První část knihy se zabývá ctnostmi nezbytnými pro přežití společnosti. Začíná se analýzou současného stavu:
V čem jsme slabí?
Nikoli v technologiích, samozřejmě. Jsme jako král Midas, zduřelý mocí a bohatstvím, ale za tuto cenu: čehokoli se dotkl, stalo se mrtvým a studeným.
Nikoli intelektuálně. Víme toho čím dál víc, ačkoli to znamená stále méně. Jsme uchváceni věděním, stejně jako mocí. Naše hlavy skoro praskají. A některé skutečně prasknou.
Ani mravně nejsme slabší. Nemyslím, že jsme obecně nutně zkaženější než naši předkové. Pravda, jsme méně odvážní, méně upřímní, méně ukáznění a zjevně méně cudní, než byli oni. Ale oni byli krutější, netolerantnější, nadutější a nelidštější, než jsme my. Byli lepší v tvrdých ctnostech, my jsme lepší v měkkých ctnostech. Myslím, že se to celkem vyrovnává.
Ale i když nejsme mravně slabší, jsme slabší ve znalosti morálky. Jsme silnější v poznání přírody, ale slabší v poznání dobra. Víc víme o tom, co je méně než my, ale méně o tom, co je více než my. Když jednáme mravně, jsme lepší než naše filosofie. Naši předkové byli horší než jejich filosofie. Jejich problémem bylo, že nežili podle svých principů. Náš problém je, že žádné principy nemáme. Ztratili jsme objektivní mravní zákon, poprvé v historii.
…
Další kapitola provádí „psychoanalýzu“ současné společnosti a zkoumá, jaké léky by předepsali různí lékaři v průběhu věků, Buddhou počínaje a Freudem konče. Třetí kapitola sleduje duchovní dějiny lidstva. Rozeznává v nich deset klíčových období, které pak podrobně popisuje. Současnost je hodnocena takto:
Nechali jsme za sebou modernitu stejně jistě, jako jsme za sebou nechali starověk. Jsme „postmoderní“, ale zatím nevíme, co to znamená.
Z našeho unikátního experimentu zkusit žít bez objektivních hodnot vedou jen dvě cesty: návrat, nebo zničení. Když už jedeme na saních z namrzlého svahu, který končí v propasti, musíme buď zabrzdit, nebo se polámat – hromada řečí o „vývoji“ na tom nic nezmění. I když budeme při umírání křičet „vývoj“, z mrtvých nás to nevzkřísí.
Ale naše diagnóza nám zatím dává jisté důvody k naději. Zatím nejsme daleko od domova, takže se můžeme vrátit. Naše nemoc není tak úplně dědičná. Samozřejmě, že je v nás – mnohem hlouběji – nemoc, která je dědičná. Jmenuje se prvotní hřích a je na ni zapotřebí mnohem účinnějšího léku než je filosofie, nicméně lék je na světě a je to ten největší příběh, který byl kdy na této zemi slýchán.
Ale i na přirozené rovině je zde lék, naděje a domov, kam se lze vrátit. Je to naše vlastní lidská přirozenost Čtyři kardinální ctnosti jsou jádrem přirozeného zákona a nevykořenitelně tkví v jádře naší vlastní přirozenosti. Tato přirozenost je oslabena a narušena hříchem, ale nelze ji vyhladit. Přirozené ctnosti nespasí naši duši, ale mohou zachránit naši civilizaci – a i to je panečku počin! Ale zachrání nás jen tehdy, když je budeme jak znát, tak praktikovat.
V nadpřirozené rovině také existuje naděje, protože i zde máme domov, z nějž jsme odešli – ráj. Cesta zpět však vede jen skrze milost. I když doma jsme tam byli kdysi dávno, domov stále existuje a pořád je tu možnost návratu nebo dokonce něčeho lepšího. Cesta do ráje je cestou nadpřirozených ctností – tří teologálních ctností víry, naděje a lásky a požehnání či blahoslavenství, které z nich plyne.
Druhá část knihy se věnuje osobním ctnostem. Nejprve se pátrá po tom, jaké by to měly být, a dochází se zcela přirozeně ke čtyřem hlavním, ze kterých všechny ostatní plynou. V další kapitole autor ještě staví podstavec, na kterých tyto čtyři kardinální ctnosti musí stát, mají-li být pevné a ukotvené v cíli – a to jsou božské ctnosti víry, naděje a lásky.
Od šesté kapitoly až do konce (větší polovina knihy) se autor pouští do odvážného experimentu: spojuje blahoslavenství se smrtelnými hříchy jakožto jejich protiklady. Někde mu, pravda, schéma poněkud kulhá (už jen v tom, že blahoslavenství je osm a smrtelných hříchů jen sedm), ale to nic nemění na tom, že jeho postřehy jsou trefné, pravdivé, prorocké a burcující, z nichž pro představu vybíráme:
Paradoxně je netečností často zasažen právě ten, kdo je nervózní. A zde konečně můžeme objasnit paradoxní výrok, kterým jsme začali, že aktivistická modernita je netečnost, a to tak, že položíme zřejmou, ale zřídka kladenou otázku: Proč jsme tak zaměstnaní? Proč, v této skvělé epoše strojů, které tak šetří náš čas, nikdo žádný volný čas nemá? Proč, když dnes máme technologie, které pracují za nás, máme v životě méně volna než kdykoli předtím, ve všech těch před-technologických společnostech? Proč se s těmi svými zbytečnými technologiemi, které nás činí nešťastnými, schováváme sami před sebou?
Schováváme sami sebe, skrýváme tu díru po velikosti Boha v našich srdcích, díru v základech našeho bytí. Snažíme se přetapetovat tu díru tisíci věcmi, ale všechny jsou tak tenké, a my dobře víme, že když se k té díře moc přiblížíme, tak do ní spadneme. Tak se k ní nepřibližujeme. Varujeme se Boží nepřítomnosti stejně jako jeho přítomnosti. Jsme líní.
…
Člověk nemůže žít bez radosti, takže když strádá nedostatkem pravých duchovních radostí, nezbytně se oddává radostem těla. Bůh není náhražka za sex, jak se domníval Freud, sex je častou náhražkou za Boha. Nejvášnivěji duše touží po Bohu. Když přijde pravý Bůh, ti nepraví bozi mizí. Abychom přemohli chtíč, zapomeňme na chtíč a milujme Boha.
…
U hříchu se obvykle neosvědčuje přímý úder. Soustředění na obžerství obvykle obžerství nevyléčí, zvlášť v jeho kritickém stádiu, neboť se zaměřuje na samotnou závislost či posedlost, z níž chceme utéct. Totéž pravidlo platí pro chtíč. I když to zní nezodpovědně a zjednodušeně, musíme se „k našemu problému otočit zády“ a hledět na Boha jako na naši radost, náš cíl, naše naplnění, naše všechno a to z prostého důvodu, že tím vším je. Není to trik, jak ovládnout své myšlení, je to fakt, prvotní fakt našeho bytí. On je náš život a hřích je naše smrt. Ale ani ten nejsmrtelnější hřích není nikdy tak silný jako plamen Boží radosti. „A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ (Řím 5, 20).