení, ale končí vždy ve smutku, protože omezuje a umrtvuje našeho ducha. Opravdové štěstí se nachází v nesobecké lásce, lásce, která roste úměrně tomu, jak je sdílena. Sdílení lásky nezná konce, takže štěstí, jež nám může taková láska přinést, je neomezené. Nekonečné sdílení je zákonem Božího vnitřního života. On učinil z našeho sdílení zákon našeho bytí, takže právě milujíce druhé milujeme nejlépe sebe. V nezištném konání nejlépe naplňujeme své schopnosti konat a být.“
„Pokud místo abych důvěřoval Bohu, důvěřuji jen své inteligenci, síle a rozvaze, pak prostředky, které mi Bůh dal, abych našel cestu k Němu, mě všechny zklamou. Bez naděje nedojde nic stvořeného svého nejvyššího užitku. Upínat svou důvěru k viditelným věcem je žít v beznaději. A přece doufám-li v Boha, musím také s důvěrou užívat přirozených prostředků, které mi s milostí umožní přijít k Němu. Jestliže je Bůh dobrý a jestliže moje inteligence je Jeho darem, pak musím ukázat důvěru v Jeho dobrotu tím, že své inteligence užívám. Musím nechat svou víru povznášet, léčit a přeměňovat světlo mé mysli. Jestliže je On milosrdný a jestliže moje svoboda je darem Jeho milosrdenství, pak musím ukázat svou důvěru v Jeho milosrdenství tím, že užívám své svobodné vůle. Musím nechat naději a blíženskou lásku očišťovat a posilovat mou lidskou svobodu a pozvedat mě k slavné autonomii Božího syna.“
„Prostý úmysl spočívá ve svém veškerém konání v Bohu. Jednotlivé výsledky bere v úvahu tak, aby jich dosahoval pro Něho: ale nespoléhá na ně. Jelikož prostý úmysl se nepotřebuje spoléhat na žádný jednotlivý výsledek, dosáhne výsledku, jakmile začal s prací. Vždyť výsledkem prostého úmyslu je pracovat v Bohu a s Ním, zapustit hluboké kořeny do půdy Jeho vůle a růst tam v každém počasí, jak On dá. Pravý úmysl je to, co bychom mohli nazvat úmyslem pomíjejícím: přísluší činnému životu, který je pořád v pohybu k něčemu jinému. Náš pravý úmysl přechází od jednoho výsledku k druhému, od práce k práci, ode dne ke dni, od možnosti k možnosti. Má před sebou hodně plánů. Díla vykonaná a plánovaná jsou všechna pro slávu Boha, ale zůstávají před námi jako milníky podél cesty s neviditelným koncem. A na konci je vždy Bůh. On je vždy budoucnost, i když může být přítomen. Duchovní život člověka, život pravého úmyslu, je vždy víceméně prozatímní. Je více možný než aktuální, protože takový člověk žije, jako by měl dokončit ještě jednu práci, než si bude moci odpočinout a trochu kontemplovat.“
„Nemáme-li ticho, není v naší hudbě slyšet Bůh. Nemáme-li klid, Bůh nežehná naší práci. Deformujeme-li svůj život, abychom vyplnili každý jeho kout činností a prožíváním, Bůh se tiše stáhne z našich srdcí a zanechá nás prázdné. Učme se proto přecházet od jedné nedokonalé činnosti k druhé, aniž bychom se příliš starali, o co přijdeme. Je pravda, že naděláme hodně chyb. Ale tou největší je dát se jimi překvapit, jako bychom chovali nějakou naději, že se nikdy žádné nedopustíme. Chyby jsou součástí našeho života, a ne tou nejméně významnou. Jsme-li pokorní a věříme-li v Boží Prozřetelnost, pak uvidíme, že naše chyby nejsou jen nutné zlo, něco, nad čím musíme naříkat a s čím musíme počítat jako se ztrátou: patří do struktury naší existence. Chybováním získáváme zkušenost, nejen pro sebe, ale i pro druhé. A i když naše zkušenost neznamená, že se stejné chyby nedopustíme mnohokrát, má i tato opakovaná zkušenost pořád kladnou hodnotu.“
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.