Dom Jean Leclercq OSB (1911–1993) byl francouzský benediktinský mnich, autor klasických studií o lectio divina a dějinách mezimnišského dialogu a také o životě a teologii svatého Bernarda z Clairvaux. Narodil se v Avesnes v severofrancouzském departmentu Pas-de-Calais. V roce 1930 složil řeholní sliby v opatství Clervaux v Lucembursku, kde ho předtím dvakrát odmítli přijmout do řádu. V roce 1936 přijal kněžské svěcení. Absolvoval teologická studia na Papežském ateneu svatého Anselma v Římě a na Katolickém institutu v Paříži. Věnoval se přednáškové činnosti v Miláně, Římě a na mnoha místech USA. Zde se také seznámil s Thomasem Mertonem, s nímž ho pojilo celoživotní přátelství.
Bibliografické údaje:
Název: Láska k literatuře a touha po Bohu. Úvod do četby středověkých monastických autorů
Originál: L'amour des lettres et le désir de Dieu
Autor: Dom Jean Leclercq
Nakladatel: Krystal OP
Ediční řada: Lectio monastica
Překlad: Markéta Štěpánková
Jazyk: český
Obálka: Knyžnyk Apudportam
Rok vydání: 2023
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Rozměry: 16 × 19 cm
ISBN: 978-80-7575-148-5
Ukázky:
Stejně jako všichni mniši zdůrazňoval i svatý Bernard zásadně náboženskou povahu poznání Boha a nutnost, aby taková zůstala. Musí to být poznání, které člověka k Bohu přibližuje a sjednocuje ho s ním. Používá rozum, dialektiku a vědu, ale zároveň je nekonečně přesahuje podobně jako Boží tajemství přesahuje přirozenost. „Ten, který je úběžníkem všeho,“ říká Mikuláš z Clairvaux, „nemůže být uzavřen do hranic dialektiky.“ Boží tajemství jsou „nepochopitelná“. Do jisté míry je „pochopit“ lze, můžeme je chápavým pohledem jakoby obkroužit, ale věda samotná k tomu nestačí. Poslechněme si svatého Bernarda ještě jednou: „Lze-li pochopit nepochopitelné, pak platí, že k tomuto pochopení nevede disputace, ale svatost. Jakým způsobem? Jsi-li svatý, tak jsi pochopil a víš, jak to je. Pokud svatý nejsi, staň se jím a poznáš to z vlastní zkušenosti.“
Středověcí mniši měli důležitou roli, kterou nikdo jiný takovou měrou nesehrál: roli spojovacího článku mezi dvěma kulturními epochami, mezi dobou církevních otců a dobou „moderní“. Starobylé texty neuchovávali pro potěšení, ale proto, že z nich žili, a proto, že pro jejich duchovní život bylo nutné, aby kult a kultura tvořily jednotu. Za tímto účelem uchovávali a předávali dál kulturní poklady z období antiky. Románské umění, které se uplatnilo především v klášterním prostředí, předcházelo umění gotickému a připravilo jeho rozkvět. Monastická kultura byla rovněž živnou půdou, z níž vyrostl zlatý věk scholastiky i ono krátké období, jemuž se posléze dostalo názvu „renesance“.
Svoboda ducha umožňuje autorovi, který je zároveň mystikem, užívat vlastního literárního nadání s velkou volností. Tato svoboda a tato oproštěnost by však měly vést k mlčení, neboť mystická zkušenost je jednou z podob vzájemné lásky mezi Bohem a duší. Je to zkušenost osobní a nesdělitelná, a proto vyhledává ticho. Tato láska však kromě mystika zajímá i jeho bližní, a pokud je mystik duchovním pastýřem, učitelem či spisovatelem, musí to, co o Bohu ví, sdělit ostatním. Pokud však o své zkušenosti promluví, je třeba, aby mluvil dobře, i když ví, že všechno, co řekne, bude jen nedokonalé. Svatý Bernard je přesvědčen, že mu v tom pomohou andělé, protože i oni jsou služebníky slova a lidskému duchu „vnukají“ krásné myšlenky a obrazy, které přizpůsobí slovo lidským smyslům. Obrazy však Boha nejen přibližují, ale i zahalují. Tato zásadní nedokonalost všeho, co se mystik snaží vyjádřit, ho od literatury odpoutává, protože mu brání nalézt v tom, co píše, jakékoli zalíbení. Dobře ví, že literatura se všemi svými pravidly a zákonitostmi je vlastně jen projevem lidské bezmocnosti a omezenosti, protože to, z čeho člověk žije, nelze slovy postihnout. Mystik si tuto nedokonalost a tuto nemožnost velmi dobře uvědomuje, a proto jeho touha plně se s Bohem sjednotit ve věčnosti ještě vzrůstá.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.