Doprava zdarma od 750 Kč

Tertulián. O modlitbě

1 hodnocení
150 Kč
Vyprodáno

David Vopřada

váz., 112 str., rok vydání 2020

 

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou a zda se vnitřní i vnější postoje pokřtěného při modlitbě nějakým způsobem odlišují od modlitby v ostatních náboženstvích či meditativních praktikách, které nemají v křesťanství svůj původ. Odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.

 

Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály a David Vopřada.

 

Nabízíme jako e-knihu

Kategorie: Patristika

Q. S. F. Tertulián (160 – pravděpodobně 220) je jedním z nejzajímavějších autorů křesťanského starověku. Jeho dílo zásadním způsobem ovlivnilo křesťanské myšlení, učení i latinskou církevní terminologii. Přesto byl považován za schizmatika, nebyl mu přiznán titul apoštolského otce a jeho přijetí bylo v průběhu celých dějin křesťanství značně ambivalentní. Důvodem pro tento postoj je Tertuliánův příklon k montanistickému hnutí a také jeho radikální názory v oblasti morálky. Zejména značně rezervovaný až odmítavý postoj k manželství, zvláště pak k opakovanému manželství, stojí za jeho vnímáním jakožto schizmatika a heretika už od samého starověku.

 

Když zachováváme přikázání, otevíráme tím naší modlitbě cestu do nebes. Především však nesmíme k oltáři Božímu přistoupit dříve, než zanecháme jakýchkoliv rozepří nebo svárů se svými bratry a usmíříme se s nimi. Jak bychom totiž mohli k Božímu pokoji přistoupit bez pokoje? Jak bychom mohli dojít odpuštění hříchů, když sami na hříchy druhých pamatujeme? Jak by mohl potěšit Otce člověk, který se hněvá na bratra, když je nám jakýkoliv hněv od počátku zapovězen? Vždyť i Josef, když propouštěl své bratry, aby přivedli svého otce, řekl: „Neveďte cestou spory!“ Stejně tedy Pán napomíná nás, abychom na cestě stanovené modlitby – naše učení se totiž jinak nazývá „cesta“ – nepřistupovali k Otci s hněvem.

 

Co se času modlitby týče, není rozhodně zbytečné zachovávat určité hodiny; myslím totiž ty, které běžně rozdělují den, tedy hodinu třetí, šestou a devátou. Ty Písmo označuje za slavnostnější než ostatní. Za prvé, Duch svatý byl vylit na shromážděné apoštoly o třetí hodině. V den, kdy se mu dostalo vidění, že v plachtě není nic nečistého, se šel Petr na střechu modlit o šesté hodině. A když uzdravil ochrnulého, přišel s Janem do chrámu o deváté hodině. Ačkoli se jedná o prosté události, z nichž nevyplývá žádný příkaz, který by bylo třeba dodržovat, přece jsou takovým vzorem vybízejícím k modlitbě, který má téměř platnost zákona. Toto nařízení nás odvádí od našich dalších činností k modlitbě, abychom se tak neobraceli k Bohu méně často než třikrát denně – jak čteme, totéž zachovával také Daniel, který vycházel ze zvyklostí Izraele. Vždyť jsme dlužníci tří, Otce, Syna a Ducha svatého, a tak konáme tyto tři modlitby, nepočítaje v to předepsané modlitby na počátku dne i noci, které se máme modlit bez jakéhokoliv upomínání.