Kněžství v prvních staletích církve II 4.-5. století

Počátek 4. století představuje pro církev obrovskou změnu. Milánským ediktem (313) se křesťanství stává dovoleným náboženstvím (religio licita) a církvi se od římských císařů dostává mnoha privilegií. Společenská situace křesťanů se značně mění a postavení služebníků církve, zvláště biskupů, získává i z hlediska civilního práva velkou prestiž. Současně se ale církev ocitá uprostřed vášnivých teologických diskusí, kdo je Kristus a jaké jsou vztahy mezi božskými osobami. Zvláště na křesťanském Východě tento zápas o apoštolskou nauku, vedený především s ariány, ale také dalšími herezemi, zastínil v církvi vše ostatní. Není tedy divu, že u východních autorů začátku 4. století se objevuje poměrně málo reflexí služebného kněžství. Nalezneme je u kappadockých otců, Basila a obou Řehořů, kteří na církevní službu začnou pohlížet prismatem asketických ideálů mnišského hnutí. Mnišské ideály jsou určujícím měřítkem také pro Jana Zlatoústého, který je autorem prvního spisu věnovaného přímo kněžství (De sacerdotio). Poslední představovaný východní autor, Synesios z Kyrény, je dědicem antické vzdělanosti a filosofie, žákem alexandrijské filosofky Hypatie. Jeho ideál života a služby biskupa čerpá ještě více než u předchozích autorů z klasických zdrojů.

Křesťanský Západ je v tomto svazku zastoupen četněji. Jako první svébytný autor se vynořuje Hilarius z Poitiers, který díky svému exilu obohatil západní teologii o kontakt s východními autory. Anonymní autor označovaný jako „Ambrosiaster“ je pro změnu svědkem římského prostředí a svědčí o uspořádání i potížích římské církve 2. poloviny 4. století. Ambrož jako biskup významného císařského sídelního města Milána přinesl na Západ některé důrazy a asketické ideály, s nimiž se seznámil u kappadockých otců. Shromáždil kolem sebe několik žáků – biskupů severoitalských měst, z nichž krátce představíme dva: Chromatia z Akvileje a Maxima z Turína. Jeroným zůstal mezi všemi uvedenými autory jako jediný presbyterem, navíc se v prvé řadě považoval za mnicha a vzdělance, který svůj život zasvětil Písmu, a přesto je i jeho pohled na kněžství, formovaný studiem Písma, v lecčem aktuální. Žádný jiný starověký autor neovlivnil západní teologii tolik jako Afričan Augustin, jehož spisy a osobní svědectví ukazují, jak nesnadné je v roli biskupa sladit všechny požadavky kladené na křesťana a biskupa. Posledním autorem je Lev Veliký, jehož promluvy na výroční den biskupského svěcení poukazují na zvláštnost této služby.

„Neboť i tento svatý oltář, u něhož stojíme, je svou podstatou obyčejný kámen a ničím se neliší od jiných kamenů, z nichž se staví zdi a jimiž se zdobí podlahy. Ale protože byl posvěcen pro bohoslužbu a přijal požehnání, jedná se o svatý stůl, neposkvrněný oltář, jehož se nadále nesmí dotýkat jen tak někdo, ale pouze kněží. I ti se k němu ale mají chovat s úctou. Stejně tak i chléb je nejprve obyčejným chlebem. Když jej ale posvětilo tajemství, nazývá se Kristovým Tělem a také se jím stává. Stejně tomu je i s posvátným olejem a vínem. Ačkoli jsou před žehnacími slovy jen něčím prostým, po posvěcení Duchem působí zcela jedinečným způsobem. – Tatáž moc slova činí hodným důstojnosti a úcty také kněze. Ten se odlišuje od ostatních tím, že přijal na rozdíl od obyčejného lidu nové požehnání. Ještě včera, docela nedávno, to byl jeden z mnoha, jeden z lidu. A znenadání je prohlášen za vůdce, předsedajícího, učitele zbožnosti a za toho, kdo uvádí do skrytých tajemství. A to vše činí, aniž by došlo ke změně na jeho těle či na jeho vzhledu. Ale ačkoli je z vnějšího pohledu tím, čím byl, jakousi neviditelnou mocí a milostí se k lepšímu změnila jeho duše.“ (Řehoř z Nyssy)

„kněz … musí být také velmi všestranný. Pravím všestranný, nikoli dvojaký, žádný lichotník a pokrytec, ale člověk plně svobodný a upřímný. Vyžaduje-li to situace, má také umět projevit přiměřenou shovívavost, a má být zároveň laskavý i přísný. Není totiž možné chovat se stejným způsobem ke všem, které vede, stejně jako není správné, aby lékaři používali stejné postupy na všechny nemoci, nebo aby kormidelník znal jediný způsob, jak bojovat s větry. I naše loď se zmítá v neustálých bouřích, které na ni nenarážejí pouze zvnějšku, ale také zevnitř – a ty mají zapotřebí velkého pochopení a občas i přísnosti. Všechny tyto protichůdné postoje ale míří k jedinému cíli – a tím je sláva Boží a budování církve.“ (Jan Zlatoústý)

„Nevěřím, že mnoho biskupů bude spaseno; naopak, většina z nich dojde zatracení. Důvodem je totiž to, že si tato služba žádá velkého ducha.“ (Jan Zlatoústý)

„U kněží člověk nehledá nic plebejského, nic lidového, nic společného s úsilím a zvyky většiny obyčejných lidí. Kněžská důstojnost si žádá vážnost – drží se stranou od davů, žije střídmým a výjimečně pevným způsobem života. Jak by si lid mohl vážit někoho, kdo nemá nic, co by jej od něj odlišovalo, nic, čím by mezi mnoha ostatními vynikal? Co by na tobě mohl obdivovat, když v tvém životě uvidí vlastní omezení a nebude na tobě nacházet nic, co by jej převyšovalo, a navzdory tomu, že si tě váží, se bude pohoršovat nad tvými nedostatky, kvůli nimž stydí on sám?“ (Ambrož)

„Publikum dychtící po poučení by mělo svými gesty dát najevo, že porozumělo. Dokud to najevo nedá, je třeba přednášené téma rozmanitými způsoby stále znovu probírat. Tuto možnost nemají ti kazatelé, kteří se přednášený text učí slovo od slova zpaměti. Jakmile však přednášející zjistí, že jej posluchači pochopili, hned má promluvu skončit anebo přejít k jinému tématu. Neboť jak je posluchačům milý ten, který věci, jež mají znát, objasňuje, tak je jim protivný ten, který jim vtlouká do hlavy to, co již znají – především těm, kteří pouze čekají, že výklad jen vyřeší problémy, s nimiž mají těžkosti.“ (Augustin)

„… žádná komedie nepotěší oko i ucho tolik jako křesťan.“ (Řehoř z Nazianzu)