Doprava zdarma od 750 Kč

Přátelství a reforma Terezie z Ávily a Jeroným Gracián

Neohodnoceno
300 Kč

Jan Poříz

 

Kniha sleduje přátelství Terezie od Ježíše (1515–1582) s Jeronýmem od Matky Boží Graciánem (1545–1614) na pozadí reformy karmelitánského řádu. Nejprve stručně nastiňuje různé náhledy na význam přátelství a mezilidských vztahů v duchovní tradici. Následně představuje Tereziiny nejvýznamnější přátelské vztahy a ukazuje, jakým vnitřním vývojem v této oblasti života procházela. Poté se zaměřuje na nejhlubší vztah, který Terezie prožila: na přátelství s Jeronýmem Graciánem, prvním provinciálem bosých karmelitánů. Toto přátelství trvalo posledních osm let jejího života (1575–1582). Mělo rozměr přirozeně lidský, ale i duchovní a praktický. Terezie s Graciánem si navzájem sloužili duchovními radami, společně uvažovali o reformě karmelitánského řádu a uváděli ji do praxe. Jednotlivé roviny přátelství a jejich vývoj jsou v knize analyzovány rok po roce spolu s dějinnými událostmi, které je ovlivňovaly. Důkladné studium pramenů, včetně rozsáhlé části Tereziiny korespondence, nám zprostředkovává její životní praxi a nauku o přátelství a lásce k bližnímu a umožňuje nám hlouběji porozumět přirozenému a lidskému rozměru její osobnosti a jeho začlenění do vztahu s Bohem.

Jan Poříz (* 1980) je kněz, člen řádu bosých karmelitánů. Vystudoval teologii na KTF UK a karmelitánskou mystiku na řádové koleji v Ávile (Centro International Teresiano Sanjuanista). V době sepsání knihy byl představeným konventu bosých karmelitánů ve Slaném. Dnes působí na tomtéž místě ve farní pastoraci. Zároveň je kaplanem a vyučujícím na ZŠ Maltézských rytířů v Kladně.

Kategorie: Spiritualita

Bibliografické údaje:

Název: Přátelství a reforma. Terezie z Ávily a Jeroným Gracián
Autor: Jan Poříz
Nakladatel: Krystal OP
Ediční řada: Spiritualita
Jazyk: český
Rok vydání: 2023
Vazba: brožovaná
Počet stran: 240
Rozměry: 14, 8 × 21 cm
ISBN: 978-80-7575-159-1

 


 

Ukázky:

Když se mě spolubratři v mé současné komunitě ptali, jaký smysl pro mě má věnovat se nastíněnému tématu, odpověděl jsem, že dvojí. Především se mi díky němu Terezie jeví jako mnohem lidštější a vyváženější osobnost, než jakou jsem si ji dlouho představoval. Za druhé lépe rozumím hlavním bodům sporu o karmelitánské charisma, sporu přítomnému v řádu do dnešních dnů. Hlubšího smyslu by samozřejmě námaha a čas, který jsem při psaní vynaložil, došly tehdy, pokud by se teorie stala více praxí, tedy pokud by se mi něco z Tereziiny lidskosti a vyváženosti podařilo přenést do osobního duchovního života a do života mé komunity. Podobnou radost bych prožíval, pokud by tyto hodnoty hlouběji objevil a docenil také případný čtenář. Věřím, že s Boží pomocí se tak může stát.

„Terezie vytušila, že přirozenost, lidský základ, je první z Božích milostí, která podpírá všechny další, jež společně vytvářejí pletivo dějin spásy, dějin plného polidštění člověka. Přirozenost je první milostí, základem pro milost vykoupení, která nás vede k plnosti, umožněné Božím osobním vstupem do našich dějin, kam přišel, aby osvobodil naši spoutanou svobodu.“ (Maximiliano Herráiz) Terezie dobře pochopila, že jejím povoláním je být přítelkyní – Boha i lidí –, avšak božským, či spíše boholidským či lidsko-božským způsobem, neboť, jak uvádí ve Vnitřním hradu: „Jelikož je naše přirozenost zkažená, pokud se láska nerodí z kořene Boží lásky, nedojdeme nikdy k dokonalosti lásky k bližnímu.“ Jinými slovy: Čím živější a hlubší je společenství s Bohem, tím více je možné milovat skutečně lidskou láskou.

Na závěr pak [Terezie] ozřejmuje, že jsou to často právě těžkosti a nepokoje, prožívané v modlitbě, ale i v běžném životě, jež posouvají dále náš duchovní život jakožto celek, neboť nás vyvádějí ze sebestředného hledání vlastní útěchy, kterému mohou kontemplativně zaměření lidé snadno podléhat: „Ó, vždyť toto je opravdová modlitba, a ne nějaká okoušení podle našeho gusta, nic víc! A když se naskytne to, co jsem řekla – totiž velká zemdlenost a obavy a pocity, že se nám nedostává dost úcty –, netoužila bych po jiné modlitbě, leč po takové, která by ve mně dávala vzrůst ctnostem. Pokud by byla s velkými pokušeními a vyprahlostmi a protivenstvími, a právě toto by mě činilo pokornější, považovala bych to za dobrou modlitbu; vždyť to, co se více zalíbí Bohu, považuji za lepší modlitbu, takže to nelze chápat tak, že se nemodlí, kdo trpí, vždyť to obětuje Bohu a mnohdy se modlí mnohem víc než ten, kdo si láme hlavu o samotě a domnívá se, že když přitom uronil nějakou tu slzu, že to je vnitřní modlitba.“

 

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole: