V hloubi Ježíšova kříže září podivuhodné světlo, které vysvítá z jeho posledních slov. Toto světlo je samo Slovo, „obraz neviditelného Boha“, „odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, udržující všechno svým mocným slovem“. Tam, kde tělesné oči vidí strašlivou tragédii, spatřují oči víry obrovské tajemství. Tento krvácející ukřižovaný je Boží Syn. Zdá se být vláčen soukolím událostí, a přece tyto události směřují tam, kam je vede. „Bůh totiž rozhodl, že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.“
Sedm Kristových slov na kříži, zakončených mocným výkřikem, jsou úplně poslední slova jeho života podléhajícího utrpení.
Drama, jež v sobě nesou, bylo ohlášeno sedmi blahoslavenstvími Horského kázání. Jejich vrcholem je blahoslavenství těch, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost.
Hora Kalvárie je odpovědí na horu Blahoslavenství.
Je zázrak, že z mrtvého těla vyšla krev a voda. Milovaný učedník ten zázrak viděl, slavnostně ho dosvědčuje a jeho svědectví je pravdivé. Skrývá se zde veliké tajemství.
Krev vykoupení světa bude uchována v eucharistii. Voda, která nám přináší vykoupení, život, vstup do nebeského království, je voda křtu. V těchto dvou svátostech, jednou počínající, druhou naplňující život v Kristu, je naznačeno sedm svátostí, které tvoří církev. To ona je tou novou Evou, která vychází z nového Adama. První Eva se zrodila z boku Adama spícího v Ráji. Druhá Eva se rodí z boku Krista spícího na kříži smrtelným spánkem, jehož srdce, otevřené kopím, vylévá ven všechnu milost vykoupení světa.
Kristus je mrtvý, církev se rodí, svět je zachráněn. Nebeské světlo, skryté v kříži, se nyní začíná šířit v církvi, aby ozářilo její radosti i bolesti, její prohry i vítězství. Uprostřed hříšného světa bude církev jistě ne bez hříšníků, ale bez hříchu. Sám Kristus ji tak zachová. Je jeho Snoubenkou. „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.“
Kříž je tajemstvím světla spíš než tajemstvím utrpení. Utrpení není to podstatné, pomine. Pod ním je skryté světlo. Chvílemi prosvítá závojem bolesti a září ven.
Světlo je tím podstatným, potrvá navždy. Tím, že prošlo utrpením, se však zahalí podivnou krásou a pojme do své záře vše, co je v osudech naší země a v našich lidských osudech důstojného a vznešeného. „Nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“