Když se mě spolubratři v mé současné komunitě ptali, jaký smysl pro mě má věnovat se nastíněnému tématu, odpověděl jsem, že dvojí. Především se mi díky němu Terezie jeví jako mnohem lidštější a vyváženější osobnost, než jakou jsem si ji dlouho představoval. Za druhé lépe rozumím hlavním bodům sporu o karmelitánské charisma, sporu přítomnému v řádu do dnešních dnů. Hlubšího smyslu by samozřejmě námaha a čas, který jsem při psaní vynaložil, došly tehdy, pokud by se teorie stala více praxí, tedy pokud by se mi něco z Tereziiny lidskosti a vyváženosti podařilo přenést do osobního duchovního života a do života mé komunity. Podobnou radost bych prožíval, pokud by tyto hodnoty hlouběji objevil a docenil také případný čtenář. Věřím, že s Boží pomocí se tak může stát.
„Terezie vytušila, že přirozenost, lidský základ, je první z Božích milostí, která podpírá všechny další, jež společně vytvářejí pletivo dějin spásy, dějin plného polidštění člověka. Přirozenost je první milostí, základem pro milost vykoupení, která nás vede k plnosti, umožněné Božím osobním vstupem do našich dějin, kam přišel, aby osvobodil naši spoutanou svobodu.“ (Maximiliano Herráiz) Terezie dobře pochopila, že jejím povoláním je být přítelkyní – Boha i lidí –, avšak božským, či spíše boholidským či lidsko-božským způsobem, neboť, jak uvádí ve Vnitřním hradu: „Jelikož je naše přirozenost zkažená, pokud se láska nerodí z kořene Boží lásky, nedojdeme nikdy k dokonalosti lásky k bližnímu.“ Jinými slovy: Čím živější a hlubší je společenství s Bohem, tím více je možné milovat skutečně lidskou láskou.
Na závěr pak [Terezie] ozřejmuje, že jsou to často právě těžkosti a nepokoje, prožívané v modlitbě, ale i v běžném životě, jež posouvají dále náš duchovní život jakožto celek, neboť nás vyvádějí ze sebestředného hledání vlastní útěchy, kterému mohou kontemplativně zaměření lidé snadno podléhat: „Ó, vždyť toto je opravdová modlitba, a ne nějaká okoušení podle našeho gusta, nic víc! A když se naskytne to, co jsem řekla – totiž velká zemdlenost a obavy a pocity, že se nám nedostává dost úcty –, netoužila bych po jiné modlitbě, leč po takové, která by ve mně dávala vzrůst ctnostem. Pokud by byla s velkými pokušeními a vyprahlostmi a protivenstvími, a právě toto by mě činilo pokornější, považovala bych to za dobrou modlitbu; vždyť to, co se více zalíbí Bohu, považuji za lepší modlitbu, takže to nelze chápat tak, že se nemodlí, kdo trpí, vždyť to obětuje Bohu a mnohdy se modlí mnohem víc než ten, kdo si láme hlavu o samotě a domnívá se, že když přitom uronil nějakou tu slzu, že to je vnitřní modlitba.“